dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pozoruhodné příspěvky z marburského dialektologického střediska v NSR

Josef Skulina

[Chronicles]

(pdf)

Интересные работы марбургского диалектологического центра в ФРГ / Quelques articles intéressantes du centre dialectologique de Marburg

Jazykovědné středisko v Marburku upozornilo na sebe zejména v době mezi dvěma světovými válkami a badatelské výsledky z marburské jazykovědné školy jsou sledovány u nás se zájmem těmi, kteří se obírají metodologií výzkumu nářečí a jejich zpracováním. Vzhledem k tomu, že SaS přineslo již dost informací o badatelském profilu marburské jazykovědné školy,[1] zaměříme se na nejnovější dialektologické práce — monografie Schnellbacherové a Baurova:[2] Jsou monografiemi zonálními, jejichž těžiště spočívá ve fonetickém a morfologickém popisu zkoumaných nářečí, k němuž jsou připojeny mapky jednotlivých jevů. Mezi mapkami zaujímá zvláštní místo syntetická reliéfní mapka, na níž jsou zobrazeny zobecněné izolinie a trasy různého řádu (Schnellbacherová uvádí 6 řádů a Baur 7 řádů jazykových hranic, z nichž hranice 1., 2. a 3. řádu vymezují nářeční „centra“, kdežto hranice 4., 5., 6. a 7. řádu nářeční „periférii“). Mimoto se v obou monografiích objevují mapky, které poskytují ucelený obraz o geografické, demografické a kulturní stratifikaci daných regionů v souvislosti se společenským vývojem, takže tím vystupuje do popředí bohatost nářečních rozdílů. Ta je pak osvětlena do pozoruhodných podrobností v obsáhlých komentářích. Monografie Schnellbacherové a Baurova nám představují jazykovou, společenskou a kulturní oblast a jsou hlubokou sondou v historicky orientované dialektologii německé a navazují tak úspěšně na její tradici. Přitom Baur zkoumá vytčenou oblast mnohem šíře než Schnellbacherová a čtenář tu stojí před otázkou, zda je účelné uvádět do všech detailů i mimojazykové faktory, které nesouvisí přímo s utvářením jazyka regionu. Ukazuje se totiž, že u Schnellbacherové a Baura jsou nadbytečné právě ty kapitoly, v nichž se [219]mluví zvlášť o topografii (pohoří, lesy, pole, louky, nížiny), meteorologii (klima, počasí), ekonomii (sklárny, uhlí, měď, železo, olovo, textil), demografii (uvádění knížat, hrabat, biskupů) apod. bez zření k formování jazykových poměrů; jejich vypuštěním by nikterak neutrpěla jejich práce ani pověstná akribie, vlastní marburské dialektologii. Opomineme-li tyto části, musíme jinak ocenit u Schnellbacherové snahu podat „regionální“ gramatiku (Landschaftsgrammatik) a u Baura „srovnávací lokální“ gramatiku (vergleichende Ortsgrammatik). Schnellbacherová se spokojuje s popisem hlásek a vybraných tvarů (zájmena, slovesa), kdežto Baur usiluje navíc o historický výklad jevů: v hláskosloví vychází ze střněm. původu hlásek, všímá si kvalitativních a kvantitativních změn samohlásek i diftongů, popisuje výskyt samohlásek v předponách, v adverbiích, v ohýbacích koncovkách a souhlásek v progresívní a regresívní asimilaci apod.; v tvarosloví se však přidržuje už synchronního pojetí. Lingvistické hledisko dodržuje v plné míře i v části o nářečním zeměpisu a zároveň podrobně komentuje svazek map, který je přiložen k mluvnické části monografie. Za zmínku stojí, že Baur sleduje na mapkách geografické rozšíření těch slov, u nichž se hledá hláskoslovná, morfologická a slovotvorná stránka. Přitom Baur kombinuje psanou podobu slov základních a variabilních (Gilliéron) s jednotlivými izoglosami i svazky izoglos, na jejichž základě vymezuje nářeční prostory a města. Zajímavá jsou expozé o vývoji dialektů v době od 14.—18. stol., jakož o vzniku nářečí v souvislosti s politickými činiteli a konfrontace dnešního nářečního stavu s nářečním stavem v letech od r. 1860 a 1890 i popis nářečního stavu po r. 1860, v němž se uplatňuje zejména variabilita generační a sociální. V monografii Baurově jsou navíc kapitoly, sledující zeměpisné rozdíly nářečních slov a nářeční ukázky. Ze srovnání monografie Schnellbacherové a Baurovy je vidět, že zvláště monografie Baurova je vzorná nářeční monografie, v níž se obráží stav etapy fonetické, historické, zeměpisné a sociologické ve vývoji německé dialektologie. Jeho monografie tak splňuje požadavky, jež jsou kladeny na současné dialektologické bádání a mimoto jí musíme přiznat zásluhu v obohacení nářeční teorie a obecně lingvistických otázek vůbec.[3]

V oblasti nářeční teorie budí pozornost Schmittova studie o současném poslání holandštiny v Evropě.[4] Pro její zajímavost podáváme zde stručný nástin. Nizozemštinou se mluví v Belgii (asi 5 miliónů obyvatel) a ovšem v Holandsku (asi 12 miliónů obyvatel), kde má funkci kulturního jazyka od 19. stol. jako jazyka sjednocovacího, jenž vznikl na teritoriálně rozlišeném území frízském, dolnoněmeckém a nizozemském.[5] Odtud je možno vysvětlit terminologickou nejednotnost (nizozemština, holandština, flámština, němčina, dolnoněmčina), s níž se pracuje dodnes v jazykovědě. Se zřením k historickému vývoji udržuje si nizozemština středové postavení mezi angličtinou a němčinou, třebaže se v západní Evropě uplatňují stále více hlediska ekonomická a průmyslová, směřující zřetelně k hospodářské integraci. Příčiny tohoto suverénního postavení nizozemštiny jsou v tom, že si jej nizozem[220]ština vydobyla historicky a kulturně už ve středověku. Dlužno tu poznamenat, že tato Schmittova teze je oproštěna od teorie násilné asimilace a vychází z kulturně komunikativní funkce jazyka s přihlédnutím ke stránce ekonomické a společenské, sice důležité, ale nikoli rozhodující.[6]


[1] Srov. Sl. Utěšený, Z II. mezinárodního dialektologického kongresu v Marburku, SaS 27, 1966, 189—191; J. Chloupek, Nejnovější dialektologický výzkum v Marburku, ib., s. 378—381; E. Skála, Česká nářečí ve Slezsku v marburském jazykovém atlasu, SaS 28, 1967, 262—268; dále Zd. Masařík, Dialektologie v Německé spolkové republice, JazAkt 1968, č. 2, s. 18—19.

[2] Viz Edeltraut Schnellbacher Mundart und Landschaft des östlichen Taunus, Marburger Universitätsbund 1963, 79 + 44 map; Gerhard W. Baur, Die Mundarten im nördlichen Schwarzwald, Marburg 1967, 314 + 140 map.

[3] Klaus K. Kohler v čl. Structural Dialectology, Zeitschr. für Mundartforschung 34, 1967, 40—43, mluví o existenci lokálního nářečí (idiolektu) a nedoceňuje význam zonálních monografií, v nichž je zkoumána celá nářeční oblast, jak se o to pokusil Baur. Sluší tu říci, že v čas. Zeitschr. für Mundartforschung v redakci L. E. Schmitta jsou uveřejňovány studie, v nichž jsou řešeny závažné teotické otázky, a to na základě nářečního materiálu německého a evropského. V současné době vědeckého a metodologického sbližování bylo by užitečné, kdyby se stala z marburského časopisu tribuna obecné dialektologie.

[4] Viz L. E. Schmitt, Die niederländische Sprache in Europa, Zeitschr. für Mundartforschung 34, 3—13.

[5] V této souvislosti nelze přehlížet dodnes cennou Engelsovu knížku Francký dialekt, Praha 1951, v níž se popisuje i vykládá vznik německé nářeční diferenciace (viz P. Trost, Engelsův „Francký dialekt“, SaS 14, 1953, 145—148).

[6] O nových postřezích v oblasti tzv. sbližování jazyků viz u Boh. Havránka v čl. Zur Problematik der Sprachmischung, TLP 2, Praha 1966, 81—95.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 218-220

Previous Petr Piťha: Šestá konference společnosti pro strojový překlad a strojovou lingvistiku

Next Karel Hausenblas: Vykladač jazyků a jazyka (K šedesátinám Vladimíra Skaličky)