dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K statistickému rozboru publicistického stylu

Jiří Kraus

[Articles]

(pdf)

О статистическом анализе публицистического стиля / Contribution à l’analyse statistique du style journalistique

Zájem jazykovědy o rozbor jazyka a stylu soudobé publicistiky je možno charakterizovat třemi vzájemně propojenými vývojovými liniemi. Základní, první linii představuje jazyková kritika a normotvorná koncepce funkčního stylu publicistického, jejíž tradice v české a slovenské jazykovědě, zvláště let třicátých, padesátých a šedesátých, je doložena řadou knih a studií, které se staly předpokladem jazykově správného a stylově diferencovaného novinového a rozhlasového vyjadřování.[1] V druhé linii se prohlubuje snaha o vymezení funkčního stylu publicistického, o skutečně stylistický (nikoli jazykově kritický) rozbor publicistických příspěvků a o vypracování stylové normy jednotlivých publicistických žánrů. V této oblasti převažují studie zabývající se obecnou problematikou funkčních stylů, v jejichž rámci se publicistický styl uplatňuje (Doležel, Jedlička, Jelínek, Paulíny); stále se však nedostává monografií věnovaných jazyku a stylu významných publicistů, novin a časopisů v určitém období a společenské situaci (Stichova práce o jazyce Tylových příspěvků v Pražském poslu je bohužel stále ojedinělá[2] a nenašla dosud pokračovatele v rozpracování tematiky současné).

Třetí linie studia publicistického jazyka a stylu, kterou bychom mohli označit jako integraci zájmů řady společenskovědních disciplín (jazykovědy, sociologie, psychologie, teorie masové komunikace aj.), je nejenom shrnutím výsledků obou linií předchozích, ale i obohacením rozboru publicistických projevů o obecné závěry teorie komunikace. Jazykověda jako věda o „otevřené“ komunikaci se zabývá především jazykem jako základním pojítkem sdělovacích soustav, mimo to však studuje i společenské role, které příslušníci těchto soustav zaujímají, jejich hodnotové systémy, okolnosti, které ovlivňují vztah adresátů veřejné komunikace k sdělovaným obsahům (motivy chování, příslušnost k společenským vrstvám, kulturní dědictví, politické a společenské představy ap.). Jazyková struktura publicistických výpovědí se při tomto rozboru dostává do mnoha vztahů — psychologických, sociologických a kulturněhistorických.

Místo, které zaujímají publicistické projevy ve sdělovacích soustavách, je vymezeno činiteli vyplývajícími ze společenského systému, v němž fungují, tzv. činiteli sociálními, a činiteli podmíněnými procesem jazykové komunikace, jazykovými. V dalším výkladu se pokusíme naznačit přehled těchto činitelů a ukázat na místo statistického rozboru funkčního stylu publicistického v rámci uceleného pohledu na sdělování v okruzích masové komunikace.

První řada faktorů, sociálních (společenskosystémových), směřuje podle F. W. Drögeho[3] k plnění funkce společenského řízení (social control), předávání spo[372]lečenského a kulturního dědictví (transmission of social heritage), šíření společenských norem a návyků (socialization of norms and beliefs), přizpůsobování nových členů společenské soustavy (acculturation of newcomers in a civilization) a rozšiřování informací a mínění (diffusion of information and orientation). Tyto funkce lze spojit do jednoho dominantního účelu projevů veřejné komunikace publicistického zaměření — sdělovat aktuální obsahy mezi skupinami, hodnotovými soustavami a politickými názory s cílem posílit status quo, vytvořit soudržnost komunikačního okruhu, který leží v základě jisté společenské formace.

Komunikační činitele ovlivňující jazykovou a stylovou výstavbu projevů byly rozpracovány ve dvou nezávisle se utvářejících teoriích — v učení pražské školy o stylotvorných faktorech a v japonské teorii „jazykového bytí“, která je mimo svou geografickou oblast poměrně málo známa, ačkoli její závěry jsou pro teorii masové komunikace velmi užitečné a závažné.

Škola jazykového bytí (gengo seikacu) vychází z učení obecného sémantika S. I. Hayakawy[4] a zabývá se úlohou jazykové situace při sdělování. Rozeznává se zde stránka bezprostředně jazyková, strukturní, a společenská, funkční. Jazykové situace se chápou jako průsečíky podmínek sdělování — prostředku vyjádření aktu řeči (hlas, písmo, gesto), komunikativnosti aktu řeči (akt řeči se realizuje, ale chybí partner a jeho přítomnost se nepředpokládá, nebo partner je přítomen, dochází k dorozumívání), orientovanosti aktu řeči (jednostrannost a vzájemnost sdělování), potenciálu neboli kvantitativnosti řečového aktu (monolog, replikování, rozhovor, beseda, řízená nebo neřízená) a kontaktnosti, resp. distantnosti komunikace.[5] Analýza a popis těchto stránek sdělování pak umožňují vypracovat „komunikační profil“ sdělovací soustavy jako posloupnosti situací, do nichž se mluvčí a posluchač, resp. pisatel a čtenář dostávají. Právě publicistický styl jako jeden z nejzávažnějších stylů veřejné komunikace má značnou úlohu v komunikačním profilu jednotlivých mluvčích nejenom množstvím jazykových situací (projevy rozhlasové, novinové, televizní, besedy, veřejné projevy, masová vystoupení), ale i intenzitou a frekvencí jejich působení, ať již zkoumaná osoba nebo společenská skupina v nich vystupuje aktivně nebo pasívně.

Funkční styl jazyka je tedy určen nejenom svou funkcí, ale i souhrnem slohotvorných činitelů, které utvářejí distinktivní rysy projevů v rámci jednoho nebo více funkčních stylů. Kombinování podmínek, které jazykové situace vyvolávají, tak vytváří možnost sekundární stylové klasifikace. Tu lze doplnit i soustavou kritérií individuálních stylů — úrovní vzdělání autora projevu, jeho společenským zařazením, charakterem, stářím, vztahem k tématu atd. Souhrn těchto hledisek se potom může stát vhodnou základnou zjišťování váhy různých situací v komunikačním profilu mluvčího jako jednotlivce nebo jako reprezentanta jistého kolektivu, popř. komunikačního okruhu. Šíření prostředků masové komunikace má vliv nejen na stoupající četnost výskytu situací publicistického stylu v běžném životě, ale i na jejich pestrost. Jeden a týž obsah sdělení můžeme číst v novinách, poslouchat v rozhlase a v televizi, diskutovat o tom na veřejnosti i v soukromí, rozvíjet v korespondenci. Odtud vyplývá i škála postojů k objektivně existujícím normám publicistického [373]stylu a k jeho žánrům, která se projevuje v citlivých reakcích čtenářů i posluchačů na publicistické vyjadřování.

Korelátem uvedeného vymezení a třídění publicistických projevů z hlediska žánrového a situačního je rozbor, který vychází z vnitřní struktury jazyka publicistiky a z popisu jednotek jeho rovin. Naznačíme nyní možné cesty statistického popisu těchto jednotek jako prostředku taxonomie publicistických textů; popis kvantitativních vztahů v souboru zkoumaných výpovědí pak tvoří základnu pro poznání kvalitativních rysů zkoumaného jevu, který je konečným cílem rozboru.

Jako první etapu kvantitativního výzkumu jazyka publicistiky uvedeme přístup makrostatistický. Jeho cílem je popis informačněteoretické a statistické struktury textu jako souboru jednotek různých rovin. Zde se omezíme na celkový popis lexikální zásoby skupiny publicistických textů z hlediska koncentrovanosti, resp. rozptýlenosti slovní zásoby.[6] Účelem práce je shrnout pomocí několika souhrnných měr kvantitativní vlastnosti slovníku zkoumaných textů.

Podkladem našeho výběru bylo pět novinových statí úvahových žánrů (úvodník, projev, komentář) z r. 1968 (novoroční projev presidenta republiky, dva Kosíkovy úvodníky z Literárních listů, Filipův komentář z Politiky a část překladu projevu G. Halla o situaci v Československu); celkový rozsah textů se pohybuje kolem 8 000 slov.

Za míru koncentrace zvolíme entropii jako neurčitost rozložení prvků daného souboru (maximální hodnota entropie označuje rovnovážné zastoupení prvků, nulovou informaci). Vyjdeme-li ze základního vztahu lexikální jednotka — slovní tvar (dále budeme užívat terminologické rozlišení typ exemplář), můžeme získat jako textovou charakteristiku vztah mezi reálným a rovnoměrným rozložením typů (E) a vztah mezi reálným a rovnoměrným rozložením exemplářů (L), definovaný jako

 

kde pi označuje pravděpodobnost výskytu zkoumané jednotky (typu nebo exempláře) a N rozsah textu. Nízké E je charakteristické pro texty s častým opakováním lexikálních jednotek, které naznačuje úzké vymezení tématu nebo vysokou koncentraci témat, tedy vyjadřování sémanticky homogenní. Hodnota L ukazuje stupeň opakování výskytů jednotlivých slovních tvarů v textu; teoreticky je maximální v extrémní situaci, kdy každé slovo výběru je odlišné (typ = exemplář) nebo nulová v opačné krajní poloze, kdy výběr se skládá pouze z jediného slova.[7] V následující tabulce uvedeme hodnoty V/N (poměr exemplářů a typů), L a E v uvedeném souboru textů v porovnání s některými údaji, které uvádí v citované stati H. Kučera.

 

[374]Text

V/N

E

L

Filip

63,58

0,91108

0,82049

Kosík I

64,53

0,94304

0,82662

Kosík II

64,68

0,89565

0,77183

Hall

66,20

0,90655

0,82182

Svoboda

62,44

0,81990

0,71719

Publ. I+

65,30

0,93571

0,88326

Publ. II+

63,20

0,93323

0,87721

Věd. próza I+

59,64

0,91957

0,85750

Věd. próza II+

57,64

0,92438

0,85742

Umělecká próza I+

52,06

0,90145

0,82402

Umělecká próza II+

46,48

0,89567

0,81355

Tab. 1

Pozn.: Údaje označené + jsou převzaty z citované práce Kučerovy.

 

Zatímco hodnoty E jsou poměrně koncentrované, ukazují charakteristiky L (rozložení slovních tvarů) a V/N na zřetelné rozdíly mezi texty. Publicistické žánry úvahové, které rozvíjejí na malé ploše několik témat, odlišují se větší lexikální pestrostí a členitostí. Naopak vědecká a umělecká próza podle Kučerových výsledků se jeví jako lexikálně chudší; domníváme se však, že uvedené rozdíly neodrážejí skutečné vztahy slovníku, ale jsou spíše podmíněny rozsahem Kučerových souborů (kolem 2000 slov), které více vyhovují sevřenému vyjadřování publicistiky než postupnému rozvíjení románového děje. K ověření těchto předpokladů však makrostatistický přístup nestačí, ale je nutno se obrátit přímo k studiu slohových postupů, kterých je v daném případě užito.[8]

Druhý přístup ke kvantitativnímu popisu souboru, mikrostatistický, zkoumá frekvenční hodnoty jednotlivých prvků (slov) a všímá si jejich funkce v struktuře makrostatistické jednotky - textu. Zatímco předchozí cesta pouze obrysově naznačovala významovou a obsahovou analýzu zkoumaných textů, představuje frekvenční popis slovníku jeden z klíčů k bezprostřednímu uchopení sémantické struktury textu a tím i přechod k úplnější kvalitativní analýze zkoumaného díla.

Jako ukázku uvedeného přístupu uvedeme popis souboru textů na příkladu kvantitativního frekvenčního rozboru adjektiv. Adjektiva byla zvolena jako slovní druh vyjadřující vlastnosti a relace, které poměrně zřetelným způsobem odrážejí významové a obsahové zaměření textu. Abychom ukázali na možnost vymezení publicistických textů vzhledem k stylům ostatním, uvedeme seznamy nejčetnějších adjektiv v šesti textech stylu publicistického (psaného i mluveného), korespondence (obchodní a soukromé) a odborného stylu mluveného i psaného. Frekvenční seznam (z něho uvádíme na ukázku [375]vždy prvních dvacet nejčetnějších adjektiv) obsahuje tedy tři dvojice textových souborů, které se mezi sebou liší vždy jediným situačním distinktivním rysem.[9] Adjektiva jsou seřazena podle klesající frekvence.

Publicistika

Odborný styl

Korespondence

psaná

mluvená

psaný

mluvený

soukromá

obchodní

český

ústřední

politický

určitý

milý

nový

politický

jiný

celý

různý

srdečný

pracovní

základní

nový

slovanský

přirozený

nový

národní

nový

velký

jednotlivý

stejný

celý

další

světový

politický

lidský

jiný

dobrý

hospodářský

socialistický

mladý

určitý

stenografický

lepší

jiný

velký

další

velký

velký

hodný

hlavní

celý

společenský

ruský

empirický

starý

celý

jiný

sovětský

polský

jednotlivý

velký

státní

ideologický

národní

nynější

matematický

pěkný

nutný

malý

dobrý

svobodný

slovní

poslední

velký

dějinný

dnešní

eidetický

úměrný

mladý

jednotlivý

dobrý

celý

národní

lexikální

dlouhý

výrobní

mezinárodní

československý

nový

průměrný

krásný

důležitý

všeobecný

čistý

český

konečný

nešťastný

technický

komunistický

poslední

obsahový

lingvistický

stejný

závodní

moderní

kulturní

možný

tematický

šťastný

pracující

možný

ekonomický

malý

důležitý

zdravý

ostatní

soukromý

komunistický

další

malý

delší

zahraniční

pouhý

český

objektivní

umělý

drahý

poslední

Pozn.: Kurzívou jsou vyznačena adjektiva, která se v korespondujících dvojicích textů shodují.

Tab č. 2

 

Nejvíce lexikálních shod se projevuje v dvojici textů publicistických (ve čtyřiceti nejčetnějších adjektivech je jich patnáct). Mezi adjektivy zde mírně převažují relační (politický, ústřední, světový, socialistický) nad vlastně jakostními, která objektivně udávají jakost (nový, velký, soukromý, jiný, celý) a jakostně hodnotícími (dobrý, důležitý, významný). Ve frekvenčním pořadí se výrazně odlišuje stylová vrstva publicistického stylu v podobě sémanticky homogenní skupiny relačních adjektiv označujících jevy politického a společenského života — politický, ústřední (výbor), socialistický, komunistický, společenský, národní, český, slovenský, mezinárodní, kulturní, ekonomický — od stylově neutrálních adjektiv, jejichž frekvence je stabilně vysoká ve všech [376]sledovaných souborech — jiný, nový, velký, malý, celý, pouhý, další. Adjektiva stylově příznaková jsou vesměs relační, adjektiva „frekvenčně příznaková“ naopak převážně jakostní.

Rozdíl mezi adjektivy jakostními a relačními podmiňuje i značnou vzdálenost obou souborů v oddílu korespondence, které se mezi sebou liší distinktivním příznakem funkčního stylu při obecné shodě žánrové a částečně též situační. V obchodní korespondenci je naprostá převaha adjektiv sémantického okruhu ekonomicko-technického, zatímco v soukromých dopisech se zřetelně vyděluje vrstva adjektiv subjektivně hodnotících (milý, srdečný, drahý, dobrý, hodný, šťastný, pěkný, krásný).

Adjektiva ze souborů odborného stylu se rozdělují výrazným způsobem do tří kategorií — tematicky vázaných (eidetický, lexikální, stenografický, lingvistický, matematický), obecně příznačných pro odborný styl (empirický, objektivní, přirozený; mezi nimi skupina vyjadřující určitost vyjádření — určitý, jednotlivý, přesný, uvedený, vymezený) a konečně obecně četných, jejichž postavení se shoduje s kvantitativní normou (stylově neutrálním pozadím) současné češtiny, reprezentovanou frekvenčním slovníkem (dále FSČ)[10]celý (pořadí ve FSČ 58), jiný (66), velký (71), nový (74), malý (150) atd. V mluvených textech odborných převládají adjektiva druhé a třetí skupiny, v odborném vyjadřování psaném, které bývá terminologicky nasycenější, se nejvíce uplatňuje vrstva první.

Vzdálenost zkoumaných souborů od kvantitativní normy současné češtiny vyjádříme pomocí koeficientu korelace mezi četnostmi čtyřiceti nejčastějších adjektiv šesti uváděných skupin s odpovídajícími adjektivy FSČ. Všechny uvedené korelace jsou kladné; to svědčí o jisté ustálenosti frekvenčních údajů, která je podmíněna především konstantním zastoupením obecně užívaných adjektiv. (Koeficient korelace se pohybuje jak známo od —1, nepřímé úměrnosti sledovaných hodnot, přes nulu, nezávislost jevů, k +1, maximální korelovanosti.) Výsledky jsou shrnuty v této tabulce:

 

Text

Publicistika

Korespondence

Odborné projevy

psaná

mluvená

soukromá

obchodní

mluvené

psané

Korelace

0,37486

0,52069

0,22378

0,60845

0,13721

0,19976

Tab. č. 3

 

Největší shody s neutrálním pozadím pozorujeme u obchodní korespondence, následují oba soubory publicistické — mluvený a psaný, soukromá korespondence, odborný jazyk psaný a mluvený. Výsledky ukazují, že odborná vrstva obchodní korespondence není nijak výlučná, ale že je v přibližné shodě s frekvenčními poměry v češtině. Rovněž publicistické projevy vykazují poměrně vysokou míru korelace, jejíž hodnota je však ovlivněna nejenom značně odlišným rozsahem našeho souboru a souboru FSČ, ale i hlediskem vývojovým, které se ve výběru slovní zásoby publicistického jazyka projevuje [377]zvláště výrazně.[11] Nejvíce jsou odchýleny texty odborné, které zřetelně směřují k slovní zásobě tematicky vázané, jak to ukazují i hodnoty koeficientu L v předcházejícím výkladu.

V obou uvedených přístupech jsme se pokoušeli o hodnocení sémantických a stylistických vlastností zkoumaných textů pomocí statistické analýzy formálně vydělitelných jednotek-slov. Tyto vlastnosti jsme chápali jako jevy autonomní, nezávislé na kontextu. Třetí přístup, který je možno nazvat sociolingvistickým, pokouší se o vystižení obsahu a stylu ve vztahu k intencím a hodnocení textů účastníky komunikace. Jeho podkladem jsou rovněž údaje o frekvenčním rozložení jazykových jednotek, objektivně daných charakteristik, které se uvádějí do korelačních vztahů s měrami subjektivními, odrážejícími hodnocení sémantické struktury slova a stylových vlastností textu prostřednictvím anket a dotazníků. V experimentální sémantice se tak vyčleňuje skupina prací, které se zabývají zjišťováním konotativních významů, závislých na hodnotových měřítcích sociálních a věkových skupin.[12]

Metodologickým podkladem těchto studií je metoda faktorové analýzy, která zobecňuje rozptýlené údaje o frekvencích zkoumaných jevů a shrnuje je do několika základních faktorů. Podle Osgooda se projevují v sémantické struktuře slovní zásoby tři obecné faktory — hodnocení, aktivity a potence. Každému slovu lze na základě experimentální analýzy přidělit faktorovou váhu pohybující se v mezích od —1 do +1, která udává stupeň korelovanosti s odpovídajícím faktorem.

Jako příklad hodnocení stylu publicistických projevů uvedeme porovnání objektivních a subjektivních kvantitativních charakteristik osmi různých žánrů novinových textů pomocí metody faktorové analýzy.[13]

Obecné faktory (znaky) publicistického stylu byly zjišťovány na základě objektivních měr (frekvence přísudků, substantiv, adjektiv, příslovcí, spojek, slov cizího původu, pasívních konstrukcí, přítomných a budoucích časů, minulých časů, modálních slov, poměr jednoduchých vět k počtu souvětí, průměrná délka věty v počtu slov a slova v počtu slabik) a měr hodnocení (deset pokusných osob, jazykovědců bohemistů, hodnotilo novinové žánry úvahové publikované v r. 1967 z hlediska zaujatosti, důkladnosti, konkrétnosti, originálnosti, složitosti, obsažnosti, zajímavosti a srozumitelnosti stylu tak, že každé této vlastnosti bylo připsáno bodové ocenění ze stupnice 5—1).

Výsledkem výzkumu bylo vyčlenění dvou faktorů (rozhodujících znaků) publicistických textů — nominálního a verbálního. Součástí nominálního faktoru jsou faktorové váhy substantiv (0,33), adjektiv (0,64) a subjektivních charakteristik konkrétnosti (0,92), srozumitelnosti (0,51) a důkladnosti (0,70). [378]Faktor verbální obsahuje především váhy frekvence přísudků (0,85), pasívních konstrukcí (0,99) a modálních slov (0,80) s hodnocením zaujatosti (0,68), originálnosti (0,80) a zajímavosti (0,60). První faktor tedy převládá v líčení statickém, vysvětlujícím, obsahově koncentrovaném (převážně v slohovém postupu informativním), druhý naopak ve vyprávění dynamickém, soustředěném na děj, k němuž autor zaujímá stanovisko (zobrazené kategorií modality a subjektivní charakteristikou zaujatosti); typickým stylovým postupem druhého faktoru je vyprávění a výklad. Oba faktory se liší i zastoupením v novinových druzích; zatímco první faktor převládá ve zprávách, informativních článcích a pojednáních, uplatňuje se druhý faktor spíše v polemikách, reportážích a fejetonech.

Ze všech tří uvedených přístupů přesahuje sociolingvistická analýza nejvíce hranice formálního rozboru vymezené statistickým zpracováním materiálu a blíží se k stanovení měr čtivosti, k postižení obsahu a významové struktury publicistických projevů. Naznačená cesta jako syntéza kvantitativních a kvalitativních metod zkoumání bere v úvahu masovou komunikaci jako komplexní jev zasazený do konkrétních situací a podmíněný intencemi a hodnocením sociálně i věkově stratifikovaných komunikantů. Kvantitativní zkoumání, které jsme se snažili v této studii naznačit, postihuje ovšem pouze některé stránky funkčního stylu publicistického, soustřeďuje se převážně na výběr jazykových jednotek a opomíjí jejich uspořádání, nepostihuje ty stylové rysy, které přesahují rámec výpovědi. Přes tyto nedostatky mohou metody kvantitativní stylistiky přispět k prohloubení našeho pohledu na jazyk veřejných sdělovacích prostředků a napomoci hledání cest k účinnějšímu masovému dorozumívání.

 

R É S U M É

Contribution à l’analyse statistique du style journalistique

La sélection des unités de la langue dans le texte, une composante principale du style fonctionnel, est conditionnée non seulement par les critères intrinsèques (style fonctionnel, style d’auteur, genre du message) mais aussi par les critères extrinsèques representés par les situations de l’acte de communication. Ces situations sont les points d’intersection des facteurs stylistiques (message écrit ou parlé, degré de préparation du texte, monologue ou dialogue, acte de communication privée ou destinnée au public, directe ou bien indirecte qui se sert d’un médiateur etc.) dont le système est indépendamment élaboré à l’école de la stylistique fonctionnelle de Prague aussi bien qu’à l’école japonaise de »l’existence de la langue (gengo seikacu)«. Dans le style de la communication de masse, on trouve une grande diversité des situations de l’acte de communication qui ont lieu dans la radio, télevision, dans les journaux, manifestes etc.

On distingue trois étapes de l’analyse linguistique concernant les moyens de la communication de masse — (1) la critique linguistique du point de vue de l’expression correcte, (2) l’analyse stylistique concentrée sur le style d’auteur ou sur la norme stylistique du genre et (3) l’analyse complexe de la communication de masse dont l’objectif est la langue et le style aussi bien que les attitudes des mem[379]bres de divers groupes sociales envers les qualités stylistiques des textes et envers leurs sens, l’étude de l’effet de la communication de masse etc.

Les méthodes statistiques font partie de la recherche complexe de la communication de masse. On propose de distinguer l’investigation macrostatistique du style qui décrit le lexte comme un ensemble des unités de la langue à l’aide des mesures totales (p. ex. l’entropie), l’investigation microstatistique qui s’occupe de la description detaillée des fréquences d’éléments du texte (en qualité d’exemple l’auteur introduit la liste des adjectifs les plus fréquents, rangés par la fréquence décroissante, appartenant aux trois domaines stylistiques — à la communication de masse, parlée et écrite, au style scientifique, parlé et écrit, et à la correspondence, privée et commerciale) et l’investigation sociolinguistique. En se servant de l’analyse factorielle, on cherche, par les méthodes sociolinguistiques, les facteurs fondamentaux du style de presse.

Tenant compte de certaines limites de l’analyse statistique (p. ex. le style n’est pas formé seulement par la sélection des unités de la langue, mais aussi par leur arrangement et par les rapports super-syntactiques) on peut l’utiliser à la recherche de la communication de masse plus complète.


[1] Srov. např. F. Daneš - L. Doležel - K. Hausenblas - F. Váhala, Kapitoly z praktické stylistiky, Praha 1955; F. Váhala - M. Jelínek - L. Doležel, Jazyk a styl našich novin, Praha 1956; O češtině pro Čechy, Praha 1960 (zvl. stati K. Hausenblase a V. Šmilauera).

[3] Publizistikwissenschaft und Sprache als ihr Formalobjekt, Foundations of Language 1968, s. 154—181.

[4] Language in Thought and Action, New York 1949.

[5] A. A. Cholodovič, O tipologii reči, sb. Istoriko-filologičeskije issledovanija, Moskva 1965, 202—208; S. V. Neverov, Ob istokach teorii „jazykovogo suščestvovanija“, tamtéž, s. 120—124; L. B. Nikol’skij, Izučenije jazykovoj situacii kak prikladnaja jazykovaja disciplina, tamtéž, 125—127.

[6] V kvantitativní lingvistice lze pochopitelně uvést i jiné, rozšířenější míry koncentrace slovníku. Srov. P. Guiraud, Les caractères statistiques du vocabulaire, Paříž 1954, a přehled této problematiky s návrhem na nové řešení u M. Těšitelové On the so-called vocabulary richness, Prague Studies in Mathematical Linguistics 3 (v tisku).

[7] Hodnoty E a L uvádí v textech různých žánrů (tj. i v publicistickém stylu) H. Kučera, Some Quantitative Lexical Analyses of Russian, Czech and English, American Contributions to the Sixth International Congress of Slavists, The Hague - Paris 1968, 155—198.

[8] Podrobnější řešení této otázky je naznačeno lineárním rozborem tematických posloupností, který vychází z pražské teorie aktuálního členění a opírá se o možnost statistického hodnocení jednotlivých typů navazování témat ve výpovědi. Srov. N. I. Serkova, O nekotorych voprosach funkcional’noj perspektivy predloženija v terminach „sverchfrazovych jedinstv“, VJaz 1967, č. 3, s. 92—100 a F. Daneš, Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného), SaS 29, 1968, 125—141.

[9] Publicistický styl psaný je zastoupen adjektivy ze souborů uvedených v předchozím výkladu, publicistický text mluvený byl excerpován z projevů pronesených na večeru otázek a odpovědí ze 13. III. 1968, celkový rozsah textů je 8 000 slov v oblasti psané a 4 000 v oblasti mluvené. Odborný styl psaný představuje česká filosofická próza Fričova, Sabinova, Arnoldova, Patočkova, Kosíkova a Fischerova o celkovém rozsahu asi 24 000 slov. Odborný styl mluvený byl převzat ze záznamu seminářů v oddělení matematické lingvistiky ÚJČ (rozsah asi 7 000 slov) a ze souboru obchodní korespondence podle J. Čápa - K. Matouška - M. Matuly a J. Petráska Frekvence slov v stenografické praxi (Praha 1961) v rozsahu asi 60 000 slov.

[10] J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961.

[11] Proměnlivost kvantitativní normy publicistického lexika by mohlo ukázat porovnání našich údajů s prací J. Korejse a H. Korejsové Slovník našich novin (Praha 1938), která obsahuje frekvenci slov z jednoho čísla Národního osvobození z 8. I. 1928. Srovnání je však ztíženo rozdílem v analyzovaném materiálu; východiskem naší studie je styl, zatímco Korejsovi vycházejí z úplného textu novin, který zahrnuje i projevy a žánry nepublicistické.

[12] Srov. R. F. Green - M. Goldfried, On the Bipolarity of Semantic Space, Psychological Monographs 1965, č. 6, s. 1—31, a D. Heise, Semantic Differential Profiles for 1,000 Most Frequent English Words, tamtéž, č. 8, s. 1—31.

[13] Srov. J. Kraus, Mery ocenki publicističeskich tekstov, Prague Studies in Mathematical Linguistics 3, Praha 1969 (v tisku). Postup faktorové analýzy je popsán u J. Krause a J. Poláka Text Factors and Characteristics, Prague Studies in Mathematical Linguistics 2, Praha 1968, 155—171.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 371-379

Previous Ludmila Uhlířová: Vztah syntaktické funkce větného členu a jeho místa ve větě (Metody a výsledky statistického zkoumání)

Next Bedřich Dohnal: Rytmus originálu a překladu