dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. II. Feuerbachova filozofie

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

К источникам философии языка Маркса и Энгельса. II. Философия Фейербаха / A propos des sources de la philosophie de la langue de Marx et de Engels. II. La philosophie de Feuerbach

K teoretickým zdrojům marxismu a jeho filozofie patří filozofie Ludvíka Feuerbacha (1804—1872), který po překonání mladohegeliánství dospěl k antropologicky pojatému materialismu (základní pojmy jeho filozofie tvoří příroda a člověk).[1] Východiskem jeho učení byla kritika Hegelovy filozofie jako celku a zvláště jeho pojetí lidské podstaty omezované na sebevědomí ducha, Kantova gnoseologického agnosticismu a podstaty náboženství zvláště křesťanského, při níž ukázal jeho noetickou spojitost s idealismem. Svůj poměr k Hegelovi Feuerbach charakterizoval slovy: „Hegel staví člověka na hlavu, já — na jeho nohy, opírající se o geologii“.[2] Feuerbachova kritika urychlila teoretické zrání Marxe a Engelse v době, kdy patřili k levým hegeliánům (1841—1844) a promýšleli základy dialektického a historického materialismu. Marx, který si ho až do konce života velice vážil, mu v osobním dopise ze dne 11. 8. 1844 mj. napsal, že svými spisy Filozofie budoucnosti a Podstata křesťanství “jste dal — nevím zda úmyslně — socialismu filozofický základ“ (Sp. 27, s. 481).[3] Lenin zdůraznil, že Marx a Engels došli prostřednictvím Feuerbacha ke své materialistické filozofii (Sp. 14, s. 85).[4]

Klasikové marxismu vysoce hodnotili jeho kritiku idealistické filozofie a také to, že obnovil a rozvinul v německé filozofii pokrokové tradice materialismu XVII. a XVIII. století. Přesvědčivě přitom mj. kritizoval mechanický materialismus La Mettrieův, Holbachův a dalších pokračovatelů karteziánské filozofie. Současně však Marx a Engels upozornili na nedostatky jeho učení,[5] mj. na to, že nedokázal materialistické pojetí také uplatnit na společenské dění, že nepojímal člověka jako společenskou, konkrétně historickou bytost (Sp. 3, s. 18) a že současně s kritikou idealistické povahy Hegelovy dialektiky ji jako takovou zcela odmítl. Také Lenin se podrobně seznámil s Feuerbachovou filozofií (srov. např. Sp. 38, s. 63—86, 332 až 335, 383—395) a nejednou ve svých spisech poukazoval na její pozitivní stránky (např. Sp. 14, passim). Feuerbacha považoval za velkého materialistu (Sp. 14, s. 85, 161), jehož kritika Hegelova idealismu účinně napomáhala při utváření marxismu.

Úkolem této stati je podat názory L. Feuerbacha na jazyk, jak jsou zachyceny v jeho spisech, a srovnat je s Marxovou a Engelsovou filozofií jazyka. Uvědomujeme [188]si přitom, že Feuerbach odmítal část Hegelových idealistických názorů na jazyk, některé z nich přetvářel v duchu svého antropologického materialismu a jiné nedůsledně kritizoval. Naše srovnání přispěje k dalšímu prohloubení tvrzení, že Marxova a Engelsova filozofie jazyka znamená kvalitativní obrat v dějinách jazykovědy.[6]

Feuerbach se zabýval otázkami jazyka jen příležitostně a do jisté míry nesoustavně, vyslovoval se k nim v širších tematických souvislostech, zvláště když se zamýšlel nad vztahem jazyka k přírodě a k myšlení.[7] Proto jejich shrnutí, celkový obraz vyžaduje znalost celého jeho díla, studium všech jeho spisů. Nezahrnuje všechny problémy filozofie jazyka, ale pouze některé její složky.

V protikladu k Hegelovi, který chápal jazyk jako produkt absolutního ducha,[8] jev božské substance, Feuerbach zdůraznil, že jazyk má své kořeny v přírodě (Phil., s. 117), že je lidským, nikoli nadpřirozeným výtvorem, který by byl dán lidstvu a člověku zvenčí, z bytí mimo něho. Hegel soudil, že jazyk neusiluje o napodobování přírody, ale že vyjadřuje význam. Proti tomu Feuerbach uvedl, že člověk v jazyce napodobuje přírodu, realitu a poznané jevy v ní pojmenovává slovy, která mají znakovou povahu (Rel., s. 240). Jazyk chápal jako prostředek k vyjadřování vjemů a myšlenek, pocitů a přání (Phil., s. 365—366), slouží k tomu, „abys oznámil světu existujícímu mimo tebe své bytí“ (Phil., s. 366). Člověk má potřebu mluvit, tj. vyslovovat, sdělovat své myšlenky druhému člověku (Wesen, s. 122). Jeho jazykový projev obsahuje vedle složky obsahové také stránku emotivní a k té je třeba také přihlížet (Wesen, s. 123—124). Jindy uvedl, že jazyk je vyjadřující se obrazotvornost, tu pak chápal jako vyjadřovací sílu myšlenky (Wesen, s. 121). V duchu svého učení o rodové podstatě člověka poukázal na to, že „jazyk není nic jiného než realizace rodu, zprostředkování vztahu Já a Ty proto, aby se ukázala po odstranění jejich individuálního rozdělení jednota rodu“ (Krit., s. 196). Jazyk tedy pojímal jako kolektivní jev, nezbytný pro existenci lidské společnosti, který se stal prostředníkem vzájemné výměny myšlenek mezi lidmi. Zdůraznil jeho materiální, nikoli duchovní základ, a jeho existenci vázal jen na člověka. Pro něho jazyk byl proud tónů, na jejichž tvorbě se podílí kromě vzduchu (Krit., s. 196) také lidský orgán, ústa (Gott., s. 29). Vzduch přitom označoval za „nejduchovnější a nejobecnější životní prostředek“ (Krit., s. 196).

Marx a Engels také odmítali idealistické pojímání jazyka jako jevu božské, nadpřirozené substance. Zdůraznili přitom, že je to lidský produkt, společenský jev sui generis, jehož vznik, existence a vývoj je dialekticky vázán na vznik, existenci a vývoj lidské společnosti (např. Sp. 3, s. 44). Jazyk vznikl z potřeby lidí vzájemně se dorozumět ve výrobním i mimovýrobním styku. Výrobu přitom chápali jako vztah mezi člověkem a mimolidskými předměty a také jako vztah mezi lidmi samými. Obě složky výroby mají odraz v jazyce. Jeho objektivní podstata spočívá podle nich v tom, že se stal nejdůležitějším nástrojem komunikace lidí, bez něhož by společnost nemohla existovat.

[189]Feuerbach zdůrazňoval, že člověk v přírodě je materiální objekt a současně subjekt, smyslový předmět, pojímal jej jako inherentní součást přírody bez konkrétních společenských souvislostí, avšak vždy jako bytost žijící ve společnosti (Wesen, s. 126; Zuk., s. 344). Neodmítal dialektiku mezilidských vztahů. Hledal celistvý pohled na člověka, ale pouze v přírodě jako takové, nikoli ve vzájemném vztahu společnosti a přírody. Pokud mluvil o společenských vztazích, chápal je jen v rovině duchovních, nikoli materiálních, výrobních vztahů. Víme, že Marx a Engels podrobili jeho pojetí člověka kritice. Za přínosné považovali to, že jeho člověk již není „boží sluha“ a pokorný nástroj absolutního ducha. Dále však zdůraznili, že člověk je determinován přírodou i společností, je tedy bytostí nejen myslící, ale také pracující a vyrábějící, „souhrn společenských vztahů“.

Když Feuerbach analyzoval a kriticky posuzoval náboženství, vycházel z podstaty člověka. Přitom si také položil otázku, jaké jsou příčiny jeho vzniku, které podmínily jeho vyčlenění ze světa zvířat a jaký je rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Je třeba říci, že právě abstraktní pojetí člověka mu neumožnilo poznat skutečné příčiny vzniku člověka, i když přitom nezapomínal na rodovou podstatu člověka. Rozdíl mezi ním a zvířetem spatřoval především v tom, že člověk má vědomí, dále že je schopen teoreticky myslet, že si vytvořil jazyk, který společně s myšlením tvoří „pravé rodové funkce“ (Wesen, s. 25).

Při jiné příležitosti uvedl, že schopnost mluvit je poetický talent; zvířata nemluví, protože se jim nedostává poezie (Wesen, s. 121). Základní smysly, zrak a sluch, nemají u zvířat teoretický význam, jako je tomu u lidí (Leib., s. 145—146). Uznával společenskou povahu těchto kategorií (včetně jazyka) a poznamenal, že předmětem člověka je jeho rod, jeho podstata, nikoli pouze jeho individuálnost. Člověk je univerzální, neomezená a svobodná bytost (zvíře nikoli) a myslí (Zuk., s. 341—342; Phil., s. 341—343). Je třeba říci, že ne vždy Feuerbach uvádí jazyk mezi jevy, jimiž se liší člověk od zvířete. Vždy však kladl důraz na lidské vědomí a myšlení.

Feuerbach věděl o tom, že Hegel zdůraznil význam práce pro vývoj společnosti a znal jeho názor, že jazyk a myšlení se rozvíjejí v pracovní činnosti. Tyto plodné myšlenky však materialisticky nepřetvořil ani nerozvinul, ale pouze se omezil na kritické hodnocení toho, že Hegel odtrhoval lidské vědomí jak od předmětů, které odráží, tak také od člověka samého jako subjektu myšlení, že ztotožňuje myšlení a bytí. Nepoznal však, že Hegel nedělal rozdíl mezi prací v ekonomickém smyslu a činností pro společnost, která nemá ekonomický obsah. Je však třeba říci, že Hegel řešil problém člověka důkladněji a plněji než Feuerbach.[9] Teprve Marx a Engels komplexně charakterizovali člověka a poukázali na skutečné příčiny jak jeho vzniku, tak také jeho jazyka (řeči), a vymezili společenské praxi a výrobní činnosti v tomto procesu odpovídající místo. Podrobili přitom kritice Hegelovo pojetí práce a samovytváření člověka prací (Sp., s. 492—495). Na vyčlenění člověka ze světa zvířat se podílely tři faktory: práce, jazyk a myšlení, přičemž hlavní úlohu sehrála kolektivní práce. Jazyk se stal produktem nutnosti komunikace lidí v kolektivním pracovním procesu, je výsledkem a současně předpokladem společenské produkce.[10]

Základ Feuerbachovy filozofie tvořilo materialistické řešení základní filozofické otázky, poměru bytí a vědomí. Na rozdíl od Hegela odlišoval obě kategorie a neodděloval rozum, vědomí a myšlení od člověka. Zdůrazňoval, že jejich jediným a skutečným nositelem a tvůrcem (subjektem) je člověk. Myšlení chápal jen jako vlastnost myslícího člověka (Unst., s. 149), jako výsledek činnosti lidského mozku (Phil., s. 139), které je určené a určitelné pouze sebou samým, tj. je poznatelné jen na základě [190]myšlenek a pouze jejich prostřednictvím (Phil., s. 150). Myšlení a bytí tvoří podle Feuerbacha jednotu, ta je závislá na předmětu a obsahu myšlení (Zuk., s. 339—34), a základ jednoty obou kategorií tvoří člověk sám. Odmítal Hegelovo učení o božské povaze myšlení a vyvozoval je z existence materiálního světa, přírody (srov. Lenin, Sp. 14, s. 244—245). Přírodu, hmotu považoval za jedinou a věčnou substanci, člověka za nejvyšší produkt přírody, hmoty, a duch za formu existence hmoty. Prostor a čas označoval za formy existence všeho bytí (např. Thes., s. 255). Bytí bylo pro něho subjektem, myšlení predikátem. Myšlení vychází z bytí, nikoli bytí z myšlení, avšak obě kategorie jsou vzájemně vázané (Zuk., s. 332—334).

Feuerbach viděl hlavní rozpor Hegelovy idealistické filozofie v tom, že nedokázala pravdivě vyřešit otázku vztahu bytí a myšlení (Zuk., s. 312—313). Ve Fenomenologii ducha obě kategorie splývají neoddělitelně ve prospěch myšlení. Jedinečné se zde spojuje s věcí a obecné se slovem. Avšak myšlení, které se opírá pouze o slovo, nemůže vyřešit tento rozpor. Jestliže slovo není věcí, tím spíše podle Feuerbacha není řečené nebo myšlené bytí bytím skutečným. U Hegela se o bytí mluví jen z teoretického hlediska, pro Feuerbacha to byla především praktická otázka a na ni jako takovou kladl velký důraz.

Na rozdíl od Hegela zdůraznil vzájemnou spojitost (Rel., s. 153) a neoddělitelnost jazyka a myšlení, dále jejich výlučnou vázanost na člověka. Podle něho se myšlení může uskutečnit jen pomocí jazyka (Wesen, s. 127—128), jen jazykem vyjadřujeme své myšlenky (Phil., s. 366), bez jazyka nemůže probíhat proces myšlení, ani se nemohou vyjadřovat myšlenky (Krit., s. 200). Vztah obou kategorií je bezprostřední a těsný. Podle Feuerbacha lidé začali dříve myslet než mluvit, dříve než začali tvořit slova (Rel., s. 341). Myšlení považoval za nemateriální, čistě duchovní, samostatný jev (Phil., s. 150), který zpracovává smyslové vjemy, vnímání hmoty. Lidé mluví a myslí určitým, zcela konkrétním jazykem, nikoli obecným, který ve skutečnosti neexistuje a existovat ani nemůže (Rel., s. 49).

Marx a Engels se do značné míry shodovali s Feuerbachovým pojetím vztahu jazyka a myšlení, propracovali je však důsledně materialisticky a nesrovnatelně podrobněji než on. Zdůraznili dialektickou jednotu obou kategorií,[11] poukázali na to, že myšlení můžeme poznat jen v jazyce a že „bezprostřední skutečnost myšlenky je řeč“ (Sp. 3, s. 456). Myšlení nemůže bez jazyka ani probíhat, teprve jazyk umožňuje, aby se proces poznání a myšlení stal společenskou realitou. Shodně s Feuerbachem uvedli, že myšlení je povahy nemateriální, že však je vázáno na svého materiálního nositele, mozek. U Feuerbacha však nenajdeme důležitý poznatek o tom, že jazyk (řeč) je materiální vyjádření lidského myšlení, jeho materializací, ani poznatek, že zvuková stránka řeči je materiální složka jazykového sdělení, obsahová pak jeho složka nemateriální. Podle Marxe a Engelse se v jazyce uplatňuje organická jednota materiálních a nemateriálních (myšlenkových) komponentů, která vyrůstá z procesu poznávání objektivní reality a sdělovací funkce jazyka.

Feuerbach obdobně jako W. Humboldt soudil, že rozvoj a vyspělost jazyka může sloužit jako měřítko, ukazatel rozvinutosti myšlení jeho uživatelů, stupně jejich vzdělání a kulturní vyspělosti dané národní pospolitosti (Thes., s. 366). Vycházel přitom z názoru, že člověk vždy v jazyce vyjadřoval svou lidskou (nikoli božskou) podstatu. V této souvislosti Marx a Engels ukázali, že myšlení je přírodněhistorický proces, který je funkcí lidského mozku, že vzniká a vyvíjí se v průběhu rozvíjející se společenské a pracovní činnosti lidí. Probíhá u všech národů podle týchž zákonitostí, je obecně lidské, odlišně se však vyjadřuje v různých jazycích. Ve všech je organicky spojen s myšlenkou, je jejím přirozeným vyjádřením a prostředkem jejího formulování. Rozdíly v myšlení a v rozvoji jazyků na světě jsou podle Marxe a Engelse [191]podmíněny rozdílným stupněm historického vývoje společenské praxe, kterého dosáhli jeho nositelé. Podobně jako myšlení tak také nejvyvinutější i nejméně vyvinuté jazyky mají společné vývojové zákonitosti a určení (Sp. 13, s. 661).

K této otázce se také vyslovil Lenin (Sp. 38, s. 91) v tom smyslu, že zapochyboval o Hegelově domněnce, že by se myšlení a stupeň jeho vývoje měly projevovat ve stupni rozvoje mluvnické stavby jazyka. Nesouhlasil s názorem, že by se dějiny myšlení rovnaly dějinám jazyka, protože přes dialektickou jednotu obou kategorií uznával jejich zvláštnosti a odlišnosti.

V teorii poznání Feuerbach pokračoval ve vývojové linii materialistického sensualismu a empirismu, nepodařilo se mu však překonat nazíravost předmarxovského materialismu. Energicky bránil sensualismus proti útokům agnostiků. Proti Kantovu agnosticismu zdůraznil, že smyslovými orgány můžeme poznat reálný svět, všechny jevy skutečnosti, že svět je smysly poznatelný (Wesen, s. 10—11). Lenin několikrát vysoce ocenil Feuerbachův kritický přístup ke Kantově teorii poznání a jeho zdůrazňování významu smyslového vnímání reality (Sp. 14, s. 121, 210—212; 38, s. 74, 134), poukazoval na výstižné části jeho teorie poznání, mj. také ve své polemice proti subjektivním idealistům. Vysoce také hodnotil jeho pojetí materiální přírody (Sp. 38, s. 69) a jeho názor, že počitky jsou výsledkem působení vnějšího světa na smyslové orgány, že v procesu poznání počitky tvoří s myšlením, které má zprostředkovanou povahu, jednotu. Rozum, který Feuerbach označoval jako sebeuvědomělé bytí (Wesen, s. 70—78), odhaluje vztahy mezi jevy, které smysly vnímají odděleně, a to proto, že tyto vztahy ve skutečnosti opravdu existují. Jako kritérium pravdy označil praxi, o níž byl přesvědčen, že dokáže rozřešit to, co není s to vyřešit rozum, teorie. Praxi chápal jako shodu názorů všech lidí, tedy v podstatě jako vědomí.[12] Lenin podobně jako již dříve Marx a Engels kriticky posoudil jeho pojetí praxe, protože nebyla spojována s materiální činností člověka, revolučním přetvářením přírody a společnosti (Sp. 14, s. 146—147). Feuerbach nepoznal souvislosti existující mezi teoretickým poznáním a praxí. Ty jasně ukázali klasikové marxismu-leninismu.

V rámci teorie poznání se Feuerbach také zamýšlel nad podstatou slova a nad jeho vztahem k realitě a rozumu (včetně myšlení). Tyto otázky, které odedávna byly předmětem úvah filozofů a zdůrazněny např. J. Lockem a I. Kantem, Feuerbach řešil také v souvislosti s působivostí a významem slova v náboženství, s náboženským jazykem[13] a v kritickém poměru vůči Hegelovi. Podle něho slovo jako jazyková jednotka má své kořeny v přírodě (je jejím napodobením), není tedy produktem ducha (Phil., s. 117). Slovo je řada artikulovaných tónů, k nimž se v důsledku lidské (rozumové) činnosti připojuje význam. Člověk tyto uspořádané tóny vnímá jako slovo (Leib., s. 111). Slovo je pro smyslové vědomí znakem (Phil., s. 212; Rel., s. 124), který vyvolává v procesu komunikace u mluvčího i posluchače představu pojmenovávaného jevu (Rel., s. 240). Je to obraz něčeho (Rel., s. 161, 241), výsledek lidské obrazotvornosti (Wesen, s. 121), jazykové pojmenování smysly poznaného jevu (Rel., s. 240). Slovo neztotožňuje Feuerbach s označovaným jevem, podobně jako vyslovené nebo myšlené bytí není pro něho skutečným bytím (Zuk., s. 312). Na vytváření slov a jejich užívání v řečovém projevu se podílí smyslové poznání a rozum. Slovo má nejen stránku zvukovou, ale také významovou. Ta vystupuje v pravé podobě jen tehdy, jestliže se užívá slovo ve větném kontextu (Rel., s. 161). Při jiné příležitosti poukázal na to, že slovo obsahuje sdělnou subjektivitu člověka (Wesen, s. 124), nedostatečně však zdůraznil jeho objektivně společenskou povahu.

[192]Feuerbach užíval pojmu znak buď ve významu ‚slovo‘, nebo ‚smyslový znak‘ (Phil., s. 150). Shodně se svými materialistickými východisky zdůraznil, že znaky nejsou předměty samé, které jsou jím označovány (Phil., s. 148), ale výtvorem našeho myšlení a naší obrazotvornosti. Obrazotvornost, fantazii považoval za vrcholný bod činnosti mozku (Phil., s. 148) a neztotožňoval ji s vědomím ani s rozumem. Schopnost fantazie podle něho vchází do souhrnu lidské podstaty. Společně se smyslovými obrazy znaky (Zeichen und sinnliche Bilder) jsou nutným předpokladem abstraktní činnosti myšlení. Nechápal je však jako materiální formu existence myšlenek.

V užívání termínu znak a poznatku, že jazyk má znakovou povahu, Feuerbach vycházel z Hegela, avšak jeho pojetí znakovosti kvalitativně přetvořil. Hegel u znaku měl na mysli většinou jen zvukovou stránku slova, Feuerbach znakem rozuměl také stránku významovou. Oba filozofové se shodovali v tom, že označované jevy a znaky nemají společné příznaky, že je nelze ztotožňovat a že zvuková stránka slova není motivovaná. Avšak Hegel tvrdil, že slova jsou jen znaky pro představy, Feuerbach naproti tomu zdůraznil, že slova jsou pro smyslové vědomí znaky, ty jsou výsledkem lidského myšlení, opírajícího se o smyslové poznání jevů, existujících mimo vnímající subjekt. Tyto rozdíly vyplývají z odlišného pojetí základní filozofické otázky a teorie poznání u Hegela a Feuerbacha.

Feuerbach zdůraznil, že každé slovo podobně jako jazyk vůbec zobecňuje (Rel., s. 153),[14] že v jazyce podobně jako v myšlení probíhají rozsáhlé procesy zevšeobecňování, abstrakce (Rel., s. 124). Obecné v jazyce však není pro něho reálno, reálnem je smyslové vědomí, pro něž všechna slova, jak sám Feuerbach uvedl, apelativa a vlastní jména, jsou znaky. Slova jsou znaky předmětů, které se teprve zpracovávají ve smyslovém vědomí. Z hlediska smyslového poznání je jazyk pro smyslové vědomí nereálno, nicotno, existující mimo samotný, vnímaný jev. Jazyk (slovo) tyto jevy pojmenovává (Phil., s. 212—213). Nesouhlasil tedy s Hegelem, který popíral reálnost smyslového vědomí a obecné považoval za reálno. Zdůraznil, že reálno je příroda, smyslové bytí a vědomí, odraz předmětů v mozku.

Podle Hegela jazyk vyjadřuje jen obecné, a to, co míníme, je zvláštní, jednotlivé. Proto prý nemůžeme v jazyce vyjádřit to, co míníme (srov. k tomu Lenin, Sp. 38, s. 282). Feuerbach se však polemicky zeptal: jestliže se jednotlivé bytí nedá vyjádřit slovy, jak tedy může být vyvráceno smyslové bytí? Stál totiž na stanovisku (podobně jako nominalisté), že obecné existuje jen subjektivně, v lidské představě a v jazyce, a odmítal názor (např. realistů), že obecné existuje samo pro sebe, nezávisle na myšlení a mluvení člověka (Rel., s. 153). Obecné jako druhový pojem existuje podle něho jen v myšlení a pro myšlení (Rel., s. 159). Feuerbachovo filozofické pojetí slova a jeho vztahu k pojmenovávanému jevu bylo obdobně jako jeho chápání člověka omezeno jen na oblast myšlení a na přírodu, chybělo mu začlenění do souboru společenských vztahů, zvláště společenské praxe, výroby.

Marx a Engels se shodovali s Feuerbachem v tom, že slova mají obecnou povahu, že svým původem tkví v myšlení člověka, že svým obsahem jsou vázána na označované jevy existující objektivně a že předměty a slova nelze ztotožňovat. V protikladu k jeho pojetí a v souladu s východisky historického materialismu zdůraznili různé stránky výrobně společenského obsahu a významu slova. Pro ně obsah slova představoval nejen odraz a nástroj kolektivní jazykové komunikace fixovaný v mozku, ale především důsledek přítomnosti a působení určitého společenského vztahu na jazyk. Slovní pojmenování předmětů a činností pojímali jako produkt dějinného vývoje, jako výraz společenské zkušenosti, nahromaděné v důsledku opakujícího se výrobního procesu (Sp. 19, s. 399). V návaznosti na své vymezení dialektického [193]vztahu myšlení a jazyka odmítali ztotožňování pojmů a slov. Zevšeobecňování přisuzovali v myšlení a jazyce rozhodující úlohu, stavěli se však proti jejímu chápání jako samostatného faktoru, nezávislého na materiálním světě (Sp. 20, s. 512—513).

Feuerbach poukázal na to, že ve slovní zásobě se zachovává a předává budoucím generacím poznání z minulosti. Slovo podle něho „objevuje to, co je neviditelné, zpřítomňuje to, co minulo a co je vzdálené, zkonečňuje nekonečno, zvěčňuje to, co minulo a co je vzdálené, zkonečňuje nekonečno, zvěčňuje to, co je pomíjející. Lidé pomíjejí, slovo trvá“ (Wesen, s. 122). Zdůraznil tím kontinuitu jazykového vývoje, stabilitu jazykových prostředků, vztah jazyka k vyvíjející se realitě a vázanost dějin jazyka na dějiny jeho uživatelů. Nedovedl však tak jako Engels z tohoto správného poznatku vytěžit další podněty pro svoji vlastní filozofii jazyka. Spíše se zdá, že otázku vztahu jazyka a společnosti chápal především v rovině vývoje já. Když mluvil o smyslu lidské podstaty, uvedl, že je stálá a měnící se jsou jen slova, jimiž se o ní vyslovujeme. Proto také její popisování se děje tím, že se jen upřesňují a zdokonalují jazykové prostředky, což označil za užívání stále nových synonym při popisování týchž jevů (Unst., s. 111). Marx a Engels, jak dobře víme, pojímali smysl lidské podstaty zcela odlišně, důsledně dialekticky a materialisticky.

Feuerbach znal několik cizích jazyků, živých i vymřelých (řečtinu, latinu a hebrejštinu se učil již na gymnáziu), teoretickou jazykovědou se však nikdy podrobněji nezabýval. Plně doceňoval význam praktických jazykových znalostí a pokládal studium cizích jazyků za základ veškerého vzdělání. V této souvislosti zdůrazňoval význam jazykové kultury a její pěstování považoval za nedílnou součást kultury vůbec. Její význam však přeceňoval, když tvrdil, že barbarství středověku zmizelo s kulturou jazyka (Wesen, s. 123).

Feuerbach se příležitostně zamýšlel nad významem časovosti a nutnosti výrazů vůle a chtění ve spojitosti s různými modálními prostředky v němčině (Gott., s. 63). Jindy uvedl etymologické poznámky o původu německých slov Erde a teutsch, jak je našel nejspíše v mluvnici němčiny J. Grimma (Rel., s. 109). Jeho poznámky k jednotlivým jazykovým jevům jsou velmi sporadické a nepřinášejí nové, do té doby neznámé poznatky.

Závěrem. Feuerbachovo pojetí jazyka a jeho vztahu k přírodě, vědomí a myšlení vychází z materialistické kritiky Hegelovy filozofie jazyka, z jeho základní myšlenky, že „jediný, univerzální a nejvyšší“ předmět filozofie je člověk. Odmítal idealistické pojetí jazyka a zdůrazňoval jeho přímou vázanost na člověka a jeho mozek. Ukázal také, že existuje bezprostřední vztah jazyka a myšlení, že jedno se nemůže uskutečňovat bez druhého. Výstižně označil jako hlavní funkci jazyka jeho schopnost sdělovat a fixovat myšlenky, jeho vznik a rozvoj však nevázal na výrobní činnost člověka, resp. společnosti. Slova jako jazykové jednotky označoval ve smyslu sensualistické noetiky za znaky předmětů, které se teprve zpracovávají ve smyslovém vědomí; reálno je podle něho příroda, smyslové bytí a vědomí, odraz předmětů v mozku. Jazyk existuje mimo sám vnímaný předmět. Vyjadřuje podle něho pouze obecné, které existuje jen subjektivně, v lidské představě a v jazyce.

Feuerbach svým pojetím jazyka a jeho funkcí mohl ovlivnit v některých jednotlivostech Marxovu a Engelsovu filozofii jazyka v té míře, v jaké jim posloužila jeho materialistická kritika Hegelovy filozofie jako celek při zpracování jejich marxistické filozofie. Feuerbachova filozofie jazyka, obsahující prvky materialistického chápání jazyka, nezahrnuje však některé základní myšlenky, kterými Marx a Engels převratným způsobem vymezili vztah jazyka k bytí, společenské výrobní praxi a člověku jako vyrábějící (nejen myslící) bytosti. Zatímco Feuerbach se vyslovoval k otázkám jazyka jen příležitostně, Marx a Engels se nad nimi zamýšleli soustavně v průběhu rozpracovávání celého filozofického učení, zvláště historického materialismu. Doceňovali totiž jeho významnou úlohu v rozvoji lidské společnosti, výrobní praxi člověka a při uskutečňování myšlenkového odrazu objektivní reality v lidském vědomí.

 

[194]R É S U M É

A propos des sources de la philosophie de la langue de Marx et de Engels. II. La philosophie de Feuerbach

La conception de la langue de Feuerbach et son rapport à la nature, sa conscience et sa pensée, partent de la critique matérialiste de la philosophie de la langue de Hegel et de son idée principale affirmant que “le seul, l’universel et le plus élevé” objet de la philosophie, c’est l’homme. Feuerbach refuse la conception idéaliste de la langue, tout en soulignant ses liens directs à l’homme et à son cerveau. Il a montré également qu’il existe un rapport immédiat entre la langue et la pensée, l’un ne pouvant pas exister et se réaliser sans l’autre. D’une manière très précise il a désigné comme fonction principale de la langue sa capacité de communiquer et de fixer la pensée. Cependant, il ne concevait pas la naissance de la langue et son développement en rapport avec l’activité productrice de l’homme, respectivement de la société. Quant aux mots et tant qu’unités de la langue, il les désignait dans le sens de la noétique sensualiste comme les signes d’objets qui ne font qu’être élaborés dans la conscience sensorielle. Le réel, d’après lui, c’est la nature, l’existence sensorielle, et la conscience, le reflet des objets dans le cerveau. La langue existe en dehors de l’objet conçu en lui-même. D’après lui, elle n’exprime que le général qui n’existe que de manière subjective, dans l’imagination de l’homme et dans la langue.

Par sa conception de la langue et de ses fonctions, Feuerbach a pu influencer dans certains détails la philosophie de la langue de Marx et de Engels, dans la mesure dans laquelle sa critique matérialiste de la philosophie de Hegel en général leur avait servi lors de l’élaboration de leur philosophie marxiste. La philosophie de la langue de Feuerbach contenant des éléments de la conception matérialiste de la langue n’englobe cependant pas certaines pensées de base par lesquelles Marx et Engels déterminèrent d’une manière bouleversante le rapport de la langue à l’existence, de la pratique sociale de production et de l’homme en tant qu’être produisant (non seulement pensant). Tandis que Feuerbach ne se prononçait sur les questions de la langue qu’à l’occasion, Marx et Engels y avaient systématiquement réfléchi tout au long de l’élaboration de l’ensemble de leur doctrine philosophique, du matérialisme historique en tout premier lieu. Ils appréciaient à son juste titre son rôle important dans le développement de la société humaine, la pratique de production de l’homme et, lors de la réalisation du reflet de pensées de la réalité objective dans la conscience de l’homme.


[1] Při výkladu Feuerbachovy filozofie jsem přihlédl k těmto pracím: K. Marx - B. Engels, O Feuerbachovi, Praha 1973 (předmluvu na s. 7—24 napsal J. Pecen); Dějiny filozofie za redakce M. T. Jovčuka, T. I. Ojzermana, I. J. Ščipanova, 2. přepracované vydání, Moskva—Praha 1976, s. 290—308; I. S. Narskij, Zapadnojevropejskaja filosofija XIX veka, Moskva 1976, s. 465—526; I. M. Jesin, Materialističeskaja filosofija Ljudviga Fejerbacha, Moskva 1954; B. E. Bychovskij, Ljudvig Fejerbach, Moskva 1967; A. Cornu, Marx’ Thesen über Feuerbach, Berlin 1963; W. Schuffenhauer, Feuerbach und der junge Marx, Berlin 1965; N. Abbagnano, Storia della filosofia III, Torino 1966, s. 173—177 (zde i rozsáhlá odborná literatura).

[2] Srov. K. Grün, L. Feuerbach in seinem Briefwechsel und Nachlass, Bd. II, Leipzig—Heidelberg 1874, s. 310.

[3] Práce klasiků marxismu-leninismu cituji podle jejich českého vydání: K. Marx - B. Engels, Spisy, Sv. 1—39, Praha 1956—1975 a V. I. Lenin, Spisy, Sv. 1—45, Praha 1951—1970. Zkracuji Sp. s uvedením svazku a stránky.

[4] Feuerbachův materialismus významným způsobem ovlivnil četné filozofické směry ve XX. století, jak na to poukazuje M. Gagern, Ludwig Feuerbach. Philosophie- und Religionskritik, München—Salzburg 1970, s. 367—369.

[5] Srov. kritiku Feuerbachovy filozofie ve spisech Marxe a Engelse Svatá rodina (Sp. 2, s. 15—232), Německá ideologie (Sp. 3, s. 23—551), Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (Sp. 21, s. 291—336) aj.

[6] Srov. J. Petr, Místo K. Marxe a B. Engelse v dějinách jazykovědy, sb. O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, s. 235—256.

[7] Při studiu Feuerbachova díla jsem používal těchto vydání: L. Feuerbach, Sämtliche Werke I—X, Leipzig 1841—1866, z tohoto vydání cituji tyto práce: Bd. II, 1846 — Philosophische Kritiken und Grundsätze (zkracuji Phil.), zvl. Zur Kritik der Hegelschen Philosophie, s. 185—232 (zkr. Krit.); Vorläufige Thesen zur Reform der Philosophie, s. 244—268 (zkr. Thes.); Grundsätze der Philosophie der Zukunft, s. 269—346 (zkr. Zuk.). Bd. V, 1848 — Darstellung, Entwicklung und Kritik der Leibnitz’schen Philosophie (zkr. Leib.). Bd. VII, 1849 — Das Wesen des Christenthums (zkr. Wesen). Bd. VIII, 1851 — Vorlesungen über das Wesen der Religion. Nebst Zusätzen und Anmerkungen (zkr. Rel.). Bd. X, 1866 — Gottheit, Freiheit und Unsterblichkeit vom Standpunkte der Anthropologie (zkr. Gott.). Die Unsterblichkeitsfrage vom Standpunkt der Anthropologie, hrsg. von H. Schmidt, Leipzig 1923 (zkr. Unst.).

[9] Srov. P. V. Kopnin, Dialektika ako logika a teória poznania, Bratislava 1976, s. 65 (z ruštiny přeložil V. Černík).

[10] Srov. také sb. Engel’s i jazykoznanije, Moskva 1972, zvl. stati R. A. Budagova, N. S. Čemodanova a A. A. Leonťjeva.

[11] Srov. J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977, s. 24—28.

[12] Srov. S. A. Gabrusevič, K voprosu o praktike kak kriterii istiny v domarksistskoj materialističeskoj filosofii, sb. Materialy mežvuzovskoj respublikanskoj konferencii aspirantov i molodych učenych, posvjaščennoj 50-letiju Velikoj Oktjabr’skoj socialističeskoj revoljucii (17—19 oktjabrja 1967 goda), Minsk 1967, s. 80—83.

[13] Srov. G. Klaus, Síla slova, Praha 1975, s. 174—175 (z němčiny přeložil A. Geuss).

[14] Tuto myšlenku si Lenin (Sp. 38, s. 279) zapsal v konspektu z Hegelovy knihy Přednášky o dějinách filozofie a dodal Feuerbachův názor, že slovo je obecné a věc vždy jednotlivá (Zuk., s. 312).

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 187-194

Previous Milena Tylová: Bibliografie tištěných prací profesora Karla Horálka za léta 1968—1977

Next Jaroslav Popela: K Stěpanovovým postulátům současné lingvistiky