K rozrůznění českého národního jazyka (Metodologické a terminologické poznámky)

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

К вопросу о членении чешского национального языка / Au sujet de la différenciation de la langue tchèque nationale

0. V poslední době vyšla u nás řada pozoruhodných příspěvků k fungování jazyka ve společnosti a k vztahům jeho existenčních forem.[1] Tyto příspěvky, zejména práce A. Jedličky a V. Barneta, se zpravidla opírají též o širší teorii sociální komunikace;[2] více ve sféře sociologie jazyka jsou zakotveny studie k dnešní situaci češtiny jako národního jazyka rozvinuté socialistické společnosti a k postavení sociálních dialektů od V. Křístka,[3] v rámci klasifikace nářečních a nadnářečních útvarů se konečně touto problematikou zabývaly i poslední statě J. Běliče.[4] I jinak se u nás těmto otázkám nověji věnovala zvýšená pozornost, zejména na sympoziu o jazykové kultuře r. 1977 v Liblicích,[5] a celá tato práce ovšem navazuje na dobrou tradici poválečnou i meziválečnou, především pokud jde o klasifikaci a charakteristiku vnitřního a funkčního rozrůznění jazykových celků.[6]

0.1. Postihnout celkovou diferenciaci soudobé češtiny vzhledem k jejím funkčně, sociálně a teritoriálně podmíněným různotvarům, umocněnou rozmanitostí komunikačních sfér a početnými kombinacemi činitelů stylistického výběru, je zcela nad síly jednotlivce, ba i celých pracovních týmů.[7] Základní struktury této diferenciace a její vývojové perspektivy ovšem v takovém kolektivním zpracování postižitelné jsou. Stále tu však ještě chybí potřebný textový materiál (zejména v oblasti běžné mluvy různých prostředí místních a sociálních a pro pracovní a zájmové slangy). Přitom je též třeba postupně upevňovat příslušné pojmově terminologické [8]distinkce: sociální lingvistika jako obecná základna takové práce není ani po této stránce dobudována.[8]

 

1. Jazykový celek, či celek jazyka dnešní národní společnosti je třeba chápat jako historickospolečensky determinovaný, funkčně diferencovaný makrosystém, který se skládá z řady skupinově a účelově diferencovaných „podjazyků“ — teritoriálních dialektů (včetně interdialektů), skupinových vrstvových a speciálních pracovních a zájmových sociolektů, tj. vlastních sociálních nářečí, a konečně stylových a žánrových vrstev či podútvarů, jimž všem je nadřazen jednotně kodifikovaný útvar spisovný. Pro všechny tyto elementární i kombinované denominace, jakož i další subvarianty podjazyků navrhujeme — při značné zadanosti výrazu dialekty pro význam ‚zeměpisná nářečí‘ — užívat termínu idiomy[9] (idiomy je pak dále možno členit na varianty). — Obecně se tu v české tradici mluvívá bezpříznakově o útvarech či obměnách národního jazyka, málo se ujal termín varieta, nově se začíná užívat výrazu různotvar,[10] ve světě se šíří označení forma existence či existenční forma jazyka (srov. pozn. 1).

1.1. Všechny tyto elementární idiomy a jejich soubory a varianty se svým základním rázem zařazují buď do složky spisovné, nebo do složky nespisovné a jsou zároveň s nimi víceméně striktně navzájem od sebe odděleny v rovině jazykové struktury a systému (langue) svého základu, nikoli však tak ostře v konkrétních projevech, textech. — Řečové projevy jsou nadto vedle generálních diferenciačních činitelů skupinových a funkčních značně rozrůzněny v závislosti na individuálních projevových situacích a zejména podle individuálního habitu a jazykové kompetence mluvčích (abstraktní úhrn jejich úzu bývá označován jako idiolekt). I individuální úzus, podílející se v různé míře víceméně na všech typech komunikace v řadě dorozumívacích sfér a jejich sítí, je ovšem už z tohoto důvodu vývojově značně proměnlivý.

1.2. Idiomy jsou relativně autonomní, avšak zároveň otevřené vůči širším, a zejména dominujícím útvarům, popř. jejich kombinacím, takže na sebe v různé míře navzájem působí — právě že jde o jeden generální makrosystém národního jazyka a jeho fungování v obecnějších i speciálnějších komunikačních sítích. A tento systém je otevřen ještě dále, vůči ostatním jazykům, především vůči jazykům světovým — interlingvální záležitosti je však tuším při šetření vnitřního členění jazyka a jeho [9]situace možno ponechat zvlášť u plně konsolidovaných národních jazykových společenství stranou základního rozboru.[11]

 

2. Zatímco se v dnešních společnostech rychle přežívá v základě teritoriálně ekologické členění nářečí, přibývá celkové diferenciace národního jazyka s rozvojem specializovaných profesních idiomů a uvnitř nich pak zesíleným uplatňováním rozdílů stylistických.[12] Nářeční základna nicméně nadále v celkovém tomto procesu působí jakožto starší výchozí stav, který je překonáván jen nerovnoměrně. Odtud pak plynou i ostřejší spory o povahu dnešního jazykového vývoje a o volbu vhodné jazykové politiky, zvláště co se týče kultury řeči.

2.1. Pokud jde o historicky proměnlivý vztah spisovného jazyka a nářečí, není sporu o tom, že obě kategorie na sebe vždy působily dialekticky. Pracovně ovšem lze obě sféry od sebe naprosto oddělit. Tak R. I. Avanesov postavil ve své teorii časoprostorového kontinua dialektového jazyka[13] proti autonomnímu spisovnému jazyku standardnímu, řídícímu se vlastními zákonitostmi, jako stejně svéprávný celek dialektového jazyka nestandardního, rozrůzněný v čase i prostoru a vyvíjející se v nich jako zvláštní makrosystém.[14]

2.2. I v Avanesovově koncepci (uvedené v předchozím odstavci) jde nakonec jen o laboratorní oddělení spisovného od nespisovného. Hovorový jazyk či hovorová vrstva spisovného jazyka jsou totiž prakticky neoddělitelné od centrálních vrstev nespisovného substandardního úzu. Jednotlivé spisovné elementy i jejich celková soustava existují v povědomí konkrétních mluvčích vždy v dialektickém sepětí a napětí s jejich územ „mateřským“,[15] modifikovaným dále jejich celkovými životními osudy, spjatými s různými dílčími kolektivy a s proměnlivými, někdy značně spletitými cestami (kariérou) v komunikačních sférách národního jazyka, popř. i mimo ně. Zejména to platí pro výběrové hodnoty stylistické, ale i pro bezpříznakové volné dublety.

2.3. Proti těmto individualizačním diferenciátorům průměrného úzu uplatňují se i četné substandardní, ale přitom prakticky celonárodní prvky a kombinace zejména ve slovníku a ve frazeologii, jak na to zevrubně poukázal J. Bělič.[16] Průměrný celonárodní úzus, zahrnující vedle nediferencovaných prvků, platných pro celý makrosystém, i základní prvky příznakově spisovné a nejrozšířenější prvky nespisovné, obecné či běžné, vytváří dnes tedy kvantitativní i kvalitativní bezpříznakové jádro, na jehož základě nebo v opozici vůči němuž se konstituují i specializované idiomy ve svých příznakových složkách.

2.4. Je také zřejmé, že specializace a individualizace spisovného úzu se neodehrává jen v přísných mezích daných kodifikací. Mezi činitele, zpružňující přísnost spisovné kodifikace v praktickém úzu patří přitom nesporně na první místo ústřední relativně [10]konsolidované jádro běžné nespisovné mluvy, stojící svým celkovým rázem velmi blízko útvaru spisovnému. Závažné tu je zejména to, že víceméně aktivním uživatelem této běžné mluvy je dnes již většina příslušníků českého národa na celém jazykovém území.

 

3. Není-li ostré přehrady mezi hovorovým územ spisovným a běžnou, popř. průměrnou nespisovnou mluvou, existují pak pochopitelně mezi ostatními horizontálně i vertikálně rozčleněnými idiomy ještě prostupnější vztahy a můžeme tu podobně jako u dnešních teritoriálních dialektů mluvit spíš o jakýchsi těžiscích každého idiomu a jeho příznakových rysů a o širokých přechodných zónách mezi nimi. Někdy je toto kontinuum v obojím směru rozvrstveno výrazněji, jindy jde o přechody pozvolné.

3.1. Celková variabilita, např. gramatických formálních a fonematických diferenčních prvků, v níž je soustředěna převážná část položek horizontálního rozčlenění češtiny, má dnes již charakter potenciální a rozdíly na této úrovni se realizují spíše v různé frekvenci příznakových prvků, nikoli absolutně. Dochází tu stále více k interdependenci jazykové vertikální stratifikace a příznakových prvků teritoriálních, takže i o venkovských nářečích můžeme mluvit jen jako o útvarech teritoriálně sociálních; především na základě přítomnosti či nepřítomnosti takovýchto příznaků lze pak zachycovat i vnitřní sociální rozvrstvení úzu městského.[17] Postižení těchto nových kvalit ve vývoji jazykových celků, objevivších se s nástupem kapitalismu a podstatně zesílivších s rozvojem socialistické společnosti, věnovala od 30. let velkou pozornost jazykověda sovětská, která se v současné době ve stejném duchu věnuje osvětlování povahy vzájemné souvislosti teritoriální a sociální stratifikace a ambivalentnosti řady příslušných jevů.[18]

 

4. V hierarchizovaném jazykovém celku spisovné i nespisovné složky dominuje tedy jako ústřední společné jádro základní systém spisovného jazyka včetně jazyka hovorového[19] spolu se značně nivelizovanou, zcela nenářeční částí běžné mluvy včetně tzv. obecné češtiny (o jejím charakteru viz níže). Na „horní“ periférii tohoto celku přesahují archaizované knižní prvky spisovného jazyka, v kolokviálních vrstvách pak přecházejí k „nižší“ periférii meziútvary interdialektové povahy, zejména na Moravě a ve Slezsku. Vlastní lokální nářečí přitom tvoří ve své výrazné teritoriální diferencovanosti a sociální omezenosti „dolní“ periférii kat exochén. Tyto mikroútvary — minimální nářeční jednotky — pak při vší nesamostatnosti a závislosti na celku národního jazyka představují (nebo aspoň donedávna představovaly) vedle normy spisovné jediné strukturně vyhraněné a relativně jednotné idiomy. Naopak [11]jádrová vrstva nespisovného úzu včetně jeho pomezí na jedné straně se spisovným jazykem, na druhé pak s regionálními moravskými interdialekty, pro niž navrhujeme název běžná mluva (místo zbytečně rozvedeného a ne zcela korektního označení běžně mluvený jazyk),[20] má povahu poměrně značně variabilního makroútvaru, jehož norma se vyznačuje v řadě jednotlivých rysů i mnohonásobně paralelními variantami (mnohonásobnými dubletami).

4.1. Intuitivně se pro takovéto nezcela vyhraněné makroútvary užívalo již dříve v odborné literatuře i neterminologicky označení mluva. Připomeňme název lidová mluva (u Kubína též složenina lidomluva), ještě dříve žilo i označení prostomluva, připomínající ruské prostorečije, a též mluva obecná (řidčeji se vyskytlo i sousloví obecná řeč). Podobně vyznívá spojení mluva venkovská nebo mluva venkova — a proti tomu mluva měst, mluva velkoměsta, městská mluva: zvláště poslední spojení se plně terminologicky ustálilo a v navázání na ně označení jako brněnská mluva, podskalská mluva ap. Od posledních spojení není pak daleko k využití termínu mluva i v specifikovanějších sférách — pro označení skupinových, profesionálních a zájmových různotvarů jazyka, nevyhraněných jednoznačně vůči jeho ústředním sférám, vyznačujících se však zřejmým svérázem: sem patří spojení jako mluva mládeže, mluva trhovkyň, mluva hornická, mluva jevištní aj.

4.2. V rámci dnešní běžné mluvy měst a venkova byla po právu zatím věnována větší pozornost situaci mluvy městské. Její složky mohou mít charakter interdialektu, polonářečí, ba i nářečí (i když třeba odlišného od okolí). Pro mluvu měst je v protikladu k relativně jen málo skupinově diferencované mluvě venkovské příznačné, že jde zpravidla o organismus vnitřně značně rozrůzněný, zvláště co do úzu v sférách profesionálních, ale i v úzu intimním (to především u měst s velkou migrací a sociální mobilitou obyvatelstva). Toto rozrůznění se váže na společenskou skladbu a na speciální komunikační potřeby různých kulturních, ekonomických, výrobních a správních sfér. Při výzkumu je pak třeba počítat s různým charakterem měst co do dynamiky jejich růstu či stagnace, a především co do jejich velikosti a hierarchického postavení v okrese, kraji, popř. i republice.[21] Docela jiného řádu je výzkum jazykové situace velkoměsta, výrazně rostoucí průmyslové městské aglomerace, středně velkého města a konečně malého, převážně starousedlického města, které se v Čechách a zčásti i na Moravě od svého venkovského okolí zejména uvnitř širších nářečních celků nemusí nijak výrazně lišit, a rovněž jeho vnitřní diferenciace pak bývá nevýznamná.[22]

4.3. Vraťme se však ještě poznámkou k běžné mluvě a jejímu postavení v hierarchii meziútvarů — mluv v češtině: Obecná čeština, tvořící nejvyhraněnější součást běžné mluvy, zahrnutou v jádru národního jazyka, je pouze geneticky regionálním českým interdialektem; dnes zřejmě proniká do úzu moravského i v oblastech interdialektálně a nářečně geneticky „nečeských“. Její formující se protipól, obecná moravština, stojící nad interdialektickými meziútvary středomoravským, východomoravským a slezským, nedosáhne pravděpodobně toho stupně vyhraněnosti a průraznosti v úzu jako obecná čeština, takže zůstane vlastně jen dočasnou dědičkou svých podložních, nářečních a mezinářečních, útvarů jako okrajovější varianta běžné mluvy vůbec, realizovaná ve svých potenciálních moravských příznakových diferenčních prvcích tu umírněněji, tu výrazněji.

 

[12]5. Při čistě jazykovědném hodnocení probraných idiomatických denominací celku národního jazyka není nutno se blíže zabývat dialektickými vztahy tohoto rozčlenění k stratifikaci společenské,[23] ani početností nositelů a uživatelů těchto idiomů či rozsahem jejich využití ve společenské praxi ap. To vše jsou v podstatě otázky sociologie národního jazyka. Z lingvistického hlediska jde o to, jak zajistit reálně platné, byť jen aproximativně spolehlivé vydělování takových idiomových jednotek, popř. jejich kombinací.

 

5.1. S úspěchem se tak děje především na základě objektivních jednoznačně distinktivních, resp. stupňovitě diferenčních rysů, což je spjato i se stanovením vnitřních charakteristik takovýchto entit. Jejich místo v mnohorozměrném diasystému jazykového celku lze charakterizovat jako určenost vzhledem k několika osám — ose diatopické (areálové rozrůznění), diachronické, resp. diagenické (časové a generační rozrůznění) a diastylové (rozrůznění podle účelové volby z rejstříku disponibilních prostředků). Všechny tyto parametry se nakonec nějak váží na vertikální osu diastratickou, jež představuje i jejich výsledné usměrnění, což je dáno regulační působností spisovného útvaru na jejím vrcholu.[24]

[13]5.2. Takto lze chápat „vyšší“ či „nižší“ polohu toho kterého idiomu v prostoru mezi teritoriální (tradičně) nářeční základnou a nadúzemní jednotou spisovného jazyka jakožto jeho (nezřídka pouze převážnou) příslušnost k některému ze čtyř základních útvarů či meziútvarů celkové vertikálně stratifikační dimenze: (1) hovorová vrstva spisovná, (2) a) celonárodní běžná nespisovná mluva, zabarvená jen nepatrnou příměsí především široce oblastních substandardních prvků, b) obecná čeština a ne tak vyhraněná obecná moravština s větším podílem příznakové oblastní nespisovné příměsi, (3) a) interdialekty nebo též obecná nářečí, popř. i oblastní, regionální dialekty s již jistými rysy nadnářečními, konstituující se zpravidla v rámci základních nářečních skupin, b) polonářečí, fungující jako základní útvar nad úrovní vlastních tradičních nářečí, s poměrně úzkým lokálním vymezením (typické pro tradiční menší města, popř. živěji rozvinutá venkovská střediska), (4) a) mladší (stále ještě produktivní) vývojová vrstva nářečí, b) tradiční lokální nářečí ve svém „nejstarším zjistitelném stavu“, tj. dožívající úzus nářečově zachovalých starších a nejstarších mluvčích na jazykově konzervovaném venkově, v Čechách zvl. v okrajových územích.

 

[14]5.2.1. Z této hierarchické stupnice vyplývá možnost, ba i nutnost užívání termínů nářečí, nářeční též jako hodnotících: míra nářečnosti je vcelku dána mírou diferenčních nářečních prvků a důsledností jejich užití v tom kterém idiomu. Bez dalšího komentáře z této hierarchie také plyne nerovnoměrná odstupňovanost a možnost pozvolných přechodů mezi jednotlivými stupni, zejména pak mezi útvary rozlišenými symboly a—b.

5.3. Schéma hierarchie rozvrstvení idiomů národního jazyka, vyrůstajícího nad územně rozrůzněnou nářeční základnou, se tradičně podává jako stupňovitá pyramida.[25] Znázorníme-li přitom navíc míru nářečnosti (nerovnoměrně rozložené v česko-moravsko-slezském celku) silou dělicích čar uvnitř schématu, a naznačíme-li výškovým rozměrem plošek i poměrný rozsah využívání idiomů různého stupně v každodenní komunikaci různých českých a moravských regionů, bude schéma vypadat asi tak, jak je uvedeno na s. 13.[26]

5.4. Areálové rozlišení jazyka v diatopické rovině se v nejčistší podobě uplatňuje na úrovni tradičních lokálních dialektů. Na vyšších úrovních se takové členění prostupuje víc a víc s činiteli unifikačními, popř. i diferenciačními činiteli dalšími — až ve sféře neutrální běžné mluvy prakticky zaniká. I ve vyšších patrech si ovšem jeho prvky mohou podržovat jistou sílu, jakoby vzlínající z podloží: zvlášť výrazně se to ukazuje na projevech citových, neuvažujeme-li tu o projevech nezvládnutí centrálních norem.

5.5. Samo podloží tradičních nářečí má přitom rovněž svou hierarchizovanou strukturaci — od relativně homogenních lokálních nářečních jednotek (jimiž se i v silně diferencovaných oblastech zpravidla mluví v několika sousedních obcích) přes mikrodialekticky rozrůzněné skupinky (mikrodialekty, mikroskupiny) navzájem si blízkých norem (mikro)obvodů či úseků po větší podskupiny nářečních podoblastí, dané souborem společných strukturně diferenčních jevů, uplatňujících se zejména jako vnitřní dělítka hlavních nářečních skupin — oblastí (tyto hlavní oblastní skupiny se konečně vydělují v celku jazykového území na základě kardinálních klasifikačních znaků, jimiž jsou pro češtinu střídnice za stč. ý(í), ú). — Přitom reálně víceméně jednotně vystupující jsou tu jen první dvě nářeční jednotky — útvary této hierarchie — lokální dialekt a (mikro)obvodová skupinka dialektů; ostatní normy patří jen ideálně konstruovaným jednotkám se stále rostoucím počtem variabilních prvků širších a širších diasystémů.[27]

 

6. V posledních oddílech jsme rozvedli klasifikaci a rozvrstvení nespisovných idiomů češtiny natolik, že mohou vznikat obavy, aby se přitom neztratil zřetel k bytostné

[15]

 

spojitosti celého tohoto makroútvaru pojatého jako diasystém,[28] a zvláště pak zřetel k subordinaci všech těchto denominací vůči centrálním sférám, které i pro každodenní komunikaci představuje spisovný jazyk spolu s běžnou nespisovnou, ale i nenářeční mluvou. Podaná schémata trojrozměrného a pyramidálního modelu chceme proto v závěru doplnit schématem kruhovým, v němž jsou centralizující a nadřazené složky znázorněny detailněji v patřičné váze a perspektivním rozsahu.

6.1. Celé kontinuum je rozděleno ve dvě spojité hemisféry. Na „pólech“ jsou soustředěny útvary strukturně i funkčně nejvýraznější a nejvymezenější (protiklad spis. jazyk — tradiční dialekt), „rovník“, naznačený vlnovkou, ostré strukturní ani funkční rozmezí nepředstavuje. Kdežto pro vyšší hemisféru je typické „poledníkové“ rozčlenění na skupinové a speciální „podjazyky“ či variety, organizované tematicky a účelově (v schématu označeny číslicemi), v nižší hemisféře je takovéto členění orientováno v souladu s tradičním nářečním podložím teritoriálně, popř. též sociálně ekologicky. Směrem od obou pólů k rovníku obojí specifická diferenciace slábne a rozpouští se v mezivrstvách interslangového a interdialektického charakteru. „Rovnoběžkové“ vrstevné členění mezi „strukturními“ útvary (naznačené v grafu sečnami směřujícími zvlášť v nižších sférách doprava dolů) probíhá nerovnoměrně: poněvadž zvláště na Moravě směrem k východu teritoriální členění sílí, prostupují tu nářeční elementy i vyšší úrovně úzu. (Tento rozdíl se ovšem v nejvyšších vrstvách úzu postupně vyrovnává, jak je naznačeno i v grafu.)

[16]6.1.1. Široké pásmo ústředních mezivrstev mezi vlastním spisovným jazykem a vlastními nářečími, zaujímající absolutní většinu mluvených projevů, nejen v sobě koncentruje převažující praxi každodenní mluvy, ale představuje zároveň v úrovni běžné mluvy spoluřídící útvar jazykového vývoje, jsouc vedle živého spisovného jazyka základní součástí jaderné sféry průměrného „celonárodního“ úzu.

 

R É S U M É

К вопросу о членении чешского национального языка (Методологические и терминологические замечания)

В качестве общего обозначения всех формаций, форм существования, вариантов, особых подъязыков и пр., выступающих в рамках национального языка, предлагается нейтральный термин «идиом», для менее обособленных формаций рекомендуется употреблять чешский термин «mluva», отвечающий в общем рус. «речь». Основное разделение языка (и его средств) на литературную и внелитературную составные части обычно в обиходной речевой практике не выдерживается. Отсутствуют также четкие границы между отдельными внелитературными и промежуточными формациями-идиомами. Переходы внутри данного общего континуума, ядром которого являются литературная и внелитературная (но надрегиональная) составная часть обиходной речи, отличаются индивидуализированным характером в зависимости от соответственной диалектной инфраструктуры, а также от других социально-функциональных факторов. Этот континуум разделен отчетливо также по вертикали, подчиняясь литературному языку — высшей, полностью стандартизованной составной части языкового целого. (Вместе с параметрами диахронического порядка показана эта диатопическая и диастратическая дифференциация на схеме № 1. При этом центральные «усредненные» элементы узуса представляет обиходный разговорный язык с минимально отраженной территориальной дифференциацией, несмотря на известную противоположность чешского и моравского узуса. Этот идиом характерен именно для общения слоев с высшим и средним образованием в городской и языково нивелизированной среде (противоположность городской и деревенской речи в Чехии — за исключением мелких окраинных участков — является весьма незначительной). В сегодняшней чешской языковой ситуации можно установить следующее расслоение узуса: (1) разговорный слой литературного языка, (2) общенациональная обиходная речь с известной долей внелитературных элементов, особенно в общечешском койнэ (obecná čeština) и в не столь консолидированном койнэ общеморавском, (3) региональные интердиалекты или полудиалекты, особенно в пригородных областях, (4) младший и старший слои традиционных деревенских говоров. (Схема этой иерархии показана в пирамидообразной перспективе с литературной нормой в вершине над собственно чешскими говорами.) Свою иерархию имеет тоже территориальный состав диалектной инфраструктуры. — В заключение приведена кругообразная диаграмма членения современного чешского языка, показывающая функциональную и групповую дифференциацию в специализированные идиомы (вариеты) с центром тяжести в верхней полусфере примыкающей к литературному языку, и с другой стороны территориально маркированные идиомы примыкающие к диалектам с центром тяжести в нижнем «полюсе». В середине между полярно расположенными литературными и диалектными слоями находятся нелитературные и недиалeктные центральные слои, в которых осуществляется диалектическое развитие современного обиходного узуса самым активным образом.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 1, pp. 7-16

Previous Arnošt Lamprecht: Zamyšlení nad genezí slovenštiny

Next Ze zasedání lexikologicko-lexikografické komise při MKS