Nová práce o jazyce českých spisů J. A. Komenského

Emanuel Michálek

[Chronicles]

(pdf)

Новая работа о языке чешских сочинений Я. А. Коменского / A new study of the language of works by J. A. Komenský

Je známou skutečností, že naše jazykověda nezkoumala dosud jazyk českých spisů J. A. Komenského v takové šířce a hloubce, jak by to odpovídalo jeho významu ve vývoji spisovné češtiny. Je proto třeba uvítat, že se tímto stále ještě málo zpracovaným tématem zabývá nová studie pražského lingvisty Karla Kučery (Jazyk českých spisů J. A. Komenského, AUC. Praha 1980 (vyšlo v září 1983), 131 s.). Autor právem poukazuje na to, že jazyk českých spisů Komenského může pro jejich tematickou různorodost sloužit jako spolehlivý základ k studiu češtiny 16. a 17. stol. a může podstatně přispět k náležitému poznání míry konsolidace spisovné češtiny a jejího systému v tehdejší době. Dodejme k tomu, že hlubší průzkum Komenského češtiny je závažný rovněž pro lepší pochopení různých jevů ve vývoji našeho jazyka v starší etapě před r. 1500.

Svou studii pojal autor v zásadě diferenčně se zaměřením na rozdíly od češtiny nové, ale také na jevy charakteristické pro češtinu Komenského nebo pro dobový stupeň konsolidace spisovného jazyka. Práce je založena na excerpci více než 20 českých spisů Komenského. V jejich soupise na s. 10—11 schází Centrum securitatis, to jest Hlubina bezpečnosti. Toto dílo je ovšem citováno ve výkladech (např. s. 105, 6.462; s. 110, 7.22) i v Seznamu užitých zkratek (s. 114). Autor sám připomíná, že záměrně omezuje citace z Komenského sbírky přísloví Moudrost starých Čechů, protože v ní z velké části nejde o běžnou soudobou češtinu (s. 11, 1.03). Čtenáři Kučerovy knihy se však vtírá dojem, že Komenského Moudrost patří naopak k pramenům citovaným nejčastěji, některé odstavce výkladů např. o skladbě, mají doklady takřka výlučně z Komenského sbírky přísloví (s. 90—91). Některé jiné spisy Komenského, např. Kšaft, Informatorium nebo už vzpomenuté Centrum securitatis jsou citovány ve srovnání s tím mnohem řidčeji. Mimo pozornost studie zůstal i Komenského jinotaj Renuntiatio mundi, část spisu Centrum securitatis. Na Komenského Renuntiatio např. prokazoval A. Škarka (1966) své pojetí Komenského stylu. Kučerova studie sice stylistickému rozboru spisů Komenského nevyhrazuje zvláštní kapitolu, ale základní stylistické zřetele se snaží uplatňovat. Samostatné oddíly se zabývají pravopisem (s. 12—16), hláskoslovím (s. 17—31), tvaroslovím (s. 32—65), skladbou (s. 66—96) a slovní zásobou (s. 97—107). Závěrečná kapitola podává celkovou charakteristiku jazyka českých spisů Komenského na základě předcházejících výkladů, přináší jejich shrnutí a zařazení do obecnějších souvislostí (s. 108—112).

Komenského češtinu charakterizuje autor jako český jazyk doby střední, který tvoří vývojový spojovací článek mezi češtinou starou (do konce 15. stol.) a češtinou novou (od obrození). Se zřetelem k takovému postavení Komenského češtiny srovnává ji autor především s jazykem dnešním, nezapomíná však ani na češtinu starou. Týká se to např. výkladů o kolísání kvantity v jazyce Komenského (s. 22), o některých tvarech zájmen (s. 48), o postavení příklonek (s. 83), abychom uvedli jen několik příkladů. Takováto srovnání jsou cenná už tím, že zasazují jazyk Komenského do širších vývojových souvislostí. Bylo by je možno jistě nezřídka rozšířit a poukázat na vztahy mezi jazykem Komenského a starou češtinou např. ve zmínce o kolektivech typu skálí, kládí, v popise tvarů některých číslovek (s. 52), stejně jako ve výkladech o slovních [174]druzích ve větné souvislosti (např. o přechodnících s. 74n., spojkách s. 77n.) nebo v pojednání o prostředcích skladebních (např. o shodě s. 83n., o elipse s. 87) ap.

Tvaroslovné jevy češtiny Komenského srovnává autor s dobovými kodifikacemi mluvnickými ze 16. a 17. stol. (s. 34n.). Kučerova studie přináší řadu závažných a zajímavých postřehů, např. o přejímání slov německého původu z běžně mluveného dobového jazyka (s. 44), o slovotvorných typech charakteristických pro jazyk Komenského (s. 102n.) ap. Některé formulace autorových výkladů by však vyžadovaly, domníváme se, jistého upřesnění. Tak např. uvádí-li se na koncovku -ech v 6. p. pl. vzoru pán doklad synech (s. 35, 4.211 d), bylo by třeba dodat, že tu jde o někdejší u-kmen (Gebauer, 1960, s. 325), aby nemátlo na témž řádku uvedené tvrzení samo o sobě správné o i-kmenovém původu koncovky -ech. S něčím obdobným setkáváme se ve výkladu o smíšeném vzoru kost — píseň (s. 42, 4.224 b), kde mezi příklady vlivu vzoru kost na bývalá ia-kmenová feminina v 3. a 6. p. pl. čteme i jména rozkoš a ves, což jsou od původu i-kmeny (Gebauer, 1960, s. 400; 398). V témž odstavci jsou citovány jako příklady i peleše a skrýše, tedy původní ia-kmeny, aniž je rozdíl obou typů na daném místě nějak naznačen, oba se objevují jako ilustrace vlivu vzoru kost na bývalá ia-kmenová feminina. Ve výkladu o skladebních prostředcích zaznamenaný doklad na porušení shody ač jej nesčislné … potkávaly … nebezpečenství (s. 84, 5.220) není třeba hodnotit jako omyl, vezmeme-li v úvahu obdobné typy už staročeské jako všěcky kázanie tvé ŽaltKlem 72, 28; kniežata … řekli sú ŽaltKlem 82, 12—13. Nedopatřením patrně vznikl rozpor mezi tezí, že -s místo jsi se v jazyce Komenského spojuje s většinou slovních druhů s výjimkou spojek (s. 83, 5.216) na straně jedné a doklady typu vyspal-lis se … bdi: tehdáž kdyžs se narodil (tamtéž) na straně druhé.

Na některých místech se může zdát, že je problém spíše jen naznačen než řešen. Lze si např. položit otázku, zda se vysvětlí obohacování slovní zásoby češtiny v době Komenského cizími slovy, zejména latinskými, pouhým poukazem na skutečnost, že vyšší vzdělání se tehdy získávalo téměř veskrze v latině (s. 98). Vždyť latinského vzdělání nabývali pěstitelé kultury už ve 14. stol. a v době Husově, ale spisovná čeština se v této starší minulosti obohacovala především slovy z domácích základů, i když šlo převážně o kalky. Bylo by bývalo vhodné v této souvislosti aspoň odkázat na příspěvek I. Němce řešící zmíněné problémy (Němec, 1970, s. 320). Jde o stať citovanou v Kučerově přehledu literatury k tématu (s. 116). Z nedopatření povahy formální připomínáme vynechání dokladu na částici pak (s. 81, 5.117; oba citované doklady obsahují pouze částici ať) a některé chyby v odkazech: např. v odkaze na výklad o genitivu ve větách zvolacích (s. 89, 5.300) je vytištěno 5.1032c místo 5.1012c, v odkaze na bližší poučení o zachování podob s depalatalizovaným -t, -d (chut, zed, s. 41, 4.223) je vysázeno 3.202b místo 3.201b. Na jiném místě (s. 84, 5.230) se odkazuje na poznámku o akuzativní vazbě s předložkou s číslem 5.116 místo 5.115 apod.

Naše připomínky se ovšem týkají věcí spíše okrajových a nemění nic na zásadně kladném hodnocení Kučerovy studie. K jejím kladům patří mimo jiné také přehledné uspořádání na základě desetinného třídění a jasné podání. Cenné jsou rovněž oba rejstříky, věcný a jazykový. Bylo by nepochybně v zájmu naší jazykovědy, kdyby o češtině středního údobí vycházelo více takových prací, jako je kniha Karla Kučery.

 

LITERATURA

 

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého III 1. Praha 1960.

NĚMEC, I.: Nová slova Husova a J. A. Komenského. SaS, 31, 1970, s. 313—324.

ŠKARKA, A.: Komenského Renuntiatio mundi a její soudobé české literární paralely. In: Orbis scriptus, München 1966, s. 767—783.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 2, pp. 173-174

Previous Jan Petr: IX. mezinárodní sjezd slavistů v Kyjevě

Next Iva Nebeská: Slovenská monografie o vývoji subjektivního slovníku