dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Rétorika v popisu (a ovlivňování) společenské komunikace

Jiří Kraus

[Discussion]

(pdf)

Риторика в описании (и регулировании) общественной коммуникации / Rhetorics in describing (and influencing) the social communication

Náhlý vzrůst zájmu o teorii a praxi antické rétoriky a jejích pozdějších podob, ať už se projevuje v literatuře mnoha společenských věd, nebo v běžné komunikaci a v publicistice posledních let, není rozhodně náhodný. Po období naprostého odmítání této disciplíny, kterou si starší generace převážně spojují jen s normativní soustavou zastarávajících školských pouček o ozdobnosti slohu, došlo v hodnocení rétoriky a její společenské úlohy k zásadním změnám. Příčiny tohoto obratu lze hledat jednak v potřebách současné dorozumívací praxe (hlavně v aktivní účasti stále se zvyšujícího množství uživatelů jazyka ve veřejné a oficiální komunikaci a spolu s tím i v rostoucí prestiži kultivovaného projevu), jednak v integračních tendencích věd zabývajících se společenským fungováním jazyka a jazykových projevů, ideologickými a kulturními kontexty utváření a recepce komunikátů. Rétorika se stává jedním z předpokladů navazování mezioborových vztahů také proto, že předmětem jejího zájmu jsou texty nejrůznějšího druhu — umělecké literatury, dramatické (a nověji i filmové) tvorby, právnických formulací, publicistiky, reklamy, filozofické a publicistické argumentace atp.

Renesance rétoriky je inspirací i pro organizační kontakty mezi odborníky různých oblastí. V červnu r. 1977 vznikla v Curychu Mezinárodní společnost pro dějiny [218]rétoriky, která pořádá pravidelné sjezdy a vydává vlastní časopis (Rhetoric Newsletter). Koncem 70. let zahájila činnost katedra rétoriky na Sofijské univerzitě Klimenta Ochridského, která uspořádala již dvě konference s mezinárodní účastí odborníků ze socialistických zemí (srov. zprávu Kraus, 1982, 1985a). Středem zájmu bulharských odborníků je především vztah rétoriky a ideologie, televizní rétorika a popularizace politických a vědeckých poznatků. Jejich bohatá knižní produkce zahrnuje — vedle četných učebnic a čítanky rétorických textů (Rumenčev, 1984) — i pozoruhodné práce teoretické (Alexandrovová, 1984, 1985).

O hlubší seznámení s klasickými zdroji rétorického myšlení se v posledních letech zasloužily i četné edice a překlady. Jisté oživení je možné pozorovat i ve vydavatelské činnosti české a hlavně slovenské. Zásluhou V. Bahníka se tak český čtenář poprvé může seznámit s nejsoustavnějším shrnutím poznatků antické rétoriky, se Základy řečnictví Marka Fabia Kvintiliána (Odeon, 1985), nakladatelství Tatran vydalo Aristotelovu Rétoriku (1980, překl. P. Kuklica), jejíž český překlad Křížův (z r. 1948) je již dávno dostupný jenom v knihovnách, a Ciceronovy úvahy o řečnictví (O rečníkovi, Rečník, přel. D. Škoviera, a Brutus v překl. A. Oravcové) v souboru Ciceronových děl z r. 1982. Z novějších překladů klasických textů by neměla být opominuta Pascalova stať O umění přesvědčovat (přel. P. Horák a zařadil do knihy Svět Blaise Pascala, 1985). Díky dlouholetým archívním výzkumům J. Tříšky má český čtenář k dispozici některé starší rétorické texty domácí (např. latinské Epistolare dictamen Jindřicha z Isernie) ve Výboru ze starší pražské univerzitní literatury (Praha 1977) a v Literárně teoretických textech 1 (Praha 1972). Stále ještě nevydána zůstala nejstarší česky psaná učebnice rétoriky Šimona Jelena Sušického (z konce 16. stol.), která je dochována pouze v rukopise Národního muzea (sign. IV. D. 54). Starší českolatinská Ars dictandi novoměstského písaře Prokopa (2. pol. 15. stol.) je přístupná v souvislé české ukázce otištěné ve Výboru z české literatury husitské doby II (1963, s. 525—530).

I přes svůj poměrně složitý vývoj (podmíněný hlavně rozporným hodnocením ze strany filozofie) a měnící se společenskou úlohu zůstává klasické schéma antické rétoriky od Kvintiliánových Základů až po současnost v podstatě stejné. Zahrnuje nejen text sdělení jako výsledek jazykové stylizace sdělovaného obsahu, ale i jeho fázi preverbální (vyhledávání a uspořádání témat a důkazů) a postverbální (působení na posluchače, „vyvolání určitého citu a víry v přesvědčivost řeči“, srov. Aristoteles, Rétorika, 1356a). Rétorice — a zvláště pak rétorice soudních řečí — tedy od počátku vědomě šlo nejen o genezi řeči, ale i o její správnou interpretaci. Interpretací totiž rozuměla výklad zákona a spolu s tím i subsumpci projednávaného případu obecné právní normě podle litery zákona (scriptum, vox) nebo podle úmyslu zákonodárce (voluntas legumlatoris), srov. Quint. 7-6-1 až 12 a 7-7-1 až 10.

Pojetí rétoriky jako normativního přístupu ke genezi a působivosti textu, jehož hlavní funkcí je posluchače, resp. čtenáře přesvědčit, vedlo k rozdělení oboru do pěti oddílů: (1.) vyhledávání látky a důkazů (inventio), (2.) uspořádání témat (dispositio), (3.) stylizace (elocutio) a (4.) přednes (actio, pronuntiatio). Teprve po reformě humanitní výchovy, kterou uskutečnil v 16. stol. Petr Ramus, se oddělilo učení o obsahové uspořádanosti a logické správnosti sdělení (invence a dispozice) od dalších tří oddílů (s těžištěm v elokuci, tj. jazykovém ztvárnění textu), které se staly jádrem rétoriky v užším slova smyslu. Klasickým dílem této rétoriky redukované na normativní popis výběru a uspořádání jazykových jednotek (v rámci věty i rozsáhlejších nadvětných celků) je Fontanierova jemná analýza tropů a figur (Les figures du discours, 1. vyd. 1821, naposledy 1977), která se stala východiskem současné renesance rétoriky ve Francii a v Belgii (patří sem zejména práce Barthesovy, Todorovovy, Genettovy, srov. Kraus, 1981, s. 182n.). Nejvýznamnějším projevem této koncepce je dílo Rhétorique générale lutyšské skupiny μ z r. 1970 (rec. SaS, 35, [219]1974, s. 136—142), jejíž nedávný pečlivě komentovaný překlad do ruštiny vyšel v moskevském nakladatelství Progress s doslovem známého jazykovědce S. I. Gindina. Naproti tomu pojetí širší (rétorika jako geneze textu, jako normativní nauka o myšlenkové a jazykové struktuře textu) si podrželo svou původní vázanost na učení o schopnostech a morálních kvalitách řečníka, na psychické vlastnosti posluchačů a v neposlední řadě na logické základy přesvědčivé argumentace (srov. Quint. 5-10-1 až 125). Klasické práce tohoto směru sehrály příznivou úlohu v období osvícenském a obrozenském při výchově ke kultivovanému jazykovému projevu a k jeho vnímavé čtenářské (posluchačské) recepci v národních jazycích (srov. zvl. pro němčinu práce Gottschedovy, pro ruštinu rétoriku Lomonosovovu a pro češtinu 2. a 3. vydání Jungmannovy Slovesnosti). V současné době na tuto vývojovou linii rétoriky jako nauky o kultuře jazyka a o správnosti a přesvědčivosti argumentace navázaly práce zkoumající jazykové a logické vlastnosti struktury argumentu. Na počátku těchto novějších výzkumů stála neorétorika belgického filozofa Chaima Perelmana, který se svou spolupracovnicí L. Olbrechtsovou-Tytecovou soustřeďoval pozornost na specifické vlastnosti argumentace ve filozofii a ve společenských vědách (Perelman - Olbrechts-Tyteca, 1952, 1958). Poslední bibliografické údaje ukazují, že názory obou těchto badatelů vyvolaly značný ohlas. Svědčí o tom četné knižní publikace (Toulmin, 1958; Berk, 1978; Kopperschmidt, 1980), časopisecké stati (teorii argumentace bylo věnováno zvláštní číslo Li Li — Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik, 10, 1980, seš. 38—39) a vědecká setkání (iniciativu si tu podržují zvláště odborníci sovětští soustředění kolem prací G. A. Brutjana). Z československých prací se lingvistické problematiky argumentace dotýká psychologicky zaměřená monografie J. Gráce (1985), zkoumající v oddíle věnovaném jazykovému ztvárnění argumentu vzájemné vztahy větných celků a lexikálních vlastností pojmů a podávající lexikální analýzu slovesa přesvědčovat.

Patrně nejvíce proměnnou složkou rétoriky se stala funkce a žánrová povaha zkoumaných textů. Východisko tu představovalo Aristotelovo rozlišení řečí soudních, poradních (politických) a příležitostných (oslavných). Z rétoriky příležitostných projevů, které v období římského císařství jednoznačně na úkor ostatních dvou žánrů převládly, se postupně rozvinula normativně orientovaná teorie textů umělecké literatury. Ve středověku se těžiště pozornosti přesunulo na umění sestavovat dopisy a listiny státního významu (Murphy, 1974, s. 194n.), tj. na tzv. ars dictaminis, na jazykovou výstavbu legend a kronik (Arbusow, 1963), na kazatelství (Grünberg, 1973) a na literaturu získávací a agitační, jejímž vyhraněným příkladem byly zvláště husitské manifesty. Novověké rétoriky dělí rétorické žánry podle triády komunikačního prostředí „škola — kostel — dvůr“ na genus scholasticum (vědecké výklady a rozpravy), genus homileticum (kázání) a genus politicum, tj. veřejné řeči a listiny politické povahy (Weise, 1703), rétorika Gottschedova (Gottsched, 1759, reed. 1975), jeden z nejvlivnějších pramenů Jungmannovy Slovesnosti (Kraus, 1981, s. 145n.), rozlišuje řeči oslavné, vědecké a holdovací, obřadní (Lob-, Lehr- und Komplimentierreden). Současná renesance rétoriky připojuje k látkám tradičním oblast televize (Vatev, 1982), filmového umění (Dubois et al., 1970, passim), politické propagandy, komerční propagace a reklamy atd. V souvislosti s pracemi zabývajícími se podstatou dialogu lze mluvit i o konstituování samostatné disciplíny — rétoriky dialogu (Geissner, 1981) —, vycházející z úvah obsažených v Platónovu Faidrovi.

Jeden z nejúplnějších modelů rétorické výstavby (sekundární gramatiky) textu podali lutyští sémiotikové ze skupiny μ (název je odvozen z řecké předpony meta- a postihuje systém tropů a figur jako posunů jazykových forem a významů od vyjádření stylově bezpříznakového) a v návaznosti na jejich koncepci německý badatel H. P. Plett (1977). V souhlase s těmito názory se vyskytují dva typy tropů a figur. První typ je založen na paradigmatické ose selekce jazykových jednotek, druhý na syntagmatické ose jejich kombinace a lineárního uspořádání.

[220]Pro jevy prvního typu převzali lutyští autoři z antické rétoriky pojmenování metaboly; podle toho, na které rovině k posunu dochází, rozlišují metagrafy (srov. carmina figurata, barokní poezii, potlačení interpunkce v moderním básnictví, typografii reklamy), metafony (srov. jevy jako proteze, synereze, epenteze, apokopa apod.), metamorfy (záměny morfémů, např. afixů), metataxy (elipsy, zeugmata, asyndeta, syntaktické paralelismy, slovosledné inverze), metasémy (metafory, metonymie, synekdochy, oxymora) a metalogismy (ironie, alegorie, bajky, antiteze). Klasifikačním kritériem působícím v rámci těchto posunů-metabol jsou operace rozšíření (per adiectionem) jako např. proteze, epenteze, reduplikace morfémů, opakování slov, přirovnání, krácení (per detractionem) — elipsa, synkopová výslovnost, antonomázie, a přeměny (per transmutationem) — uspořádání (hyperbaton, palindrom).

Jevy druhého typu se v strukturních teoriích rétoriky nazývají ve shodě s Greimasovou terminologií izotopiemi. Na rozdíl od původního významu tohoto termínu, který označoval pouze sémantickou ekvivalenci jazykových jednotek, dělí současní autoři také izotopie podle příslušnosti k jednotlivým jazykovým rovinám na izografie a izofonie (aliterace, rým), izomorfie (opakování týchž slovních základů nebo afixů), izotaxie (opakování týchž syntaktických konstrukcí) a izosémie, resp. izolexie (opakování slov, aluze, synonymní, paronymní, hyponymní navazování atp.).

Uvedená klasifikace podle obou typů umožňuje provést úsporný a nerozporný popis rétorické výstavby textu. Vzhledem k tomu, že ji lze aplikovat i na sdělení vytvářená jinými znakovými soustavami, než je přirozený jazyk, má též obecně sémiotický charakter (metabolické a izotopní vztahy se mohou např. vyskytovat mezi hudebními motivy, mezi ilustrací a textem, ve výtvarné tvorbě apod.). Principy metabol a izotopií zároveň slouží jako pravidla pro vytváření (generování) rétorických textů.

Prostřednictvím izotopií se dostává rétorika do blízkého sousedství lingvistiky textu. Početná skupina rétorických pouček (srov. např. Lausberg, 1973, s. 307—546) se totiž soustřeďuje na významovou homogenitu, slohovou jednotu a logickou soudržnost textu. Významné místo v této souvislosti zaujímalo už od antiky a později zvláště v barokních a osvícenských rétorikách učení o celkovém uspořádání řeči — o dispozici. Výklady věnované dispozici nelze většinou ztotožňovat s praktickým řešením kompoziční výstavby textu, daleko spíše je lze chápat jako jeho hloubkovou strukturu, autorský komunikační plán a realizaci strategie přesvědčování, to je ovlivnění rozumu a citu auditoria. Je např. pozoruhodné, jak problematiku soudržnosti řeči vymezuje už Kvintilián (7-10-16 až 17):

„Dispozice se konečně netýká jen oddílů, ale i v nich samých je nějaká myšlenka první, druhá, třetí, a je třeba vynaložit úsilí nejen na to, aby byly rozmístěny v pořádku, ale aby byly vzájemně svázány a tak spolu souvisely, aby spárami neprosvítalo světlo; má to být jedno tělo, nikoli jednotlivé údy (corpus sit, non membra). Podaří se nám to, budeme-li se dívat, co se k čemu hodí, a budeme-li k sobě připojovat slova, která si nebudou odporovat, ale která se budou vzájemně vázat. Tak do sebe nebudou z odlehlých míst vrážet rozdílné věci, jako by se vzájemně neznaly, ale budou drženy jakýmsi vnitřním poutem pohromadě s předcházejícími i následujícími a ukáže se, že řeč je nejen složena z částí, ale že je i plynulá (ac videbitur non solum composita oratio, sed etiam continua). Ale asi už zabíhám příliš daleko, aniž si tu uvědomuji, dostávám se jinam a od dispozice sklouzávám k radám stylistickým, s nimiž má začít následující kniha.“

Podle stupně soudržnosti rozeznávali antičtí autoři řeč přerušovanou, která se uplatňovala při argumentaci a při střídání partnerských replik (oratio soluta n. concisa), řeč nepřetržitou (oratio continua) a konečně řeč periodickou, významově přesně strukturovanou, vyvolávající ve své první části (protasis) pocit napětí, v dru[221]hé části (apodosis) pocit uspokojení. O tom, že antičtí autoři si uvědomovali význam lineárního uspořádání řeči pro její celkovou působivost, svědčí i následující tvrzení z traktátu O skládání slov (Perí syntheseós onomatón), který na rozhraní našeho letopočtu napsal řecký teoretik slohu Dionysos z Halikarnassu:

„… přiměřeně rozmístit slova, dát kólům odpovídající stavbu a správně rozdělit řeč na periody je cílem nauky o spojování slov. Díky jemu, daleko víc než jejich výběru, lze dosáhnout i příjemného vyznění i přesvědčivosti i síly řeči“ (Antičnyje teorii, 1936, s. 227n.).

Uspořádání textu vychází v rétorické tradici z potřeby plynule rozvinout základní téma řeči („Seznámí pak posluchače s potřebnými věcmi, když, kde toho potřeba, předešle vypravování děje, a jasně předestře, o čem mluviti chce, což slove předloha (propositio), kteráž má býti krátká, jednoduchá, a potřeba-li víc částek, logicky rozdělená, úplná, jasná. Takové rozdělení předlohy slove rozvrh (partitio), a dle počtu dílů řeč jest dvoj-, troj-, čtverodílná etc.“ — Jungmann, 1846, s. 162). Spojitost klasických prací o rétorice se současnou teorií textu se tedy nevyčerpává pouze systémem izotopních figur (jako anafora, epifora, symploke, epanastrofa, klimax, epanoda apod.), ale vztahuje se především k poučkám zdůrazňujícím nutnost neustále zapojovat základní téma (k tomuto termínu u Mathesia a k jeho vývoji při analýze textových izotopií srov. Daneš, 1985, s. 207n.) i témata nově zaváděná do co největšího počtu souvislostí. Povaha těchto souvislostí je vymezena tzv. obecnými místy (topoi, loci communes), jichž se obvykle uvádí šestnáct: (1.) rod a vid, (2.) celek a části, (3.) fyzické vlastnosti jevu, (4.) psychické vlastnosti osob, (5.) pojmenování osoby, jevu, (6.) děj a stav, (7.) místo, (8.) čas, (9.) původ, (10.) příčina, (11.) předcházející a následující, (12.) příznaky, (13.) doprovodné okolnosti, (14.) podobné jevy, (15.) jevy opačné a neshodné, (16.) totožnosti (srov. Lausberg, 1973; Kraus, 1981, s. 140). Řeč lze tedy považovat za plynulou tehdy, je-li každé z nově zaváděných témat vztaženo k tématu základnímu prostřednictvím těchto obecných míst. V opačném případě jde o jev příznakový, např. při odbočení z hlavní výkladové linie, při oslovení publika apod. Stupeň této plynulosti se ovšem liší podle charakteru příslušného rétorického žánru (srov. Kraus, 1977).

Otázky textové výstavby pochopitelně představují pro rétoriku pouze část její celkové problematiky. Dalším okruhem jejího zájmu jsou jevy vyplývající z vlastností obou komunikujících partnerů — mluvčího a adresáta (auditoria) — a možnosti jejich představení v textu. Odtud pak vede cesta i k složitějším pohledům na narativní textové struktury (srov. Macurová, 1981), na podstatu přesvědčivosti (persuasívnosti) sdělení (Stich, 1974) a na celkovou povahu jazykové komunikace a jejího konkrétně historického kontextu, zvláště v souvislosti se stylistikou, teorií jazykové kultury a s obecnými otázkami regulování (normování) jazyka a některých komunikátů (srov. Kraus, 1985b). Ukazuje se zároveň, že bohatý materiál shromážděný antickými rétorikami a pracemi, které na jejich myšlenky vědomě navazovaly, může moderní lingvistiku ještě dlouho inspirovat.

 

LITERATURA

 

ALEXANDROVA, D.: Antičnite izvori na retorikata. Sofia 1984.

ALEXANDROVA, D.: Problemi na retorikata. Sofia 1985.

ARBUSOW, L.: Colores rhetorici. Göttingen 1963.

ARISTOTELES: Rétorika (Nauka o řečnictví a slohu). Praha 1948.

ARISTOTELES: Poetika/Rétorika/Politika. Bratislava 1980.

BERK, U.: Konstruktive Argumentationstheorie. Stuttgart - Bad Cannstadt 1978.

BRUTJAN, G. A.: Argumentacija. Jerevan 1984.

DANEŠ, F.: Věta a text (Studie ze syntaxe spisovné češtiny). Praha 1985.

[222]DUBOIS, J. et al.: Rhétorique générale. Paris 1970 (ruský překl. Obščaja ritorika. Moskva 1986).

FONTANIER, P.: Figures du discours. Paris 1977.

GEISSNER, H.: Gesprächsrhetorik. LiLi, 11, 1981, seš. 42/43, s. 66—89.

GOTTSCHED, J.-Ch.: Ausführliche Redekunst. Leipzig 1759 (reed. New York 1975).

GRÜNBERG, W.: Homiletik und Rhetorik. Güttersloh 1973.

JUNGMANN, J.: Slovesnost. Praha 1846.

KOPPERSCHMIDT, J.: Argumentation. Stuttgart 1980.

KRAUS, J.: On classifying rhetorical genres. In: Linguistica Generalia II. Praha 1977, s. 125—136.

KRAUS, J.: Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha 1981.

KRAUS, J.: Konference socialistických zemí o rétorice. SaS, 43, 1982, s. 175—176.

KRAUS, J.: Rétorika a ideologie. Televizní tvorba, 1985a, č. 4, s. 73—74.

KRAUS, J.: K zdrojům normativnosti českých gramatik 16. a 17. století. In: Práce z dějin slavistiky X. Praha 1985b, s. 143—154.

LAUSBERG, H.: Handbuch der literarischen Rhetorik I, II. München 1973.

LITERÁRNĚ TEORETICKÉ TEXTY 1. Ed. J. Tříška. Praha 1972.

MACUROVÁ, A.: Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta. Praha 1981.

MURPHY, J. J.: Rhetoric in the middle ages (A history of rhetorical theory from St. Augustine to the renaissance). Berkeley - Los Angeles - London 1974.

PERELMAN, Ch. - OLBRECHTS-TYTECA, L.: Rhétorique et philosophie. Pour une théorie de l’argumentation en philosophie. Paris 1952.

PERELMAN - OLBRECHTS-TYTECA, L.: La nouvelle rhétorique. Traité de l’argumentation. Paris 1958.

PLETT, H. F.: Rhetorik. Kritische Positionen zum Stand der Forschung. München 1977.

QUINTILIANUS: Základy rétoriky (přel. V. Bahník). Praha 1985.

RUMENČEV, V.: Christomatija na oratorskata reč. Sofia 1984.

STICH, A.: K textové výstavbě publicistických projevů. Stylistické studie I. Praha 1974, s. 55—94. Interní text ÚJČ ČSAV.

TOULMIN, S. E.: The uses of argument. Cambridge 1958.

VATEV, J.: Edno viždane za teleretorikata. In: Aktualni teoretičeski i praktičeski problemi na retorikata v socialističeskoto obštestvo. Sofia 1982, s. 145—146.

VÝBOR ZE STARŠÍ PRAŽSKÉ UNIVERZITNÍ LITERATURY. Ed. J. Tříška. Praha 1977.

WEISE, Ch.: Oratorisches Systema. Frankfurt - Leipzig 1703.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 3, pp. 217-222

Previous Jan Petr: K novému vydání bulharské mluvnice Ivana Bogorova

Next Olga Müllerová: Sovětský úvod do studia mluveného jazyka