dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sémantické rysy a syntaktické pozice (Na materiále sloves označujících shodu a rozdíl)

Vlasta Straková

[Articles]

(pdf)

Семантические черты и синтаксические позиции / Semantic features and syntactic positions (based on the material of verbs denoting concord and difference)

Pro bližší poznání vztahu sémantických rysů a syntaktických pozic, jímž se zde chceme zabývat, mají prvořadý význam determinační struktury vícemístné (polyfunktorní). V této souvislosti je třeba vysvětlit dvě otázky: a) jak chápeme sémantické rysy, b) jak lze toto pojetí aplikovat na materiál sémantického pásma „shody a rozdílu”.

 

1. Sémantické rysy sloves a jejich typy

V monografii „Morfematická strukturace sémantických obsahů“ (Straková, 1985) jsme se pokusili o aplikaci pojmu-termínu „sémantický rys“, a to o jeho využití pro nástin derivační typologie. Ukázalo se, že pojem „sématický rys“ je dostatečně nosný nejen pro sémantickou analýzu, nýbrž i pro sémantickou syntézu: jednotlivé rysy ve svých konfiguracích jsou spolehlivým a relativně objektivním kritériem pro stanovení (dílčích) sémantických tříd v určitých (vyšších) sémantických komplexech.

V našem příspěvku se můžeme o danou klasifikaci opřít; ze sedmi tříd sémantických rysů nás v dané souvislosti bude zajímat vedle vlastních rysů lexikálních) třída rysů syntagmatických (v naší terminologii „tagmémů”), tj. rysů se syntaktickou relevancí. Syntaktickou (přesněji syntagmatickou) relevanci rysu vidíme v tom, že otevírá (podmiňuje, signalizuje) syntaktickou pozici, tj. zvyšuje počet členů valenční (determinační) struktury. Tím dává vzniknout rysu TRANZ (tranzitivnost), a to v podobě monotranzitivnosti, bitranzitivnosti, polytranzitivnosti. Další spojení s ostatními třídami sémantických rysů lze pak vidět v tom, že některé pozice determinační (valenční) struktury přímo vyžadují determinant určitého sémantického profilu. Tyto „sémantické konstanty” pak tvoří charakteristiku dané třídy (ostatní pozice jsou sémanticky nevymezené, sémanticky proměnné).

Je jasné, že syntagmatická relevance rysů slovesa je nejvýrazněji patrná tam, kde jsou rysy fixovány morfematicky, tedy ve slovesných strukturách odvozených (sekundäre lexematische Strukturen, Coseriu - Geckeler, 1981), např. jít Ø — přejít ulici.

 

2. Sémantika „shody a rozdílu“

Sémantický komplex (v běžnější terminologii sémantické pole) či snad spíše sémantické pásmo „shoda a rozdíl“ jsme nezvolili náhodně: integrační a diferenciační postupy jsou totiž základním typem logických operací a jako takové jsou i zřetelně členitelné. Nadto lze říci, že slovesa identifikační (blíže viz Straková, 1986) lze považovat za základní, tj. sémanticky vymezitelná i v jiném smyslu, totiž v tom, že mají obě základní determinační pozice (tj. pozici identifikované i identifikující entity) sémanticky neomezené: shody a rozdíly lze konstatovat mezi entitami všech sémantických kategorií substantiv (osob, dějů, vlastností, věcí), a to jak v rámci téže kategorie (osob …), tak i mezikategoriálně.

Vztah identity (ať identity celku či identity některých složek) je nejen sám o sobě vztahem základním (tvoří podstatu systémových vztahů), ale je i východiskem jakéhokoliv vztahu složitějšího (rozdílu, protikladu, gradace). Nenalézáme-li mezi předměty či jevy identický rys, nelze mezi nimi konstatovat žádný vztah. Je ovšem [279]pochopitelné, že identita je současně pojem relativní: podle detailnosti pohledu se bude kritérium identity (nebo snad integrity) rozšiřovat či zužovat.

S výrazy označujícími shodu (nebo podobnost) se setkáváme ve všech jazykových vrstvách. Mají však různý stupeň exaktnosti, explicitnosti i celkové závažnosti. Můžeme rozeznávat:

(1.) identitu (rovnost) matematickou: x = y. Explicitní a exaktní podobu má vyjádření shod a rozdílů i v jiných textech odborných, resp. všude tam, kde jde o konkrétní kvantitativní údaje: Tvary přechodníku minulého ve 14. stol. představují 24,9 % všech užitých přechodníků, tj. o 1,2 % méně než …; Město N. se liší od města M. svým ročním teplotním průměrem o 3° C;

(2.) identitu mezisystémovou (ekvivalenci): Kniha stojí 20 Kčs. Pomeranč váží 13 dkg. Obvod měří 40 m. Slovo „mesto“ znamená v ruštině „místo“. Pašování alkoholu znamená dva roky vězení. Zkouška byla oceněna na jedničku. Cesta z Prahy do Olomouce trvá tři hodiny;

(3.) identitu definiční: považovat x za y, chápat x jako y, vidět v x y (v ruštině: jest’, javljajetsja, predstavljajet soboj). Sem lze zařadit i identitu metaforickou, např. Život je jen náhoda.

Zvláštní případ tvoří výrazy jako ruské Družba jest’ družba, z nichž, vzhledem k absolutní identitě obou složek, logicky nic nevyplývá (zde hraje svou úlohu podtext).

Identitu (a rozdíl) si nelze představit bez základní logické operace, jíž je srovnání — komparace. Je to taková sémantická informace, která fixuje výsledek logického postižení shod, resp. izomorfismů mezi jevy a pojmy (Zeman, 1962). Postihování shod a stanovení analogií patří k základním logickým operacím. Logika chápe analogii jako úsudek od jedinečného k jedinečnému (resp. od zvláštního k zvláštnímu) na základě podobnosti jevů.

K fixování těchto operací i jejich výsledků má jazyk celou řadu prostředků v různých jazykových rovinách. Jak jsme již naznačili, budeme zde mluvit o sémantickém pásmu identity (jindy sémantické pole, sémantický komplex). Osu tohoto pásma tvoří sloveso, jehož si všimneme podrobněji níže. Nejdříve však chceme ukázat, že identitu (event. rozdíl) lze vyjádřit v rámci celé řady slovních druhů, ale i syntagmatických výrazů, větných výrazů frazeologizovaných apod., srov.:

a) zájmeno: nejvyšší stupeň identity vyjadřuje zájmeno týž, nižší stupeň pak adjektiva stejný, shodný, analogický, podobný, paralelní apod. Naproti tomu odlišnost vyjadřují zejména jiný, odlišný, různý;

b) složka adjektivního či substantivního kompozita: stejnosměrný různosměrný, stejnorodý různorodý, izomorfní heteromorfní, konformní nekonformní, současník, spolužák, spolutrpitel, spolucestující (srov. ruské: sobutyl’nik, odnoklubnik, odnoklassnik);

Primární pojmenování (tj. pojmenování neodvozená uvedeným způsobem) identického vztahu jsou spíše ojedinělá; srov. jmenovec (rusky tëzka), krajan (r. zemljak), vrstevník (r. sverstnik). V těchto pojmenováních sém identity není vyjádřen explicitně, je pouze implikován.

c) nevlastní předložka nebo jiný výraz: něco jako (srov. rus. čto-to vrode, čto-to napodobije, prisutstvovať v kačestve gostja);

d) explicitní vyjádření identifikační (srovnávací) s výrazem jako, často expresívní, frazeologizované, a jako takové pak permanentně inovované;

e) v ruštině slouží výrazům srovnávacím (vypadat jako …, zobrazovat něco jako …, znít jako …) instrumentál: Segodnja japonskaja stolica vygljadit potrevožennym muravejnikom.

[280]Srovnání může zůstat na prvním stupni, např. Život je jako náhoda, která …, ale může postupovat dále, a to k přímé identifikaci, v níž je pak komparace přítomna již jen implicitně, jako výchozí stadium: Život je jen náhoda.

Mezi komparací (s výrazem jako) a identifikací může být hranice zřetelná, ale i subtilní či nejednoznačná. Ukážeme to na příkladech z ruštiny: Drugije že nazvanija vystupajut sinonimami, antonimami (jakožto synonyma, tedy plná identifikace); avšak: L’vy, kotoryje snjatsja stariku, prochodjat refrenom čerez vsju povest’ (zde je dvojí možnost výkladu: (1.) ‚jakožto refrén’ — plná identifikace, (2.) ‚podobně jako refrén’ — komparace). Tato nejednoznačnost je dána vyjádřením instrumentálovým, které tyto rozdíly vlastně neutralizuje.

Implicitní komparaci můžeme vidět i v prostředcích slovotvorných. Srovnávat můžeme kvalitu, intenzitu apod. Tertiem comparationis je vždy substantivum (ev. celá věta). Implicitní komparace se pak vyskytuje v derivaci mezidruhové: v adjektivních derivátech (deS): ledové ruce (ruce jako led), pekelný rámus (rámus jako v pekle), tropické vedro (vedro jako v tropech); ve verbálních derivátech (opět deS): opičit se, křečkovat, papouškovat (tj. ‚chovat se jako, vést si jako …’); zrcadlit se (‚odrážet se jako v zrcadle’).

 

3. Slovesné výrazy identifikační

Jak jsme již uvedli, sémantické rysy zkoumaného typu sloves (slovesa identifikační — id), ev. slovesných výrazů (např. být podobný) jsou určujícími pro dvě syntaktické pozice (reprezentanty můžeme označit komparand a komparát), přičemž obě mohou být obsazeny substantivem libovolného sémantického profilu, tzn. že jsou obě sémanticky volné (proměnné). Proto označujeme reprezentanty pouze číselným indexem - S1, S2.

Kritériem srovnání je určitý sledovaný parametr, vlastnost; sémantickou konstantou, tj. sémanticky kategoriálně vymezeným reprezentantem je pak Skval (substantivum s významem vlastnosti).

Jde-li o diferenci (což je také způsob identifikace), přistupuje ještě možnost kvantitativního vyjádření rozdílu — Skvant.

Dostáváme tak základní schéma:

S1 + S2 + Skval + Skvant + Vfid

Toto schéma lze pak v souvislosti s dalšími typy Vid modifikovat, při tranzitivaci celého schématu vznikají další pozice (viz zde s. 281).

Vzhledem k tomu bychom chtěli upozornit, že se při naší sémantické analýze ukazuje tradiční větněčlenský přístup jako méně vhodný, a to ze dvou důvodů:

a) V určitém sémantickém pásmu může být základní sémantický vztah stylizován jako inherentní (X se podobá Y), adherentní (autor ztotožňuje X s Y) nebo ještě složitější. Je zde proto třeba pracovat s variabilitou pozic i morfologického ztvárnění jejich příslušných reprezentantů.

b) Variabilita se uplatňuje i ve vztazích synonymních. Může zde (z hlediska výchozí analyzované konstrukce) docházet k redukci pozic, např. A se shoduje s B // A a B se shodují (redukovaná pozice je kompenzována v morfologické rovině — kategorií plurálu). Kromě toho může být pozice redukována či modifikována v případě derivace: rozdíly v názorech názorové rozdíly.

Na nevhodnost větněčlenské analýzy v jejím tradičním pojetí v souvislosti s analýzou aktantových struktur (actances), obzvláště pak v konfrontačním aspektu, upozorňuje např. G. Lazard (1985). Aktantová analýza, tj. analýza rozložení globální [281]sémantiky mezi jednotlivé determinanty a pak i morfologické ztvárnění dílčích složek sémantického globálu, vyžaduje specifický přístup, který by dovolil variabilitu pozic i jejich sémantických reprezentantů postihnout a interpretovat. Jako vhodný se zde ukazuje právě přístup opírající se o sémantické rysy.

Jde totiž o to, že rovina syntaktická je funkční sférou jednotek sémantických, které se v určitém morfologickém ztvárnění stávají reprezentanty jednotlivých pozic jistých syntaktických modelů. Při zachování systémových vztahů — při stálé reprodukci syntaktických modelů — je tu však dostatek prostoru i pro jisté obměny — variace. Nechápeme tedy v naší analýze syntaktický systém jako výčet modelů, nýbrž spíše jako mechanismus s jistými uzlovými body (modely), v němž mohou cirkulovat sémantické elementy od jednoho útvaru ke druhému. Syntaktický systém má tak vedle složky statické (zachycené pozičními modely) i svou složku dynamickou. Vnitřní dynamika syntaktických útvarů je charakterizována třemi složkami: a) pružnost, tj. schopnost extenze, b) variabilita, tj. schopnost substituce, c) převeditelnost, tj. schopnost restrukturace. Všechny tři uvedené vlastnosti syntaktických konstrukcí lze znázornit pomocí tří syntaktických os — horizontály, vertikály a diagonály, jak to odpovídá systémovému charakteru jazyka, jeho pružné stabilitě (podrobněji viz Straková, 1970).

 

Typy identifikačních sloves

 

(1.) Identita „inherentní“

S1

+

S2

+

Skval

 

 

+

Vfid

S1

+

S2

+

Skval

+

Skvant

+

Vfid

Město A. a město B. se v teplotním průměru shodují. Město A. a město B. se v teplotním průměru liší o 3°. — Adjektivum se shoduje se svým řídícím substantivem v rodě a čísle. Pavel si v ničem nezadá s Milanem. Pavel se vyrovná Milanovi. Ten chlapec připomíná způsobem řeči Jirku. Pavel se zdá // vypadá menší než Milan.

Pozn.: Sem lze řadit i výrazy s identifikátorem jako: vypadat jako, chovat se jako, znít jako. Pak ovšem odpadá pozice Skval.

(2.) Identita „adherentní“, konstatovaná

Spers + S1 + S2 + (Skval) + Vfid

Autor ztotožňuje polysémii s homonymií (na základě čeho). Autor odlišuje polysémii od homonymie (na základě čeho). — Autor srovnává X s Y, autor vidí v X Y, autor považuje // pokládá X za Y, autor staví do jedné řady X a Y (expres. házet do jednoho pytle X a Y).

(3.) Identita sloužící integraci a klasifikaci

Zde hraje svou úlohu substantivum hyperonymní (Shyper):

Spers + S1 + S2 + Skval + Shyper + Vfid

Autor řadí substantiva a adjektiva na základě flexe ke jménu. Autor dělí jména na substantiva a adjektiva na základě flexe.

 

4. Lexikální diferenciace identifikačních sloves

Vedle typů sloves, které lze postihnout rozdíly v syntagmatické charakteristice (počet pozic), můžeme sémantické pásmo identity a rozdílu klasifikovat dále, a to již na základě čistě lexikálním (další složky významu tedy neimplikují poziční změny). V našem záznamu tyto lexikální charakteristiky připojujeme jako index přímo ke slovesu (např. Vid fin).

[282]Identifikace může být cílem účelového procesu (rys FIN, tedy Vfid fin) v dějích jako: X imituje Y, X napodobuje Y; autor líčí hrdinu jako sobce, který …; plynulý děj zobrazujeme, naznačujeme jako přímku, pomocí přímky; X hraje Hamleta jako snílka, který …; předchozí souhláska se asimiluje k souhlásce následující; mladší se přizpůsobují starším, žák opisuje od kamaráda.

Účelový proces může být současně motivován úmyslem falzifikačním (FALS): zaměnit X za Y, podvrhnout X za Y; vydávat se za revizora, dělat ze sebe svatouška

Vfid, fin, fals.

Identifikace může být i výsledkem omylu (rys ERAT): splést si X s Y, zaměnit X za Y, považovat (omylem) X za Y — Vfid, erat.

Zavedením aspektu temporálního (TEMP) dostáváme pojem změny: X se změnilo v Y, X bylo nahrazeno Y, Q kolísá mezi X a Y.

Další diferenciace jsou již velmi jemné, složité. Např. slovesa ověřovat, kontrolovat mají vlastně implicitně přítomny rysy ID, ERAT, FALS a nadto — nejvyšší — rys DUBIT, tedy ‚v důsledku nejistoty (DUBIT) ověřovat, nedošlo-li k omylu (ERAT) či falzifikaci (FALS)‘. Sem patří i slovesa jako srovnávat cosi s předlohou, vzorem, ideálem, ale i ‚být vzorem‘, ve slovesech jako předzpěvovat, předcvičovat, předepisovat (písmena žákům).

V přehledné tabulce můžeme lexikální rysy vidět takto:

 

ID

FIN

FALS

ERAT

TEMP

imitovat

+

+

zaměnit něco za něco (úmyslně)

+

+

+

zaměnit něco za něco (omylem)

+

+

změnit se

+

+

změnit něco

+

+

Pozn.: Rys ID zde zahrnuje shodu i rozdíl. Přísně vzato, jde v prvém uvedeném případě o dvojí shodu, v ostatních pak o shodu i rozdíl.

 

5. Závěr

(1.) Sémantické pásmo identity (a diference) je zřetelně členitelné; jde zde, přesněji řečeno, o dvojpásmo s analogickým uspořádáním rysů (a tedy i schémat), pásmo diference má však navíc jednu pozici sloužící kvantifikačnímu aspektu rozdílu. Identifikační slovesa lze tedy charakterizovat jako struktury tří typů s možností lexikální konkretizace a diferenciace některých pomocí rysů lexikálních.

(2.) Souborně lze tyto sémantické struktury charakterizovat jednak rysy tagmémickými (jejich nositeli jsou determinační substantiva), jednak rysy čistě lexikálními (nositeli je sloveso), a to v těchto konfiguracích:

1.

 

 

S1

+

S2

+

Skval

 

 

+

Vfid

 

 

 

 

 

S1

+

S2

+

Skval

+

Skvant

+

Vfid

FIN, FALS

2.

Spers

+

S1

+

S2

+

Skval

 

 

+

Vfid

ERAT, TEMP

3.

Spers

+

S1

+

S2

+

Skval

+

Shyper

+

Vfid

 

 

 

(3.) Základními sémantickými složkami celého pásma jsou: S1, S2 (vymezené pozičně), Skval (vymezené pozičně i sémanticky).

[283](4.) Kvantita připadá v úvahu jedině při diferenci; je vymezena pozičně i sémanticky — Skvant.

(5.) U činností označujících logické operace je závazná složka Spers (vymezená pozičně i sémanticky).

(6.) Pojem identity a diference dochází nejvyššího výrazu ve skupině třetí, kde jde o syntézu složek ve třídu nebo analýzu třídy na složky.

(7.) U struktur typu 1—2 přistupují k rysům pozičním i rysy lexikální konkretizace (FIN, FALS, ERAT, TEMP), a to v několika kombinacích.

 

LITERATURA

 

BARTON, V. I.: Sravnenije kak sredstvo poznanija. Minsk 1978.

COSERIU, E. - GECKELER, H.: Trends in structural semantics. Tübingen 1981.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

GIPOTEZA V SOVREMENNOJ LINGVISTIKE. Moskva 1980.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

LAZARD, G.: Les variations d’actance et leurs corrélats. In: Actances 1, Centre National de la Recherche Scientifique. Recherche interlinguistique sur les variations d’actance et leurs corrélats (RIVALC). Paris 1985, s. 5—39.

STRAKOVÁ, V.: Syntaktické konstrukce s verbem finitem a jejich vnitřní dynamika. Praha 1970. Interní tisk ÚJL.

STRAKOVÁ, V.: Morfematická strukturace sémantických obsahů. Nástin derivační typologie. Linguistica XIV. Praha a Třinec 1985. Interní tisk ÚJČ.

STRAKOVÁ, V.: K otázce tzv. „vázaného významu“. SaS, 47, 1986, s. 42—47.

VARŠAVSKAJA, A. I.: Smyslovyje otnošenija v strukture jazyka. Leningrad 1984.

ZEMAN, J.: Teorie informace, Praha 1962.

ZIMEK, R.: Sémantická výstavba věty. Praha 1980.

 

R É S U M É

Les traits sémantiques et les positions syntaxiques

En s’appuyant sur sa monographie “La structure morphématique du contenu sémantique”, l’auteur s’occuppe de plus proche des traits “tagmémiques”, cela veut dire, des traits qui implicitent la position syntaxique (une position ou plus de positions). On analyse des matériaux des verbes (ainsi que des locutions verbales) avec la sémantique “identité et différence” (dans leurs diverses modifications).

On y constate des traits suivants: ID (identité), FIN (finalité), FALS (falsification), ERAT (lat. erratum), TEMP (temporalité). Dans ses combinaisons (de cinque types), les traits sémantiques forment des classes sémantiques spéciales.

Ou constate que la notion d’ “actance” (G. Lazard) peut servir comme une base du type d’analyse sous la question.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 4, pp. 278-283

Previous Jan Petr: Jan Gebauer jako slavista. K 150. výročí narození

Next Josef Štěpán: K vývojovým procesům u spojovacích výrazů v současné češtině z hlediska kvantitativního