dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K novému vydání bulharské mluvnice Ivana Momčilova

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

К новому изданию болгарской грамматики Ивана Момчилова / A new edition of the Bulgarian grammar by Ivan Momčilov

O sérii „Bulharské jazykovědné dědictví“ jsme v SaS referovali již třikrát, a to v souvislosti s fototypickým vydáním gramatik Neofita Rilského (SaS, 47, 1986, s. 168—171), Christaki Pavloviče Dupničanina (SaS, 47, 1986, s. 351—352) a Ivana Bogorova (SaS, 48, 1987, s. 213—217). V téže řadě vyšel nyní čtvrtý svazek, fototypické vydání mluvnice Ivana Nikolova Momčilova (1819—1869) Grammatika za novobălgarskyja ezyk (1868); edičně je zajistilo nakladatelství Nauka i izkustvo (Sofija 1988, IX, 160 s.). Vydání připravil a úvod (s. V—IX) předeslal (podobně jako u tří předcházejících mluvnic) profesor Christo Ivanov Părvev, člen katedry bulharského jazyka na sofijské univerzitě Klimenta Ochridského. Reedice Momčilovovy mluvnice reprodukuje beze změn její první vydání, které vyšlo r. 1868 v Rusčuku (tj. v městě Ruse) v tiskárně Dunajské oblasti.

Z Momčilovova životopisu připomínáme, že se narodil v městě Elena, do škol chodil v rodném městě, Trnovu, na ostrově Chios a v Aténách (1838), duchovní seminář absolvoval v Oděse. Tak se mu dostalo dokonalého vzdělání v řečtině, staroslověnštině a ruštině. Po návratu na bulh. území tehdy ještě okupované působil jako učitel na školách v trnovském kraji (Elena 1844—1857 a Gorna Orjachovica 1858—1864); vyučoval zde bulh. jazyk a další předměty bulharsky. Po r. 1864 se v Trnovu zaměřil na vydavatelskou činnost. Pro potřeby bulharské školní výuky, ještě před osvobozením a také po r. 1878, zpracoval a vydal větší počet učebnic, mj. také výše zmíněnou mluvnici bulh. jazyka.

Bylo to v době, kdy již byla jeho předchůdci (o nichž se v úvodu k své mluvnici zmiňuje) vybojována zásadní orientace jazyka bulh. literární tvorby ve smyslu jeho pojetí v novobulharské literárně jazykovědné škole. O ní víme, že od 2. čtvrtiny [50]19. stol. usilovně probojovávala svou koncepčně pojatou teorii spisovného novobulharského jazyka, nejvíce oddálenou od církevní slovanštiny, dříve užívané v domácí literární tradici, i vzdálenou škole slavjanobulharské, usilující o kompromis mezi církevní slovanštinou a mluvenou bulharštinou.

Úsilí o zaměření kodifikace celonárodního spisovného jazyka (a jeho pravopisné normy) se od konce 50. let soustřeďovalo ve dvou školách, v tzv. škole trnovské a plovdivské. Mezi oběma školami byly určité rozdíly v kodifikaci tvaroslovné normy, obě však spojovalo úsilí vycházet již jen z živého mluveného bulh. jazyka, užívaného na větší části bulh. jazykového území. Církevně slovanský vliv se ještě v malém rozsahu uplatnil v pravopisných jednotlivostech. Těm se nevyhnul ani I. Momčilov, např. v pravopise při rozlišování i-y podle csl. tradice.

V dějinách spisovného jazyka se uvádí, že koncepce plovdivské školy (jejími hlavními představiteli byli Najden Gerov a Joakim Gruev, jeho mluvnice z r. 1858 v současnosti také vychází v Sofii v fototypickém vydání) ustoupila do konce 70. let jazykové teorii a praxi trnovské školy, která položila značně stabilizovaný základ spisovného bulh. jazyka až do současnosti. Kodifikátorem jazyka této školy byl právě I. Momčilov. Jeho mluvnice měla vliv na spisovný úzus před osvobozením i po něm, na bulh. jazyk v rozvíjejícím se tehdy národním školství a na jeho celonárodní jednotnou podobu. O významu Momčilovovy mluvnice svědčí skutečnost, že vyšla v několika vydáních i po smrti jejího autora a že se jí užívalo vedle dalších a nepochybně odborně vyspělejších mluvnic (např. u pražských žáků Hattalových a Gebauerových — Atanase Ilieva (1888) a Alexandra Teodorova-Balana, srov. SaS, 49, 1988, s. 324—328) prý až do 30. let 20. stol. (podle svědectví Vl. Georgieva). Její autor, jak sám uvedl v předmluvě, takové ambice neměl. Chtěl ve své době poskytnout veřejnosti mluvnici, která uvádí v život trnovskou koncepci kodifikace spisovného jazyka a podává návod pro jeho kultivované užívání. To chápal plným právem jako součást národní vlastenecké výchovy. Současně však očekával, že se jejího rozsáhlejšího zpracování v brzké době ujme — tak jako v některých kulturně vyspělých evropských zemích — kolektiv vzdělaných jazykovědců, který bude mít k dispozici i větší počet novobulharských literárních, publicistických a odborných textů, než tomu bylo v jeho době.

Momčilovova mluvnice je zpracována podle tradičního schématu řeckých mluvnic (a také předchozích mluvnic bulh. a gramatik východoslovanských jazyků). Ve třech oddílech podává výklad o morfologii, skladbě a pravopisu trnovské školy. Svým odborným pojetím nedosahuje úrovně současné evropské jazykovědy, která do konce 60. let již podala důkladný popis slovanských jazyků (včetně bulharštiny) v porovnávacím historickém měřítku. I. Momčilov dokonce ještě nerozlišoval hlásku a písmeno. Zato však poprvé v bulh. jazykovědě pojednal o dokonavém slovesném vidu.

Význam mluvnice, která byla určena — a na to nesmíme zapomínat — v prvé řadě pro školní výuku (a to bylo v té době její mimořádně významné společenské poslání), spočívá v tom, že kodifikovala novodobou spisovnou normu podle trnovské školy a na jejím koncepčním základě bylo vypracováno bulh. tvarosloví, základy skladby a hláskosloví; kromě toho se přičinila nemalou měrou o sjednocování bulh. pravopisu. Šířila také přesvědčení, že nová bulharština vznikla ze starobulharského jazyka, „jímž mluvili naši předkové a do něhož po jejich pokřesťanštění velmi záhy byly přeloženy naše náboženské knihy“. K tomu dodejme, že bulh. car Boris se dal slavnostně pokřtít (v raně feudální společnosti to byl významný politický čin) a sám a jeho země přijala křesťanskou ideologii až r. 865 z Byzantské říše. Stalo se tak za přispění císaře Michaela III. (842—867), a to o dva roky později, než přišla na Velkou Moravu byzantská mise, a o tři roky později, než byl Konstantin-filozof vyzván Michaelem, aby začal připravovat pro potřeby mise na Velkou [51]Moravu staroslověnsky psané texty (srov. SaS, 47, 1986, s. 81—95). Tato skutečnost naznačuje, že v bulh. carství nepochybně po r. 865 vznikaly, nezávisle na literárním působení bratří Konstantina a Metoděje na Velké Moravě, slovanské literární, vzdělávací, právní a náboženské texty v jazyce místního obyvatelstva. A tento starobulharský jazyk byl téměř totožný (co do nářečního východiska) s jazykem, který se stal nástrojem slovanského písemnictví a vzdělanosti rozvíjené oběma byzantskými vzdělanci v Rostislavově knížectví mezi západními Slovany.

Momčilovova mluvnice obsahuje všechny charakteristické rysy východobulharské trnovské školy. Uveďme zde např. psaní skupin ъr// - ьr //, ъl // - ьl // (krъvь - kъrvavъ, smьrtь, pьrvyj, napъlno), psaní e za psl. ę (ime, pleme, desetъ), užití za psl. ǫ litery ǫ k vyjádření redukované hlásky ă, formu členu -tě v nom. pl. mask. a fem. (volovetě, ptičkytě), zakončení nom. pl. mask. na -e (Bъlgare), nom. sg. mask. adjektiv se členem -yjatъ, -iětъ (pismovnyjatъ ni ezykъ), akuz. sg. enklit. formy osob. zájmen ma, ta, sa, neměnná částice šte při tvoření futura (šte spomogne) atd.

Pro bulh. skloňování I. Momčilov uváděl podle řečtiny pět pádů (včetně vokativu); pro nom. sg. mask. předepisoval dvě formy určitého postpozitivního členu (-ъtъ, -a), u adjektiv rozlišoval krátké a dlouhé formy, u zájmen uváděl některé ohebné tvary nepřímých pádů (dat. sg. na mene, meně, mi; na vasъ, vamъ, vi, pod. na nego, nemu, mu aj.). U sloves vedle obvyklé soustavy tvarů pro osoby, čísla, časy, způsoby a rod (za pasívum považoval reflexívní tvary jako chlěbъ sa ěde, vino sa pie); a uvedl také tvary pro modus nepřímé zkušenosti, avšak zařazoval je do výčtu tvarů bulh. časové soustavy (ve dvojicích přímá - nepřímá zkušenost mluvčího). Jak jsme již uvedli, I. Momčilov jako první v bulh. mluvnictví popsal dokonavý a nedokonavý vid bulh. slovesa. Slovesa rozdělil do tří tříd (-ešь, -išь, -šь), vedle sloves pravidelných ještě vyčlenil slovesa nepravidelná (idǫ, emjǫ, dějǫ) a neosobní, užívaná jen v 3. os. sg. (gъrmi, světka sa a také trěba). Ve skladbě se omezil na výklad o větě a větných členech, o jejich užití (pádosloví) a o souvětích. V třetí a poslední kapitole se pojednává o pravopise.

Položme si otázku zajímavou pro dějiny české bulharistiky, a to jaká podoba kodifikace spisovné bulharštiny, zda trnovské nebo plovdivské školy, se uváděla v učebnicích bulharštiny českých autorů (psaných česky nebo německy), určených pro potřeby široké veřejnosti zajímající se v 70. letech minulého století ve velkém rozsahu o bulharštinu. Tento zájem byl tehdy vyvolán v naší pokrokové veřejnosti vřelými sympatiemi k národně osvobozeneckému boji bulh. lidu proti staleté osmanské porobě a v některých případech po r. 1878 také přáním osobně se podílet na rozvoji nově vzniklého Bulharského knížectví.

Počátky vydávání učebnic a mluvnic bulh. jazyka v Čechách jsou spojeny především se jménem Jana Wagnera (1856—1905), který několik let působil jako středoškolský profesor na gymnáziu v Plovdivu. Tento nadšený obdivovatel bulh. národa vydal již rok po osvobození (v r. 1879) v Praze Krátkou mluvnici bulharštiny (79 s.), k níž byly připojeny texty se slovníčkem (uspořádal blíže mi neznámý P. J. D.). V této krátké jazykové příručce J. Wagner už použil spisovné bulharštiny podle trnovské školy, protože toto její pojetí považoval za perspektivní (srov. např. dьrvo-drьvo; meso, petь; volove-tě; dobrijatъ Petrъ; nom. sg. fem. žena-ta, instr. sg. fem. sъ žena-ta, nom. pl. gavrani-tě, akuz. pl. gavrani-tě atd.). V několika případech však také uvedl jako paralelní formy kodifikované plovdivskou školou, protože se uživatel mohl s nimi setkat ještě v současných bulh. textech. Jsou to enklit. zájmenné formy ma (me), ta (te), se (sa) nebo futurální částice šte (jako neměnná) vedle její flektované formy štǫ, štešь, šte, štemъ, štete, štǫtъ.

J. Wagner se v Mluvnici jazyka bulharského (Praha 1883, 216 s.) zaměřil na „střední styl“ bulharštiny a již důsledně uváděl jen trnovskou kodifikaci spisovného jazyka. Podle jeho slov při zpracování slovesa vycházel z 3. vydání Momčilovovy [52]mluvnice z r. 1879. Pro jeho postoj k zmíněné kodifikační otázce je příznačné např. to, že jako nesprávnou označil (s. 23) formu postpozitivního členu -ti v pl. mask. a fem., „jak tomu učí škola plovdivská“, a jako náležité hodnotil jen její tvary -tě, -te. Trnovský spisovný úzus najdeme také v jeho konverzační příručce Bulharsky snadno a rychle (Praha 1895, 48 s.), která nese název velmi charakteristický pro konverzační příručky vydávané v pozdějších letech F. Vymazalem. Zde také J. Wagner podal svůj návrh na zjednodušení současného bulh. pravopisu, a to návrh, který je dosti domyšlený. Není třeba dodávat, že se v bulh. jazykové praxi neuplatnil.

Trnovský spisovný úzus se stal východiskem a základem i německy psané bulh. mluvnice českého autora Fr. Lad. Chleboráda (Bulgarische Grammatik, Wien, 1. vyd. 1887, 2. rozšířené vyd. 1888, 216 s.) a bulh. konverzace Fr. Vymazala (Die Kunst die Bulgarische Sprache leicht und schnell zu erlernen, Wien - Pest - Leipzig 1886, 2. Auflage, 183 s.; 1. vydání není k dispozici). K tomuto závěru jsem došel na základě podrobné analýzy bulharštiny užívané ve všech výše uvedených příručkách. Fr. Vymazal se ještě jednou vrátil k bulh. jazyku, a to v období balkánských válek, kdy v souvislosti s válkou první vzrostl v naší pokrokové veřejnosti nebývalý zájem o Bulharsko. Fr. Vymazal vydal v r. 1913 Bulharsky v 15 úlohách. To již však vlna slovanského nadšení pro bojující Bulharsko v naší veřejnosti opadla, protože šlo tentokráte o válku reakční a dobyvačnou (takto ji také hodnotil V. I. Lenin).

Momčilovova mluvnice sehrála v dějinách spisovného bulh. jazyka významnou úlohu. Společně s dalšími publikacemi zastánců trnovské školy položila pevné základy ke kodifikaci novodobého bulh. spisovného jazyka. Ovlivnila také normativní podobu bulharštiny, v jaké byla uváděna v učebnicích vydávaných českými autory v Čechách, ostatním Rakousku a v Německu. A čeští přátelé bulh. národa měli při šíření znalosti bulh. jazyka v zahraničí mimořádně významnou úlohu. Na prvním místě to platí o J. Wagnerovi, jehož odborné bulharistické zájmy přesahují hranice bulh. jazyka a projevily se také v jiných oborech. Fr. Lad. Chleborád se naučil bulharsky ve Východní Rumélii, kde působil ve službách bulh. místodržícího, a Fr. Vymazal se seznámil s bulharským jazykem v kroužku bulh. studentů, soustředěných v Praze kolem českého fyziologa J. Ev. Purkyně, odhodlaného ochránce jejich národních zájmů.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 49-52

Previous Stanislav Žaža: Nad 2. svazkem akademické Mluvnice češtiny

Next Jan Petr: K etnogenezi Litevců