dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ještě pár slov k poválečným osudům české lingvistiky

Jarmila Panevová

[Discussion]

(pdf)

Some more comments on post-war destiny of Czech linguistics

1. P. Novák (1991) ve své stati podnětně předkládá k zamyšlení několik závažných milníků v naší poválečné lingvistice. Autor sám pokládá svou stať za příspěvek týkající se převážně dějin „externích”; uznává ovšem i potřebu zabývat se i dějinami „interními”.[1]

Na zodpovězení těchto naléhavých otázek však nestačí, domnívám se, sebeupřímnější snaha, ani „sebereflexe” několika pamětníků. Je to úkol pro celou generaci. Je jistě třeba se nejen distancovat od omylů minulosti, vypořádat se s chybami vědomými i nevědomými, ať už historicky podmíněnými nebo nikoli. To jistě vyžaduje jak zhodnocení, tak zmíněný (op. c., redakční poznámka) „nadhled” z různé výšky, časového [130]odstupu a zorného úhlu. Na druhé straně je třeba stejnými měřítky zvážit lingvistické výsledky dosažené u nás v posledních desetiletích. Nebylo jich málo, jak se o tom podrobněji zmíním dále; nelze však přehlédnout ani to, že v příručkách obecné jazykovědy se ještě v 80. letech vyskytovaly formulace spojující přímočaře učení Marxovo a Leninovo se jménem F. de Saussura, že uplatnění matematických metod v lingvistice bylo (v r. 1984) označeno jako „nemarxistické” a že tu byly i formulace, v nichž se 70. léta pokládají za příznivý zvrat na cestě čs. lingvistiky k překonávání ne vždy úspěšné aplikace marxismu (v r. 1989); v týchž učebnicích se zároveň najdou pasáže z hlediska obecné lingvistiky velmi cenné. Vedle toho je široká řada prací, které jsou přímým pokračováním trendů předválečných.

 

2. Obávám se však, že máme-li vytvořit dějinné a metodologické předpoklady pro zmíněný úkol, tj. budeme-li se zabývat interními dějinami lingvistiky, může se snadno bezděčně stát, že zaměníme „nahodilosti” a „zákonitosti”, ba dokonce, že dojde k žánrovému synkretismu, jak o něm mluví P. Novák (op. c., s. 191). Stalo se to, domnívám se, částečně i autorovi, i když mnohé otázky jen klade a neodpovídá na ně (op. c., s. 184, 14. ř. a níže, s. 189, odst. 4).[2]

Z mého hlediska je jistě subjektivní a náhodné, že pro mne osobně návodem, jak strukturně myslet, bylo historické Hláskosloví M. Komárka (1958). Není však náhodné, že autor tohoto díla zůstal metodologicky čistý a potvrdil svým dílem, že ideologické výtky o zanedbávání historického vývoje u strukturních metod byly pro činnost PLK vždy liché.

Bylo asi pro tuto dobu zákonité, že musela být zastavena Travaux linguistiques de Prague. Bylo však částečně nahodilé, že Prague Studies in Mathematical Linguistics vycházely plynule dál, i to, že v r. 1983 vyšla pod red. J. Vachka Praguiana jako čítanka Pražské lingvistické školy. Zájem zahraničního koeditora a komerční důvody tu sehrály svou roli. Byrokratické aparátní zásahy nefungovaly ani v lingvistice zcela plynule a s naprostou důsledností, tím docházelo k matení nahodilého a zákonitého.

Koncem 70. let se začal připravovat druhý svazek Praguian (Poválečná generace Pražské školy), příspěvky byly vybrány, přeloženy do angličtiny (šlo mj. o práce V. a Vl. Barnetových, M. Dokulila, Fr. Daneše, K. Hausenblase, M. Komárka, O. Lešky, E. Paulinyho, J. Vachka). Komerční zájmy nakladatele musely ustoupit ideologickému tlaku. „Praguiana 1945–1990” vyjdou, doufejme, v roce 1993 v Holandsku, bez koedice s pražským nakladatelstvím a bez účasti některých původních autorů.

 

3. P. Novákovi se jeví jako symptomatické pro 70. léta a jejich ideologické tlaky jisté indicie (s. 188, odst. 5). Ty lze rozmnožit jistě dalšími: Vznikající koncepce synchronní vědecké mluvnice češtiny (v rámci projektu Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků) byla tehdejším „řízením vědy” v ÚJČ ČSAV (s příznačným ústupem od koncepčnosti) odsouzena k tomu, aby zůstala rozmnožena jako interní tisk ÚJČ, mezi odborníky zvaný „bílá kniha”. V ještě daleko stručnější verzi vyšla v SaS (Teoretické základy, 1975) a s kritickou poznámkou tehdejšího ředitele ÚJČ jako vedoucího pracovní skupiny pro „urychlenou práci na nové české mluvnici”. „Teoretické základy” jakožto pracovní výsledky speciálního semináře v r. 1973 vyšly „jako cyklostylová edice” (citováno podle K. Horálka, 1974, s. 316n., 1975, s. 46n.). Fundované dílo v podobě „bílé knihy” vypracované pod vedením Fr. Daneše, M. Grepla a M. Komárka sice nalezlo svůj odraz v nové třísvazkové akademické Mluvnici češtiny (pod redakcí Jana Petra, 1986, 1987), avšak při rozsáhlosti tohoto díla a množství spolupracovníků došlo k tomu, že spoluautoři jednoho svazku nebyli seznámeni s koncepcí (ani autorstvím) u svazku jiného (ba dokonce nejednou také u téhož svazku), [131]ani tam, kde šlo o zpracování téhož jevu (např. z hlediska funkční morfologie a z hlediska syntaxe). Důsledkem jsou jisté diskrepance.

Obrat ke komunikačně–pragmatickým otázkám, o němž se P. Novák ve stati dvakrát zmiňuje, nastal v ÚJČ ČSAV patrně jako doklad toho, že při jistém úsilí ani uměle pěstované bariéry vůči okolnímu světu nejsou nezdolatelné. Nemuselo se však za něj platit také účastí na cílovém projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti? Tento projekt, v ÚJČ prosazovaný „koncepčně” a energicky, byl spojen se dvěma pozoruhodnými momenty: zkoumání našeho národního jazyka charakterizovaného běžnou mluvou pracovních porad bylo z administrativních důvodů přeneseno na Ostravsko a projekt o národním jazyce byl vypracován v těsné spolupráci s Jazykovědným ústavem bývalé AV NDR. Ostatně výzkum běžně mluveného jazyka byl v návaznosti na H. Kučeru a s využitím tehdy dostupné děrnoštítkové techniky realizován velmi podnětně na UK v Praze (srov. Králíková, Bednářová, 1968).

Od 60. let se začalo v ÚJČ uplatňovat strojové zpracování jazykových dat. Mechanografická laboratoř J. Štindlové byla pak zrušena a materiál uložený na strojových nosičích nebyl již dále využíván. Oddělení kvantitativní lingvistiky, které se pod vedením M. Těšitelové systematicky zabývalo kvantitativními charakteristikami různých funkčních stylů a různých jazykových rovin v současné češtině i za pomoci výpočetní techniky, bylo rozpuštěno r. 1985. Výsledky jsou sice zachyceny v řadě publikací z pera M. Těšitelové a dalších, kontinuita však byla přerušena.

Nepřísluší snad tomu, kdo to pozoroval zvenčí, aby situaci kvalifikovaně hodnotil. I takovému pozorovateli se to však jeví jako příznak toho, že „koncepčnost” řízení vědy mohla být pro interní dějiny stejně nebezpečná jako dřívější nedostatek jednotné koncepce mluvnice.

 

4. Přes všechny zjevné i skryté projevy ideologických tlaků nelze přehlédnout, že odolávání jim a manévrování uvnitř existovaly i za podmínek s malou šancí. Kolektivní dílo „Práce o sémantické struktuře věty” (Daneš a kol., 1973), podávající českému čtenáři přehled současných světových lingvistických proudů, může být chápáno jako projev toho, že administrativní zásahy fungovaly někdy se zpožděním.

Nevím, kolik úsilí stálo a kolik bariér bylo třeba překonat, aby v r. 1958 vyšly Základy české skladby F. Kopečného, ale přece jen vyšly jako vysokoškolská učebnice. Bauerova a Greplova Skladba spisovné češtiny vyšla v 1. vydání r. 1972, z let 80. pocházejí cenná syntaktická díla M. Grepla a P. Karlíka (1983, 1986).[3]

O tzv. „bílé knize” byla řeč výše. Není snad třeba vyjmenovávat všechny cenné přínosy z tohoto období. Je jich v naší bohemistice, rusistice a slavistice velmi mnoho. Je tu dále bádání o aktuálním členění systematicky budované od 50. let J. Firbasem a jeho žáky (např. A. Svobodou). Jeho práce týkající se aktuálního členění a komunikativní dynamičnosti, které dnes v návaznosti na Mathesia spolu s pracemi Danešovými, Sgallovými a Hajičové i dalších, i když se v dílčích aspektech liší, představují v mezinárodní lingvistice jednu z nejzajímavějších oblastí současné školy české lingvistiky.

V r. 1978 vyšly Komárkovy Příspěvky k české morfologii v ostudně nízkém nákladu 200 kusů, dílo nezastupitelné, byť dnes charakteru bibliofilie. Připomeňme ještě transformační syntax ruštiny vědomě se hlásící k Chomskému (Hrabě, Kubík, Adamec), dále např. Stručné dějiny lingvistiky, v podobě skript olomouckého romanisty Jiřího Černého (1979–83). S vročením 1979 vychází dvoudílná gramatika ruštiny kvalifikovaného kolektivu našich rusistů z ČSAV s výrazně strukturalistickým duchem, který mu vtiskla především tvůrčí pečeť O. Lešky, aniž by ovšem tato metoda byla cizí komukoli z dalších autorů (V. Barnetové, H. Běličové, Z. Skoumalové, V. Strakové). Na UK v Praze vycházejí v 70. a 80. letech v podobě skript tři řady překladových sborníků Ling[132]vistické čítanky (zpřístupňující českým čtenářům mj. klasiky sémiotiky, Peirce a Morrise, ale obsahující také český překlad těžko dostupné zásadní práce Skaličkovy Zur ungarischen Grammatik), Principy strukturní syntaxe I–III, Studie z transformační gramatiky I–IV; o jejich „ideologické” povaze (a vlastně anachronismu doby) není třeba se šířit. Metodologické postoje a konkrétní výsledky „lingvistické skupiny na matematicko–fyzikální fakultě” jsou alespoň zčásti prezentovány v témž čísle SaS jako zde komentovaný příspěvek P. Nováka (Hajičová a kol., 1991).

Iniciativa Jazykovědného sdružení, aby se v jeho tisku náležitě připomenuly 80. narozeniny P. Trosta (1987), K. Horálka (1988), Vl. Skaličky (1989), byla ve všech třech případech označena jako nežádoucí. Přesto však se podařilo z iniciativy i péče Skaličkova žáka v r. 1979 vydat soubor Skaličkových statí „Typologische Studien” (v nakl. Vieweg Braunschweig – Wiesbaden). V r. 1987 vychází sborník k 80. narozeninám P. Trosta jako interní tisk MFF UK, jubilant se ho bohužel nedožil.

Vzácnou tribunou pro věcné lingvistické diskuse byly čtyři syntaktické konference organizované tehdejší FF UJEP v Brně (poslední v r. 1976). Také FF UK v Olomouci pořádala přitažlivá setkání českých, slovenských a polských lingvistů. Sborníky z těchto konferencí vyšly z větší části tiskem. Používání marxistických zaklínadel se na těchto setkáních nevyžadovalo. Vedle Sociolingvistického klubu vzniklého v r. 1988 existovala v Praze po celou dobu i jiná fóra otevřená pro diskusi o trendech světové lingvistiky, nebyla však lingvisty příliš široce využívána.

 

5. Proti filozoficko–metodologickým úvahám P. Nováka má mých několik poznámek spíše charakter neúplného výčtu a pokusu o zvažování. Hranice mezi jednou a druhou miskou vah mohly někdy vést uvnitř institucí (v širším či užším smyslu), ba i uvnitř jednotlivých osobností. Moje poznámky však směřovaly k cíli, pro nějž by nebylo vyloučeno sjednotit lingvisty různých škol, směrů i pracovišť: Netřídit postoje, ale existující díla; oddělit práce poplatné době od prací hodnotných a hledat tak východiska, za která se před nynější mladou generací můžeme s čistým svědomím postavit.

 

LITERATURA

 

Černý, J.: Stručné dějiny lingvistiky. Díl I, Praha 1979, díl II, 1980, díl III, 1983.

Daneš, Fr. – Hlavsa, Z. – Kořenský J. a kol.: Práce o sémantické struktuře věty. ÚJČ ČSAV, Praha 1973.

Hajičová, E. – Panevová, J. – Sgall, P.: Smysl formalismu v teoretické lingvistice a úloha českého výzkumu v ní. SaS, 52, 1991, s. 175–193.

Horálek, K.: O novou mluvnici češtiny. SaS, 35, 1974, s. 316–319.

Komárek, M.: Historická mluvnice česká I. Hláskosloví. Praha 1958.

Komárek, M.: Příspěvky k české morfologii. AUPO, Philol. 41. Olomouc 1978.

Králíková, K. – Bednářová, B.: Z výzkumu běžně mluvené češtiny. AUC SlavPrag X, Philol. 1–3, Praha 1968, s. 305–319.

Mluvnice češtiny, I–III. Praha 1986, 1987.

Novák, P.: K poválečným osudům české lingvistiky. SaS, 52, 1991, s. 183–193.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, 1975, s. 18–46.


[1] Stává se tedy, že autor ve zmíněném příspěvku často přechází do dějin „interních”. Nejde mu přece jen o dějinné milníky, ale i osobní (popř. institucionální) postoje. To jistě není na závadu. V principu je třeba si ujasnit, co z hlediska poměru „externích” a „interních” dějin oboru a také z hlediska potřeb didaktických potřebujeme naléhavěji a kudy vede hranice.

[2] Na rozdíl od redakce SaS se domnívám, že Novákův text je poznamenán původním účelem interní zprávy pro potřeby FF UK a že „nezvyklý nadhled” se tímto úhlem pohledu snižuje.

[3] K „externím” dějinám mimopražské lingvistiky se s potřebnými detaily nemohu vyjádřit. „Interní” fakta tu hrají roli.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 129-132

Previous Pavel Novák: Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika

Next Oldřich Leška: K Novákovým „osudům české lingvistiky“