Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázce měkkosti a kombinatoriky českých fonémů

Adela Grygarová-Rechzieglová

[Articles]

(pdf)

On the problem of softness and combinatorics of Czech phonemes

[*]1. Úvod

Fonologický typ každého jazyka je dán nejen fonémovým inventářem, ale také – snad ještě výrazněji – kombinacemi, které připouští. K fonologické charakteristice patří také výčet procesů, které jednotlivé hlásky a jejich kombinace ovlivňují.

U fonémových kombinací je navíc třeba brát v úvahu pozici ve slově, která určuje, zda se kombinace mohou realizovat nebo ne. Obecně toto zjištění formuloval např. R. Jakobson (1949), srov.: „… the combinations of phonemes are different at the beginning, within, and at the end of a word”. „Thus an overall inventory of phoneme combinations is a fiction, because every class of grammatical units and every position within these units has its own roster of phonemic combinations.”

V tomto článku se budeme zabývat dvěma otázkami. V prvé řadě budeme věnovat pozornost pojmu měkkost, s nímž se v češtině setkáváme na všech úrovních jazykového popisu. Jeho podstata však zřejmě není dosud dostatečně objasněna. Využívání tohoto pojmu v různě zaměřených jazykových výkladech působí, že při jeho zkoumání v tomto článku se nevyhneme určitému prolínání poznatků, stanovených pro konkrétní oblasti jazykového systému.

V druhé řadě se chceme zaměřit na fonémovou kombinatoriku. Rys měkkost zde funguje jako jeden z předpokladů, které umožňují realizaci systémově platných kombinačních pravidel. Své zkoumání omezujeme na slovní zásobu synchronně domácí a spisovnou; tam, kde to přispívá k ilustraci problému, odkazujeme také na situaci v normě běžně mluvené češtiny.

Fonémové kombinace ve spisovné češtině popsali V. Mathesius a J. Vachek: Mathesius zkoumal slova o jednom až čtyřech fonémech, Vachek slova o pěti fonémech. Pro běžně mluvenou češtinu dosud podobný průzkum proveden nebyl. Z názorů některých odborníků na tuto otázku však můžeme usuzovat, že jak fonémové kombinace, tak fonologické procesy zde mají určité specifické rysy. Tak například H. Kučera (1959, s. 579) konstatuje: „… the Czech Common Language, in comparison with the literary norm, has a different phonemic pattern …” Podobné tvrzení najdeme také u Jakobsona – Fanta – Halleho (1976, s. 12): „… urban colloquial Czech is a whimsical oscillation between the literary language and vulgar Czech, each of them displaying its own phonemic pattern”.

Hláskové kombinace spisovné češtiny z hlediska percepce prozkoumali B. Borovičková a V. Maláč. Jejich výsledky potvrdily hypotézu, že slabika typu CV funguje při percepci jako minimální řečová jednotka, srov.: „The minimal speech unit is the consonant – vowel connection and the middle part of this unit, the transients of formants (particularly the second one), is the most important part for both, the consonant and even the vowel recognition” (1970, s. 210). Zde se nabízí srovnání s Jakobsonovým zjištěním, že právě typ spojení „CV proves to be the only universal model of the syllable” (Jakobson – Halle, 1971, s. 51). Také podle akademické Mluvnice češtiny 1 (1986, s. 143) je typ slabiky CV (a CVC) z hlediska artikulace a percepce nejvýhodnější.

V naší úvaze se opíráme o práce fonologů a fonetiků českého jazyka, především B. Hály (1923, 1962), H. Kučery (1961), J. Vachka (1968), M. Romportla (1973) a B. Borovičkové – V. Maláče (1967, 1970), dále o práce M. Komárka (1975), M. Ludvíkové a J. Krause (1966, 1968), I. Němce [256](1971) a autorů akademické Mluvnice češtiny (1986). Obecně fonologické údaje čerpáme zejména z prací R. Jakobsona (1948, 1952) a N. Chomského, ve spolupráci s M. Hallem (1968) (viz literaturu).

 

1.1. Pojem měkkost vs. tvrdost

S pojmem měkkosti a tvrdosti se tedy setkáváme v popisu českého jazyka na fonetické, fonologické i morfologické úrovni. Hrají také důležitou roli ve výkladech pravopisných. V praxi jazykových příruček se však s nimi často pracuje bez jakéhokoliv vysvětlení, zatímco v odborných pracích převažuje názor, že jde o termíny nejasné, které nemají v synchronní fonetice a fonologii oporu (srov. M. Komárek níže).

V českém pravopisu se tradičně rysy měkkost a tvrdost, spolu s dalším rysem, obojetností, užívají k dělení konsonantů do tří skupin. Jsou to konsonanty tvrdé (d, h, ch, k, n, r, t), měkké (c, č, ď, j, ň, ř, š, ť, ž) a obojetné (b, f, l, m, p, s, v, z). Toto rozdělení slouží, jak je známo, pouze k náležité distribuci fonému /i/,[1] který se v písmu realizuje dvěma grafémy: i a y.

Nad touto situací v popisu českého jazyka se zamýšlí M. Komárek (1975) v článku Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky nebo písmena? Autor uvádí svůj výklad zdůrazněním, že termínů tvrdý, měkký, popř. obojetný se užívá v trojí různé souvislosti: jednak adjektiva měkký a tvrdý označují fonetické nebo fonologické vlastnosti hlásek, dále diferencují morfologické typy a konečně slouží v pravopisu (Komárek, 1975, s. 234).

Pokud jde o první oblast využití, nejsou uvedené termíny podle autora v souladu se skutečnými fonetickými a fonologickými vlastnostmi hlásek. Za foneticky měkké považuje M. Komárek jen palatální souhlásky /j/, /ň/, /ď/, /ť/. Nepřijímá možnost rozšířit tuto řadu o souhlásky /č/, /š/ a /ž/, jak to navrhuje J. Vachek vzhledem k jejich rysu kompaktnosti (Vachek, 1968, s. 83–91). Lze jen souhlasit s Komárkovým názorem, že ztotožňovat měkkost s kompaktností není teoreticky zdůvodněné: znamenalo by to postavit zcela mimo řadu měkkých souhlásek /j/, /ř/, /c/, které kompaktní nejsou (Komárek, 1975). K tomu doplňujeme, že by to znamenalo vyřadit i /ň/, protože ani tento foném není kompaktní,[2] a naopak zařadit fonémy /k/, /g/, /x/, /h/, které tento rys mají (srov. Kučera, 1961, s. 24).

Na rozdíl od toho je podle M. Komárka oprávněné přidržovat se všech tří termínů v morfologii, protože „jádrem tzv. měkkých typů jsou lexémy zakončené měkkými souhláskami, u tvrdých typů jsou to naopak lexémy zakončené souhláskami tvrdými. Z morfologického hlediska je zdůvodněna i skupina souhlásek obojetných – vymezují pásmo kolísání mezi tvrdými a měkkými typy” (Komárek, 1975, s. 235).

V oblasti pravopisu navrhuje M. Komárek přesunout diskutované termíny z hlásek na písmena, a to nejen u souhlásek, ale i u samohlásek, srov.: „Podle mého názoru musíme rozšířit platnost pojmů „tvrdé, měkké písmeno” také na uvedená samohlásková písmena: i, ě jsou písmena měkčící (měkká), kdežto y, e měkkost nevyjadřují (jsou neměkčící). Vlastnosti tvrdý – měkký jsou v tomto případě jen vlastnostmi písmen, nikoli hlásek, morfonémů.”

Navzdory jasné Komárkově koncepci zůstává přece jen určitá pochybnost vzhledem k interpretaci rysů měkkost a tvrdost. Formulace, jako např. „… souhlásková písmena, kterými se označují tvrdé (měkké, obojetné) souhlásky, označujeme jako písmena tvrdá [257](měkká, obojetná)” nebo „adjektiva měkký a tvrdý označují fonetické nebo fonologické vlastnosti hlásek, zejména souhlásek” (Komárek, 1975) by mohly vzbudit dojem, že autorovi jde o reálné distinktivní rysy fonémů.

S nejasnostmi pokud jde o rys měkkost a tvrdost u konsonantů a vokálů jsme konfrontováni v praxi mnoha českých gramatik i v učebnicích češtiny pro cizince. Při popisu českého fonémového inventáře se rozlišují vokály podle artikulačního místa (vokalický trojúhelník), podle akustických vlastností, délky trvání atd. Teprve když výklad pokročí k morfologickým faktům, objevují se vokály ve funkci měkkých a tvrdých koncovek a s charakteristikou měkké a tvrdé (event. obojetné). Rovněž u konsonantů se rozlišuje podle místa a způsobu artikulace a podle přítomnosti hlasu. Na závěr pak se většinou uvádí v poznámce, že konsonanty dělíme na tvrdé, měkké a obojetné a k tomuto dělení se nepodává žádné vysvětlení (např. Šmilauer, 1972, s. 230, nebo Havránek – Jedlička, 1981, s. 132, 142).

Výjimkou v přístupu k rysům měkkost a tvrdost je učebnice češtiny pro cizince Čeština jazyk cizí od I. Poldaufa a K. Šprunka (1968). V jejich charakteristice konsonantů a vokálů zaujímá významné místo dělení na tvrdé a měkké. Zajímavá je poznámka o akustickém působení těchto dvou skupin, srov.: „Většina tvrdých vyvolává dojem drsného zvuku (např. k, g, h, d), většina měkkých vyvolává dojem zvuku jemného (např. š, ž, č, ř)” (Poldauf – Šprunk, 1968, s. 9). U konsonantů autoři přihlížejí také k faktům v oblasti morfonologických alternací, tedy např. ke střídání ruka – ruce – ruční, plat – plaťte – placen.

Za důležitou vlastnost hlásek autoři považují jejich vzájemnou kombinovatelnost. Zde zjišťují podstatné rozdíly, a to tak, že „při tvoření tvarů jsou po tvrdých souhláskách (na konci kmene) jiné koncovky než po souhláskách měkkých”. „Můžeme podle toho rozdělit samohlásky na měkké a tvrdé. Samohlásky ú, ó, e nepatří ani mezi tvrdé, ani mezi měkké” (Poldauf – Šprunk, 1968, s. 12).

Vzhledem k rozpakům, které rysy měkkost a tvrdost většinou působí, je třeba ocenit pozornost, kterou jim Poldauf a Šprunk věnují. Domníváme se však, že ani zde nebyla podstata těchto rysů ještě dostatečně objasněna.

 

1.2. Kombinace konsonantu a vokálu

Jak je známo, určitá spojení konsonantu a vokálu jsou v češtině obvyklá, prediktabilní, jiná naproti tomu neobvyklá. Na tento jev upozornil už V. Mathesius (1947) v článku O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových. Svá pozorování formuluje takto: „Rozbor domácích slov povahy intelektuální ukazuje, že v češtině se v mezích tohoto materiálu nespojují volně všechny souhlásky se všemi samohláskami, nýbrž že jazyk se vyhýbá spojování některých souhlásek s některými samohláskami. Můžeme po té stránce mluviti o souhláskách palatálních, které se nespojují se samohláskami u, o a s dvojhláskou ou, o souhláskách velárních, které se nespojují se samohláskou e, a konečně o souhláskách neutrálních, které se volně spojují se všemi samohláskami i s dvojhláskou ou. K řadě palatální v tomto smyslu patří souhlásky c, č, ď, j, ň, ř, š, ť, ž. K řadě velární náleží souhlásky h, ch, k. Ostatní souhlásky jsou neutrální” (1947, s. 88).

Mathesius tedy diferencuje konsonanty palatální od velárních a neutrálních, nepodává však žádnou charakteristiku vokálů, které se s psanými typy konsonantů spojují (/a/ a /i/ nejsou do výčtu zahrnuty). Důležité je Mathesiovo zjištění, že uvedená kombinatorická pravidla neplatí ve všech pozicích ve slově, a to ani u těch souhlásek, u nichž se povaha jejich řady projevuje nejvýrazněji, tj. u /ď, j, ň, ř, ť/ povaha řady palatální a u /x/ povaha řady velární. Touto neutralizační pozicí je podle Mathesia morfémový šev, tedy „místo, kde se s kmenem spojuje přípona kmenová nebo ohýbací” (1947, s. 88).

Mathesius věnuje pozornost především jevům ve slovním základu. Stejně je zaměřeno i bádání Vachkovo, navazující na výsledky Mathesiovy, ale rozšířené o slova pětifonémová. J. Vachek se sice zmiňuje o koncových skupinách fonémů, které jsou podle [258]něho „mnohem méně početné a také jednotvárnější” (Vachek, 1940, s. 401), ale dodává: „Výčet a rozbor těchto fonémových skupin by ukázal četné další zajímavosti. Není možno provésti jej v rámci tohoto článku …”

Podobně vyznívá i pozdější analýza M. Ludvíkové. Autorka uzavírá svůj článek o kombinatorice českých fonémů konstatováním, že pozice na začátku a na konci slova mají svůj specifický fonematický repertoár, který ještě vyžaduje další zkoumání (Ludvíková, 1968, s. 64).

 

2. Fonetické pojetí rysů měkkost a tvrdost

Fonetický základ rysů měkkost a tvrdost vystihl stručnou definicí V. Mathesius v článku Úvod do fonologického rozboru české zásoby slovní. Konstatuje zde, že rozdíl mezi měkkými a tvrdými souhláskami se pociťuje jako „modifikující element rozlišující spojité dvojice” (1947, s. 66). Tento rozdíl je podle Mathesia způsobován jazyčným měkčením, tj. zvláštní polohou jazyka ve směru vertikálním. Zasahuje dvě řady souhlásek, řadu zubnou t–ť, d–ď, n–ň, k ní přidruženou dvojici r–ř, a řadu sykavkovou s–š, c–č, z–ž.

Problém měkkosti a tvrdosti se objevuje – ovšem na úrovni fonologické analýzy – také v článku K. Horálka (1966), věnovaném otázce korelačních vztahů v češtině. Autor zaujímá kritické stanovisko k původním formulacím Trubeckého, který české dvojice typu t–ť nepovažoval za korelační. V rámci uvedené problematiky věnuje Horálek pozornost také distinktivním rysům v českém fonémovém inventáři, uvedeným v knize H. Kučery (1961). Horálek rozebírá Kučerovu koncepci binárních protikladů, zejména pokud jde o rysy kompaktnost – nekompaktnost, difúznost – nedifúznost a tupost – netupost a dospívá k názoru, že uplatnění těchto rysů nevede ke stanovení jasných korelačních řad.

I J. Vachek (1968) řeší ve své knize opozici měkkost vs. tvrdost především z hlediska systému korelačních řad v češtině. Konstatuje, že protikladu tzv. tvrdých a měkkých souhláskových fonémů v češtině byl status korelace zpravidla upírán. Fonetickou podstatu tohoto protikladu vysvětluje jako rozdíl mezi hláskami s alveodentální artikulací a hláskami s palatální artikulací. Vachek přitom poznamenává, že tento rozdíl v češtině lze vystihnout pomocí termínů harvardské školy, a to „non–compact” vs. „compact” na pozadí shodného rysu akutovosti, popřípadě negravisovosti (Vachek, 1968, s. 78).[3] Zde tedy Vachek přechází od rysů artikulačních (alveodentálnost, palatálnost) k rysům akustickým.

Za nositele měkkostního protikladu považuje Vachek především tři páry: /t/–/ť/, /d/–/ď/ a /n/–/ň/, srov.: „Pokusme se nyní aplikovat naznačený postup na vzájemný vztah našich tří párů konsonantních fonémů, v dnešní spisovné češtině běžně pojímaný jako vztah měkkosti proti tvrdosti!” (Vachek, 1968, s. 83). Během další analýzy korelativních vztahů v uvedených dvojicích Vachek navrhuje označit příznak korelace, graficky v češtině zaznamenávaný diakritickým znaménkem, vhodnějším termínem než „měkkost”, a mluvit o korelaci kompaktnosti vs. nekompaktnosti. To umožňuje ve svém důsledku zahrnout do tohoto korelativního protikladu další dvojice, a to /s/–/š/, /z/–/ž/, /c/–/č/ („všech šest fonémových dvojic, kterými se tu zabýváme, lze pokládat za reprezentanty kompaktnostní korelace” (Vachek, 1968, s. 84).

Zatímco M. Komárek se domnívá, že Vachek v tomto výkladu neuvažuje o ztotožnění rysu měkkost s rysem kompaktnosti (Komárek, 1975, s. 234), a správně dovozuje, [259]že by to bylo neodůvodněné, podle našeho názoru zde Vachek explicitně přestává pracovat s rysy měkkost vs. tvrdost a orientuje se na opozici kompaktnostní. Ačkoliv v úvodu VI. kapitoly je uvedeno, že bude pojednávat mj. o protikladu tzv. souhláskové měkkosti a tvrdosti, uzavírá autor svůj rozbor takto: „… můžeme konstatovat, že jde o systém (spisovný český podsystém souhláskových fonémů, A. G.–R.) poměrně pevně skloubený, jehož vnitřní struktura se opírá o patero fonémových korelací. Jsou to korelace znělosti vs. neznělosti, kontinuálnosti vs. nekontinuálnosti, kompaktnosti vs. nekompaktnosti, nazálnosti vs. orálnosti (nenazálnosti) a konečně drsnosti vs. nedrsnosti … Korelace kompaktnosti je uvedena přes značný počet svých párů až na třetím místě, tedy už blíže k periferii, z toho důvodu, že protiklad příznakovosti a bezpříznakovosti se tu – přes svou shodnou fonologickou hodnotu – nerealizuje u všech jejich dvojic stejnými artikulačně akustickými prostředky” (Vachek, 1968, s. 91). Termíny měkkost a tvrdost se tedy v závěru explikace už neobjevují. Jak již bylo řečeno v oddílu 1.1., zůstává však otázka korelační řady založené na rysu kompaktnosti sporná, protože tento rys je využit i nepárově u fonémů artikulačně zcela odlišných.

 

2.1. Rys měkkost podle polohy jazyka

Výklady měkkostního protikladu, které jsme uvedli, nechávají otevřenou možnost jeho další fonetické interpretace. Pokusíme se ji podat v následujících oddílech, kde budeme charakterizovat fonémy zúčastněné na opozici měkkost : neměkkost způsobem, který bere v úvahu fonetickou podstatu tohoto rozdílu a formuluje ji jako bázi pro selektivní kombinatoriku českých fonémů v určitých pozicích. Než přejdeme k specifickým rysům konsonantů a vokálů, chceme předeslat jejich společnou fonetickou charakteristiku. Zde vycházíme z popisu distinktivních rysů harvardské školy, která zpracovává fonémový inventář jako celek. Pro český materiál čerpáme z údajů B. Hály, H. Kučery a jiných. Základ fonetické charakteristiky vidíme v artikulačních rysech, vzhledem k tomu, že auditivní znaky hlásek jsou jednoznačně určovány způsobem artikulace (srov. Hála, 1962, s. 204).

Autory jednotného systému distinktivních rysů (který využívá také H. Kučera v citované knize) jsou Chomsky a Halle (1968). Zvuky řeči charakterizují především jako kombinaci současně realizovaných pohybů mluvidel. Pro naše téma jsou důležité rysy týkající se pozice jazyka v ústní dutině. V teorii těchto autorů mají název cavity features (rysy ústní dutiny), v knize Sloata – Taylorové – Hoarda (1978, s. 84), kteří aplikují hlavní zásady harvardské školy, se užívá příhodnější termín tongue body features (rysy hřbetu jazyka). Jde o tři rysy: [vysoký], [nízký] a [zadní]. Chomsky a Halle stanoví tyto rysy vzhledem k neutrální poloze jazyka: to je přibližně při artikulaci [ə]. Vokály artikulované nad neutrální polohou mají rys [+vysoký], vokály artikulované níže mají rys [+nízký]. České vokály /e/ a /o/ (u Kučery [střední]) mají v této klasifikaci rys [–vysoký], [–nízký]. Dále jsou přední vokály charakterizovány jako [–zadní] a střední a zadní jako [+zadní], protože jejich artikulace vyžaduje stažení jazyka z neutrální polohy směrem dozadu. Uvedené rysy jsou tedy u českých vokálů zastoupeny takto:

 

 

[vysoký]

[nízký]

[zadní]

/i/

+

/e/

/a/

+

+

/o/

+

/u/

+

+

 

[260]U konsonantů se uplatňují pouze dva z těchto rysů, a to vysoký a zadní, srov. „The features [high] and [back] serve to characterize consonants as well as vowels” (Sloat -Taylorová – Hoard, 1978, s. 85). V tabulce k tomuto oddílu, která uvádí pouze příklady, je mezi palatálními souhláskami také /č/ a /š/. U českých konsonantů je rys [vysoký], [zadní] zastoupen takto:

 

 

[vysoký]

[zadní]

labiály

prealveoláry

postalveoláry

+

palatály

+

veláry

+

+

laryngály

+

 

H. Kučera tyto rysy u konsonantů neuvádí, pro nás však jsou vodítkem při zkoumání artikulačních podmínek pro selektivní kombinatoriku obou hlavních skupin fonémů.

 

3. Rys měkkost u konsonantů

Jak ukazuje uvedená tabulka, je možné charakterizovat foneticky s pomocí rysů [vysoký], [zadní] skupinu měkkých konsonantů jako celek, a tím ji diferencovat od neměkkých (tvrdých a neutrálních). U měkkých konsonantů se vyskytuje kombinace těchto rysů s hodnotami [+vysoký, –zadní], která podle Sloata – Taylorové – Hoarda tvoří rys palatálnosti, event. palatalizovanosti. Postalveolární /č š/ řadí tito autoři k palatálám právě na základě kombinace [+vysoký, –zadní], srov. „Palatals such as [č] are [+high, –back]. In the production of [č], as opposed to [t], both the front and the body of the tongue are elevated” (op. cit., s. 85). Podobně je definován proces palatalizace, a to: „In terms of distinctive features it (=palatalization, A. G.–R.) involves the addition of the feature values [+high, –back] to a consonant” a dále „… [–back, +high] are the features which define palatalization in consonants” (op. cit., s. 113 a 145). U českých konsonantů jsou touto kombinací charakterizovány konsonanty /č ď j ň ř š ť ž/.

Skupinu konsonantů tvrdých nelze oddělit pomocí rysů [vysoký], [zadní] od konsonantů neutrálních (tzv. obojetných) tak jednoznačně, jako to bylo možné u skupiny s příznakem měkkosti. U konsonantů neutrálních (tj. u /b c f l m p s v z/) nacházíme kombinaci uvedených rysů s hodnotami [–vysoký, –zadní]. Stejná kombinace charakterizuje i několik konsonantů tvrdých: jsou to /d n r t/. Shoda artikulačních vlastností neutrálních a tvrdých konsonantů nepřekvapuje, protože jsou jako jedna skupina v opozici ke konsonantům měkkým.

Poslední skupinu, s odlišnými hodnotami rysů [vysoký], [zadní], tvoří tvrdé konsonanty velární /g x k/, u nichž nacházíme kombinaci [+vysoký, +zadní]. K nim patří laryngální /h/ s hodnotami [–vysoký, +zadní].

 

3.1. Charakteristika fonémů /c/ a /ř/

Při zkoumání konsonantů se zřetelem k rysu měkkost si zaslouží zvláštní pozornost fonémy /c/ a /ř/.

V obecném povědomí mluvčích existuje /c/ jako „souhláska měkká”, na základě fonetických rysů se však jednoznačně řadí ke konsonantům neměkým. U J. Vachka (1968, s. 85) nacházíme /c/ jako člen korelace spolu s /t/ a /s/, zatímco /č/ je zapojeno obdobně do korelace s /ť/ a /š/ (jedná se o rysy matnost:drsnost a nekontinuálnost:[261]kontinuálnost, které samy o sobě nejsou podstatné pro naše téma). I H. Kučera zařazuje /c/ jako apikoalveolární do téže skupiny jako /s/ a /z/ (a dokonce jako /l r ř/), /c/ je tedy v jasné opozici k měkkým konsonantům, které se artikulují buď laminopalatálně – to se týká /ď j ň ť/, nebo apikoalveopalatálně jako /č ž š/ (Kučera, 1961, s. 26).

V komplexním popisu českého hláskového inventáře od B. Hály (1962a) je /c/ s ohledem na artikulační místo definováno jako předodásňové (prealveolární). Tvoří tedy jednu skupinu s /d n l r s t z/, která je v protikladu k zadodásňovým (postalveolárním) konsonantům /č š ž/ a předopatrovým (palatálním) konsonantům /ď j ň ť/ (Hála, 1962a, s. 200). V dalším výkladu popisuje autor souhlásku [c] jako artikulačně nejbližší souhlásce [t], s tím rozdílem, že hrot jazyka se při [c] opírá o dolní řezáky; čelisti zaujímají postavení jako při [s] (srov. výše uvedené údaje Vachkovy a Kučerovy). S tím kontrastuje popis artikulace [č], kdy hrot jazyka je v kontaktu s alveolárním výstupkem, a proto je [č] artikulačně nejblíže k [š] – a to i postavením čelistí. Hrot jazyka se podle zjištění tiskne k patru značně pevněji, než je tomu při artikulaci [c].

Rovněž B. Trnka (1937, s. 15, 22) nepovažuje /c/ za foném s příznakem měkkosti. Podává velmi přesný popis artikulační podstaty tohoto rysu tím, že rozlišuje fonémy jednak charakterizované palatálností, jednak postalveolárností. Protiklad palatálnosti se pak podle Trnky týká tří párů fonémů, a to /d–ď, n–ň, t–ť/, protiklad postalveolárnosti se týká čtyř párů fonémů, a to /c–č, r–ř, s–š, z–ž/. Skupinu párových fonémů charakterizovaných hodnotou [+] pro palatálnost a postalveolárnost tedy tvoří /č ď ň ř š ť ž/; nepárový palatální konsonant je /j/. Skupinu s hodnotou [–] pro uvedené rysy pak tvoří /c d n r s t z/. Poslední slovo v této otázce prozatím má Mluvnice češtiny 1, kde v klasifikaci českých fonémů je /c/ podobným způsobem zařazeno k předním zubodásňovým, zatímco /č/ patří k zadním zubodásňovým (jako /š ž/)[4] (1986, s. 37, 54).

Bližší pohled vyžaduje také fonetické hodnocení fonému /ř/. Ačkoliv tomuto fonému byla v historii české fonetiky a fonologie věnována značná pozornost, jeho interpretace není zcela jednotná. Bádání mnoha fonetiků však poskytuje oporu pro názor, že /ř/ lze na základě určitých artikulačních rysů jasně diferencovat od /r/.

Ze starších prací si připomeneme příručku B. Trnky (1937). Jak jsme již v předchozích pasážích uvedli, autor zde stanoví čtyři páry fonémů rozlišených příznakem postalveolárnosti, a to: /c–č, r–ř, s–š, z–ž/ (s. 15, 22). Trnka navíc konstatuje, že /ř/ má oproti /r/ analogická kombinatorická omezení jako /ď ň ť/ oproti /d n t/ a jako /č š ž/ oproti /c s z/ (s. 16).

Také výklad J. Vachka (1968) v kapitole VI. O problémech kolem fonému /ř/ nasvědčuje tomu, že systémové postavení tohoto fonému je ve skupině konsonantů s příznakem [+postalveolárnost]. Vachek uvádí, že artikulační a akustická vazba mezi /ř/ a dalšími likvidami /r l/ je značně uvolněná a /ř/ se posunuje do oblasti hlásek úžinových, zejména /š ž/ (s. 94). Rovněž v akademické Mluvnici češtiny, kde se ve výkladu o /ř/ zdůrazňuje možnost jeho znělé a neznělé realizace, nacházíme tvrzení, že akustickým složením tento foném připomíná párové frikativy (s. 53) nebo jinak řečeno, že postavení /ř/ je mezi souhláskami sonorními a šumovými (s. 154).

Velkou pozornost charakteristice /ř/ věnuje M. Romportl (1973) ve studii Ř und das tschechische Konsonantsystem. Autor provádí detailní analýzu artikulačních a akustických rysů obou vibrant v opozici ke spirantám. U /r/ Romportl zjišťuje vysloveně periodickou strukturu oproti neperiodické struktuře /ř/ (s. 91), srov. také „Wir klassifizieren beide tschechische vibrantische Phoneme begreiflicherweise als konsonantisch (…), weiter müssen wir sie aber schon scheiden. Das Phonem /r/ ist ein klares „Tonphonem” gegenüber /ř/ als „Gerauschphonem” in unserer Klassifizierung” (s. 102).

Stručně je diference mezi oběma fonémy vystižena také v přehledu H. Kučery, kde /ř/ je charakterizováno takto: „/ř/ is an apical trill with simultaneous raising of the [262]grooved blade of the tongue towards the palate which results in some laminopalatal friction” (Kučera, 1961, s. 30).

Velmi podrobně je definován artikulační a akustický rozdíl v realizaci obou fonémů v pracích B. Hály. Kromě popisu v knize Uvedení do fonetiky češtiny (1962a) podává Hála důležité údaje také v článku K otázce primárních a sekundárních motoricko–akustických znaků hlásek (1962b). Podle autora lze u [ř] na rozdíl od [r] zjistit „sykavý třecí šum”, způsobený tím, že expirační proud naráží na sblížené řezáky. Dále Hála konstatuje větší napětí hrotu jazyka, zesílení výdechového proudu a protažení otvoru do délky (s. 266); /ř/ také postrádá vokalický charakter, který je velmi výrazný u /r/.

K diferenciaci /ř/ od /r/ se vyslovuje také Mluvnice češtiny, kde nacházíme informaci o rozdílu artikulačního místa i způsobu, srov.: „Artikulace souhlásky [ř] je rovněž alveolární, svým tvořením se podobá souhlásce [r], avšak s tím rozdílem, že vlivem většího artikulačního úsilí (největšího mezi všemi souhláskami) hrot jazyka kmitá proti alveolárnímu výstupku. Zvětšené artikulační napětí si vynucuje zmenšení čelistního úhlu a počet kmitů jazyka pak stoupne na 4 až 6 (přibližně dvojnásobně proti [r])” (s. 53). Údaj o artikulačním místě teprve získá na důležitosti, když jej srovnáme s údajem o artikulačním místě [r], srov.: „Artikulace kmitané sonory [r] je podobná alveolárním souhláskám závěrovým s tím rozdílem, že hrot jazyka netvoří stálý závěr, ale kmitá proti přední části alveolárního výstupku” (s. 52). Tedy můžeme uzavřít, že podle nejnovějších výzkumů lze rozlišit /ř/ a /r/ i pomocí artikulačního místa, a to tak, že artikulace /r/ je situována na předních alveolách.

 

3.2. Představa o měkkostní artikulaci

Výše uvedené charakteristiky fonémů /c/ a /ř/ umožňují vyvodit obecnější závěr v tom smyslu, že skupinu měkkých konsonantů, k nimž počítáme také /ř/ (tj. /č ď j ň ř š ť ž/) lze foneticky diferencovat od konsonantů neměkkých. Nyní se ještě vrátíme k výkladům Hálovým, které mají v řešení této otázky prvořadou důležitost.

Ve své práci Uvedení do fonetiky češtiny (1962a) Hála na několika místech definuje pojem fonetické měkkosti, především v termínech způsobu artikulace. S odvoláním na výzkumy J. Chlumského (1929) autor konstatuje, že podstatou měkkosti je síla, která se projevuje značnou šířkou styčných oblastí jazyka s patrem. Zvýšení artikulační námahy je zapotřebí, má-li se jazyk přitisknout pevněji k patru. Artikulace měkkých souhlásek je provázena navíc těmito rysy: a) sblížením čelistí, které tím napomáhají pohybu jazyka („… nepatrná vzdálenost čelistí je typickým znakem všech měkkých souhlásek …” Hála, 1962a, s. 230) a b) protahováním retního otvoru do stran, což přispívá k tvoření příznačného vysokého tónu měkkých souhlásek (s. 230).

K této artikulačně–akustické charakteristice uvádíme ještě další explicitní formulaci: „Distinktivním znakem tzv. měkkosti je vlastně vysoký tón dutiny ústní spojený s vysokým třecím šumem; měkkostí se vlastně v tomto případě míní výška tónu …” (Hála, 1962a, s. 209).

Z Hálových výkladů vyplývá, že velký význam pro měkkostní artikulaci má čelistní úhel. Autor jej poprvé definoval v příručce K popisu pražské výslovnosti (1923). Znovu a opakovaně se k tomuto artikulačnímu jevu vrací ve své knize (1962a), kde mj. hájí jeho důležitost proti zamítavému stanovisku Jespersenovu (1920, s. 25, 26).

Celkově lze konstatovat, že komplex fonetických dat, který tvoří podstatu měkkostní artikulace, je přítomen i u konsonantů /č ř š ž/. I když tedy Hála v přehledu konsonantů zařazuje jako měkké pouze /ď j ň ť/, zastáváme názor, že na základě jeho vlastních údajů lze za měkké považovat rovněž /č ř š ž/, na něž autor ve svých pojednáních o měkkosti odkazuje.

Jestliže bychom u takto vymezených měkkých konsonantů vzali v úvahu také statistické hledisko, zjistíme, že větší artikulační námaze, kterou tyto konsonanty vyžadují, odpovídá –jak lze očekávat – nižší frekvence výskytu. Výsledky statistických průzkumů najdeme u V. Mazlové (1946) a u H. Kučery (1961); později u M. Ludvíkové – J. Krause [263](1966). Ludvíková a Kraus udávají procenta výskytu v některých případech pro dvojice fonémů, protože zjišťují pouze frekvenci artikulačního místa. I v tomto uspořádání je však zřejmá nižší frekvence měkkých konsonantů oproti vyšší frekvenci u korespondujících konsonantů neměkkých. Jedná se o následující dvojice:

 

/p, b/ .... 4,94;

/f, v/ .... 4,62;

/r, ř/ .... 4,85;

/t, d/ .... 7,50;

/ť, ď/ .... 1,35;

/k, g/ .... 4,42;

/s, z/ .... 6,65;

/š, ž/ .... 2,09;

/x, h/ .... 2,47.

Zbývající údaje jsou:

 

 

/c/ .... 1,35;

/č/ .... 0,96;

 

 

/j/ .... 2,89;

 

/m/ .... 3,71;

 

 

/l/ .... 4,35;

 

 

/n/ .... 4,56;

/ň/ .... 1,99.

 

(Poněkud odlišné výsledky u /j/ v uvedeném přehledu jsou patrně důsledkem jeho semivokalického charakteru.)

 

4. Pojem měkkosti u vokálů

V tomto oddílu chceme upozornit na rysy vokalických fonémů, pomocí nichž lze vysvětlit jejich kombinovatelnost s konsonanty určitého typu. Distinktivní rysy, dané postavením ve vokalickém trojúhelníku, tj. [vysoký, středový, nízký] a [přední, střední, zadní], nemohou v této plné sestavě přispět k řešení dané otázky. Zařazují totiž do téže skupiny /e/ a /o/, které mají kombinatoriku odlišnou, a izolují /a/, jež kombinuje podobně jako /o/ a /u/ (o rysu [zadní] viz dále).

Ani akustické rysy [kompaktnost : nekompaktnost] a [difúznost : nedifúznost] tak, jak jsou aplikovány např. u Kučery (1961, s. 24), Vachka (1968, s. 29) a Krčmové (1984, s. 58), neposkytují uspokojivou odpověď. Do téže skupiny jsou podle nich zařazeny difúzní /i/, /u/, nedifúzní /e/, /o/, a /a/ je jako jediné charakterizováno kompaktností.

Naproti tomu aplikací další dvojice distinktivních rysů, [akutovosti] a [gravisovosti], získáme již skupiny s obdobnou kombinatorikou, a to: gravisové /u/ a /o/, akutové /i/ a /e/. Problémem však zůstává zařazení /a/. Krčmová se při výkladu této opozice o /a/ nezmiňuje; Kučera, který používá opoziční pár [gravisovost] vs. [negravisovost], přiřazuje /a/ nulovou hodnotu.

Pomocí uvedených distinktivních rysů charakterizuje české vokály také akademická Mluvnice češtiny. Krátké vokály jsou uspořádány do čtyřúhelníku, v jehož středu se nachází /a/. Opoziční vztahy uvnitř schématu jsou formulovány takto: „Každá ze samohlásek umístěných na vrcholech čtyřúhelníku se účastní dvou základních protikladů, pro něž se nabízí terminologické vyjádření ostrost – tupost (akutovost – gravisovost) a kompaktnost – difúznost, jejichž akustická interpretace není zatím obecně přijímána … K otázce zvláštního postavení fonému /a/ … je třeba ještě dodat, že jen v řadě /a/–/e/–/i/ se dá uvažovat o tzv. graduální (stupňovité) trojčlenné řadě, k níž by se pak připojovala dvojice /o/–/u/ jako vedlejší řada neúplná” (srov. Vachek, 1968, s. 28n. a 130) (MČ 1, 1986, s. 129–130).

Z toho vyplývá, že i v této klasifikaci zůstává /a/ nadále mimo opoziční vztahy používané pro ostatní vokály v systému. Uvažované zařazení do graduální opozice s /e/ a /i/ by je jen více izolovalo od artikulačně blízkých fonémů /o/ a /u/, s nimiž má podobnou kombinatoriku.

 

4.1. Fonémová kombinatorika na základě rysu měkkost

Údaje, které objasňují fonetický základ rysu měkkost, a tím přispívají k formulaci kombinačních pravidel, najdeme především v pracích M. Romportla a B. Hály.

M. Romportl věnoval velkou pozornost spektrální analýze vokalických fonémů. Pro identifikaci jednotlivých vokálů v češtině (a v mnoha dalších jazycích) považuje za [264]rozhodující hodnoty F1 a F2. Nevylučuje však možnost, že jazyky s komplexním vokalickým systémem vyžadují ještě doplňující údaje formantu třetího nebo i vyšších.[5] Důležité je Romportlovo shrnutí: „The vowels where this relation (F1 : F2) is great we would call dispersed, and those with a low ratio concentrated … I would prefer to designate this opposition as compact – diffuse … The vowels of Czech would participate in this opposition thus: a, o u +; e, i –” (Romportl, 1973, s. 47).

V Romportlově analýze se tak představují dvě skupiny vokálů, charakterizované artikulační podobností. Jeho interpretace rysů [kompaktní], [difúzní] není běžná; jak je známo, rys [kompaktnost] se přisuzuje pouze /a/ (na nejednotnost interpretace této opozice upozorňuje právě akademická Mluvnice češtiny, srov. citát výše).

Rozdělení do těchto dvou skupin je dáno také aplikací rysu [zadní], jak jsme již uvedli v oddílu 2. 1. Jde o rys odvozený z pohybů jazyka a definovaný takto: „Sound made in positions which require the retraction of the tongue from the neutral position are [+back] ([+zadní]). Thus both central and back vowels are [+back]” (Sloat – Taylorová – Hoard, 1978, s. 84). Podle tohoto kritéria tvoří tedy jednu skupinu /a/, /o/, /u/ s hodnotou [+zadní] a druhou skupinu /e/, /i/ s hodnotou [–zadní].

Domníváme se, že toto rozdělení odpovídá vlastnímu pozorování mluvčího, jestliže vycházíme z běžné definice gravisové artikulace. Charakterizuje ji větší prostor v dutině ústní (srov. např. Krčmová, 1984, s. 59–60); ten lze registrovat u /a/ právě tak jako u /o/ a /u/, na rozdíl od /e/ a /i/.

Když přihlédneme i k artikulačním rysům méně známým, získáme další informaci k charakteristice vokálů, která rovněž podmiňuje jejich selektivní spojování s konsonanty. Jde o rys dotyku jazyka na patře, experimentálně stanovený B. Hálou (1923). Zatímco při artikulaci /a/, /o/ autor nezaznamenal žádný dotyk na patře a při artikulaci /u/ jenom nepatrný dotyk na okrajích měkkého patra, ukázal se při artikulaci /i/ a /e/ zřetelný dotyk na tvrdém patře, pokračující na měkkém patře (s. 31–37). Nepřítomnost dotyku jazyka na palatu při artikulaci /a o u/ ozřejmuje, proč spojování těchto vokálů s měkkými konsonanty se pociťuje jako neobvyklé.

Jak jsme uvedli výše, rozlišuje mluvčí především hodnotu F2, tj. formantu dutiny ústní, a i tato hodnota (na rozdíl od hodnoty F1) dělí vokály do dvou již stanovených skupin: nejnižší F2 má /u/ (0,8–0,9 kHz), druhý nízký F2 má /o/ (±1,0 kHz), vyšší F2 má /a/ (1,4–1,6 kHz), ještě vyšší F2 má /e/ (1,8–2 kHz) a nejvyšší F2 má /i/ (±2,5 kHz) (Borovičková – Maláč, 1967). Fonetické rysy, které jsou podkladem rysu [měkkost] u vokálů, vypadají tedy v přehledu takto (DP = dotyk na tvrdém patře):

 

 

vokály měkké

vokály neměkké

 

 

/i/

/e/

/a/

/o/

/u/

[zadní]

+

+

+

[DP]

+

+

[F2 vysoký]

+

+

 

4.2. Další údaje k diferenciaci vokálů

Funkčnost tohoto rozdělení dokazují některé specializované výzkumy českého jazykového systému. I. Němec zjistil, že produktivní slovotvorné formanty jsou tvořeny [265]vokály /a/, /o/, /u/, zatímco v málo produktivních nebo neproduktivních formantech se využívají vokály /e/ a /i/. Tento poznatek vedl k diferenciaci vokálů na přední /e i/ a nepřední /a o u/ (Němec, 1971, s. 218). Vyšší produktivitu nepředních vokálů vysvětluje autor tím, že před nimi nedochází ke změně finály kmene, takže je zachována jeho jednotná hlásková podoba, a jejich menší frekvencí, která má za následek větší distinktivní schopnost.

Zařazení /a/ k vokálům nepředním zdůvodňuje Němec pomocí údajů Borovičkové – Maláče, které vyplývají z jejich percepčních testů (Borovičková – Maláč, 1967, s. 14–25). Vedou jmenovaného autora k závěru, že /a/ je percepčně bližší vokálům zadním než předním (s. 222).

Jako další důkaz uvádí Němec (1971, s. 222) výsledky studie Ludvíkové a Krause, zkoumající kombinační schopnosti (valenci) českých fonémů. Podle těchto autorů se předpoklad vokálů k stavbě produktivních formantů projevuje především mírou kombinovatelnosti v předním poli. Nejvyšší valenční hodnota je přítomna u /a/ a /o/, naproti tomu u /e/ je nižší (Ludvíková – Kraus, 1966, s. 340).

 

5. Pravidla kombinace fonémů

Z uvedených údajů a z výsledků dalších prací již citovaných autorů lze vyvodit, že kombinatorika ve spojeních konsonant – vokál se řídí těmito pravidly:

1) konsonanty palatální (specifikované jako řada /(c) č ď j ň ř š ť š ž/) se zřídka kombinují s nepředními vokály (srov. Mathesius, 1947, s. 88; Trnka, 1937, s. 27; Ludvíková, 1968, s. 61; Mluvnice češtiny 1, 1986, s. 143);

2) konsonanty velární se nekombinují s /e/;

3) ostatní konsonanty se kombinují bez omezení.

Mezi fonetickými rysy umožňujícími kombinace v daném jazyce obvyklé mají zřejmě prvořadou důležitost rysy artikulační. Mluvčí si artikulaci jednotlivých spojení uvědomuje pomocí kinestetického principu (Vieregge, 1985, s. 172). U vokálů to znamená, že se registruje jak pohyb čelistí a jazyka po vertikální linii při artikulování škály počínaje /i:/ po /u:/ (společně s pohybem rtů), tak pohyb po horizontální linii. Jako artikulačně nejméně náročné jsou pak pociťovány kombinace CV, kde fonémy jsou si při aktuálním nastavení mluvidel nejblíže (srov. Mluvnice češtiny 1, 1986, s. 142). Je jen přirozené, že se běžně využívá například spojení [ť]+[e] nebo [ď]+[e], které představuje plynulý artikulační pohyb s nezměněným postavením čelistí a s jazykem přibližně v téže poloze, a že je hodnoceno jako bezpříznakové. Naproti tomu spojení [ť]+[a] nebo [ď]+[a], kdy se čelisti sbližují, aby umožnily důrazný pohyb jazyka vzhůru, ale vzápětí se potřebují oddálit, vyžaduje větší artikulační úsilí a může být hodnoceno jako příznakové (Mluvnice češtiny dokonce používá termín anomální konfigurace fonémů, s. 158–159).

Kinestetické vjemy jsou ovšem doplňovány také vjemy percepčními. Jak zjistil B. Hála, největší roli zde hraje tónová výška. Posluchač rozlišuje především formant ústní (F2); podle Hály i prostý laik slyší, že nejhlubší tón z celé řady má [ú] a že se tento tón postupně zvyšuje, až je nejvyšší při [í] (s. 138, srov. údaje Borovičkové a Maláče výše). Tento vysoký ústní tón je přítomen u předních vokálů, ale zároveň u postalveolárních a palatálních konsonantů, srov. „Distinktivním znakem tzv. měkkosti je vlastně vysoký tón dutiny ústní spojený s vysokým třecím šumem; měkkostí se tedy vlastně v tomto případě míní výška tónu …” a dále „Po akustické stránce se liší měkké souhlásky od tvrdých vyšším tónem dutiny ústní a mírně sykavou explozí. Výška tónu čili tzv. „měkkost” je podmíněna tím, že jazyk podstatným způsobem vyplňuje ústní dutinu a tak ji zmenšuje …” (Hála, 1962a, s. 209, 230).

Ve svém článku o kombinatorice fonémů M. Ludvíková (1968) zastává stanovisko, že kombinační vlastnosti fonémů mohou sloužit pro jejich diferenciaci. S tímto názorem lze jen souhlasit; není pochyby, že další a podrobnější výzkumy v tomto směru jsou žádoucí. Ludvíková se zabývá kombinatorikou jak v předním, tak v zadním poli [266]fonémů. Charakteristické je, že u palatálních konsonantů se selektivní restrikce uplatňují především v jejich zadním poli (jak je známo, ve spojení CV je určující samohlásková artikulace, srov. např. Mluvnice češtiny 1, 1986, s. 56, 60). Autorka konstatuje: „Vedle toho se u palatál jeví poziční závislost vzhledem k vokálům – 95 % palatál je následováno fonémy přední vokalické řady /e/, /i/, /í/. Spojení palatál s fonémy zadní vokalické řady je řídké a vyskytuje se pouze ve slovech rázu emocionálního nebo zvukomalebného” (s. 61). Toto zjištění má velký význam nejen pro fonémovou kombinatoriku samu o sobě, nýbrž také pro využití fonémových kombinací v morfologii a v lexikální sémantice.

 

5.1. Další aspekty fonémové kombinatoriky

Stanovením základních pravidel, která jsme výše uvedli, není tato problematika jistě vyčerpána. Závěrem našich úvah chceme předložit několik poznatků, které snad mohou přispět k dalšímu zkoumání kombinatorických jevů.

První z nich se týká fonému /i/. Práce o fonémové kombinatorice dosud nevěnovaly jeho specifickým rysům takovou pozornost, jakou by zasluhovaly (nebo /i/ neuvádějí vůbec, srov. Mathesius, 1947).[6] Jedná se ovšem o jev neobyčejně komplexní, kde hrají důležitou roli i diachronické aspekty; /i/ je přední vokál, a proto by měl mít kombinatoriku podobnou jako /e/. Do určité míry tomu tak je, jak zjistila např. Ludvíková (srov. citát výše). Na druhé straně se však /i/ kombinuje také s neměkkými konsonanty.

Tato kombinační nevyhraněnost /i/ (nebo jinak řečeno jeho mimořádně vysoká kombinační schopnost) je zřejmě výsledkem situace ve starších vývojových obdobích jazyka, kdy i–ový foném měl dvě fonetické realizace (po určitou dobu existovaly dokonce dva samostatné i–ové fonémy).[7] V synchronním systému tato situace ještě přežívá prostřednictvím roviny grafické. I sluchově je pak celé spojení CV hodnoceno jako měkké nebo neměkké, rov. dvojice [ďi] vs. [di], [ňi] vs. [ni]. Jak je známo, podobná problematika se váže také na grafém ě.

Artikulační a akustický rozdíl v těchto spojeních byl již zaznamenán experimentálně, např. H. Kučerou (1961, s. 26): „The phonemes /i/, /i:/ and /e/ have, if preceded by /ť ď ň j/, slightly raised allophones in the pronunciation of most speakers, especially if /ť ď ň j/ also follow.” Naše vlastní měření, týkající se jen několika případů takových spojení, ukázalo následující rozdíly: [i] ve spojení [ďi] má F1 s nižším frekvenčním rozsahem než [i] ve spojení [di], ale F2 s vyšším frekvenčním rozsahem. U [e] je ve spojení [ďe] frekvenční rozsah F1 nižší než ve spojení [de], ale frekvenční rozsah F2 je vyšší.

V tomto smyslu by tedy bylo možné rozšířit výškovou stupnici, kterou stanovil Hála, o další stupně tak, že by se braly v úvahu i údaje vyplývající z vlivu předcházejícího konsonantu na daný vokál. U krátkých vokálů by bylo podle našich zjištění na nejvyšším místě [i] následující po měkkém konsonantu (±2,6 kHz), na nižším [e] po měkkém konsonantu (±2,5 kHz), dále [i] po neměkkém konsonantu (±2,3 kHz), pak [e] po neměkkém konsonantu (±2,2 kHz). Pak by následovaly vokály zadní řady, od [a] po [u] (i zde je možno předpokládat existenci alofonů v důsledku kvality předcházejícího konsonantu, není však známo, jak by byla ovlivněna tónová výška).

Druhý poznatek k tématu kombinatoriky, o kterém se chceme zmínit, se týká pozice ve slově, v níž zjištěná kombinační pravidla platí. Jak jsme uvedli během našeho výkladu, je situace u kmenových morfémů probádána více než situace u morfémů [267]koncových. Proto obecná konstatování v některých případech nevedou k jednoznačnému závěru.[8]

Zde bychom se chtěli odvolat na Mathesiovu tezi, že jím formulovaná kombinační pravidla neplatí v pozici na morfémovém švu. Z našeho výzkumu, kde jsme se zabývali distribucí vokálů v deklinačních koncovkách substantiv v systému běžně mluvené češtiny, vyplynulo zjištění, které tuto tezi v určitém směru upřesňuje. Konstatovali jsme, že teze neplatí, když se jedná o šev mezi kmenem a koncovkou u substantiv v nominativu singuláru. Tento základní tvar reprezentuje slovo ve slovníku daného jazyka (Mluvnice češtiny 2, 1986, s. 280). Z hlediska morfologie má prvořadou důležitost, protože zařazuje slovo do náležitého paradigmatu. U českých substantiv se před vokály zadní řady (tj. /a/ a /o/: /u/ se v nom. sg. neuplatňuje)[9] systematicky využívají neměkké konsonanty. Finála kmene a koncovka tak tvoří percepčně jeden celek identifikovaný jako neměkký. Před vokálem /e/ předcházejí (jak v ženské, tak ve střední deklinaci) buď měkké, nebo neutrální konsonanty (tedy „netvrdé”). Kde jsou v těchto případech realizovány fonémy s opačnými hodnotami, jde o užití příznakové, většinou expresívní, ve shodě s obecně platným pravidlem, srov. že[na] vs. Má[ňa], cha[ta] vs. Ká[ťa], nu[da] vs. Á[ďa]. U neuter se v prepozici /o/ vyskytují v příznakovém využití postalveoláry /č š ž/, např. jabčo, pivčo, tóčo, vzrůšo, žůžo.[10]

 

6. Závěr

V tomto článku jsme se pokusili konfrontovat různé aplikace pojmu měkkost a přispět několika poznámkami k fonémové kombinatorice. Pokud jde o pojem měkkosti, domníváme se, že by bylo užitečné jej opřít o představu specifického artikulačního místa (zadní alveoly, palatum) a specifického artikulačního způsobu (poloha jazyka [+vysoký, –zadní] u konsonantů, [–zadní] u vokálů a navíc sblížení čelistí, pohyb jazyka vzhůru, event. jeho přitlačení k patru, zvýšená artikulační energie). Na rozdíl od obvyklých toxonomických postupů zde tedy přihlížíme k artikulačním rysům, které jsou sice známé, ale pro diferenciaci fonémů se v plném rozsahu nevyužívají.

Pokud jde o kombinatorická pravidla, zastáváme názor, že zjištěné kombinace měkkých konsonantů s měkkými vokály jsou podmíněny artikulační snadností a akustickou efektivností, tedy principem řečové ekonomie, který se projevuje jako univerzále na všech jazykových úrovních.

 

LITERATURA

 

Borovičková, B.: Relevant regions of Czech vowels from the perception point of view. In: Proceedings of the Sixth International Congress of Phonetic Sciences Held at Prague 1967. Prague – München 1970, s. 209–210.

Borovičková, B. – Maláč, V.: The Spectral Analysis of Czech Sound Combinations. Praha 1967.

Dohalská–Zichová, M.: Dynamika verbální komunikace. Praha 1991.

[268]Hála, B.: K popisu pražské výslovnosti. Praha 1923.

Hála, B.: Akustická podstata samohlásek. Praha 1941.

Hála, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha 1962a.

Hála, B.: K otázce primárních a sekundárních motoricko–akustických znaků hlásek. SlavPrag IV, Praha 1962b, s. 63–68.

Havránek, B. – Jedlička, A.: Česká mluvnice. Praha 1981.

Horálek, K.: Zum Begriff der Phonologischen Korrelationen. TLP 2. Prague 1966, s. 111–120.

Chlumský, J.: Une variété peu connue de r linguale: le ř tchèque. Revue de phonetique, 1, 1911.

Chlumský, J.: Les sons mouillés et la théorie de l’abbé Rousselot. In: Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Praha 1929, s. 541–547.

Chomsky, N. – Halle, M.: The Sound Pattern of English. New York 1968.

Isačenko, A. V.: Zur Akustik des tschechischen ř – Lautes. Phonetica, 12, 1–12. Basel – New York 1965.

Jakobson, R. – Fant, G. – Halle, M.: Fundamentals of Language. ’s–Gravenhage 1956.

Jakobson, R. – Fant, G. – Halle, M.: Preliminaries to Speech Analysis. Cambridge, Mass. 1976.

Jespersen, O.: Lehrbuch der Phonetik. Leipzig – Berlin 1920.

Komárek, M.: Tvrdé, měkké, obojetné souhlásky nebo písmena? NŘ, 58, 1975, s. 233–237.

Krčmová, M.: Fonetika a fonologie českého jazyka. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1984.

Kučera, H.: The Phonology of Czech. ’s–Gravenhage 1961.

Ladefoged, P.: Preliminaries of Linguistic Phonetics. Chicago – London 1971.

Ludvíková, M.: Kombinatorika českých fonémů z kvantitativního hlediska. SaS, 29, 1969, s. 56–65.

Ludvíková, M. – Kraus, J.: Kvantitativní vlastnosti soustavy českých fonémů. SaS, 27, 1966, s. 334–344.

Mathesius, V.: Úvod do fonologického rozboru české zásoby slovní. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 59–86.

Mathesius, V.: O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 87–90.

Mazlová, V.: Jak se projevuje zvuková stránka češtiny v hláskových statistikách. NŘ, 30, 1946, s. 146–151.

Mluvnice češtiny, I, II. Academia, Praha 1986.

Němec, I.: Hláskoslovné předpoklady produktivity slovotvorných formantů v češtině. SaS, 32, 1971, s. 217–224.

O’Connor, J. D.: Phonetics. Penguin Books, Middlesex 1943.

Poldauf, I. – Šprunk, K.: Čeština jazyk cizí. Praha 1968.

Romportl, M.: Studies in Phonetics. Praha 1973.

Skaličková, A.: Srovnávací fonetika angličtiny a češtiny. Praha 1974.

Slavíčková, E.: Retrográdní morfematický slovník češtiny. Praha 1975.

Sloat, C. – Taylor, S. – Hoard, J. E.: Introduction to Phonology. Prentice – Hall, New Jersey 1978.

Šmilauer, Vl.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

Těšitelová, M. – Petr, J. – Králík, J.: Retrográdní slovník současné češtiny. Praha 1986.

Trnka, B.: Pokus o vědeckou teorii a praktickou reformu těsnopisu. Univerzita Karlova, Praha 1937.

Trnka, B.: Selected Papers in Structural Linguistics. Berlin – New York – Amsterdam 1982.

Vachek, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

Vieregge, W. H.: Transcriptie van spraak. Dordrecht 1985.

Zima, P.: Souhláska ř v českém systému znělostní asimilace. In: Sborník slavistických prací. Praha 1958, s. 36–43.

 

[269]R É S U M É

On the problem of softness and combinatorics of Czech phonemes

In this article, I try to give a clearer definition of the feature softness in opposition to the non–softness (hardness) in Czech consonants and vowels. Both features function on several levels of the language description. In phonetics, these features are used as an additional means of sound classification, although their phonetic value has been doubted. In morphology, the features serve to distinguish the declination types. This means, that a declination is classified as soft if its base–form ends in a soft (or neutral) consonant or in a combination soft consonant – soft vowel. On the other hand, a declination is classified as hard, if its base–form ends in a hard (or neutral) consonant or in a combination hard consonant – hard vowel. At the level of phonotactics, the features softness and non–softness produce specific rules which, however, have not yet been exhaustively investigated.

Moreover, the qualification of softness vs. hardness also plays an important role at the graphemic level. With vowels, the softness is assigned to the grapheme i, in contrast to the grapheme y, which is called hard. The consonant graphemes posses this distinction as well and they can be marked as soft by means of diacritic signs.

In my opinion, the feature of softness should be defined from the phonetic point of view. Verifying phonetic evidence given in the relevant studies I take into consideration the whole complex of phonetic data. My conclusion is that the feature of softness can be described in phonetic terms as follows: with consonants, the place of articulation is postalveolar and/or palatal (cf. /č ď j ň ř ť š ž/), both consonants and vowels have the feature /–back/for the position of the tongue. Besides, it was experimentally stated that the soft articulation is characterized by a stronger articulatory effort. The jaws approach each other considerably, making possible the movement of the tongue in the direction up to the palate.

The combinatory rules, as far as they are elaborated, predict that the soft consonants should combine with soft vowels and vice versa. I suppose that in this case the well known principle of speech economy is in force, as the place and manner of articulation in the both groups of phonemes is similar.


[*] Za velmi cenné připomínky vděčím prof. dr. F. Danešovi, doc. dr. Z. Palkové a dr. J. Hůrkové.

[1] Ve shodě s územ užíváme šikmé závorky tam, kde jde o fonologickou platnost zvuků řeči, a hranaté závorky tam, kde jde o fonetickou platnost. Jsme si vědomi, že v některých pasážích jsou oba aspekty do té míry propojeny, že závorkování nebylo možno provést důsledně.

[2] Nad touto skutečností se pozastavuje K. Horálek. Uvádí výčet korelačních párů podle H. Kučery, tj. t–ť, d–ď, s–š, z–ž, c–č, a uzavírá: „Dann stehen wir aber vor der Frage, ob zu dieser Korrelation nicht auch das Paar n–ň gehört. Ohne diese Komplikation könnten wir von der Korrelation der Kompaktheit sprechen; die Velarkonsonanten wären dann in diesen Hinsicht unpaarig” (Horálek, 1966, s. 117).

[3] „Nicméně je třeba znovu opakovat, že při všech svých nedostatcích představuje harvardská koncepce, pokud můžeme posoudit, zatím jedinou důkladně propracovanou teorii, jež je k dispozici badateli usilujícímu o popis fonologického systému v termínech distinktivních rysů … Aplikace harvardského postupu na nejrůznější jazykový materiál (k níž v posledních 10–15 letech došlo, byť s častými úpravami a obměnami tohoto postupu), nám umožňuje, abychom na harvardskou soustavu distinktivních rysů pohlíželi jako na velmi užitečný model vztahů uvnitř fonologického systému, model, který může posloužit jako cenná základna pro srovnání s konkrétními fonologickými systémy přirozených jazyků” (Vachek, 1968, s. 82).

[4] V lexiku zejména běžně mluvené češtiny jsou případy spojení [c] s grafémem y, např. Máca, gen. sg. Mácy, Venca, gen. sg. Vency, bréca, gen. sg. brécy, nom. ak. pl. kecy aj. Naproti tomu spojení [č, š, ž] + y se nevyskytují.

[5] O vzájemné relaci prvních tří formantů a jejich významu pro percepci a identifikaci vokálů srov. např. Jakobson – Fant – Halle (1976, s. 26n.), Ladefoged (1971, s. 72–75) a O’Connor (1973, s. 87–93).

[6] Srov. také Skaličková (1974, s. 19): „V češtině je samohláskový systém daleko jednodušší než v angličtině. Existuje zde deset jednoduchých samohláskových fonémů: [a, e, i, o, u +á, é, í, ó, ú].” Navzdory uvedenému výčtu však /i/ není zahrnuto do detailního popisu jednotlivých vokálů, který v knize následuje.

[7] V české abecedě se i uvádí samostatně, po ch a před j, zatímco y se uvádí po x a před z. Stejným způsobem jsou seřazena slova, zakončená na -i/-í a -y/-ý v Retrográdním morfematickém slovníku češtiny (Slavíčková, 1975). Frekvenční data zde uvedená ukazují, že jednotky končící na grafém -y jsou mnohonásobně četnější.

[8] Srov. Trnka (1982, s. 113): „Now the question arises if the combinations of phonemes in the same morpheme are also regulated by rules of general applicability or not. This question may be answered in the affirmative.”

[9] Podle percepčních testů jsou v běžné komunikaci nejhůře identifikovatelné vokály /u u: i/ (srov. Dohalská–Zichová, 1991, s. 54–63). Snad proto se nevyužívají v nom. sg. u substantivní deklinace.

[10] Domníváme se, že identifikace zaměřená na slabiku typu CV, nikoliv na jeden foném, má v oblasti morfologie širší uplatnění, jak o tom svědčí opozice z jiných pádů, např. studenti (nom. pl.) vs. studenty (ak. pl.), hrade (vok. sg.) vs. hradě (lok. sg.) atd.

Slavisch Seminarium
Universitet van Amsterdam

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 4, pp. 255-269

Previous Palaeobohemica

Next Palaeobohemica