dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová komeniana hallská

Dmytro Čyževśkyj

[Articles]

(pdf)

-

Protože od té doby, kdy Kvačala a ostatní badatelé o Komenském prohledali evropské a především německé knihovny pátrajíce po komenianech, získaly všechny knihovny nové knižní zásoby, vyplácí se podniknouti nové pátrání po vzácných nebo zcela neznámých komenianech. Podjal jsem se této práce před několika lety a mohl jsem před časem v Slovu a slovesnosti (III, 230 n.) referovat o dvou nálezech. Při dalším hledání přinesla bohatý výsledek prohlídka knihovny Franckovy nadace, až do té doby žádným slavistou systematicky neprohledané. Zde chci jenom v krátkosti podat zprávu o čtyřech nových objevech, které pro bádání o Komenském nejsou bez zajímavosti.

 

1. Jak je známo, přepracoval Komenský v čtyřicátých letech od základu své Vestibulum, jež vyšlo ponejprv 1633, především je doplnil o některé podstatné části. Kniha vyšla anonymně bez udání místa a roku v Lešně 1649. Skládala se z 5 samostatných dílů, které sice neměly zvláštní titulní listy, ale nevyšly současně a měly samostatnou paginaci. Po vlastním Vestibulu následovalo Dictio[194]narium vestibulare latino-germanicum, potom Fundamenta Grammaticae. Na konci Fundament je odkaz na další dva díly: „Seqvuntur hic proxime I. Stam-Wörter der Deutschen Sprach II. Informatiorum de Vestibuli L(atinae) L(inguae) usu, ad Paedagogos“. V jediném exempláři Vestibula, který byl nalezen v knihovně v Gdansku (Danzig), chybělo však zmíněné Informatorium. Knížečka nebyla neznáma: Šmaha dostal odněkud exemplář tohoto díla a uveřejnil roku 1903 v Učitelských novinách jeho překlad. Avšak v pozůstalosti Šmahově se latinský originál nenašel a až dosud byl nezvěstný. Podařilo se mi mezi anonymními spisy Hlavní knihovny sirotčince v Halle najít dva exempláře originálního vydání z r. 1649 (Sammelbände Nr. 156 J 20a 162 F 13); oba jsou zcela úplné, t. j. obsahují všechny části díla mezi jiným také nezvěstné Informatorium. Latinský titul (Šmaha jej neuvedl a byl proto až dosud neznámý, Hendrich uvádí ve své bibliografii ve spise Novák-Hendrich „Jan Amos Komenský, jeho život a spisy“ na str. 696, č. 70, titul jen v českém překladu) zní: „De Vestibuli | L(atinae) L(inguae) novissimi | Usu | INFORMATORIUM. | Ad Paedagogos“. Spis (v 80, jako všechny díly Vestibula) obsahuje archy od A do C2, t. j. 38 stran.

Spisek jest nám tedy přístupný v původním rouše. Nesmíme zapomínati, že spis ten je určitým stupněm ve vývoji jazykově teoretických názorů Komenského a že právě v Informatoriu se K. pokouší dívati se na jazyk jako na systém. Komenský nedošel ani ve svých pozdějších spisech — ani ve své Panglotii (o níž se chci také na tomto místě zmínit) k vypracování popisu nějakého celého jazykového systému, ať jazyka latinského, ať některého jazyka živého. Dospěl však k názoru, že různé jazyky mají systematicky propracované znaky, které vyznačují strukturu toho kterého jazyka. A při jazykovém vyučování nechtěl žákům vtisknout jenom jednotlivá slovíčka, jednotlivá pravidla, ale snažil se v nich probudit cit pro tyto rysy, které vyznačují jazyk. O to se snaží na příklad v Informatoriu jedno cvičení, předcházející druhou kapitolu Vestibula: žáci tu mají vybrati z latinských slovíček slova s 1, 2, 3 atd. slabikami a potom slabiky s 1, 2, 3 atd. písmeny: Komenský se tu snaží vzbudit u žáků cit pro užití různých hlásek a hláskových skupin; i když musíme dodati, že je to pro žáky příliš těžký úkol (Komenský sám míní: Labor erit ludicer, nec tamen infructuosus), přece jest tím postaven nebo alespoň naznačen důležitý vědecký úkol vystopování „fonologického zatížení“ hlásek. Mezi cvičeními a příklady Informatoria není bez zajímavosti poukaz na metodu, která má žákům vtisknout zvukovou cenu písmen: sestavují se slova, která sice téměř stejně znějí, ale která dostávají různý smysl při změně jediné písmenky. Komenský užívá této metody prakticky, chce-li žákům, kteří umějí německy, vysvětlit rozdíl mezi zvukovou hodnotou latinského f a v (v němčině mají obě písmena hodnotu f). Tak se vzbudí cit pro význam hlásky (písmena) rozlišující smysl; smysl tohoto místa jest bohužel v podání Novákově-Hendrichově str. 418 — podle překladu Šmahova — špatně vyložen. Tak se Komenský blíží k poznání fonologického významu hlásky a písmene.

Chtěl bych ještě připomenout, že Komenský v Informatoriu užívá ve srovnání s latinou podle potřeby nejen německých, ale i českých forem.

Spisek ve svém originálním pojetí zaslouží si zvláštní pozornosti jazykovědců.

 

2. Roku 1909 byl nalezen dosud neznámý spis Komenského: je to jeho spis „Visiones nocturnae Stephani Melisch Pragensis, civis Lesnensis in Polonia, [195]quas super eam civitatem et regnum Poloniae regemque Sueciae et Franciae et alios (anno 1655, 1656, 1657, 1658) habuit. Cum subiunctis annotationibus, quid de singulis evidenter impletum sit aut impletum restet. Anno MDCLIX“. Kniha byla nalezena v knihovně Britského musea a v Dvorní bibliotéce v Karlsruhe, nalezený exemplář v Karlsruhe obsahuje poznámky psané rukou Komenského (srov. W. Bickerich v Zeitschrift der historischen Gesellschaft für die Provinz Posen 24, 1909 a — o poznámkách Komenského — Č. Zíbrt v ČČM 1909). Tato „noční vidění“ vyšla v několika sešitech (12) na pokračování (151 vidění). Od známého pedagogického, politického a církevně politického přivržence Komenského, J. J. Redingera, byl zpracován německý rukopisný překlad „vidění“, který obsahuje také pokračování 13., t. j. vidění 152—161. Redinger však mohl později v Curichu tajně tisknouti jenom výtahy svého překladu. Komenský sám se zmiňuje v poznámce k 32. vidění, že visiones — z českého originálu přeložená — byla tištěna latinsky a německy. Zvláštní náhodou nikdo až dosud nehledal německou versi. Jak se ukázalo, zachovala se a našel jsem jednu její část. V jednom svazku Hlavní knihovny sirotčince (Hauptbibliothek des Waisenhauses) v Halle (109 G 19) nalézá se tisk, jehož titul představuje přesný překlad výše uvedeného latinského názvu: Nächtliche Gesichte | Stephani Melisch von Praag | Bürger zur Pohlnischen Lissa. | So Er über selbige Statt (und das Land | Pohlen) und über den König von Schwe- | den (und Franckreich) und sonsten | (Anno 1655, 1656, 1657, 1658) gesehen. | Neben kurtzer erinnerung bey einem jeden | Gesichte (was davon allbereit augenschein- | lich erfüllet) oder noch zu erwar- | ten stehet“. Kniha, tištěná v 120, obsahuje 48 paginovaných stran (z nichž poslední zůstala prázdná). Místo a rok vydání nejsou udány, ale z obsahu je zřejmé, že to nebylo později než roku 1659: především nezná toto vydání „pokračování“ latinského vydání. Vydání pochází určitě z Holandska, protože se vyznačuje tím, že pro zdůraznění některých míst užívá pro holandský tisk typického tučného písma. Tisk obsahuje úplný překlad a není tudíž totožný s tištěnými výňatky Redingrovými. Strana 3—6 obsahuje předmluvu Komenského: Předmluva je překlad předmluvy latinského vydání, ale musí pocházeti od vydavatele knihy, neboť začíná slovy: „… ich, Dolmetscher von diesen Gesichter…“ Tímto překladatelem musí však býti sám Komenský, protože i dále (str. 5) čteme mezi jiným „nachdem nun von solchen Gesichten allbereit 29. (theils durch zween fromme Männer aus Schlesien, D. V. und P. C. mir zugeschrieben, theils durch ihn selbst mit eigener Hand zugeschickt) in meinen Händen sich befinden…“ Tak může mluvit jenom sám Komenský a proto věřím, že přes pochybnosti Bickerichovy (který německé vydání neznal, v. str. 261 jeho článku) můžeme považovati vydání mnou nalezené za původní německé vydání díla (Komenský přece také v jiných případech — vzpomeňme na 8. knihu Lasitiových Dějin Bratří — vydával svoje práce paralelně v různých řečech).

Ti dva „frommen Männer“ jsou bez pochyby Daniel Vetter a Paulus Cyrillus, kteří Melišova Vidění Komenskému poslali. Možnost, že někdo jiný vydal překlad latinského spisu Komenského není vyloučena; ale pak by se sotva mohlo čekat, že bude předmluva mluvit o Komenském v první osobě. Zde však od začátku mluví Komenský sám jako „Dolmetscher von diesen Gesichten“.

První sešit německého vydání nezůstal sám. V témže konvultu nacházejí se [196]také některá tato pokračování — bohužel jistě ne všechna (latinské vydání, jak bylo řečeno, má jen 11—12 pokračování): první sešit má, stejně jako latinské vydání, 29 visiones, těsně po něm následuje „Continuatio Von Stephani Melisches | Nächtlichen Gesichten“, sešit z téže tiskárny (ale bez užití tučného písma), bez zvláštního titulního listu, jejž mají visiones 30—34 na 16 stranách, číslovaných 1—16. Další sešit (vidění 45—57) jest však tištěn ve formátu trochu větším, jinými typy a na jiném papíře, a ač obsahuje bezprostřední pokračování prvního „pokračování“, má přesto strany 61—76 (poslední stránka je nepotištěná). Stránky pokračování latinského vydání jsou průběžně číslovány (ovšem str. 61—66 jsou počítány dvakrát — nedopatřením tiskárny). Zdá se, že tento sešit svědčí o tom, že byla dvě německá vydání, při nejmenším prvního pokračování. Titul tohoto sešitu (jenž opět nemá titulního listu) je: „Continuation | Von S. M. Nacht-gesichten. Anno 1660“. Třetí sešit pokračování mnou nalezeného (ve stejném svazku) pochází patrně opět z první tiskárny (ale je opět bez tučného písma). Není to bezprostřední pokračování druhého pokračování: obsahuje na 20 plně potištěných stránkách, jež jsou číslovány jako str. 1—20, vidění 67—83. Titul: „Fortsetzung der Nächtlichen Gesichte | S. M.“. Myslím, že po nalezených sešitech budou následovati ještě další, a pokládám za prokázané, že Komenský současně s vydáním latinským uspořádal vydání německé, jehož zbytky mám nyní v ruce.[1]

 

3. Třetí nález má menší význam. Jde tu především o druhé neznámé vydání díla, jež samo je po desetiletí známé. Je to „Letzte Posaun“ z r. 1663, kterou teprve r. 1899 nalezl v knihovně joachymstalského gymnasia v Berlinu J. Th. Müller a jejíž autorství objevitel přesvědčivě dokázal (srov. Müller v Monatshefte der Comenius-Gesellschaft 8, 1899). Spis byl dřívějším majitelem pokládán za práci německého mystika F. Brecklinga, který se zdržoval v Holandsku a byl s Komenským v blízkém styku (knihovna Brecklingova je teď zčásti v Hlavní knihovně sirotčince v Halle). Spis se obrací k německým knížatům, kteří se shromáždili v Řeznu (Regensburg) k říšskému sněmu a dává rady, jak odvrátiti od Německa hněv Boží — především společným bojem proti Turkům.

Před několika lety jsem v jednom antikvariátě koupil exemplář spisku „Letzte Posaune“ (v katalogu byl rovněž uveden jako spis Brecklingův). S počátku jsem nepřikládal žádnou důležitost skutečnosti, že spis nesl vročení 1664 a nikoli 1663. Přece však se mi brzo podařilo nalézti mezi anonymními spisy knihovny hallského sirotčince jeden exemplář vydání z r. 1663 (svazek 102 F 14), a také druhý exemplář vydání z r. 1664 (sv. 116 F 6), a zjistil jsem, že vydání z r. 1664 je zcela nové vydání, tištěné v malém 40 místo 80, zcela zřejmě v jiné tiskárně, jinými typy. Přese všechno však není spis po stránce tekstové změněn a titulní stránka dokonce nese dlouhý název v témž uspořádání jako vydání z r. 1663. Chybí jenom odkaz na místo vydání, takže se snadno můžeme domnívati, že spis nebyl tištěn v Amsterodamě. Bohužel nedovolují nám nyní přístupné exempláře obou vydání (mimo čtyři [197]zmíněné exempláře mám také jeden exemplář prvního vydání, který jsem získal koupí) žádné závěry o tom, zda druhé vydání pořídil sám Komenský nebo zda představuje prostě jenom přetisk, který mohl být zcela snadno — při aktuálním tématu spisu a při jeho přitažlivém titulu — pořízen v Německu. Ať je tomu tak či onak, máme zde až dosud neznámý tisk, patřící mezi tisky, jež vyšly za života Komenského.

4. Pansofické dílo Komenského se pomalu před našima očima obnovuje. K oběma známým prvním dílům Panegersie se v posledních desítiletích zprvu připojily náčrty a zlomky, které objevil na př. Kvačala a Odložilík, potom r. 1935 největší část pansofického díla, kterou jsem nalezl v archivu sirotčince v Halle (srov. Slovo a slovesnost I, 1935, 118 n.), konečně tekst prvního vydání Panegersie, jejíž exemplář jsem našel v knihovně téhož sirotčince (srov. Slovo a slovesnost III, 1937, 230 n.). Velké pansofické dílo je tedy z největší části zde: I. díl Panegersie — všeobecná rada na zlepšení „lidských věcí“ — byl nám znám v prvním vydání foliovém (knihovna sirotčince v Halle) a v druhém vydání oktávovém (Pražská universitní knihovna); II. díl Panaugiria — nauka o poznání — byl přístupný jenom ve vydání druhém; III. díl Pansophia — nauka o bytí v nejširším smyslu toho slova — nacházel se v hallském rukopise; stejně díl IV. Pampaedia: nauka o výchově opět v nejširším významu toho slova, t. j. od narození až k smrti; také V. díl Panglottia — universální nauka o jazyce (doplněná gramatikou Linguae novae, z pomocné řeči navržené Komenským) — a díl VI. Panorthosia — všeobecné poučení o zlepšení lidských věcí — nacházejí se v hallském rukopisu. Jenom chyběl poslední díl Pannuthesia, všeobecné napomenutí. Také v Panorthosii byla mezera v rozsahu asi tří kapitol, které zřejmě byly napsány, ale v rukopise chyběly. J. Th. Müller vyslovil již r. 1885 domněnku, že Clamores Eliae, sbírka citátů, kterou našel v Lešně, představovaly pravděpodobně náčrtek Pannuthesie. Toto mínění bylo všeobecně přijato.

Vydání foliové bylo do r. 1937 neznámé. Ale přece nikdo nepochyboval, že existovalo. J. Hendrich ostatně přesvědčivě dokázal, že foliový tisk (o němž mezi jiným byly zmínky ve starých katalozích, při nejmenším alespoň jednou v katalogu knihovny Jablonského) znali také někteří současníci Komenského (Maresius), srov. Sborník filoz. fakulty university Komenského v Bratislavě, č. 49 (4). Nalezl jsem, jak už bylo řečeno, v Hlavní knihovně sirotčince hallského jeden exemplář Předmluvy a Panegersie ve vydání foliovém. Uvnitř velkého hallského rukopisu ležely na dvou místech další tištěné archy: jeden list Pansophie (12 stran) a začátek Panorthosie (116 sloupců). Jenom mezi koncem Panorthosie a pokračováním rukopisu zela mezera: chyběl konec kapitoly VIII, celá kapitola IX a prvních 17 paragrafů kapitoly X. Vyslovil jsem domněnku (v Archivu pro badání o životě a spisech Komenského 14, 1937, 9 n.), že také další tiskové archy (nejméně 5) byly tištěny, protože Komenský ve svém dopise Harsdörfferovi ze dne 15. ledna 1657 mluví o tom, že bylo již vytištěno 36 archů pansofického díla, a já měl — po nálezech rukopisů a foliového tisku — jen 31 archů. Byla nyní ovšem otázka, zda je možno tyto další archy najíti.

Pokoušel jsem se v posledních letech pátrati po neznámých dosud nebo ztra[198]cených tiscích Komenského. Některé nálezy toto hledání přece přineslo. Nejvydatnější se ukázala být knihovna sirotčince hallského, až dosud badateli o Komenském nezpracovaná. Na podzim r. 1940 skončil jsem pátrání po anonymních a chybně katalogisovaných tiscích Komenského v této knihovně. Nyní jsem se pokusil vystopovat také díla, která nebyla vůbec katalogisována: to není přirozeně lehká práce v knihovně o 35.000 svazcích a přitom je to práce, o které není jisté, přinese-li výsledky. A přece jsem našel jednoho z prvních pracovních dnů, 4. října 1940, téměř vedle sebe velmi vzácnou logiku Komenského, Triertium сatholiсum, a druhý exemplář hledaného vydání foliového. A ten byl mnohem úplnější než první známý. Našel jsem v něm nejen 5 chybějících archů, ale mnohem více: ne 60 stran, ale 142 stran. In folio tištěna byla nejen Panaugia, ale také dosud chybějící část Panorthosie a větší část Pannuthesie.

Po částech díla dosud známých, po Předmluvě a po Panergesii (110 sloupců), následuje v novém exempláři celá Panaugia (sloupec 111—250). Ta je nám sice známa z oktávového exempláře pražského, ale je jasno, jaký význam má objevení prvního vydání pro rekonstrukci tekstu. — Po Panaugii následuje 6 listů Pansophie, které mi už byly známy jako část rukopisu. Následující výtisk Panorthosie obsahuje však ne 116, ale 140 sloupců — a to v sloupci 117—140 je obsaženo vše, co nám až dosud chybělo: konec kapitoly VIII, celá kapitola IX a začátek kapitoly X až ke slovům, jimiž začíná hallský rukopis. — Nejdůležitější pro nás je však až dosud úplně neznámá Pannuthesia, všeobecné napomenutí (Exhortatorium universale). Tato část obsahuje 116 sloupců a má 12 úplných kapitol a část kapitoly XIII, takže nám chybí, soudíme-li podle Tabella synoptica na začátku výtisku, jenom tři kapitoly. Pannuthesia není jenom krátké zakončení díla, jak jsem až dosud soudil, ale poměrně velká jeho část (která ostatně nemá mnoho společného s Clamores Eliae) a není to jenom rétorické provolání (výzva) k provedení všeobecného zlepšení lidských věcí, ale zajímavá paralela k části úvodní, k Panegersii: zde promlouvá Komenský hluboce pohnut k sobě samému а k celému lidstvu a naznačuje opětovně jasnou formou podstatu svých církevních, politických a lidských ideálů. Titul této části zní DE | RERUM | HUMANARUM | EMENDATIONE | Consultationis Catholicae | Pars Septima, | PANNUTHESIA, | Sive | EXHORTATORIUM | UNIVERSALE. | Quo | Ad Exseqvutionem tam salutarium Mundo Consi- | liorum Omnes, qvorum hic partes esse possunt ali- | qvae, in sancto DEI nomine incitantur.

Nemusím poukazovati na to, jakou má tento nález důležitost: dává nám do rukou poslední dosud neznámé části pansofického díla. Nyní známe souvislý tekst celého díla kromě posledních tří kapitol (srov. můj popis hallského rukopisu v Archivu pro badání o životě a spisech Komenského 15, 1940, 87 n.; tento popis byl pořízen ještě před posledním objevem). Nyní můžeme ještě doufat, že poslední tři kapitoly, které sotva mohou míti více než 2 tiskové archy, asi 30 stránek rukopisu, jsou přece někde zachovány a objeví se.

Odkud pochází nově nalezený výtisk? Bohužel na to můžeme odpověděti jenom domněnkou. Rozhodně se zdá, že výtisk nebyl v rukou Franckových. Výtisk se nachází uvnitř sbírky celkem jednotně vázané, v níž jsou převážně holandské tisky XVII. století. Výtisk byl majitelem čten a opatřen různými latinskými poznámkami. Tyto poznámky nejsou psány ani rukou Franckovou ani nikoho z jeho nejbližších [199]spolupracovníků, také ne rukou Buddeovou. Čtenář znal jiná díla Komenského (odvolává se na Via lucis, která se nyní v Halle nenachází) a věděl, že autorem Consultatio je Komenský. Ale nebyl mu znám osud rukopisů Komenského: slova na titulní straně „Reique Tantae haud infeliciter tentatae specimen exhibetur“ doprovází melancholickou poznámkou „ubi?“. Zdá se, že výtisk se dostal do knihovny v době, kdy už bylo s konečnou platností upuštěno od pokusu tisknout Consultatio. Uvnitř sbírky tisků holandských a latinských, celkem ne příliš cenných zůstal tento nejcennější výtisk nepovšimnut (k téže sbírce patří také Tertium catholicum a jeden neúplný exemplář latinsko-holandské Januy linguarum, Amsterodam 1667).

Pro sestavení nového vydání Consultatio ve Veškerých spisech Komenského má tento tisk přirozeně dalekosáhlý význam.


[1] Že překlad mnou nalezený nemá nic společného s překladem Redingerovým, ukazují dostatečně ukázky překladu Redingerova, které otiskuje Bickerich v uv. sp. str. 306—313; neobvykle velký rozdíl znění obou překladů (Bickerich uvádí 4., 5., 11. a 12. vidění) vysvětloval bych tím, že Redinger překládá z vydání latinského, překladatel vydání mnou nalezeného přímo z češtiny.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, pp. 193-199

Previous A. Nerad (= Arnošt Gerad): Významové funkce časových forem v soudobé spisovné češtině

Next Vojtěch Jirát: Sabina v Arbesových „Posledních dnech lidstva“