Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Česká a slovenská literatura v Jugoslavii od 1800 do 1935

Otakar Vašek, Bohuslav Havránek

[Discussion]

(pdf)

-

Nedávno vyšlá souborná publikace „Co daly naše země Evropě a světu“ ukázala v druhém díle[1] veliký vliv české kultury a civilisace v jihovýchodní Evropě. Vliv ten nebyl dosud ani soustavně sledován; tím více vítáme bibliografii jednoho úseku toho vlivu, kterou sestavil Slovinec u nás usedlý, O. Berkopec, a vydal Slovanský ústav.[2]

Berkopcova bibliografie je soupis materiálu ze slovinských a srbochorvatských knih a časopisů týkajícího se české a slovenské literatury, od roku 1800 do r. 1935. Autor prohlašuje, že je to první část bibliografie, zahrnující literaturu, filologii, národopis a divadlo. Materiál z ostatních oborů (umění, vědy, politika) bude ve druhém dílu bibliografie. Samostatné knihy a překlady jsou zařazeny všechny. Rovněž Komenský je zahrnut celý.

Berkopec si všímá ve své bibliografii všech samostatných knih a časopisů, kterých prohlédl přes 600 (207 slovinských a 398 srbochorvatských). Nezařadil do své bibliografie noviny. To jest ovšem značné minus, neboť v novinách jsou velmi často důležité zprávy o kulturním životě cizích národů. Zdůrazňuji, že jde hlavně o důležité zprávy. Není třeba si všímat valné většiny bezvýznamných a krátkých zpráv; pečlivě vybraná bibliografie české a slovenské literatury v srbochorvatských a slovinských denních časopisech bude však nezbytným doplňkem Berkopcovy bibliografie.

Práci si Berkopec rozdělil takto: Nejdříve podává soupis všech samostatných knih [226]o Češích a Slovácích, a to knih srbochorvatských a slovinských. Druhý díl bibliografie jsou překlady do slovinštiny, knižní i v časopisech, třetí díl překlady do srbochorvatštiny. Dále jsou slovinské a srbochorvatské články o Češích a Slovácích a o jejich kultuře, pátý díl obsahuje české a slovenské motivy v literatuře slovinské a srbochorvatské, a poslední konečně soupis českých a slovenských tekstů v tisku slovinském a chorvatském. Dílo je zakončeno seznamy prohlédnutých časopisů slovinských a srbochorvatských, a konečně osobním rejstříkem.

Není o tom sporu, že dílo Berkopcovo je plodem několikaletého úsilí, veliké píle a neumdlévající práce. Jeho bibliografie bude základním kamenem studia styků československo-jugoslávských, a každý slavista, který se bude zabývati styky obou národů, po něm musí sáhnout. K přehlednosti díla přispívá dále jeho uspořádání: je abecední u děl spisovatelů známých, chronologické u děl anonymních. Jednu věc ovšem ani nejdůkladnější bibliografie neukáže: možnost vlivů ideových, možnost působení ideálů a názorů celé generace na cizí literaturu. Zde může být bibliografie jen pomůckou, zjištění vlivu vyžaduje důkladnou práci a strukturální rozbor.

K materiálu bych měl jen několik poznámek, týkajících se Augusta Šenoy a jeho doby. Poněvadž jsem tuto dobu prostudoval ke své disertační práci, znám všechny spisy a díla a mohu se svými poznatky konfrontovat dílo Berkopcovo.

Není tam uvedena přednáška dra Dragutina Prohasky: Naraštaji najnovije hrvatske književnosti (Záhřeb 1916), kde mluví o vlivu českých spisovatelů na Šenou. Ze Šenoy uvádí často pouze jeho články v Sebraných spisech, nikoliv originál v časopise. Většinou jde zde o časopisy, které Berkopec neprohlížel (deník Pozor, vídeňský Glasonoša, Slawische Blätter). Tím si vysvětlíme, že Berkopec uvádí Šenoovy Dopisy iz zlatnoga Praga v Naše gore listu, nikoliv jeho dopisy, které psal do Pozoru, do almanachu Leptir a do vídeňského časopisu Glasonoša. Podobně další články a dopisy, které nyní uvedu, nejsou u Berkopce buď vůbec nebo jsou uvedeny jen ze Sebraných spisů Šenoových (viz str. 330 Berkopcovy bibliografie). Jsou to: Česi i carska diploma (Pozor 1860, čís. 38), Gdje smo sada (Pozor 1861, č. 174, 212, 251), Dvadeseti listopad (P. 61, 249), Štamparske parnice u Zlatnom Pragu (P. 62, 139), Posljedne štamparske parnice (P. 62, 221), Češko kazalište (P. 62, 273), Šafaříkova knjižnica (P. 63, 79), Sveslavenski časopis „Slověnín“ (P. 62, 212). V Pozoru 1862 vycházely i jeho Praški listovi, Duša Lumirova a Djurdjevdan u Češkoj. To vše dokazuje nutnost doplniti Berkopce bibliografií denních časopisů.

Menší mezery má Berkopec u knih a časopisů, které prohlížel. Tak na př. Šenoův článek o Palackém (str. 277) je uveden pouze: Sabrana djela XX. knj. 1934, Zagreb, str. 139—152, chybí originál článku ve Vienci 1876, seš. 32 a 33. Vůbec není uveden nekrolog Hankův a podrobný popis jeho pohřbu v Naše gore listu 1864. Překlad písně ‚Ach není tu není‘ je uveden v Književno cvieće 1882, nikoliv v Naše gore listu 1864. Překlad písně Osiřelo dítě (Sirotče) uvádí Berkopec pouze v Bosiljaku 1865, nikoliv ve Vienci 1869, seš. 45. Hodně je vynecháno z prvních ročníků Vience: nekrolog Bendlův (V. 70, seš. 28), Erbenův (V 70, 48), článek o Havlíčkovi a nekrolog Vocelův (V. 71, 39), článek o Podlipské (V. 79, 15). Mezi českými motivy u Šenoy je vynechána báseň Munja od Gabele, přímo inspirovaná Čermákovým obrazem. Za nejvážnější opomenutí považuji, že Berkopec neuvedl ani nejlepší Šenoovu novelu Prijan Lovro, ačkoli se celá odehrává v Praze a Šenoa v ní pěkně líčí život chorvatských studentů v Praze.

Při obrovské práci, kterou dr. Berkopec podnikl, nejsou uvedené chyby a nedostatky nijak závažné. Dokazují jen nutnost podrobně zkoumati jednotlivá období styků obou národů a nutnost probrati denní časopisy.

K zajímavým závěrům dojdeme, prozkoumáme-li v celku vliv naší literatury na srbochorvatskou a slovinskou. Zjistíme několik proudů časových a ideových, které se ovšem navzájem prolínají. Hlavní časové proudy jsou tři: v třicátých letech 19. století, druhý proud je v letech šedesátých a sedmdesátých, třetí ke konci století, který sahá až do světové války. Hlavní proudy ideové jsou: osvícensko-romantický směr, realismus, katolická orientace, orientace protikatolická a protikřesťanská, konečně l’art pour l’artismus a směry moderní. Vedle toho ovšem jsou ještě různé podružnější směry a proudy.

[227]První časový proud do r. 1848 splývá s osvícensko-romantickým směrem. První chorvatský časopis počíná vycházet 1835 (Danica Ilirska) a její redaktor Ljudevit Gaj byl první, kdo si vědomě všímal českého kulturního života. Styky byly ovšem většinou vědecké: píše se o Palackém, zvláště hojně o Šafaříkovi pro jeho vztah k slovanskému jihu. Do roku 1848 je v srbochorvatských časopisech 25 zpráv o Šafaříkovi a o jeho pracích — počet na tu dobu rekordní. S literaturou to ovšem dopadalo velmi uboze. Překládaly se pohádky a pověsti, málo z Čelakovského, Kollára, Chocholouška a ovšem Rukopisy jako památka starého písemnictví.

Styky se mění rokem 1848. Po čistě vědeckém údobí za osvícenství a po době romantické vstupují oba národy do politiky. Snahy z r. 1848 sice ztroskotaly, ale zůstává zde velký odkaz revolučního hnutí, který uskutečňuje následující generace. Ne ovšem náhlou revolucí, nýbrž pomalu, důkladnou buditelskou prací mezi lidem, uvědomováním širokých mas. To je program Májového kruhu, který je uskutečňován na jihu Augustem Šenoou a jeho spolupracovníky Špunem-Strižićem a Tade Smičiklasem. Před nimi už organisují překlady z češtiny Stanko Vraz, Ivan Kukuljević a Mirko Bogović. Jsou to šedesátá a sedmdesátá léta 19. stol., kdy řada českých spisovatelů je uváděna do jižních literatur. Překládají se hlavně Májisté: Neruda, Hálek, Světlá, Heyduk, Podlipská, vedle nich Erben, Němcová, Tyl, Klicpera, Čech. Málo se překládá Pfleger. O této době můžeme říci, že se překládají skutečně jen díla hodnotná (zvláště v letech 70.). Tehdy byl styk jistě nejvíce organisovaný a z české literatury byla přeložena díla všech významných českých spisovatelů (kromě Máchy).

S nástupem nových směrů koncem 19. století přichází třetí doba styků. Je to doba, kterou nazval Wollman ve své Slovesnosti Slovanů romantická synthesa a kosmopolitismus, na niž ovšem velmi rychle navazuje Moderna. U Čechů následují rychle za sebou jednotlivé směry — a rychle jsou napodobovány u Srbochorvatů a Slovinců. Zřetelně vidíme několikerý ideový proud vlivů. Předně je to katolický směr, který proniká zvláště u Slovinců. Pronikal již dříve, ale nikdy tak silně jako v této době. Mezi překlady je dosti děl o Konstantinu a Metodějovi, českých legend a děl českých katolických spisovatelů (Beneš-Třebízský, Pravda). Nejvíce byl však překládán Kosmák. Těžko si můžeme vysvětliti překlad dokonce dvaašedesáti děl Kosmákových do slovinštiny — většinou v letech 1904—1914, kdybychom si neuvědomili, že to jsou dva katolické časopisy (Vrtec, Angeljček), v nichž většina těchto děl vyšla. Šlo zde patrně přímo o organisované překládání, jiný výklad není možný. I tak však zůstává 62 překladů z Kosmáka v době, kdy u nás už jeho obliba pominula, zajímavým faktem styků obou literatur. Mnohem méně je překládán Zeyer (11 překladů u Slovinců, 22 u Srbochorvatů).

Katolický směr se přímo kříží se směrem opačným, protikatolickým a protikřesťanským. Proto je tolik překládán Machar — 25 překladů u Slovinců, 28 u Srbochorvatů a řada článků o něm. Překládá se Magdalena, Řím, Antika a křesťanství, Jed z Judey, Zde by měly kvést růže. Jeho vliv v jižních literaturách nám ukazuje zbožňování antiky a spisy Aškercovy, Kranjčevićovy a Cankarovy.

A opět do jiného světa se dostáváme, prohlížíme-li srbskou, chorvatskou a slovinskou Modernu. Vrchlický je přeložen do slovinštiny desetkrát, u Srbů a Chorvatů máme 112 překladů! Jde sice většinou jen o překlady jednotlivých básní, ale jejich množství nám jasně ukazuje jeho vliv na příbuzné směry u jižních Slovanů. Z ostatních básníků a spisovatelů jsou překládáni Bezruč (u Slovinců), Herites, Herrmann, Sládek, Stroupežnický. Málo jsou překládáni Jirásek, Březina a Sova (oba poslední až po válce); nic není přeloženo ze Zikm. Wintra.

Právem tvrdí Berkopec, že po světové válce ustává v srbochorvatských a slovinských časopisech sledování české kultury. Je to podivné, ale pravdivé. Jsou sice znamenití znalci a šiřitelé naší literatury a kultury (dr. Dragutin Prohaska, Božo Lovrić, dr. Ivan Esih [228]u Chorvatů, Ivan Lah, Fran Govékar u Slovinců), ale organisovaná činnost překladatelská v prvních ročnících Vience byla lepší. Po světové válce se překládá dost nahodile. Dosti překládáni jsou Bezruč, Sova, Březina, Wolker, rozhodně méně Karel Čapek, Nezval, Seifert, Halas. Jest podivné, kolik skutečně velkých umělců si nenašlo cestu na jih. Mácha byl neznám až do poslední doby, kdy vyšly dva slovinské překlady Máje. Skoro úplně neznámý je Čapek-Chod, Vl. Vančura, velmi málo jsou překládáni Nováková, Benešová, Majerová, Svobodová a Kopta. Naproti tomu jsou hojně překládáni spisovatelé, kteří měli nějaký vztah k slovanskému jihu (Šafařík, Chocholoušek, Krásnohorská, Preissová, Holeček).

Bylo bу si jen přáti, aby byly sestaveny o všech literaturách podobné bibliografie, jako je Berkopcova. Pak bychom si mohli udělat úsudek o tom, jakými cestami vchází česká literatura do světové a čím přispěl český národ ke světové vzdělanosti a kultuře.

 

Dodatek. Již při krátkém užívání v praksi této v základě jistě velmi záslužné práce Berkopcovy jsem poznal, že má bohužel také některé nedostatky.

Předně chybějí v ní někde i významné doklady, na př. není uvedena známá óda Lukijana Mušického na Dobrovského Institutiones (Stichotvorenija II, 145—148: Ego Prečestnosti gospodinu Iosifu Dobrovskomu, sočinivšemu Slovenskago jazyka Grammatiku Pamjatnik), ač jeho ódy na Šafaříka, Palackého a Svobodu zařaděny jsou (u ódy na Palackého chybí však odkaz na poslední dvě strofy, které nejsou v Stichotvorenija III 69 n., nýbrž až ve sv. IV, str. 166); u Máchy není uveden charvátský překlad jeho Márinky, který vyšel v časopisu Croatia 1840. Z drobnějších případů neúplnosti lze uvésti na př. to, že Máchova báseň Noc v Lahově překladě nevyšla až r. 1922 v Čes. antologii, nýbrž již r. 1911 v jeho studii Slovanski spomini in jubileji, překlad Máje z této studie je zařaděn, ale ukázky z tohoto Lahova překladu Máje vyšly již r. 1905 v Ljubljan. Zvonu, což opět je opomenuto; není dále v bibliografii několik recensí ze slovinského časopisu Napredna misel, který vycházel krátce v l. 1912—14; v oddíle, v němž jsou české a slovenské články v jihoslovanském tisku, nejsou české články ze Zborniku Beliću z r. 1921 a ze Zborniku Daničićeva z r. 1925 ani z časopisu Arhiv za arbanasku starinu a j.

Jistě absolutní úplnost podobné bibliografie je příliš jen ideálním požadavkem a snaha o ni by prostě jen oddalovala dílo do nekonečna, přece však překvapuje, že je excerpován jen III. sv. Mušického básní, a nikoli sv. II. a IV., zvl. když jsou všechny v Praze dostupny v knihovně Národního musea, anebo že nekontroloval autor svůj materiál speciálními články, které jsou po ruce, na př. Horákovým přehledem o slovanských překladech z Máchy v Čas. pro moder. filologii 1936, který by jej byl upozornil na nedostatky jeho soupisu překladů z Máchy, výše uvedené.

Také v roztřídění látky jsou některá nedopatření, na př. slovinské překlady Orbisu Komenského nejsou uvedeny mezi překlady a teprve mezi články o Komenském, studie Breznikova o českých slovech v slovinštině (Slovanske besede v slovenščini) je uvedené dvakrát, jednou jako kniha (zvl. otisk), po druhé jako článek bez odkazu na zařaděný již otisk. V oddíle článků o české literatuře atd. jsou zařaděny také články, které s českou kulturou nemají společného nic anebo pramálo, na př. linguistický článek Ant. Majera (na str. 322, kolik jiných statí o hláskosloví slovanském by pak rovněž sem náleželo!), referáty o druhém slavistickém zjezdu ve Varšavě od Djordjiće a P. Popoviće (na str. 310 a 326), práce Polívkova o středobulhar. evangeliu Srečkovićově ve Starinách (str. 279), ač kromě autora nejde v ní o žádné bohemicum a práce Čechů v jihoslovanských publikacích nebo o jihoslovanských tématech do bibliografie pojaty nejsou. A pod. Konečně je v knize — na to, že byla tištěna u nás — dosti tiskových chyb, na př. na str. 66 Jíreček, na str. 236 „Slowaňli Slowané…“ místo „Slowauli…“, a Ludvikovský m. Ludvιkovský, moje jméno je doplňováno chybně.

[229]Mám také jisté pochyby o účelnosti zvoleného roztřídění rozsáhlé látky. Již to, že knižní a časopisecké práce o české a slovenské kultuře jsou do sebe roztrženy do oddílu I. a IV. a mezi ně vloženy překlady, nepřispívá k přehlednosti, další pak rozdělení překladů na knižní a časopisecké a kolísání mezi tříděním podle autorů a chronologickým oddělováním referátů o knihách od knih ji nezvyšují. K tomu na př. v článcích-recensích o českých spisech, jež nejsou z titulu jasné, názvy nejsou doplňovány, takže, kdo neví, o jaký spis v stati jde, v bibliografii to nezjistí; tak na př. Esihův a Djordjićův rozbor sborníku Pražského linguistického kroužku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (na str. 310—311) jsou utopeny pro nezasvěceného. Konečně je jistě užitečné, že autor označil v seznamu časopisů ty, které jsou v Slovanské knihovně v Praze, avšak k tomu „aby bylo patrno českému čtenáři, co má přístupno v Praze a co musí hledati v sbírkách jihoslovanských knihoven“, jak se praví v úvodě, to přece nestačí; nemělo býti zde pominuto alespoň bohatství časopisů, zvl. pro starší dobu, které chová knihovna Národního musea.

Nechci těmito poznámkami snižovati nespornou velkou cenu této publikace, ale chtěl bych jimi přispěti k tomu, aby pokračování, které autor chystá, mohlo býti zdokonaleno a vytříbeno; bylo by jistě bývalo vhodné podrobiti celou soustavu uspořádání diskusi před definitivním zpracováním.

Bibliografický přehled Berkopcův dá jistě mnoho podnětů k sledování otázek českých překladů a zájmů o české věci na Balkáně; některé z nich již zde referent naznačil. Připomínám jen k těmto obecným otázkám, že oslabení zájmu o české věci po světové válce, na které upozorňuje autor i recense, je pochopitelné z dvojího důvodu: jednak budovatelské období jugoslávského státu skýtalo samo mnoho vnitřních úloh a potíží i v oboru kulturním, jednak nesmíme zapomínati, že styky zvl. se středisky slovinskými a charvátskými byly poněkud stíženy novými hranicemi (nebylo již tou měrou společného studia vysokoškolského, vznikaly potíže při nákupu knih a pod.). — Také fakt, že často právě autoři nejhodnotnější pronikají méně než průměrní, je takřka obecný zákon pro překladovou literaturu vůbec; platí to i pro výběr z téhož autora (nejmarkantnějším dokladem toho je na př. to, že z Vančury byl přeložen do slovinštiny i charvátštiny právě jen „Útěk do Budína“).

Boh. Havránek


[2] Dr. Oton Berkopec: Česká a slovenská literatura, divadlo, jazykozpyt a národopis v Jugoslavii. Bibliografie od r. 1800 do 1935. Vyšlo nákladem Slovanského ústavu v Praze 1940. Stran 420. Cena K 70·—.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, pp. 225-229

Previous Josef M. Kořínek: Obecná jazykověda v publikacích bruselského a bělehradského sjezdu

Next Jan Vilikovský, Jindřich Honzl: Pujmanovo pojetí staročeského dramatu církevního