Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Obecná jazykověda v publikacích bruselského a bělehradského sjezdu

Josef M. Kořínek

[Discussion]

(pdf)

-

Politické události způsobily, že byly na neurčitou dobu odloženy dva mezinárodní sjezdy, připravované na sklonek léta 1939: pátý mezinárodní sjezd linguistů v Bruselu a třetí mezinárodní sjezd slavistů v Jugoslavii. Slavistický sjezd byl odřeknut včas, kdežto z Bruselu byl odklad oznámen přihlášeným účastníkům až v posledním okamžiku, a tak se stalo, že zpráva již nezastihla doma většinu těch, jimž hrozící válka nevzala odvahu nebo možnost vypravit se za hranice. Dostavivší se delegáti — skoro třetina celkového počtu — schválili ovšem na svém prvém shromáždění rozhodnutí sjezdového výboru odsunout oficiální jednání na dobu příhodnější; nebyl to však ještě úplný konec sjezdu. Bylo totiž dále dohodnuto, aby se — pokud to dovolí poměry — konaly neoficiální schůze pracovní s referáty a diskusemi, jak byly připraveny pro zasedání oficiální. A tak se v bruselské Akademii sesedli potom ještě na několik půldnů linguisté z řady evropských států k družné mezinárodní spolupráci — až je válečná vichřice rozehnala doopravdy.

Po vědecké stránce byly oba sjezdy organisovány lépe než sjezdy minulé. Aby se co možná omezila ztráta času, způsobovaná nezřídka tím, že se přípravná práce, totiž formulace problémů, thesí a resolucí koná teprve v zasedání, jež mají už zaujímat stanovisko k nim, postaraly se oba sjezdové výbory o to, aby k stanovenému rámcovému programu jednotlivých zasedání získaly konkretní pracovní podklad v odpovědech význačných odborníků na dotazníky předem rozeslané. Odpovědi byly pak vydány tiskem a poslány všem účastníkům, aby se mohli na sjezdovou práci připravit včas před sjezdem. Kromě toho dostali účastníci bruselského sjezdu souhrnné referáty o došlých odpovědech (po př. i o jiné příslušné literatuře z poslední doby) a účastníci bělehradského sjezdu syllabus chystaných přednášek; v závěrečných publikacích tohoto sjezdu — když už bylo rozhodnuto, že se konat nebude — byly zpřístupněny některé z přednášek v plném znění, zahajovací řeč předsedy sjezdu a resoluce připravené sjezdovým výborem, pokud se týkají věcí technic[216]kých a organisačních.[1] Za pečlivou přípravu obou sjezdů musíme vzdát povinné díky členům přípravných výborů a zejména jejich předsedům prof. van Langenhovemu a prof. Belićovi; nutno litovat, že po jistou dobu nebude lze této práce využít tak, jak sami si představovali. To však nezmenšuje vědecký význam uvedených publikací; důležité jsou zvláště ony „Odpovědi“, podávající — většinou ve formě bezprostředních a zhuštěných improvisací, tedy ve formě na vědeckou literaturu dost vzácné — zásadní postoje vědců, různících se jak látkovým oborem a používanými metodami, tak i stupněm vědecké zkušenosti. Už sama vnější konfrontace je poučná: co překvapivých shod a zase křiklavých rozporů v názorech mezi příslušníky rozdílných pracovních oblastí, generací a škol! Vtírá se otázka, proč tento způsob mezinárodní vědecké spolupráce — dotazníková anketa — vyskytl se dosud jen jako úvod k sjezdům a nekonstituuje se jako její stálá, nezbytná a samozřejmá složka.

Jak od odpovědí na sjezdové dotazníky samých, tak i od jejich kritického zpracování v souhrnných referátech nedalo se ovšem čekat nějaké konečné řešení předložených otázek. Jejich význam je jiný: předně poskytují možnost aspoň hrubého přehledu o dnešním stavu jejich řešení a dále lze z nich čerpat podněty k práci budoucí. Mimo to informují bezprostředně — a tím působivěji — o stinných stránkách dosavadní práce: její roztříštěnosti, pojmové nejednotnosti a terminologickém zmatku.[2] V následujících řádcích budu si z bohatého a pestrého obsahu publikací obou sjezdů[3] všímat toho, co se mi zdá tak či onak významné pro obecnou jazykovědu; nevyčerpávám tedy ani zdaleka všechny příspěvky speciální.

 

Předmětem první skupiny odpovědí na dotazník bruselského sjezdu je otázka slovního kořene. Řada linguistů (zejm. Collinder, Kuryłowicz, Sauvageot) zdůrazňuje nutnost rozlišení synchronického a diachronického pojmu kořene — právem, neboť to teprve vnáší světlo do mladogramatických sporů, je-li kořen abstrakcí čistě jazykozpytnou nebo jazykovou realitou: při diachronickém rozboru slov jde zásadně o jazykozpytnou abstrakci, kdežto s hlediska synchronického o jazykovou realitu stejnou jako na př. slovo nebo tvar, o jakési „asociační jádro slovních útvarů blízkých hláskami a významem“ (Collinder), existující i lexikálně samostatně jako onomatopoická a hlasově-obrazová „adverbia“ (Ammann); o této věci viz v mé knize „Studie z oblasti onomatopoje“ (Praha 1934), str. 9 n. Vývod Benvenistův, že kořen je záležitost linguistů a ne mluvících, protože „mluvíme slovy, ne kořeny“ a jistá slova (na př. zájmena) se nedají redukovat na kořeny, může překvapit jen toho, kdo si neuvědomil stopy mladogramatického zaměření tohoto nástupce Meilletova. Mezi těmi, kteří problém kořene chápou jednostranně historicky (Arntz, Cuny, Przyłuski atd.), nalézáme ku podivu také van Ginnekena, jenž tu opakuje svou domněnku o vzniku slovních kořenů z „mlasků“. Ostatně i ti, kdo odmítají uznat „realitu“ kořene, omezují někdy sami platnost svého stanoviska připomínkami, jež dobře naznačují potřebu rozlišit synchronický a diachronický pojem kořene.[4] Že kořen není jen [217]vědecká abstrakce, cítí právě znalci jazyků struktur jiných než nám běžných.[5] Synchronický pojem kořene může mít ovšem různou náplň jak podle jednotlivých jazyků, tak podle jednotlivých etap jejich dějin,[6] a morfologicky lze jej vymezit negativně jako tu „část slova, jež není motivována derivačně“ (Kuryłowicz; třeba dodat, že nemusí vždy jít právě o část slova). S hlediskem na slovní kořen sám souvisí odpověď na otázku po možnosti „kořenového“ jazyka: představa, že ve vývoji lidské řeči kořen předcházel slovo, je neslučitelná s tím, co dosud víme o jazycích a jejich historii. Ale stejně je s tím neslučitelné tvrzení, že dřív než kořen bylo slovo a dřív než slovo byla věta — tento předsudek plyne na př. Procopoviciovi z jiného, obecnějšího předsudku, že věta nepatří k langue, nýbrž k parole, a že parole je starší než langue (odůvodňuje to m. j. i takto: „Auch heute noch gibt es Leute, welche sich um die Sprache wenig scheren, für die aber das Plappern und Sprechen eine um so unumgänglichere Notwendigkeit ist“ — počítá tedy při langue naivně s jazykovým systémem jen ve smyslu linguistické teorie, a ne také ve smyslu normy v jazykovém povědomí mluvících). V jiných příspěvcích se buď podává formální charakteristika slovního kořene v jazycích více nebo méně exotických (Cohen, Homburgerová, Westermann a j.) nebo se varuje před papírovými historickými rozbory kořenů po způsobu mladogramatiků (Pisani, van Wijk); že tyto varovné hlasy nejsou ani dnes zbytečné, dosvědčuje hned příspěvek W. Planerta s ukázkami z jeho fantastických „kořenových“ etymologií, jimiž chce prokázat genetickou příbuznost skoro všech jazyků Starého světa. Souhrnný referát od J. Duchesne-Guillemina (Rapp. 7 n.) je značně mechanický a nepřináší nic, co by stálo za zmínku.

V odpovědech na další téma, „vnitřní forma jazyka s hlediska bilinguismu“, je příznačná nejednotnost pojmu t. zv. vnitřní formy: zatím co na př. pro Kuryłowicze, Sjoestedt-Jonvalovou a Terraciniho je to jazykový systém ve smyslu strukturalistickém,[7] hledá ji Pisani v „struktuře“ jazyka určené způsobem myšlení („forma mentis“) jednotlivců — podle P. existují totiž jen individuální jazykové akty, představující vždy nějaký nový „výtvor ducha“, takže langue se mu redukuje na soustavu isoglos spojujících individuální řeč; pro Weisgerbera je to zase sémantický plán, zprostředkující mezi jazykovým znakem a vnějším světem („Sachverhalte“) a charakteristicky rozdílný jazyk od jazyka. Obdobně při pojmu bilinguismu střetá se tu pojetí zcela povšechné s úsilím o náležitě jemnou diferenciaci (Michel). Konkretně formuluje problém Sauvageot a Betz:[8] jsou možné výpůjčky povahy strukturální a týká se jazykové míšení nejen parole, nýbrž i langue? Stanoviska k této otázce jsou ovšem různá jak pro jednostrannost materiálu, tak pro uvedenou nejednotnost v pojmech; kdežto na př. Basset odpovídá záporně, plyne z Capidanova příspěvku odpověď kladná a Rosetti pokládá za nejrozumnější sesbírat napřed příslušný materiál v rozsahu, jenž by zaručoval seriosnost jakýchkoli teoretických závěrů. Ve skutečnosti je to tak, že je sice možná strukturální výpůjčka, nikoli však míšení jazykových struktur. Pokus Sjoestedt-Jonvalové vymezit oblast strukturálních vlivů bilinguismu na podkladě rozlišení mezi bilinguismem „lidovým“ a „vzdělaneckým“ a dále toho, jde-li u jednoho z obou jazyků o substrát, superstrát či adstrát (vliv strukturální je podle ní omezen na bilinguismus lidový, pokud jde o působení substrátu na jazyk získaný, a na bilinguismus vzdělanecký, pokud jde o vliv superstrátu na jazyk tradovaný), je příliš [218]schematický a doktrinářský. Schematisaci skutečnostních jevů se ovšem nevyhneme při žádné vědecké práci, neboť je pro ni nezbytná; nesmí však překračovat práh svého oprávnění, jež se vyčerpává tím, že slouží jako podklad typisace skutečnostních jevů — i tu platí slova o dobrém sluhovi, ale zlém pánu. V souhrnném referátu od Sauvageota (Rapp. 19 n.) nalezne čtenář řadu pozorování o bilinguismu v oblasti ugrofinské, zejm. o vlivu němčiny na maďarštinu, a obecný závěr z nich vyvozený: bilinguismus vede k „infiltraci“ norem cizího jazyka do mateřštiny jen do té míry, pokud to dovoluje její struktura — tedy závěr, potvrzující naše hořejší stanovisko.

Podobný obraz poskytují odpovědi k tématu „celkový ráz jazyka společného (Gemeinsprache, langue commune)“: jádrem mnoha z nich je prostě upozorňování na různý smysl pojmu společného jazyka (Pisani, Sauvageot) nebo pokus o určení jeho rozsahu (Mohrmannová,Sjoestedt-Jonvalová, Terracini, Weisgerber), kdežto k charakteristice jeho obsahu — jak zní téma — dostávají se jen nemnozí (Michel, Westermann, zčásti Sjoestedt-Jonvalová); Pintelon na konci souhrnného referátu (Rapp. 55) prohlásil tuto otázku vůbec za předčasnou pro nedostatek soustavných prací přípravných. Sjoestedt-Jonvalová rozlišuje tři základní typy: jazyk „společný“ (langue commune), charakterisovaný akomodací k místně-jazykovému prostředí, jazyk „vládnoucí“ (l. dominante), charakterisovaný tím, že si uchovává svou původnost, a jazyk „kulturní“ (l. porteuse de culture), charakterisovaný adaptací k svému účelu jako výrazu kultury — tím se zas přílišně schematisuje a nevyčerpává jazyková skutečnost. Zato jsou hodnotné výsledky autorčina šetření stran celkových rysů „společné“ irštiny: banalisace (ne zjednodušení!) zvukové stránky, archaičnost morfologická, velké rozhojnění slovníku a složitější syntaxe. Westermannovo zjištění, že hlavní rysy dorozumívacích žargonů afrických jsou zjednodušení fonické i morfologické a naopak rozhojnění slovníku, souhlasí s tím, co víme o rázu takových žargonů odjinud. Mnoho příbuzného s otázkou „vnitřní formy“ s hlediska bilinguismu má otázka jazykového substrátu, superstrátu a adstrátu, tvořící další téma bruselského sjezdu. V odpovědech nalézáme na jedné straně skepsi proti přeceňování substrátu jako faktoru jazykových změn (Brandenstein, Whatmough a j.), na druhé straně přesvědčení, že je to nejdůležitější faktor těchto změn (Botiglioni); jiní jsou zas přesvědčeni o pronikavějším působení adstrátu než substrátu (zejm. Valkhoff). Zásadní rozpory jsou ve vysvětlování podstaty tohoto působení: hledá se hned v „biologické podmíněnosti jazykovědědičnými vlohami“ (Ammann), hned zas v „tvůrčím duchu dvojjazyčného jedince“ (Pisani) a Poerckovi je prostě totožná s bilinguismem (termín „substrát“ pokládá proto za zbytečný), stejně jako Terracinimu s jazykovou innovací.[9] Správně praví Alonso, že naturalistické termíny jako substrát, superstrát jsou s linguistického hlediska nepřesné a že pojmy jimi označené mohou být jen pomůcky a ne cíl linguistické interpretace. Artikulační basi nechápe jako fakt biologický, nýbrž je mu „une réalité culturelle“; východiskem artikulace není klidová poloha této base, nýbrž psychická „disposice“ mluvících (Alonso tím znamenitě postihuje rozdíl mezi metodickým postojem fonetiky a fonologie). Změny „orientace v dějinách“ substrátu jsou určovány změnami „jazykového ideálu“ — jinými slovy: o působení nebo eliminaci vlivu substrátu (superstrátu, adstrátu) rozhoduje jazyková norma. K čistě linguistické formulaci problému dospívají také Bröndal a Terracini; celkem však je příliš mnoho zájmu a místa věnováno jeho mimolinguistickým stránkám (Alessio, Gamillscheg, Terracini, v. Wartburg). Shrnuje-li Bartoli výsledek odpovědí i jiné novější literatury tak, že žádný jazyk není „čistý“ a všechny jazykové změny „in ultima analisi“ jsou původu alloglottního (Rapp. 65), dokazuje to jen dosavadní nedostatek strukturálního zřetele při zkoumání těchto změn: právě změny systému mají vždy původ v něm samém, i když vnější podnět k nim může být vliv jiného jazyka.

[219]Chudá je žeň odpovědí na téma „morfologická struktura (systémové typy)“: kromě všeobecných kritických poznámek o tom, co se dosud vykonalo, a programatických o tom, co se vykonat má (na př. Sauvageot radí zkoumat „kombinovanou hru prvků morfologických, syntaktických a fonologických, abychom mohli definovat morfologickou strukturu“, neboť „struktura morfologická je funkcí struktury syntaktické a fonologické“ atd.), nalézáme v nich opakována rozdílná stanoviska jak těch, kteří trvají na rozlišení typu flexivního, aglutinačního atd., a těch, kteří upírají na př. rozlišení mezi flexí a aglutinací jakoukoli „solidní basi“ (Uhlenbeck), tak dále těch, kteří pokládají typ isolující historicky za původní (Przyłuski), a těch, kteří o všech dosud stanovených typech věří, že tu byly odedávna (v. Ginneken). Zásadně pochybený je pokus Lohmanův, vylíčit indoevropský prajazyk jako extrémní typ zvláštního druhu. Kriteria „morfologické vyspělosti“ jazyka, jak je shrnuje Bonfante, dala by se v logičtějším uspořádání početně redukovat.

Zato zaslouží zvláštní pozornosti obsáhlá přednáška, kterou si jako odpověď na toto téma uchystal pro sjezd Hjelmslev a která byla otištěna v Rapp. (66 n.). S mimořádnou logickou školeností — jak ji u Hj. známe — pokusil se tu autor podat obecnou teorii jazykové morfologie, k níž se už delší dobu vypracovával při budování své „glosematiky“. Úvodem zkoumá metodickou základnu linguistické práce vůbec a precisuje stěžejní pojmy semiologické. Definuje rozdíl mezi „pouhou“ závislostí čili „vztahem“ (rapport) a specifickou závislostí zvanou funkce; zjištěním funkčních závislostí je vyčerpán popis jakékoli struktury, neboť vztahy vyplývají z funkcí samy sebou a lze je z nich dedukovat logicky. Proto je funkce jediným inherentním principem struktury vůbec, a specifikem struktury znakové — tedy i jazykové — je funkce semiologická, t. j. funkční závislost mezi signifiant a signifié; ta musí být východiskem a normou všeho vědeckého třídění jazykových jevů. Pojem struktury se nevyčerpává pojmem mezizávislosti a implikuje možnost poměrné nezávislosti (závislosti unilaterální, ba jen pouhé konstelace) v jistých částech daného systému; zvláště popis znakové struktury systémů tak delikátních, jako jsou systémy jazykové, musí vyhovovat nejen zásadě, že v „langue“ vše je vázáno, nýbrž i požadavku zjistit, do jaké míry je vázáno a v jakém smyslu vázáno není. Úkol linguistův záleží tedy v tom stanovit v jazykových jevech závislosti semiologicky funkční a vyšetřit jejich vzájemnou povahu: jedině ten smysl může mít v linguistice metoda empirická — každý jiný postup je tu apriorní a vědnímu předmětu neadekvátní. Empirická metoda naprosto nevylučuje dedukci, naopak dedukce z ní teprve tvoří metodu vskutku vědeckou; ten, kdo si empirický postup omezuje na indukci, nedostane se přes hranice pouhého popisu materiálu, který je nekonečný (a to jak co do jevů už realisovaných, tak co do jevů ještě možných) — nesejde-li ovšem k induktivním generalisacím, jež jsou zásadně ilogické a mohou být správné jen náhodou. Takto cestou indukce uzavírá se z parole na langue, z usu na normu, velkou většinou dodnes; linguistika nepřekonala ještě své předvědecké stadium a jako vědu nutno ji budovat celou od základu. To platí zejména o „morfologii“, kde — na rozdíl od fonologie — sotva začínáme s osvobozovacím úsilím proti doktrinám „klasické“ mluvnice. Svědčí o tom už sám termín: neexistuje žádná struktura bez formy ani forma bez struktury, každá „věc“ ve smyslu substance je přístupna vědeckému poznání jen ve formě, jejíž funkcí ta věc je; tedy i v jazyce vše je forma, problém jazykové formy je problémem veškeré linguistiky — celá linguistika je morfologie. Proti té části linguistické teorie, jež má za předmět sémantémy, přesněji non-morfémy v rámci „base syntagmatu“ (= lexikologie), stojí ta část linguistiky, jejímž předmětem jsou morfémy a pro níž stanoví Hj. název morfematika. Morfémy jsou prvky v rámci „charakteristiky syntagmatu“, ale jsou možné i uvnitř base samé (morphèmes convertis); obecně jde totiž při sémantémech a morfémech o dva druhy téže „obsahové“ kategorie, jež Hj. shrnuje nadřaděným pojmem plérématémů (proti čistě zvukové kategorii kenématémů). Morfematice je tedy nadřazena plérématika, proti níž stojí kenématika (= fonologie). Tím se Hjelmslevovi na jedné straně vylučuje [220]z nauky o morfémech nauka o „morfologických prostředcích“ (théorie des formants) jako nauka o kenématických jevech, sloužících k zvukovému vyjádření jednotek morfematických, na druhé straně pak mu v morfematice jako v teorii vzájemných funkcí paradigmatických a syntagmatických splývá dosavadní morfologie a syntaxe.

Obecný metodologický základ Hjelmslevovy glosematiky je správný bez výhrady. Jím se z linguistiky vymycují poslední zbytky předstrukturálního myšlení. K těmto zbytkům patří na př. mylné tvrzení, že fonologii odlišuje od fonetiky zřetel k funkční povaze zvukových prvků jazyka; i fonetika, je-li pěstována vskutku vědecky, je nauka o funkčních vztazích těchto prvků, jenže vztazích podstatně jiných než těch, jimiž se zabývá fonologie. Základní metodický omyl starého hláskosloví byl právě v tom, že hledalo a vidělo ve zvukových jevech jazyka funkci něčeho jiného než znaku. Fonetika nepatří do linguistiky ne proto, že to není disciplina „funkční“ — takovou musí být, má-li to být vůbec věda —, nýbrž proto, že svým funkčním zřetelem se vymyká z oblasti věd semiologických vůbec. Důsledným uplatněním rozdílu mezi „funkcí“ a pouhým „vztahem“ při vymezování linguistických pojmů odstraní se leckteré dosavadní obtíže a spory, tak na př. při určování pojmu varianty a jejího poměru k fonému (v rámci daného zvukového plánu je foném určen závislostmi funkčními, kdežto varianty pouhými „vztahy“, jež lze z oněch dedukovat). Jinak však se to má s konkretní aplikací obecných metodických zásad v Hjelmslevově glosematice; ta budí často námitky. Co se morfematiky týká, jest její pojem u Hjelmsleva zároveň příliš široký i příliš úzký. Příliš široký v tom smyslu, že přesahuje nenáležitě do syntaktického plánu jazyka: přes veškerou mezizávislost funkcí morfematických a syntaktických i praktickou jejich neoddělitelnost je předpokladem analysy mluvnických jevů teoretické rozlišení mezi dvěma druhy mluvnických funkcí, z nichž jeden je vlastní protikladům morfematickým a druhý protikladům syntaktickým. Slyšíme sice často výtky proti takovýmto „isolacím, znásilňujícím“ jazykovou skutečnost; ale tyto výtky, napohled líbivé, jsou alogické a obracejí se vlastně proti jakémukoli vědeckému rozboru. Mezizávislost funkcí morfematických a syntaktických najde svůj náležitý odraz v teorii mluvnice rozeznáváním morfematiky slovní (zkoumá morfematické protiklady slov mimo souvislost větnou, na př. ryba ~ rybář a morfematiky větné (morf. protiklady slov v jejich větné souvislosti, na př. ryba ~ akus. rybu), a s druhé strany syntaxe slovní (syntaktické protiklady v rámci věty, na př. subjekt ~ predikát) a syntaxe větné (protiklady souvětné). A jako svým chápáním morfematiky směšuje Hj. morfologický — v dosavadním smyslu — a syntaktický plán jazyka, směšuje svou plérématikou oba tyto plány nadto s plánem lexikálním. Samozřejmě existuje na př. mezizávislost funkcí morfematických a lexikálních, ale ta nevylučuje pojmovou distinkci příslušných plánů jazyka, a teoretický rozbor si ji vyžaduje jako nezbytnou podmínku.[10] Kdyby byl Hj. ve své glosematice ještě přísněji důsledný, musil by stanovit dokonce pojem nadřaděný plérématému a fonému — neboť jako existuje mezizávislost funkcí morfémů a sémantémů („plérémů“), tak existuje i mezizávislost funkcí plérématických a fonematických, projevující se na př. tendencí jednotlivých fonematických prvků expresivních výrazů k sémantické relevanci, tedy k tomu, stát se prvkem lexikálním.[11] Ale touto cestou se nepohne problémem morfému samého; ten lze řešit s úspěchem jen v rámci příslušného plánu jazyka. To zase neznamená, že by se přitom směla přezírat mezizávislost funkcí morfematických a lexikálních; jde prostě o to vyšetřit ji s jednoho, a to adekvátního hlediska. Tuto mezizávislost vidí Hj. ostatně správně: morfémy „dans la caractéristique“, podle tradič[221]ního a dosud běžného usu označované jako odvozovací, označuje právem jako základní, a naopak morfémy „dans la base“, označované dosud jako základní, jsou pro něho morphèmes convertis. Skutečnost „základu“ slova v lexikálním smyslu (= sémantém) nesmí svádět k tomu, abychom si účast této části slova v morfematické struktuře jazyka představovali rovněž jako něco „základního“; s hlediska této struktury jde zásadně o účast negativní, o jakési negativní jádro morfematické, umožňující positivním morfematickým prvkům realisaci jejich funkce, a to právě na podkladě rudimentárního protikladného napětí mezi oběma příslušnými plány, při čemž je vždy možný zvrat tohoto napětí (v případě Hjelmslevových „morphèmes convertis“ a — dodávám — i v opačném případě jakýchsi „plérèmes convertis“, na př. v maďarském nekem ‘mně’ vedle embernek dat. ‘člověku’). Pojem morfematiky u Hjelmsleva je proti tomu příliš úzký v tom smyslu, že vyřazuje „formanty“ jako předmět zvláštní linguistické teorie; tím se obsah morfémů redukuje na jeho stránku významovou, a protože si je Hj. vědom toho, že morfém nelze definovat sémanticky — t. j. že k tomu nestačí jeho mluvnický význam —, říká prostě, že morfémy jsou definovány „par leurs fonctions“. Jenže co to znamená? Každá jazyková funkce je specifická závislost mezi signifiant a signifié a každý prvek jazykového systému je jisté funkční spojení těchto dvou složek: Hjelmslevova definice morfému udává tedy implicite „formans“ (lépe „formém“) i „séma“ jako integrující součásti jeho obsahu, a proto patří obé k předmětu morfematiky. To plyne také z vymezení pojmu morfému cestou přes pojem morfematického protikladu, který ostatně tvoří vlastní jádro problému, kterému se však Hj. důsledně vyhýbá.

Odpovědi na téma „básnický jazyk“ jsou hodnotnější v speciálních pozorováních než obecně teoreticky a jen málokde najdeme ohlas dosavadních výtěžků strukturální metody. Tak na př. Kuryłowicz upozorňuje na metrické využití hláskoslovných archaismů toho druhu, jako je rozšíření schématu  v starořeckém verši na případy, kde druhá slabika nevznikla kontrakcí; nebo Chantraine vysvětluje „zálibu“ básníků v jistých výrazech a mluvnických tvarech adaptací jazyka k jisté veršové struktuře. Metodologické jádro Chantrainových slov, že „v osobní poesii končí práce linguistova a začíná práce stylistikova“, souhlasí se stanoviskem M. Leumanna, podle něhož náleží k předmětu linguistiky ne osobní styl jednotlivých básníků, nýbrž nadindividuální básnický styl jazyka, a s mým rozhraničením linguistiky a stylistiky v TCLP. 6 (1936), 27 n.[12] Cohen zdůrazňuje nutnost zkoumání vztahu mezi jazykem básnickým a „učeným“.[13] Jednostranné a scestné jsou obecné výroky jako na př. Terraciniho, že „básnický jazyk je výraz čisté lyričnosti“, v němž „věta dominuje nad slovem“ atd. Místo kritického referátu o těchto odpovědech vyšla v Rapp. (94 n.) přednáška Mukařovského, resumující současné stanovisko strukturální estetiky.[14]

K dalšímu, indoeuropeistickému tématu „nářeční stav indoevrop. prajazyka“ sešlo se mnoho příspěvků, ukazujících na jednom konkretním případě všechno nebezpečí bludného kruhu, v kterém se často ocítá rekonstruktér předhistorických etap jazyka: z historických shod nebo podobností vysuzuje předhistorickou jednotu a z této soudí na stupeň celkové genetické příbuznosti, ač tato příbuznost je právě podmínkou oné jednoty. Přelud jazykové rekonstrukce záleží v záměně systému historických isoglos jisté jazykové oblasti za systém předhistorického „původního“ jazyka té oblasti. Fakta, čerpaná z historických etap — na př. románské jazyky v porovnání s latinou — mluví nemilosrdně [222]o ošidnosti závěrů, vyvozovaných z daného stavu kterékoli příbuzenské skupiny jazyků pro povahu jejich prajazyka. Zásadně lze všude tam, kde se bez přímého důkazu hledá společný prajazykový původ, vystačit s konvergencí nebo pouhou paralelitou jazykového vývoje. A obdobně jako se závěry ze shod a podobností mezi jazyky má se to i se závěry z rozdílů mezi nimi: skutečná dialektická diferenciace předpokládaného prajazyka se nemusí zračit v rozdílu mezi historickými jazyky nebo dokonce v jejich zeměpisné poloze (víme, ža na př. pozdější řecké dialekty vznikly teprve rozrůzněním ϰοινή, nejsou tedy pokračováním nářeční diferenciace starořecké). Proto jakékoli pokusy o stanovení praindoevropských dialektů a o jejich chronologii mají zcela podružnou cenu vědeckou, která je ještě zmenšována tím, že se z týchž historických fakt vyvozují protichůdné závěry předhistorické, na př. se stejně dokazuje velké prajazykové stáří isoglosy kentum-satem (Kuryłowicz) jako její pozdní vznik, ba „neprajazykovost“ (Arntz, Whatmough). To je možné zejména proto, že se velkou většinou vychází z isolovaných fakt a nepřihlíží k jejich hodnotě v systému jazyka. A co tu připomenuto k odpovědem na otázku po nářečním stavu indoevr. prajazyka, platí i o odpovědech na další indoeuropeistická témata bruselského sjezdu, „staré jazyky maloasijského okruhu a indoevropština“ a „příbuzenské vztahy jazyků germánských“.

Celková úroveň bruselských odpovědí a referátů utrpěla silně neúčastí linguistů pražské školy, jež byla způsobena nepřízní vnějších okolností a nemohla už být odčiněna zamýšlenou účastí na pracích sjezdu samého.

 

Také linguistický dotazník slavistického sjezdu podnítil — zejména otázkami povahy obecnější a metodologické — řadu odpovědí širšího dosahu jazykоvědného. Na otázku po časovém trvání praslovanštiny odpovídají Pisani a van Wijk dobře upozorněním na obtíže a relativnost jakýchkoli jazykových měřítek pro taková určování; prakticky se ta relativnost projevuje známou rozdílností v názorech na otázky toho druhu (na př. jednotlivé odpovědi na uvedené téma kolísají co do termínu ad quem mezi 4. až 11. stoletím). V odpovědi na téma „dosavadní výsledky srovnávací metody v slavistice“ vytýkají Havránek a Mathesius komparatistice, tak jak se ještě převážně pěstuje, mechanické promítání isolovaných jevů historických do praslovanštiny, a pro posouzení oprávněnosti předhistorických rekonstrukcí stanoví Havránek nové, strukturální měřítko: innovace zpravidla odpovídají tendencím daného systému, přežitky se mu vymykají. Vedle těchto českých linguistů staví se za požadavek srovnávat místo jednotlivostí systémové celky výslovně i Barić a Belić. Typický doklad komparatistického atomismu představuje v bělehradských publikacích pokus A. Mayera o časové určení praslovanštiny (Gov. 45 n.); také Bartoliho výklady o „praeethnických innovacích“ v slovanštině (Saopšt. 7 n.), t. j. innovacích vzniklých ještě v indoevr. prajazyce a zděděných do slovanštiny, opírají se o několik málo isolovaných fakt, jichž se dá zrovna tak užít pro, jako jiných takových fakt proti.[15] Společná odpověď Beliće, Ivšiće a Miletiće na téma „sémantická stránka etymologického slovníku slovanských jazyků“ žádá, aby byl ten slovník v „hranicích praslovanštiny historický“. Avšak předně práce etymologova je jiného rázu než práce o dějinách slovníku, ač ovšem obě se navzájem doplňují; je sice možné symbiotické uspořádání etymologie a dějin jednotlivých slov — jak je to na př. v slovníku latiny od Meilleta a Ernouta — ale neznamená to žádný pokrok metodický. Rozhodně pak nemá smyslu chtít od etymologa, aby podával historii slov předhistorických, t. j. zacházel s předhistorickými rekonstrukcemi jako s materiálem historickým. Ostatně v resoluci o této věci, připravené sjezdovým výborem a otištěné v Organizaciji 31, žádá se dokončení Bernekerova slovníku „u dosadašnjem pravcu“; třeba dodat, že jsem vzal [223]tento úkol na sebe už delší čas před vznikem této resoluce.[16] Nelze se spokojit také se společnou odpovědí Beliće a Budimira na podivně formulované téma „odnos funkcije, značenja i forme reči u proučavanju celokupnosti slovenské gramatike“; slovo funkce se v ní béře v laickém významu ‘užití, užívání’ — to vytkl už v „Doplňcích“ Havránek —, a také všechna ostatní nevyjasněnost pojmů způsobuje, že se autoři zaplétají do pouhých perifrází problému, nedostávajíce se k jeho řešení. Chybí jim totiž náležité východisko, zdůrazněné Havránkem v jeho příspěvku: strukturální chápání protikladnosti mluvnických prvků jazyka.[17] Odpovídaje na další otázku, zda a pokud praslovanský „systém sufixálnosti“ souhlasí s poměry prajazykovými, tvrdí Belić, že všechen „vývoj sufixálnosti“ je založen sémanticky, totiž na shodě základního významu členů vzorové dvojice; na př. vzory jako srch. nòsiti — nòsāč zakládají hromadnou derivaci (kòsiti — kòsāč atd.) na rozdíl od „neproduktivního“ znàti — znāk. Ale věc, kterou má B. na mysli, nutno přesněji formulovat tak, že produktivnost morfologické analogie je přímo závislá na lexikální sounáležitosti slovních dvojic, od nichž analogie vychází (tato synchronická sounáležitost se ovšem nemusí krýt se sounáležitostí etymologickou) — a už tím se stane zřejmé, že naprosto nejde o záležitost jen sémantickou, nýbrž právě morfematickou, na př. stupeň produktivnosti je vázán současně na fonematický sklad příslušných formémů (produktivnost je tím menší, čím menší je počet jejich fonematických prvků). Nedokazatelné je Belićovo tvrzení, že stavem sufixálnosti zachovala slovanština lépe než všechny ostatní indoevr. jazyky jednu z „neobyčejně typických zvláštností“ společného prajazyka. Jednostranně historické hledisko překáží Belićovi a Đorđićovi v jejich společné odpovědi na téma „morfologie slovesného vidu v slovanštině“ pochopit podstatu věci: zaměňujíce problém jevu samého s problémem jeho genese, rozlišují „přirozený“ vid původní, jenž prý je v lexikálním významu slovesa samém, a odvozený z něho vid gramatický, jehož se dosahuje rozličnými prostředky derivačními. Ve skutečnosti jde při všech vidových jevech o protiklady morfematické, a „přirozený“ vid lexikální je pouhá fikce; problém vidu zahrnuje ovšem také otázku historických mutací protikladů vidových morfémů, ale samy o sobě se tyto protiklady historicky vysvětlit nedají — a zejména už ne „morfologisací“ něčeho, co je svou podstatou morfologické. Máme tu zároveň příklad toho, k jakému mylnému kruhu při výkladu jazykových jevů vede směšování různých plánů jazyka, v tomto případě plánu morfematického s lexikálním.[18] Nezdravý vliv historismu projevuje se také v společné úvaze Beliće, Mil. Pavloviće a Aleksiće nad otázkou kriterií pro třídění jmenné a slovesné flexe v slovanštině. Proti tomu zdůraznil Havránek, že rozvrstvení skloňovacích a časovacích typů v mluvnické stavbě jazyka dané doby osvětluje pouze třídění synchronické, kdežto třídění „podle rekonstruovaného východiska určuje právě jen společné východisko určitých typů“; jako hlavní kriterium stanoví pak správně tvar s morfémy povahy bezpříznaké, u sloves 3. osobu a u jmen nominativ jednotného čísla.

Přestaneme na těchto ukázkách z odpovědi na témata mluvnická, a obrátíme se nyní k tématům hláskoslovným. Poněvadž fonologii byla na sjezdu vykázána zvláštní sekce a v sjezdových publikacích zvláštní oddíly,[19] jsou hláskoslovné příspěvky roztrženy: část jich vyšla v oddílech této sekce a část v oddílech sekce linguistické. V odpovědi na [224]téma linguistické sekce „vztah mezi vokalickými a konsonantickými systémy slov jazyků“ podal Isačenko hodnotný příspěvek k obecné teorii fonologické.[20] Ukázal, že číselný poměr vokalických a konsonantických fonémuův jednotlivých slovan. jazycích velmi různý od výstředně vokalického typu štokavského (s poměrem 20 : 24) po výstře konsonantický typ polský (5 : 36), je v strukturální souvislosti s řadou jiných rysů fonkých: vokalický typ favorisuje slabičné sonanty, směřuje k tvoření nových slabik a udržuje po př. rozhojňuje melodické protiklady, kdežto konsonantický typ má tendence opáčné; Tím se nově osvětluje na př. zjev (na nějž upozornil už před lety Jakobson), že v žádném slovan. jazyku neexistuje zároveň melodická korelace vokálů a měkkostní korelace konsonantů; a není pochyby o tom, že výsledky autorova šetření v rámci slovanštiny bude lze potvrdit a ještě rozhojnit podobným prozkoumáním jazyků jiných.[21] V odpovědi na téma fonologické sekce „problémy fonologických systémů jazykových svazů“ praví Havránek, že při srovnávání těchto systémů „musíme hleděti především k podstatným znakům … systému, resp. jeho dílce; podstatným znakem jeho jsou oposice…, nikdy členy těchto oposicí (fonémata) samy o sobě… Proto stejné oposice určují zásadně shodu fonologického systému nebo jeho dílce a není k takovéto shodě … třeba identity všech fonémat“ (Dop. 48). O správnosti věci, kterou tu má autor na mysli, není sporu a nutno ji samozřejmě vztahovat na jakékoli fonologické srovnávání vůbec, tedy nejen v rámci jazykových svazů; zvl. se mylně v hláskosloví historickém ztotožňují hláskovými rovnicemi mezi jazyky geneticky příbuznými isolované prvky zvukové bez ohledu na jejich místo v příslušných systémech. Ale námitky budí formulace sama, nevyhovujíc zejména při obecné aplikaci. Určit přesně obsah daného fonému lze právě jen pomocí všech protikladů, kterých se ten foném účastní; a protože shoda dvou jazyků v určitém fonému je shoda těch jazyků ve fonologickém obsahu zvukového prvku, musí eo ips znamenat shodu v příslušných protikladech. Fonémy jsou tedy zrovna tak „podstatným znakem“ systému jako fonematické protiklady, a při stanovení fonologických shod a rozdílů mezi jazyky, po př. jednotlivými dějinnými etapami téhož jazyka nutno hledět nejen k tomu, v čem se mezi sebou shodují nebo liší s hlediska celkových resp. dílčích systémů oposičních, nýbrž právě tak i k tomu, v čem se mezi sebou shodují nebo liší s hlediska jednotlivých fonémů, při čemž jde o zjištění shod a rozdílů předně v obsahu fonémů a dále v povaze a rozsahu jejich strukturálního využití. V přednášce, určené k zahájení fonologické sekce (vyšla v Gov. 28 n. a je vlastně odpovědí na téma „konservační a innovační tendence ve vývoji fonologických systémů slovan. jazyků“) shrnuje van Wijk representativně výsledky strukturální práce o slovan. hláskosloví, načrtávaje srovnávací dějiny fonologických systémů slovanštiny a zdůrazňuje přitom kombinovanou působnost konservačních a innovačních tendencí v dějinách jazyků vůbec. K témuž tématu jsem připojil hlavní myšlenku svých prací o zvukové konservativnosti výrazů expresivních, а k tématu „fonologická teorie v pracích van Wijka a Trubeckého“ obsah studie uveřejněné v Acta linguistica 1 (1939).

Myšlenka, aby fonologie na slavistickém sjezdu byla vykázána do zvláštní sekce nebyla šťastná; nejde tu přece o zvláštní úsek vědního předmětu, jenž by opravňoval k takovému oddělování, nýbrž o vědní metodu — a to metodu, bez níž je dnes linguistika nemyslitelná. Témata fonologické sekce měla být vřazena mezi hláskoslovná témata společné sekce linguistické už proto, že i na tato témata musily se čekat — a také došly — [225]příspěvky fonologické, jež byly v sjezdových publikacích otištěny v oddílech této společné sekce; ostatně všechna jiná strukturální linguistika zůstala v rámci společné sekce. Uvedené roztržení není jediná chyba v uspořádání sjezdových témat: do linguistické sekce, z níž byla vyřazena fonologie, byla zato vřazena fonetika, a vše, co se týká básnického jazyka, bylo mechanicky zahrnuto do sekce literárně-vědní,[22] což působí zvlášť křiklavě u příspěvků, jako je na př. Hrabákův a Mukařovského o vztahu mezi veršem a fonologickou strukturou. Tyto rušivé okolnosti by při budoucím sjezdu měly odpadnout.

V celku ukazuje přehlídka linguistiky v publikacích obou sjezdů, že náležité chápání věcí obecných i speciálních je tu ještě v menšině proti tradičnímu chápání předstrukturálnímu, že se leckde také pod moderní terminologií kryjí antikvované představy a že na mnoha místech je problematika vskutku linguistická odsouvána rozpravami o rozmanitých linguistických pseudoproblémech. Tato nepříznivá bilance neodpovídá současnému stavu jazykovědy; byla zaviněna patrně také malou účastí českých strukturalistů na přípravných pracích obou sjezdů.[23]


[1] Publikace bruselského sjezdu: Réponses au Questionnaire (Brugy, Impr. Sainte Catherine, 1939); Réponses … suite (tamt.); Rapports, zkracuji Rapp. (tamt.); Dokumente zur Interpunktion europäischer Sprachen (Göteborg, Elanders Boktr., 1939).

Publikace bělehradského sjezdu: Zbirka odgovora na pitanja (Beograd, „Mlada Srbija“, 1939); Saopštenja i referati = Saopšt. (tamt.); Dopune (k oběma předcházejícím knihám) = Dop.; Govori i predavanja = Gov. (tamt.); Organizacija (tamt.). — Pro chvatné korektury zůstalo v publikacích bělehradského sjezdu množství tiskových chyb, rušících nejednou i smysl tekstu.

[2] Ukázky toho viz níže (jazyková funkce, „vnitřní forma“ jazyka a j.).

[3] Celkem obsahují bruselské publikace 111 příspěvků od 66 autorů, bělehradské v linguistických oddílech 142 příspěvků od 80 autorů (jazykovědných otázek týká se také několik příspěvků v oddílech literárněvědních).

[4] Na př. Brockelmann („im Sprachbewußtsein kommt ihr [= der Wurzel] doch eine gewisse psychische Realität zu“), nebo Benveniste (rozlišováním mezi racine a radical).

[5] Na př. Basset (o kořeni v jazycích berberských).

[6] Homburgerová dokládá z negroafrických jazyků zjev, že část historického kořene je pociťována synchronicky jako affix (arab. kitabu > negroafr. ki-tabu, plur. bi-tabu); naopak upozorňuje Kuryłowicz na to, že affixy tvarů s „nulovým charakterem“ jsou často inkorporovány do kořene (na př. polské jestem, novoperské hästäm k 3. sg. jest atd.) nebo zvlášť snadno mizejí (na př. čes. bere, pol. bierze atd. proti círk.-slov. beretъ).

[7] Někdy také jen systém gramatický (Basset) a dokonce jen fonologický (Baader v odpovědi na téma „příbuznost germánských jazyků“).

[8] Stejně Bröndal v odpovědi na téma „substrát, superstrát, adstrát“.

[9] Cohen chce naopak od typů již stanovených odlišovat ještě „transfusi“ starších jazyků psaných do vznikajících jazyků spisovných; ale to je jen určitý speciální případ oněch typů.

[10] Ovšem to, co v jistých jazycích obsahuje plán morfologický a plán lexikální, nemusí se krýt s tím, co každý z obou těchto plánů obsahuje v jazycích jiných; tak jevy derivační, tvořící obecně jakési zprostředkující pásmo mezi jazykovou morfologií a lexikem, patří — podle morfologického typu daného jazyka — brzy do plánu morfologického („morfematiky slova“), brzy do plánu lexikálního.

[11] O tom viz v mé stati Laut und Wortbedeutung, TCLP. 8 (1939) str. 64 n.

[12] Podrobněji v mé přednášce o jazykovém stylu v létě 1940 v Pražském linguist. kroužku, jejíž obecná část vyjde v některém z příštích čísel tohoto časopisu.

[13] V přednášce, uvedené v předcházející poznámce, pokusil jsem se ukázat neoprávněnost názoru dosud běžného, že rozdíl mezi stylem básnickým a logickým tvoří „samoúčelnost“ jazyka v rámci básnického stilu: splývání účelu jazykové činnosti s jejím prostředkem není specifikem stylu básnického, neboť se dá zrovna tak prokázat jako příznačný rys stylu logického.

[14] These Mukařovského znají čtenáři Slova a slovesnosti z jeho článku „O jazyce básnickém“, zde str. 113 n., který je podrobněji rozvedl.

[15] Totéž platí o obdobných výkladech Bartoliho k bruselským tématům „nářeční stav indoevr. prajazyka“ a „příbuznost jazyků germánských“ (obšírněji už v Arch. glott. it., sv. 25, 26, 29, 30).

[16] Winterovo nakladatelství heidelbergské začne s vydáváním mého pokračování Bernekerova slovníku, jakmile to dovolí vnější okolnosti.

[17] Belić také v své zahajovací řeči (Gov. 10 n.) mylně ztotožňuje funkci s „upotrebom“ a formu se strukturou.

[18] Belić se k otázce vidu vrací obšírně ještě v zahajovacím proslovu (Gov. 12 n.).

[19] Stejně balkanologii. Z prací, týkajících se balkánského svazu jazykového, připomínám tu příspěvek Havránkův, stavící se za výklad pádového synkretismu v tomto svazu stykem rozličných syntetických deklinací původnějších, pokus J. Schröpfera Dop. 79 n. o výklad synkretismu u genitivu a dativu v bulharštině — i jinde na Balkáně — v souvislosti s neurčitou mezí mezi těmito pády v sousedních jazykových oblastech neindoevropských, a Skokovu přednášku Gov. 79 n., kde hájí a znovu vysvětluje pojem a úkol „balkánské linguistiky“ proti těm, kteří jej odmítají nebo chápou nenáležitě.

[20] V plném znění vyšla tato Isačenkova studie v Linguist. Slovaca 1—2 (1939—40).

[21] Obecně teoretický význam má také Isačenkovo zjištění (v sjezdové přednášce, otištěné v Gov. 56 n.), že v dějinách flexe jednotlivých slovan. jazyků projevuje se buď tendence po pronikavější restrikci tvarů slovesných se současným favorisováním flexe jmenné (typ východní), anebo tendence opačného směru (typ západní, jenž převládá také na slovan. jihu, a je vlastní celé oblasti západoevropské); i tu jde o projev jisté strukturální zákonitosti, kterou autor v závěru naznačil thesí o intoleranci („nesovmestimosti“) obou druhů flexe, a prokázal zvláště na faktech velkoruských.

[22] V sjezdových tématech a prospektech se tato věda označuje neprávem důsledně jako literární historie.

[23] V publikacích bruselského sjezdu není ani jeden příspěvek od českého linguisty (jediný Čech mezi autory je estetik Mukařovský); v publikacích bělehradského sjezdu — nepočítáme-li poznámky o věcech technických a organisačních — je 21 linguistických příspěvků od 11 českých autorů (zhruba 15% celkového počtu), většinou nestrukturalistů.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, pp. 215-225

Previous Bohumil Trnka: O současném bádání o fonologii. II.

Next Otakar Vašek, Bohuslav Havránek: Česká a slovenská literatura v Jugoslavii od 1800 do 1935