dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O současném bádání o fonologii. II.

Bohumil Trnka

[Discussion]

(pdf)

-

Další kapitoly Trubeckého „Grundzüge“[1] podávají široce založený pokus o fonologickou systematiku, opírající se o nejrozmanitější jazyky, jejichž fonetické jevy jsou podrobeny fonologické interpretaci, v níž — jak T. sám praví — zůstalo z fonetiky velmi málo. Vycházeje ze základního rozdělení hlásek na samohlásky a souhlásky, prohlašuje proti názoru Hjelmslevovu[2] rozdíl mezi nimi za definovatelný jen z hlediska fonetického. [204]V souhlase s Menzerathem spatřuje charakteristický rys souhlásek v tvoření a překonávání artikulační překážky, samohlásek v nedostatku takových překážek. Z tohoto pojetí plyne, že za vlastnosti ryze souhláskové považuje ty, kterými se artikulační překážky překonávají, za vlastnosti ryze samohláskové pak ty, které se týkají různých způsobů bezpřekážkové artikulace, t. j. otevřenost. Vlastnosti, které jsou společné samohláskám i souhláskám, jsou vlastnosti lokalisační čili timbrové a resonanční (hlavně nasálnost — orálnost). Každá hláska, ať již samohláska nebo souhláska, je určována třemi koordinátami (t. j. timbrem, resonancí a různým druhem otevření, resp. překonávání artikulační překážky), z nichž první a třetí jsou ve zvláště těsném poměru. S tím vším lze souhlasit, jen zamítání fonologické definice samohlásek a souhlásek není podle mého soudu zcela odůvodněno. Definujeme-li proto podle Jakobsona[3] samohlásky jako fonémata, jež jsou schopna protikladu otevřenosti, a souhlásky jako fonémata, jež ho schopna nejsou, neodporuje této definici ani okolnost, že souhlásky mohou býti někdy slabikotvorné a naopak samohlásky neslabičné.

Podrobný rozbor samohláskových oposic (str. 86—114) se řídí celkem týmiž zásadami jako výklady[4] Trubeckého v průkopnické studii v TCLP I, 39 n. Zcela nová je pouze jeho systemisace oposic souhláskových. Lokalisační vlastnosti, společné souhláskám i samohláskám, jsou ve všech souhláskových systémech — na rozdíl od samohlásek — relevantní. Souhlásky, které mají s jinými souhláskovými fonématy téhož jazykového systému společnou jen vlastnost lokalisační a jinak vlastnostmi resonančními i různými způsoby překonávání artikulační překážky se liší, tvoří základní lokalisační řady, jež mohou míti různý počet členů. Z těchto řad jsou v každém jazyku zastoupeny zubnice a ve většině jazyků i guturály, retnice a sykavky, kdežto souhlásky laterální, guturolabiální, palatální a laryngální v mnohých jazycích vůbec chybějí. Místo jedné základní řady nastupují v některých jazycích dvě řady lokalisační, jež jsou navzájem v jednodimensionálním, stejnomocném protikladu, k ostatním pak řadám v protikladu vícedimensionálním. Tak ve spisovné němčině labiální řada, charakterisovaná artikulací spodního rtu, je roztříštěna ve dvě t. zv. sesterské řady, bilabiální (b, p, m) a labiodentální (w, f, pf, nebo v češtině, slovenštině, maďarštině a srbochorvatštině tvoří sesterské řady zubnice a palatály. Nutno připomenout, že fonologickou lokalisaci nesmíme zaměňovati s fonetickým místem artikulace a také o roztříštění jedné základní řady lokalisační ve dvě sesterské lze mluviti jen tehdy, žádá-li toho fonologický kontekst daného jazyka. Ve francouzštině na př. nelze mluviti o dvou lokalisačních řadách, bilabiální (p — b) a labiodentální (f — v) jako sesterských, ačkoliv jsou ve vzájemném poměru jednodimensionálním, ježto se ve francouzském souhláskovém systému nevyskytuje nikdy poměr spiranta — závěrová hláska v ryzí formě. Akustickým podkladem tříštění základních řad lokalisačních, které stojí k sobě v poměru vícedimensionálním, je podle názoru Trubeckého buď stejnomocný protiklad souhlásek ostrých („scharfklingende“) a jemných („sanftklingende“) anebo jiný, rovněž stejnomocný protiklad souhlásek dutých („hohle“) a plochých („flache“). První protiklad vyniká zejména u spirant (srov. na př. ostré f proti jemnému retnému φ); ostré š proti jemnému s, při čemž jsou ostré akusticky zřetelnější než jemné. Druhý protiklad spočívá ve změně objemu a tvaru obou resonančních prostorů, z nichž jeden je před místem artikulace, druhý za ním. Roztříštění na př. základní řady hrdelnic ve dvě sesterské řady velár a palatál je podmíněno rozrůzněním délky před[205]ního prostoru nebo roztříštění apikál v zubnice a palatály (jak je tomu v češtině, slovenštině a maďarštině) je působeno rozrůzněním objemu i tvaru resonančního prostoru. V těch jazycích, v nichž se základní řada lokalisační rozbíjí na tři sesterské řady (jako v některých jazycích kavkazských), jsou tyto paralelní řady k sobě navzájem v protikladu stupňovém. Jak budeme viděti později (str. 206), přejal Trubeckoj pro výklad lokalisačních řad, jež jsou ve vzájemném protikladu jednodimensionálním, částečně názory Jakobsonovy, jejichž úplné přijetí by však ohrozilo jeho výklady o vícedimensionálním rázu protikladů základních řad lokalisačních a tím i jeho rozlišení na řady základní a sesterské. Pokračujme však nyní dále v jeho fonologické systemisaci.

Ve většině jazyků postupuje podle výkladu Trubeckého rozrůznění lokalisačních řad ještě dále, a to tak, že se základní, po případě sesterské řady rozdělují ve dvě řady, jejichž vzájemná oposice je privativní, a týká-li se aspoň dvou párů, korelativní. Tyto řady nazývá Trubeckoj řadami „vedlejší součinnosti“, protože se v řadě příznakových fonémat spojuje normální artikulační postavení, které je vlastní řadě bezpříznakové, ještě s jiným postavením artikulačních orgánů, které se základní, lokalisační artikulace nezúčastňují. Akustickým výsledkem této vedlejší součinnosti bývá obyčejně jisté zabarvení souhlásek příznakové řady, jež chybí souhláskám řady bezpříznakové a je tudíž jejich korelačním příznakem. Nejrozšířenější z řad vedlejší součinnosti (které bychom mohli kratčeji zváti synergetickými) je korelace palatální, objevující se — v různém rozsahu — ve velkém počtu jazyků, jako v gaelštině, polštině, ruštině, ukrajinštině, litevštině, japonštině a j. v., kdežto jiné korelace, jako korelace labialisační, důrazně palatalisační nebo důrazně velarisační se vyskytují v menším počtu jazyků, jako v jazycích semitských a jiných méně známých řečech, další dvě pak, jež Trubeckoj nazývá korelacemi „plné guturalisace“ a „labiovelarisace“, jsou omezeny jen na některé jazyky bantuské. Mlaskavky některých afrických jazyků (j. hotentotštiny, křováčtiny a některých jazyků bantuských) zahrnuje Trubeckoj sice také do protikladů synergetických, ale vykazuje jim proti ostatním takovým řadám, jimž korelační příznak propůjčuje jistý timbre, zvláštní skupinu. K řadám lokalisačním náležejí v mnohých jazycích všechny souhlásky, v některých jazykových systémech stojí však jisté souhlásky (nejčastěji r, l a h) mimo tyto řady. Tak likvidy (r — l) lze z fonologického hlediska považovati za členy lokalisační řady jen v těch jazycích, v nichž se boková artikulace týká většího počtu fonémat, jejichž ostatní rozlišující znaky se rovnají katalytickým vlastnostem fonémat jiných základních (nebo sesterských) řad, jak je tomu na př. v eskymáčtině nebo v některých jazycích afrických. Jinak stojí likvidy v privativním protikladu katalytickém jako hláska hrčivá — nehrčivá, po příp. boková — neboková, je-li totiž tento protiklad omezen jen na tento pár fonémat. Podobně h je v češtině příznakovým fonématem korelace znělosti (h — ch jako z — s, d — t atd.) a náleží tudíž k lokalisační řadě guturál nebo h v dánštině se účastní podle názoru Trubeckého protikladu fonémat aspirovaných a neaspirovaných (h — hrdelný ráz jako b — p, d — t, g — k), kdežto ve velkém počtu jazyků (jako v němčině) je h mimo jakoukoli lokalisační řadu.

Lokalisační vlastnosti jsou společné souhláskám i samohláskám. Katalytické oposice jsou vlastní jen souhláskám, neboť jen tyto kladou výdechovému proudu překážky různého stupně, které musí býti překonávány. Nejvyšší překážkový stupeň je u souhlásek závěrových, prostřední u souhlásek třených a nejmenší u souhlásek sonorních. Poněvadž pak souhlásky třené se sonorními tvoří společnou oposici proti souhláskám závěrovým (okamžitým) a hlásky sonorní stojí opět proti hláskám závěrovým a třeným jako šumům, může býti mezi fonématy těchto tří překážkových stupňů celkem pět protikladů, jež jsou privativní. Tak stojí v oposici hlásky sonorní k šumům (v tamilštině), okamžité hlásky k durativním (v eskymáčtině), závěrové k třeným (k — ch, с — s, č — š, ď — j v češtině; p — f, t — ϑ, k — ch, ts — s v nové řečtině) a třené k sonorním (v jistém dialektu nuerském v egyptském Sudanu a podle překvapující fonologické diagnosy autorovy i v dánštině: [206]p — v, t — δ, k — γ). Katalytické oposice vyčerpávají zřídka celou soustavu souhláskových oposic. Vedle nich se v hojném počtu jazyků vyskytují ještě jiné oposice, které zahrnují fonémata téhož překážkového (katalytického) stupně a téže lokalisační řady. K těmto oposicím, které jsou vždy jednodimensionální a které autor označuje jako katalytické korelace druhého stupně, náleží korelace napětí (fortis — lenis v němčině), intensity, znělosti (b — p, d — t, z — s atd., v češtině, ruštině, angličtině a m. v.), aspirace (ph — p, bh — b, th — t, dh — d atd., v staré indičtině; p — b, t — d, k — g, h — ráz, v dánštině), korelace t. zv. rekursní, t. j. oposice souhlásek artikulovaných výdechovým proudem z plic a souhlásek, které se artikulují pomocí vzduchové vrstvy nad zavřeným hrdlem (v některých jaz. východokavk.), korelace retného závěru (t. j. oposice závěrových hlásek s retnou explosí a závěrových hlásek bez této explose) a posléze korelace preaspirační (souhláska s aspirovanou implosí v oposici k souhlásce bez této implose), doložená v některých jazycích amerických. K další vrstvě hláskových vlastností náleží podle Trubeckého jednodimensionální, po případě korelativní oposice souhlásky geminované a negeminované. Fonologickou geminaci souhláskovou označuje proto Trubeckoj názvem „katalytická oposice třetího stupně“.

K vlastnostem resonančním, jimiž autor končí svou katalogisaci souhláskových oposic vyskytujících se v jazykových systémech, náleží téměř jen oposice mezi hláskami nosovými (jež jsou vždy sonorní) a orálními, ať již závěrovými nebo třenými (srov. m — p, n — t, ň — ť v češtině a maďarštině; m — p, n — t, ň — j ve francouzštině). V některých jazycích je oposice nasály a odpovídající orály uvolněna, a to tím, že nasál bývá mnohem méně než hlásek orálních. K takovémuto uvolnění, které Trubeckoj hlouběji nezkoumá, přispívá však ještě jiný zajímavý rys nasálních souhlásek, totiž ten, že se jejich lokalisační vlastnosti často neutralisují, takže se i po této stránce vzdalují od hlásek orálních.[5]

Srovnejme nyní toto složité roztřídění souhláskových oposic s rozborem, který podnikl R. Jakobson v pojednání Observations sur le classement phonologique des consonnes, předneseném na gentském sjezdu fonetických věd (srov. Proceedings III, 34n.). Vycházeje z předpokladu, že fonologické oposice jsou vždy binárního rázu, rozlišuje: 1. souhlásky „zadní“ (velopalatály) od „předních“ (labiál a dentál), při nichž dominující nebo jediný prostor resonanční je umístěn před artikulačním bodem, resp. za ním, 2. souhlásky se zabarvením tupým (veláry a labiály) a ostrým (palatály a dentály), z nichž první nabývají své akustické vlastnosti v prodlouženém a nerozděleném prostoru resonančním při současném zúžení laryngu, druhé ve dvou zkrácených resonančních prostorech při současném rozšíření laryngu,[6] 3. souhlásky mdlé („mates“) od řezavých („stridentes“: sykavky, hlásky š-ové, labiodentály a uvuláry), jejichž akustický účinek vzniká způsobem jejich artikulace. Poněvadž první dvě oposice odpovídají t. zv. kvalitativním oposicím samohláskovým (stupni otevření a timbru), podobají se nejjednodušší schémata orálních souhlásek, v nichž není oposice souhlásek mdlých a řezavých, j. trojúhelníkové (k — p — t) v některých řečích Tichého oceánu nebo čvercové (k — ť — p — t) v australské řeči aranta, schématům oposic samohláskových. V oposici ke všem určeným souhláskám stojí likvidy r a l, jejichž společná vlastnost je klouzavost artikulačního proudu, působená podélným jeho rozdělením nebo intermitujícími záchvěvy jazyka. Jakobsonova teorie souhláskových oposic, [207]kterou uvádím jen v hlavních jejích rysech, má tu přednost, že lokalisační řady fonémat rozkládá jen na dvě základní oposiční řady, jež jsou jednodimensionální, a tím dobře vysvětluje jak změny velárních hlásek v labiální nebo palatální, tak i změny dentál v palatály, jež se objevují v historickém vývoji mnohých jazyků.[7] Podle teorie Trubeckého zůstává na př. změna kt > pt v rumunštině nevysvětlena a také neutralisace lokalisačních oposic nasálních souhlásek, jež musí pojímati rovněž jako vícedimensionální, je ve skrytém rozporu s jinými částmi jeho teorie.

K distinktivním oposicím náleží jako třetí jejich druh prosodické vlastnosti, jež autor považuje nyní na rozdíl od svých dřívějších názorů vyslovených v TCLP (I, 44) za vlastnosti celé slabiky, protože mohou býti v ní prosodicky irrelevantní i samohlásky.[8] Nositelem prosodických protikladů může býti buď jedno fonéma, ať již je to samohláska nebo souhláska, aneb skupina fonémat skládající se ze samohlásky a souhlásky nebo souhlásky a samohlásky. Jako polyfonématické hodnotí Trubeckoj také dlouhé samohlásky těch jazyků, v nichž se rozkládají z morfologického nebo jiného zřetele ve dvě krátké (jako ve finštině srov. kukka „květina“ — partitiv kukkaa jako talo „dvůr“ — taloa) nebo v kterých se relevantně rozlišuje dvojí přízvuk (j. v litevštině, srbochorvatštině a pod.), po případě dvojí slabika s hrdelnou explosivou a bez hrdelné explosivy (jako v dánštině). V takovýchto jazycích se prosodické jednotky čili prosodémy nekryjí se slabikou, nýbrž s mórami. Stojí tudíž proti sobě jazyky, které počítají slabiky (jako ruština, čeština, maďarština), a ty, které počítají móry (jako finština, latina, slovenština; litevština, srbochorvatština, švédština, dánština), při čemž se prosodémy v jazycích počítajících slabiky rozlišují buď jen délkou (na př. v češtině a maďarštině) nebo jen (volným) přízvukem (jako v ruštině), kdežto v jazycích mórových tónovou výškou. V obou druzích jazyků, monotónických i polytónických, mohou nastati dva případy: buď se tvoří ve slovech vrchol, takže jen jeden slabičný nositel je vyzvednut, ať již intensitou (v jazycích monotónických) nebo zvýšením tónu (v jazycích polytónických) aneb ve slovech může být vyzvednuto několik slabičných nositelů, a to buď intensitou (délkou, na př. v češtině) nebo průběhem tónovým (v jazycích polytónických). Protiklady kulminativní (přízvuk, resp. výška tónová) stojí tedy proti nekulminativním (délce, resp. průběhu tónovému). Rozlišení prosodémů se jeví v jazycích počítajících slabiky jen ve dvou formách, t. j. délkou nebo přízvukem, kdežto v jazycích mórových je zastoupena mimo korelaci přízvuku i korelace tónového průběhu, tónové výšky a konečně i prosodické geminace, t. j. rozdílu mezi jednomórovými a dvoumórovými slabičnými nositeli, který je nezbytnou a v některých jazycích, jež Trubeckoj pokládá za polytónické, jako ve finštině a slovenštině, jedinou známkou polytónie, snadno v těchto jazycích zaměnitelnou s korelací intensity (délky).

Korelace tónové výšky, zastoupená hojně v různých jazycích asijských, afrických i amerických, je cizí evropským jazykům, kdežto korelace přízvuku je vlastní četným jazykům evropským i mimoevropským, a to jak jazykovým systémům mórovým, tak slabikovým (jako všem jazykům románským mimo francouzštinu, nové řečtině, bulharštině, ukrajinštině, ruštině). V jazycích počítajících móry může spočívati přízvuk buď na jednomórové slabice nebo na jedné z obou mór dlouhé slabiky, takže vzniká v těchto slabikách (privativní) protiklad tónového průběhu. V mórových jazycích je tudíž zastoupeno několik typů prosodických: v jedněch se prosodicky rozlišuje pět druhů slabik (jednomórová přízvučná, jednomórová nepřízvučná, dvoumórová nepřízvučná, dvoumórová přízvučná), v jiných šest (mají-li obě móry dlouhé slabiky rovný, funkčně rozlišující přízvuk, jak tomu je v některých čínských nářečích) nebo jen čtyři, jsou-li buď všechny přízvučné slabiky [208]dvoumórové (jako ve slovinském nářečí kašubštiny) nebo všechny nepřízvučné slabiky jednomórové (ve slovinštině). Postavení fonologicky relevantního přízvuku musí býti volné, ale tato volnost bývá v různých jazycích omezena zvláštními pravidly. Tak v italštině a nové řečtině je přízvuk na jedné ze tří posledních slabik, v kürinštině a jiných východokavkazských jazycích na prvních dvou. V staré řečtině, která na rozdíl od nové řečtiny náležela k jazykům mórovým, vzdálenost mezi koncovou a přízvučnou mórou nemohla podle Jakobsonovy formulace přízvukového pravidla přestoupiti mez jedné slabiky. V lotyštině je přízvuk vždy na první nebo na druhé móře první slabiky, v estonštině na první nebo druhé (i když druhá móra nenáleží první slabice). Ve spisovné slovinštině je přízvuk ve slovech, která nemají dvoumórovou slabiku, na slabice poslední, a je-li tato otevřená, fakultativně i na druhé slabice od konce. V některých jazycích, j. v japonském nářečí kyoto kulminativní vypíchnutí zahrnuje několik za sebou následujících mór beze zření na slabičnou mez.

Zvláštní postavení po stránce prosodických protikladů zaujímá podle Trubeckého němčina, holandština a angličtina. Ve všech těchto třech jazycích germánských má fonologickou platnost délka samohlásek, ale vedle ní rozlišuje slova i přízvuk (srov. něm. durchtreiben: durch|treiben). Příznakovou řadu tvoří podle mínění Trubeckého samohlásky krátké, protože v otevřených slabikách přízvučných (jako něm. Klee, sie, da), kde protiklad dlouhé a krátké samohlásky se neutralisuje, nastupují samohlásky dlouhé. Krátkost záleží ve způsobu připojení následující souhlásky, která přerývá samohlásku ve vrcholném bodu její artikulace. Korelačním příznakem je tedy ostrý slabičný řez a nikoliv kvantita samohláskového prosodému sama, jak je tomu na př. v češtině. Při volném řezu jsou předcházející samohlásky dlouhé (jako Ro-se, Kö-nig), v nepřízvučném postavení však v obyčejném stylu výslovnosti (le-bendig) krátké. Teorie Trubeckého, opírající se o Sieversovo rozlišení ostře a slabě řezaného přízvuku, zdá se býti správná, ač není přímo potvrzována výsledky nového zkoumání mladé badatelky M. Durandové.[9] Prosodické vlastnosti se týkají tudíž podle Trubeckého jednak prosodémů samých, jednak způsobu připojení prosodémů k následujícímu fonetickému živlu, jímž vzniká korelace slabičného řezu (v němčině, holandštině a angličtině) nebo hrdelného přeryvu (j. korelace přerývané a nepřerývané samohlásky v dánštině).

Z větných vlastností prosodických vytýká Trubeckoj protiklad stoupavé a klesavé intonace, vyjadřující neúplnost, resp. ukončenost věty, a dále zvláštní protiklad intonační, jež rozlišuje vypočítávání od přisuzování (srov. ruské ľuďi, zver’i, pťici : ľuďi — zver’i). Zvýšení tónu, provázené stoupavou intonací rozlišuje tázací větu neuvozenou tázacími zájmeny od neúplné, nedopověděné věty, pokles tónu opět větu vloženou do přímé řeči aneb i slova, vsunutá do kontekstové souvislosti, srov. na př. nemohu přijít, pravil, protože jsem neodkladně zaměstnán. Důležitou funkci má v mnohých jazycích i přízvuk, vytýkající slova (srov. na př. větu Jan přinesl knihu, v níž kterékoliv slovo může míti větný přízvuk) a bez funkce nejsou ani mezislovné pausy, jejichž rozložení může změniti často význam celé věty. Srovnávací fonologické zkoumání větné intonace a přízvuku se setkává pro nedostatek spolehlivého materiálu s velkými potížemi, podotýká Trubeckoj, protože v dosavad[209]ních popisech větné fonetiky se směšují funkční prostředky ryzí výpovědi s prostředky apelu a afektu, není-li vůbec cíl těchto popisů ryze praktický.

Zvláštní kapitolu věnuje Trubeckoj neutralisaci (rušení) fonologických protikladů, jejíž teorii vyložil podrobně již v šestém svazku TCLP (str. 29 n.). Jako v onom pojednání rozděluje i v tomto oddílu „Grundzüge“ (str. 206—218) rušení fonologických protikladů na dvě skupiny (podmíněné a nepodmíněné) podle toho, je-li podmíněno sousedními fonématy nebo na nich zcela nezávislé. Podmíněná neutralisace může býti dissimilativní, rozliší-li se fonéma zrušením vlastnosti od sousedního fonématu neutralisaci podmiňujícího, nebo assimilativní, jestliže se k němu svou ztrátou relevantní vlastnosti přiblíží. Dissimilativní je na př. neutralisace protikladu znělosti párových souhlásek před znělými i neznělými párovými v srbštině (srov. Srb : srpski : Srpkinja, naručiti „objednati“ : narudžba objednávka), ježto zmizením protikladové vlastnosti znělosti se fonéma funkčně oddaluje od svého „kontekstového“ fonématu, které tuto vlastnost má. Assimilativní je na př. neutralisace protikladu neznělých závěrových souhlásek a znělých spirant po nasálách ve východní čeremištině, neboť nasály nemají vlastnosti souhlásek orálních, t. j. nejsou ani neznělé ani spirantické, takže neutralisace protikladu p — β, t — δ atd. přibližuje orály k nasálám. V řídkých případech je neutralisace smíšeného rázu, assimilativní i dissimilativní. Nepodmíněná neutralisace se dělí opět na dvě skupiny, centrifugální, jíž se ruší fonologické protiklady na okraji slova (t. j. na začátku, na konci nebo zároveň na začátku i konci slova) a reduktivní, k níž náleží neutralisace uvnitř slova mimo slabiku tvořící fonologický vrchol (t. j. místo největšího výskytu fonématických oposic). Také tyto dva typy se mohou spojovati a mimo to se vyskytují i různé kombinace podmíněné a nepodmíněné neutralisace, ačkoliv případy takové nejsou zvlášť časté. Jak zdůrazňuje Trubeckoj na jiném místě (str. 71 n.), jsou všechny neutralisované oposice jednodimensionální, a to buď privativní, stupňové nebo stejnomocné. Foneticky mohou býti neutralisace protikladové realisovány v konečné jeho formulaci čtverým způsobem: 1. hláskou, která foneticky stojí mezi oběma fonématy rušeného protikladu nebo která mimo rysy společné oběma fonématům vykazuje také některé vlastnosti fonématu sousedního; 2. hláskou, totožnou s jedním z obou členů rušené oposice, při čemž o jeho volbě rozhoduje sousední fonéma; 3. hláskou, totožnou s jedním z obou členů rušené oposice, při čemž je její volba podmíněna vnitřně, a to tak, že v neutralisovaném postavení se objevuje bezpříznakový člen oposice privativní nebo stupňové, případně jeden z krajních členů oposice stupňové; 4. oběma členy protikladu, při čemž jejich posice jsou ovšem výlučné (srov. něm. oposici s — š, která se neutralisuje před souhláskami, a to tak, že na počátku slova se objevuje š, uprostřed a na konci s). Všechny tyto hlásky, které realisují neutralisaci oposice, nazývá Trubeckoj „zástupci archifonématu“.[10]

V další části knihy pojednává Trubeckoj o spojování fonémat ve slově,[11] které se řídí nejen zvláštními pravidly, každému jazyku vlastními, nýbrž i — jak jsem ukázal v článku uveřejněném v 6. svazku TCLP (str. 57—62) — i obecnými zákony Trubeckým částečně přijímanými. Ačkoli thesi, podle které sled dvou členů téhož korelačního páru je ve všech jazycích vyloučen, omezuje jen na některé druhy protikladů, jako protiklad znělosti a aspirace, lze přece mluviti i v případech ostatních aspoň o jakési tendenci jazyků rozlišovati styčná fonémata téhož morfému vyšším minimálním kontrastem, než je korelační příznak. Maximální kontrast dvou fonémat tvoří ve všech jazycích sled samohlásky a souhlásky. — Zajímavé poznámky a postřehy jsou obsaženy i v následujícím [210]oddílu, v němž se pod názvem „k fonologické statistice“ pojednává o iteraci a funkčním zatížení fonémat. Jak se různé jazyky po této stránce liší, ukázal již V. Mathesius, který se touto otázkou první z fonologů zabýval.[12] Poslední oddíl „Grundzüge“ (str. 241—261) je věnován rozboru prostředků, jichž jazyky užívají k signalisování významových jednotek (morfémů nebo slov).

Trubeckého „Grundzüge der Phonologie“ představují, jak bylo již podotknuto, poslední fázi hlavního úseku jeho široce založené vědecké práce.[13] Svým přesně logisujícím a systematisujícím postupem, pojícím se se schopností bystré a jemné jazykové analysy, dospěl v nich k vybudování obecných zásad fonologické analysy slova. Jeho jasně stylisované a příklady doložené formulace nepřipouštějí pochyb o smyslu a zaměření jeho rozboru, který zůstane navždy dílem trvalé průkopnické hodnoty, byť některé části a podrobnosti jeho výkladů nedojdou přijetí všech jeho žáků a spolubadatelů. Silný vliv, který Trubeckoj v současné linguistice zanechává,[14] potvrzuje i sborník fonologických pojednání, vydaný jako osmý svazek TCLP k uctění jeho památky — Etudes phonologiques dédiées à la mémoire de M. le Prince N. S. Trubetzkoj. Dříve než promluvíme o těchto příspěvcích, povšimněme si jedné z obou posmrtně tištěných studií Trubeckého, v níž se zabývá otázkou o fonologickém útvaru umělého pomocného jazyka mezinárodního a která s jiným jeho příspěvkem k otázce o indoevropském prajazyce (v Acta lingu. I.) ukazuje šíři a nepředpojatost jeho jazykozpytného zájmu. Do fonématického inventáře umělého, skutečně mezinárodního jazykového systému, o jehož oprávněnosti Trubeckoj nepochybuje,[15] mají býti podle jeho názoru pojata jen ta fonémata, která se vyskytují ve všech nebo téměř všech jazycích světa. Je to 5 samohlásek (u, o, a, e, i), 6 dvojhlásek (oa, oe, ao, ae, eo, [211]ea; po případě ještě uo, ua, ue, io, ia, ie) a 9 souhlásek (p, t, k, m, n, w, j, s, l), z jejichž kombinací připouští jen sled nasály se souhláskou orální. Ze spojení souhlásky se samohláskou by byly vyloučeny kombinace wu, ji a s ohledem na čínštinu a japonštinu i tu, ti, ki. Pro poměrně chudý tento inventář by musila být všechna slova dvojslabičná a jen přípony by byly jednoslabičné, při čemž přízvuk, signalisující slovo, by spočíval na první slabice. Musíme podotknout, že mechanická dvojslabičnost nebo trojslabičnost slov by byla zvláště příslušníky západoevropských společenství jazykových pociťována jako jakási nemotornost nebo aspoň neúspornost, ale oprávněnost této výtky je zmenšována poukazem, že o mezinárodně dorozumívací jazyk se zajímají především mluvčí jazyků, v nichž víceslabičnost slov je pravidelným zjevem. Je zajímavé, že O. Kunstovný, který se snažil prakticky rozřešiti problém dorozumívacího jazyka maximálně snadného pro příslušníky všech jazykových společenství světa, založil svůj pokus na podobných celkem zásadách, jako jsou ty, které požaduje v tomto článku Trubeckoj. Je škoda, že Trubeckoj nedal ve svém pojednání návod, jak upraviti slovník takovéhoto jazyka. Kunstovný použil slov hlavně původu latinského, ale snad odůvodněnější by byl postup jiný, sestaviti slovník podle jistých protikladů semasiologických, všem jazykům společných, umělým a pravidelným seskupováním fonémat. O užitečnosti umělého dorozumívacího systému jazykového nelze pochybovat. Existují-li mezinárodní systémy posunkové řeči, jež mohou vyjádřiti myšlenku jen v hrubých rysech, může tím větším právem na existenci vzniknouti řeč mluvená; pro všechny národy maximálně snadná. Dosavadní pomocné jazyky, ať je to Esperanto, Ido, Noviál nebo Basic English tuto funkci plnit zcela nemohou.

Z 31 pojednání obsažených ve sborníku zaujímají naši pozornost nejprve studie věnované fonologickým popisům jednotlivých jazyků, jež obohacují dosavadní fonologickou literaturu.[16] Nejobšírnější je funkční rozbor spisovné italštiny (str. 187—208), který podnikla G. Porru, žákyně florentského linguisty G. Devota, dále je uvésti Deetersovu charakteristiku fonologických zvláštností baltické němčiny (str. 130 n.), mezi něž náleží na př. délka koncových nepřízvučných samohlásek (mimo ǝ) jako ve Witwē, Kaffēē, Ottō, Uhū, příspěvek amerického fonologa G. L. Tragera (The phonemes of Castillian Spanish, str. 217 n), P. Trosta (Bemerkungen zum deutschen Vokalsystem, str. 319 n.), A. Sommerfelta (Le système phonologique d’une langue australienne, str. 209 n.), v němž podává zhuštěné výsledky fonologické analysy australské domorodé řeči aranta (v. jeho La langue et la société. Oslo 1938), M. Swadeshe (A condensed account of Mandarin phonetics, str. 213 n.) a L. Bloomfielda (Menomini morphophonemics, str. 105 n.). — K problémům statické fonologie se hlásí pojednání norského slavisty Olafa Brocha (Numerusunterschied durch Intonationsunterschied im Ostnorwegischen, str. 116—129) a holandského fonologa A. W. de Groota (L’accent en allemand et en néerlandais, str. 149—172). Na podkladě zajímavých dokladů ukazuje Broch, jak v norské větě, rozdělené v rytmické úseky, intonace příležitostně nahrazuje synkopou setřené rozdíly mezi oběma čísly. Mohli bychom tedy říci, že morfologický signál, kterým je intonace, může v norské větě příležitostně nabývati funkce morfologického exponentu, aniž se jím skutečně stává. A. W. de Groot sleduje opět funkční rozdíly mezi německým a ho[212]landským přízvukem s hlediska morfému, slova i věty. Délkou samohlásek se zabývá v zajímavém pojednání (Essai sur la nature de la notion de durée vocalique, str. 43—50) mladá fonetička M. Durandová, jež přednášela o tomto tématu na 3. sjezdu fonetických věd v Gentu (v. Proceedings III, 261 n.). Dojem samohláskové délky, jejíž objektivní trvání značně kolísá nejen podle postavení ve slově a větě, nýbrž i podle individuí, je podle zkoumání Durandové působen růzností hudebního tónu samohlásky, a to tak, že krátká samohláska má rovný nebo stoupající tón, dlouhá tón sestupný (srov. franc. grŏs — grōsse, grănd — grānde, it. tŭtto — batūto), také však i poměrem k délce jiné složky slova nebo slovní skupiny, a to buď samohlásky nebo souhlásky. Kvantita angl. ī na př. v I beat je nepatrně delší než i v I bit, ale obě slova jsou rozlišena — nepřihlížíme-li k různému zabarvení — i nestejnou délkou předcházející dvojhlásky ai (ăi bit — āi bīt). Toto poslední zjištění francouzské badatelky ukazuje, jak těsně se k sobě přimykají jednotlivé fonologické protiklady ve slovním nebo větném celku, takže fonologie bude se musit jednou zabývat i těmito kontekstovými zjevy, jež lze nazvati na rozdíl od repertoáru protikladových možností daného jazyka zjevy kontrastovými.

Poměru psané řeči k řeči mluvené, o kterém se dosud mimo dva příspěvky zemřelého ukrajinského jazykozpytce Agenora Artymovyče pojednávalo jen příležitostně, je věnována úvaha Jos. Vachka (Zum Problem der geschriebenen Sprache, str. 94—104). Autor, který již dříve se zabýval vedle L. Nováka českými pravopisnými problémy,[17] zdůrazňuje autonomní ráz psané řeči, jenž se jeví na př. ve volbě prostředků, odlišných od řeči mluvené, i v různém historickém vývoji, a po prvé rozlišuje normu psané řeči, odpovídající jazyku, od písemných projevů, odpovídajících faktům mluvení. Problémů srovnávací nauky pravopisných norem, která se rýsuje nyní jako nová, dosud neprobádaná oblast strukturálního jazykozpytu, týká se i článek autora těchto řádků o vlivu latiny na pravopisné systémy evropských řečí ve Slovu a slovesnosti (V, 179 n.) a pojednání o t. zv. mladších severských runách, jejichž vývoj ze staršího runového písma je vysvětlen fonologickými změnami, kterými severština prošla v 8. stol. po Kristu.[18]

Otázkou míšení jazykových systémů, které je věnována v současné době zvýšená pozornost,[19] zabývá se s hlediska strukturálního jazykozpytu L. Tesnière v článku Phonologie et mélange de langues (str. 83 n.). Míšení, které je podle autorovy these opačnou funkcí k jeho systemisaci, je možné jen mezi různými druhy jazykových živlů, jako mezi slovníkem jednoho a morfologií druhého jazyka nebo mezi fonologickou strukturou jednoho a morfologií nebo syntaxí jazyka druhého atd. Zajímavá myšlenka Tesnièrova bude zasluhovat většího zpřesnění, ježto lze snadno poukázat na př. na skutečnost, že s cizími slovy se přejímají zároveň i zvláštní fonologické nebo stylistické rysy (jako je na př. v holandštině dlouhé otevřené e a o, vyskytující se jen ve slovech cizího, francouzského, původu, nebo g ve fonologické platnosti v češtině), takže se současně mísí slovníkový i fonologický plán jazyka. Čím pevnější a uzavřenější je však systém (j. na př. flexe v češtině), tím odolnější je proti vnikání cizorodých živlů, a naopak. Do jazykového systému vnikají tudíž podle mého mínění jen ty cizí živly, které se mohou [213]uchytit v jeho záhybech a skulinách a které lze vůbec do systému nějak začlenit.[20] Problém jazykového míšení náleží s otázkou t. zv. jazykového substrátu do skupiny statických, resp. diachronických problémů, zahrnutých v pojmu jazykových svazů. Rozdíl mezi „jazykovou rodinou“ a „jazykovým svazem“ odůvodnil s Trubeckým R. Jakobson (Sur la théorie des affinités phonologiques des langues. Actes du IVе congrès intern. de linguistes 1936, 48—59) a doložil jej teorií o eurasijském svazu jazyků v pojednáních Über die phonologischen Sprachbünde (TCLP 4) а K charakteristike jevrazijskogo jazykovogo sojuza (Paříž 1931), s níž souhlasí Vl. Skalička, upozorňující na další společné rysy eurasijských jazyků v stručném článku Zur Charakteristik des eurasischen Sprachbundes (Archiv orientální 6, 1933, 272 n.). Balkánskými isoglosami podepřel teorii jazykových svazů B. Havránek v přednášce na 1. sjezdu fonetických věd v Amsterdamu Zur phonologischen Geographie (Das Vokalsystem des balkanischen Sprachbundes) а nepřímo i Kr. Sandfeld v přednášce Problèmes d’interférences linguistiques (Actes IV, 59—61). Problém jazykových svazů si zaslouží dalšího studia a ukáže se podle mého mínění plodným i na poli bádání dialektického, neboť i při historickém rozrůzňování a sbližování dialektů lze rozlišovati funkční rysy „svazové“ od „rodinných“, jak jsem poukázal v pojednání Germánský přízvuk a anglická slova přejatá z latiny (Sborník filologický 10, 135—172). K systematickému fonologickému prozkoumání co největšího počtu jazykových i dialektických systémů, který je jednou z nezbytných podmínek tohoto bádání, dal již Pražský linguistický kroužek popud, vypracovav obšírný dotazník ve třech světových jazycích, ale v tomto podniku bude možno pokračovati teprve v budoucích letech za usnadněných podmínek technického rázu. Teprve potom bude možno poříditi atlas fonologických isoglos, který je jedním z nejnaléhavějších požadavků staticky srovnávací fonologie.

Ve sborníku Trubeckého je zastoupena větším počtem pojednání i historická fonologie, jejíž základy byly položeny R. Jakobsonem již v 2. a 4. svazku TCLP.[21] V článku Réflexions sur la phonologie historique du français (str. 276 n.) dovozuje G. Gougenheim na podkladě pozorování fonologických změn starofrancouzských, že všechny hláskové změny nelze vysvětlovati nerovnoměrností systému a snahou po odstranění jich, jak se domnívá na př. R. Jakobson. Podobně N. van Wijk dospívá v obšírném svém pojednání (L’étude diachronique des phénomènes phonologiques et extra-phonologiques, str. 297 n.) k závěru, k němuž došel také v dřívější své studii,[22] že pro vývoj jazyka mají značnou důležitost i jeho afonologické živly a vyslovuje myšlenku, které se dotkl i V. Mathesius v pojednání O potenciálnosti jevů jazykových (vyd. v Praze 1911), že fonologisování variant je předem připravováno jistým stupněm fonetického rozlišení hlásek. V historickém promítnutí objevují se tu opět úvahy o poměru jazyka a promluvy, jehož řešení si představujeme tak, že mez mezi fonématy a variantami nerozděluje jazyk od promluvy, [214]nýbrž je tvořena hodnocením jazykových živlů, schopných nebo neschopných významové distinkce. I historická fonologie musí se proto zabývat vznikem variant, ale ten závisí opět na systému distinktivních živlů vývojového stadia daného jazyka, takže varianta je v historicky strukturální perspektivě jazyka sekundárním zjevem, podmíněným protikladovým systémem jazyka. Pojem varianty jest ovšem zúžiti a považovati za ni jen takovou hlásku, která se v daném jazykovém systému liší od svého fonématu fonetickým rysem jinak relevantním (na př. v češtině proti z — s, ž — š atd.). Není-li fonetický rys hlásky u žádného páru fonémat distinktivní (j. na př. posunutá artikulace fonématu ň před k na př. ve slově baňka), jde o pouhou fonetickou modifikantu.[23] Ve fonologickém vývoji, který se bere vždy cestou nejmenšího odporu, pozorujeme jistý postup změn a to takový, že se modifikanty mění ve varianty a teprve tyto ve fonémata. S okolností, že nejmenší distinktivní jednotka není fonéma, nýbrž distinktivní rys fonologický, souvisí skutečnost, že morfologická analogie nikdy přímo nezasahuje do fonologických mutací, takže v historickém vývoji ani nerozmnožuje ani nezmenšuje počet protikladů schopných lexikálního rozlišení.[24] — Otázkou hláskového vývoje jazyka se zabývá i A. Martinet, který ve svém článku Rôle de la corrélation dans la phonologie diachronique (273—288) rovněž zdůrazňuje — jako již ve své přednášce na fonetickém sjezdu v Gentu (Proceedings III, 30 n.) —, že všechny hláskové změny nelze vysvětlovati jen neuvědomělými reakcemi, jimiž se má udržeti nebo zjednati rovnováha fonologické soustavy podle zásady úspornosti jazykových prostředků, nýbrž i artikulačními úchylkami různých orgánů, j. rtů, špičky jazyka, měkkého patra a pod., které vznikají při provádění oné tendence. Tyto úchylky vedou na př. k různé realisaci korelačního příznaku u různých párů téže řady. V jazykové diachronii se korelační příznak uchovává jen plynulostí fonologického vědomí a čím méně realisace korelačního protikladu závisí na různých párech, tím je stálejší. Tak znělost je v historické perspektivě jazyků stálejší než korelace měkkosti a plose, nasalisace se lépe uchovává u labiál a dorsál než u zadopatrových hlásek, maximálně otevřené samohlásky uchovávají obtížněji protiklad timbrový než samohlásky zavřenější atd. Závislost fonologického vývoje na činitelích technického rázu, kterou dovozuje Martinet, je skutečná, může však sotva sama vysvětliti různost vývoje korelačních protikladů v jednotlivých jazykových systémech, který je beze vší pochyby podmíněn především strukturálním kontekstem. Snad s větší oprávněností by bylo možno zdůrazniti stránku akustickou, která při transmisi jazyka je důležitější než stránka artikulační. Poměr individua ke kolektivu v jazykové diachronii je dosud málo prozkoumán, ale lze snad přijmouti názor, že se mohou akustickou cestou systemisovati jen ty individuální odchylky, které vycházejí vstříc potřebám celého jazykového systému, a naopak individuálně se může aktualisovat jen to z kolektivního systému, co je v mezích individuálních potřeb. Touto věčnou souhrou potřeb kolektiva a individua je dána dynamika jazykového systému, který se musí stále vyvíjeti v čase a prostoru.

Speciálním problémům historické fonologie je věnováno pojednání Boh. Havránka (Ein phonologischer Beitrag zur Entwicklung der slavischen Palatalreihen, 327 n.), v němž navazuje na článek Trubeckého v ZslPh (VII, 383 n.), a článek A. V. Isačenka (Zur phonologischen Deutung der Akzentverschiebungen in den slavischen Sprachen, 173 n.). Zajímavé je i pojednání francouzského srovnávacího jazykozpytce E. Benvenista (Répartition des consonnes et phonologie du mot, 27 n.), který používá jako J. Kuryłowicz[25] fono[215]logických zásad v jazykové rekonstrukci. Rozborem obou klasických jazyků Benveniste nejprve ukazuje, že latina a zejména řečtina liší ostře začátek od konce slova, kde stojí menší počet fonémat a jen jisté souhláskové skupiny, z různých okolností pak (j. ze shody hettitštiny, arménštiny a předhistorického stadia řečtiny, ze střídání r — l v staré indičtině a pod.) uzavírá, že obě hlásky r a l byly pravděpodobně v indoevropském prajazyce kombinatorické varianty. Jak fonologický sklad slova závisí na příslušnosti ke gramatickým kategoriím, ukazuje na amharském materiálu M. Cohen (Catégories de mots et phonologie, 36 n.). Rázu afonologického jsou příspěvky Th. Baadera, vysvětlujícího pragermánské posunutí souhlásek jazykovým substrátem a klimatickými poměry severoevropskými (Der Charakter des uraltgermanischen Konsonantsystems, 223 n.), a J. van Ginnekena (Ein neuer Versuch zur Typologie der älteren Sprachstrukturen, 233 n.), v němž rozvíjí teorii mlaskavek jako nejstarších hlásek lidské řeči.

Osmý svazek „Travaux“ podává, jak snad lze viděti z tohoto článku, dobrý přehled důležitých fonologických problémů. Uzavíraje zároveň první periodu vývoje fonologie, staví nás před otázku, jaký bude vývoj další. Konkretní odpověď dávají vedle mnoha jiných časopisů a publikací především Acta linguistica, jež vstupují do druhého ročníku, i Slovo a slovesnost, v jehož ročnících bude fonologii věnována soustavná pozornost. Fonologie jsouc částí strukturálního jazykozpytu, postupuje a bude postupovati vpřed nejen se strukturální morfologií, nýbrž i s estetikou a jinými duchovými vědami, strukturalismem stále hlouběji pronikanými.


[1] Grundzüge der Phonologie (7. sv. Prací pražského linguistického kroužku); v. zde str. 164 n. (v 1. části Trnkovy stati).

[2] L. Hjelmslev vidí podstatný znak samohlásek v jejich schopnosti tvořiti významové jednotky nebo slova o sobě (v. Proceedings II, 1935, 52 n.). V mém pojednání v TCLP 6 (61 n.) je vysloven podobný názor, že charakteristickým, byť snad ne podstatným rysem samohlásek je jejich schopnost tvořiti o sobě samostatná slova intelektuálního významu. Francouzské citoslovce rrr!, které uvádí Trubeckoj (str. 83, pozn. 3), nemluví proti tomuto pojetí. Zdali v čínštině se může slovo skládati jen z jediné hlásky (srov. H. Frei, Monosyllabisme et polysyllabisme dans les emprunts linguistiques. Tokyo 1936, str. 126), kterou by bylo nutno považovati za souhlásku, je potřebí ještě zjistiti.

[3] Podle jiné definice Jakobsonovy jsou samohlásky taková fonémata, která buď ve svých základních variantách nebo jako bezpříznakové členy korelace slabičnosti fungují jako nositelé slabiky. Souhlásky jsou fonémata, která buď ve svých základních variantách nebo jako bezpříznakové členy korelace jsou neslabičné. Trubeckoj (str. 169, pozn.) namítá proti této definici, že není možno často zjistiti s naprostou bezpečností základní varianru fonématu a pak že nelze vůbec mluviti o slabičných nositelích v jazycích (j. v arménštině), kde nejsou distinktivní prosodické vlastnosti.

[4] Ve svých výkladech se Trubeckoj opírá o výsledky Hellwagovy a Stumpfovy. — Další doklady na jednotlivé typy vokalických systémů, jež stanoví Trubeckoj, viz ve studii A. Sommerfelta „Systèmes vocaliques“ (Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap 5, 1932, 105 n.).

[5] Srov. na př. neutralisaci artikulačního místa nasál před p, b a ť, ď v češtině. Před p, b se objevuje z nasál jen m, před ť, ď pouze m nebo ň (protiklad n — ň je neutralisován). — Dokládá-li Trubeckoj thesi, podle níž se nasální korelace vylučuje v mnohých jazykových systémech s korelací otevřenosti, češtinou a slovenštinou, není tento doklad správný. U dvou párů fonémat (m — p, n — t) je sice korelace otevřenosti v češtině a slovenštině vyloučena, třetí pár však (ň — ť, ď) obsahuje fonéma ď, které je v jednodimensionálním protikladu s fonématem j (srov. k — ch, с — s, č — š, ď — j).

[6] Srov. B. Hála, Nouvelles contributions à l’analyse acoustique des voyelles (Proceedings III, 124 n.).

[7] Srov. čl. B. Havránka, Ein phonologischer Beitrag zur Entwicklung der slav. Palatalreihen v TCLP 8, 327.

[8] Pod vlivem názorů Jakobsonových. Srov. na př. jeho studii Ueber die Beschaffenheit der prosodischen Gegensätze (Mélanges… offerts à J. van Ginneken, [1937], str. 25—33).

[9] Viz níže. — Dlužno připomenouti, že důrazový přízvuk v germánských jazycích (mimo islandštinu) charakterisuje celý morfém, nikoliv slabiku a je tudíž prostředkem morfologickým na rozdíl na př. od ruštiny. Ježto jeho postavení v morfému je pevné, možno jím rozlišiti jen slova složená s předponou nebo s jinými slovy, nikoli slova různých etymologických rodin typu rus. |plaču „pláči“: pla|ču „platím“. — Morfologickou funkci má i vedlejší přízvuk, který v germ. jazycích (mimo isl.) není řízen automaticky rytmem, jako ve většině jazyků, nýbrž opět zřeteli morfologickými. — N. van Wijk zkoumá v monografii Quantiteit en intonatie (1940) názory Trubeckého o prosodických protikladech a dochází mezi jiným k závěru, že protiklady slabičného řezu a hrdelného přeryvu jsou korelacemi intonačními. — Dánský ráz považuje Trubeckoj na jiném místě za bezpříznakový člen korelace aspirační. Tato funkce se však neshoduje s jeho funkcí prosodickou.

[10] Jak vytýká A. W. de Groot v článku Neutralisation d’oppositions (Neophil. 25, 16 n.), Trubeckoj definuje archifonéma jako soubor distinkčních vlastností společný fonématům, kdežto Martinet (TCLP VI, 46 n.) jako skupinu fonémat, jimž může v daném postavení scházeti distinkční funkce.

[11] Srov. též jeho přednášku na 1. fonetickém sjezdu (Charakter und Methode der systematischen phonolog. Darstellung einer gegebenen Sprache) v Amsterodamu (Proceedings I).

[12] Srov. jeho pojednání: La structure phonologique du lexique du tchèque moderne (TCLP I, 67 n.)., Zum Problem der Belastungs- und Kombinationsfähigkeit der Phoneme (TCLP 4, 148 n.). Vzorný rozbor jednoslabičných slov anglických podává Kemp Malone v American Speech 1936, str. 205 n. (The Phonemic Structure of English Monosyllables).

[13] Ocenění jeho životní práce viz v nekrologu R. Jakobsona (Acta linguistica I, 64 n.), L. Hjelmsleva (Arch. f. vergl. Phon. III, 55n.) a B. Havránka (Ročenka Slovan. ústavu XI, 1939, 24 n.). Bibliografie všech jeho prací sestavil B. Havránek v TCLP 8, 335 n.

[14] Odmítavě posoudil fonologii pouze P. Meriggi (Jag. Forsch. 52, 65—66; Journal de psych. norm. et path. 30, 192), Schmitt, B. Collinder (Actes IV, 122 n.) a Jos. Chlumský (Jankův sborník, Praha 1939, 8—17) bez důkazů a plného porozumění. Ve své kritice Trubeckého teorie o samohláskových protikladech vycházel na př. Chlumský z nepřesných domněnek o fonologii, kterou mylně považoval za nauku o psychologické stránce řeči a tím i fonetiky, jejímž předmětem je „přece každý zvuk řeči nejen po stránce přírodovědecké, nýbrž zvuk celý se všemi svými stránkami, to jest se stránkou artikulační (fysiologickou), se stránkou sluchovou (akustickou) i duševní (psychologickou).“ Pojmy systému, funkčního protikladu a realisace fonémat byly fonetiku Chlumskému zcela cizí a odtud plynou i kritikovy opravy výkladů Trubeckého, jejichž naivnost se podivně odráží od vyspělého experimenrálně fonetického jeho školení. Z jeho výtek jsou správné jen námitky proti několika příkladům, j. proti výkladu gótských dvojhlásek ai a au. Zamítavá nedůtklivost Chlumského je pravým opakem přijetí, kterého se dostává fonologii v článku holandského jazykozpytce H. J. Pose (Perspectives du structuralisme, TCLP VIII, 66—78). W. Doroszewski, který popíraje oprávněnost rozlišení mezi jazykem a promluvou neuznával ani fonologii (srov. Prace filologiczne XIV-1930), připouští ji nyní pro synchronický rozbor jazyka (srov. Proceedings III, 299 n.). Vyloučení fonologie z historického jazykozpytu není ovšem správné. Jazyk tvoří strukturální systém v každém bodu svého vývoje a proto i jeho hláskové změny jest vykládati z hlediska celého systému. Fonetické hledisko vede ostatně k popření vědeckosti historického hláskosloví, jak zdůraznil A. Schmitt (Wörter und Sachen XVII, 95 n.), neboť hlásky jako konkretní jevy nemají jazykového vývoje. To, co se vyvíjí, jsou nadosobní funkční vztahy fonémat mezi sebou a ty zkoumá historická fonologie, jejíž výsledky se liší od výsledků statické fonologie jen tím, že nám podávají jazykový systém v jisté časové hloubce. — Pro úplnost jest uvésti i kritické stanovisko L. Hjelmsleva a H. J. Uldalla k fonologii „Pražské školy linguistické“. Vlastní názory jejich směru v strukturálním jazykozpytu jsou nejpřístupněji vyloženy v Proceedings II, str. 49—54. Srov. též Hjelmslevovo pojednání o neutralisaci v TCLP VIII, 51 n.

[15] O funkci pomocného dorozumívacího jazyka v. pojednání loni zemřelého amerického jazykozpytce E. Sapira (The Function of an International Auxiliary Language. Cambridge 1931) a O. Jespersena (A New Science: Interlinguistics. Report of Meeting of Linguistic Research. Ženeva 1930). Jespersen je, jak známo, aurorem Novialu.

[16] Z dřívějších prací jest uvésti tyto: G. Gougenheim, Eléments de phonologie française (Paříž 1935); B. Trnka, A Phonology of Present-day Standard English (Praha 1935); Kemp Malone, Phonemes and Phonemic Correlations in Current English (English Studies 18, 1936, 159—164); A. Martinet, La phonologie du mot en danois (Paříž 1937); С. Воrgström, Zur Phonologie der norwegischen Schriftsprache (Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap 1938, str. 250 n.); J. Krámský, A Study in the Phonology of Modern Persian (Archiv orienrální II, 1939, 66—83). Ruská fonologie, jejíž druhý díl (Morphonologie TCLP sv. V.) byl napsán Trubeckým, je dosud torsem. Martinetova studie v čas. Le français moderne (VI, 1938) je mi nedostupná. Srov. též jeho Remarques sur le système phonologique du français (BSLP 34, 191—202).

[17] Český pravopis a struktura češtiny (Listy filologické 60, 1 n.). Ľ. Novák, K problému reformy československého pravopisu (Sborník Matice slovenskej IX, 1931, 1 n.). Srov. též R. Jakobson, Spornyj vopros drevnerussk. pravopisanija (Belićův sborník 1937, 39—45). A. Artymovyč, Fremdwort und Schrift (Charisteria, 114 n. Praha 1932).

[18] Phonological remarks concerning the Scandinavian Runic writing. Str. 292 n. — O aplikaci fonologických zásad na vybudování těsnopisné soustavy české pojednal jsem v knize Pokus o vědeckou teorii a praktickou reformu těsnopisu, jež vyšla ve „Sbírce pojednání a rozprav“ filosofické fakulty Karlovy university (Praha 1937). — Návrh fonologické transkripce byl Pražským linguistickým kroužkem podán v TCLP IV, str. 323 n.

[19] Srov. na př. M. H. Roberts, The Problem of the Hybrid Language (Journal of Engl. and Germanic Phil. XXXVIII, 23 n.).

[20] Souhláskové skupiny, cizí struktuře morfému domácího jazyka, mohou se přejímati jen proto, že se tytéž nebo podobné souhl. shluky objevují na švu dvou významových jednotek, nejčastěji morfémů. Přejímání jich je spojeno tudíž s jejich částečným morfonologickým přehodnocením, které však se cítí jako rys cizosti a jako takový drží se jen v těch vrstvách jazykového kolektiva, kreré vlivem výchovy nebo společnosti znají do jisté míry i onen cizí jazykový systém. Ve vrstvách méně kultivovaných dochází mnohdy k nesprávnému užívání cizích živlů (srov. č. fagulta, logál atd.) nebo k úplnému jich odstranění. Zajímavý je po této stránce fonologický vývoj jazyka, jenž mnohdy postupuje tak, že cizí fonologické rysy pozbývají cizosti a přejatá slova se stávají i po fonologické stránce slovy domácími. Angličtina a rumunština poskytují pro tento zjev zajímavé doklady. Z pojednání o cizích živlech s hlediska statické fonologie jsou důležité zejména příspěvky V. Mathesia Cizí slova ze stanoviska synchronického (ČM XVIII, 1932, 231 n.) a Zur synchronischen Analyse fremden Sprachguts (Engl. Studien LXX, 21 n.).

[21] R. Jakobson, Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves. TCLP II (1920). Z jiných prací jest uvésti Trubeckého Die Entwicklung der Gutturalen in den slavischen Sprachen (Miletičův sborník Sofia 1933), Ľ. Nováka Zmena g > h v slovenčině (Sbor. Matice Sloven. VIII, 1930, 1—20) a j. v. O fonologickém vývoji v starých germ. jazycích viz v ČMF XXI a XXII. O fonologické interpretaci Vernerova zákona v. Proceedings II, 60—64 a English Studies XX (1937), 26—31.

[22] Klankhistorie en phonologie (Amsterdam 1938).

[23] ČMF XXIV (1938), 261—270. Též v Proceedings III, 23—30. O stylistických variacích a modifikacích v. Poznámky ke germánské expresivní geminaci (ČMF XXVI, 85—92 (Jankův sborník).

[24] Slovo a slovesnost II (1936), 221 n. — V uvedeném pojednání N. van Wijk upozorňuje i na terminologické obtíže v užívání slov „fonologie, fonologický“. Zahrnujeme-li těmito názvy všechny živly jazykově normované, doporučovalo by se užívati aspoň místo adjektiva „fonologický“ adj. „distinktivní“ s příslušným adverbiem (větně, lexikálně distinktivní atd.).

[25] Les problèmes de la phonétique indo-européenne. Actes IV, 63 n.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 4, pp. 203-215

Previous Vojtěch Jirát: Sabina v Arbesových „Posledních dnech lidstva“

Next Josef M. Kořínek: Obecná jazykověda v publikacích bruselského a bělehradského sjezdu