Poznámky k problematice argotu a slangů

Václav Křístek

[Articles]

(pdf)

Заметки к проблематике арго и сленгов / Quelques remarques aux problèmes de l’argot et des jargons professionels („slangs“)

Od doby, kdy vyšla Oberpfalcrova-Jílkova první shrnující studie o českém argotu a slanzích,[1] věnovala naše jazykovědná bohemistika těmto otázkám trochu více pozornosti, a to hlavně po druhé světové válce.[2] Přesto ještě stále zbývá mnoho vykonat jak po stránce „materiálové“, tak i pokud jde o objasnění podstaty těchto útvarů a jejich poměru k útvarům příbuzným. Jsou oblasti, které dosud nebyly zpracovány vůbec (v některých případech je jisté nebezpečí z prodlení, tu mám na mysli specifické výrazivo mizejících řemesel, např. bednářství, kolářství, cínařství atd., z nichž jen některá znovu ožívají moderním zájmem o lidovou uměleckou výrobu), jsou jiné oblasti, které by bylo možno zpracovávat znovu a znovu, protože k jejich podstatě patří stálá změna, proměnlivost, věcná potřeba nových pojmenování i slovotvorně novátorská ctižádost členů daného společenství (např. k studentské mluvě je možno se stále vracet a stále nacházet nové zajímavosti). Pokud jde o objasnění podstaty těchto jazykových útvarů, nelze říci, že bychom již byli dospěli k obecně přijímanému řešení. Není také dosud žádoucí jednoty v oblasti základní terminologie.

Příčiny tohoto málo uspokojivého stavu vyplývají z velké pestrosti, zejména v oblasti slangů, jež jsou v těsné spojitosti s mnohotvárnou činností jistých společenských skupin, ať již činností výrobní nebo nevýrobní, a slouží členům těchto skupin jako specifická forma dorozumívání (slang hornický, hutnický … a např. slang lékařský; tu se často užívá také označení profesionální mluva), nebo slouží jiným společenským skupinám, jejichž pojítkem jsou společné zájmy a stejné, popř. obdobné vztahy členů těchto skupin ke skutečnosti, jež je obklopuje (např. slang studentský, vojenský atd.).

Jiná příčina neuspokojivého stavu našeho současného vědění o těchto jazykových útvarech plyne z jejich příznačné proměnlivosti, stálého zanikání starých prvků, stálého obměňování a vznikání prvků nových, často několikanásobných, synonymických. To vysvitne jasně, srovnáme-li co do proměnlivosti např. slang studentský a některé místní nářečí. Mezi jednotlivými slangovými útvary jsou ovšem jisté rozdíly, jak ještě chci ukázat.

Pokud jde o základní diferenciaci útvarů sem patřících (k otázce jejich souhrnného názvu se dostaneme později), je v současné době dvojí tendence: a) přijmout podstatu [99]Jespersenovy trichotomie[3] — argot, slang a jazyk stavovský (v naší novější tradici profesionální mluva) nebo b) zahrnout pod pojem slang i mluvy profesionální, rozlišovat tedy argot na straně jedné a slangy na straně druhé. Zdá se, že druhá tendence v současné době převažuje.

O specifickém postavení argotu většinou není sporu. Celkem všeobecně se uznává, že je to jev sui generis, poměrně výrazně se lišící od ostatních útvarů, jež se sem řadí. Touto otázkou se zabýval v cit. pracích P. Trost. Sebral názory jiných a připojil argumenty vlastní. Články, o které jde, jsou z r. 1935. Je jisté, že by autor dnes leccos formuloval jinak; leccos dnes neplatí, leccos se změnilo už jen proto, že se výrazně změnily společenské podmínky a vůbec společenské pozadí, pro tyto jazykové útvary zvlášť důležité. Např. otázka internacionalismů v argotu, uplatňování cizích jazykových prvků, vzniklých v obdobných společenských skupinách zahraničních; to bylo umožněno poměrně snadným, a tedy častým pohybem členů těchto skupin přes hranice vlastní země, stálým navazováním kontaktů lidí různých národností atd. Dnes je z evidentních důvodů situace zcela jiná. I nadále v podstatě platí, že vlastním sociálním pozadím argotu je společenská spodina, ale na druhé straně třeba vzít v úvahu nová fakta: společenské podmínky se zejména po druhé světové válce (vznik socialistické světové soustavy) podstatně změnily i v tomto smyslu. Sama otázka společenské spodiny je komplexní problém sociální, který potřebuje nového objasnění z třídního hlediska atd.

Jeden ze základních znaků argotu — negování platné konvence, rozkládání platné normy je patrně stále živý, ovšem jako tendence, protože z obecně platné normy se vymanit nelze. Narušování platné normy se nemůže chápat jako její ignorování; jde-li se proti tomu, co platí, musí se nutně platná norma, třebaže v negativním slova smyslu, respektovat, nikoli ignorovat. Už dorozumívací stránka a vlastní poslání argotu vyžaduje jistou zakotvenost v národním jazykovém komplexu. Argot nemá vlastní mluvnickou strukturu a ani ji nemůže vytvořit.

Velkou překážkou dalšího bádání o českém, resp. slovenském argotu je neznalost jeho posledního vývoje. Dosud se nepřistoupilo ani k sebrání nového materiálu. Není tedy zatím dán předpoklad k další analýze, při níž by bylo možno uplatnit nové výsledky, jichž se naše jazykověda dopracovala.

Za velmi šťastný, dosud však málo využívaný, pokládám Trostův pojem argotizování (srov. O pražském argotizování, pozn. 1). Tak bychom mohli označit využívání argotických prostředků jinými společenskými skupinami (ovšem také i jednotlivci) než těmi, jimž je argot specifickým nástrojem dorozumění. Platí-li totiž, že argot je jazykový útvar tajný, mělo by platit a do jisté míry také platí, že jakékoli prozrazení jednotlivých prostředků (jejich obsahu a významu) je činí dříve nebo později pro vlastní argot neupotřebitelnými. Ale k argotizování, jehož smyslem je něco zcela jiného, se hodí i nadále. Je ovšem rozdíl, zmocňuje-li se argotismů např. v kontextu první republiky velkoměstská společenská smetánka nebo studenti. „Argotizováním velkoměstská smetánka chce ukázat, jak se emancipovala z tradiční vázanosti maloměstské, maloburžoazní“ (P. Trost, o. c. v pozn. 1, s. 106); pro studenty jsou argotismy nejspíše zdrojem výraziva, které má vlastnosti, o něž do značné míry studenti usilují, tj. vtipnost, překvapivost, smělost tvoření atd. Je tu ovšem jistá hranice, a to v tom, že při všech těchto vlastnostech využívaných argotismů musí být zachována možnost jim porozumět, třebaže s vynaložením jisté míry důvtipu, což ve vlastním argotu nezbytné není, resp. může být i na překážku.

Poněkud jinou problematiku představuje argotizování nebo využívání argotismů v uměleckém stylu. Zde se nejčastěji uplatňují jako výrazné prvky charakterizační, [100]přibližující jednající osoby, dobu, prostředí, situaci atd., nebo prvky v širokém slova smyslu emotivní, popř. obojí.

Bylo řečeno, že se celkem všeobecně uznává argot jako specifický jev sui generis. Někdy se však zahrnuje do pojmu slang (mluví-li se např. o periferním slangu). Že i takové pojetí existuje, o tom svědčí oba naše slovníky, PS i SSJČ (srov. hesla argot a slang v obou slovnících). To jistě není vhodné, a to tím spíše, že se tak ještě více komplikuje rozsah a obsah pojmu slang.

Jak bylo naznačeno výše, existuje dvojí pojetí náplně pojmu slang: a) pojetí širší, zahrnující jak specifický dorozumívací útvar příslušníků určité profese (tedy to, co se často označuje jako mluva profesionální), tak také mluvu uzavřených společenských skupin, jejichž pojítkem jsou hlavně společné zájmy, a b) pojetí užší, rezervující označení slang jen pro specifický[4] dorozumívací útvar zájmových skupin. Zastánci druhého pojetí operují zejména tím, že mezi mluvou profesionální a mluvou zájmových společenských skupin je značný rozdíl. Profesionální mluva je především charakterizována souborem technických termínů a formulí určitého povolání, její specifické výrazivo je motivováno věcnou pojmenovací potřebou atd. Mluva zájmových skupin (např. vojenská, studentská) se vyznačuje bohatou synonymikou, motivovanou nikoli věcnou pojmenovací potřebou, nýbrž zvláštním, zpravidla citovým vztahem k jevům skutečnosti, úsilím o stále nové pojmenování jevů, které již své označení mají, touhou členů těchto společenství vyjadřovat se stále nově, vtipně, využívat k tomu cíli nových a stále smělejších metafor atd. Připouští se ovšem, že v míře využití těchto, dalo by se říci, aktuálnějších jazykových prostředků je rozdíl mezi jednotlivými útvary, které sem patří. Zastánci prvního pojetí, tj. užívání pojmenování slang v širším slova smyslu, snaží se najít společné znaky obou útvarů. Zdá se, že toto pojetí v současné době je stále častější.

Podle mého mínění umožňuje toto pojetí fakt, že hranice mezi oběma útvary jsou zpravidla plynulé, nikoli ostré. Např. hornická mluva se vyznačuje bezesporu souborem profesionálních nebo v širším slova smyslu odborných termínů,[5] ale na druhé straně je také nesporné, že horníci vytvářejí i výraznou „zájmovou“ společenskou skupinu, a že tedy v hornické mluvě půjde poměrně často i o výrazivo, které nevyplývá ze specifických pojmenovacích potřeb věcných, nýbrž podobně jako u studentů, vojáků z pohnutek jiných, např. ze zvláštního vztahu členů těchto společenství k jevům, které je obklopují. Nevadí, že pozadí těchto jevů je v obou případech trochu jiné. (U studentů má v tomto smyslu zvláštní význam věková sounáležitost, přirozená soutěživost dílčích skupin jako jsou třídy apod., u horníků pak především sounáležitost daná obtížnými pracovními podmínkami, solidarita celého kolektivu v zásadních věcech, ale i jistá hašteřivost mezi příslušníky různých generací — nejstarší, zkušení pracovníci, generace střední a generace učňovská atd.) Vezmeme-li jako protiklad typické profesionální mluvy hornické typickou mluvu zájmových společenství mluvu studentskou, ukáže se patrně, že ani u studentské mluvy nelze apriorně vyloučit přítomnost specifických pojmenovacích jednotek, motivovaných [101]pojmenovací potřebou věcnou. Stručně řečeno — výrazivo obojí povahy lze najít skoro ve všech těchto útvarech, třebaže v nestejném vzájemném poměru.

Poněkud zvláštní situace je však u mluvy myslivecké. Její specifické výrazivo je, jak se zdá, motivováno zvláštními potřebami věcné povahy, ale zároveň i zvláštním citovým postojem členů tohoto společenství k jevům souvisícím s myslivostí (srov. např. celou škálu označení končetin různé zvěře, kde myslivec potřebuje jasně diferencovat, ale v nichž se zároveň projeví i jeho citový postoj k označeným jevům: běhy např. u zajíců, běhačky u koroptví, stojáky nebo stojačky u ostatní pernaté zvěře, plováky nebo dokonce vesla u vodního ptactva; přední končetiny u medvěda se označují jako paže).[6] Kromě toho zde neplatí jinak běžná tendence stále obměňovat nebo nově výrazivo tvořit. Naopak je žádoucí stabilita přijatých pojmenování a naprostá závaznost v jejich užívání. Jakékoli prohřešky proti tomu jsou pro členy těchto kolektivů neomluvitelné. V této souvislosti by bylo možno mluvit o jazykových prostředcích, jejichž motivací je jistá výlučnost, ovšem zcela jiného druhu, než je tomu u argotu.

Užívání termínu slang v tomto širším pojetí umožňuje také ten fakt, že jde o výraz cizí, jehož obsahovou náplň je možno ustálit konvencí. Není ani nutné přihlížet k motivovanosti tohoto slova v původním jazyku, což u domácího slova jako např. mluva možné není.[7]

Také pokud jde o ostatní terminologii z této oblasti, není dosud žádoucí jednoty. Kromě termínů argot a slang užívá se dosti často i označení hantýrka, popř. žargon. Jak ukazují naše novější slovníky (PS i SSJČ), chápe se hantýrka nejčastěji jako synonymum pojmenování argot; ne však důsledně. Značně frekventováno je i pojetí „familiární vyjadřování v mluvě odborné“ (PS) nebo jakýsi nespisovný, ležérní, popř. nepořádný způsob vyjadřování mezi zasvěcenými členy jistých skupin. P. Trost upozornil na to, že v minulosti byl zřetelný rozdíl v náplni pojmu argot a hantýrka (argot — zvláštní tajná mluva periférie, hantýrka — mluva všech skupin společnosti, které platily za nepočestné; je zjevné, že už jen z rozsahu uplatnění obou útvarů budou vyplývat další rozdíly, o. c. v pozn. 1, s. 241). Snad i tento fakt, ale patrně daleko více okolnost, že označení hantýrka má často pejorativní — citový přídech, způsobuje, že toto slovo jako termín vhodné není. Podobná je situace s označením žargon. Současné slovníky je dokládají vlastně ve všech významech (argot, resp. hantýrka, slang); zdá se však, že u tohoto označení, snad ještě zřetelněji než u hantýrky, převládá v současné době pojetí nespisovný, familiární, popř. nonšalantní způsob vyjadřování. Dalo by se říci, že jak hantýrka, tak také žargon jsou označení dnes nikoli zařazující, nýbrž daleko častěji hodnotící, a to negativně. Domnívám se proto, že bude správné vzdát se jich jako základních termínů. Ovšem tam, kde nepůjde o názvoslovnou přesnost, nýbrž o jisté hodnocení srozumitelnosti nebo jiných kvalit mluvy, bude se jich jistě užívat i nadále (třebaže ne tak jednoznačně jako např. u označení hatmatilka).

Pokud jde o souhrnný název jazykových útvarů, sem patřících, nelze uvést ani jeden pokus nebo návrh, který by byl obecně přijímán.[8] Shoda je jen v tom, že jsou to útvary zvláštní, které nelze klást do stejné roviny jako jazyk spisovný nebo místní nářečí. To se někdy charakterizuje tím, že jsou to útvary nestrukturní, nemající svůj vlastní základní slovní fond ani mluvnickou stavbu (Fr. Trávníček, o. c. v pozn. 1, s. 48), že jde tedy jen o zvláštní útvary lexikální (Trávníček, tamtéž). E. Pauliny [102]říká, že tyto útvary netvoří strukturu, nýbrž jen styl.[9] Pochybuje se o tom, zda je vůbec správné mluvit o nářečích a připouštějí se nanejvýš jen jako označení pracovní, provázená determinanty sociální, společenská, vrstvová, proti nimž jsou ovšem také výhrady (např. Havránek - Jedlička, cit. Česká mluvnice, s. 9 aj.). Někdy se přistupuje ke kompromisu a tam, kde je nezbytné nějaké souhrnné označení uvést, mluví se o tzv. sociálních, společenských nebo vrstvových nářečích. F. Trávníček (v cit. práci, s. 48) říká, že se tyto útvary často nazývají žargony nebo slangy. Ale pokračuje jinak: „U nás lze mluvit hlavně o vrstvovém nářečí nebo o vrstvové mluvě rybářské, myslivecké, sportovní, studentské, vojenské, dětské, zlodějské a vulgární.“ Trávníčkovo souhrnné označení žargon vychází patrně z ruské tradice oživené u nás sovětskou diskusí o marxismu v jazykovědě na počátku padesátých let. Pravděpodobně rovněž v těchto souvislostech navrhuje Dvonč v cit. článku (srov. pozn. č. 2) označení žargon („Podľa nášho názoru sa na súhrnné označenie slangu a argotu najlepšie hodí termín žargón“). Ale už A. Kellner, opíraje se o údaje Ušakovovy (Tolkovyj slovar’ r. j.) a Slovar’a inostrannych slov (1949), upozornil (o. c. v pozn. 1) na rozdíl v pojetí termínu žargon v naší a sovětské literatuře. V tradici ruské a sovětské literatury rozumí se žargonem mj. „zvláštní mluva jakékoli společenské skupiny, jakéhokoli společenství, odlišující se od společného jazyka hlavně přítomností slov, která jsou nesrozumitelná nezasvěceným“. Naše pojetí bylo zhruba probráno výše. Tento rozdíl v tradičním pojetí patrně způsobil, že označení žargon nebylo jako termín pro souhrnné pojmenování argotu a slangů přijato. Nejnověji L. Klimeš (o. c. v pozn. 8, s. 21) navrhuje pro tento pojem termín sociální mluvy. Ale i tu lze opakovat výhrady, které uvádí Česká mluvnice (viz výše). Podle mého názoru bylo by snad nejlépe respektovat vytvářející se tradici a zůstat u staronového dvojčlenného označení, odpovídajícího dvojčlennosti základních podob těchto útvarů — argot a slangy.

Konstatování, že argot a slangy nejsou ucelené jazykové struktury toho druhu jako spisovný jazyk a nářečí místní, nemůže být hodnocením závažnosti těchto útvarů. Tím méně by z něho mělo vyplývat, že by se jimi jazykověda nemusela zabývat vůbec nebo je stavět až zcela na okraj zájmu. Domnívám se, že hlubší a úplnější poznávání těchto specifických dorozumívacích útvarů jistých společenských skupin může přinést jazykovědě značný užitek, a to v těch oblastech, které jsou pro tyto útvary typické; může ukázat na jevy, které často pro svou nápadnost, vyhraněnost lákají k rozboru, a tím svým podílem vnášet světlo do jazykového dění chápaného i šíře. Myslím tu na specifické jevy lexikálně morfologické, např. na výběr slovotvorných prvků, na otázky jejich produktivnosti, resp. neproduktivnosti (při čemž třeba brát v úvahu, že často právě prvky obecně málo produktivní mohou z různých důvodů, nejčastěji emotivních, být vyhledávány — např. málo produktivní přípona -oun v mluvě studentské, srov. šplhoun apod.). Dále je možno v této souvislosti uvést tvoření sémantické, slovotvornou metaforiku, jež je v těchto útvarech poměrně bohatě zastoupena, a jak se zdá podle novější literatury, pro rozbor přitažlivá. Rovněž i motivace výběru a tvoření větších jednotek než slovo, tedy sousloví, slovních spojení, vazeb, popř. rčení atd., stojí za pozornost.

Je jistě pravda, že argot a slangy nemají vlastní mluvnickou stavbu, ale to ještě neznamená, že by v jednotlivých projevech argotických a slangových nebylo možno sledovat, co z těch mluvnických prostředků, které náležejí celému národnímu jazyku (popř. jeho dílčím strukturním útvarům), se především uplatňuje a z jakých důvodů. Jinak řečeno může být nalezeno leccos zajímavého v rozboru mluvnické, zvláště syntaktické výstavby ucelených argotických nebo slangových projevů. A protože jde o „propůjčování“ a výběr nejen syntaktických nebo vůbec mluvnických prostředků, nýbrž též ve značném procentu o výběr prostředků lexikálních, je třeba do jisté míry přiznat oprávněnost postřehu E. Paulinyho, že „sociálne nárečia netvoria štruk[103]túru ako nárečia zemepisné, ale tvoria iba štýl“ (viz výše). Domnívám se však, že to platí nikoli v celé šíři. To by potřebovalo hlubšího rozboru, ale na první pohled se zdá, že na jedné straně jsou pro charakter těchto útvarů velmi důležité i jiné jevy, než je jen výběr jazykových prostředků, že jsou to přece jen (třebas s „propůjčenou“ mluvnickou výstavbou i slovní zásobou) za jistých podmínek dorozumívací útvary, na druhé straně pak i pojem styl chápeme zpravidla šíře než toliko výběr prostředků, ačkoli výběr prostředků je pro stylovou diferenciaci bezesporu zásadně důležitý.

 

R É S U M É

Einige Bemerkungen zur Problematik des Argots und Slangs

Nach dem zweiten Weltkrieg erschienen mehrere neue Studien zu diesem Problem. Doch sind die bisherigen Forschungsergebnisse nicht befriedigend. Manche Gebiete sind bisher noch gar nicht erforscht worden; diese Lücken sollte man möglichst schnell schließen (besonders richtig wäre es bei den spezifischen Spracheigenschaften der rasch verschwindenden Handwerke).

Es fehlt aber auf diesem Gebiet auch eine Einheitlichkeit im Gebrauch der Terminologie und in der theoretischen Einteilung und Typologie der Sondersprachen. Entsprechend der Tradition der tschechischen Sprachforschung erscheint es nützlich, zwei Grundtypen von Sondersprachen zu unterscheiden, und zwar Argot und Slang. Sondermerkmale beider Typen werden im vorliegenden Artikel behandelt.

Das Studium spezifischer Eigenschaften der Sondersprachen kann zweifellos für die ganze Sprachforschung wichtig sein, kann neue Erkenntnise vermitteln. Es lohnt sich deswegen ihnen etwas mehr Aufmerksamkeit zu widmen.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 98-103

Previous Alois Jedlička: K pojetí a vymezení knižnosti

Next Josef Vachek: Přece jen priorita písma?