Básnický text a textový korpus

Renata Blatná

[Articles]

(pdf)

Poetic text and text corpus

0. Textový korpus[1]

V dnešním pojetí je třeba textový korpus chápat jako soubor elektronicky uložených textů, který je vnitřně strukturovaný a který slouží jako referenční zdroj pro vědecké studium jazyka a zpracování jazykových příruček a dalších artefaktů. Tyto elektronické textové korpusy se postupně budovaly od 60. let v Americe a v Evropě, v poslední době vznikají textové korpusy i v Austrálii a některých asijských zemích. K nejstarším korpusům z 60. let patří korpus BROWN (tj. korpus Brown university v USA) o rozsahu cca 1 mil. slovních tvarů, základním korpusem pro studium angličtiny se v současné době stal British National Corpus – BNC, o rozsahu cca 100 mil. tvarů. Také pro češtinu vzniká podobná textová databanka – Český národní korpus – ČNK (srov. Čermák, 1995). Cílem tohoto článku je na rozboru dvou vybraných básnických textů prozkoumat lexikální složení básnického jazyka (včetně kontextového zapojení lexikálních jednotek) a jeho vliv na celkovou lexikální strukturu textového korpusu.

 

1. Práce s elektronickými texty

S texty zpracovanými pro textový korpus lze pracovat dvojím způsobem. Jednak by měl být k dispozici tzv. reprezentativní korpus o rozsahu cca 100 mil. slovních tvarů, primárně určený pro lexikografické účely, ale také pro různé statisticky podložené lingvistické výzkumy, jednak by měla být možnost sestavení dílčího korpusu z textů, které jsou uloženy v tzv. bance textů. Tyto cíle byly vzaty v úvahu při budování nejznámějšího korpusu pro angličtinu, tj. Britského národního korpusu, a směřuje k nim i budovaný Český národní korpus. Jedním z dílčích korpusů sestavených na základě textů uložených v bance a připravených ve standardizovaném formátu (viz níže) by také v budoucnu mohl být např. i korpus textů básnických, popř. veršovaných.

Základním hlediskem při budování reprezentativního korpusu je hledisko recepce, čtenosti textů. Básnické texty jsou proto z takto nazíraného úhlu v menšině. Je nutné si však uvědomit, že i pouhé jednoprocentní zastoupení básnických textů představuje v korpusu 1 mil. slov. Při průměrném rozsahu jedné básnické sbírky 10 000 slov by toto zastoupení zahrnovalo celkem 100 sbírek poezie. Vedle explicitně definované položky VER (verše) v evidenci textů ČNK, která přímo odkazuje k básnickým textům, je však poezie v textovém korpusu uložena implicitně pod jinými položkami, především pod položkami PUB (publicistika) a SCI – LIT (odborná literatura – literárněvědné texty). Poezie je totiž často publikována v kulturních přílohách denního tisku, v různě kulturně zaměřených časopisech, hlavně však v literárních časopisech, jako jsou Literární noviny, Tvar, Host a další, a v literárněvědných časopisech, především v časopise Česká literatura, a v literárněvědných monografiích. Do ČNK jsou primárně zařazovány texty vzniklé po roce 1989, u beletrie a poezie se však přihlíží k širší[2]mu časovému záběru. Do centra recepce se totiž v posledních letech dostávají nejen autoři píšící v současné době, ale také řada autorů dříve zakázaných, jejichž díla nemohla vycházet.

Z definice textového korpusu vyplývá, že to není jen jisté množství elektronicky uložených textů, ale že tyto texty mají svou vnitřní strukturu. Formát, do kterého se všechny texty zařazované do korpusu převádějí, se nazývá Standard Generalized Markup Language (SGML). Každý dokument má tzv. hlavičku a uvnitř je členěn na odstavce a věty. Báseň J. Palivce získaná z textového korpusu vypadá takto:

KDYŽ USNUL MILIDUCH, tu bují do nestvůrna tma vlhká do chaluh, tma palachu a pluch a nemluvného chmurna, a nocí nahluchlou loudavý náhon černa hloub vlnou opuchlou se spouští do inferna v začarovaném mlýnu na kolo obludné, kde na zlém rubu dne dva křesy osudné trou těžké zrno blínu.

Může se zdát, že báseň se dostala do lineární podoby a že už nebude možné dešifrovat hranici jednotlivých veršů. Tzv. vnitřní značky pro věty – začátek <s>, konec </s> – a pro dokumenty (<doc>) lze však zviditelnit a hranice veršů (v tomto případě pro potřeby stomilionového korpusu s ohledem na jiné typy textů splývající s hranicemi vět) se tím stanou zřejmými:

<doc S|NWS|1991|lnln9138><s>KDYŽ USNUL <MILIDUCH>,</s><s>tu bují do nestvůrna</s><s>tma vlhká do chaluh,</s><s>tma palachu a pluch</s><s>a nemluvného chmurna,</s><s>a nocí nahluchlou</s><s>loudavý náhon černa</s><s>hloub vlnou opuchlou</s><s>se spouští do inferna</s><s>v začarovaném mlýnu na kolo obludné,</s><s>kde na zlém rubu dne</s><s>dva křesy osudné</s><s>trou těžké zrno blínu.</s>

Na tomto základě tedy lze báseň dešifrovat do původní podoby:

KDYŽ USNUL MILIDUCH,
tu bují do nestvůrna
tma vlhká do chaluh,
tma palachu a pluch
a nemluvného chmurna,
a nocí nahluchlou
loudavý náhon černa
hloub vlnou opuchlou
se spouští do inferna
v začarovaném mlýnu na kolo obludné,
kde na zlém rubu dne
dva křesy osudné
trou těžké zrno blínu.

Pro důkladnější práci s básnickými texty v rámci dílčího korpusu však tyto značky mohou být v různé míře detailizovány, je možné např. odlišit jednotlivé verše l (lines) a věty s (sentences). Uveďme si jako příklad jednu sloku z F. Gellnera:

<s><l type=firstpart next=“xyz“ id=“abc“>Táhlo už k ránu. </l></s>
<s><l type=secondpart prev=“abc“ id=“xyz“>U stolů</l>
<l>ospalí sklepníci snili.</l></s>
<s><l> My ještě vesele pospolu </l>
<l>bílé jsme víno pili.</l></s>

Z takto strukturovaného textu lze získat původní podobu básně:

[3]Táhlo už k ránu. U stolů
ospalí sklepníci snili.
My ještě vesele pospolu
bílé jsme víno pili.

Vedle těchto odlišností v oblasti struktury textu je básnický text charakteristický svou tvarovou anomálností, a tudíž se vymyká běžnému technickému zpracování, obzvláště co se týče tzv. lemmatizace, tj. přiřazení konkrétního tvaru k odpovídající lexikální jednotce neboli lemmatu (uvedený tvar nebo lemma nemusí být v seznamu jazykových jednotek, se kterými většina lemmatizačních programů pracuje a lze je těžko předvídat). Při práci s takto zpracovaným textem je proto třeba vždy získaná data ručně kontrolovat a případně korigovat. I přes tyto problémy přináší korpusově zpracovaný básnický text svá pozitiva, ať už pro škálu lexémů a slovních tvarů, které vnáší do celkového složení textového korpusu, nebo pro poznání vnitřní lexikální a gramatické výstavby básnického textu jako takového.

V následující části se budeme věnovat tomu, jaký vliv má básnický text na celkové lexikální složení korpusu, a roli kontextu v básnickém díle samotném. Jako ukázka takového statisticky podloženého rozboru nám poslouží dva básnické texty, do kterých se v různé míře promítá zvukovost. Prvním autorem je člen Literární skupiny 42, básník Ivan Blatný, druhým básník Josef Palivec. Od každého z nich byly vybrány verše psané v období 2. světové války, zhruba stejného rozsahu: od I. Blatného sbírka Tento večer, od J. Palivce Básně, zahrnující části Spáč, Naslouchání a Pečetní prsten. Tyto dvě knihy byly zvoleny záměrně, neboť jejich lexikální složení je podřízeno zvukovému vyznění básní, ať už jde o odkaz k vnější zvukové realitě v případě I. Blatného, nebo o vnitřní hláskovou stavbu básní v případě J. Palivce. Co se týče zastoupení těchto textů v ČNK koncem roku 1999,[2] básnický soubor Verše 1933–1953 od I. Blatného do něj byl začleněn v plném rozsahu, tj. včetně sbírky Tento večer, Básně J. Palivce jsou v něm obsaženy jen tzv. implicitně, neboť byly součástí nedělní přílohy Lidových novin v roce 1991, a to básně Když usnul miliduch…, Tma stojí o jantar…, Ach hory skalisté…, Čas dříme v chaluhách…, Což v kukle zlatové… a Jas na laguně snu…

 

2. Matematicko-statistické přístupy k básnickému jazyku

Tento přehled nemůže být zdaleka vyčerpávající a jeho cílem je spíše poukázat na některé matematicko-statistické metody při zkoumání básnického textu. Velkou pozornost věnovali básnickým textům různých období i různých jazyků členové Pražského lingvistického kroužku. Svědčí o tom mimo jiné i 26 přednášek věnovaných básnickému jazyku na zasedáních PLK v letech 1927–1952. Stranou přitom nezůstávaly ani kvantitativní a matematické přístupy k básnickému textu. Tak např. J. Mukařovský je uplatňoval v rozborech Máchova Máje a dalších básnických děl. V knize Básnická sémantika charakterizuje básnický jazyk jako jazyk zvláštní funkce, funkcí přitom rozumí „přizpůsobení jazyka jistému záměru, systém znaků tvořících jazyk (langue)“ (1995, s. 24). Upozorňuje na to, že je rozdíl mezi poezií významovou a eu[4]fonickou, významová poezie, kterou představují Kollárovy Znělky, se v důsledku sémantických změn v jazyce stává méně srozumitelnou, zatímco v eufonické poezii, např. tvorbě Máchově, je možné se přes významově nejasná místa přenést, srov. verš brunatné slunce rudě zasvitnulo, v němž je významovým vrcholem slovo slunce, kmenová samohláska u je ve verši mimo tento vrchol obsažena 3x, kmenová souhláska n 2x, navíc se opakují souhlásky s a l. V poezii tak dochází k aktualizaci v plánu zvukovém, gramatickém i lexikálněsémantickém.

R. Jakobson si ve známé stati Gramatika poezie a poezie gramatiky všímal tzv. neobrazné poezie, poezie myšlenky a soustředil se na gramatickou stavbu některých Puškinových básní. I v tomto případě se do popředí dostalo kvantitativní hledisko: báseň Ja vas ljubil obsahuje 47 slov, z toho 29 ohebných, z nich celá polovina – 14 připadá na zájmena, 10 na slovesa a 5 na substantiva abstraktního charakteru, není tu ani jediné adjektivum, avšak je tu 10 adverbií. Centrem básně jsou zájmena jako slova čistě gramatická, relační, zbavená lexikálního významu. Všechny tři jednající osoby jsou označeny zájmeny. První sloka rozvíjí téma predikátu ljubit’, druhá sloka téma podmětu ja, závěrečná část je věnována předmětu básně, vy.

Zájem o matematický přístup ke zkoumání jazyka a v rámci toho veršovaných textů nastal u nás v 60. letech. V roce 1961 vyšel frekvenční slovník češtiny pod názvem Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v češtině od J. Jelínka, J. V. Bečky a M. Těšitelové. V článku Matematický a experimentální rozbor verše (1964) se J. Levý zabývá několika zajímavými oblastmi: a) vyčíslením tlaku metra na slovní sklad verše, b) rozborem vnímání rytmu, c) předpověditelností či překvapivostí rýmu. Na tento poslední bod navazuje dodatek o technice predikcí, při níž vybraní prediktoři mají doplňovat vynechaná slova v uměleckém textu. Tato práce už částečně přemosťuje statistické zkoumání veršů z hlediska jejich metra a rytmu na jedné straně, a zkoumání lexikálního obsazení, resp. jeho důsledků pro sémantický rozbor básnického textu na straně druhé.

Odlišným vhledem do statistické teorie básnického jazyka je článek L. Doležela (1965), ve kterém autor rozlišuje dva krajní body osy „normovaný jazyk“ → „aktualizovaný (= básnický) jazyk“. Centrum básnického jazyka je podle L. Doležela charakterizováno stylovou variabilitou a jazykovou tvořivostí, tj. proti tzv. N-jazyku, který je chápán jako „množina vět, která obsahuje věty zároveň gramaticky správné a sémanticky normální“ (s. 109), se básnický jazyk vyznačuje sémantickou anomalitou. Z toho vyplývá, že v básnickém jazyce jsou porušována tradiční sémantická syntagmata, která jsou v normovaném jazyce tvořena slovníkovými elementy, vykazujícími určité shody v sémantických příznacích i tzv. distinktorech. Spojitelnost těchto jednotek určují projektivní pravidla. Z lexikologického hlediska bychom tedy mohli básnický jazyk chápat jako porušování základních kolokačních paradigmat, tj. významové a formální spojitelnosti syntagmat, resp. jako porušování pouze jejich kompatibility.

Studie K. Hausenblase Zobrazení prostoru v Máchově Máji (1967) postihuje jednak frekvenci jednotek, ale také jejich zapojenost do kontextu. Významový kontext je tu chápán jako spojení bezprostředně souvisících elementárních významových prvků (lexikálních a gramatických) ve výpovědi, může se však realizovat i na mak[5]ro- a mikroúrovni, makrokontext potom probíhá celým textem (v Máchově Máji jsou to kontexty účastníků dialogu), mikrokontext se uplatňuje na omezeném rozsahu (jeho krajním příkladem je rým, aliterace, paronomázie, opakování, obměna apod.), zvukovou shodou nebo obdobou se navozuje spojitost významová jdoucí vertikálně přes horizontální textové souvislosti.

Poznámka: Poněkud odlišnou terminologii v souvislosti s kontextem užívá V. Skalička (1961). Pracuje se třemi termíny – text, kontext, subtext/podtext. Poslední z uvedených termínů se nevztahuje k přímému významu užitých jazykových jednotek v literárním textu i v každodenní komunikaci, ale k významu, který vyplývá z daných kontextů implicitně. Tak např. ze stručné odměřené odpovědi ředitele divadla na otázku „kolik je hodin?“ může plynout závěr navazující na předcházející dialog o zvýšení platu „nic nedostanete“.

K. Hausenblas ve výše zmíněné studii zcela plasticky uvádí do souvislosti dva hlavní prostorové pojmy v Máchově Máji, a to jezero, střed prostoru (z významových slov je čtvrté nejčastější a má 28 výskytů) a hora jako horizont prostoru (32 výskytů) kolem něj a k nim se vážící různé metaforické obrazy, především popisy odrazů či odlesků oblohy na vodní hladině. Z kontextů uveďme alespoň a slunce jasná světů jiných / bloudila blankytnými pásky (= odraz hvězd ve vodě). Autor v celé sbírce vybírá prostorové lexikální jednotky a zamýšlí se také nad prostorovými významy některých slov, např. u rýmu klín – stín, Ohromný jako noci stín / v růžový strmě nebes klín – / v nejzáz vrchů nejvyšší stál. Substantivum klín se objevuje např. v následujících kolokacích: klín ouvalu, jezera, vody, kobky, síně nebe, noci, soumraku atd. V závěru K. Hausenblas konstatuje, že mezi 61 plnovýznamovými slovy (s frekvencí ≥ 10) je skoro polovina pojmenování prostorových jevů.

Na básnický text z hlediska zastoupení jednotlivých slovních druhů, především substantiv, adjektiv, sloves a adverbií se zaměřila M. Těšitelová (1968). Soustředila se na sbírky autorů J. Hořce, J. Hiršala, F. Halase, V. Nezvala, S. K. Neumanna a J. Seiferta. M. Těšitelová zkoumá básnický jazyk v porovnání s frekvenčními a statistickými údaji ve frekvenčním slovníku češtiny (srov. výše). Pracuje s několika typy koeficientů: koeficient K – poměr skupiny substantivní a slovesné (tj. substantiva, adjektiva x slovesa, adverbia), koeficient opakování – poměr počtu všech substantiv k počtu všech adjektiv, koeficient rozvíjení – poměr počtu různých adjektiv k počtu různých substantiv (koeficient je významný pro odhalení básnických figur) nebo rovněž poměr počtu různých adverbií k počtu různých sloves. Z jednotlivých závěrů vyplývá, že J. Seifert užívá ve své poezii jazyka, který se nejvíce přibližuje údajům pro češtinu jako celek, zatímco ostatní autoři se ve statistickém pohledu v různé míře přibližují k tzv. básnické normě.

M. Červenka se v článku Individuální styl a významová výstavba literárního díla (1991, pochází však z roku 1975) zabývá sémiotickými aspekty při tvorbě literárního díla. Přestože jde v tomto případě o přístup literární, do popředí se tu dostává řešení řady lingvistických otázek. V pojetí M. Červenky je funkční styl korelátem komunikačního okruhu v oblasti jazykové aktivity, při němž dochází k výběru mezi členy paradigmatu. Umělec či básník však pouze nevybírá z daného paradigmatu, ale usiluje také o změnu paradigmatu. Tak dochází k tomu, že v rámci jazykové paměti vnímatelů umělcova textu se dosud platná paradigmata rozšiřují (archaismy, neologismy [6]apod., metafora), nebo zužují (např. v klasicismu vyřazení neliterárních výrazů). Vybrané členy paradigmat mění v neobvyklém kontextu svou stylistickou povahu, a tím i své postavení v paradigmatu. Potenciální významové diference mezi členy paradigmat, mimo umění často nezužitkované, se právě v umění realizují. V komunikaci mezi umělcem a vnímatelem vystupují paradigmata ve svém maximálním rozsahu. Jevy jako metafora nebo tzv. řečnické figury dokonce rozšiřují paradigmata natolik, že vzniká tendence, aby při každém pojmenovacím a usouvztažňujícím aktu byla aktualizována celá zásoba pojmenovacích, resp. usouvztažňujících prostředků jazyka.

 

3. Korpusová lingvistika

Jednou z hlavních oblastí studia korpusové lingvistiky je studium kolokací na statistické bázi. Termín kolokace lze chápat v širším a užším významu. V užším významu jde o smysluplné spojení slov, lexikální syntagma, zvl. v podobě víceslovného pojmenování (srov. Čermák, 1994). V širším významu uplatňovaném v korpusové lingvistice jde o opakující se souvýskyt slov v určitém rozsahu, např. 5 slov nalevo a napravo od hledaného slova (KWIC = key word in context). Z čistě lingvistického hlediska by tomuto pojetí odpovídal spíše termín kolokabilita.

P. I. Haskel (1971) uvádí, že v rámci kolokací se přitahují slova s obdobnou derivací (v češtině např. kacířství a neznabožství, srov. též binomiální jednotky typu saky paky nebo křížem krážem), slova opačného významu (v češtině např. jeden byl hubený, druhý tlustý), nebo slova s podobnými hláskovými skupinami (clusters). Toto poslední tvrzení si snadno můžeme ověřit na ČNK. Vyhledáme-li kolokace dvou synonym pěkný a hezký s ohledem na aliteraci následujícího slova, kolokace s aliterací bude vždy frekventovanější než bez aliterace, srov. hezká holka má 68 výskytů, pěkná holka pouze 18 výskytů, kolokace pěkné počasí má 129 výskytů, naproti tomu hezké počasí 87 výskytů. Podobných tendencí v jazyce si však všiml už R. Jakobson. V souborném českém vydání jeho statí (1995) je na s. 81 uveden příklad paronomázie v běžné jazykové komunikaci: „Jedna dívka obvykle říkala ‘darebák Darek’ /zvýraznila R. B./. ‘Proč darebák?’ ‘Protože ho nemám ráda.’ ‘A proč ne protiva, rošťák, lump nebo pacholek?’ ‘Nevím proč, ale darebák mu sedí nejlíp’“ (překlad M. Červenka). Ve studii Hledání podstaty jazyka upozorňuje R. Jakobson na vokální apofonii v běžném jazyce, např. v ruském přísloví Sila solomu lomit.

Ze statistického hlediska je hlavním ukazatelem pro zjišťování jazykových kolokací tzv. vzájemná informace (mutual information), při níž se zjišťuje pravděpodobnost souvýskytu lexikálních jednotek, popř. slovních tvarů v poměru k pravděpodobnosti jejich nezávislého (samostatného) výskytu. Dvojice lexémů, popř. slovních tvarů, které mají vysokou vzájemnou informaci, jsou v jazyce na jedné straně již ustálenými lexikalizovanými nebo idiomatizovanými kombinacemi, do nichž vstupují slova málo frekventovaná, charakteristická pro oblast frazeologie, např. sloveso ronit. Kolokace slov ronit (v ČNK má 72 výskyty) a slza (3132 výskytů) má vysokou vzájemnou informaci – 14,43 (signifikantní začíná být MI od hodnoty 8), neboť se slovesem ronit vstupuje do kolokačního paradigmatu velmi úzký okruh lexikálních jednotek. Naproti tomu kolokace slov téci (1265 výskytů) a slza má vzájemnou informaci nižší – [7]11,84, neboť oba komponenty mají srovnatelnou frekvenci. Básnický text obsahuje rovněž anomální kolokace, jeden z členů bývá velmi často mnohem méně frekventovaný než druhý, a tudíž i zde je vzájemná informace u studovaných kolokací vysoká. Rozdíl mezi frazeologií a kolokacemi v básnickém textu však spočívá v jejich frekvenci. Zatímco frazémy se i přes svou anomálnost udržují v jazykovém centru v důsledku vysokého výskytu v psaných i mluvených textech (kolokace ronit + slza má 55 výskytů), kolokace v básnickém textu jsou na jazykové periferii, neboť jde o užití autorská, velmi často jednovýskytová.

 

4. Statistický rozbor veršů I. Blatného a J. Palivce

U obou autorů byla zjištěna délka jejich textů, tj. počet slovních tvarů včetně tvarů opakovaných (statisticky nazývané tokens), dále počet různých tvarů, tj. bez jejich opakování (tzv. types) a počet lemmat neboli lexémů, k nimž jsou tyto tvary přiřazeny. V případě dvou uvedených básnických děl jsme dospěli k následujícím údajům:

 

	Blatný:	Palivec:
tokens	– 7 430	6 847
types	– 3 156	3 408
lemmas	– 2 221	2 621

 

Na jejich základě lze vypočítat tzv. bohatství slovníku, které vyjadřuje poměr slovníku textu k délce textu a odpovídá mu vzorec 

R =	N	,
	√V

kde R je bohatství slovníku, N počet všech slovních tvarů a V počet lemmat (√ = druhá odmocnina).

V případě sbírky Tento večer se rovná bohatství slovníku číslu 25,766, v případě Básní J. Palivce 31,675. Tato čísla mají své paralely s čísly u prozaických textů, která uvádí M. Těšitelová v knize Otázky lexikální statistiky (1974) a která vypovídají o podobných autorských typech: román V. Vančury Konec starých časů – 31,43, román J. Marka Vesnice pod zemí – 23,71. Nám však ani tolik nepůjde o tato čísla jako o charakter lexikálních jednotek v daném básnickém textu. Jak vyplyne z dalších lexikálních výčtů, výběr plnovýznamových slov je u obou autorů dosti odlišný. Odlišnost autorských typů se však promítá i do výběru zájmen, tak např. u I. Blatného, využívajícího ve své poezii hojně mluveného jazyka, je akcentováno zájmeno ten, zatímco v poezii J. Palivce jsou v popředí přivlastňovací zájmena můj a svůj.

V Blatného sbírce mezi nejfrekventovanější plnovýznamová slova, tj. s frekvencí ≥ 10, patří tato: 

 

Pořadí	Lemma	Počet výskytů	Pořadí	Lemma	Počet výskytů
01.	slyšet	42	08.	život	20
02.	píseň	34	09.	báseň	19
03.	dům	27	10.	hudba	18
04.	malý	23	11.	pokoj	17
05.	okno	23	12.	vlak	17
06.	starý	20	13.	zahrada	17
07.	věc	20	14.	hodiny	16

 

[8]15.	růže	16	35.	plot	12
16.	ticho	16	36.	přítel	12
17.	den	15	37.	psát	12
18.	kytice	15	38.	říci	12
19.	list	15	39.	říkat	12
20.	okamžik	15	40.	smutný	12
21.	slunce	15	41.	vidět	12
22.	dveře	14	42.	zpívat	12
23.	dvůr	14	43.	dlouhý	11
24.	město	14	44.	prázdný	11
25.	plný	14	45.	zpěv	11
26.	stůl	14	46.	dějiny	10
27.	ulice	14	47.	opuštěnost	10
28.	jít	13	48.	přijít	10
29.	padat	13	49.	světlo	10
30.	smrt	13	50.	válka	10
31.	dobrý	12	51.	vědět	10
32.	lampa	12	52.	známý	10
33.	mrtvý	12	53.	zvuk	10
34.	pan	12

 

Uvedený výčet představuje škálu 53 nejfrekventovanějších plnovýznamových slov, tj. substantiv, adjektiv a sloves (ani jedno adverbium nemá frekvenci od 10 výskytů výše). Tuto škálu by bylo možné rozdělit (mimo názvů základních vlastností a dějů – dobrý, dlouhý, jít aj.) do zhruba šesti tematických oblastí, z nichž nejvíce je v širokých souvislostech zastoupeno téma města (10 lemmat se 169 výskyty – dům, dveře, dvůr, město, okno, plot, pokoj, ulice, vlak, zahrada), dále téma věcí a předmětů (6 lemmat a 108 výskytů – hodiny, kytice, list, růže, stůl, věc), téma vztahující se k době vzniku sbírky, tj. k tématu války (7 lemmat a 88 výskytů – mrtvý, opuštěnost, prázdný, smrt, smutný, válka, život), své zvláštní postavení tu má motiv času představený třemi lemmaty – den, okamžik a dějiny se 40 výskyty. Co však přitahuje ve frekvenčním seznamu největší pozornost, je sloveso slyšet se 42 výskyty a hned na druhém místě substantivum píseň se 34 výskyty. Mezi 53 nejfrekventovanějšími jednotkami je zastoupeno 7 lemmat vztahujících se k vnímání zvuku, resp. jeho protikladu ticha, a hudby se 143 výskyty (hudba, píseň, slyšet, ticho, zpěv, zpívat, zvuk). Údaje o vzájemné informaci ve stomilionovém zlemmatizovaném ČNK (stav koncem roku 1999) v porovnání se subkorpusem sbírky Tento večer, konkrétně u nejfrekventovanějšího lexému dané sbírky slyšet, jsou uvedeny v Příloze 1, Graf a). Sémantický okruh zvuku a ticha není omezen jen svou lexikální výstavbou a kontextem uvedených lexémů, ale promítá se jak do oblasti makrokontextu, tj. písňové formy některých básní, tak do oblasti mikrokontextu, výběru slov s onomatopoickými kořeny. Markantním dokladem takového postupu je například báseň Šestá variace (1945), v níž se refrénovitě opakuje následující úsek:

Kopyta zvoní, vozka zvedá ruku,
Bič elektrické jiskry práskne na drátech.
List za listem se skládá růže ranních zvuků.
Kávový mlýnek… Vlaky, talíř, plech…

[9]Svůj nezanedbatelný podíl na celkovém zvukovém ladění sbírky má i řeč, přetavená z útržku brněnských hovorů do svébytného poetického rámce v básni Mikulášská noc (1942):

Fanynko zaplať Nedám ti ani grécar
Kam ty peníze dáváš Žereš je nebo co?
To na mě neplatí ten tvůj šmajchl sbohem
Cigáne jeden Cigánské prolhané
Co já se nazmrzám To není žádné med
Vonedá přídu dom Co von tam sviňa dělal
Pré vod Koruny Ňákó finétlu
Tak já to zaplatím Kolik seš dlužné lumpe
Co já se nazmrzám Co já se natento!
Zavřete už tu bódu! A děte spat.

Za prozaickou paralelu této sbírky bychom mohli považovat text bez uvedení názvu, který vznikl v září 1944:

„… A zatímco tato transcendentální domovnice, která stojí vždycky uprostřed vesmíru (tj. asi dva kroky od dveří prádelny, o něž jsou opřeny odkapávající necky), řeční a řeční, snažím se poznat zákony, kterými se řídí její přednáška, protože se mi zdá, že naprosto neimprovizuje. Některé její výroky se vracejí jako refrény, zadrhuje, koktá a přeříkává se podle plánu (i když možná ne předem daného, ale vyrůstajícího během řeči), zkrátka: její dikce je dokonalá. Někdy dokonce, i v intervalech, které nejsou vždycky jednoduše pravidelné, ale často podléhají nějakému složitějšímu řádu, začne do toho zpívat kousek písničky nebo napodobuje hukot vzdáleného nádraží. Mám dojem, že je domluvena i se slepicemi, prkny, hrnci a klepanými koberci, které se ozývají kolem. Že jim rozdala party a že je to všechno jedna skladba – nikdo z hráčů se nesmí zmýlit.

Neříkám, že to dokážu po ní, ale chtěl bych to umět“ (1999, s. 38–39).

Nyní se blíže zastavíme u slovní zásoby spojené s vnímáním zvuku a hudby. Jaká je orchestrace či instrumentace této válečné sbírky, jejíž ústřední náladou je smutek a opuštěnost a z nich vyplývající melancholie a monotónnost? Hudebními nástroji jsou buben, harmonika, housle, kolovrátek, kytara, orchestrion, pianino, píšťala, trubka, varhany, viola, a částečně zvon. Jsou to převážně nástroje doprovodné (kytara, harmonika), vojenské (buben, trubka), nástroje hodně vysokého či nízkého tónu (píšťala, viola) a hrací automaty (kolovrátek, orchestrion). K hudební oblasti se dále vážou lexémy orchestr, part, refrén, sloka, smyčec, struna, tón, nota, variace, virtuozita, dále bubnovat, hrát, intonovat, prozpěvovat, rozeznít, trylkovat a některé jejich další odvozeniny – viz Příloha 2, Seznam a).

Velký podíl na zvukové instrumentaci sbírky mají i onomatopoické výrazy:

a) slovesné – bečet, brečet, bublat, bzučet, cvaknout, cvrkat, drnčet, dunět, fičet, harašit, hvízdat, chroupat, klepat, pískat, praskat, prásknout, skřípat, šelestit, šeptat, šlehat, štěkat, šustit, vrzat, zaharašit, zašelestit, zašeptat, zaštěkat, zvonit,

b) substantivní a adjektivní – brumlání, bzučící, bzukot, cinknutí, crčící, cvakající, cvrnkající, drkotající, drmolící, drnkot, dunění, harašení, hrčení, hrkot, hvízdající, chrapot, chřestící, chřestot, kapající, klapající, klepající, kokrhající, kokrhání, mlaskající, pískot, praskající, práskající, praskot, skřípající, skřípot, šelest, šelestící, šeptající, šlehající, šumot, šuškání, zabučení, zapraskání, zašeptaný, zaštěkání, zurčící.

[10]Slovotvorně se u substantiv dostává do popředí přípona -ot (praskot apod.), která v češtině konkuruje verbálním substantivům se sufixy -ní, -tí. Lze se domnívat, že ve výběru tohoto sufixu je jistý záměr, navození zvukové spojitosti se slovem život, tj. zvuky způsobované pohybem jsou odrazem pulzujícího života. Hlásková struktura onomatopoických kořenů velmi často navazuje na hláskové složení slov z výše uvedených tematických oblastí, srov. alespoň řadu s hláskovou skupinou har/hr/rh – harašení, harašit, hrčení, hrkot, harmonika, hrát, varhany, zahrada, hrob, řadu s hláskovou skupinou ml/mel – brumlání, mlaskající, mluvit, mlčet, čmelák, meluzína, mlýnek, dále s hláskovou skupinou vr/var u vrzat, kolovrátek, varhany, vrátka nebo slabiku pís- společnou pro pískat a píseň. V celé sbírce mají navíc výrazné zastoupení onomatopoické expresivní hlásky c, č a š, které se promítají do výběru určitých slovotvorných typů, zejména deverbativních adjektiv se sufixem -cí, srov. bzučící, crčící a substantiv se sufixem -ec, např. hrnec, chlapec, koberec, kobylinec, kravěnec, milenec, ryzec, skřipec, slepičinec, smyčec, dále názvů míst se sufixem -iště – hřiště, nástupiště, rumiště, schodiště, smetiště, zbořeniště. K nárůstu těchto expresivních hlásek přispívají i zdrobněliny – kostelíček, košíček, kožíšek, krůček, lucernička, lžička, mráček, poklička, postavička, strýček, zrníčko. Výběr lexémů z hudebního a šířeji zvukového okruhu má však pouze vyvolat zvukovou představu v pozadí, v kontextech se naopak do popředí dostává význam nehudební, hudebnost je ve skutečnosti v mnoha případech popírána, např. rychlík bubnuje svá sbohem, hudbo šlach (=rytmus), zoufalá nedělní odpoledne s dechovou hudbou – s dechovou hudbou v oknech liduprázdné ulice, orchestr Chandra hraje, píseň starostí aj. Oproti lexikalizovaným, frazeologizovaným a lexikograficky zachyceným užitím, v nichž má hudba pozitivní konotace (srov. andělská/božská/rajská hudba, hudba budoucnosti), je tu hudba zachycena spíše v negativních konotacích.

Básnický text J. Palivce je v mnoha ohledech odlišný. Autor užívá rozsáhlou lexikálně stylovou škálu češtiny, od výrazů archaických přes výrazy obecněčeské a nářeční až po terminologii a vlastní neologismy. Nebudeme se tu zabývat vnitřní hláskovou stavbou jednotlivých veršů, neboť tento způsob rozboru patří spíše do literárněvědných studií. Centrem našeho zájmu – podobně jako v případě veršů I. Blatného – je zjištění vlivu eufonie básnického textu na jeho lexikální výstavbu. Jako ukázku uvedeme báseň, která je svou stavbou parafrází národní hymny:

Co to chřestí po holinách?
Kdo to pláče po dolinách?
V sadě tmí se tichý tis,
tišší sotva našel bys …
To je řeholní ta země,
která zajíká se ve mně,
samomluvná šedozem.

Smutek znáš-li dlouhé míle,
kde bol boduje tvé chvíle?
Neštěstí, jež přišlo s tmou,
prolomilo milost mou
a co hrubá hlína hlídá,
[11]živý snad víc neuhlídá.
Floutnař píská na kost mou.

Ach, ta lícha jaktěživá,
jak je bezkrevná a mživá!
Důlní průvan fofruje,
co už málem mrtvo je.
Ourodo má, kolikráte
pohřbívaly hněvy váté
ta má jatá májata!

Na rozdíl od Blatného využívá Palivec v poetickém kontextu terminologii, např. hudební termín legato – zas hudbu rozezni legata přečistého, botanické termíny semeník – Šum příze přejemné zní v ticho semeníků, ó zůstaň vedle mne a čaruj, harfeníku!, dále chlorofyl – Mdlí, dříme líbezná chemie chlorofylu, nebo archeologický termín menhir (prehistorický vysoký balvan vztyčený jako pomník) – ach, hory skalisté /a míle milé Míně, kam zpropadaly jste, /menhiry na Třemšíně?

Frekvenční distribuce jsou tu dosti odlišné. V textu o 6846 textových slovech mají vysoké frekvence pouze slova neohebná, ze slov ohebných se do popředí dostávají především substantiva a zájmena. Ze slov plnovýznamových s frekvencí ≥ 10 vznikl seznam pouhých 28 slov, neboť většina použitých slov v textu jsou hapax legomena, tj. slova jednovýskytová.

  

Pořadí	Lemma	Počet výskytů	Pořadí	Lemma	Počet výskytů
01.	tma	68	15.	chvíle	12
02.	sen	27	16.	tvář	12
03.	čas	26	17.	vědět	12
04.	hvězda	26	18.	vlna	12
05.	noc	24	19.	záře	12
06.	duše	19	20.	jít	11
07.	stín	18	21.	láska	11
08.	jas	14	22.	spát	11
09.	vánek	14	23.	tichý	11
10.	věrný	14	24.	zlatý	11
11.	dech	13	25.	bůh	10
12.	mdlý	13	26.	chtít	10
13.	oko	13	27.	mha	10
14.	slunce	13	28.	ticho	10

 

V porovnání s frekvenčními údaji sbírky I. Blatného Tento večer se do centra pozornosti dostávají vjemy zrakové. Podívejme se nejprve na běžné kolokace slova tma v porovnání s dílčím korpusem Palivcových básní. Vzhledem k tomu, že v rámci korpusu máme možnost porovnat pouze ty kolokace z básní J. Palivce, které se dostaly do výše zmíněného výběru v příloze Lidových novin, máme k dispozici jen část kontextů s lexémem tma. Styčnými body mezi ČNK a Palivcovými básněmi v tomto výběru jsou v oblasti kolokací pouze tři lexémy – hledět, vlhký a světlo – viz Příloha 1, Graf b).

Zbývající kolokace v Palivcově básnickém textu jsou od běžných kolokací dosti odlišné: blín, bujet, chaluha, jantar, matový, mour, mříž, nora, pochyba, zrno. Jsou to [12]slova obsahující převážně hlásky t a m slova tma, tedy ústřední metafory, tj. matový, mour a jantar, ale také slova s hláskami h (a její neznělou variantou ch), v a d odkazující k lexému hvězda, srov. hledět, chaluha, pochyba, vlhký. Hláskovému složení uvedených slov jsou rovněž podřízeny některé slovotvorné typy, např. frekventativa se sufixem -ívat/-ávat, tj. hrávat, jiskřívat, mýlívat se, plavívat, rousávat, stávat, adjektiva se sufixem -ivý, tj. citlivý, červivý, dychtivý, hněvivý, chtivý, chvějivý, chvivý, jiskřivý, jitřivý, mámivý, milostivý, mlčenlivý, mrazivý, mživý, přecitlivý, rzivý, sivý, snětivý, svítivý, šálivý, temnozřivý, tesklivý, vábivý, zářivý, zimomřivý, zvučivý, žíznivý, deverbativní pasivní adjektiva se sufixem -tý, tj. dutý (etymologicky odvozeno od slovesa douti), hnutý, hrubomletý, jatý, klenutý, kutý, obmytý, pitý, rozemnutý, rozvinutý, setý, skrytý, tknutý, uštknutý, vanutý, vátý, visutý, vzpomenutý, zakletý, zasutý, zažehnutý, i některé periferní slovotvorné typy, např. abstraktní substantiva se sufixem -no, tj. budoucno, černo, chmurno, jemno, jiskrno, krásno, marno, nenávratno, neskutečno, neviditelno, obšírno, podmračno, pradávno, překrásno, tajemno, temno, věčno, z tvarů např. lokál plurálu substantiv zakončený na -ch, tj. černohájích, dálavách, dolinách, hlubinách, holinách, libohájích, luhách, marách, půtkách, schůdkách, skalách, spodinách, střechách, tajích, vesnách. Podobně jako v případě básní I. Blatného tu jsou vybírány jazykové prostředky buď méně produktivní, nebo tvořené produktivně od méně frekventovaných lexémů.

Jak již bylo naznačeno výše, ústřední metaforou básní J. Palivce je tma, která symbolizuje válku a s ní související smrt. Tomu je podřízen i výběr lexikálních jednotek odrážejících stupnici světlo-tma; srov. Příloha 2, seznam b). Těmito metaforami v poezii i v běžném jazyce se ve své studii zabývají G. Lakoff a M. Turner (1989). Autoři pracují s jednoduchými metaforami typu „bad is black“, „death is night“, „death is sleep“, „death is a reaper“, „life is a journey“ apod. a ukazují jejich složité prolínání především v uměleckých textech. Tak např. k pochopení metafory smrti jako kostlivce s kosou je třeba znát související metaforu, která pojímá člověka a jeho život jako paralelu se životem rostliny. Společným rysem skutečné smrti a jejího metaforického pojetí jako spánku je neaktivnost, neschopnost vnímat, popř. horizontální poloha (srov. např. v češtině plně lexikalizovanou metaforu věčný spánek). Různí autoři s touto základní metaforou pracují různě, např. W. Shakespeare v Hamletovi zahrnuje do metafory spánku i možnost snění:

To sleep? Perchance to dream! Ay, there’s the rub!
For in that sleep of death what dreams may come?

Podobnou spojitost nacházíme i v básních J. Palivce (srov. vysokou frekvenci slov sen a spánek):

my, kámen nekámen,
krok zamlklého soudce
pozorně čekáme
hned budouce i jsouce,

až bůh snů podkrovních
v sen o souvratné pouti
[13]na zubech třenovních
dřeň stínů bude mnouti.

Rozdíly světla a tmy se v Palivcově básnickém textu odrážejí také ve škále pojmenovaných barev, z nich nejfrekventovanější jsou bílá a černá, ať už se jejich kořeny objevují přímo v adjektivech nebo v různých substantivních derivátech a kompozitech, srov. běl, bělidlo, bělmo, bělostný, bělouš, bělozářka, bílo, bílý, černo, černočerný, černoháj, černohlávka, černokněžný, černopěnný, černovír, černý. Někdy jsou tyto barvy pojmenovány nepřímo, srov. rap – archaický výraz pro vraníka, sněžit, mour. Velmi často je bílá a černá barva v opozici, např. dusot běloušů a rapů, tma sněží na tvá humna. Ve dvou případech se do popředí dostává etymologický význam přejatých slov, tj. azur – sloveso azurer ve francouzštině znamená ‘bělit tkaniny’,[3] blankyt – pochází patrně ze střlat. blanchetus ‘čistý, bílý’. Z dalších barev jsou zastoupeny šedá – přechod mezi bílou a černou – šedý, šedost, šedivina, kompozita terminologického rázu šedozem a šedozemní, dále zlatá, vystihující záři nebeských těles – zlatobýl, zlatokop, zlatový, zlatý a červená, zobrazující nejen proměny oblohy, ale také symbolizující barvu krve – červeno, červenat se, purpur. Svou roli tu v případě červené barvy hraje rovněž její hlásková blízkost s barvou černou, podobně je tomu u barvy zlaté a její etymologické souvislosti s barvou zelenou, která je v uvedeném básnickém textu zastoupena jen jedním dokladem zeleň. Nejde však o její světlý odstín, ale tmavou zeleň přecházející do černé.

 

5. Vliv básnických textů na zastoupení jazykových jevů v textovém korpusu

Básnický text má v celkovém složení korpusu nezastupitelné místo tím, že poskytuje doklady k ověření toho, co v jazyce zůstává uloženo v rámci systému, langue, na běžné textové, parolové úrovni se však téměř neobjevuje. Tato jazyková potencialita se projevuje především v morfologii a slovotvorbě. Z morfologických jevů sem patří např. realizace vokativu u neživotných substantiv, např. u I. Blatného hostino, hrobe, hudbo, moucho, písni, srpe, vlaštovko, voze, u J. Palivce např. čapko, hlavo, hvězdo, jasane, lásko, lokno, luno, mho, muko, něho, noci, pěno, pochybo, sklone, slape, sne, tího, tlamičko, tmo aj. Slovotvorná potencialita je mnohem širší, zasahuje především kompozita (srov. výše), některé neproduktivní slovotvorné typy (viz např. abstrakta se sufixem -no), ale také častější využívání prefixu bez- u substantiv, srov. např. u J. Palivce bezchlebí a bezhvězdí, nebo prefixu pře- u adjektiv, např. u téhož autora přečistý, přehebký, přehořký, přejemný, přelíbezný, přemilý, přepodivný, předaleký, přesladký, přesvětlý, přetemný, převzdušný. Co se týče básnických kontextů, ty naplňují jazykovou potencialitu tím, že spíše než význam přímý realizují pragmatické významové odstíny a přispívají tak k lepšímu uchopení konotací jednotlivých lexémů. Důležitá je na této rovině práce s kontrasty (srov. výše u J. Palivce tma sněží) nebo zdánlivě nespojitelnými lexikálními jednotkami. Řadu dokladů na propojování smyslových počitků různého typu najdeme u I. Blatného, např. a báseň … sleduje vůni slova prázdniny, domy stojí v dlouhých pomlkách, ty temné samohlásky/, temné a oblé jako kadeře, [14]slyšte jak míchá fialovou barvu zvlhlými píšťalami. Existence takových kolokací v rámci jazykového materiálu však má svůj význam. Kolokace z pera I. Blatného slyším kapky cvrnkající na plechu upozorňuje nejen na metonymii kapky = déšť, ale také na zvukovou stránku dešťových kapek dopadajících na jednotlivé předměty – srov. lexikalizované šumění deště, které vystihuje poněkud odlišný typ zvuku, blízkost lexikálních jednotek tma – mour J. Palivce ve verši kdo ve tmě rozezná mour od marného pylu netradičním způsobem odkazuje k černé barvě – srov. lexikalizované černočerná tma. Přestože podobné kontexty daných lexikálních jednotek jsou v celkovém objemu korpusových dokladů (konkordancí) ojedinělé, jejich existence působí jako indikátor při hledání některých základních konotací. Pro zkoumání ryze autorských výrazů však reprezentativní korpus vhodný není, pro tyto účely bude třeba v budoucnu vytvořit dílčí korpus textů básnických.

 

LITERATURA

 

BLATNÁ, R.: Binomiály typu techtle mechtle v češtině, ruštině a angličtině. Slavia, 59, 1990, s. 169–182.

BLATNÝ, I.: Verše 1933–1953. Brno 1994.

BLATNÝ, I.: Texty a dokumenty 1930–1948. Brno 1999.

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Praha 1994.

ČERMÁK, F.: Jazykový korpus: Prostředek a zdroj poznání. In: F. Čermák – J. Klímová – V. Petkevič, Studie z korpusové lingvistiky. Praha 2000, s. 15–37.

ČERMÁK, F. – KRÁLÍK, J. – KUČERA, K.: Recepce současné češtiny a reprezentativnost korpusu. SaS, 58, 1997, s. 117–124.

ČERVENKA, M.: Individuální styl a významová výstavba literárního díla. In: Styl a význam. Praha 1991, s. 246–262.

ČERVENKA, M. – SGALLOVÁ, K.: Verš a věta. Rytmické a větné členění v české poezii 2. pol. 19. století. SaS, 58, 1997, s. 241–270.

HASKEL, P. I.: Collocations as a measure of stylistic variety. In: The Computer in Literary and Linguistic Research. Cambridge 1971.

HAUSENBLAS, K.: Zobrazení prostoru v Máchově Máji. In: Realita slova Máchova. Praha 1967, s. 67–111.

HOLUB, J. – LYER, S.: Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem ke slovům kulturním a cizím. Praha 1978.

JAKOBSON, R.: Poetická funkce. Praha 1995.

LAKOFF, G. – TURNER, M.: More Than a Cool Reason: A Field Guide to Poetic Metaphor. Chicago University 1989.

LEVÝ, J.: Matematický a experimentální rozbor verše. Česká literatura, 12, 1964, s. 181–213.

LYER, S.: Francouzsko-český slovník. Praha 1972.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Básnická sémantika. Praha 1995.

OAKES, M. P.: Statistics for Corpus Linguistics. Edinburgh 1998.

PALIVEC, J.: Básně. Praha 1994.

RIFFATERRE, M.: Kritéria pro stylistický rozbor. In: Teorie informace a jazykověda. Praha 1964, s. 245–263.

SKALIČKA, V.: Text, Context, Subtext. AUC. SlavPrag III, Praha 1962, s. 73–78.

TĚŠITELOVÁ, M.: O básnickém jazyce z hlediska statistického. SaS, 1968, s. 362–368.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

VACHEK, J.: Prolegomena k dějinám Pražské školy jazykovědné. Praha 1999.

WINNER, T. G.: Jan Mukařovský: the beginning of structural and semiotic aesthetics. In: L. Matejka (ed.), Sound, Sign and Meaning. University of Michigan 1978, s. 433–455.

 

[15]R É S U M É

Poetic text and text corpus

The paper, based on the Czech National Corpus, shows the possibilities of studying poetic texts from the following aspects: a) anomaly of the grammatical forms, and of the lexical units, b) the role of the context. After an overview of various statistical and mathematical methods esp. in the Prague Linguistic Circle and during the sixties the author draws a statistical analysis of the collections of poems by Ivan Blatný and Josef Palivec, using the mutual information as of the main statistical approaches in corpus linguistics.

 

[16]Příloha 1: Vzájemná informace (MI) u kolokací nejfrekventovanějších plnovýznamových slov

 

a) Kolokace slovesa „slyšet“ ve sbírce I. Blatného Tento večer

 

a) Kolokace substantiva „tma“ v 6 básních J. Palivce

 

[17]Příloha 2: Seznamy lexikálních jednotek se vztahem k nejfrekventovanějším plnovýznamovým slovům

 

a) Seznam lexikálních jednotek sémantického pole HUDBA ve sbírce I. Blatného Tento večer 

	bubn	ů	táhli jsme celou rachotu těžkých *
	bubn	uje	rychlík * svá sbohem
	harmonik	a	nějaká * ohlašuje jaro	2x
	harmonik	ář	oken, kde hraje *
	harmonik	y	pár tónů *
	housl	ích	co ona umí vláskem na viole anebo na *
	hraj	e	jak * táhlou velkou slavnou píseň domu
	hraj	e	oken, kde * harmonikář
	hraj	e	večery, kdy * kolovrátkář
	hraj	e	orchestr Chandra *
	hraj	e	teninkým smyčcem * (meluzína) na střechy
	hraj	e	(Paganini ?) jak * vypinače (= cvakají)
	hraj	e	jak * (Paganini)
roze	hrál		A slyšíš ho (= Paganiniho) teď, jak se *
	hrál		kdosi mě doprovázel na kytaru a já jsem *
	hudb	a	jakási *
	hudb	a	ve ztvrdlém … mozku, ze kterého nevyvěrá *
	hudb	o	* šlach
	hudb	ou	s dechovou * zaprášených oken cukrárny
	hudb	ou	s lepící dechovou * ušpiněného cukroví a much
	hudb	ou	s dechovou * pohřbu v kterémsi předměstí
	hudb	ou	to tady máte smutný s dechovou *
	hudb	ou	s dechovou * v oknech liduprázdné ulice!
	hudb	ou	zoufalá nedělní odpoledne s dechovou *
	hudb	u	už znáš mou * z pěti šesti věcí
	hudb	u	a stvořit * samet svírající hrdlo	4x
	hudb	u	pro tebe tuto * mezi všemi
	kolovr	átek	a * volá
	kolovr	átkář	podzimní večery kdy hraje *
	kytar	u	kdosi mě doprovázel na *
	orchestr		* Chandra hraje
	orchestr		* Chandra usedá na svá místa
	orchestr		* Chandra otvírá dvířka poklic
	orchestr		* promísené ptáky si všude odpovídají
	orchestr	y	* rýčů lopat kladiv dlát
	orchestr	ion	s limonádou jež chrlí starý *
z	pěv		pro tebe tento *
z	pěv		* okamžiku
z	pěv		s roztaženými póry, z kterých stoupá *	2x
z	pěv		slyším * domovnice
z	pěv		a zazněl *
z	pěv		můj malý *	3x
z	pěv		vezmi si tento *
[18]po	pěv	ek	je slyšet prostý smutný *	4x
proz	pěv	uje	jež se tak hodí k písni, kterou si *
proz	pěv	ují	jež se tak hodí k písni, kterou si *
z	pěv	y	* se křižují
	pianin	a	dřeváčků klapajících z dálky uvnitř *
	pianin	a	dřeváčky klapající z dálky uvnitř *	2x
	píseň		* válečného města
	píseň		slyším *
	píseň		smutná * je ve vzduchu	4x
	píseň		* starostí
	píseň		melancholickou * na několik tónů
	píseň		osamělá * služky za keřem
	píseň		osamělá *: Nyní zbrojovka
	píseň		slyším ruskou *
	píseň		* pomyjí a džbánků
	píseň		slyšte jak míchá *: smrt – láska
	píseň		slovanská *
	píseň		skoro jim rozumím, když táhnou dál svou *
	píseň		* rudoarmějce
	píseň		zkouším * jediného světa
	píseň		už znáš mou * z pěti šesti věcí
	píseň		jak se ta * zpívá	3x
	píseň		jak hraje táhlou velkou slavnou * domu
	píseň		(pták) trylkuje * pomyjí a džbánků
	píseň		jak nepouští (= Paganini) svou *
	píseň		* vzdorující můře pokoje
	píseň		* vzdorující troskám
	písn	ě	zpívalo part mé *
	písn	i	jež se tak hodí k * kterou si prozpěvuje
	písn	i	jež se tak hodí k * kterou si prozpěvují
	písn	i	k melancholické táhlé * v poloprázdném městě
	písn	í	s tajemnou sladkou * zpívanou za rakví
	písn	í	jazyk lidových * zpívaných pod širým nebem
	písn	í	kudy jdou s * rudí vojáci
z	pív	á	nějaká matka si * v protějším okně
z	pív	á	(kdo) Co si *	2x
z	pív	á	si * rudoarmějec
z	pív	á	naproti někdo *
z	pív	á	nějaká pumpa *
z	pív	á	jak se ta píseň *	3x
z	pív	ající	jak sladká * nit
z	pív	ající	ten dobře známý táhlý * hlas	2x
z	pív	alo	(= kolečko trakaře) * part mé písně
z	pív	ám	já *
z	pív	ám	* dosud
z	pív	anou	s tajemnou sladkou písní * za rakví
z	pív	aných	jazyk lidových písní * pod širým nebem
	refrén		poslední letošní moucha zabzučí *
	smyčc	em	teninkým * hraje na střechy
	smyčc	em	s teninkým * dětských výkřiků
[19]	strun	y	trubači na koních přibouchl * pták
	tón	u	zvony o jediném *
	tón	ů	pár * harmoniky
	tón	ů	píseň na několik *
	tón	ů	pár * harmo…(niky)
in	ton	uje	kuchyňský kanár * v kleci
	tón	y	v černošských básních, jen několika *	5x
	trub	ači	* na koních přibouchl struny pták
	trylk	uje	s ptákem, jenž *
	varhan		živote plný * práskajících dveří
	varhan		* viaduktu
	viol	e	co ona (= meluzína) umí vláskem na *
	viol	u	tu tmavou řeč, tu tmavou skřípající *

 

b) Seznam lexikálních jednotek sémantického pole SVĚTLO-TMA ve sbírce J. Palivce Básně 

	bled	á	Což vskutku oběťmi se stanu méně *?
	bled	á	Má * dlaň je hladí a hýčká, neboť ví,
	bled	é	Když * oběti naděje zdá se líná
	bled	á	při světle staženém čtouc * znamení
	bled	ne	Ten starozlatý toul, proč * poznenáhla
	bled	ost	zašlá záře ještě dýchá v * tváře
	blesk	u	kdo si k * neukrojí noci, pámbu požehnej
pa	blesk		jen * a jen prach, ledňáček nad vodami
za	blesk	nutí	Nech … smítko záře se mihnout … od * tváře!
	blik	adle	V svou hloubku fárám chvivě a při * snu
	jas	u	A plavec vrávorá a hmatá cestu k *.
	jas	y	A láska úderů a luskající *
	jas		*, jenž nepromíří, v mé rmutné temno tne
	jas		* na laguně snu, čas o dvojitém vesle
	jas		* bílí babí kout, už ve dveřích je láska
	jas		* vnuká tempo zas, jak haleká a práská
	jas		* sond a znamení, čas mlékostříbré míle
	jas		*, cisternový vůz, jenž vzňal se nečekaně
	jas		*, ježek zářivý, jenž s renetou si hraje
	jas		*, tetující hrot nabroušeného nože
	jas		*, v nitru slídící radium nebestýnu
	jas		jeho * v mých oudech srstně praskal…
	jas		tma tmoucí tříbí *, jenž k srdci namíří si
	jas		břehy, kde vánek navléká * přehebounké něhy
	jiskér	ky	Jak by sem někdo vál * z dávných kamen.
	jiskr	nou	mezi chtění mé a misku * tak dlouho dálku strou
roz	jiskř	ené	jež mámí zlatokopy, a vás, vy šílené a * stropy
	jiskř	ivá	ať zprudka vyrazí záplava *!
	jiskř	ívaly	Kde nivy nadhlavní se * v stíně
od	lesk		Mdlý * života, svit slunce prochladlého
	mh	a	* na mne naléhá a vloupává se ve mne
	mh	a	V té tiši olovné * tlí, čas tkví a váhá.
[20]	mh	ami	v myšlenkách, jež tanou hlavou * premovanou
	mh	avá	a stále lhavěji, tak podloudná a *
	mh	o	Ach *!, ne do poupat! Chci vyčkat jitřní zvony
	mh	ou	* tápu soumračnou a marně na dně jámy
	mh	ou	To za * starý čas zas jak víno pění?
	mhl	í	nad luhy minula perlová záře *
	mhl	í	Proč stále * v mé hlavě?
	mhl	í	tam za horou, kde *, žhnou vločky světlé stříže
	mhl	ou	mírně rovná roucho rovů tkané *
	mih	nout	Nech aspoň smítko záře se * na mošně
	mih	otavou	do studny zíráš, jež tiše vyčkává tvou * miráž
	mih	y	a víc než kyzy své, byť všemi * hrály
	mir	áž	tiše vyčkává tvou mihotavou *
	mlék	ostříbré	* sond a znamení, čas mlékostříbré míle …
	mlh	y	Sítěná, mám jako ty * podstrojené k blínu.
	mlh	ovinou	Hloubka pitá s * tvář oč světlejší a jinou
	mlíč	í	tiše klokotá a žene rmutné * temnoty…
	mour		Kdo ve tmě rozezná * od marného pylu?
	mour	y	a nocí bezokou se chmurné * dmou
	mour		tma nor, tma omnivora, * marna bourá tvar
	mž	í	na kalný její proud * stínů pápěří
	mž	í	v mé duši mléčně * sen dalekého rouna.
	stín		* už sahá na stínadla
	stín	ů	a v bídě poraď mi, veď kormu stěnou *
	stín	ů	(břeh) mne táhne v náruč *
	stín	ů	aby odlov snů a * při svitu hvězd potěžkal
	stín	ů	na kalný její proud mží * pápěří
	stín	y	Kdo jste, mé namátky, podoby nebo *
	stín	y	Staré sutky * sují na stíny, jež licitují
	stín		* cídí zlatý nýt na přezce z lápisů
	stín		* vzdouvá se a hřmí a, ouvaly mé pleně
	stín		a *, ten sněží dál, stín ebenové drti
	stín		od česna v * z přejemného chmýří k paloukům
	stín	ě	kde nivy nadhlavní se jiskřívaly v *
	stín	u	když v ně soumrak šedozemě svého * namísil
	stín	u	Co se jen bůh navál * na aleluja!
	stín	u	upřeným bělmem svým zrak mrtvé doutná v *
	stín	u	jež všechny prohřeje, až světélkují v *
	stín	ů	na zubech třenovních dřeň * bude mnouti
	svět	élkují	jež všechny prohřeje, až * v stínu
	svět	élkující	Blízkosti daleká, * břehy
	svět	élkující	* šlem na kupce rudných zdrolků
	svět	elné	můj koráb přiblíží se ke * věži
	svět	la	Co budou bez * ty oči průzračné
	svět	la	andělé bez Jákobů, tulejky bez *
	svět	la	Toť hvězda posestřená, dřív živa ze *
	svět	la	Vy slunce zpod víček, barvíři * mdlého
	svět	le	při * staženém čtouc bledá znamení
pře	svět	lá	opojná tvá číše přesné hráně a jak je *, ó luno
	svět	lé	tam za horou, kde mhlí, žhnou vločky * stříže.
[21]	svět	lejší	Hloubka pitá s mlhovinou tvář oč * a jinou
	svět	lo	Bez pastí, bez sítí by * živořilo.
	svět	lo	spustí podvečer pro * měsíčné svůj … džber
	svět	lonoši	Už v čele přede mnou jdou * tví
	svit		* dříme v achátech
	svit		* slepnoucího cínu
	svit		* slunce prochladlého
	svit		a šeptmo rozžíná tvůj *, ó zlatobýle
	svit		váháš-li z trýzně jen * krásna vykřísnouti
	svit		vem nejbřitčejší * a zprobodej mne, záři!
	svít	á	tříbí své zeleně do tmavosti, jež *
	svít	ej	Už *, krásný Jiří!
	svít	í	(zlaté řemení) vždyť * na cestu už jiným a ne nám
	svít	í	Tvé rány * v noc, jež chaběji se vzpouzí
po	svít	it	třpytnými loučemi * pojďte mi
	svít	ivém	tu pavouk přede ti sen o * vesle
	svít	ivou	vpusť sondu * v mou divnou dřeň, ať zříš
prů	svit	kou	* za chmuru se dívá v mhách a něze
	svit	u	a hvězdy * všeho nejsou než čelenka
	svit	u	aby odlov snů a stínů při * hvězd potěžkal.
	šer	a	ven ze své komory nad vlnobití *,
	šer	é	a * šlépěje a božnost podivínů
	šer	é	Dníš se tak lenošně, zachruto v * šláře!
	šer	é	těch, co v * vánici tápou kalnou dálnicí
	šer	ém	až sem se chodí pást, ty v * rouše mnichu
	šer	em	Ruce * zkrásněné hladí, co je zvrásněné.
	šer	ém	v * nebesku na valech obšírna vlá chochol
	šer	o	Ať proudně klouže kýl, když * šumí ve mně!
	šer	o	spolčena s … čivem svým, jejž * zbystřilo
	šer	okřídlé	* včelstvo nocí puchří, tknuté mornou mocí
	šer	ou	ať nebalzamuje mě a * loktuší ať ovine mne
	šer	u	ať v * podsvětí tesknotou neuhynu
	šer	u	v tom * šálivém, jež řeč tak nebeskou má
	šer	u	však v * tajná krev se pod klenbami vzbouzí
	šer	u	zlatý pupen na ebenu v * mne už nevzruší
	šer	ý	Buď ticho, * slape!
	tem	ná	* tíha tam i tu
	tem	ná	trudná, loudavá a * tího, jen ty, už jen ty zůstáváš
	tem	ná	To dílo noci své nech zráti, * vílo
	tem	na	pata tajemná tu bárku zářivou odstrčí od *
	tem	no	Má hvězdo, protkni *!
	tem	no	* je ourodné, neodpírej mu díků.
	tem	no	jas, jenž nepromíří, v mé rmutné * tne
	tem	no	kde * vrávorá a šplíchá po tváři, sem,
	tem	no	V mé plihlé plachty vaň, ó * v hájích medů.
	tem	not	Když sněží pápěří a vlna * šplouná
	tem	nota	kde duní *, proud noci hrubozrnné
	tem	notách	a nebezpečí tuše zrak chvatně v * se vrací k tobě,
	tem	noty	tiše klokotá a žene rmutné mlíčí *…
	tem	not	čas zření do *, buď milostiv, ó bože
[22]	tem	nozřivá	To je ta zem *, která do mne prohořívá
	tem	nu	Běl bolí v prodlevě a * neuvyká…
	tm	avosti	nastavená síta tříbí své zeleně do *, jež svítá
po	tm	ě	Kdo * plní plást?
po	tm	ě	Když * touha tlí, tu klidně klíme klí
po	tm	ě	nepochybné samostříly, * tlíte teď i vy
po	tm	ě	Zapískej, krysaři! Jak ten, kdo * tápe
s	tm	ívala	Já tvář jsem skrývala, když tvá se *
	třpyt	ný	noc, * minerál, jenž věčně barvu mění
	třpyt	ných	živé paprsky smí otisk zanechati svých * kopýtek
	třpyt	nými	hvězdy blíž i záze, * loučemi posvítit pojďte mi
	zář	e	Kdo jsi ty, kdo jsem já? Tvá * v mé se tuší?
	zář	e	nad luhy minula perlová * mhlí, co mrtvo
	zář	e	neplodná, zbytečná by vlála naše *
	zář	e	Nech aspoň smítko * se mihnout na mošně
	zář	e	Tmu tiše prožíhá zastřená * jejich
	zář	e	když mícháš ze * med pro mé děti, kláte
	zář	e	Slepých sluncí zašlá * ještě dýchá v bledost tváře
	zář	i	vem nejbřitčejší svit a zprobodej mne, *
	zář	i	Noc ve mne promítá svou neskutečnou *
	zář	i	kořeny v svou půdu vpeřeny, jsem * chytala
	zář	ení	Ach, rodné *, má dědina a vlast má!
	zář	ivou	až pata tajemná tu bárku * odstrčí od temna
	zář	ivý	i když kmit chvíle taje, jas, ježek *,
	zr	cadle	jen bělmo minula mu doutná v * a oči krásno zří
	zr	cadlení	Čas mámení a snů, čas mého *

 

Ústav českého národního korpusu FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 1, pp. 1-22

Previous Jan Králík, Pavla Šmídová: Elektronická podoba Slovníku spisovného jazyka českého

Next Karel Podrazil: Syntetizující přístup ke genealogické klasifikaci jazyků