Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Básnický text a textový korpus

Renata Blatná

[Články]

(pdf)

Poetic text and text corpus

0. Textový korpus[1]

V dnešním pojetí je třeba textový korpus chápat jako soubor elektronicky uložených textů, který je vnitřně strukturovaný a který slouží jako referenční zdroj pro vědecké studium jazyka a zpracování jazykových příruček a dalších artefaktů. Tyto elektronické textové korpusy se postupně budovaly od 60. let v Americe a v Evropě, v poslední době vznikají textové korpusy i v Austrálii a některých asijských zemích. K nejstarším korpusům z 60. let patří korpus BROWN (tj. korpus Brown university v USA) o rozsahu cca 1 mil. slovních tvarů, základním korpusem pro studium angličtiny se v současné době stal British National Corpus – BNC, o rozsahu cca 100 mil. tvarů. Také pro češtinu vzniká podobná textová databanka – Český národní korpus – ČNK (srov. Čermák, 1995). Cílem tohoto článku je na rozboru dvou vybraných básnických textů prozkoumat lexikální složení básnického jazyka (včetně kontextového zapojení lexikálních jednotek) a jeho vliv na celkovou lexikální strukturu textového korpusu.

 

1. Práce s elektronickými texty

S texty zpracovanými pro textový korpus lze pracovat dvojím způsobem. Jednak by měl být k dispozici tzv. reprezentativní korpus o rozsahu cca 100 mil. slovních tvarů, primárně určený pro lexikografické účely, ale také pro různé statisticky podložené lingvistické výzkumy, jednak by měla být možnost sestavení dílčího korpusu z textů, které jsou uloženy v tzv. bance textů. Tyto cíle byly vzaty v úvahu při budování nejznámějšího korpusu pro angličtinu, tj. Britského národního korpusu, a směřuje k nim i budovaný Český národní korpus. Jedním z dílčích korpusů sestavených na základě textů uložených v bance a připravených ve standardizovaném formátu (viz níže) by také v budoucnu mohl být např. i korpus textů básnických, popř. veršovaných.

Základním hlediskem při budování reprezentativního korpusu je hledisko recepce, čtenosti textů. Básnické texty jsou proto z takto nazíraného úhlu v menšině. Je nutné si však uvědomit, že i pouhé jednoprocentní zastoupení básnických textů představuje v korpusu 1 mil. slov. Při průměrném rozsahu jedné básnické sbírky 10 000 slov by toto zastoupení zahrnovalo celkem 100 sbírek poezie. Vedle explicitně definované položky VER (verše) v evidenci textů ČNK, která přímo odkazuje k básnickým textům, je však poezie v textovém korpusu uložena implicitně pod jinými položkami, především pod položkami PUB (publicistika) a SCI – LIT (odborná literatura – literárněvědné texty). Poezie je totiž často publikována v kulturních přílohách denního tisku, v různě kulturně zaměřených časopisech, hlavně však v literárních časopisech, jako jsou Literární noviny, Tvar, Host a další, a v literárněvědných časopisech, především v časopise Česká literatura, a v literárněvědných monografiích. Do ČNK jsou primárně zařazovány texty vzniklé po roce 1989, u beletrie a poezie se však přihlíží k širší[2]mu časovému záběru. Do centra recepce se totiž v posledních letech dostávají nejen autoři píšící v současné době, ale také řada autorů dříve zakázaných, jejichž díla nemohla vycházet.

Z definice textového korpusu vyplývá, že to není jen jisté množství elektronicky uložených textů, ale že tyto texty mají svou vnitřní strukturu. Formát, do kterého se všechny texty zařazované do korpusu převádějí, se nazývá Standard Generalized Markup Language (SGML). Každý dokument má tzv. hlavičku a uvnitř je členěn na odstavce a věty. Báseň J. Palivce získaná z textového korpusu vypadá takto:

KDYŽ USNUL MILIDUCH, tu bují do nestvůrna tma vlhká do chaluh, tma palachu a pluch a nemluvného chmurna, a nocí nahluchlou loudavý náhon černa hloub vlnou opuchlou se spouští do inferna v začarovaném mlýnu na kolo obludné, kde na zlém rubu dne dva křesy osudné trou těžké zrno blínu.

Může se zdát, že báseň se dostala do lineární podoby a že už nebude možné dešifrovat hranici jednotlivých veršů. Tzv. vnitřní značky pro věty – začátek <s>, konec </s> – a pro dokumenty (<doc>) lze však zviditelnit a hranice veršů (v tomto případě pro potřeby stomilionového korpusu s ohledem na jiné typy textů splývající s hranicemi vět) se tím stanou zřejmými:

<doc S|NWS|1991|lnln9138><s>KDYŽ USNUL <MILIDUCH>,</s><s>tu bují do nestvůrna</s><s>tma vlhká do chaluh,</s><s>tma palachu a pluch</s><s>a nemluvného chmurna,</s><s>a nocí nahluchlou</s><s>loudavý náhon černa</s><s>hloub vlnou opuchlou</s><s>se spouští do inferna</s><s>v začarovaném mlýnu na kolo obludné,</s><s>kde na zlém rubu dne</s><s>dva křesy osudné</s><s>trou těžké zrno blínu.</s>

Na tomto základě tedy lze báseň dešifrovat do původní podoby:

KDYŽ USNUL MILIDUCH,
tu bují do nestvůrna
tma vlhká do chaluh,
tma palachu a pluch
a nemluvného chmurna,
a nocí nahluchlou
loudavý náhon černa
hloub vlnou opuchlou
se spouští do inferna
v začarovaném mlýnu na kolo obludné,
kde na zlém rubu dne
dva křesy osudné
trou těžké zrno blínu.

Pro důkladnější práci s básnickými texty v rámci dílčího korpusu však tyto značky mohou být v různé míře detailizovány, je možné např. odlišit jednotlivé verše l (lines) a věty s (sentences). Uveďme si jako příklad jednu sloku z F. Gellnera:

<s><l type=firstpart next=“xyz“ id=“abc“>Táhlo už k ránu. </l></s>
<s><l type=secondpart prev=“abc“ id=“xyz“>U stolů</l>
<l>ospalí sklepníci snili.</l></s>
<s><l> My ještě vesele pospolu </l>
<l>bílé jsme víno pili.</l></s>

Z takto strukturovaného textu lze získat původní podobu básně:

[3]Táhlo už k ránu. U stolů
ospalí sklepníci snili.
My ještě vesele pospolu
bílé jsme víno pili.

Vedle těchto odlišností v oblasti struktury textu je básnický text charakteristický svou tvarovou anomálností, a tudíž se vymyká běžnému technickému zpracování, obzvláště co se týče tzv. lemmatizace, tj. přiřazení konkrétního tvaru k odpovídající lexikální jednotce neboli lemmatu (uvedený tvar nebo lemma nemusí být v seznamu jazykových jednotek, se kterými většina lemmatizačních programů pracuje a lze je těžko předvídat). Při práci s takto zpracovaným textem je proto třeba vždy získaná data ručně kontrolovat a případně korigovat. I přes tyto problémy přináší korpusově zpracovaný básnický text svá pozitiva, ať už pro škálu lexémů a slovních tvarů, které vnáší do celkového složení textového korpusu, nebo pro poznání vnitřní lexikální a gramatické výstavby básnického textu jako takového.

V následující části se budeme věnovat tomu, jaký vliv má básnický text na celkové lexikální složení korpusu, a roli kontextu v básnickém díle samotném. Jako ukázka takového statisticky podloženého rozboru nám poslouží dva básnické texty, do kterých se v různé míře promítá zvukovost. Prvním autorem je člen Literární skupiny 42, básník Ivan Blatný, druhým básník Josef Palivec. Od každého z nich byly vybrány verše psané v období 2. světové války, zhruba stejného rozsahu: od I. Blatného sbírka Tento večer, od J. Palivce Básně, zahrnující části Spáč, Naslouchání a Pečetní prsten. Tyto dvě knihy byly zvoleny záměrně, neboť jejich lexikální složení je podřízeno zvukovému vyznění básní, ať už jde o odkaz k vnější zvukové realitě v případě I. Blatného, nebo o vnitřní hláskovou stavbu básní v případě J. Palivce. Co se týče zastoupení těchto textů v ČNK koncem roku 1999,[2] básnický soubor Verše 1933–1953 od I. Blatného do něj byl začleněn v plném rozsahu, tj. včetně sbírky Tento večer, Básně J. Palivce jsou v něm obsaženy jen tzv. implicitně, neboť byly součástí nedělní přílohy Lidových novin v roce 1991, a to básně Když usnul miliduch…, Tma stojí o jantar…, Ach hory skalisté…, Čas dříme v chaluhách…, Což v kukle zlatové… a Jas na laguně snu…

 

2. Matematicko-statistické přístupy k básnickému jazyku

Tento přehled nemůže být zdaleka vyčerpávající a jeho cílem je spíše poukázat na některé matematicko-statistické metody při zkoumání básnického textu. Velkou pozornost věnovali básnickým textům různých období i různých jazyků členové Pražského lingvistického kroužku. Svědčí o tom mimo jiné i 26 přednášek věnovaných básnickému jazyku na zasedáních PLK v letech 1927–1952. Stranou přitom nezůstávaly ani kvantitativní a matematické přístupy k básnickému textu. Tak např. J. Mukařovský je uplatňoval v rozborech Máchova Máje a dalších básnických děl. V knize Básnická sémantika charakterizuje básnický jazyk jako jazyk zvláštní funkce, funkcí přitom rozumí „přizpůsobení jazyka jistému záměru, systém znaků tvořících jazyk (langue)“ (1995, s. 24). Upozorňuje na to, že je rozdíl mezi poezií významovou a eu[4]fonickou, významová poezie, kterou představují Kollárovy Znělky, se v důsledku sémantických změn v jazyce stává méně srozumitelnou, zatímco v eufonické poezii, např. tvorbě Máchově, je možné se přes významově nejasná místa přenést, srov. verš brunatné slunce rudě zasvitnulo, v němž je významovým vrcholem slovo slunce, kmenová samohláska u je ve verši mimo tento vrchol obsažena 3x, kmenová souhláska n 2x, navíc se opakují souhlásky s a l. V poezii tak dochází k aktualizaci v plánu zvukovém, gramatickém i lexikálněsémantickém.

R. Jakobson si ve známé stati Gramatika poezie a poezie gramatiky všímal tzv. neobrazné poezie, poezie myšlenky a soustředil se na gramatickou stavbu některých Puškinových básní. I v tomto případě se do popředí dostalo kvantitativní hledisko: báseň Ja vas ljubil obsahuje 47 slov, z toho 29 ohebných, z nich celá polovina – 14 připadá na zájmena, 10 na slovesa a 5 na substantiva abstraktního charakteru, není tu ani jediné adjektivum, avšak je tu 10 adverbií. Centrem básně jsou zájmena jako slova čistě gramatická, relační, zbavená lexikálního významu. Všechny tři jednající osoby jsou označeny zájmeny. První sloka rozvíjí téma predikátu ljubit’, druhá sloka téma podmětu ja, závěrečná část je věnována předmětu básně, vy.

Zájem o matematický přístup ke zkoumání jazyka a v rámci toho veršovaných textů nastal u nás v 60. letech. V roce 1961 vyšel frekvenční slovník češtiny pod názvem Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v češtině od J. Jelínka, J. V. Bečky a M. Těšitelové. V článku Matematický a experimentální rozbor verše (1964) se J. Levý zabývá několika zajímavými oblastmi: a) vyčíslením tlaku metra na slovní sklad verše, b) rozborem vnímání rytmu, c) předpověditelností či překvapivostí rýmu. Na tento poslední bod navazuje dodatek o technice predikcí, při níž vybraní prediktoři mají doplňovat vynechaná slova v uměleckém textu. Tato práce už částečně přemosťuje statistické zkoumání veršů z hlediska jejich metra a rytmu na jedné straně, a zkoumání lexikálního obsazení, resp. jeho důsledků pro sémantický rozbor básnického textu na straně druhé.

Odlišným vhledem do statistické teorie básnického jazyka je článek L. Doležela (1965), ve kterém autor rozlišuje dva krajní body osy „normovaný jazyk“ → „aktualizovaný (= básnický) jazyk“. Centrum básnického jazyka je podle L. Doležela charakterizováno stylovou variabilitou a jazykovou tvořivostí, tj. proti tzv. N-jazyku, který je chápán jako „množina vět, která obsahuje věty zároveň gramaticky správné a sémanticky normální“ (s. 109), se básnický jazyk vyznačuje sémantickou anomalitou. Z toho vyplývá, že v básnickém jazyce jsou porušována tradiční sémantická syntagmata, která jsou v normovaném jazyce tvořena slovníkovými elementy, vykazujícími určité shody v sémantických příznacích i tzv. distinktorech. Spojitelnost těchto jednotek určují projektivní pravidla. Z lexikologického hlediska bychom tedy mohli básnický jazyk chápat jako porušování základních kolokačních paradigmat, tj. významové a formální spojitelnosti syntagmat, resp. jako porušování pouze jejich kompatibility.

Studie K. Hausenblase Zobrazení prostoru v Máchově Máji (1967) postihuje jednak frekvenci jednotek, ale také jejich zapojenost do kontextu. Významový kontext je tu chápán jako spojení bezprostředně souvisících elementárních významových prvků (lexikálních a gramatických) ve výpovědi, může se však realizovat i na mak[5]ro- a mikroúrovni, makrokontext potom probíhá celým textem (v Máchově Máji jsou to kontexty účastníků dialogu), mikrokontext se uplatňuje na omezeném rozsahu (jeho krajním příkladem je rým, aliterace, paronomázie, opakování, obměna apod.), zvukovou shodou nebo obdobou se navozuje spojitost významová jdoucí vertikálně přes horizontální textové souvislosti.

Poznámka: Poněkud odlišnou terminologii v souvislosti s kontextem užívá V. Skalička (1961). Pracuje se třemi termíny – text, kontext, subtext/podtext. Poslední z uvedených termínů se nevztahuje k přímému významu užitých jazykových jednotek v literárním textu i v každodenní komunikaci, ale k významu, který vyplývá z daných kontextů implicitně. Tak např. ze stručné odměřené odpovědi ředitele divadla na otázku „kolik je hodin?“ může plynout závěr navazující na předcházející dialog o zvýšení platu „nic nedostanete“.

K. Hausenblas ve výše zmíněné studii zcela plasticky uvádí do souvislosti dva hlavní prostorové pojmy v Máchově Máji, a to jezero, střed prostoru (z významových slov je čtvrté nejčastější a má 28 výskytů) a hora jako horizont prostoru (32 výskytů) kolem něj a k nim se vážící různé metaforické obrazy, především popisy odrazů či odlesků oblohy na vodní hladině. Z kontextů uveďme alespoň a slunce jasná světů jiných / bloudila blankytnými pásky (= odraz hvězd ve vodě). Autor v celé sbírce vybírá prostorové lexikální jednotky a zamýšlí se také nad prostorovými významy některých slov, např. u rýmu klín stín, Ohromný jako noci stín / v růžový strmě nebes klín – / v nejzáz vrchů nejvyšší stál. Substantivum klín se objevuje např. v následujících kolokacích: klín ouvalu, jezera, vody, kobky, síně nebe, noci, soumraku atd. V závěru K. Hausenblas konstatuje, že mezi 61 plnovýznamovými slovy (s frekvencí ≥ 10) je skoro polovina pojmenování prostorových jevů.

Na básnický text z hlediska zastoupení jednotlivých slovních druhů, především substantiv, adjektiv, sloves a adverbií se zaměřila M. Těšitelová (1968). Soustředila se na sbírky autorů J. Hořce, J. Hiršala, F. Halase, V. Nezvala, S. K. Neumanna a J. Seiferta. M. Těšitelová zkoumá básnický jazyk v porovnání s frekvenčními a statistickými údaji ve frekvenčním slovníku češtiny (srov. výše). Pracuje s několika typy koeficientů: koeficient K – poměr skupiny substantivní a slovesné (tj. substantiva, adjektiva x slovesa, adverbia), koeficient opakování – poměr počtu všech substantiv k počtu všech adjektiv, koeficient rozvíjení – poměr počtu různých adjektiv k počtu různých substantiv (koeficient je významný pro odhalení básnických figur) nebo rovněž poměr počtu různých adverbií k počtu různých sloves. Z jednotlivých závěrů vyplývá, že J. Seifert užívá ve své poezii jazyka, který se nejvíce přibližuje údajům pro češtinu jako celek, zatímco ostatní autoři se ve statistickém pohledu v různé míře přibližují k tzv. básnické normě.

M. Červenka se v článku Individuální styl a významová výstavba literárního díla (1991, pochází však z roku 1975) zabývá sémiotickými aspekty při tvorbě literárního díla. Přestože jde v tomto případě o přístup literární, do popředí se tu dostává řešení řady lingvistických otázek. V pojetí M. Červenky je funkční styl korelátem komunikačního okruhu v oblasti jazykové aktivity, při němž dochází k výběru mezi členy paradigmatu. Umělec či básník však pouze nevybírá z daného paradigmatu, ale usiluje také o změnu paradigmatu. Tak dochází k tomu, že v rámci jazykové paměti vnímatelů umělcova textu se dosud platná paradigmata rozšiřují (archaismy, neologismy [6]apod., metafora), nebo zužují (např. v klasicismu vyřazení neliterárních výrazů). Vybrané členy paradigmat mění v neobvyklém kontextu svou stylistickou povahu, a tím i své postavení v paradigmatu. Potenciální významové diference mezi členy paradigmat, mimo umění často nezužitkované, se právě v umění realizují. V komunikaci mezi umělcem a vnímatelem vystupují paradigmata ve svém maximálním rozsahu. Jevy jako metafora nebo tzv. řečnické figury dokonce rozšiřují paradigmata natolik, že vzniká tendence, aby při každém pojmenovacím a usouvztažňujícím aktu byla aktualizována celá zásoba pojmenovacích, resp. usouvztažňujících prostředků jazyka.

 

3. Korpusová lingvistika

Jednou z hlavních oblastí studia korpusové lingvistiky je studium kolokací na statistické bázi. Termín kolokace lze chápat v širším a užším významu. V užším významu jde o smysluplné spojení slov, lexikální syntagma, zvl. v podobě víceslovného pojmenování (srov. Čermák, 1994). V širším významu uplatňovaném v korpusové lingvistice jde o opakující se souvýskyt slov v určitém rozsahu, např. 5 slov nalevo a napravo od hledaného slova (KWIC = key word in context). Z čistě lingvistického hlediska by tomuto pojetí odpovídal spíše termín kolokabilita.

P. I. Haskel (1971) uvádí, že v rámci kolokací se přitahují slova s obdobnou derivací (v češtině např. kacířství a neznabožství, srov. též binomiální jednotky typu saky paky nebo křížem krážem), slova opačného významu (v češtině např. jeden byl hubený, druhý tlustý), nebo slova s podobnými hláskovými skupinami (clusters). Toto poslední tvrzení si snadno můžeme ověřit na ČNK. Vyhledáme-li kolokace dvou synonym pěkný a hezký s ohledem na aliteraci následujícího slova, kolokace s aliterací bude vždy frekventovanější než bez aliterace, srov. hezká holka má 68 výskytů, pěkná holka pouze 18 výskytů, kolokace pěkné počasí má 129 výskytů, naproti tomu hezké počasí 87 výskytů. Podobných tendencí v jazyce si však všiml už R. Jakobson. V souborném českém vydání jeho statí (1995) je na s. 81 uveden příklad paronomázie v běžné jazykové komunikaci: „Jedna dívka obvykle říkala ‘darebák Darek’ /zvýraznila R. B./. ‘Proč darebák?’ ‘Protože ho nemám ráda.’ ‘A proč ne protiva, rošťák, lump nebo pacholek?’ ‘Nevím proč, ale darebák mu sedí nejlíp’“ (překlad M. Červenka). Ve studii Hledání podstaty jazyka upozorňuje R. Jakobson na vokální apofonii v běžném jazyce, např. v ruském přísloví Sila solomu lomit.

Ze statistického hlediska je hlavním ukazatelem pro zjišťování jazykových kolokací tzv. vzájemná informace (mutual information), při níž se zjišťuje pravděpodobnost souvýskytu lexikálních jednotek, popř. slovních tvarů v poměru k pravděpodobnosti jejich nezávislého (samostatného) výskytu. Dvojice lexémů, popř. slovních tvarů, které mají vysokou vzájemnou informaci, jsou v jazyce na jedné straně již ustálenými lexikalizovanými nebo idiomatizovanými kombinacemi, do nichž vstupují slova málo frekventovaná, charakteristická pro oblast frazeologie, např. sloveso ronit. Kolokace slov ronit (v ČNK má 72 výskyty) a slza (3132 výskytů) má vysokou vzájemnou informaci – 14,43 (signifikantní začíná být MI od hodnoty 8), neboť se slovesem ronit vstupuje do kolokačního paradigmatu velmi úzký okruh lexikálních jednotek. Naproti tomu kolokace slov téci (1265 výskytů) a slza má vzájemnou informaci nižší – [7]11,84, neboť oba komponenty mají srovnatelnou frekvenci. Básnický text obsahuje rovněž anomální kolokace, jeden z členů bývá velmi často mnohem méně frekventovaný než druhý, a tudíž i zde je vzájemná informace u studovaných kolokací vysoká. Rozdíl mezi frazeologií a kolokacemi v básnickém textu však spočívá v jejich frekvenci. Zatímco frazémy se i přes svou anomálnost udržují v jazykovém centru v důsledku vysokého výskytu v psaných i mluvených textech (kolokace ronit + slza má 55 výskytů), kolokace v básnickém textu jsou na jazykové periferii, neboť jde o užití autorská, velmi často jednovýskytová.

 

4. Statistický rozbor veršů I. Blatného a J. Palivce

U obou autorů byla zjištěna délka jejich textů, tj. počet slovních tvarů včetně tvarů opakovaných (statisticky nazývané tokens), dále počet různých tvarů, tj. bez jejich opakování (tzv. types) a počet lemmat neboli lexémů, k nimž jsou tyto tvary přiřazeny. V případě dvou uvedených básnických děl jsme dospěli k následujícím údajům:

 

 

Blatný:

Palivec:

tokens

– 7 430

6 847

types

– 3 156

3 408

lemmas

– 2 221

2 621

 

Na jejich základě lze vypočítat tzv. bohatství slovníku, které vyjadřuje poměr slovníku textu k délce textu a odpovídá mu vzorec 

R =

N

,

V

kde R je bohatství slovníku, N počet všech slovních tvarů a V počet lemmat (√ = druhá odmocnina).

V případě sbírky Tento večer se rovná bohatství slovníku číslu 25,766, v případě Básní J. Palivce 31,675. Tato čísla mají své paralely s čísly u prozaických textů, která uvádí M. Těšitelová v knize Otázky lexikální statistiky (1974) a která vypovídají o podobných autorských typech: román V. Vančury Konec starých časů – 31,43, román J. Marka Vesnice pod zemí – 23,71. Nám však ani tolik nepůjde o tato čísla jako o charakter lexikálních jednotek v daném básnickém textu. Jak vyplyne z dalších lexikálních výčtů, výběr plnovýznamových slov je u obou autorů dosti odlišný. Odlišnost autorských typů se však promítá i do výběru zájmen, tak např. u I. Blatného, využívajícího ve své poezii hojně mluveného jazyka, je akcentováno zájmeno ten, zatímco v poezii J. Palivce jsou v popředí přivlastňovací zájmena můj a svůj.

V Blatného sbírce mezi nejfrekventovanější plnovýznamová slova, tj. s frekvencí ≥ 10, patří tato: 

 

Pořadí

Lemma

Počet výskytů

Pořadí

Lemma

Počet výskytů

01.

slyšet

42

08.

život

20

02.

píseň

34

09.

báseň

19

03.

dům

27

10.

hudba

18

04.

malý

23

11.

pokoj

17

05.

okno

23

12.

vlak

17

06.

starý

20

13.

zahrada

17

07.

věc

20

14.

hodiny

16

 

[8]15.

růže

16

35.

plot

12

16.

ticho

16

36.

přítel

12

17.

den

15

37.

psát

12

18.

kytice

15

38.

říci

12

19.

list

15

39.

říkat

12

20.

okamžik

15

40.

smutný

12

21.

slunce

15

41.

vidět

12

22.

dveře

14

42.

zpívat

12

23.

dvůr

14

43.

dlouhý

11

24.

město

14

44.

prázdný

11

25.

plný

14

45.

zpěv

11

26.

stůl

14

46.

dějiny

10

27.

ulice

14

47.

opuštěnost

10

28.

jít

13

48.

přijít

10

29.

padat

13

49.

světlo

10

30.

smrt

13

50.

válka

10

31.

dobrý

12

51.

vědět

10

32.

lampa

12

52.

známý

10

33.

mrtvý

12

53.

zvuk

10

34.

pan

12

 

 

 

 

Uvedený výčet představuje škálu 53 nejfrekventovanějších plnovýznamových slov, tj. substantiv, adjektiv a sloves (ani jedno adverbium nemá frekvenci od 10 výskytů výše). Tuto škálu by bylo možné rozdělit (mimo názvů základních vlastností a dějů – dobrý, dlouhý, jít aj.) do zhruba šesti tematických oblastí, z nichž nejvíce je v širokých souvislostech zastoupeno téma města (10 lemmat se 169 výskyty – dům, dveře, dvůr, město, okno, plot, pokoj, ulice, vlak, zahrada), dále téma věcí a předmětů (6 lemmat a 108 výskytů – hodiny, kytice, list, růže, stůl, věc), téma vztahující se k době vzniku sbírky, tj. k tématu války (7 lemmat a 88 výskytů – mrtvý, opuštěnost, prázdný, smrt, smutný, válka, život), své zvláštní postavení tu má motiv času představený třemi lemmaty – den, okamžik a dějiny se 40 výskyty. Co však přitahuje ve frekvenčním seznamu největší pozornost, je sloveso slyšet se 42 výskyty a hned na druhém místě substantivum píseň se 34 výskyty. Mezi 53 nejfrekventovanějšími jednotkami je zastoupeno 7 lemmat vztahujících se k vnímání zvuku, resp. jeho protikladu ticha, a hudby se 143 výskyty (hudba, píseň, slyšet, ticho, zpěv, zpívat, zvuk). Údaje o vzájemné informaci ve stomilionovém zlemmatizovaném ČNK (stav koncem roku 1999) v porovnání se subkorpusem sbírky Tento večer, konkrétně u nejfrekventovanějšího lexému dané sbírky slyšet, jsou uvedeny v Příloze 1, Graf a). Sémantický okruh zvuku a ticha není omezen jen svou lexikální výstavbou a kontextem uvedených lexémů, ale promítá se jak do oblasti makrokontextu, tj. písňové formy některých básní, tak do oblasti mikrokontextu, výběru slov s onomatopoickými kořeny. Markantním dokladem takového postupu je například báseň Šestá variace (1945), v níž se refrénovitě opakuje následující úsek:

Kopyta zvoní, vozka zvedá ruku,
Bič elektrické jiskry práskne na drátech.
List za listem se skládá růže ranních zvuků.
Kávový mlýnek… Vlaky, talíř, plech…

[9]Svůj nezanedbatelný podíl na celkovém zvukovém ladění sbírky má i řeč, přetavená z útržku brněnských hovorů do svébytného poetického rámce v básni Mikulášská noc (1942):

Fanynko zaplať Nedám ti ani grécar
Kam ty peníze dáváš Žereš je nebo co?
To na mě neplatí ten tvůj šmajchl sbohem
Cigáne jeden Cigánské prolhané
Co já se nazmrzám To není žádné med
Vonedá přídu dom Co von tam sviňa dělal
Pré vod Koruny Ňákó finétlu
Tak já to zaplatím Kolik seš dlužné lumpe
Co já se nazmrzám Co já se natento!
Zavřete už tu bódu! A děte spat.

Za prozaickou paralelu této sbírky bychom mohli považovat text bez uvedení názvu, který vznikl v září 1944:

„… A zatímco tato transcendentální domovnice, která stojí vždycky uprostřed vesmíru (tj. asi dva kroky od dveří prádelny, o něž jsou opřeny odkapávající necky), řeční a řeční, snažím se poznat zákony, kterými se řídí její přednáška, protože se mi zdá, že naprosto neimprovizuje. Některé její výroky se vracejí jako refrény, zadrhuje, koktá a přeříkává se podle plánu (i když možná ne předem daného, ale vyrůstajícího během řeči), zkrátka: její dikce je dokonalá. Někdy dokonce, i v intervalech, které nejsou vždycky jednoduše pravidelné, ale často podléhají nějakému složitějšímu řádu, začne do toho zpívat kousek písničky nebo napodobuje hukot vzdáleného nádraží. Mám dojem, že je domluvena i se slepicemi, prkny, hrnci a klepanými koberci, které se ozývají kolem. Že jim rozdala party a že je to všechno jedna skladba – nikdo z hráčů se nesmí zmýlit.

Neříkám, že to dokážu po ní, ale chtěl bych to umět“ (1999, s. 38–39).

Nyní se blíže zastavíme u slovní zásoby spojené s vnímáním zvuku a hudby. Jaká je orchestrace či instrumentace této válečné sbírky, jejíž ústřední náladou je smutek a opuštěnost a z nich vyplývající melancholie a monotónnost? Hudebními nástroji jsou buben, harmonika, housle, kolovrátek, kytara, orchestrion, pianino, píšťala, trubka, varhany, viola, a částečně zvon. Jsou to převážně nástroje doprovodné (kytara, harmonika), vojenské (buben, trubka), nástroje hodně vysokého či nízkého tónu (píšťala, viola) a hrací automaty (kolovrátek, orchestrion). K hudební oblasti se dále vážou lexémy orchestr, part, refrén, sloka, smyčec, struna, tón, nota, variace, virtuozita, dále bubnovat, hrát, intonovat, prozpěvovat, rozeznít, trylkovat a některé jejich další odvozeniny – viz Příloha 2, Seznam a).

Velký podíl na zvukové instrumentaci sbírky mají i onomatopoické výrazy:

a) slovesné – bečet, brečet, bublat, bzučet, cvaknout, cvrkat, drnčet, dunět, fičet, harašit, hvízdat, chroupat, klepat, pískat, praskat, prásknout, skřípat, šelestit, šeptat, šlehat, štěkat, šustit, vrzat, zaharašit, zašelestit, zašeptat, zaštěkat, zvonit,

b) substantivní a adjektivní – brumlání, bzučí, bzukot, cinknutí, crčí, cvakají, cvrnkají, drkotají, drmolí, drnkot, dunění, harašení, hrčení, hrkot, hvízdají, chrapot, chřestí, chřestot, kapají, klapají, klepají, kokrhají, kokrhání, mlaskají, pískot, praskají, práskají, praskot, skřípají, skřípot, šelest, šelestí, šeptají, šlehají, šumot, šuškání, zabučení, zapraskání, zašeptaný, zaštěkání, zurčí.

[10]Slovotvorně se u substantiv dostává do popředí přípona -ot (praskot apod.), která v češtině konkuruje verbálním substantivům se sufixy -ní, -tí. Lze se domnívat, že ve výběru tohoto sufixu je jistý záměr, navození zvukové spojitosti se slovem život, tj. zvuky způsobované pohybem jsou odrazem pulzujícího života. Hlásková struktura onomatopoických kořenů velmi často navazuje na hláskové složení slov z výše uvedených tematických oblastí, srov. alespoň řadu s hláskovou skupinou har/hr/rh harašení, harašit, hrčení, hrkot, harmonika, hrát, varhany, zahrada, hrob, řadu s hláskovou skupinou ml/mel brumlání, mlaskající, mluvit, mlčet, čmelák, meluzína, mlýnek, dále s hláskovou skupinou vr/var u vrzat, kolovrátek, varhany, vrátka nebo slabiku pís- společnou pro pískat a pís. V celé sbírce mají navíc výrazné zastoupení onomatopoické expresivní hlásky c, č a š, které se promítají do výběru určitých slovotvorných typů, zejména deverbativních adjektiv se sufixem -cí, srov. bzučící, crčící a substantiv se sufixem -ec, např. hrnec, chlapec, koberec, kobylinec, kravěnec, milenec, ryzec, skřipec, slepičinec, smyčec, dále názvů míst se sufixem -iště hřiště, nástupiště, rumiště, schodiště, smetiště, zbořeniště. K nárůstu těchto expresivních hlásek přispívají i zdrobněliny – kostelíček, košíček, kožíšek, krůček, lucernička, lžička, mráček, poklička, postavička, strýček, zrníčko. Výběr lexémů z hudebního a šířeji zvukového okruhu má však pouze vyvolat zvukovou představu v pozadí, v kontextech se naopak do popředí dostává význam nehudební, hudebnost je ve skutečnosti v mnoha případech popírána, např. rychlík bubnuje svá sbohem, hudbo šlach (=rytmus), zoufalá nedělní odpoledne s dechovou hudbou – s dechovou hudbou v oknech liduprázdné ulice, orchestr Chandra hraje, píseň starostí aj. Oproti lexikalizovaným, frazeologizovaným a lexikograficky zachyceným užitím, v nichž má hudba pozitivní konotace (srov. andělská/božská/rajská hudba, hudba budoucnosti), je tu hudba zachycena spíše v negativních konotacích.

Básnický text J. Palivce je v mnoha ohledech odlišný. Autor užívá rozsáhlou lexikálně stylovou škálu češtiny, od výrazů archaických přes výrazy obecněčeské a nářeční až po terminologii a vlastní neologismy. Nebudeme se tu zabývat vnitřní hláskovou stavbou jednotlivých veršů, neboť tento způsob rozboru patří spíše do literárněvědných studií. Centrem našeho zájmu – podobně jako v případě veršů I. Blatného – je zjištění vlivu eufonie básnického textu na jeho lexikální výstavbu. Jako ukázku uvedeme báseň, která je svou stavbou parafrází národní hymny:

Co to chřestí po holinách?
Kdo to pláče po dolinách?
V sadě tmí se tichý tis,
tišší sotva našel bys …
To je řeholní ta země,
která zajíká se ve mně,
samomluvná šedozem.

Smutek znáš-li dlouhé míle,
kde bol boduje tvé chvíle?
Neštěstí, jež přišlo s tmou,
prolomilo milost mou
a co hrubá hlína hlídá,
[11]živý snad víc neuhlídá.
Floutnař píská na kost mou.

Ach, ta lícha jaktěživá,
jak je bezkrevná a mživá!
Důlní průvan fofruje,
co už málem mrtvo je.
Ourodo má, kolikráte
pohřbívaly hněvy váté
ta má jatá májata!

Na rozdíl od Blatného využívá Palivec v poetickém kontextu terminologii, např. hudební termín legato zas hudbu rozezni legata přečistého, botanické termíny semeník Šum příze přejemné zní v ticho semeníků, ó zůstaň vedle mne a čaruj, harfeníku!, dále chlorofyl Mdlí, dříme líbezná chemie chlorofylu, nebo archeologický termín menhir (prehistorický vysoký balvan vztyčený jako pomník) – ach, hory skalisté /a míle milé Míně, kam zpropadaly jste, /menhiry na Třemšíně?

Frekvenční distribuce jsou tu dosti odlišné. V textu o 6846 textových slovech mají vysoké frekvence pouze slova neohebná, ze slov ohebných se do popředí dostávají především substantiva a zájmena. Ze slov plnovýznamových s frekvencí ≥ 10 vznikl seznam pouhých 28 slov, neboť většina použitých slov v textu jsou hapax legomena, tj. slova jednovýskytová.

  

Pořadí

Lemma

Počet výskytů

Pořadí

Lemma

Počet výskytů

01.

tma

68

15.

chvíle

12

02.

sen

27

16.

tvář

12

03.

čas

26

17.

vědět

12

04.

hvězda

26

18.

vlna

12

05.

noc

24

19.

záře

12

06.

duše

19

20.

jít

11

07.

stín

18

21.

láska

11

08.

jas

14

22.

spát

11

09.

vánek

14

23.

tichý

11

10.

věrný

14

24.

zlatý

11

11.

dech

13

25.

bůh

10

12.

mdlý

13

26.

chtít

10

13.

oko

13

27.

mha

10

14.

slunce

13

28.

ticho

10

 

V porovnání s frekvenčními údaji sbírky I. Blatného Tento večer se do centra pozornosti dostávají vjemy zrakové. Podívejme se nejprve na běžné kolokace slova tma v porovnání s dílčím korpusem Palivcových básní. Vzhledem k tomu, že v rámci korpusu máme možnost porovnat pouze ty kolokace z básní J. Palivce, které se dostaly do výše zmíněného výběru v příloze Lidových novin, máme k dispozici jen část kontextů s lexémem tma. Styčnými body mezi ČNK a Palivcovými básněmi v tomto výběru jsou v oblasti kolokací pouze tři lexémy – hledět, vlhký a světlo – viz Příloha 1, Graf b).

Zbývající kolokace v Palivcově básnickém textu jsou od běžných kolokací dosti odlišné: blín, bujet, chaluha, jantar, matový, mour, mříž, nora, pochyba, zrno. Jsou to [12]slova obsahující převážně hlásky t a m slova tma, tedy ústřední metafory, tj. matový, mour a jantar, ale také slova s hláskami h (a její neznělou variantou ch), v a d odkazující k lexému hvězda, srov. hledět, chaluha, pochyba, vlhký. Hláskovému složení uvedených slov jsou rovněž podřízeny některé slovotvorné typy, např. frekventativa se sufixem -ívat/-ávat, tj. hrávat, jiskřívat, mýlívat se, plavívat, rousávat, stávat, adjektiva se sufixem -ivý, tj. citlivý, červivý, dychtivý, hněvivý, chtivý, chvějivý, chvivý, jiskřivý, jitřivý, mámivý, milostivý, mlčenlivý, mrazivý, mživý, přecitlivý, rzivý, sivý, snětivý, svítivý, šálivý, temnozřivý, tesklivý, vábivý, zářivý, zimomřivý, zvučivý, žíznivý, deverbativní pasivní adjektiva se sufixem -tý, tj. dutý (etymologicky odvozeno od slovesa douti), hnutý, hrubomletý, jatý, klenutý, kutý, obmytý, pitý, rozemnutý, rozvinutý, setý, skrytý, tknutý, uštknutý, vanutý, vátý, visutý, vzpomenutý, zakletý, zasutý, zažehnutý, i některé periferní slovotvorné typy, např. abstraktní substantiva se sufixem -no, tj. budoucno, černo, chmurno, jemno, jiskrno, krásno, marno, nenávratno, neskutečno, neviditelno, obšírno, podmračno, pradávno, překrásno, tajemno, temno, věčno, z tvarů např. lokál plurálu substantiv zakončený na -ch, tj. černohájích, dálavách, dolinách, hlubinách, holinách, libohájích, luhách, marách, půtkách, schůdkách, skalách, spodinách, střechách, tajích, vesnách. Podobně jako v případě básní I. Blatného tu jsou vybírány jazykové prostředky buď méně produktivní, nebo tvořené produktivně od méně frekventovaných lexémů.

Jak již bylo naznačeno výše, ústřední metaforou básní J. Palivce je tma, která symbolizuje válku a s ní související smrt. Tomu je podřízen i výběr lexikálních jednotek odrážejících stupnici světlo-tma; srov. Příloha 2, seznam b). Těmito metaforami v poezii i v běžném jazyce se ve své studii zabývají G. Lakoff a M. Turner (1989). Autoři pracují s jednoduchými metaforami typu „bad is black“, „death is night“, „death is sleep“, „death is a reaper“, „life is a journey“ apod. a ukazují jejich složité prolínání především v uměleckých textech. Tak např. k pochopení metafory smrti jako kostlivce s kosou je třeba znát související metaforu, která pojímá člověka a jeho život jako paralelu se životem rostliny. Společným rysem skutečné smrti a jejího metaforického pojetí jako spánku je neaktivnost, neschopnost vnímat, popř. horizontální poloha (srov. např. v češtině plně lexikalizovanou metaforu věčný spánek). Různí autoři s touto základní metaforou pracují různě, např. W. Shakespeare v Hamletovi zahrnuje do metafory spánku i možnost snění:

To sleep? Perchance to dream! Ay, there’s the rub!
For in that sleep of death what dreams may come?

Podobnou spojitost nacházíme i v básních J. Palivce (srov. vysokou frekvenci slov sen a spánek):

my, kámen nekámen,
krok zamlklého soudce
pozorně čekáme
hned budouce i jsouce,

až bůh snů podkrovních
v sen o souvratné pouti
[13]na zubech třenovních
dřeň stínů bude mnouti.

Rozdíly světla a tmy se v Palivcově básnickém textu odrážejí také ve škále pojmenovaných barev, z nich nejfrekventovanější jsou bílá a černá, ať už se jejich kořeny objevují přímo v adjektivech nebo v různých substantivních derivátech a kompozitech, srov. běl, bělidlo, bělmo, bělostný, bělouš, bělozářka, bílo, bílý, černo, černočerný, černoháj, černohlávka, černokněžný, černopěnný, černovír, černý. Někdy jsou tyto barvy pojmenovány nepřímo, srov. rap – archaický výraz pro vraníka, sněžit, mour. Velmi často je bílá a černá barva v opozici, např. dusot běloušů a rapů, tma sněží na tvá humna. Ve dvou případech se do popředí dostává etymologický význam přejatých slov, tj. azur – sloveso azurer ve francouzštině znamená ‘bělit tkaniny’,[3] blankyt – pochází patrně ze střlat. blanchetus ‘čistý, bílý’. Z dalších barev jsou zastoupeny šedá – přechod mezi bílou a černou – šedý, šedost, šedivina, kompozita terminologického rázu šedozem a šedozemní, dále zlatá, vystihující záři nebeských těles – zlatobýl, zlatokop, zlatový, zlatý a červená, zobrazující nejen proměny oblohy, ale také symbolizující barvu krve – červeno, červenat se, purpur. Svou roli tu v případě červené barvy hraje rovněž její hlásková blízkost s barvou černou, podobně je tomu u barvy zlaté a její etymologické souvislosti s barvou zelenou, která je v uvedeném básnickém textu zastoupena jen jedním dokladem zeleň. Nejde však o její světlý odstín, ale tmavou zeleň přecházející do černé.

 

5. Vliv básnických textů na zastoupení jazykových jevů v textovém korpusu

Básnický text má v celkovém složení korpusu nezastupitelné místo tím, že poskytuje doklady k ověření toho, co v jazyce zůstává uloženo v rámci systému, langue, na běžné textové, parolové úrovni se však téměř neobjevuje. Tato jazyková potencialita se projevuje především v morfologii a slovotvorbě. Z morfologických jevů sem patří např. realizace vokativu u neživotných substantiv, např. u I. Blatného hostino, hrobe, hudbo, moucho, písni, srpe, vlaštovko, voze, u J. Palivce např. čapko, hlavo, hvězdo, jasane, lásko, lokno, luno, mho, muko, něho, noci, pěno, pochybo, sklone, slape, sne, tího, tlamičko, tmo aj. Slovotvorná potencialita je mnohem širší, zasahuje především kompozita (srov. výše), některé neproduktivní slovotvorné typy (viz např. abstrakta se sufixem -no), ale také častější využívání prefixu bez- u substantiv, srov. např. u J. Palivce bezchlebí a bezhvězdí, nebo prefixu pře- u adjektiv, např. u téhož autora přečistý, přehebký, přehořký, přejemný, přelíbezný, přemilý, přepodivný, předaleký, přesladký, přesvětlý, přetemný, převzdušný. Co se týče básnických kontextů, ty naplňují jazykovou potencialitu tím, že spíše než význam přímý realizují pragmatické významové odstíny a přispívají tak k lepšímu uchopení konotací jednotlivých lexémů. Důležitá je na této rovině práce s kontrasty (srov. výše u J. Palivce tma sněží) nebo zdánlivě nespojitelnými lexikálními jednotkami. Řadu dokladů na propojování smyslových počitků různého typu najdeme u I. Blatného, např. a báseň sleduje vůni slova prázdniny, domy stojí v dlouhých pomlkách, ty temné samohlásky/, temné a oblé jako kadeře, [14]slyšte jak míchá fialovou barvu zvlhlými píšťalami. Existence takových kolokací v rámci jazykového materiálu však má svůj význam. Kolokace z pera I. Blatného slyším kapky cvrnkající na plechu upozorňuje nejen na metonymii kapky = déšť, ale také na zvukovou stránku dešťových kapek dopadajících na jednotlivé předměty – srov. lexikalizované šumění deště, které vystihuje poněkud odlišný typ zvuku, blízkost lexikálních jednotek tma mour J. Palivce ve verši kdo ve tmě rozezná mour od marného pylu netradičním způsobem odkazuje k černé barvě – srov. lexikalizované černočerná tma. Přestože podobné kontexty daných lexikálních jednotek jsou v celkovém objemu korpusových dokladů (konkordancí) ojedinělé, jejich existence působí jako indikátor při hledání některých základních konotací. Pro zkoumání ryze autorských výrazů však reprezentativní korpus vhodný není, pro tyto účely bude třeba v budoucnu vytvořit dílčí korpus textů básnických.

 

LITERATURA

 

BLATNÁ, R.: Binomiály typu techtle mechtle v češtině, ruštině a angličtině. Slavia, 59, 1990, s. 169–182.

BLATNÝ, I.: Verše 1933–1953. Brno 1994.

BLATNÝ, I.: Texty a dokumenty 1930–1948. Brno 1999.

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Praha 1994.

ČERMÁK, F.: Jazykový korpus: Prostředek a zdroj poznání. In: F. Čermák – J. Klímová – V. Petkevič, Studie z korpusové lingvistiky. Praha 2000, s. 15–37.

ČERMÁK, F. – KRÁLÍK, J. – KUČERA, K.: Recepce současné češtiny a reprezentativnost korpusu. SaS, 58, 1997, s. 117–124.

ČERVENKA, M.: Individuální styl a významová výstavba literárního díla. In: Styl a význam. Praha 1991, s. 246–262.

ČERVENKA, M. – SGALLOVÁ, K.: Verš a věta. Rytmické a větné členění v české poezii 2. pol. 19. století. SaS, 58, 1997, s. 241–270.

HASKEL, P. I.: Collocations as a measure of stylistic variety. In: The Computer in Literary and Linguistic Research. Cambridge 1971.

HAUSENBLAS, K.: Zobrazení prostoru v Máchově Máji. In: Realita slova Máchova. Praha 1967, s. 67–111.

HOLUB, J. – LYER, S.: Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem ke slovům kulturním a cizím. Praha 1978.

JAKOBSON, R.: Poetická funkce. Praha 1995.

LAKOFF, G. – TURNER, M.: More Than a Cool Reason: A Field Guide to Poetic Metaphor. Chicago University 1989.

LEVÝ, J.: Matematický a experimentální rozbor verše. Česká literatura, 12, 1964, s. 181–213.

LYER, S.: Francouzsko-český slovník. Praha 1972.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Básnická sémantika. Praha 1995.

OAKES, M. P.: Statistics for Corpus Linguistics. Edinburgh 1998.

PALIVEC, J.: Básně. Praha 1994.

RIFFATERRE, M.: Kritéria pro stylistický rozbor. In: Teorie informace a jazykověda. Praha 1964, s. 245–263.

SKALIČKA, V.: Text, Context, Subtext. AUC. SlavPrag III, Praha 1962, s. 73–78.

TĚŠITELOVÁ, M.: O básnickém jazyce z hlediska statistického. SaS, 1968, s. 362–368.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

VACHEK, J.: Prolegomena k dějinám Pražské školy jazykovědné. Praha 1999.

WINNER, T. G.: Jan Mukařovský: the beginning of structural and semiotic aesthetics. In: L. Matejka (ed.), Sound, Sign and Meaning. University of Michigan 1978, s. 433–455.

 

[15]R É S U M É

Poetic text and text corpus

The paper, based on the Czech National Corpus, shows the possibilities of studying poetic texts from the following aspects: a) anomaly of the grammatical forms, and of the lexical units, b) the role of the context. After an overview of various statistical and mathematical methods esp. in the Prague Linguistic Circle and during the sixties the author draws a statistical analysis of the collections of poems by Ivan Blatný and Josef Palivec, using the mutual information as of the main statistical approaches in corpus linguistics.

 

[16]Příloha 1: Vzájemná informace (MI) u kolokací nejfrekventovanějších plnovýznamových slov

 

a) Kolokace slovesa „slyšet“ ve sbírce I. Blatného Tento večer

 

a) Kolokace substantiva „tma“ v 6 básních J. Palivce

 

[17]Příloha 2: Seznamy lexikálních jednotek se vztahem k nejfrekventovanějším plnovýznamovým slovům

 

a) Seznam lexikálních jednotek sémantického pole HUDBA ve sbírce I. Blatného Tento večer 

 

bubn

ů

táhli jsme celou rachotu těžkých *

 

 

bubn

uje

rychlík * svá sbohem

 

 

harmonik

a

nějaká * ohlašuje jaro

2x

 

harmonik

ář

oken, kde hraje *

 

 

harmonik

y

pár tónů *

 

 

housl

ích

co ona umí vláskem na viole anebo na *

 

 

hraj

e

jak * táhlou velkou slavnou píseň domu

 

 

hraj

e

oken, kde * harmonikář

 

 

hraj

e

večery, kdy * kolovrátkář

 

 

hraj

e

orchestr Chandra *

 

 

hraj

e

teninkým smyčcem * (meluzína) na střechy

 

 

hraj

e

(Paganini ?) jak * vypinače (= cvakají)

 

 

hraj

e

jak * (Paganini)

 

roze

hrál

 

A slyšíš ho (= Paganiniho) teď, jak se *

 

 

hrál

 

kdosi mě doprovázel na kytaru a já jsem *

 

 

hudb

a

jakási *

 

 

hudb

a

ve ztvrdlém … mozku, ze kterého nevyvěrá *

 

 

hudb

o

* šlach

 

 

hudb

ou

s dechovou * zaprášených oken cukrárny

 

 

hudb

ou

s lepící dechovou * ušpiněného cukroví a much

 

hudb

ou

s dechovou * pohřbu v kterémsi předměstí

 

 

hudb

ou

to tady máte smutný s dechovou *

 

 

hudb

ou

s dechovou * v oknech liduprázdné ulice!

 

 

hudb

ou

zoufalá nedělní odpoledne s dechovou *

 

 

hudb

u

už znáš mou * z pěti šesti věcí

 

 

hudb

u

a stvořit * samet svírající hrdlo

4x

 

hudb

u

pro tebe tuto * mezi všemi

 

 

kolovr

átek

a * volá

 

 

kolovr

átkář

podzimní večery kdy hraje *

 

 

kytar

u

kdosi mě doprovázel na *

 

 

orchestr

 

* Chandra hraje

 

 

orchestr

 

* Chandra usedá na svá místa

 

 

orchestr

 

* Chandra otvírá dvířka poklic

 

 

orchestr

 

* promísené ptáky si všude odpovídají

 

 

orchestr

y

* rýčů lopat kladiv dlát

 

 

orchestr

ion

s limonádou jež chrlí starý *

 

z

pěv

 

pro tebe tento *

 

z

pěv

 

* okamžiku

 

z

pěv

 

s roztaženými póry, z kterých stoupá *

2x

z

pěv

 

slyším * domovnice

 

z

pěv

 

a zazněl *

 

z

pěv

 

můj malý *

3x

z

pěv

 

vezmi si tento *

 

[18]po

pěv

ek

je slyšet prostý smutný *

4x

proz

pěv

uje

jež se tak hodí k písni, kterou si *

 

proz

pěv

ují

jež se tak hodí k písni, kterou si *

 

z

pěv

y

* se křižují

 

 

pianin

a

dřeváčků klapajících z dálky uvnitř *

 

 

pianin

a

dřeváčky klapající z dálky uvnitř *

2x

 

píseň

 

* válečného města

 

 

píseň

 

slyším *

 

 

píseň

 

smutná * je ve vzduchu

4x

 

píseň

 

* starostí

 

 

píseň

 

melancholickou * na několik tónů

 

 

píseň

 

osamělá * služky za keřem

 

 

píseň

 

osamělá *: Nyní zbrojovka

 

 

píseň

 

slyším ruskou *

 

 

píseň

 

* pomyjí a džbánků

 

 

píseň

 

slyšte jak míchá *: smrt – láska

 

 

píseň

 

slovanská *

 

 

píseň

 

skoro jim rozumím, když táhnou dál svou *

 

 

píseň

 

* rudoarmějce

 

 

píseň

 

zkouším * jediného světa

 

 

píseň

 

už znáš mou * z pěti šesti věcí

 

 

píseň

 

jak se ta * zpívá

3x

 

píseň

 

jak hraje táhlou velkou slavnou * domu

 

 

píseň

 

(pták) trylkuje * pomyjí a džbánků

 

 

píseň

 

jak nepouští (= Paganini) svou *

 

 

píseň

 

* vzdorující můře pokoje

 

 

píseň

 

* vzdorující troskám

 

 

písn

ě

zpívalo part mé *

 

 

písn

i

jež se tak hodí k * kterou si prozpěvuje

 

 

písn

i

jež se tak hodí k * kterou si prozpěvují

 

 

písn

i

k melancholické táhlé * v poloprázdném městě

 

písn

í

s tajemnou sladkou * zpívanou za rakví

 

 

písn

í

jazyk lidových * zpívaných pod širým nebem

 

 

písn

í

kudy jdou s * rudí vojáci

 

z

pív

á

nějaká matka si * v protějším okně

 

z

pív

á

(kdo) Co si *

2x

z

pív

á

si * rudoarmějec

 

z

pív

á

naproti někdo *

 

z

pív

á

nějaká pumpa *

 

z

pív

á

jak se ta píseň *

3x

z

pív

ající

jak sladká * nit

 

z

pív

ající

ten dobře známý táhlý * hlas

2x

z

pív

alo

(= kolečko trakaře) * partpísně

 

z

pív

ám

*

 

z

pív

ám

* dosud

 

z

pív

anou

s tajemnou sladkou písní * za rakví

 

z

pív

aných

jazyk lidových písní * pod širým nebem

 

 

refrén

 

poslední letošní moucha zabzučí *

 

 

smyčc

em

teninkým * hraje na střechy

 

 

smyčc

em

s teninkým * dětských výkřiků

 

[19]

strun

y

trubači na koních přibouchl * pták

 

 

tón

u

zvony o jediném *

 

 

tón

ů

pár * harmoniky

 

 

tón

ů

píseň na několik *

 

 

tón

ů

pár * harmo…(niky)

 

in

ton

uje

kuchyňský kanár * v kleci

 

 

tón

y

v černošských básních, jen několika *

5x

 

trub

ači

* na koních přibouchl struny pták

 

 

trylk

uje

s ptákem, jenž *

 

 

varhan

 

živote plný * práskajících dveří

 

 

varhan

 

* viaduktu

 

 

viol

e

co ona (= meluzína) umí vláskem na *

 

 

viol

u

tu tmavou řeč, tu tmavou skřípající *

 

 

b) Seznam lexikálních jednotek sémantického pole SVĚTLO-TMA ve sbírce J. Palivce Básně 

 

bled

á

Což vskutku oběťmi se stanu méně *?

 

bled

á

Má * dlaň je hladí a hýčká, neboť ví,

 

bled

é

Když * oběti naděje zdá se líná

 

bled

á

při světle staženém čtouc * znamení

 

bled

ne

Ten starozlatý toul, proč * poznenáhla

 

bled

ost

zašlá záře ještě dýchá v * tváře

 

blesk

u

kdo si k * neukrojí noci, pámbu požehnej

pa

blesk

 

jen * a jen prach, ledňáček nad vodami

za

blesk

nutí

Nech … smítko záře se mihnout … od * tváře!

 

blik

adle

V svou hloubku fárám chvivě a při * snu

 

jas

u

A plavec vrávorá a hmatá cestu k *.

 

jas

y

A láska úderů a luskající *

 

jas

 

*, jenž nepromíří, v mé rmutné temno tne

 

jas

 

* na laguně snu, čas o dvojitém vesle

 

jas

 

* bílí babí kout, už ve dveřích je láska

 

jas

 

* vnuká tempo zas, jak haleká a práská

 

jas

 

* sond a znamení, čas mlékostříbré míle

 

jas

 

*, cisternový vůz, jenž vzňal se nečekaně

 

jas

 

*, ježek zářivý, jenž s renetou si hraje

 

jas

 

*, tetující hrot nabroušeného nože

 

jas

 

*, v nitru slídící radium nebestýnu

 

jas

 

jeho * v mých oudech srstně praskal

 

jas

 

tma tmoucí tříbí *, jenž k srdci namíří si

 

jas

 

břehy, kde vánek navléká * přehebounké něhy

 

jiskér

ky

Jak by sem někdo vál * z dávných kamen.

 

jiskr

nou

mezi chtění mé a misku * tak dlouho dálku strou

roz

jiskř

ené

jež mámí zlatokopy, a vás, vy šílené a * stropy

 

jiskř

ivá

ať zprudka vyrazí záplava *!

 

jiskř

ívaly

Kde nivy nadhlavní se * v stíně

od

lesk

 

Mdlý * života, svit slunce prochladlého

 

mh

a

* na mne naléhá a vloupává se ve mne

 

mh

a

V té tiši olovné * tlí, čas tkví a váhá.

[20]

mh

ami

v myšlenkách, jež tanou hlavou * premovanou

 

mh

avá

a stále lhavěji, tak podloudná a *

 

mh

o

Ach *!, ne do poupat! Chci vyčkat jitřní zvony

 

mh

ou

* tápu soumračnou a marně na dně jámy

 

mh

ou

To za * starý čas zas jak víno pění?

 

mhl

í

nad luhy minula perlová záře *

 

mhl

í

Proč stále * v mé hlavě?

 

mhl

í

tam za horou, kde *, žhnou vločky světlé stříže

 

mhl

ou

mírně rovná roucho rovů tkané *

 

mih

nout

Nech aspoň smítko záře se * na mošně

 

mih

otavou

do studny zíráš, jež tiše vyčkává tvou * miráž

 

mih

y

a víc než kyzy své, byť všemi * hrály

 

mir

áž

tiše vyčkává tvou mihotavou *

 

mlék

ostříbré

* sond a znamení, čas mlékostříbré míle

 

mlh

y

Sítěná, mám jako ty * podstrojené k blínu.

 

mlh

ovinou

Hloubka pitá s * tvář oč světlejší a jinou

 

mlíč

í

tiše klokotá a žene rmutné * temnoty

 

mour

 

Kdo ve tmě rozezná * od marného pylu?

 

mour

y

a nocí bezokou se chmurné * dmou

 

mour

 

tma nor, tma omnivora, * marna bourá tvar

 

í

na kalný její proud * stínů pápěří

 

í

v mé duši mléčně * sen dalekého rouna.

 

stín

 

* už sahá na stínadla

 

stín

ů

a v bídě poraď mi, veď kormu stěnou *

 

stín

ů

(břeh) mne táhne v náruč *

 

stín

ů

aby odlov snů a * při svitu hvězd potěžkal

 

stín

ů

na kalný její proud mží * pápěří

 

stín

y

Kdo jste, mé namátky, podoby nebo *

 

stín

y

Staré sutky * sují na stíny, jež licitují

 

stín

 

* cídí zlatý nýt na přezce z lápisů

 

stín

 

* vzdouvá se a hřmí a, ouvaly mé pleně

 

stín

 

a *, ten sněží dál, stín ebenové drti

 

stín

 

od česna v * z přejemného chmýří k paloukům

 

stín

ě

kde nivy nadhlavní se jiskřívaly v *

 

stín

u

když v ně soumrak šedozemě svého * namísil

 

stín

u

Co se jen bůh navál * na aleluja!

 

stín

u

upřeným bělmem svým zrak mrtvé doutná v *

 

stín

u

jež všechny prohřeje, až světélkují v *

 

stín

ů

na zubech třenovních dřeň * bude mnouti

 

svět

élkují

jež všechny prohřeje, až * v stínu

 

svět

élkující

Blízkosti daleká, * břehy

 

svět

élkující

* šlem na kupce rudných zdrolků

 

svět

elné

můj koráb přiblíží se ke * věži

 

svět

la

Co budou bez * ty oči průzračné

 

svět

la

andělé bez Jákobů, tulejky bez *

 

svět

la

Toť hvězda posestřená, dřív živa ze *

 

svět

la

Vy slunce zpod víček, barvíři * mdlého

 

svět

le

při * staženém čtouc bledá znamení

pře

svět

opojná tvá číše přesné hráně a jak je *, ó luno

 

svět

tam za horou, kde mhlí, žhnou vločky * stříže.

[21]

svět

lejší

Hloubka pitá s mlhovinou tvář oč * a jinou

 

 

svět

lo

Bez pastí, bez sítí by * živořilo.

 

 

svět

lo

spustí podvečer pro * měsíčné svůj … džber

 

 

svět

lonoši

Už v čele přede mnou jdou * tví

 

 

svit

 

* dříme v achátech

 

 

svit

 

* slepnoucího cínu

 

 

svit

 

* slunce prochladlého

 

 

svit

 

a šeptmo rozžíná tvůj *, ó zlatobýle

 

 

svit

 

váháš-li z trýzně jen * krásna vykřísnouti

 

 

svit

 

vem nejbřitčejší * a zprobodej mne, záři!

 

 

svít

á

tříbí své zeleně do tmavosti, jež *

 

 

svít

ej

Už *, krásný Jiří!

 

 

svít

í

(zlaté řemení) vždyť * na cestu už jiným a ne nám

 

 

svít

í

Tvé rány * v noc, jež chaběji se vzpouzí

 

po

svít

it

třpytnými loučemi * pojďte mi

 

 

svít

ivém

tu pavouk přede ti sen o * vesle

 

 

svít

ivou

vpusť sondu * v mou divnou dřeň, ať zříš

 

prů

svit

kou

* za chmuru se dívá v mhách a něze

 

 

svit

u

a hvězdy * všeho nejsou než čelenka

 

 

svit

u

aby odlov snů a stínů při * hvězd potěžkal.

 

 

šer

a

ven ze své komory nad vlnobití *,

 

 

šer

é

a * šlépěje a božnost podivínů

 

 

šer

é

Dníš se tak lenošně, zachruto v * šláře!

 

 

šer

é

těch, co v * vánici tápou kalnou dálnicí

 

 

šer

ém

až sem se chodí pást, ty v * rouše mnichu

 

 

šer

em

Ruce * zkrásněné hladí, co je zvrásněné.

 

 

šer

ém

v * nebesku na valech obšírna vlá chochol

 

 

šer

o

Ať proudně klouže kýl, když * šumí ve mně!

 

 

šer

o

spolčena s … čivem svým, jejž * zbystřilo

 

 

šer

okřídlé

* včelstvo nocí puchří, tknuté mornou mocí

 

 

šer

ou

ať nebalzamuje mě a * loktuší ať ovine mne

 

 

šer

u

ať v * podsvětí tesknotou neuhynu

 

 

šer

u

v tom * šálivém, jež řeč tak nebeskou má

 

 

šer

u

však v * tajná krev se pod klenbami vzbouzí

 

 

šer

u

zlatý pupen na ebenu v * mne už nevzruší

 

 

šer

ý

Buď ticho, * slape!

 

 

tem

* tíha tam i tu

 

 

tem

trudná, loudavá a * tího, jen ty, už jen ty zůstáváš

 

 

tem

To dílo noci své nech zráti, * vílo

 

 

tem

na

pata tajemná tu bárku zářivou odstrčí od *

 

 

tem

no

Má hvězdo, protkni *!

 

 

tem

no

* je ourodné, neodpírej mu díků.

 

 

tem

no

jas, jenž nepromíří, v mé rmutné * tne

 

 

tem

no

kde * vrávorá a šplíchá po tváři, sem,

 

 

tem

no

V mé plihlé plachty vaň, ó * v hájích medů.

 

 

tem

not

Když sněží pápěří a vlna * šplouná

 

 

tem

nota

kde duní *, proud noci hrubozrnné

 

 

tem

notách

a nebezpečí tuše zrak chvatně v * se vrací k tobě,

 

 

tem

noty

tiše klokotá a žene rmutné mlíčí *

 

 

tem

not

čas zření do *, buď milostiv, ó bože

 

[22]

tem

nozřivá

To je ta zem *, která do mne prohořívá

 

 

tem

nu

Běl bolí v prodlevě a * neuvyká

 

 

tm

avosti

nastavená síta tříbí své zeleně do *, jež svítá

 

po

tm

ě

Kdo * plní plást?

 

po

tm

ě

Když * touha tlí, tu klidně klíme klí

 

po

tm

ě

nepochybné samostříly, * tlíte teď i vy

 

po

tm

ě

Zapískej, krysaři! Jak ten, kdo * tápe

 

s

tm

ívala

tvář jsem skrývala, když tvá se *

 

 

třpyt

noc, * minerál, jenž věčně barvu mění

 

 

třpyt

ných

živé paprsky smí otisk zanechati svých * kopýtek

 

 

třpyt

nými

hvězdy blíž i záze, * loučemi posvítit pojďte mi

 

 

zář

e

Kdo jsi ty, kdo jsem já? Tvá * v mé se tuší?

 

 

zář

e

nad luhy minula perlová * mhlí, co mrtvo

 

 

zář

e

neplodná, zbytečná by vlála naše *

 

 

zář

e

Nech aspoň smítko * se mihnout na mošně

 

 

zář

e

Tmu tiše prožíhá zastřená * jejich

 

 

zář

e

když mícháš ze * med pro mé děti, kláte

 

 

zář

e

Slepých sluncí zašlá * ještě dýchá v bledost tváře

 

 

zář

i

vem nejbřitčejší svit a zprobodej mne, *

 

 

zář

i

Noc ve mne promítá svou neskutečnou *

 

 

zář

i

kořeny v svou půdu vpeřeny, jsem * chytala

 

 

zář

ení

Ach, rodné *, má dědina a vlast má!

 

 

zář

ivou

až pata tajemná tu bárku * odstrčí od temna

 

 

zář

ivý

i když kmit chvíle taje, jas, ježek *,

 

 

zr

cadle

jen bělmo minula mu doutná v * a oči krásno zří

 

 

zr

cadlení

Čas mámení a snů, čas mého *

 

 


[1] Článek vznikl na základě projektu Výzkumné záměry č. J13/98 112100002.

[2] Doposud nereprezentativní, 80 % publicistických textů, 100 mil. slovních tvarů ve zlemmatizované podobě.

[3] Srov. též názvy pracích prostředků AZUR a AZURIT.

Ústav českého národního korpusu FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 1, s. 1-22

Předchozí Jan Králík, Pavla Šmídová: Elektronická podoba Slovníku spisovného jazyka českého

Následující Karel Podrazil: Syntetizující přístup ke genealogické klasifikaci jazyků