Syntetizující přístup ke genealogické klasifikaci jazyků

Karel Podrazil

[Články]

(pdf)

Synthetizing approach to the genealogical classification of languages

1. Řazení jazyků při genealogické klasifikaci se u různých autorů může lišit. Přehledům jazyků (v naší dosavadní domácí literatuře) je však společné to, že začínají indoevropskými jazyky.

 

1.1. Zkusme ale k jazykům světa přistoupit tak, že všechna známá jazyková seskupení seřadíme do takové posloupnosti, jež bude v souladu s jazykovou blízkostí. To docílíme následovně: nejprve posoudíme, které jazykové seskupení (označme ho A) má ze zeměpisného i jazykového hlediska nejokrajovější charakter, a učiníme z něho počátek celé posloupnosti; potom mezi ostatními jazykovými seskupeními nalezneme seskupení B, které je jazykově nejbližší právě onomu počátečnímu A, a toto B zařadíme za A; pokračujeme pak hledáním seskupení C jazykově nejbližšího zase onomu B, přičemž C zařadíme za B (tímto C se však nemůže stát A, jemuž jsme již v posloupnosti místo dali); analogicky takto postupujeme dále, dokud nevyčerpáme všechna známá jazyková seskupení. Z toho pak vyplyne i konec celé posloupnosti. Takto získaná posloupnost bude tedy sledovat maximální jazykovou blízkost. Tuto posloupnost můžeme interpretovat i geograficky, a to tím způsobem, že v jejím sledu promítneme sídla příslušníků jednotlivých jazykových seskupení na mapu světa, čímž dostaneme více či méně souvislý řetězec, jenž se bude různě vinout po celé obydlené zemské souši (pro nekomplikovanost tohoto řetězce přitom uvažujme takové rozmístění etnik, jaké bylo v dobách víceméně starších – v některých případech i před dobou stěhování národů; tím sledujeme to, aby oblast sídlení příslušného etnika byla pokud možno kompaktní; kompaktnost sídlení etnik byla totiž v důsledku migrací v nové době v některých případech dosti narušena). Tento řetězec bude mít svůj začátek na území Afriky a svůj konec na území Austrálie. A můžeme také konstatovat, jaký by takovéto řazení jazyků mělo účel: dávalo by orientační názornou informaci o tom, jak mají jednotlivé jazyky světa k sobě jazykově blízko či daleko.

Upozorňujeme však, že si v podstatě neklademe za cíl více, než že na základě právě popsaného postupu seřadíme do zmíněného řetězce jen taková jazyková seskupení, jež jsou genealogicky víceméně širší. Jsme si totiž vědomi toho, že aplikace téhož linearizačního postupu na seřazení jazyků v rámci seskupení genealogicky užšího by co do jednoznačnosti byla velmi sporná. Pokud by námi navrhovaný řetězec měl být využit při sestavování nějakého podrobnějšího přehledu jazyků, pak nechť je jemnější členění provedeno tak, jak je to při sestavování přehledů jazyků obvyklé, tj. přikláněním se k určitému názoru na členění určitého genealogicky užšího seskupení. Konkrétní podoba takovéhoto podrobnějšího přehledu jazyků bude tedy mít v sobě vždy nějaký podíl subjektivity. Subjektivitě se nevyhneme ani nyní při sestavování námi navrhovaného řetězce, neboť pokud je naším cílem linearizovaný sled jazykových seskupení, pak – abychom pro tento cíl dosáhli náležité jednoznačnosti – nevystačíme jen s uvažováním mezijazykových vztahů vzniklých na základě jazykové diferenciace, nýbrž musíme vzít někdy v úvahu i vztahy vzniklé na základě jazykové integrace.

[24]Naším cílem je i překlenout mezeru, kterou má naše domácí literatura – resp. literatura u nás běžná – v oblasti šíře pojatých mezijazykových příbuzností. Docházíme k tomu, že k výsledkům současného bádání v této oblasti lze v podstatě dospět i na základě náležitého zvážení všech faktů, jež jsou v oné naší literatuře – resp. v literatuře u nás běžné – přítomny. Jako korektiv k takovýmto úvahám pak zcela postačí rámcová informace o současném stavu poznatků.

 

2. Pro sestavení právě popsaného řazení jazyků, jež sleduje maximální jazykovou blízkost, si za výchozí bod stanovíme pracovní hypotézu spočívající v tom, že vzájemné vztahy jazyků mají kořeny i v příslušnosti jejich uživatelů k určitému lidskému plemeni (samozřejmě kromě některých konkrétních případů). V samotné problematice lidských plemen se pak – s některými výhradami – přidržíme např. pojetí předloženého Farbem (1977, s. 11), přičemž pro naše další úvahy shrneme v následujících bodech (2.1., 2.2.) všechna relevantní fakta:

 

2.1. Asi před 35 000 lety se na Zemi vyvinulo pět lidských plemen – kapoidní (budeme ho nazývat paleonegroidním plemenem – viz níže), kongoidní (budeme ho nazývat negroidním plemenem – viz níže), kavkazské, mongoloidní a australoidní. Lidé v té době obývali jen část zemské souše – Afriku, jižnější část Evropy a jižnější část Asie se severnějšími indonéskými ostrovy; je možné, že již obývali Austrálii, Novou Guineu, jižnější indonéské ostrovy; neobývali tedy ještě Ameriku, Madagaskar, ostrovy v Tichomoří a severnější část Eurasie, krytou tehdy ledovcem. Jednotlivá plemena sídlila takto:

– kapoidní plemeno, jež – jak jsme uvedli – budeme pro náš účel (viz 2.3.2.) nazývat paleonegroidním plemenem (dále PP), obývalo jako jediné severní Afriku se zasahováním do území dnešní Sahary (ta tehdy nebyla pouští), přičemž podle nás obývalo i východní Afriku, a to jako autochtonní (viz rovněž 2.3.2.),

– kongoidní plemeno, jež – v návaznosti na zmiňované paleonegroidní plemeno – budeme pro náš účel nazývat negroidním plemenem (dále NP), se nacházelo jako jediné na území dnešní subsaharské a částečně saharské Afriky, avšak podle nás nikoliv ve východní Africe (viz výše),

– kavkazské plemeno (dále KP) sídlilo jako jediné v jižnější části Evropy a v západnější části jihu Asie, včetně západní části Přední Indie,

– mongoloidní plemeno (dále MP) sídlilo jako jediné v oblasti čínských řek Huang He a Chang Jiang,

– australoidní plemeno (dále AP) obývalo jako jediné Zadní Indii se zasahováním do východní části Přední Indie a do jižní Číny, avšak – jak je uvedeno výše – je možné, že se v té době dostalo až do Austrálie.

 

2.2. V následujícím období se příslušníci uvedených plemen začali ze svých původních sídel šířit a přesouvat, což bylo zvláště výrazné asi před 12 000 lety, kdy ustoupily poslední ledovce. Někteří příslušníci MP se přesouvali na severovýchod Asie a pokračovali přes dnešní Beringův průliv do Ameriky a stali se předchůdci většiny indiánů (s výjimkou nositelů jazyků na-dené, ti přišli až později a jejich jazyky vzešly z původních jazyků KP, jak ukážeme níže). V severovýchodní Asii mohlo docházet [25]ke kontaktům s příslušníky KP postupujícími i do této oblasti, přičemž výsledkem bylo z antropologického hlediska opět plemeno mongoloidní, z jazykového hlediska však – jak uvidíme dále – vítězily jazyky příslušníků KP.

Jiné skupiny příslušníků MP pronikaly jižním směrem do původních sídel AP; poněvadž tito příslušníci MP byli úspěšnější, vytlačovali původní australoidní obyvatele dále na jih, a to přes indonéské ostrovy na Novou Guineu a do Austrálie. Přitom docházelo ke vzniku smíšené rasy – mongoloidní plemeno dostalo při kontaktu s australoidním tmavší barvu, jak vidíme u obyvatel indonéských ostrovů, kde si však tato rasově smíšená populace zachovala původní jazyky MP, přičemž se rozšířila také na Madagaskar. Naproti tomu u obyvatel Nové Guineje předpokládáme kontinuitu s jazyky AP; s tím je v souladu to, že po antropologické stránce se u nich vyvinula rasa ještě bližší původnímu AP. Pokud se týče samotné Austrálie, tam se hypoteticky mohli dostat nejprve takoví příslušníci AP, kteří nebyli k migraci nuceni pod tlakem příslušníků MP. – Příslušníci MP v pozdější době pronikli i na ostrovy v Tichomoří.

KP osídlovalo i sever a severovýchod Eurasie. Šířilo se rovněž do Přední Indie, kde při kontaktu s tamějším původním australoidním obyvatelstvem docházelo ke vzniku smíšené rasy (např. Drávidové), avšak se zachováváním jazyků KP. Za zbytky původního AP s hypoteticky zachovanými původními jazyky lze považovat negritské obyvatele Andamanských ostrovů. Naproti tomu Veddové ve východní části Srí Lanky jsou z antropologického hlediska rovněž zbytky AP, avšak svůj jazyk již ztratili.

Někteří příslušníci KP se rozšířili na sever Afriky, kde původní příslušníky PP buď překryli, či je odtud tlačili dále na jih (to se mohlo dít zejména ve východní části Afriky); na severu Afriky potom dodnes jazykově přetrvávají jako semitohamitská (=afroasijská) velkorodina. Z antropologického hlediska pak u nich příslušnost ke KP na většině území severní Afriky zůstává, avšak v oblasti severovýchodní Afriky příslušejí nositelé semitohamitských jazyků v důsledku kontaktu s PP, resp. NP ke smíšené rase; příslušníci čadské rodiny semitohamitských jazyků pak patří k NP přímo. Příslušníci PP, vytlačovaní – jak bylo řečeno – z východní části severu Afriky ze svých tamějších sídel, se přesouvali směrem na jih, a to na východní pobřeží (kde, jak jsme uvedli v 2.1., byla a přetrvávala podle nás jejich původní sídla, viz dále 2.3.2.) a později na jih Afriky. Takže příslušníci PP a NP, kteří obývali před příchodem příslušníků KP celou Afriku, sídlí pak už jen v prostoru jižně od Sahary.

 

2.3. Chtěli bychom však formulovat i naši hypotézu, co onomu rozmístění plemen, tak jak je v 2.1. popsáno, předcházelo. V této souvislosti se ztotožníme s hypotézou, že se Homo sapiens sapiens (dále Hss) vyvinul v jednom centru, a to v Africe. Monocentrismus finální sapientace (finální sapientací míníme dospění do stadia Hss) proti polycentrismu obhajují i Čeboksarov – Čeboksarovová (1978, s. 124–125), avšak centrum kladou do Asie.

2.3.1. To, že se Hss vyvinul v Africe, vyplyne již při komplexním zvážení všeho, co je uvedeno v knize V. Mazáka (1977), ačkoliv její autor sám tam domněnku o africkém původu Hss nevyslovuje, naopak říká, že hominizace probíhala na geograficky rozsáhlé základně (srov. např. s. 169). Východiskem k takovémuto názoru je to, že rod Ramapithecus – výchozí článek v hominizačním procesu – byl druhově diferencován tak, že jeden druh byl v Africe a druhý v Asii (k tomu však my poznamenáváme, že kdyby se [26]oba zmíněné druhy účastnily hominizačního procesu, musel by být druhově diferencován i Hss, což samozřejmě není).

 

2.3.1.1. Roli „kolébky lidstva“ začala Afrika hrát v době, kdy do ní pronikly poloopice z Evropy. Jak píše Špinar (1988, s. 55–56), poloopice se vyvinuly z hmyzožravců na území někdejší Laurasie; v její severoamerické části však potom poloopice vyhynuly, zůstaly jen na evropském teritoriu, odkud pronikaly jednak dále do Asie, jednak do Afriky.

V dalším vývoji primátů sehrála z poloopic klíčovou roli skupina tarsiovitých (Tarsiiformes), ze které do současné doby přežil jen rod nártoun (Tarsius), a to v oblasti indonéských ostrovů – my konstatujeme, že je to na východním okraji původní Laurasie. Špinar (1988, s. 55) dále říká, že ti tarsiovití, kteří přešli do Afriky, se začali vyvíjet směrem k opicím. Podle našeho názoru se při tomto vývoji dostali nejprve do stadia primitivnějších opic ploskonosých (Platyrrhini). Těm se podařilo – jak píše Špinar (s. 56) – z Afriky proniknout do Jižní Ameriky, která v té době nebyla od Afriky ještě příliš vzdálena; my konstatujeme, že v Jižní Americe se pak ploskonosé opice do vyšších stadií již dále nevyvíjely, tedy ve svém vývoji ustrnuly a vyvíjely se jen k různorodosti. Na africkém kontinentě však ploskonosé opice byly podle nás jen článkem pokračujícího vývoje, o čemž svědčí to, že v Africe (a v Asii) žádné relikty ploskonosých opic nenacházíme. Tam – jak je známo – nacházíme jen další, vyšší stadium – opice úzkonosé (Catarrhini), které z Afriky migrovaly i do Asie (Eurasie), kde – jak konstatujeme – probíhaly vývoje vedoucí jen k různorodosti a ke specializacím, ale nikoliv k vyšším formám. Z toho podle našeho názoru plyne, že epicentrum vývoje primátů – s potenciálem vývoje k vyšším stupňům fylogeneze – zůstalo na území Afriky.

 

2.3.1.2. Víme, že z nadčeledi Hominoidea (čeleď lidoopů, lidí aj.) se na území Eurasie zachovaly zbytky jen z čeledi lidoopů (Pongidae), a to rody gibbon a orangutan (z vyhynuvších rodů uveďme např. rod Gigantopithecus, který žil v Indii a Číně).

Formy s nevyhraněnou specializací, které mají větší možnost adaptability, a jsou tedy hlavními nositeli evolučních změn, vznikaly u nadčeledi Hominoidea – na základě našeho zhodnocení informací V. Mazáka (1977) – pouze v Africe. A k výše uvedenému asijskému Ramapithekovi poznamenáváme, že Přibyl (1995) přináší informaci, že na základě výzkumů molekulární biologie byly u nálezů Ramapitheka zjištěny bílkoviny opic, a nikoliv lidí; Ramapithecus tedy patří do vývojové linie lidoopů. Z toho pro nás plyne, že asijský Ramapithecus byl jen dalším lidoopem, který nepřežil. V Přibylově článku (1995) je uváděna i informace o objevu pozůstatků dalšího hominida, a to v Etiopii (tedy v Africe), nazvaného Australopithecus ramidus, jenž by hypoteticky mohl nahradit Ramapitheka jako článek v hominizačním procesu. To podle nás opět potvrzuje Afriku jako základnu vývoje primátů, kde proběhl i vývoj Hss. Na tom nic nemění ani skutečnost, že z celého hominizačního procesu mohou být mimo Afriku nalézány i pozůstatky fází starších, než je Homo habilis. Teoreticky mohli migrovat z Afriky příslušníci všech stadií hominizačního procesu, právě tak jako migrovaly úzkonosé opice a lidoopi, jak je uvedeno výše.

K tomu, proč můžeme vývoj Hss pokládat za ukončený, uvádí Mazák (1977, s. 370), že Hss má velkou ekologickou přizpůsobivost (je tedy nespecializovaný), a proto již u něj nemůže dojít k vývoji dalších druhů či poddruhů, ať žije na Zemi v jakýchkoliv podmínkách. Podle našeho názoru byl tedy vývoj Hss ukončen právě dospěním do stadia univerzálnosti, čímž je i vyloučen vývoj ke specializacím. Tím i Afrika ztratila smysl jako základna hominizačního, sapientačního a finálně sapientačního vývoje. A lidská plemena – z nichž zde vycházíme pro posuzování vztahů mezi jazyky – jsou jen projevy široké variability vnějších znaků Hss – srov. Mazák (1977, s. 369).

 

2.3.2. Závěry V. Mazáka (1977) nás vedou k tomu, abychom – při ztotožnění se s myšlenkou monocentrismu finální sapientace – kladli centrum finální sapientace do východní Afriky. Tam se tedy vyvinul mozek Hss, založený – jak je známo – na vzájemném kombinování funkcí jeho center, čímž se tento mozek liší od mozku neandrtálce, u něhož bylo pro každou činnost vytvořeno zvláštní centrum; přitom však na druhé straně měli neandrtálci robustní postavu – přesněji řečeno „tělesná zdatnost“ jedinců byla přiměřená tvrdosti jejich konkrétních životních podmínek, čímž byla nedostatečnost jejich mozku kompenzována. Jestliže však cesta k robustnosti postavy neandrtálců (resp. k jejich „tělesné zdatnosti“ přiměřené daným životním podmínkám) souvisela s tím, že se u nich vyvinul mozek jen méně dokonalý (tedy podle [27]nás u nich nebyl v důsledku vývoje jejich postavy k robustnosti a odolnosti podněcován vývoj mozku směřující k vysoké dokonalosti), pak z toho plyne, že předkové Hss museli mít naopak nerobustní, drobnou postavu. Inspirující je tu myšlenka autora „Nahé opice“ D. Morrise, že předkové Hss žili u jezer, kde v souvislosti s lovem ryb byli nuceni hodně plavat a potápět se, takže u nich mizela srst. K tomu doplňujeme, že u nich patrně ochabovala i schopnost „siláckých“ výkonů. V souvislosti se životním způsobem byl u nich stimulován vývoj mozku k vysoké dokonalosti. Potom tedy i první příslušníci Hss museli mít postavu spíše drobnější. Dodáváme, že celý proces proběhl podle nás na místě nepříliš rozsáhlém, kde panovala jedinečná souhra okolností, a to jak co do prostoru, tak i času. Jen tak mohlo dojít k tomu, že Hss je druhově nediferencován.

Domníváme-li se tedy, že první příslušníci Hss byli drobnější postavy, a klademe-li centrum finální sapientace do východní Afriky, pak vše nasvědčuje tomu, že tito první příslušníci Hss mohli být antropologicky nejpodobnější nejspíše tomu plemeni, které Farb (1977, s. 11) nazývá kapoidním. Vzhledem k této antropologické podobnosti by příslušníci kapoidního plemene potom měli mít ve východní Africe svá původní sídla také; přitom Farb (s. 11) klade jejich původní sídla jen na sever Afriky. My na základě naší právě uvedené domněnky rozšiřujeme jejich potenciální sídla o východ Afriky (srov. 2.1.). Upřesněme náš názor na první příslušníky Hss tedy takto: byli od příslušníků kapoidního plemene nějakým způsobem antropologicky odlišní, poněvadž tito první příslušníci Hss se vyvíjeli v jiných podmínkách, než v jakých potom žili příslušníci kapoidního plemene. V každém případě nám ale namísto názvu „kapoidní plemeno“ – kvůli starobylosti dotyčného plemene, tedy kvůli jeho antropologické podobnosti s prvními příslušníky Hss – jako vhodnější připadá název „paleonegroidní plemeno“ (PP).

Při přesunech oněch prvotních příslušníků Hss do dalších míst s poněkud jinými životními podmínkami docházelo potom ke vzniku jednotlivých plemen, čímž vznikala sekundární centra vývoje jazyků (první příslušníci Hss podle nás hovořili – rámcově – společným prajazykem, jenž však samozřejmě neexistoval v jiné podobě než jako svazek příbuzných dialektů). Tak v blízkosti vzniku prvních příslušníků Hss se zformovalo PP – tuto domněnku jsme již vyslovili výše. Na jiném místě Afriky – západněji při rovníku a nad ním – se vyvinulo NP, jež pak (srov. 2.1.) postupně osídlilo Afriku jižně od dnešní Sahary, mimo východoafrické pobřeží, a prostorově se tak vymezilo vůči PP. Další centra vznikala již na eurasijském území. Jedno centrum bylo na Blízkém východě, kde se formovalo KP (toto centrum se podle nás dotvořilo jako poslední, neboť z jazykového hlediska je jazykům Afriky nejblíže), přičemž toto KP se rozšířilo dále do jižnější Evropy (srov. 2.1.). Jiné migrační vlny z Afriky na Blízkém východě nekončily, nýbrž postupovaly dále na východ; podle Čeboksarova – Čeboksarovové (1978, s. 127) měly k tomu dvě cesty; „severní cestu“ přes Střední Asii a Mongolsko do severní Číny a na Dálný východ – lidé tudy jdoucí dali vzniknout MP – a „jižní cestu“ přes Írán a severní Indii do Indočíny. Lidé tudy jdoucí dali vzniknout AP, což souvisí s tím, že v důsledku jižnější polohy jejich cesty a usidlování nemuseli ztrácet pigmentaci, kterou si z Afriky přinášeli. Předchůdci AP odešli z Afriky jako první. Proto jsou také jazykům Afriky nejvzdálenější. Předchůdci MP odešli z Afriky až po nich, jako druzí, přičemž byli nuceni jít jen onou „severní cestou“ – jež byla obtížnější a nehostinnější (vzhledem k adaptaci na tyto nové podmínky se také podle nás příslušníci MP od svých afrických předchůdců značně odlišili) –, neboť „jižní cesta“ byla již obsazena příslušníky AP. To, že předchůdcům MP zbyla jen zmíněná nehostinnější „severní cesta“, je nutilo spíše jít dále na východ než se podél této cesty již usidlovat. Předchůdci KP pak odešli z Afriky jako poslední (třetí), jak jsme uvedli výše. Příslušníci KP se později z Blízkého východu přesouvali dále na východ, a to jak po oné „jižní cestě“, čímž se prostorově vymezili vůči AP (které přitom mohli i „odtlačit dále“, resp. „překrýt“), tak po oné „severní cestě“, což mohlo dát vzniknout tibetočínské jazykové rodině (viz níže); zároveň tu proběhla i změna KP na MP.

 

3. V rámci námi zvolené „plemenové“ pracovní hypotézy si neklademe větší cíle, než že na jejím základě rozčleníme jazyky světa do pěti globálních sekcí, jež budou pak kostrou stěžejních bodů 4. a 5. Rozhodně však nemáme v úmyslu pokoušet se nějak rekonstruovat prajazyky z doby před 35 000 lety. Pro ono dávné období předpokládáme velkou jazykovou roztříštěnost, jak tomu ani jinak být nemohlo při tehdejší mizi[28]vé hustotě osídlení s četnými migracemi. Tato hustota osídlení vyplývá z celkově malého počtu lidí: např. před 20 000 lety bylo v Evropě kolem 1 milionu lidí, v Americe ještě mnohem méně, v Africe rovněž asi kolem 1 milionu a v Asii asi 5 milionů. K těmto počtům docházíme na základě údajů uváděných Wolfem (1979, s. 38). V souladu s Erhartem (1984, s. 127) k tomu dodáváme, že jazyky prvobytně pospolného období mívaly jen malý počet uživatelů; docházelo často k jazykovým diferenciacím v důsledku migrací části členů určitého jazykového společenství za novými zdroji obživy; docházelo i k integracím, které zřejmě měly na rozdíl od integrací probíhajících v době historické poněkud jiný charakter, neboť tu šlo o skutečné splynutí dvou jazyků, jehož výsledkem byl nový, kvalitativně odlišný jazyk. Z toho vyvozujeme, že na základě souhrnu zmíněných diferenciací a integrací se vytváří jazyková situace popsaná Leonťjevem (1963, s. 92), kterou označuje jako prvobytnou jazykovou kontinuitu, kde jazyky územně si bližší jsou si i srozumitelnější, přičemž s rostoucí vzdáleností vzájemná srozumitelnost klesá, až zcela zmizí. K tomu dodáváme, že jako prajazyky pozdějších velkých seskupení jazyků (rodiny, kmeny atd.) se z množství prvobytných jazyků uplatnily jen některé. Ty prvobytné jazyky, jež se jako prajazyky neuplatnily, byly později většinou pohlceny. Měly totiž zpravidla malý počet uživatelů, takže – pokud přišly do kontaktu s expandujícími jazyky vzniklými diferenciací některého jazykového společenství početně se rozrůstajícího díky příznivějším životním podmínkám – buď sehrály roli substrátu, resp. superstrátu, či dokonce zanikly bez znatelných stop, nebo v příznivějším případě mohly dát vzniknout smíšeným jazykům a přetrvat v nich jako více či méně výrazné komponenty. Jen některé z prvobytných jazyků přetrvaly tam, kde podmínky byly příznivy jejich přežití.

 

3.1. Pokud se týče klasifikačních jednotek pro třídění jazyků, držíme se stupnice předložené Erhartem (1979, s. 25), tedy užíváme termínů rodina (členěná případně na větve), velkorodina, kmen, velekmen.

 

3.2. Při dalších úvahách budeme vycházet z citované práce Erhartovy (1979) a dále z knihy Krupy – Genzora – Drozdíka (1983) (srov. o ní ve Slově a slovesnosti Zima, 1985). Jak jsme již uvedli v 1.1., je naším cílem i překlenout mezeru v naší domácí literatuře – resp. v literatuře u nás běžné – v oblasti šíře pojatých mezijazykových příbuzností. Chceme také ukázat, že je v této literatuře přítomno i to, co může naznačit cestu ke zjištěním učiněným v současné době. Z článků publikovaných na stránkách Slova a slovesnosti se šíře pojatých mezijazykových vztahů obecně dotýká stať Skaličkova (1967), kde se ukazuje, která slova se v jazyce při jeho vývoji spíše zachovávají a která se spíše nahrazují, přičemž právě slova s větší stabilitou se pak mohou využít při srovnávání jazyků v rámci příbuzností pojatých šíře. Metodice zkoumání šíře pojatých mezijazykových vztahů je ve Slově a slovesnosti věnován příspěvek Erhartův (1971), který se zabývá knihou zaměřenou na uplatnění historickosrovnávací metody při zkoumání jazyků amerických indiánů a vůbec jazyků bez starších písemných památek.

Nicméně jako korektiv našich dalších úvah nám poslouží rámcová informace publikovaná Breinstrupem (1994). V dotyčné rámcové informaci nacházíme i odvolávku na profesora V. Ševoroškina z Michiganské univerzity.

 

[29]4. Na základě výše popsaného rozmístění a přesunů příslušníků všech pěti lidských plemen nyní rozčleňme jazyky světa do pěti „plemenových“ globálních sekcí, jež nám při následujících úvahách o řazení jazyků poslouží jako základní struktura.

 

4.1. Začněme u jazyků vzešlých z původních jazyků PP. Jedná se o jazyky khoisanské, jež mají charakter kmenu a jsou jedinými jazyky Afriky, které přetrvávají z období prvobytné jazykové kontinuity a roztříštěnosti. Měly by stát nejblíže jazyku (resp. svazku příbuzných dialektů) prvních příslušníků Hss (srov. 2.3.2.), a proto by měly být příbuzné – ač nesmírně vzdáleně – se všemi jazyky světa.

 

4.2. V rámci Afriky pokračujme jazyky vzešlými z původních jazyků NP. Tyto jazyky, vyskytující se ve velké části subsaharské Afriky, se podle Greenberga (1966) dají seskupit do dvou rozsáhlých kmenů: prvním z nich je kmen konžsko-kordofánský, zahrnující v sobě i rodinu bantuskou, jež se rozšířila směrem na jih do zbývající části Afriky, samozřejmě s výjimkou míst výskytu khoisanských jazyků; dále je to kmen nilsko-saharský, který má zřejmě charakter přechodového jazykového seskupení mezi kmenem konžsko-kordofánským a velkorodinou semitohamitskou, jíž si povšimneme níže. Pro tento přechodový charakter nilsko-saharských jazyků mluví to, že na jedné straně jsou některými jazykovědci spojovány s jazyky konžsko-kordofánskými do „neoafrického“ velekmene, jak uvádí Erhart (1979, s. 28), a na druhé straně jsou pak spojovány s jazyky semitohamitskými, což je podpořeno např. názorem arabisty, semitohamitisty a afrikanisty K. Petráčka, který sdělil v osobním rozhovoru autorovi této práce, že zkoumá shody mezi semitohamitskými a některými nilsko-saharskými jazyky a zjišťuje, že semitohamitské jazyky jsou jazykům nilsko-saharským blíže než jazykům indoevropským (Petráček takto oponuje nostratické hypotéze, o níž hovoříme níže); z toho však pro nás vyplyne nutnost přiklonit se k názorům, které nostratickou hypotézu poněkud přehodnocují. (Na stránkách Slova a slovesnosti pojednává o třídění jazyků Afriky P. Zima, 1987.)

 

4.3. Nyní přejděme k jazykům vzešlým z původních jazyků KP. Některé z těchto jazyků jsou na základě teorie propracované Illičem-Svityčem (1968, 1971, 1976, 1984) zařazovány do nostratického jazykového seskupení. Jedná se o šest rodin (resp. velkorodin, kmenů), a to o jazyky altajské, uralské, drávidské, indoevropské, kartvelské (=jihokavkazské) a semitohamitské (=afroasijské); všimněme si, že do altajského kmene zahrnuje Illič-Svityč i korejštinu.

V této souvislosti je třeba připomenout stať ve Slově a slovesnosti (Erhart – Lamprecht, 1967), kde je problém vzájemných vztahů jazyků zahrnutých do nostratického jazykového seskupení řešen nezávisle na hypotéze Illiče-Svityče. Na ni navazuje a na první díl srovnávacího slovníku nostratických jazyků (Illič-Svityč, 1971) se zaměřuje článek A. Lamprechta a M. Čejky (1975). Oba autoři se ve Slově a slovesnosti zaměřují také na druhý díl srovnávacího slovníku nostratických jazyků (Illič-Svityč, 1976), a ukazují, že je ve světle nostratické teorie možno hodnotit raně indoevropský konsonantismus poněkud jinak, než se hodnotí doposud (Lamprecht – Čejka, 1977). Na tento nový výklad indoevropského konsonantismu ve světle nostratické teorie je pak ve Slově a slovesnosti zaměřen článek (se zřením k situaci v germánských jazycích, latině a řečtině) Lamprechtův (1978).

O pokrocích v nostratické hypotéze po smrti Illiče-Svityče v roce 1966 informuje dále článek Blažkův (1983). Týž autor hodnotí i dílo finského badatele K. Koskinena (Blažek, 1984).

[30]V rámci jazyků zahrnutých do nostratického seskupení podle teorie Illiče-Svityče připomeňme, že jazyky kartvelské jsou u některých autorů řazeny do hypotetického seskupení tzv. jafetitských jazyků, kam jsou zahrnovány ještě jazyky severozápadokavkazské, severovýchodokavkazské, burušaskí, baskičtina a tzv. vymřelé jazyky Blízkého východu a Středomoří.

A nyní obraťme pozornost k teorii předložené Dolgopol’ským (1973), která došla k jazykovému seskupení nazvanému „borejské“, jež je podstatně rozsáhlejší (samozřejmě však s přihlížením k větší či menší míře hypotetičnosti v tom kterém případě) než výše uvedené nostratické jazykové seskupení; dodejme, že toto borejské seskupení nevybočuje z rámce jazyků vzešlých z původních jazyků KP, což je i v souladu s naší „plemenovou“ pracovní hypotézou. (Teorii Dolgopol’ského (1973), stejně jako Farbovu (1977), považujeme za výhozí bod pro naše další úvahy; z tohoto hlediska není tedy relevantní, jak se sám A. Dolgopol’skij k této své teorii z roku 1973 dnes staví.) V uvedeném borejském seskupení jsou obsaženy bez výjimky ty jazyky, které jsou přítomny i v nostratickém seskupení Illiče-Svityče. Kromě toho tu jsou zahrnuty některé jafetitské jazyky; z živých jazyků jsou to severozápadokavkazské a severovýchodokavkazské, není tu tedy uvažována baskičtina a burušaskí; z vymřelých jazyků Blízkého východu a Středomoří jsou tu churitština a urartština – jazyky blízce příbuzné, dále pak sumerština a elamština; není tu začleněna chatijština, minojština, rétština, ligurština, iberština a tarteština. Etruština, která je mezi vymřelé jazyky Blízkého východu a Středomoří obvykle rovněž zahrnována, je do borejského seskupení zařazena také, přičemž v této souvislosti upozorňujeme na výsledky práce F. Matýska (1990), ze které plyne, že etruština má být jazyk indoevropský a navíc zřejmě dialekt řečtiny s delším samostatným vývojem. Matýskovo dokazování původu etruštiny z řečtiny neshledáváme přesvědčivým, neboť tu nenacházíme věrohodné hláskové responze; spíše tu jsou jen částečné podobnosti slov s řečtinou. Proto budeme raději akceptovat řazení etruštiny do neklasifikovaných vymřelých jazyků Blízkého východu a Středomoří, resp. do jafetitských jazyků. Do borejského seskupení je zahrnuta i japonština, jež bývá pokládána za blízkou altajským jazykům a korejštině. A konečně jsou tu některé paleoasijské jazyky (tento název akceptujeme s tím, že se jedná o seskupení víceméně geografického charakteru), a to rodina jazyků čukčo-kamčadalských, eskymácko-aleutských, nivchština (=giljačtina) a jukagirština, takže z paleoasijských jazyků se neuvažuje jen o rodině jenisejských jazyků s jediným živým jazykem ketštinou a o jazyce ainu (tím se budeme zabývat níže). A v tomto okamžiku můžeme už učinit závěr, že posuzované borejské seskupení zahrnuje převážnou většinu jazyků vzešlých z původních jazyků KP.

Povšimněme si ještě toho, jaké jsou mezi všemi těmito jazyky vzájemné vztahy, a nevynechejme ani ty jazyky vzešlé z původních jazyků KP, které do borejského seskupení zahrnuty nebyly. Posoudíme tudíž komplexně vztahy mezi všemi jazyky vzešlými z původních jazyků KP. Nejprve ale přehodnoťme názor, že semitohamitské jazyky jsou do seskupení nostratických jazyků řazeny jakožto jedna z větví vzniklých diferenciací hypotetického nostratického prajazyka, neboť syntézou názorů Petráčka (1976, 1981a, 1981b, 1983) – včetně jeho výše uvedeného osobního rozhovoru s autorem této práce – a dále názorů Erharta (1979) a Blažka (1988) můžeme dojít k to[31]mu, že společné prvky jazyků semitohamitských, kartvelských a indoevropských nemusely vznikat jen na základě diferenciace společného prajazyka, ale i na základě vzájemných kontaktů, resp. podle Erharta (1979) jako důsledek jafetitského substrátu. Blažek (1988) v souvislosti se zmíněnými vzájemnými kontakty hovoří i o dalších jafetitských jazycích, a to o jazycích severokavkazských, které my v souladu s výše uvedenými výčty jazyků pojímáme jako jazyky severozápadokavkazské a severovýchodokavkazské. Hypotetické seskupení jafetitských jazyků může být rozšířeno i o zmíněnou rodinu jenisejských jazyků s jedinou přeživší ketštinou, neboť u těchto jazyků mluví Krupa – Genzor – Drozdík (1983) o bližším vztahu k jazykům kavkazským (pracovně tak nazýváme souhrn jazyků kartvelských, severozápadokavkazských a severovýchodokavkazských), avšak i k jazykům tibetočínským, což uvádí i encykl. heslo Jazyki mira (1957). V knize Krupa – Genzor – Drozdík (1983) je rovněž uvedeno, že ke kavkazským jazykům má nejblíže i jazyk burušaskí. Chatijština má blízko k jazykům severozápadokavkazským a churitština a urartština k severovýchodokavkazským. Autoři se zabývají i tím, jaké vztahy k jiným jazykům mají jazyky paleoasijské: jukagirština stojí nejblíže k jazykům uralským, což uvádí i encykl. heslo Jazyki mira (1957); jazyky eskymácko-aleutské mohou být bližší uralským či altajským; blízké jsou si (díky jafetitské komponentě?) jazyky čukčo-kamčadalské a nivchština (=giljačtina), která má vztah i k jazykům altajským, ale i k indiánským.

Vraťme se nyní k jazykům nostratickým: Erhart (1979, s. 30) mluví o vztazích mezi indoevropskou, uralskou, altajskou a drávidskou rodinou jako o těsnějších. Pokud se týče vztahů těchto rodin k dalším jazykům, o uralských a altajských jazycích ve vztahu k jazykům paleoasijským jsme právě hovořili. Drávidské jazyky mají pak podle Erharta (1979) vztah k elamštině – srov. též Krupa – Genzor – Drozdík (1983). Elamština bývá zařazována mezi neklasifikované vymřelé jazyky Blízkého východu a Středomoří, tedy podle nás do jafetitských jazyků. V. Blažek (zabývající se širšími jazykovými příbuznostmi) zastával na 3. světovém archeologickém kongresu (Dillí 1994) názor, že elamština stojí blíže k jazykům semitohamitským a představuje tak jakýsi „most“ mezi nimi a jazyky drávidskými. – Pokud jde o vztahy jazyků indoevropských k jafetitským a prostřednictvím těch pak k semitohamitským, dodejme, že podle Petráčka (1983) si některé vztahy mezi jazyky indoevropskými a semitskou rodinou velkorodiny semitohamitské můžeme vysvětlit pozdějšími kontakty. Podívejme se ještě na jafetitské jazyky dosud neposuzované: jde o sumerštinu, jež ve sledovaném borejském seskupení zahrnuta je, a baskičtinu, tarteštinu, iberštinu, ligurštinu, rétštinu a minojštinu, které tam zahrnuty nejsou. Z těch je iberština dávána do vztahu k jazykům semitohamitským. A baskičtina se řadívá k jazykům kavkazským, či dokonce ke kartvelským, avšak V. Skalička uvažoval o tom, že baskičtina nemá ke kartvelským jazykům blíže než jiné nostratické jazyky, spíše je blíž k semitohamitským jazykům. Vztah právě zmíněných jafetitských jazyků iberštiny a baskičtiny k jazykům semitohamitským si vysvětlujeme výše uváděnými kontakty jafetitsko-semitohamitskými. A u sumerštiny, minojštiny, rétštiny, ligurštiny a tarteštiny nedošlo k nalezení jasnějších vztahů k jiným jazykům, zejména k nostratickým; není vyloučeno, že některé ze jmenovaných jazyků jsou indoevropské, což se týká právě ligurštiny, u níž autoři Kru[32]pa – Genzor – Drozdík (1983) uvádějí, že místní jména pokládaná za ligurská jsou etymologizovatelná na základě indoevropských jazyků.

Tím jsme dokončili posouzení vzájemných vztahů mezi všemi jazyky vzešlými z původních jazyků KP. Vyplývá z toho, že by se tyto vztahy zdály na první pohled bezproblémovými, pokud by tu nebyly jenisejské jazyky s jedinou živou ketštinou, které mají bližší vztah i k jazykům tibetočínským. Jestliže jsme však jenisejské jazyky zařadili do jazyků jafetitských, pak by i ty měly mít bližší vztah k tibetočínským jazykům. Na první pohled by tibetočínské jazyky měly patřit do rámce jazyků vzešlých z původních jazyků MP. Hovoří-li se ale o vztahu jenisejských jazyků k tibetočínským, a nikoliv k dalším jazykům vzešlým z původních jazyků MP, pak je tu nasnadě řešení, že jazyky tibetočínské k jazykům vzešlým z původních jazyků MP prostě nepatří a neměly by patřit ani k indiánským jazykům. Přitom však encykl. heslo Jazyki mira (1957) uvádí bližší vztah tibetočínských jazyků k indiánským jazykům na-dené a dále i to, že nositelé jazyků na-dené přišli do Ameriky později než nositelé jiných indiánských jazyků. Tudíž jazyky na-dené, pokud jsou tedy blízké tibetočínským jazykům, by k indiánským jazykům náležet neměly, nýbrž – jak by logicky vyplývalo z našich právě uvedených konstatování – by spolu s tibetočínskými jazyky měly stát blíže k jazykům jafetitským, a tím patřit do jazyků borejských.

Naše úvahy budeme korigovat podle Breinstrupa (1994), který informuje o rozlišování jazyků nostratických a sino-dené-kavkazských. Z toho tedy pro nás vyplyne, že z výše vymezeného borejského seskupení vyjmeme všechny jafetitské jazyky (do nichž jsme výše zařadili jenisejské jazyky) – což by mělo i potvrdit opodstatněnost seskupení jafetitských jazyků jakožto klasifikační jednotky – a seskupíme je s jazyky tibetočínskými a na-dené do velekmene, pro nějž se nám však spíše než výše uvedený nekompaktní název „jazyky sino-dené-kavkazské“ jeví výstižnějším kompaktní název „jazyky makrojafetitské“. To proto, že tyto jazyky patrně tvořily prvobytnou kontinuitu totožnou s původními sídly KP (srov. 2.1.). Tato sídla zhruba odpovídají sídlům nositelů jafetitských jazyků; odtud pak vyšla na východ „severní cestou“ (srov. 2.3.2.) migrační vlna, která poté ve východní Asii dala vzniknout jazykům tibetočínským, na jejich vzniku se podílel i kontakt s tamějšími jazyky vzešlými z původních jazyků MP; z východní Asie potom vyšla další migrační vlna do Ameriky, která tam dala vzniknout jazykům na-dené. Název „jazyky sino-dené-kavkazské“ se nám právě tím, že začíná složkami „sino-dené“ – tudíž odkazováním na ta jazyková seskupení, jejichž nositelé se od původní jafetitské prvobytné kontinuity oddělili –, jeví co do vystižení směru migrací příslušných nositelů jako naprosto zavádějící. Námi preferovaný název „makrojafetitské jazyky“ v sobě navíc zahrnuje i kladení východiska migrací blíže k Africe jako „kolébce lidstva“.

Pokud se nyní vrátíme k tomu, co nám z borejského seskupení zbylo, konstatujeme, že jsou to jazyky nostratické podle Illiče-Svityče (poněvadž jsou v rámci nich zařazeny i jazyky kartvelské, nebudeme tedy kartvelské jazyky již považovat za jafetitské, nýbrž za nostratické, které se v prostředí jafetitských jazyků – a to Kavkazu – jen formovaly), dále pak elamština, japonština a jazyky paleoasijské. Ze všech těchto jazyků sestavíme velekmen, jejž je vhodné nazvat jazyky nostraticko-borejské (i když by [33]bylo vhodnější užívat názvu „jazyky borejské“, utvořeného z řeckého boreios = severní, přičemž od výrazu „nostratický“ – z latinského noster = náš – by mělo být upuštěno, neboť dělá z „nás“ preferovanou elitu). Tyto jazyky mohly vzniknout tím, že z Afriky přišla na Blízký východ další, pozdější migrační vlna (je logické, že se příslušníci této migrační vlny potom antropologicky asimilovali ke KP), přičemž z této migrační vlny tam pak následkem kontaktu s tamějšími jafetitskými jazyky (vidíme, že výše uvedená konstatování o kontaktech nostratických jazyků s jafetitskými mohou dostávat novou interpretaci) vzešly jazyky, které můžeme podle Erharta (1979, s. 30) přiléhavě charakterizovat jako nostratický jazykový cyklus (Erhart na témže místě hovoří o dvou hypotetických seskupeních – X a Y, přičemž se seskupením X mají podle něho souvislost jazyky indoevropské, uralské, altajské a drávidské a se seskupením Y mají souvislost jazyky jafetitské; tím se Erhart přibližuje výše uvedenému názoru Breinstrupovu (1994)), resp. je můžeme pojímat jako nostraticko-borejský velekmen. Z tohoto seskupení se pak oddělili nositelé uralského a altajského prajazyka, kteří se v souvislosti s ústupem ledovců začali přesouvat na sever a severovýchod, a jako pravděpodobně početně silnější před sebou tlačili – a přitom jistě i jazykově ovlivňovali – nositele paleoasijských jazyků, jež měly spíše charakter jazyků prvobytné jazykové kontinuity. Je možné, že tato prvobytná kontinuita byla jafetitská; paleoasijské jazyky pak vznikaly buď jako jazyky smíšené, nebo vzešlé z prvobytných integrací (viz výše 3.), přičemž jafetitská komponenta v nich mohla zanechat následky buď větší (j. čukčo-kamčadalské a nivchština), či menší (j. eskymácko-aleutské), nebo mizivé (jukagirština). V rámci jazyků blízkých altajským přesunuvších se do severovýchodní Asie hledejme i předchůdce dnešní japonštiny. Při formování japonštiny však sehrál roli i kontakt s původními jazyky MP. Hilská (1953, s. 8) hovoří o nalezení jistých souvislostí s jazyky austronéskými.

Povšimněme si ještě blíže jazyků semitohamitských. Lze soudit, že semitohamitský prajazyk, který se na základě některé části z oné výše uvedené pozdější migrační vlny z Afriky zformoval v oblasti jafetitských jazyků, a to v rámci prvobytné jazykové kontinuity, byl přenesen zpět do severní Afriky, kde probíhala jeho diferenciace a docházelo i k integračním procesům při kontaktech s původními jazyky PP, resp. NP – v tomto případě tím lze vysvětlit i podobnosti semitohamitských jazyků s nilsko-saharskými. Rodina semitských jazyků se pak od semitohamitských jazyků oddělila a vrátila se na asijský kontinent, kde vstupovala do zmíněných kontaktů s jazyky indoevropskými.

 

4.4. Obraťme nyní pozornost k jazykům vzešlým z původních jazyků MP. V rámci tamější prvobytné jazykové kontinuity se formovaly prajazyky východoasijských rodin, což je rodina austronéská, thajská a austroasijská – tyto rodiny vyjmenováváme směrem od severu k jihu podle toho, kam nejseverněji se rodina dostala (přitom austronéské jazyky uvažujeme jako nejsevernější vzhledem k jejich vztahu k japonštině – viz výše 4.3.; rovněž u jazyků thajských bereme v úvahu to, že jejich nositelé přišli do svých nynějších sídel ze severnějších oblastí). Vyjmenované rodiny lze zařadit do hypotetického austrického velekmene. V. Blažek soudí, že jazyky miao-jao by měly být do austrického velekmene zařazeny samostatně, a nikoliv tak, jak je řadí Krupa – Genzor – Drozdík (1983), totiž jako část austroasijských jazyků. Avšak i z knihy citova[34]ných autorů můžeme vyvodit, že začlenění jazyků miao-jao do jazyků austroasijských je vlastně sporné. Proto v rámci austrického velekmene zařadíme jazyky miao-jao samostatně, a to mezi jazyky thajské a austroasijské – vzhledem k zeměpisné poloze. Dále Krupa – Genzor – Drozdík (1983) začleňují – s větší mírou spornosti – do jazyků austroasijských i velmi malý jazyk nahali v indickém státě Madhjapradéš, o němž by se mohlo předpokládat, že je v Indii zbytkem původních jazyků AP. Podle V. Blažka by měl být tento jazyk přiřazen přesvědčivě k austrickému velekmeni, a to samostatně jako nejzápadnější periférie tohoto velekmene. Stejně tak do austrického velekmene náleží i jazyk ainu, což přesvědčivě dokázal norský badatel Gjerdman (1926); podle V. Blažka jako jeho nejvýchodnější periférie, přičemž my dodáváme, že i jako jeho nejsevernější periférie (v návaznosti na naše výše uvedené vyjmenovávání rodin austrického velekmene směrem od severu k jihu). Krupa – Genzor – Drozdík (1983) jazyk ainu zařazují v rámci jazyků paleoasijských.

Nositelé jazyků chápaných v rámci austrického velekmene se stávali početně silnějšími, v důsledku toho byli někteří z ostatních nositelů jazyků z původní prvobytné jazykové kontinuity příslušníků MP vytlačováni směrem na sever, kde se buď rasově mísili s příslušníky KP, či migrovali dále do Ameriky. Na území Ameriky se pak na základě řady procesů diferenciačních a integračních zformovaly dnešní indiánské jazyky – ovšem s nezahrnutím jazyků na-dené (viz výše); podle Breinstrupa (1994) akceptujeme pro seskupení indiánských jazyků zúžených o jazyky na-dené název amerindiánské jazyky, a to s tím, že toto seskupení má charakter velekmene.

 

4.5. Závěrem věnujme pozornost jazykům vzešlým z původních jazyků AP. Řekli jsme už, že nositelé těchto jazyků byli záhy donuceni migrovat; dodejme, že to bylo ještě v období prvobytné jazykové kontinuity. V 2.2. jsme se zmiňovali o obyvatelích Nové Guineje. U jejich jazyků – tj. jazyků papuánských – přetrvává prvobytná jazyková kontinuita a roztříštěnost. U jazyků na území Austrálie došlo zřejmě k integračním procesům, a to díky tomu, že životní podmínky Austrálie nutí k migracím. Výsledkem je to, že jazykové seskupení australských jazyků můžeme charakterizovat jako kmen. V rámci jazyků vzešlých z původních jazyků AP si nakonec povšimněme ještě hypotetických zbytků, které zůstaly v blízkosti původních sídel AP: jsou to jazyky andamanské obyvatel Andamanských ostrovů. (Krupa – Genzor – Drozdík (1983) řadí tyto jazyky do jazyků austroasijských.)

 

5. Po úvahách o klasifikaci jazyků světa proveďme ještě rekapitulaci jazykových seskupení, a to důsledně v takovém sledu, aby sídla jejich příslušníků promítnutá v tomto sledu na mapu světa vytvořila onen řetězec sledující maximální jazykovou blízkost, který jsme si stanovili jako cíl našich úvah:

 

5.1. Jazyky vzešlé z původních jazyků PP: khoisanské.

 

5.2. Jazyky vzešlé z původních jazyků NP: konžsko-kordofánské, nilsko-saharské.

 

5.3. Jazyky vzešlé z původních jazyků KP: Měli bychom začít velekmenem nostraticko-borejským, který podle nás vznikl jako důsledek další migrační vlny z Afriky do prostředí jafetitských jazyků. A protože posledně uvedeným jazykům nilsko-saharským je z nostraticko-borejských jazyků nejbližší právě velkorodina jazyků semitoha[35]mitských (=afroasijských), začněme nejprve jí a rozčleňme ji na rodiny v pořadí směrem od jihu – tedy jazyky čadské, kušitské, berberské, egyptština, jazyky semitské. A tím, že jsme začali právě semitohamitskými jazyky – u nichž jsme v 4.3. hovořili o kontaktech s jazyky jafetitskými – zároveň bereme v úvahu to, že se nostraticko-borejské jazyky formovaly v prostředí jafetitských jazyků (jak uvidíme níže, ze stejného důvodu řetězec nostraticko-borejských jazyků uzavřeme jazyky indoevropskými a kartvelskými). Pokračujeme obloukem vycházejícím z původního prostředí jafetitských jazyků vedeným kolem celého eurasijského kontinentu. Na cestě po tomto oblouku zařaďme nejprve elamštinu, která – jak je uvedeno výše v 4.3. – představuje jakýsi „most“ mezi jazyky semitohamitskými a drávidskými. Drávidskými jazyky budeme po našem oblouku pokračovat, čímž se zeměpisně dostaneme blíže k jazykům turkotatarským, náležejícím do altajského kmene. V rámci altajského kmene projdeme pak směrem od západu na východ jazyky mongolskými a poté mandžuskotunguzskými; budeme pokračovat ke korejštině (začleněné v nostratické hypotéze mezi jazyky altajské) a dojdeme k japonštině, považované i za altajský jazyk. Pak budeme procházet jazyky paleoasijskými – nejdřív nivchštinou (=giljačtinou) se vztahem k předchozím jazykům altajským a poté jazyky čukčo-kamčadalskými, blízkými nivchštině; pokračujme k jazykům eskymácko-aleutským a potom se po našem oblouku obraťme k jukagirštině, která má nejblíže k uralským jazykům, k nimž pak přejděme. A nyní se již náš oblouk bude opět vracet do původního prostředí jafetitských jazyků – proto na předposledním místě řetězce nostraticko-borejských jazyků uveďme indoevropské jazyky, které – jak jsme uvedli v 4.3. – mají k jafetitským jazykům vztahy. Tím respektujeme to, že nostraticko-borejské jazyky se v prostředí jafetitských jazyků formovaly; do indoevropských jazyků zahrňme i ligurštinu, a to na základě zdůvodnění uvedeného v 4.3. Abychom zachovali návaznost na jafetitské jazyky, řetězec nostraticko-borejských jazyků ukončíme jazyky kartvelskými (=jihokavkazskými), neboť ty se zformovaly právě v prostředí jafetitských jazyků, a to Kavkazu, díky tomu nám kartvelské jazyky umožní plynule přejít již k jazykům jafetitským samotným. V rámci nich se nejprve budeme pohybovat směrem na západ přes etruštinu – ta umožní plynulý vstup do jafetitských jazyků na základě svých vztahů k jazykům nostraticko-borejským; kvůli těmto vztahům bývá etruština někdy považována např. i za indoevropský jazyk (viz 4.3.); hned po etruštině zařaďme rétštinu. Pak jděme dále na západ k baskičtině, potom k iberštině a nakonec k tarteštině. Poté se budeme vracet na východ jižnější cestou – přes minojštinu až k sumerštině, čímž jsme se zeměpisně dostali k jazykům souhrnně nazývaným jako kavkazské: začneme od západu – chatijština, jazyky severozápadokavkazské, urartština, churitština, jazyky severovýchodokavkazské; nyní postupujme sídly nositelů jazyků kladených do bližšího vztahu k jazykům kavkazským: burušaskí, jenisejské jazyky s jedinou živou ketštinou. Jestliže jsme nyní prošli jazyky jafetitskými, uvědomme si, že jsou podmnožinou makrojafetitského velekmene, k němuž jsme došli v 4.3. a jejž Breinstrup (1994) nazývá jazyky sino-dené-kavkazskými. Do tohoto velekmene patří vedle právě uvedených jafetitských jazyků i jazyky tibetočínské a z areálu indiánských jazyků pak jazyky na-dené; zařazením obou těchto seskupení makrojafetitský velekmen vyčerpáme.

 

[36]5.4. Jazyky vzešlé z původních jazyků MP: V areálu indiánských jazyků nám po vyloučení jazyků na-dené zbývá seskupení, pro něž jsme v 4.4. akceptovali název amerindiánské jazyky, s charakterem velekmene. Uvedením amerindiánských jazyků na tomto místě jsme tedy na předcházející makrojafetitský – podle Breinstrupa (1994) sino-dené-kavkazský – velekmen navázali pomocí areálové vazby, a to na jazyky na-dené. Vraťme se pak do Eurasie k jazykům austrického velekmene, přičemž je vyjmenujme – v souladu s 4.4. – ve směru od severu k jihu s tím, že se na jihu obrátíme k západu: ainu, jazyky austronéské, thajské, miao-jao, austroasijské a jazyk nahali. Tím, že jsme jazyk nahali – jenž by mohl mít i nějaký vztah k původním jazykům AP v Indii – uvedli na posledním místě, můžeme plynule navázat na následující globální sekci jazyků vzešlých z původních jazyků AP; toto navázání platí i ze zeměpisného hlediska, neboť se ocitáme v oblasti Indie.

 

5.5. Jazyky vzešlé z původních jazyků AP: Nejprve uvedeme jazyky, jejichž nositelé byli nuceni migrovat pod tlakem příslušníků MP; přitom – jak bylo uvedeno na konci 5.4. – začneme nejzápadněji, tedy v oblasti Indie, takže zařadíme jazyky andamanské, které – ač je řadí Krupa – Genzor – Drozdík (1983) do austroasijských jazyků – vzešly z původních jazyků AP, i vzhledem k jejich negritským uživatelům (viz 2.2.); poté jděme dále na východ a zařaďme jazyky papuánské. A skončeme jazyky australskými (do Austrálie mohli přijít nejprve takoví příslušníci AP, kteří k tomu nebyli nuceni pod tlakem příslušníků MP), jež jsou zároveň posledním „článkem“ našeho řetězce sledujícího maximální jazykovou blízkost.

 

LITERATURA

 

BLAŽEK, V.: Současný stav nostratické hypotézy (fonologie a gramatika). SaS, 44, 1983, s. 235–243.

BLAŽEK, V.: Finský příspěvek k nostratické hypotéze. SaS, 45, 1984, s. 166–169.

BLAŽEK, V.: Problémy a perspektivy nostratické hypotézy (fonologie). SaS, 49, 1988, s. 39–52.

BREINSTRUP, T.: Le matre de omne linguas reconstruite. Panorama in interlingua, 1994, č. 4, s. 18–19.

ČEBOKSAROV, N. N. – ČEBOKSAROVOVÁ, I. A.: Národy, rasy, kultury. MF, Praha 1978.

DOLGOPOL’SKIJ, A.: Boreisch – Ursprache Eurasiens. Bild der Wissenschaft, 1973, č. 10.

ERHART, A.: Historickosrovnávací metoda a indiánské jazyky. SaS, 32, 1971, s. 359–361.

ERHART, A.: Jak klasifikovat jazyky? SPFFBU, A 27, 1979, s. 21–33.

ERHART, A.: Základy jazykovědy. Praha 1984.

ERHART, A. – LAMPRECHT, A.: K otázce vztahu indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám. SaS, 28, 1967, s. 385–393.

FARB, P.: Ekologie. Praha 1977.

GJERDMAN, O.: Word-parallels between Ainu and other Languages. Le Monde Oriental, 20, 1926, s. 29–84.

GREENBERG, J. H.: Languages of Africa. Indiana University, Bloomington 1966.

HILSKÁ, V.: Učebnice hovorového jazyka japonského. Praha 1953.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Sootvetstvija smyčnych v nostratičeskich jazykach. Etimologija, 1966. Moskva 1968, s. 304–355.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov I, II, III. Moskva 1971, 1976, 1984.

Jazyki mira (heslo v encyklopedii). Bol’šaja Sovetskaja Enciklopedija. 2. vyd. Moskva 1957.

KRUPA, V. – GENZOR, J. – DROZDÍK, L.: Jazyky sveta. Bratislava 1983.

LAMPRECHT, A.: Indoevropské okluzívy a nostratická teorie (se zřením k situaci v germánských jazycích, latině a řečtině). SaS, 39, 1978, s. 304–307.

[37]LAMPRECHT, A. – ČEJKA, M.: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče. SaS, 36, 1975, s. 62–69.

LAMPRECHT, A. – ČEJKA, M.: Pokrok v poznání předindoevropské jazykové situace. SaS, 38, 1977, s. 344–347.

LEONT’JEV, A. A.: Vozniknovenije i pervonačal’noje razvitije jazyka. Moskva 1963.

MATÝSEK, F.: Etruština. Vyškov 1990.

MAZÁK, V.: Jak vznikl člověk (Sága rodu Homo). Praha 1977.

PETRÁČEK, K.: K problematice nostratické teorie (z hlediska fonologie semito-hamitských jazyků). SaS, 37, 1976, s. 60–61.

PETRÁČEK, K.: Indoevropský a semitohamitský kořen a perspektivy jejich srovnávání. SaS, 42, 1981a, s. 216–218.

PETRÁČEK, K.: K teorii laryngál. SaS, 42, 1981b, s. 262–268.

PETRÁČEK, K.: Semitohamitské jazyky a nostratická hypotéza. SaS, 44, 1983, s. 57–63.

PŘIBYL, P.: Ramidus místo ramapitheka. Ekonom, 1995, č. 6, s. 46–47.

SKALIČKA, V.: O kontinuitě slov. SaS, 28, 1967, s. 355–359.

ŠPINAR, Z.: Kniha o pravěku. Praha 1988.

WOLF, J.: Lidé pěti světadílů. Praha 1979.

ZIMA, P.: K metodice popisu jazyků světa. SaS, 46, 1985, s. 130–137.

ZIMA, P.: K třídění jazyků Afriky. SaS, 48, 1987, s. 140–154.

 

R É S U M É

Ein synthetisierendes Herantreten an die genealogische Klassifikation der Sprachen

In diesem Aufsatz wird so eine Reihungsweise der Sprachen vorgeschlagen, in der die unmittelbar nebeneinander eingereihten Sprachgruppierungen gleichzeitig einander sprachlich am nächsten stehen. Wenn diese Reihungsweise der Sprachen auf die Weltkarte projiziert wird, und zwar den Siedlungen der betreffenden Sprachbenutzer entsprechend, entsteht eine Kette, die der maximalen sprachlichen Nähe (bzw. Verwandtschaft) folgt.

Für Beurteilung der jeweiligen sprachlichen Nähe werden Stützen in solcher Fachliteratur gesucht, die sich mit breit aufgefaßten sprachlichen Verwandtschaften beschäftigt. Überdies wird eine Grundgliederung der Sprachen der Welt in fünf Globalsektionen vorgeschlagen, wobei diese Grundgliederung von der hypothetischen prähistorischen Zugehörigkeit der betreffenden urzeitlichen Sprachbenutzer zur jeweiligen Menschenrasse ausgeht. Dabei wird ein Unterschied zwischen den archaischen Sprachen, die von der Epoche prähistorischer sprachlicher Kontinuität und Verzettelung her überliefert sind, und den Expansionssprachen, die durch Differenzierung der jeweiligen Ursprache entstanden sind, gemacht. Für die Urheimat der Sprachahnen aller Sprachbenutzer wird hier Afrika gehalten.

Das Ergebnis dieser Abhandlung ist so eine Reihungsweise der Sprachen, die mit den aus den ursprünglichen Sprachen der paläonegroiden Rasse entstandenen Sprachen beginnt, an die die Sprachen anschließen, die aus den ursprünglichen Sprachen der negroiden Rasse entstanden sind; weiter sind die aus den ursprünglichen Sprachen der kaukasischen Rasse entstandenen Sprachen eingereiht, denen die Sprachen nachfolgen, die aus den ursprünglichen Sprachen der mongoloiden Rasse entstanden sind; die ganze Sprachenfolge endet mit den Sprachen, die aus den ursprünglichen Sprachen der australoiden Rasse entstanden sind.

Na Žižkově 807, Liberec 6

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 1, s. 23-37

Předchozí Renata Blatná: Básnický text a textový korpus

Následující Jan Králík: Vyvážení zdrojů Synchronního korpusu češtiny SYN2000