dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Arne Ziegler – Gabriel Altmann: Denotative Textanalyse. Ein textlinguistisches Arbeitsbuch

Ludmila Uhlířová

[Book reviews]

(pdf)

Arne Ziegler – Gabriel Altmann: Denotative Textanalyse. Ein textlinguistisches Arbeitsbuch

Arne Ziegler – Gabriel Altmann: Denotative Textanalyse. Ein textlinguistisches Arbeitsbuch. Edition Praesens, Studienbücher, Band 2, Wien 2002. 187 s.

 

Přestože teorie textu patří k aktuálním tématům světové lingvistiky už od šedesátých či sedmdesátých let minulého století (za jeden z nadčasových mezníků bývá považována např. práce Hallidayova a Hasanové, 1976) a různé směry, koncepce, teoretické rámce, empirické studie i bibliografické přehledy prací dosáhly úctyhodného množství i vysoké vědecké kvality, i dnes se hledají nové možnosti a metody, jak text uchopit. Je to přirozené, protože excerpční lístky a děrné štítky byly dávno nahrazeny počítačovými korpusy s propracovaným softwarem schopným vyhodnotit data v podstatě libovolného rozsahu a není neobvyklé, že nedílnou komponentou tištěné knihy je disketa s texty, daty a/nebo programy. Také Zieglerova a Altmannova denotační textová analýza nemá v mnoha ohledech předchůdce. Neopírá se o žádnou z dosud existujících teorií textu, je to původní sémantická metoda textové analýzy. Autoři ji vypracovali v letech 1999–2000 a nyní předkládají lingvistické veřejnosti první výsledky k dalšímu empirickému ověřování a rozvíjení. V knize je vložena disketa se speciálními statistickými programy pro textovou analýzu, jejichž autorem je R. Köhler.

Zieglerův – Altmannův přístup je důsledně kvantitativní a interdisciplinární. Cílem je definovat v kvantitativních termínech základní textově lingvistické pojmy tak, aby byly nezávislé na konkrétních textech, a podat obecnou, abstraktní představu o vlastnostech textové struktury. V souhlase s tímto pojetím se odlišuje abstraktní kvan[304]titativní entita „text“ na jedné straně od souborů konkrétních číselných charakteristik jednotlivých textů na straně druhé. Číselné charakteristiky představují specifické realizace obecně formulovaných a teoreticky zdůvodněných proměnných. Autoři vycházejí z předpokladu, že má-li být text skutečně „textem“, musí splňovat současně osm vzájemně se podmiňujících „indicií“ textovosti: strukturovanost (text musí být konstruktem elementů), koherentnost (neboli kompaktnost), tematičnost, komunikativnost (text musí plnit komunikativní funkci), opakovanost prvků (text je konstruktem „vzorců“), hierarchizovanost rovin, samoregulativnost spolu s organizovaností (text je výsledek sil kreativních a restriktivních) a distribuční vícerozměrovost (text je konstruktem distribucí elementů). Vlastním úkolem textové lingvistiky je analyzovat a popisovat vlastnosti a pravidelnosti textů, a to možných textů v různých (všech) jazycích různých (všech) dob. Vyústěním tohoto úkolu by pak mělo být vytvoření univerzální teorie textu, začlenitelné do obecných disciplín, jako je teorie systémů, synergetika, teorie chaosu atd. Jinými slovy, teorie textu by měla být postulována jako jedna ze složek jednotné vědy (unifizierende Wissenschaft, s. 9), která by usilovala o vysvětlení univerzálních funkčních principů platných ve všech oblastech reality. (K tomuto tématu viz podrobně např. Altmann – Koch, 1998). Sama realita představuje chaos, ale chaos deterministický: V jazycích tvoříme – jako mluvčí – různé konceptuální vzorce; autoři je nazývají – dle terminologie teorie chaosu – atraktory. Atraktor je abstrakce: foném je atraktorem hlásek, morfém je atraktorem morfů, v slovnících jsou definována sémantická těžiště slov neboli centra slovních atraktorů. Jsou-li atraktory nějaké intervaly v sémantickém prostoru, pak v konkrétním textu jde o body takových intervalů. Vlastním cílem komunikace je sdělit komunikačnímu partnerovi utváření (vzhled, podobu, Gestaltung – s. 14–15) speciálního sémantického prostoru (idiolektu) mluvčího.

Z těchto filozofických základů teorie komunikace a teorie vědy vyrůstá vlastní metoda denotační analýzy, empiricky demonstrovaná na konkrétních textech. Základní denotační jednotka analýzy je definována jako suma všech elementů v textu, které označují tutéž entitu (vnější nebo vnitřní) reality (= týž denotát = týž referent), neboli suma všech sémanticky (denotačně) identických elementů v textu, bez ohledu na to, jakou (lexikální) formu na sebe tyto elementy berou, tj. bez ohledu na to, zda např. jde o jejich rekurenci, substituci nebo o jinou formu opakování (např. o kontextové synonymum, nikoli však např. o hyperonymum). Denotační jednotka může být přitom definována na různých jazykových rovinách, např. na rovině morfémů, slov, vět i nadvětných jednotek – jednotkou analýzy může být kterýkoli druh nositelů významu. Denotační – tedy sémantickou – jednotku autoři nazvali denotační Hreb (dále H), na počest českého teoretika textové lingvistiky a turkologa Luďka Hřebíčka, který byl první, kdo se začal zabývat kvantitativní strukturou nadvětných celků – „agregátů“ a jejími zákony a jehož práce jsou čtenářům Slova a slovesnosti dobře známy – viz zejména Hřebíček, 1992, 1995, 1997, 2000; recenze viz SaS, 58, 1997, s. 61–64; SaS, 59, 1998, s. 231–233; SaS, 63, 2002, s. 68–70; srov. též sborník statí vydaný na počest Hřebíčkova životního jubilea, Uhlířová et. al., 1999. Je to pravděpodobně vůbec poprvé, kdy je lingvista oceněn tím, že nějaký koncept nese jeho jméno (dosud se, pokud je mi známo, takové pocty dostalo – ovšem rovněž ojediněle – pouze vynikajícím osobnos[305]tem z různých oborů přírodních věd). Mezinárodní ohlas Hřebíčkovy vědecké koncepce je pozoruhodný. Není náhoda, že Zielgerova – Altmannova kniha postulující denotační H se objevuje současně s nejnovější Hřebíčkovou monografií, tentokrát napsanou v češtině (Hřebíček, 2002), v níž Hřebíček přinesl syntézu svého bádání v teorii textu.

Ziegler – Altmann v knize podrobně pracují s jedním druhem H, totiž se slovními H, přičemž slovo chápou poměrně volně, jako jednotku „podobnou slovu“ (wortähnliche Einheit, s. 25); slovo je jednotka ve větě separovatelná, oddělená z obou stran mezerami. Zdůrazňují variantní možnosti chápání slova v závislosti na typologicky různých jazycích (otázkou je např., jak zacházet s kompozity) i konvenčnost ve volbě kritérií slova. Koreferencí pak rozumějí vztah textové jednotky (= slova) k referenčně totožné „povrchové“ textové jednotce (konstituentu). Jde tedy v jejich pojetí o vnitřní, textovou koreferenci (textinternes Referieren, s. 22). Například v Goethově básni Erlkönig, jejíž denotační analýzu autoři v knize prezentují, se k osobě „krále duchů“ referuje čtyřmi různými lexikálními prostředky: ich, Erlkönig, mein, er. Tato čtyři lemata mají společný denotát a tvoří jeden denotační slovní H. V textu básně se vyskytují celkem na patnácti různých místech, celková četnost tohoto H se tedy rovná 15.

Vlastním obsahem Zieglerovy – Altmannovy knihy (kap. 2–6) je skutečně bohaté statistické instrumentárium pro zkoumání kvantitativních vlastností H. Uvedeno je – pro autory příznačně – mottem z díla Kantova: Matematika je podmínkou všeho exaktního vědění. Přesto není třeba, aby se čtenář nematematik této knihy, na první pohled plné vzorců a výpočtů, tabulek a grafů, nějak obával. Kniha – s podtitulem „Arbeitsbuch“ – je vzorně metodicky uspořádána. Každý kvantitativní pojem je nejprve teoreticky zdůvodněn, matematický vzorec je krok za krokem odvozen, objasněn a teprve potom je výpočet konkrétních hodnot názorně demonstrován na datech ze tří německých textů a výsledky výpočtů lingvisticky interpretovány. Jako ilustrační texty zvolili autoři již zmíněnou Goethovu báseň Erlkönig, dále črtu Der Erdstern od E. Strittmattera a hornoněmecký diplomatický dokument (dopis) z r. 1377. Autorům však nejde o to – to je třeba zdůraznit – nabídnout čtenářům (jenom) konkrétní výsledky statistických šetření uvedených textů, ale v první řadě co největší soubor operačních definic, operačních kritérií, s nimiž by mohli tvůrčím způsobem zacházet, ověřovat je na materiále z různých jazyků, dále je rozvíjet, modifikovat, příp. i zamítnout. Studijní zaměření knihy je zdůrazněno tím, že za každou kapitolou jsou uvedeny konkrétní úlohy, cvičení a náměty k přemýšlení. Čtenář má rovněž možnost vyzkoušet si samostatně výpočty na textu Goethovy básně Epiphanias a výsledky si zkontrolovat v přehledu řešení na konci knihy. V přílohách jsou – vedle znění všech čtyř textů – ještě souhrnně uvedeny všechny použité statistické míry a zákony, s nimiž se v knize pracuje, literatura předmětu a věcný a jmenný rejstřík.

Textové charakteristiky jsou založeny jednak na matematických operacích s H jakožto slovními tvary o určitých textových četnostech, jednak na operacích s H jakožto lexémy rovněž o určitých četnostech, a konečně na lineárních pozicích obou v textu. Které jsou to charakteristiky? Především se kvantitativně vyděluje tematické jádro textu od jeho periferie. Jádro tvoří všechny H, které jsou vyjádřeny největším počtem lexémů (minimální počet lexémů jádrového H jsou dva). Tímto pojetím je zaručeno, že [306]jako jádro textu budou figurovat slova plnovýznamová (tedy skutečné pojmové jádro textu), nikoli slova gramatická, která sice mají vysoké celkové četnosti výskytů, ale jejich H tvoří vždy jen jeden lexém. Pro každý jádrový H lze vypočítat míru tematičnosti (míru topikality) a na jejím základě dále stanovit míru koncentrovanosti tematického jádra textu a míru koncentrovanosti celého textu. Aniž zde budeme uvádět vzorce pro výpočet jednotlivých měr, můžeme konstatovat, že se autorům podařilo zcela přesvědčivě prokázat, že pomocí těchto měr, definičně nezávislých na konkrétním textu, lze texty skutečně diferencovat a porovnávat mezi sebou na textově typologické úrovni a že tyto – i další – míry mohou sloužit jako operační metody/testy/kritéria k zjišťování jejich denotačních vlastností. Například míra koncentrovanosti tematického jádra v dopise se ukazuje vyšší než tato míra v próze a ta zase je vyšší než v poezii, na rozdíl od míry koncentrovanosti tématu v celém textu, kde předběžně platí škála hodnot próza > dopis > poezie. Podobně vedou k obecným textově typologickým závěrům výpočty dalších charakteristik. Jsou to zejména tyto:

• Difuznost H neboli poziční rozptýlenost H v textu vs. kompaktnost H.

• Rematické rozvrstvení textu. K empirickému prokázání existence „rematických vrstev“ (rhematische Schichtung, s. 66) textu slouží Menzerathův zákon (podrobněji o tomto zákonu viz např. Altmann, 1980; Altmann – Schwibbe, 1989; Hřebíček, 1995, 2000). Tohoto zákona je tu využito takto: Počítají se průměrné délky slov v H s danou četností: vrstvy, které se odhalí výpočtem podle Menzerathova zákona, jsou rematické vrstvy.

• Charakteristika nazvaná informační tok textu je vlastně známá Herdanova míra type – token (typ – exemplář, srov. Herdan, 1966), spočítaná pro H.

• Rozdělení velikosti H (= distribuce H o stejném počtu slov) je úspěšně modelováno jednak Waringovým, jednak Zipfovým-Alexejevovým pravděpodobnostním rozdělením, přičemž čím strmější je rozdělení, tím bohatší je slovník textu (neboli tím více je v textu H s jedním elementem).

• Koincidence, definovaná jako pravděpodobnostní vztahy různých typů mezi dvěma H, je statisticky definovaná koheze: Dva H jsou koincidentní, jestliže se jejich elementy vyskytují signifikantně často v nějakém rámci, např. ve verši nebo ve větě. Předveden je pravděpodobnostní model fonetické koincidence v básni a poziční koincidence H v prozaickém textu.

• Denotační makrostruktura typu textu je pak modelována s využitím teorie grafů. To je v knize předvedeno velmi názorně a podrobně.

Autoři tedy navrhli celou řadu matematických prostředků a postupů, které ve svém souhrnu představují způsob, jak analyzovat a modelovat obecné vlastnosti textové struktury. Dokázali, že denotační H jsou jazykové/textové jednotky, které jsou v textu nejen snadno identifikovatelné a snadno vydělitelné, ale že jsou to jednotky, s nimiž se dá smysluplně zacházet jakožto s jednotkami, které mají distinktivní denotační sílu a podléhají jazykovým zákonům. Autoři opakovaně zdůraznili, že je třeba zpracovat velké množství textů z různých jazyků, aby mohl být lingvistický význam jimi navržené metody dostatečně prověřen. Svou knihou k tomu vytvořili ty nejlepší předpoklady. Do knihy totiž uložili i svou dlouholetou lingvistickou zkušenost. Není třeba zdůrazňovat, [307]že jde o autory renomované, jejichž dílo je dobře známo daleko za hranicemi země, v níž žijí (o G. Altmannovi srov. Uhlířová, 2001, u příležitosti jeho životního jubilea).

Hned prvním úkolem, k němuž jsou čtenáři knihy vybídnuti, je pokusit se pravidla členění textu do H modifikovat a testovat je na konkrétních textech, pokud možno na jiných než německých. Pokusili jsme se tedy, poslušni této výzvy, zkusmo testovat Zieglerovu – Altmannovu metodu na českém jazykovém materiále přibližně stejné délky, jako jsou texty německé. Hodnoty, které jsme spočítali pro Čapkovu bajku Zločin a trest (Karel Čapek, Bajky a podpovídky, Československý spisovatel, Praha 1961, s. 9), se ukázaly velmi dobře srovnatelné s hodnotami, které autoři uvádějí pro německý prozaický text, a jsou tak empirickým dokladem použitelnosti navržených charakteristik pro textovou typologii. Například velmi blízké hodnoty jsme obdrželi při výpočtu koncentrovanosti jádra, srov. TKČapek=0,23 proti TKErd=0,27, dále pro koncentrovanost textu, srov. RČapek=0,0275 proti RErd=0,0197, pro relativní koncentrovanost textu RrelČapek=0,92 proti RrelErd=0,93, naproti tomu difuzností textu DČapek=27,5 se Čapkův text blíží spíše hodnotě DBrief=24,44 než hodnotě DErd=47,03 a též hodnota míry kompaktnosti KČapek=0,39 je nižší než pro každý z německých textů, které se pohybují v intervalu <0,51–0,59>. Bez významu není ani to, že distribuci H podle velikosti lze rovněž modelovat Zipfovým i Waringovým rozdělením s blízkými parametry. Pro Čapkův text jsme vypočítali tyto hodnoty Waringova rozdělení: b=1,4113, n=0,4854, X2=3,64 a P=0,82, 7 stupňů volnosti, přičemž hodnoty pro německou prózu jsou b=1,6044, n=0,6643, X2=3,82 a P=0,87 rovněž při 7 stupních volnosti.

Operační definice H bude zřejmě v každém jazyce poněkud odlišná. Jednou z otevřených otázek, na které bude třeba hledat v různých jazycích i ne zcela stejnou odpověď, je, jak zacházet s kategorií těch „slovních“ H, které jsou na slovní úrovni analýzy v textu „nevyjádřeny“. Například v češtině zůstává velmi často „nevyjádřen“ podmět ve větách dvojčlenných, ale je signalizován tvarem určitého slovesa a v textu plní referenční funkci; je třeba s ním tedy rovněž počítat na rovině slovního H, i když se jeho přítomnost nepromítá do délky textu počítané ve slovech. Pro takové případy by tedy bylo patrně vhodné přijmout nějaké doplňující klasifikační konvence H. Obecnější otázkou pak je, jak vůbec zacházet s denotačními asymetriemi, nejen mezi rovinou slovních H a morfémových H (například německé im počítají autoři za jeden slovní H, naproti tomu složené tvary slovesné dělí do několika slovních H), ale i mezi rovinou slovní a větnou (např. anaforickým zájmenem to, tedy jedním slovním H, můžeme referovat k celé klauzi, dokonce k textovému úseku o několika větách) atd. Pak by například klauze, k níž se referuje, mohla být definována jako jeden H, ale jednotlivé elementy klauze (slova) by zároveň mohly být přiřazeny k různým H na úrovni slovní. Zieglerova – Altmannova denotační analýza je velice inspirativní právě v tom, že na základě konkrétní analýzy konkrétních textů nutí čtenáře klást si podobné otázky. Odpovědět na ně zajisté nelze ihned, ale je možné, že další analýzy na některé z nich odpovědi přinesou.

Zieglerovu – Altmannovu knihu lze vřele doporučit všem, kdo jsou ochotni přemýšlet o struktuře textu netradičním způsobem, kdo jsou nakloněni experimentům s texty a kdo se zajímají stejně o empirickou textovou typologii jako o obecné otázky teorie vědy. Navržená metoda denotační analýzy má budoucnost.

 

[308]LITERATURA

 

ALTMANN, G.: Prolegomena to Menzerath’s law. Glottometrika, 2, 1980, s. 1–10.

ALTMANN, G. – SCHWIBBE, M. H. et al.: Das Menzeratsche Gesetz in informationsverarbeitenden Systemen. Olms, Hildesheim – Zürich – New York 1989.

ALTMANN, G. – KOCH, W. A. (eds.): Systems. New Paradigms for the Human Sciences. de Gruyter, Berlin 1998.

HALLIDAY, M. A. K. – HASAN, R.: Cohesion in English. Longman, London 1976.

HERDAN, G.: The Advanced Theory of Language as Choice and Chance. Springer, Berlin – Heidelberg – New York 1966.

HŘEBÍČEK, L.: Text in Communication: Supra-sentence Structures. Brockmeyer, Bochum 1992.

HŘEBÍČEK, L.: Text Levels. Language Constructs, Constituents and the Menzerath-Altmann Law. WVT, Trier 1995.

HŘEBÍČEK, L.: Lectures on Text Theory. Oriental institute, Prague 1997.

HŘEBÍČEK, L.: Variation in Sequences. (Contributions to General Text Theory.) Oriental institute, Prague 2000.

HŘEBÍČEK, L.: Vyprávění o lingvistických experimentech s textem. Academia, Praha 2002.

UHLÍŘOVÁ, L.: Sedmdesátiny Gabriela Altmanna. SaS, 62, 2001, s. 318–319.

UHLÍŘOVÁ, L. – WIMMER, G. – ALTMANN, G. – KÖHLER, R. (eds.): Texts as a Linguistic Paradigm: Levels, Constituents, Constructs. Festschrift in Honour of Luděk Hřebíček. WVT, Trier 2001. (Quantitative linguistics, vol. 60.)

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 4, pp. 303-308

Previous Olga Müllerová: Caja Thimm: Alter – Sprache – Geschlecht. Sprach- und kommunikationswissenschaftliche Perspektiven auf das höhere Lebensalter

Next Eva Höflerová: Jana Svobodová: Specifika školské komunikace a výuka mateřštiny