dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lidová tvořivost v nových publikacích

Zdenka Horálková

[Discussion]

(pdf)

-

Dnešní doba dovede lépe, nežli tomu bylo dříve, pochopit a ocenit význam lidové tvořivosti pro celonárodní kulturu. S tím souvisí i rostoucí zájem o nové sbírky slovesné tvorby lidové a také o literaturu, která se zabývá lidovou tvořivostí theoreticky. Ale právě na tomto úseku je nových prací, vyhovujících metodicky dnešním požadavkům, stále citelný nedostatek. Dosud zeje velká mezera po takových odbornících, jako byli J. Polívka a V. Tille, hlavně pak nemáme dosud náhradu za B. Václavka, který dovedl ve svých pracích spojovat pronikavou pokrokovost vědeckou s širokým rozhledem a důkladnou znalostí materiálu i odborné literatury.

Při nedostatku nových odborných prací se sahá k nouzovému opatření a vydávají se znovu starší díla. Ale i zde se jeví dosud značný nedostatek odborně školených pracovníků, kteří by nová vydání dovedli doplnit a doprovodit kritickým oceněním s hlediska dnešního stavu vědy. Tak se stává, že nová vydání starších prací o lidové tvořivosti mají spíše ráz obchodní, mohou do jisté míry uspokojit zájem širší veřejnosti, ale mohou také zároveň vyvolávat nesprávnou představu o tom, jak mají dnes odborné práce o lidové tvořivosti vypadat. Podobná situace je také ve vydávání nových sbírek lidových výtvorů slovesných. V nových publikacích převládají sbírky neodborně zpracované, které často neuspokojují ani jako edice populární. Zde se [45]také zapomíná, že nové poměry kulturní změnily podstatně i sám pojem populární literatury. Dříve se u publikací určených pro širší vrstvy předem počítalo s nižší úrovní a jako samozřejmost se tu připouštěla i povrchnost a ledabylost, dnes však je tu situace docela jiná. Publikaci určenou pro širší veřejnost má od publikace čistě odborné odlišovat přístupnost a praktické uspořádání, nikoli však povrchnost a mezerovitost.

Samo přetiskování starších prací, až již theoretických nebo sběratelských, je jinak za dnešních poměrů činností záslužnou. Největší význam má přetiskování sbírek a prací Václavkových, které dosud nezastaraly, ale i nová vydání starších děl, na př. Bartošových a Zíbrtových, jimž v poslední době věnuje pozornost nakladatelství Vyšehrad, mohou vykonat dobrou práci. Také nová vydání starých sbírek, jako je Čelakovského Mudrosloví, lze jen vítat. Všechno tu záleží na tom, aby byla nová vydání dobře uspořádána a vybavena kritickými studiemi. Škoda, že tomuto požadavku všechny novější přetisky starších prací nevyhovují.

K edicím poměrně slušným je třeba zařadit nové vydání Bartošových Našich dětí (3. vyd. 1949, 355 str., vydalo nakladatelství Vyšehrad. Do tisku připravil Emanuel Frynta, doslov a bibliografickou poznámku napsal L. Zvěřina), platí to však spíše jen o stránce reprodukční, jež se vyznačuje pietní pečlivostí. Připojené stručné vypravování o životě a díle Bartošově neobsahuje o mnoho víc než suchá data. Postrádáme tu informace jak o sběratelských metodách Bartošových, tak o jeho názorech na povahu lidové tvořivosti a lidové kultury vůbec. A přece tu nejde o otázky tak složité, protože svoje názory Bartoš sám několikrát vyložil. Leccos zajímavého vyplývá i z uspořádání materiálu, sebraného v Našich dětech (jsou tu dětská říkadla, pohádky, popěvky, hádanky i popis her a celého života moravských dětí v druhé polovině 19. století). Bartoš doprovodil tuto svou knihu zajímavou předmluvou a ještě zajímavějším vstupem, z něhož promlouvá stesk nad rozkládající se patriarchální kulturou venkovského lidu. V jeho slovech je hodně obdivu a úcty k lidové tvořivosti, ale také dosti nepochopení vývojové dynamiky sociální.

Více svéráznou než plně zdařilou publikací je nové vydání Zíbrtových Veselých chvil v životě lidu českého (vydal Vyšehrad 1950, stran 643, uspořádala, doplnila, poznámkami a rejstříkem opatřila Zdena Hochová-Brožíková). Zíbrt podal v této práci popis výročních lidových slavností, zvyků a pověr, her a obřadních písní s výhledy na podobné zvyklosti starých Čechů. Do jednotlivých oddílů jsou tu shrnuty na př. zvyky žňové a obžínkové, slavnosti králů a královniček, masopustní zvyky, stínání kohouta, zvyky a obřady velikonoční a vánoční, zvyky o dnech sv. Doroty, Blažeje, Mikuláše, Martina atd. Je tu sebráno mnoho zajímavého a důležitého materiálu z doby novější i starší, z kterého budou odborníci vždy čerpat a o který může mít zájem i širší okruh čtenářů. Vždy tu však význam čistě odborný bude převažovat a podle toho měly být voleny vydavatelské zásady. Vydavatelka tu však nastoupila cestu, s níž nelze dobře souhlasit. Text nového vydání se od znění původního značně liší, při čemž o zásadách, podle jakých se tu postupovalo, nejsme v připojeném úvodě a poznámkách dostatečně informováni. Nové vydání je průběžně doplňováno nejen ukázkami z jiných prací Zíbrtových, ale také z folklorisující belletrie (Mrštík, Rón); navíc jsou tu také dramatické texty, starší i novější, lidové písně a j. Tyto přídavky nejsou v textu nijak odlišeny, nejsou u nich bibliografické odkazy, vydavatelka se o těchto přídavcích stručně zmiňuje jen v úvodu, avšak bez bližších údajů, kde se v textu vyskytují. Chybí tu také bližší bibliografické odkazy na prameny, z nichž se různé tyto přídavky otiskují. Zíbrtův text byl však [46]také na některých místech zkracován a také přepracován, na to však nás neupozorňuje vydavatelka vůbec. Různých zásahů textových je tu tolik, že lze někdy spíše mluvit o přepracování než o přetisku. Vydavatelka se pustila také do oprav stylistických, upravuje slovosled, odstraňuje přechodníky, nahrazuje některá knižní a zastaralá slova, ba i lidové výrazy (za tropiti žerty na př. je prováděti ž., za udeřit po hubě je plesknouti přes ústa atd.). S takovými zásahy naprosto nelze souhlasit.

Zíbrtův popis výročních obyčejů a zábav mohl být otištěn celkem beze změn, stačilo jen text doplnit, ovšem tak, aby bylo dobře patrno, co je k novému vydání přidáno. Budou-li se vydávat i jiné spisy Zíbrtovy, neměl by se případ s Veselými chvílemi opakovat. Zatím je nejaktuálnější nové vydání Zíbrtova Bibliografického přehledu českých národních písní, zde však budou vydavatelské problémy docela zvláštní. Nové vydání bude musit být nejen doplněno, ale také skutečně přepracováno, zde již bude vydavatel také spoluautorem. A bylo by dobře, kdyby nové vydání vyšlo co nejdříve, protože se ho cítí naléhavá potřeba. Na něm závisí také zvýšení úrovně práce sběratelů i vydavatelů starších sbírek. Zvláštní péči budou musit věnovat vydavatelé úvodní části, v níž je podán přehled a stručný rozbor starších sbírek, rukopisných a tištěných. V novém vydání by měla být systematicky zpracována i literatura o lidové písni s důrazem na moderní práce pokrokové, které mohou usnadnit práci sběratelům i lidovým pracovníkům. Ve vlastním bibliografickém přehledu půjde pak nejen o doplňky, ale také o propracování srovnávacích odkazů, jichž je v původním vydání Zíbrtově poměrně málo. To si ovšem vyžádá důkladnou srovnávací práci, bez ní si však není možno spolehlivé užívání soupisu dobře představit.

Vždyť někdy jen nepatrná změna počátku písně, podle něhož je do soupisu zařazena, znemožní nalézt shodné varianty, není-li připojen odkaz. V Zíbrtově přehledu postrádáme na př. vzájemné odkazy u písní Roztrhaná chalupa a zlá žena k tomu Otrhano chalupa a zlo žena k tomu, Javorinko šedá, kdo pod tebú sedá Oj, Javorinko šedá, kdo pod tebú sedá, Mám já píščelenku O já mám píščalku a j. Někdy chybí odkazy u písní poněkud odlišných, ale hodně známých a důležitých s hlediska srovnávacího. Sem bychom zařadili na př. písně Sysel seče votavu Seče komár votavu, Odbila hodina Uderila jedna a j. Neméně důležité jsou odkazy tam, kde se objevuje část písně jako píseň samostatná nebo kde je nějaká píseň složena z písní menších. Je třeba na př. upozornit, že slovenská píseň Hore potúčky zelené lúčky patří k písni Zavracaj, Anko, zavracaj kačky, nebo že píseň Stoj, formánku, nehybaj tvoří část balady Jede forman dolinú, jež se objevuje ještě pod incipitem Vlha, vlha pekný vták. Časté jsou případy, kdy se mění nebo přidává celá úvodní sloka, jak je tomu na př. u balady o konvářovic Kačence, jež se u Zíbrta objevuje pod začátky Hrabala (Orala) baba zahradu, Chodíval k nám pán Uherský, Stála chaloupka v rákose, Vím já o pěkném palouce, nikde však nejsou připojeny příslušné odkazy.

 

Při pořizování nových vydání prací Václavkových nejsou ediční problémy tak složité, i tak však je dobře, že jim nakladatelství Svoboda věnuje všechnu náležitou péči. Výhodou tu také je, že se vydávání účastní Václavkův spolupracovník R. Smetana. Jemu vděčíme především za vydání pěkného souboru O české písni lidové a zlidovělé (vyd. Svoboda 1950, stran 314), do něhož byly pojaty různé menší práce z let 1923—1941, většinou roztroušené po publikacích málo přístupných. Některé z nich jsou samostatnými pracemi Václavkovými, jiné vznikly spoluprací s R. Smetanou. Tento soubor obohatil vydavatel a spoluautor podrobnou studií o Václavkově činnosti badatelské i sběratelské, od vydavatele pochází také připojený [47]rejstřík. Tato publikace je důležitým doplňkem Václavkovy práce Písemnictví a lidová tradice a obsahuje spolu s ní zatím to nejlepší, co bylo u nás v oboru theorie lidové tvořivosti písňové napsáno. Jednotlivé studie následují po sobě v této knize v chronologickém pořádku, takže tu můžeme sledovat Václavkův vědecký růst, jeho stále úspěšnější snahu v hledání nových cest a v uplatňování pokrokového hlediska v národopisné práci. Při čtení tohoto souboru si uvědomujeme, že se u nás Václavkovy práce ještě nesetkaly s náležitým ohlasem v odborných kruzích a že boj o novou orientaci v theorii lidové zpěvnosti a tvořivosti vůbec nebyl u nás ještě dobojován.

Sběratelé a pracovníci v oboru lidové písně naleznou u Václavka především důležité výklady o práci ediční. Theoreticky i prakticky ukazuje Václavek, v jak těsné spojitosti jsou lidové písně se špalíčkovými tisky, jak působí na lidové podání společenské zpěvníky, jak jsou pro studium lidového podání důležité rukopisné zpěvníčky a j. V několika studiích sledoval Václavek zlidovění umělých písní, v závěrečné studii pak ukázal zase přínos lidové písně pro umělou literaturu. Pro vydavatelskou práci vypracoval Václavek konkretní program, a to jak pro edice odborného rázu, tak pro edice populární. S hlediska dnešní situace ve vydávání lidových písní mají zvláštní důležitost Václavkovy zásady pro přetisky starších sbírek, jde-li o edice určené pro širší veřejnost. Je jen žádoucí, aby se vydavatelé těmito zásadami řídili co nejvíce. Vždyť Václavkovu charakteristiku a kritiku sběratelských a edičních prací lze opakovat i při edicích nejnovějších: „… v dosavadních publikacích bylo již dosti nesoustavnosti a pokusů a bylo by škoda v nich pokračovat“ (str. 268). Při vydávání sbírek lidových písní, ať již jde o přetisky nebo sbírky nové, je třeba podle Václavka odborné zřetele uplatňovat vždy, protože i populární publikace mají vliv na rozvoj a uspíšení celkových prací s lidovou písní. Proto by se měla v každé (i populární) edici vedle kritické studie o sbírce u každé písně citovat místa, kde byla jindy píseň celá nebo zčásti otištěna. A měl by být vždy připojován také rejstřík počátků všech slok v písni otištěných, po případě i rejstřík nápěvů (str. 270). V téže stati (z r. 1940) radí Václavek sběratelům, aby nezapisovali prostě jen píseň, ale vůbec všechno, co se o ní mohou dovědět.

O všechny tyto věci se dnes ještě stále vydavatelé sbírek lidových písní starají docela málo. A platí to nejen o různých pracích diletantského rázu, ale na př. i o edici Lidové písně z Hustopečska, jež je výborem z velké rukopisné sbírky H. Bíma a jež vyšla jako 1. svazek sbírky Lidová píseň v Československé republice (nakl. Orbis 1950, stran 152). Na vydání této sbírky se podílela kromě sběratele samého, jehož sbírka pochází z let 1902—1907, celá redakční rada: A. Gregor, F. Lýsek, J. Racek, A. Václavík, K. Vetterl a Jiří Vysloužil. Je to sice edice celkem pečlivá, ale při účasti tolika odborníků bychom čekali přece jen mnohem víc. Vlastní sbírce je tu předeslána stručná informace o sběrateli, studie o písních (Jiří Vysloužil), o hustopečském nářečí (A. Gregor) a o tancích (Z. Jelínková). O sběrateli najdeme podrobnější informace v Úlehlově knize Živá píseň, o níž bylo v Slově a slovesnosti již referováno (12, 1951, str. 184—186). Pomocí Úlehlových dat můžeme zjistit, že vydané písně z Hustopečska tvoří z celé Bímovy sbírky jen necelá 4 procenta. Vydanému výběru lze vytýkat především to, že nemá dost propracovaný srovnávací aparát. Redakce to sice v úvodu vysvětluje tím, že dosud není vypracován „ústřední katalog všech rukopisných a tištěných sbírek moravskoslezských lidových písní“ (str. 10; podobně se staví k věci na str. 16 J. Vysloužil), ale to by po případě mohlo znamenat, že nebudeme mít slušné edice lidových písní nikdy. Právě propracovávání materiálu nově vydávaných sbírek může práci na při[48]pravovaných soupisech usnadnit a také urychlit. Také není dost jasné, proč by měly být písně zachycené na Moravě srovnávány jen s písněmi moravskými, můžeme-li tak rozumět úvodní poznámce o ústředním katalogu moravskoslezských písní.

 

Příkladů, jak mezerovité jsou srovnávací odkazy, připojované k vydaným písním z Hustopečska, bylo by možno uvádět velmi mnoho. Omezíme se na upozornění na několik typických příkladů, z nichž je dobře patrno, že srovnávací odkazy dělat není snadné a že se tu nevystačí jen se soupisem počátků písní, jak jej vypracoval Zíbrt. Vidíme to na př. u písně U studánky stála, když prala šaty (č. 137), jež se jen počátkem liší od české varianty Erbenovy (č. 461) a moravské Bartošovy (sbírka z r. 1901 č. 664, 673). Podobně je Bímova píseň Utíká ovečka (č. 163) jen variantou písně Sušilovy (vyd. Václavek-Smetana č. 2134/5). V některých případech by bylo pomohlo použití srovnávacích přehledů Úlehlových, na př. u č. 128, jež má v Bímově zápisu jiný počátek než v běžných starších sbírkách (srov. u Úlehly str. 703). U č. 74 postrádáme odkaz, že jde o ohlas zlidovělé písně Vacka-Kamenického (srov. o ní u Václavka-Smetany, O české písni str. 39). U písně č. 139 (Sokolíčku, aj, ty malý ftáčku) by bylo dobře upozornit na souvislost se zmíněnou písní Vlha, vlha, pekný vták, jež je variantou balady o formanovi a zbojnících; u písně č. 109 chybí vysvětlení, že jde o část písně Spadl lístek z javora. U některých čísel měly být připojeny odkazy na paralely uvnitř sbírky samé (na př. č. 26—37, 5—158 a j.).

 

Přes tyto mezery a přes to, že theoretický doprovod Bímovy sbírky není vždy na výši dnešních požadavků, jde o publikaci uspokojivější, než je na př. nový díl Slováckých pěsniček, jež vydává dr J. Poláček (V. díl 1950, stran 134, nakl. Orbis) a jež přinášejí materiál blízký sbírce Bímově. Podobně jako předcházející svazky této edice obsahuje i nové její pokračování písně porůznu sebrané, často i z druhé ruky. Nebudeme daleko pravdy, když řekneme, že se vydavatel stále více vzdaluje od programu, který si vytyčil v úvodě k prvnímu dílu (přinášet písně, dosud z převážné většiny vůbec nezaznamenané). Nicméně je v jeho sbírkách dosti cenného materiálu, i když většinou jen variantového. Škoda, že se tu nic nedovídáme o tom, co bylo zapsáno přímo od lidových zpěváků a co je přejato odjinud. Srovnávací odkazy tu nejsou také žádné. Na dnešní dobu je to tedy rozhodně málo.

Že může i nenáročná práce venkovských pracovníků dosáhnout lepších výsledků, ukazuje z novějších publikací na př. V. díl Valašských pěsniček, jež vydávají J. N. Polášek a A. Kubeša (vyd. Milotický hospodář 1946, stran 202). Edice tato je opatřena stručným informativním úvodem o kraji a zpěvácích, u každé písně je uveden lidový zpěvák a je tu také poměrně dosti srovnávacích odkazů. V novém materiále tvoří pěkný přínos písně řemeslnické a koledy, jinak tvoří velkou většinu písní dosud nezaznamenaných příležitostné popěvky. Slušnou úroveň má také sbírka J. E. Jankovce Podkrkonošské písně (vyd. 1946 v Praze A. Plechatý). Edici je předeslán pěkný informativní úvod, v němž je největší pozornost věnována stránce hudební; tam se dovídáme také, že si sběratel pro srovnávání nápěvů pořídil zvláštní klíč. U každé písně sbírky je uvedeno datum a místo zápisu, věk a někdy i zaměstnání zpěváka. Srovnávací poznámky upozorňují na paralely v tištěných sbírkách i v lidových špalíčcích a rukopisných zpěvníčcích. Sbírka chce zachytit všechno, co se v určitém kraji traduje, ať jsou to starší písně selské nebo novější písně městské, stavovské (tkalcovské a havířské) zlidovělé a kramářské a pod. Tato sbírka by si zasloužila pokračování v přetiskování dalších částí bohaté sbírky tohoto pilného a poučeného sběratele.

Oživení starých národních písní — hlavně prostřednictvím školy — mohou posloužit drobné populární edice jako na př. třídílný Národní zpěvníček [vydalo Ministerstvo informací za redakce K. Háby, F. Píchy, A. Peka (české písně), F. Lýska (moravskoslezské písně) a B. Valašťana (slovenské písně)], nebo J. Černíka výbor lidových písní z Brněnska Vonička (Orbis 1951, 65 + 3 str.). Zde zvlášť vítáme písně otištěné z rukopisných sbírek chovaných v Státním ústavu pro lidovou [49]píseň v Brně. Pěkný výbor ovčáckých písní vydal jako XVII. svazek ročenky spolku Radhošť J. Strnadel („Ovce, moje ovce“, Praha 1948, str. 45 + 3), bohužel bez nápěvů a bez údajů, které písně jsou převzaty ze sbírek tištěných a které ze soukromých rukopisných.

Poněkud jiné zaměření mívají popularisační sbírky lidové prózy. V popředí tu stojí výbory J. Š. Kubína z jeho hlavních souborů povídkových. Nejlepší z nich je druhý výběr z podkrkonošských povídek Lidoví baječi (Československý spisovatel 1950, 390 str.), opatřený jak sběratelovými informacemi o vypravěčích a o prostředí, z něhož povídky pocházejí, tak i poučením o způsobech a zkušenostech sběratelských. Tím se příznivě odlišuje jak od prvního výboru Lidové povídky z Podkrkonoší (Družstevní práce 1948, 455 str.), tak od Kladských povídek (vydala Mladá fronta 1948, 515 str.), jež jinak byly také pečlivě vypraveny.

Poněkud stranou stojí ve srovnání s těmito publikacemi soubor Českých legend, jež z různých pramenů vybral a poznámkami opatřil dr Jiří Horák (Vyšehrad 1950, stran 246). V zajímavém uspořádání je tu podán pestrý přehled lidové epiky duchovní, a to jednak na základě zápisů ústního podání v různých sbírkách lidových písní, jednak podle starých špalíčkových tisků a zčásti také podle kancionálů. Podle těchto tří pramenů lze do jisté míry rozlišovat ve vybraných legendách tři typy. Nejpozoruhodnější je typ, který stojí tvarově i celkovým pojetím blízko starým baladám. Škoda, že se vlastní vydavatelova práce omezila na nejnutnější filiační poznámky a že k výboru nebyla připojena povšechná informační studie. Dostalo-li se tomuto výboru tak nákladné úpravy vnější, neměly býti opominuty nápěvy.

Nové vydání nápěvů k Erbenovým písním, jež vyšlo v hudebním nakladatelství Orbis, přivítají přátelé lidové tvořivosti hlavně pro pěknou a pečlivou výpravu a pro levnou cenu.[1] Proti předchozímu Horákovu vydání v Elku bylo doplněno krátkou předmluvou J. Kapra o nových možnostech rozvoje lidové tvořivosti v naší socialistické společnosti. Nové vydání přináší navíc také sedm písní, jež za okupace nepropustila censura (vydavatelé však neupozorňují, které písně to jsou).


[1] K. J. Erben J. P. Mich. Martinovský: Nápěvy písní národních v Čechách. Zpěv a klavír. K novému doplněnému (úplnému) vydání připravil Jindřich Jindřich. Úvod o historii nápěvů napsal Dr Antonín Grund, životopis J. P. Martinovského Dr Romuald Perlík, o díle samém píše J. Jindřich. Texty podle vydání Jiřího Horáka v Elku. Předmluvu k I. vydání napsal Jan Kapr. Národní hudební vydavatelství Orbis v Praze. Stran 305 + 6, cena 150 Kčs, váz. 180 Kčs. Na obálce je poněkud zavádějící titul K. J. Erben: Písně a říkadla.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 1, pp. 44-49

Previous Ctirad Bosák: Rok od vyjití Stalinovy práce „Marxismus a otázky jazykovědy“

Next Karel Hausenblas: V. Vinogradov o programu marxistické jazykovědy