dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Druhý díl sovětského Úvodu do jazykovědy

Vladimír Šmilauer

[Discussion]

(pdf)

-

[1]Zpracování druhého dílu sovětského Úvodu do jazykovědy (Vvedenije v jazykoznanije), který má na universitách i pedagogických institutech v Sovětském svazu uvést posluchače do nástupu sovětské jazykovědy pravdivě marxistické, rozvíjející se nově po statích Stalinových bylo svěřeno L. A. Bulachovskému, který obdobně jako A. S. Čikobava nikdy nepodlehl svodům pseudomarxistického Marrova učení o jazyce.[2]

Leonid Arseňjevič Bulachovskij, jenž se letos dožívá 66 let, je ředitelem kyjevského akademického Institutu jazykovědy. Třeba jakožto Ukrajinec je předním členem Ukrajinské akademie a vydatně se účastní jejích prací (zvláště o pravopise a slovníku[3]), přece svou hlavní činností patří rusistice a obecné slavistice. Rusistice dal důležité učebnice, Kurs russkogo literaturnogo jazyka a Istoričeskij kommentarij k literatur[174]nomu russkomu jazyku[4], jichž se i u nás hojně užívalo a užívá, a podrobné dějiny spisovné ruštiny (Russkij literaturnyj jazyk pervoj poloviny XIX veka, I. sv. 1940, II. sv. 1948). V slavistice se zabýval především otázkami přízvukovými i studiemi etymologickými. Po Stalinově zásahu pohotově vytyčoval úkoly slovanské jazykovědy na nové cestě.[5] Bulachovskij je mezi sovětskými linguisty nejtypičtější slavista s velmi dobrými znalostmi slovanských jazyků.

Jím zpracovaný druhý díl Úvodu vyšel v 75 000 exemplářích a byl i u nás snadno přístupný i došlým počtem exemplářů, i svou nízkou cenou (2,90 Kčs vázaný). Dělí se na čtyři nesouměrné části: sémasiologii (46 % textu), lexikologii (32 %), lexikografii (13 %), etymologii (9 %); obsahuje tedy t. zv. nauku o slově bez tvoření slov.[6] Srovnáme-li její obsah s kursem nauky o slově, jak se podává na pražské filologické fakultě, vidíme, že chybí výklad o těchto věcech: mechanisace a aktualisace (jen naznačeno); frekvence slov a slovních druhů, frekvenční slovníky; onomasiologie a co s ní souvisí (není ani zmínky o věcných slovnících, dnes tak důležitých); konkretisace abstrakt; změny významové vzniklé ve spojeních (redukcí členu základního nebo rozvíjecího); vliv rýmových slov; litotes; dysfemismus; cizí slova vázaná na prostředí; dvojí přejetí. Naproti tomu jsou některé věci navíc, jak se o tom ještě zmíníme.

Své výklady autor neseskupuje v přísně logickou stavbu, nýbrž je podává v seřadění dost volném. Tak na př. následují za sebou kapitoly: 11. Předpoklady pro porozumění slovu dané zaměstnáním. — 12. Idiomy a frazeologismy. — 13. Slova významová a pomocná. — 14. Aktivní a pasivní zásoba slovní. — 15. Objektivní a subjektivní momenty ve významu slov atd. Pro logickou výstavbu výkladů o slově je nutné, aby před výklady o změnách významových předcházelo obecné poučení o zásobě slovní. Vždyť přece jsou změny významové jen jednou z cest, kterými se slovní zásoba obohacuje a propracovává. U Bulachovského se změny významové probírají jednak v oddíle sémasiologickém, jednak v lexikologickém a tím se stane, že na př. o metafoře mluví na str. 59 (v nadpise se říká jen „pojmenování podle shodnosti znaků“ a teprve v textu na str. 61 se objevuje slovo „metaforický“) a pak znovu na str. 91; o kalcích na str. 111 i 124; o přechodu vlastních jmen v obecná na str. 72 a 103 (opakuje se i stejný příklad: Maecenas - mecenat). T. zv. adideace (působící na př. změnu významu slova miniatura) je neprávem odtržena (67) od „lidové etymologie“ (168), jako by vůbec bylo lidovou etymologii snad lépe zařadit do výkladů o slovní zásobě a jejích proměnách než do oddílu o etymologii. — Z jiných věcí zarazí, že náhradu slova zájmenem probírá autor u synonym (43): to přece je věc syntaktická, resp. stylistická, nikoli sémantická.

Velmi nemilou vadou — bohužel tak rozšířenou! — je, že u knihy chybí rejstřík. A zde byl nutný nejenom rejstřík pojmů, nýbrž i důkladný rejstřík vykládaných slov. Tím by se byla hodnota knihy pro studenty zvýšila neobyčejně. Stejně malý zřetel k uživateli se jeví v neurčitosti odkazů „viz výše, viz níže“. — Zato je třeba velmi pochválit a dát za příklad přídavek, v němž jsou přehledně a důkladně vyloženy linguistické značky a čtení slov z jiných jazyků (jenom o maďarštině, z níž se tu a tam cituje — na př. kӧnyv 114 —, by měla být ještě zmínka).

Terminologie Bulachovského je celkem mezinárodní. — Enantiosémií nazývá (77) jev, jemuž věnuje hodně pozornosti, totiž rozvíjení protikladných významů [175]u téhož slova; když na př. ruské bescennyj znamená jednak ‚neocenitelný‘, jednak ‚bezcenný‘, nebo když se česky mluví o čiré tmě, ačkoliv čirý je vlastně ‚průhledný, jasný‘. K enantiosémii přiřazuje Bulachovskij také t. zv. kakofemismus (užívání nadávek ve smyslu lichotném), ačkoliv tento termín neuvádí. — Málo se u nás užívá názvu homograf, homogram pro homonymum jenom písemné (na př. bor ‚borový les‘ a ‚chemický prvek‘, vysl. bór; 48). — Běžné je v ruské linguistice pojímání idiomů ve smyslu našeho rčení (vykládat po lopatě) a frazeologismů jako souhrnu přísloví, pořekadel a živých slov (32). — Slova katachrése užívá Bulachovskij (26) jenom pro to, čemu říkáme contradictio in adiecto (staré noviny, zlatá plomba), nikoli také pro popletenou metaforu (nésti kalich hořkosti na svých bedrech). — Korrelativními názvy rozumí autor (69) dublety rozlišené významem (dělo-dílo, kostka-kůstka). — Obou názvů pro nauku o významu, sémasiologie a sémantika, užívá promiscue (7).

Názory autorovy na jazykové otázky jsou vyzrálé a vyvážené; jsou to názory badatele i učitele, který se dlouhou dobu zabýval studiem jazyků velmi intensivně. S velkým užitkem budou studenti čísti jeho rozumné a jasné výklady o potřebě jednotnosti terminologické a o jejím rozbíjení pretensemi jednotlivých škol a učenců (24); o t. zv. nelogičnosti jazyka (25);[7] o vztazích mezi slovem a kontextem (27); o přeceňování subjektivního momentu v jazyce (37); o pověře, že sám velký počet slov znamená již bohatství jazyka (96); o hodnocení cizích slov (127) atd. — Pozoruhodný je návrh Bulachovského, aby se místo slovníků cizích slov vydávaly slovníky odborného názvosloví, neboť uživatelé rozumějí termínům stejně málo, ať jsou původu cizího nebo domácího (155).

Bulachovskij byl a zůstal odchovancem i stoupencem historickosrovnávací metody. Jak pěkně a důkladně umí vyložit hláskové zákony (161), s jakým spravedlivým rozhořčením vzpomíná na etymologické řádění marrovců (168)! — Některé nové tendence linguistiky už nebere na vědomí; nezná onomasiologii, etymologii stále ještě definuje (156) jako „zjišťování prvotního významu slova“, ačkoli dnes klademe větší váhu na sledování dějin slova v celém jejich průběhu.

Z výkladů, které si zvláště zasluhují povšimnutí, uveďme ještě tyto:

— na str. 30 sestavuje žebříček jazyků podle toho, jak uchovávají samostatnost slova a jeho nezávislost na kontextu: gronština; slovanské jazyky a italština; němčina; angličtina a francouzština; čínština;

— 44 pěkně ukazuje, proč jsou synonyma hlavně u adjektiv (adjektiva dodatečně charakterisují objekty a samy v sobě nemají žádoucí přesnosti; mají i úkol čistě ornamentální);

— 52 zvláštnosti myslivecké řeči jsou původu tabuového (k tomu snesl bohatý materiál Zelenin);

— 62 stanoví kategorii emocionální metafory, k níž patří na př. oslovování lidí jmény ptáků (holoubku atp.);

— 121 upozorňuje na ztrátu vnitřní formy slova při přejímání (slova pomidor, kurort, gastrol’ se necítí v ruštině jako složeniny).

Didakticky velmi užitečné jsou zevrubné výklady o ruských slovnících, provázené ukázkami. Víme i u nás, jak málo umějí studenti užívat slovníků. Podrobně nás kniha mimo jiné seznamuje s velmi zajímavým idiomatickým francouzským slovníkem A. A. Syrejščikové a s knihou M. Michel’sona Russkaja mysl’ i reč (1903—1904, na str. 148—149).

Jsou ovšem také některé názory, s nimiž dobře souhlasit nelze. Je to především tvrzení (131), převzaté asi od Meilleta, že je čeština prototypem jazyka, v němž byla pu[176]rismem vyhubena i zcela vžitá slova mezinárodní. To bylo již několikrát vyvráceno (Weingartem a j.), a lze to uvést na pravou míru nahlédnutím do kteréhokoli našeho vědeckého textu i srovnáním na př. s maďarštinou. Je ovšem pravda, že u nás byla — na rozdíl od ruštiny a polštiny — velmi vydatně restringována slova německá: to vyplynulo ze zcela jiné národní naší situace. Slov však vskutku mezinárodních (zvláště řecko-latinských) nebylo odstraněno mnoho. Některé náhrady jsou už staré (theatrum-divadlo, classis-třída) a k nim přistoupily i některé novější (gaz — plyn), ale vždy tu jde jenom o jednotlivé případy, nikoli o hromadné vymycování mezinárodních slov. Některé výstřelky, k nimž došlo (na př. české názvy pro všechny chemické prvky), byly postupně odstraněny. — Srovnejme si na př. ruskou a českou mluvnici pro vyšší třídy: uvidíme, že česká užívá cizích slov v míře daleko větší.

Prosté třídění cizích slov na přejetí přímá a umělá (t. j. Kunstwӧrter, slova vytvořená ze základů řeckých a římských), jak se podává na str. 110, nevystihuje — soudím — plně skutečné poměry. Vedle slov umělých (jako je na př. sinistrotorsní) máme i skutečná přejetí z řečtiny a latiny (škola, anděl); jsou dále mezinárodní slova z cizích jazyků (francouzštiny, angličtiny atd.) a jsou slova přejímaná z jazyků sousedních (u nás hlavně z němčiny).

Dále Bulachovskij uvádí, že se předložky z jazyka do jazyka nepřejímají (124); ale máme přece i přejaté předložky (à, kontra, versus, via).

Bulachovskij umí vykládat velmi důkladně, jasně a přístupně. Jako zkušený pedagog neváhá zevrubně objasnit i pojmy základní, má definice vždy co nejjednodušší a všude uvádí hodně příkladů. Aby na př. objasnil pojem základního fondu, podává (84—85) jeho ukázky ve třech stupních: slovního fondu společného všem národům, i těm nejprimitivnějším (otec, tvrdý, kdo …), dále slovního fondu společného národům civilisovaným (chléb, kosit …) a konečně slovního fondu s dnešního hlediska ruského (čaj, kolchoz, závod …).

Příklady jsou důležitou a velmi hodnotnou složkou knihy Bulachovského; tak bohaté a mnohostranné příklady nelze sesbírat ad hoc; předpokládá to dlouhou práci předběžnou. — Na rozdíl od A. S. Čikobavy, který v prvním díle Úvodu čerpá dokladový materiál hojně z kavkazských i jiných nám vzdálených jazyků, jsou příklady Bulachovského orientovány „evropsky“. Vedle ruštiny a ukrajinštiny (která hodně přichází ke slovu) věnuje velkou pozornost jazykům slovanským, zvláště češtině, polštině a srbocharvátštině, jazykům baltským, dále hlavním jazykům západním (němčině, angličtině, francouzštině). Ojediněle si všímá i maďarštiny. Tento široký rozhled, neomezování se na jeden jazyk, je velkým kladem knihy a dá studentům aspoň trochu přímého názoru na jednotlivé jazyky, zvláště slovanské.

Nás zde budou přirozeně zajímat nejvíce příklady české. L. A. Bulachovskij se češtinou zabýval vědecky (v l. 1927—1929 vydal studii o české kvantitě[8]) a k Čechům i češtině měl vždy velmi dobrý vztah. I v této knize mluví s velkým nadšením o Janu Gebauerovi a jeho díle (152) a češtiny si všude hojně všímá. Konstatuje na př. (49), že čeština má pro svůj intensivnější samohláskový vývoj více homonym než ostatní slovanské jazyky; neopomine také mezi slovy individuálně vytvořenými uvést Čapkova robota (105) atd.

Ale jednu závažnou vadu má tento bohatý materiál: je to leckde čeština zastaralých slovníků, slovníku Kottova, Sterzingerova, Herzerova (a bohužel i Bogatyrevova), nikoli čeština dnešní, živá. Slova a významy dnešní i zcela zastaralé se kladou vedle sebe beze všeho rozlišení. Se stanoviska odborně jazykovědného by to snad takovým [177]nedostatkem nebylo, ale má-li být kniha zároveň pro studenty poučením o dnešní češtině, zavádí je výklad, že Češi říkají okamžiku mih (99), veslové lopatce pero (60), rozmaru příchuť (11), ptačímu zobáku pysk (70), epilepsii boží moc (53), že ‚býti mrtev‘ se říká pásti kohoutky (53), že je vedle podezřívavý také podezřivý (139), vedle petržel i petružel a petružlen (113), že chopiti znamená ‚pochopiti‘ (12), žíti vedle ‚býti na živu‘ a ‚kositi‘ též ‚kousati‘ (49) atd.

Zdůrazňuji: nic z toho není vymyšleno, všechno se v slovnících najde. Něco v Příručním slovníku mezi výrazy zastaralými (pysk, příchuť) nebo ojedinělými (pásti kohoutky); za jinými slovy musíme jít do Jungmanna (ten ze Zlobického uvádí mih a pero), někdy do Gebauerova Slovníku staročeského (žíti je u Husa) nebo do nářečí a do slovenštiny (petružlen) — ale nová čeština to není.

Zajímavým příkladem slova typicky slovníkového je slovo krůna. Na str. 122 se ve výčtu podob, kterých ve slovanských jazycích nabylo latinské corona, uvádí také české krůna, prý přejaté z němčiny. — To vše má Bulachovskij z Bernekrova slovníku (I, 574). Do toho se pak česká krůna dostala mechanickou excerpcí ze slovníku Jungmannova. Tam skutečně heslo krůna je s výkladem „koruna, Krone“. Jenže je u toho poznámka illyr. (t. j. jihoslovanské) a citát z Jungmannovy Slovesnosti. V té si ono místo pohodlně najdeme. Je v Hankově překladu kosovského eposu, a to ve verši „Care Lazo, srbská krůno zlatá“; a k tomu je pod čarou poznámka: „krůna místo koruna ze srbského kvůli verši vzato“. — Tedy hapaxlegomenon, autorem přímo označené jako cizojazyčný citát. A hle, po 135 letech vystupuje ještě jako složka nové češtiny. —

Zato bylo možno ke slovu hluk ‚tlupa‘ (zde správně označenému za staročeské) poznamenat, že žije ještě v novočeském deminutivu hlouček (64). — Ke slovu prohnaný, které autor uvádí (15) jako slovo s nápadnou změnou významovou, je třeba říci, že je to kalk z německého durchtrieben a v němčině že základní význam, z něhož si odvodíme význam dnešní, je ‚proniknutý zkušenostmi, zcestovalý‘.

Skutečných omylů není mnoho: — Brada prý znamená jenom část těla, nikoli také vousy na bradě (20), vskutku jsou v češtině významy oba. — Slovo konopka se prý lidovou etymologií změnilo na konipásek (173), ale konopka a konipásek jsou dva ptáci zcela rozdílní (konopka: Carduelis cannabina, rusky konopljanka; konipásek: Motacilla, rus. trjasoguzka) a obě jména jsou vedle sebe již od nejstarších dob; Klaret uvádí jednak konopník, konopníček, jednak konipas („circa greges videtur“ — spatřuje se v blízkosti stád —, říká o něm Fysiologiář).

A nyní už jenom stručně o některých etymologických výkladech cizích slov:

— Řecké elefas (115) pochází prý ze sanskrtského ibhas a při průchodu arabštinou bylo rozšířeno o člen al. Ale slovo elefas je už u Hérodota a bylo tedy přejato dávno před dobou, kdy Arabové prostředkovali mezi Indií a Evropou; ostatně jde spíše o slovo egyptské (jež Bulachovskij rovněž připomíná).

— Latinské asinus (115) je prý převzato z řeckého onos. To však je hláskově nemožné; oba jazyky převzaly toto slovo přes illyrštinu z maloasijského *os(o)nos.

Trapeza (71) prý ‚třínohý stůl‘. Původní podobou je tetrapedza s významem ‚čtyřnohý‘ (pedza není ovšem řecky ‚noha‘, pedzos je ‚pěší‘).

— U jména lva (115) se uvádí, že je Slované převzali přímo od Řeků a že gotský tvar by zněl *liwa. Ale tento tvar se rekonstruoval jen proto, aby bylo možno vysvětlit slovo slovanské jako přejaté z germánštiny. V. Kiparsky, Die gemeinslavischen Lehnwӧrter aus dem Germanischen (1934) 275, pokládá pramen slovanského jména lva za neurčitelný. Intervokalické v by tuším svědčilo přece jen pro prostřednictví germánské.

— Němci vedli boj proti cizím slovům pod hesly Verdeutschung a Entfälschung (ustranenije ložnogo) (132). — Nejde však o Entfälschung, nýbrž o Entwelschung, t.j. odstranění [178]toho, čemu Němci říkali welschen, „in seine Sprache viele entbehrliche Fremdwӧrter einmengen“ (Duden).

Basta (112) se vykládá jako tvar italského adjektiva basto ‚plný‘. Zpravidla se pokládá za tvar slovesa bastare ‚stačiti‘ (event. za tvar příbuzného slovesa španělského).

— Ruské rozan, klapan, lokon (123) zachycují podle autora podoby německých plurálů: Rosen, Klappen, Locken. — Je to však spíše z nařečních a starších singulárových podob na -en, jako je to v českých slovech plotna (něm. Platte, bavorsky plattn; srovnej i maďarské přejetí platnyi), lokna, flétna, halapartna.

— Německé Johannisbeere (11) se označuje za název legendárního původu. Skutečnost je mnohem prostší; rybíz dozrává kolem sv. Jana (24. VI.) stejně s českými třešněmi janovkami (podobně zrají hrušky Jakubky okolo sv. Jakuba, václavky okolo svátku sv. Václava).

— „Italské calesse (117) vzniklo ze slov. kolesa, proniklo pak zpět do polského kolasa a ruského koljaska.“ Přechod italského slova do polštiny není historicky podložen a bude lépe předpokládat jenom postup jednosměrný. Z ruštiny vzala polština své kolasa (Brückner); z polštiny (ev. češtiny) čerpala němčina a odtud se slovo rozšířilo do jazyků románských.

Bulachovského kniha přináší mnoho věcí velmi hodnotných; svůj úkol vysokoškolské příručky splní nepochybně dobře i naší škole podstatně prospěje. Vadí však malá systematičnost, což ovšem souvisí s celkovou nepropracovaností lexikologie a sémantiky, kde je třeba mnoho věcí propracovávat. Autoru se také vždy nepodařilo překonat nebezpečí, jež s sebou vždy přináší nahromadění jazykového materiálu tak různorodého.


[1] L. A. Bulachovskij, Vvedenije v jazykoznanije II, Moskva, Učpedgiz 1953, 178 str. — I. díl, vyšlý v r. 1952, jehož autorem je A. S. Čikobava, vyšel zatím — v témže roce 1953 — v 2. opraveném vydání; srov. o něm v Slově a slovesnosti 14, 1953, 140 n.

[2] Kniha je v sovětském odborném tisku recensována, srov. zejm. v časopise Voprosy jazykoznanija, 1954, 1, s. 146—156.

[3] Jako ukrajinistu může nám jej představit zvláště jím redigovaná souborná dvousvazková mluvnice současné spisovné ukrajinštiny (Kurs sučasnoji ukrajinskoji literaturnoji movy, Kijiv 1951), v níž je autorova zejména podstatná část skladby.

[4] Prvně vyšel Kurs v r. 1935 a Kommentarij v r. 1937; nyní už oba svazky ve 4. vydání r. 1953.

[5] Srov. aspoň jeho stať O nekotorych voprosach i zadačach sravniteľno-istoričeskogo izučenija slavjanskich jazykov, přeloženou u nás s názvem Některé otázky a úkoly historickosrovnávacího studia slovanských jazyků v časopise Sovětská věda — Jazykověda 1, 1951, seš. 3—4, s. 31—38.

[6] Podrobný obsah Bulachovského knihy přinesla Sovětská věda — Jazykověda 4, 1954, s. 74—77. Proto jej zde neopakujeme, stejně jako pomíjíme podrobnosti uvedené již v této recensi J. Horeckým.

[7] Autor uvádí pro to velmi zajímavý příklad: vnuk se anglicky jmenuje grandson („velký syn“), pravnuk greatgrandson („velkovelký syn“), kdežto francouzsky je vnuk petit-fils („malý syn“), pravnuk pak arrière-petit-fils („zadní malý syn“).

[8] I nově se k ní vrací studií Akcentologičeskij kommentarij k češskomu jazyku, jejíž první svazek vyšel v publikacích kyjevské university r. 1953.

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 4, pp. 173-178

Previous Jaroslav Popela: Nové významné dílo české lexikografie

Next Karel Ohnesorg: Polská práce o vývoji dětské řeči