Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Odborný styl

Milan Jelínek

[Articles]

(pdf)

-

Poměr mezi spisovným jazykem a odborným stylem vyplývá z různého směru a stupně abstrakce, kterou k pojetí spisovného jazyka a jeho stylů docházíme. Spisovný jazyk jako soustava prostředků lexikálních a gramatických abstrahuje od jedinečných spisovných projevů, v nichž se neustále konkretisuje. Základní funkci jazyka jako zobecněného systému podává Stalinovo vymezení, že „jazyk je prostředek, nástroj, jímž se lidé navzájem dorozumívají, sdělují si své myšlenky a dosahují vzájemného dorozumění“.[1] Tato definice zahrnuje v sobě abstrakci od nekonečné rozmanitosti lidské činnosti, za níž konkrétní jazykové projevy probíhají a která má rozhodující vliv na výběr výrazových prostředků. Právě pro svou zobecněnou povahu může jazykový systém „zaznamenávat a upevňovat ve slovech, slovních spojeních a větách výsledky činnosti myšlení, úspěchy poznávací činnosti člověka a umožňovat … výměnu myšlenek v lidské společnosti“.[2]

Různý směr a stupeň abstrakce vede uvnitř jazykové soustavy k pojetí slovní zásoby a gramatické stavby jazyka. V nauce o slovní zásobě neboli v lexikologii zachycujeme významové jádro společné neomezenému počtu případů konkrétního užití slova nebo sousloví v jazykových projevech, od nichž abstrahujeme. Takto zobecněný význam slova nebo sousloví řadí se do lexikálního systému jazyka, a jak říká V. Mathesius, „právě touto svou zásadní obecností umožňuje …, aby se téhož pojmenování mohlo užít o věci, kterou znamená, v nejrůznějších situacích a souvislostech“.[3] Jiným směrem probíhá abstrakce, jejímž výsledkem je poznání gramatické stavby jazyka. Mluvnice abstrahuje od věcného významu slov, slovních spojení a vět a zjišťuje podle formulace Stalinovy „to obecné, co je základem změn slov a spojování slov ve větách“.[4] S jiným směrem abstrakce pak souvisí i její vyšší stupeň. Proto je tvaroslovná a skladební soustava jazyka daleko obecnější než soustava lexikální.

Přes různý směr a stupeň abstrakce vyznačuje se gramatická i lexikální soustava tou společnou vlastností, že nepřihlíží ani k objektivním, ani k subjektivním činitelům jazykového projevu. Proto lze u jazykového systému mluvit jen o jeho zobecněné funkci jako nástroje myšlení a dorozumění.

Představuje tedy krajní pól zobecnění lexikální a gramatická soustava jazyka. Na protilehlém pólu leží jedinečný projev, v němž se ty nebo ony lexikální a gramatické prostředky potřebné k danému sdělení konkretisují. Oba póly pak tvoří dialektickou jednotu jedinečnosti a obecnosti. Výběr výrazových prostředků pro jedinečný projev provádí mluvčí (pisatel) ze slovní zásoby a gramatické stavby jazyka, která je v jeho jazykovém povědomí. Aby dosáhl zamýšleného dorozumívacího cíle, musí podřídit výběr výrazových prostředků svému konkrétnímu sdělovacímu záměru a musí zvolit takové výrazové prostředky, které jsou srozumitelné pro předpokládané posluchačské (čtenářské) prostředí. Působí tedy na výběr výrazových prostředků při jedinečném projevu jak činitel subjektivní, tak i objektivní. Přitom právo původce projevu na stylistickou osobitost záleží v právu volby toho nebo onoho výrazového prostředku z několikanásobného výběrového výraziva vyhovujícího daným objektivním činitelům. Uplatňuje se tedy subjektivní činitel v jedinečném projevu různou měrou, [26]a to v závislosti na druhu vykonávané činnosti a na jejím prostředí. Nejmenší možnosti subjektivního výběru poskytuje odborná činnost (v ní zejména oblast úřední), největší pak literární činnost umělecká.

Můžeme si to ukázat na dvou příkladech. Jako první nám poslouží souvětí vymezující termín parasympatholytika z teoretické práce o syntetických léčivech: „Parasympatholytiky rozumíme látky, které mají schopnost rušit nebo inhibovat fysiologické účinky parasympathomimetik, t. j. acetylcholinu a látek podobných vlastností.“[5] Subjektivní možnost výběru lexikálních prostředků je zde silně omezena závazností odborné terminologie, neboť jde o jazykový projev v oblasti teoretické chemie. Osobitost stylu uvedeného odborného projevu je podmíněna jen možností výběru těch slov, která jsou netermínové povahy (parasympatholytiky rozumíme látky // p-a jsou látky a pod.), a především možností výběru syntaktických synonym (na př. které mají // mající), ale i zde je výběr vázán jistými tendencemi odborného vyjadřování (na př. právem dali autoři přednost slovesně jmennému spojení mají schopnost před slovesem mohou).

Srovnejme co do subjektivních možností výběru s tímto odborným projevem výňatek z Olbrachtovy Anny proletářky: „To pochoduje ulicí za rudým praporem proletářský Žižkov. A s Žižkovem Karlín a Libeň a Holešovice a Vysočany. Tisícihlavá masa valící se městem. Přísná a mlčenlivá.“[6] Subjektivní možnosti výběru realisované autorem jsou zde tak zřejmé, že je není třeba ani rozebírat.

Abstrahujeme-li od původce projevu jako slohotvorného činitele, docházíme k pojetí stylu spisovného jazyka. Důležitý je poznatek, že provádíme abstrakci z jedinečných projevů, ovšem nikoli abstrakci krajní, konečnou, jak je tomu při pojetí spisovného jazyka, nýbrž abstrakci dílčí. Nepřihlížíme sice stejně jako při zobecňování, které vede k pojetí spisovného jazyka, k subjektivnímu slohotvornému činiteli, ale na rozdíl od abstrakce konečné zjišťujeme závislost užití daných výrazových prostředků na dorozumívacích potřebách určité oblasti lidské činnosti a jejího prostředí.[7] Při tom danou oblast lidské činnosti, za které projevy probíhají, pojímáme zobecněně, ale nikoli v krajním zobecnění, kterým dospíváme ke zjištění nejobecnější funkce jazyka: sloužit jako nástroj myšlení a dorozumění. Protože styl spisovného jazyka abstrahuje od původce jazykového projevu, zůstávají zde mimo oblast zkoumání stylistické jevy individuální, podmíněné subjektivním činitelem. Uplatňuje se tedy styl konkrétního projevu v rámci stylu spisovného jazyka.

Tyto teoretické úvahy nám pomohou při vypracování zásad stylistické kritiky, neboť volnost původce projevu při výběru výrazových prostředků je omezena tendencemi daného stylu spisovného jazyka, jinými slovy, původce projevu má volný výběr jen v mezích tendencí určité stylistické oblasti. Můžeme tedy říci, že stylistická osobitost je omezena funkční vhodností, a překročí-li ji, pociťujeme ji jako stylistickou neobratnost.

Tak na př. v odborně zaměřené příručce o včelařství čteme toto vysvětlení výrazu brtník: „Výraz »brtník« je znám každému, i nevčelaři. Byl to včelař starého vydání, který sloužil tehdejším pánům … a zabýval se v lesích včelařením, které ovšem bylo více méně okrádáním včel o med a voští.“ Hovorové stylistické zabarvení tohoto projevu (včelař starého vydání, včelaření, více méně okrádání včel; opakované vztažné zájmeno který) je v rozporu s jeho odborným zaměřením. (Srov. Včelařství, Praha 1953.)

Existencí stylu spisovného jazyka je podmíněna existence stylové vrstvy, [27]a to nejen geneticky, nýbrž i funkčně jako výrazivo typické pro realisaci výběrové tendence dané stylistické oblasti. Proto nelze řadit „stylovou vrstvu“ vedle „stylu konkrétního jazykového projevu“ a vedle „slohového typu“ (= stylu spisovného jazyka) jako třetí „základní pojem stylistiky“, jak to činí ve svém jinak podnětném článku L. Doležel.[8]

Při úvahách o různém směru a stupni abstrakce, kterou dospíváme na jedné straně k pojetí soustavy spisovného jazyka a na straně druhé k pojetí stylu spisovného jazyka, mluvili jsme o závislosti výběru výrazových prostředků na dorozumívacích potřebách určité oblasti a určitého prostředí lidské činnosti, které daný styl slouží. Možnost výběru výrazových prostředků je ovšem dána existencí soustavy výrazových prostředků, tedy existencí systému spisovného jazyka. Z toho vyplývá, že abstrakce, která vede k pojetí spisovného jazyka, předchází abstrakci, kterou dospíváme k pojetí stylu spisovného jazyka, třebaže u spisovného jazyka jde o abstrakci krajní, konečnou. Existence spisovného jazyka jako nevyčerpatelného zdroje výběrových prostředků pro styly spisovného jazyka a v rámci jednotlivých stylů pro jedinečné jazykové projevy je vlastně podmínkou jednotnosti jazyka pro celou společnost. Čím bohatší má spisovný jazyk slovní zásobu a čím rozvitější je jeho gramatická stavba, tím větší výběrové možnosti poskytuje. Souvisí tedy velmi úzce rozvitost spisovného jazyka s rozvojem výběrových tendencí jeho stylů.

Pokud jde o výběr výrazových prostředků, nutno pod tímto termínem rozumět nejen výběr prostředků lexikálních (slov a sousloví), nýbrž i prostředků gramatických, které se ovšem mohou pro svou abstraktnější povahu konkretisovat jen na výrazivu lexikálním, jehož výběr provedl původce projevu ve shodě se svými sdělovacími potřebami. Je tedy i gramatické zpracování projevu vlastně výběr mluvnických prostředků z rozvité gramatické stavby spisovného jazyka.[9]

Z gramatických disciplin poskytuje bohaté výběrové možnosti soustava prostředků syntaktických, v daleko menší míře pak slovotvorných, kdežto možnosti výběru v hláskosloví a tvarosloví jsou celkem nepatrné. Leží tedy těžiště slohotvorné činnosti ve výběru výrazových prostředků lexikálních a syntaktických.[10] I gramatické prostředky, které se nabízejí k výběru, lze označovat jako prostředky synonymní neboli souznačné, třebaže dosud bylo běžné mluvit jen o synonymech lexikálních.[11]

Ukažme si syntaktickou synonymiku a možnost jejího využívání na jedné větě z odborného projevu: „Výlomem podzemní prostory je část horninového masivu, ležící nad vylámanou dutinou, zbavena přirozené opory.“[12] Vedle instr. sg. dějového substantiva výlom nabízejí se k výběru předložkové výrazy s týmž substantivem po výlomu, následkem výlomu a podmínková vedlejší věta vylomí-li se, jestliže se vylomí, jsou-li vylomeny atd. Přívlastek vyjádřený rozvitým adjektivisovaným participiem ležící nad vylámanou dutinou je možno zaměnit syntakticky souznačnou vztažnou větou která // kniž. jež leží nad vylámanou dutinou. V sy[28]nonymickém rozboru skladební stránky naší věty bychom mohli pokračovat, ale i tak uvedené výběrové možnosti svědčí o velikém významu syntaktické synonymiky pro výstavbu konkrétního projevu. Zároveň nám rozbor syntaktických synonym v tomto případě ukazuje tendenci odborného projevu k co největší hutnosti.

Otázka tvoření výrazových prostředků nových není při slohotvorné činnosti zdaleka rovnocenná, jak na to upozorňuje akad. Trávníček, s otázkou výběru výrazových prostředků hotových a do důsledků domyšleno, jde zde vlastně také o výběr mezi neustáleným pojmenováním několikaslovným, které vysvětluje nebo charakterisuje daný obsah a pojmenováním nově utvořeným, které zachycuje pojem v jednoslovném nebo několikaslovném výrazu. A také tvoření nového výraziva předpokládá existenci spisovného jazyka, neboť nová slova a sousloví se tvoří nejčastěji z lexikálních prvků již existujících ve spisovném jazyce, zařazují se do běžných gramatických kategorií a odvozují se běžnými slovotvornými příponami (na př. termín organisace okruhová a republiková, vhodně doporučený Naší řečí, obsahuje adjektiva tvořená od běžných substantiv okruh a republika běžnou příponou -ová).[13]

 

Mezi styly spisovného jazyka je nejvíce vyhraněn styl odborný. Jeho úkolem je sloužit dorozumění v oblasti vědy, politiky a techniky, tedy v té oblasti lidské činnosti, která si vyžaduje předběžné odborné průpravy. Vzájemný poměr mezi vědou na jedné straně a politikou a technikou na straně druhé lze vystihnout vymezením, že věda je lidská činnost zkoumající a objevující objektivní zákony přírodního a společenského dění, kdežto politika a technika činnost využívající objevených zákonů ve prospěch některé společenské třídy (za společenského řádu třídního) nebo ve prospěch celé společnosti (za společenského zřízení socialistického).[14] Rozmanitosti přírodního a společenského dění odpovídá rozmanitost vědeckých oborů a nemenší rozmanitost oblastí lidské práce, které využívají poznatků v zájmu společnosti a usilují využitím poznaných objektivních zákonů změnit přírodu i společnost. Při zjišťování charakteristických vlastností odborného stylu a jejich závislosti na dorozumívacích potřebách odborné činnosti nemůžeme ovšem přihlížet k této rozmanitosti vědeckých, politických a technických oborů, nýbrž pojímáme odbornou činnost v její zobecněné jednotě. V rámci odborného stylu lze sice mluvit o stylech jednotlivých vědeckých, politických a technických oblastí, ale společné tendence výběru prostředků lexikálních i gramatických u všech těchto stylů nás opravňují k pojetí stylu odborného jako obecnější stylistické kategorie.

V rámci odborného stylu lze ve shodě s rozlišováním činnosti na odborně teoretickou a odborně praktickou rozlišovat odborný styl vědecký a praktický.[15] Můžeme se zde opřít o starší práce akad. Havránka, který nahradil své původní rozlišení t. zv. „funkčního jazyka (= stylu) pracovního (věcného)“ a „funkčního jazyka (= stylu) vědeckého“ jako dvou samostatných funkčních stylů[16] novým pojetím jejich obecnější, ale vnitřně diferencované jednoty.[17]

[29]Výsledky odborné činnosti se zachycují nejčastěji písemnou formou, i odborné přednášky předpokládají většinou předběžné písemné zpracování nebo alespoň předběžné studium psaného odborného materiálu. I přednáška, která není písemně předem připravena, opírá se o psané vzory a zpravidla se ničím podstatným neliší od přednášky připravené písemně. Svědčí o tom také ta skutečnost, že proslovené přednášky, referáty i uceleně vybudované diskusní příspěvky lze téměř bez snížení míry srozumitelnosti podat v podobě psané.

Po stránce lexikální si jak odborné projevy psané, tak i mluvené vyžadují toho, aby původce projevu přesně užíval ustálené odborné terminologie. Odchylky od běžné terminologické soustavy, pokud na ně původce projevu zvlášť neupozorňuje, snižují srozumitelnost stejně v projevu psaném jako mluveném.

Celkem bezvýznamná je pro charakteristiku odborného stylu ta skutečnost, že mluvené odborné projevy poskytují původci projevu větší možnost užívat lexikálních a také gramatických prostředků obracejících se přímo k posluchači (na př. soudruzi a soudružky, vážení přátelé; dovolte, abych vás seznámil s výsledky své práce; sledujte, prosím, výrobní postup podle tohoto diagramu a pod.).

Jisté rozdíly lze sice zjistit mezi odborným projevem psaným a mluveným v syntaktické stavbě, ale i tyto rozdíly nejsou tak výrazné, abychom se museli vzdát stylistické kategorie jednotného stylu odborného. Je nesporné, že mluvené odborné projevy mají tendenci osamostatňovat větné a souvětné celky, jejichž myšlenkový obsah je jen ve volném vztahu k myšlenkovému obsahu větných a souvětných celků jiných, kdežto psané odborné projevy rády spojují do složitých souvětných celků i myšlenkové obsahy volně souvisící.

Tendence psaných odborných projevů k syntaktické složitosti projevuje se i v učebnicích, v nichž je nutno při výběru syntaktických synonym ve zvýšené míře přihlížet k prostředí, jemuž je projev určen. Můžeme uvést větu ze školní učebnice logiky:

„Tak máme-li zdůvodnit thesi, že na vrcholu vyšší hory se bude voda vařit při nižší teplotě než na úpatí, můžeme to sice učinit přímým odkazem ke skutečnosti, t. j. vyšplhat se na vrchol hory a pozorovat, kdy tam dojde k varu vody, ale takového zdůvodnění není třeba, uvedeme-li jako důvod vědecký zákon (poučku), který vysvětluje závislost bodu varu na tlaku vzduchu.“[18]

Tohoto složitého souvětí by sotva mohl užít učitel, který by vykládal žákům o významu vědeckých zákonů pro zdůvodňování myšlenek. Rozčlenění souvětí na tři samostatné větné celky by zajisté usnadnilo žákům pochopení uvedeného příkladu. Celý projev by pak zněl takto:

„Tak na příklad máme zdůvodnit thesi, že na vrcholu vyšší hory vře voda při nižší teplotě než na úpatí. Můžeme to učinit přímým odkazem ke skutečnosti, t. j. vyšplhat se na vrchol hory a pozorovat, kdy tam dojde k varu vody. Takového zdůvodnění však není třeba, uvedeme-li jako důvod vědecký zákon (poučku), který vysvětluje závislost bodu varu na tlaku vzduchu.“

Mimo to mívají mluvené odborné projevy tendenci užívat větných celků „orientačního rázu“, kdežto projevy psané mohou obsahovou sounáležitost naznačit grafickou úpravou (nadpisy, členěním na odstavce a paragrafy, odlišným druhem písma atd.)[19] Můžeme si to ukázat na jednom z mluvených projevů akad. Zd. Nejedlého. Aby vymezil počátek nového tematu (význam jiráskovské akce pro dnešní dobu), navazujícího na tema předcházející (význam Jiráskova díla v minulosti), užívá „ori[30]entační“ tázací věty: „Co znamená dnes jiráskovská akce, jak ji prohlásil president republiky?“ Po otázce následuje hned odpověď: „Dnes vyzvedáme to, co zde bylo řečeno jako historická analysa. Prohlašujeme to programově.“[20]

Jak odborné projevy psané, tak i mluvené vyznačují se společnou skladební tendencí vyjadřovat složitost myšlenky pokud možná i složitostí syntaktickou. Touto skladební tendencí se mluvené odborné projevy výrazně liší od projevů hovorových. Zvláště je třeba odlišovat hovorový dialog s odborným tematem od odborné diskuse. Ta si zachovává podstatné znaky stylu odborného, tedy především je pro ni závazná odborná terminologie daného oboru a za druhé u ní proniká tendence k syntaktické složitosti. Přitom jednotlivé diskusní příspěvky nejsou zpravidla jednovětnými nebo několikavětnými konversačními replikami, spjatými často s předcházející replikou mimo obsahovou souvislost i výpustkou těch výrazových prostředků, které by se opakovaly. Diskusní projevy mají povahu více méně ucelených jazykových projevů, které sice po stránce obsahové těsněji nebo volněji souvisí s tematem diskuse, ale vedle stanoviska k obsahu jiného projevu přinášejí a odůvodňují i vlastní řešení nějaké dílčí otázky nebo celého problému. Svou obsahovou a formální uceleností podávají svědectví o silném vlivu vlastností psané podoby jazyka na odborné projevy mluvené.[21]

V souvislosti s převahou psaných odborných projevů a s jejich vlivem na odborné projevy mluvené nutno se zmínit o politických projevech, které nesporně patří do odborného stylu, ale nikoli v celém svém rozsahu. Některé psané politické projevy mají po stránce terminologické a syntaktické vlastnosti odborného stylu, jiné se pro své výrazné zaměření na všeobecnou srozumitelnost a agitační účinnost řadí na okraj odborného stylu do stylu odborně popularisačního nebo přecházejí do stylu publicistického. Také mluvené politické projevy nelze pro jejich různorodost vměstnat do jedné stylistické oblasti. Některé náleží pro svou terminologickou přesnost a syntaktickou složitost do odborného stylu, jiné se svou tendencí k vysvětlování i základních společenskovědních termínů a k užívání jednodušší syntaktické stavby zařazují do stylu odborně popularisačního. Přibývá-li v nich prvků agitačně účinných, které spojují sdělení obsahu s přesvědčováním a získáváním čtenáře, nabývají politické projevy vlastností stylu publicistického.[22]

Závěrem úvah o vlastnostech psané a mluvené podoby odborného stylu je třeba probrat otázku, která je sice společná pro všechny psané projevy, ale v odborném stylu má zvláštní důležitost. Jde o zřetelné rozložení členů věty ve větném celku. Je to otázka stylistická, neboť původce projevu se vlastně rozhoduje mezi několika slovoslednými synonymy. V odborných projevech psaných má otázka zřetelného rozložení větných členů důležitost tím větší, že odborný styl tíhne k složité větné stavbě, daleko složitější než ve stylech jiných, a že hranice mezi větnými členy nelze pro psanou podobu projevů naznačit prostředky jazyka mluveného.

Tak na př. při zběžném čtení vede nevhodné rozložení větných členů k jejich nesprávnému spojování v této větě: „Pro vývoj vojenské kartografie habsburské monarchie mělo veliký význam převzetí Napoleonem založeného zeměpisného ústavu … v Miláně, k němuž došlo r. 1814.“[23]

[31]Jaké jsou specifické vlastnosti odborného stylu? Odpověď najdeme zajisté rozborem konkrétních odborných projevů, ale při vymezování nám pomůže rozbor charakteristických vlastností vědecké, politické a technické činnosti jako základního slohotvorného činitele. Je totiž nesporné, že si vlastnosti činnosti samé vyžadují i odpovídajících vlastností příslušného stylu spisovného jazyka.

Přesnosti odborné práce musí sloužit i přesný dorozumívací nástroj. Bez přesného sdělování často vysoce abstraktních obsahů by nebyla odborná práce teoretická ani praktická vůbec možná. Mohlo by se namítnout, že přesnost vyjadřování vyžadujeme ode všech projevů, nejen od projevů odborných. Ale v odborném stylu jde o plnou realisaci vyjadřovacího záměru pisatele a o naprosto adekvátní porozumění sdělovanému obsahu čtenářem. Sebemenší úchylka od tohoto požadavku znamená nejen stylistickou chybu, nýbrž často i chybu věcnou. Kromě toho nutno zdůraznit, že odborný styl dosahuje přesnosti přes svou tendenci k co nejhutnějšímu vyjádření a že právě různá míra výrazové hutnosti při zachovávání přesnosti projevu je měřítkem jeho odborné povahy (po případě kriteriem pro označení projevu jako odborně popularisačního).

Jako příklad vyjadřovací hutnosti, která zároveň slouží přesnosti projevu, uvedu krátký výňatek z vědecké knihy věnované otázkám léčení prudkého krvácení: „Při použití krve s citrátem sodným vzniká vasokonstrikce v malém oběhu a deprese srdeční činnosti … Při intraarteriální transfusi je filtrace citrátu zvýšena a jeho koncentrace v krvi i vliv na plicní řečiště a srdce menší.“[24] V odborně popularisačním projevu by byl uvedený výňatek nemožný, protože čtenář nezná většinu termínů, kterých autoři knihy užili (citrát sodný, vasokonstrikce, malý oběh, deprese srdeční činnosti atd.). Mimo to by odborně popularisační projev tíhl ke slovesnému nebo alespoň slovesně jmennému vyjádření místo předložkových pádů dějových substantiv (při použití krve použijeme-li krve, při intraarteriální transfusi provedeme-li transfusi z žíly dárce krve do žíly příjemce).

Jakými prostředky dosahuje odborný styl své přesnosti spjaté s výrazovou hutností? Je-li těžiště stylistického výběru ve slovní zásobě a skladbě, pak také hutná přesnost odborných projevů je výsledkem jistých tendencí při výběru prostředků lexikálních a syntaktických.

Charakteristickou slovníkovou vrstvou sloužící hutné přesnosti odborného stylu je terminologie, která je sice rozrůzněna podle jednotlivých odborných oblastí, ale své základní vlastnosti má ve všech oborech shodné. Při zkoumání odborného stylu nemáme na mysli terminologii toho nebo onoho vědního, politického nebo technického oboru, nýbrž terminologii jako zobecněnou soustavu lexikálních prostředků jmenujících jednoznačně a ustáleně pojmy, k nimž věda poznáváním objektivní skutečnosti dospěla. Závaznost užívání termínů v odborných projevech se projevuje v tom, že odborný styl nepřipouští záměnu termínu lexikálním prvkem neterminologické povahy. Jen v případech rušivého opakování termínu, zejména několikaslovného, klade se pro stylistickou disimilaci termín neúplný nebo termín nadřazený často s odkazovacím zájmenem a někdy i s významově omezovacím adjektivem.

Pro opakování jen části terminologického sousloví lze uvést namátkou tento příklad: Mendělejevova periodická tabulka prvků // periodická tabulka prvků // periodická tabulka // Mendělejevova tabulka // tabulka.[25] Užití termínu nadřazeného s odkazovacím zájmem ilustruje tento příklad: „Staré rostlináře nazývají Eryngium mačka nebo kotvicě Bylina ta byla nazývána tak proto, že se její okolíky … lehce zabodnou do čehokoli …“[26]

[32]Rozborem odborného stylu zjišťujeme, že poměrný počet termínů vzhledem k výrazivu neterminologickému závisí nejen na obsahu projevu, nýbrž i na zřeteli k odborné vyspělosti předpokládaného čtenářského prostředí. Čím vyšší je odborná vyspělost prostředí, jemuž je daný projev určen, tím zhuštěněji lze podat projev, protože autor může u svých čtenářů předpokládat znalost termínů. Určení projevu čtenářům s nižší odbornou vyspělostí nebo čtenářům bez odborné průpravy nutí původce projevu nejprve vymezovat termíny, ve kterých jsou již uloženy výsledky odborné poznávací činnosti. Po stránce stylistické jde tedy o to, zdali se autor, přihlížeje k odborné vyspělosti prostředí, rozhodne pro užití vysvětlovacího synonyma, obyčejně několikaslovného, ba i větného a souvětného (na př. největší výchylka z rovnovážné polohy), či uvede-li při prvním užití termínu ve vztah totožnosti synonymum terminologické a vysvětlovací (největší výchylka z rovnovážné polohy je amplituda kmitu), či užije-li jen termínu, aniž jej vymezuje vysvětlovacími synonymy (amplituda kmitu // rozkmit).

Jaké vlastnosti mají termíny jako výběrové prostředky charakteristické pro odborný styl? Aby sloužily hutné přesnosti odborných projevů, musí být především jednoznačné, a to i mimo kontext. Této vlastnosti odborných termínů se dosahuje přesným vymezováním jejich obsahu a uplatňováním zásady zvláštního pojmenování pro každý pojem. Brání se tedy odborná terminologie uvnitř téže odborné oblasti nejen proti mnohovýznamovosti slova, ale i proti souznačnosti, třebaže synonymičnost termínu není pro odborný styl tak rušivá jako polysémantismus (na. př. lze připustit synonymní dvojici termínů styl//sloh, ale nutno usilovat o jednotné vymezení tohoto pojmu).

Dalším znakem termínu je jeho ustálenost, která vzniká terminologisací jednoho výrazového prostředku, obyčejně toho nejvhodnějšího, z původní synonymní dvojice nebo řady. Existuje-li v některém vědním, politickém nebo technickém oboru neustálená terminologie, to jest užívá-li jedna skupina odborníků některého termínu v jiném významu než skupina druhá (na př. ve stylistické terminologii se různě chápe termín slohové druhy) nebo existují-li vedle sebe významově totožná synonyma, z nichž jedněch užívají jedni odborníci a druhých odborníci jiní (srov. gramatická terminologická synonyma větný člen několikanásobný//rozšířený), pak nejednotnost terminologie překáží vzájemné výměně názorů, vzájemnému porozumění a tím i rozvoji dané odborné oblasti. Je tedy boj za jednotnost terminologie zároveň bojem za vytvoření základních předpokladů pro rozvoj odborné činnosti.[27]

Při ustalování termínů nutno dbát toho, aby se nové termíny dobře zařazovaly do terminologické soustavy dané odborné oblasti, neboť tvoří-li pevný systém, je možno je lépe zvládnout. Mimo to systémovost odborné terminologie napomáhá tvoření nových termínů pro nové pojmy.[28]

Přesnost odborného stylu se projevuje nejen ve stránce lexikální, nýbrž i syntaktické. Tendence vybírat taková syntaktická synonyma, která vyjadřují přesně vztahy mezi pojmy a mezi myšlenkami, vede zároveň ke složitosti syntaktické stavby odborných projevů.

Přesnost pojmů, v nichž se ukládají výsledky vědecké poznávací činnosti, hledá si [33]vyjádření především v terminologisovaných jménech, a to na újmu vyjadřování slovesného. Proto se v odborných projevech často dává přednost vyjadřování slovesně jmennému, v kterém slovesný děj nabývá gramatické formy dějového substantiva (na př. řešit podat řešení; rozebrat podat rozbor, podrobit rozboru; dorozumíváme se radiovým přístrojem radiový přístroj nám slouží k dorozumění; hřídel je nevýhodně umístěn umístění hřídele je nevýhodné; kapalina se pomalu vypařuje vypařování kapaliny probíhá pomalu). Významové jádro slovesně jmenného spojení je ve jméně, kdežto sloveso má lexikální význam oslabený. O poklesu lexikálního významu slovesné složky ve slovesně jmenných spojeních svědčí poměrně malý okruh sloves, kterých se zde obvykle užívá (učinit co, provést co, podat co, vykonat co, vést k čemu, sloužit k čemu a j.), a schopnost těchto sloves vstupovat do slovních spojení více méně fraseologické povahy s velkým počtem dějových substantiv. Je-li v slovesně jmenných spojeních dějové substantivum určeno přívlastkem, má často povahu obsahově bohatšího terminologisovaného pojmenování, podřazeného obecnějšímu termínu substantivnímu (na př. provést spektrální analysu; odraz i lom vlnění nastává zpravidla současně).

Druhá syntaktická tendence, která přispívá k složitosti odborného stylu, záleží v hromadění rozvíjejících větných členů, a to ve shodě se složitostí vztahů mezi pojmy. Také tato tendence vede k rozhojňování dějových substantiv a adjektiv na újmu sloves. Jiné styly spisovného jazyka zde mají často místo rozvíjejícího členu synonymní vedlejší větu. Dává tedy odborný styl při výběru ze syntaktické synonymní dvojice tvořené rozvíjejícím větným členem a vedlejší větou přednost rozvíjejícímu větnému členu častěji, než je tomu v jiných stylech spisovného jazyka. Svou tendencí užívat pro vztahy mezi pojmy syntaktických prostředků uvnitř věty uvolňuje odborný styl syntaktické prostředky souvětné k vyjadřování vztahů mezi myšlenkami. Proto může zachytit vztahy mezi myšlenkami jemněji než ostatní styly spisovného jazyka.

Uvedu jako příklad souvětí z gramatické literatury (větná syntaktická synonyma k nevětným výrazům připojuji v hranatých závorkách): „I když si tu nechci dělat nároky na podání nějakého definitivního řešení /na to, že podám nějaké definitivní řešení/, neboť by to odporovalo faktu jazykového vývoje /že se jazyk vyvíjí/, domnívám se, že opravdu hojný materiál může mi poskytnout bezpečnou oporu pro zjištění /abych zjistil/ současného stavu jazyka na tomto úseku /jaký je současný stav jazyka …/ a pro stanovení /abych stanovil/ základních rysů /jaké jsou základní rysy/ tohoto dnes velmi rozšířeného a stále se šířícího způsobu tvoření nových adjektiv /tohoto způsobu tvoření nových adjektiv, který je dnes velmi rozšířen a stále se šíří/.“[29]

Složitá stavba větná i souvětná klade značný nárok na čtenáře a ještě větší na posluchače. Proto zřetel ke vnímatelskému prostředí nutí často autora k tomu, že místo nabízejícího se větného členu dá přednost vedlejší větě a že místo jednoho složitého souvětí užije dvou nebo několika větných celků. Přitom syntaktická synonyma lišící se složitostí souvětné stavby vznikají syntaktickým spojením nebo oddělením jednotlivých větných nebo souvětných celků na místech nejvolnějšího vztahu mezi myšlenkami. Odborná stylistická dovednost záleží právě v takovém výběru syntaktických synonym, aby byly na jedné straně vztahy mezi pojmy a mezi myšlenkami co nejpřesněji vyjádřeny, na straně druhé pak aby vnímatel složité souvětí s bohatě rozvitými větami zvládl.

Tak na př. byla jistě správná snaha autorů školní učebnice fysiky (pro býv. čtvrtou třídu [34]gymnasií) vytvářet větné celky co nejméně složité. Můžeme si to ukázat na jedné poučce z radiotechniky: „Dipól je laditelný otevřený kmitavý obvod, v němž vazbou s oscilátorem se indukují silné vysokofrekventní kmity. Jako celek představuje jak cívku, tak kondensátor. Střední část působí vlastně jako cívka, konce jako desky kondensátoru patřícího obvodu. Proto je indukovaný vysokofrekventní střídavý proud ve středu dipólu (v cívce kmitavého obvodu) nejsilnější a slábne směrem k oběma koncům (kondensátor kmitavého obvodu).“[30] Celou tuto poučku bylo by možno vyjádřit jedním složitým souvětím, které by však v dané učebnici nebylo výhodné: „Dipól je laditelný otevřený kmitavý obvod, v němž se vazbou s oscilátorem indukují silné vysokofrekventní kmity a který jako celek představuje jak cívku, tak kondensátor (střední část působí totiž jako cívka, konce jako desky kondensátoru), takže indukovaný vysokofrekventní střídavý proud je ve středu dipólu … nejsilnější a slábne směrem k oběma koncům …“

Hutné přesnosti odborného stylu a tím i složitosti při vyjadřování vztahů mezi pojmy slouží soustava předložek a předložkových výrazů, která je daleko bohatší než ve stylech jiných (na př. za účelem čeho, s pomocí čeho, se zřetelem k čemu, vzhledem k čemu, na základě čeho, na rozdíl od čeho atd.). Potřeba předložkových výrazů je v odborném stylu odůvodněna požadavkem přesnosti výrazových prostředků pro vztahy mezi pojmy. Soustava prostých pádů a původních předložek pro odborný styl nestačí a jejich častá mnohovýznamovost je pro odborné projevy nevýhodná.

Pro vztahy mezi myšlenkami má odborný styl bohaté syntaktické prostředky souvětné. Nacházíme v něm mimo jiné rozvinutou soustavu spojek a spojkových výrazů, z nichž některé mají výrazné knižní zabarvení (na př. spojky aniž, kdežto v postavení na počátku souvětí, jestliže ve významu zřetelovém a zřetelově odporovacím atd.; vztažná zájmena jenž, což).

S užíváním odborné terminologie a v menší míře se složitou syntaktickou stavbou souvisí i zcela úkonná omezená srozumitelnost odborného stylu. Plně srozumitelný je odborný styl dané vědecké, politické nebo technické oblasti jen pro širší nebo užší skupinu odborníků, která její terminologii alespoň pasivně ovládá. Omezenou srozumitelností odborného stylu je pak podmíněna otázka úzké odbornosti, která záleží v maximálním využití termínů. V kladném smyslu lze o úzké odbornosti mluvit při řešení nových teoretických otázek, při němž se autor musí opřít o dosavadní výsledky vědeckého bádání, uložené v odborné terminologii. Záporné povahy nabývá úzká odbornost tehdy, je-li v rozporu s odbornou úrovní předpokládaného vnímatelského prostředí nebo vzniká-li úmyslným výběrem terminologických synonym neobvyklých místo termínů běžných, zařazujících se ústrojně do příslušné terminologické soustavy. V druhém případě slouží tedy jako obranný prostředek proti záporně pojaté úzké odbornosti systémová stavba terminologie.

Odborný styl tíhne k takovému spojování slov, v kterých není význam jednotlivých prvků slovních spojení aktuálně přenesen. Proto i terminologická pojmenování, která vznikla metaforickým nebo metonymickým přenesením významu slova, pozbývají své obrazné povahy, lexikalisují se (srov. na př. silniční, elektrická síť, elektromagnetické pole, zapalovací svíčka, krevní řečiště, uhlíková kostra atd.; volt, ampét, ohm a pod.).

Při výběru výrazových prostředků se odborný styl vyhýbá lexikálním i gramatickým prvkům citově zabarveným. Přesvědčivá síla odborného stylu záleží především v logičnosti vyjadřovaných myšlenek, nikoli v působení na cit vnímatele. Významová aktualisace a citové zabarvování projevu se uplatňuje ve větší [35]míře jen v politických projevech, které pro svou přesvědčovací a získávací funkci tvoří plynulý přechod od odborného stylu ke stylu publicistickému.

Pro odborné projevy je charakteristická obsahová sevřenost skladebních útvarů vyšších než věta a souvětí (skladebních útvarů nadvětních). Touto svou obsahovou sevřeností, která je ve shodě s těsnou vzájemnou souvislostí myšlenkových celků, předčí odborný styl jiné styly spisovného jazyka. S větší obsahovou skloubeností nadvětních skladebních útvarů souvisí i jejich přesnější a přehlednější vnitřní uspořádání a vnější rozhraničení, které je v psaných projevech zdůrazněno prostředky grafickými. Pokud jde o obsahovou sevřenost odstavce, má odborný styl propracovanou soustavu příslovečných, zájmenných a spojkových prostředků pro vyjadřování vztahů mezi jednotlivými větnými a souvětnými celky. Skloubenosti syntaktických útvarů nadvětních slouží mimo to téměř důsledný objektivní slovosled.

Uvedu namátkou příklad obsahového skloubení odstavce z knihy Zd. Matyáše, věnované kvantové fysice polovodičů: „Určení potenciální energie valenčního elektronu v krystalu je úloha velmi obtížná. Stačí si jen uvědomit fakt, že je určována jednak všemi silovými poli positivních iontů, jednak všemi poli ostatních valenčních elektronů, a hned pochopíme, jak je úloha složitá. Přece však jen je možné získat jakési velmi přibližné informace o jejím charakteru.“[31]

Po vymezení základních vlastností odborného stylu vidíme, že poměr odborného stylu k ostatním stylům spisovného jazyka je dán hlavně terminologickou odborností vědeckých, politických a technických projevů a jejich tendencí k syntaktické složitosti. Přitom nutno mít na mysli, že jednotlivé styly nejsou od sebe ostře rozhraničeny, nýbrž neznatelně přecházejí jeden v druhý. Na pomezí odborného stylu leží styl odborně popularisační s podstatně menším počtem nevysvětlovaných termínů a s jednodušší syntaktickou stavbou. Skrze odborně popularisační styl souvisí odborný styl na široké ploše s publicistickým stylem novinářským, který má vedle sdělovací funkce i funkci získávací a přesvědčovací. Musí proto vyhovovat i po stránce lexikální požadavku obecné srozumitelnosti. Také jeho skladba je zpravidla jednodušší než skladba stylu odborného. S publicistickým stylem řečnickým se odborný styl stýká zejména skrze mluvené politické projevy, u nichž se již silně projevuje agitační zaměření. Politické projevy se nevyhýbají tak úzkostlivě významové aktualisaci jako jiné odborné projevy, připouštějí do jisté míry výrazové prostředky citově zabarvené a výběr odborných termínů společenskovědních podřizují požadavku co největší srozumitelnosti.

Odborná terminologie se dostává v závislosti na zobrazovaném prostředí i do uměleckého stylu. Má tedy pravdu G. V. Stěpanov ve stati O uměleckém a vědeckém stylu řeči,[32] když neuznává absolutní hranice mezi uměleckým a odborným stylem. Správně však poznamenává, že pronikání prvků odborného stylu do stylu uměleckého a prvků stylu uměleckého do odborného neznamená popření objektivní existence těchto stylů v systému celonárodního jazyka.

 

Vznik a vývoj odborného stylu v novočeském spisovném jazyce je podmíněn vznikem a rozvojem vědecké, politické a technické činnosti, při níž se k dorozumívání užívalo českého spisovného jazyka. Přitom nutno zdůraznit, že nová čeština mohla navázat na bohaté terminologické dědictví feudalismu, především období humanistického.[33] Veliké zásluhy o položení základů odborné terminologie [36]v dnešním slova smyslu má především škola Jungmannova, která si stanovila úkol dát české společnosti odbornou literaturu psanou českým jazykem. Mohla se již opřít o gramatickou kodifikaci spisovné češtiny podanou v mluvnicích Dobrovského. Tvoření českých termínů v době Jungmannově bylo podmíněno dorozumívacími potřebami rozvíjející se drobné české buržoasie a sílící vrstvy české inteligence. Dvojjazyčnost českého maloměšťáctva a české inteligence, zcela běžná v této době, byla z počátku brzdou obohacování českého spisovného jazyka, neboť česká inteligence ukládala výsledky své odborné činnosti nejčastěji v pracích psaných německy. Němčina jí totiž poskytovala rozvinutou soustavu ustálených termínů. Také česká maloburžoasie přejímala často zejména v technických oblastech německé termíny a po hláskové a tvarové úpravě, tedy v podobě více méně zkomolené, zařazovala je do českých projevů. V tom ostatně navazovala na nevhodný kosmopolitismus období humanistického i doby pobělohorské. Rychlý početní růst české maloburžoasie a české inteligence přílivem rolnického obyvatelstva do měst, klesající dvojjazyčnost českých obyvatelů měst a zejména jejich vzrůstající národní uvědomění za boje proti privilegované buržoasii německé přispívaly k nutnosti ukládat výsledky dosavadního vědeckého bádání v českých termínech a vytvářet tak pro rozvíjející se českou národní společnost účinný nástroj k dalšímu rozvoji vědecké činnosti. Lze tedy první polovinu 19. století považovat za období, kdy se formovaly lexikální základy odborného stylu.[34]

V druhé polovině 19. století, zejména od let šedesátých, ustalují se nejen lexikální, ale i syntaktické tendence odborného stylu. Poněvadž zároveň dochází k ustalování výběrových tendencí u jiných stylů spisovného jazyka, vyhraňují se v tomto období jádra jednotlivých stylů a tím i se zvláštní výrazností jádro stylu odborného. Při výběru syntaktických synonym pozorujeme tendenci k složitosti větné a souvětné stavby, k bohaté hypotaktičnosti a k užívání předložkových výrazů neobvyklých v jiných stylech. Vzrůstá rozmanitost prostředků pro obsahovou sevřenost skladebních útvarů nadvětních. Na budování odborné terminologie se projevuje v některých oborech (na př. v politice, novinářství, literární kritice, kuchařství) vliv kosmopolitního zaměření české buržoasie a s ní spjaté větší části české inteligence. Na druhé straně nacionalisticky zaměřený jazykový purismus, přežívající ještě z první poloviny 19. stol., napadá neprávem vžité termíny cizí nebo mezinárodní a pokouší se vnucovat odbornému stylu nové názvy české. Přes tyto nesprávné tendence, souvisící s kosmopolitismem a nacionalismem české buržoasní společnosti, je druhá polovina 19. stol. obdobím mohutného rozmachu terminologické práce, a to ve shodě s rozvojem vědeckého, technického, politického i kulturního života našeho národa.

Vznik buržoasní republiky po první světové válce umožnil dobudovat odbornou terminologii i v těch oborech, v nichž dříve vládla němčina (na př. vojenství, některé oblasti dopravy, státní administrativy a j.). Pokroková inteligence se v tomto období účinně bránila proti lexikální a skladební výlučnosti odborného stylu a v mnohých oborech dala podnět k boji proti kosmopolitním terminologickým tendencím buržoasní společnosti. Nevhodně zasáhl do vývoje syntaktických tendencí odborného stylu jazykový purismus, který počínajíc poslední čtvrtinou minulého století vylučoval ze spisovného jazyka zejména četné předložkové výrazy a prostředky pro obsahovou sevřenost nadvětních skladebních útvarů. Konečná porážka brusičství na počátku třicátých let [37]tohoto století znamenala roztrhání syntaktických pout, jimiž brusiči spoutali odborný styl, nechápajíce jeho vyjadřovací potřeby.

Teprve za socialistického společenského zřízení dochází k opravdové demokratisaci vědy odstraňováním těch lexikálních a syntaktických zvláštností odborného stylu, které ničím nepřispívají k přesnosti vyjádření a zbytečně snižují srozumitelnost projevu. Mimo to růst vzdělanosti socialistické společnosti vytváří předpoklady k tomu, aby si odbornou terminologii a složitou syntaktickou stavbu odborných projevů osvojovaly stále větší skupiny naší společnosti.


[1] Sovětská diskuse o základních otázkách jazykovědných, Praha 1951, s. 196.

[2] Tamtéž. Srov. i Leninovu poznámku ve Filosofických sešitech (Praha 1953, s. 250): „V jazyce je jen obecné.“

[3] V. Mathesius, Řeč a sloh, sborník Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 24.

[4] Sovětská diskuse …, s. 197.

[5] Zd. Buděšínský a M. Protiva, Synthetická léčiva, Praha 1954, s. 74.

[6] I. Olbracht, Anna proletářka, Praha 1950, s. 215—216.

[7] Při těchto úvahách se opírám o ucelenou teorii stylu podanou akad. Fr. Trávníčkem ve studii O jazykovém slohu (Praha 1953), zejména pak o Trávníčkovo pojetí činnosti jako základního slohotvorného činitele (s. 28—30).

[8] L. Doležel, K obecné problematice jazykového stylu, Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 102.

[9] Definice akad. Trávníčka, uvedená v jeho studii O jazykovém slohu (s. 22), pojímá „mluvnické zpracování všech prostředků v jazykových projevech“ jako jednu složku slohotvorného dění vedle „výběru hotových výrazových prostředků“ a „tvoření prostředků nových“. Toto pojetí je možné za předpokladu, že pod „hotovými výrazovými prostředky“ chápeme jen prostředky lexikální.

[10] Na to upozornil akad. Havránek ve své stati Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 43.

[11] Synonymiku i na prostředky gramatické rozšiřuje akad. Trávníček ve své stati O jazykové správnosti ve sb. Čtení o jazyce a poesii (s. 191). Podle principu lexikální i gramatické synonymičnosti vybudoval již své Očerki po stilistike russkogo jazyka (Moskva 1952) prof. A. N. Gvozděv.

[12] Zd. Roth, Problémy horského tlaku skalních masivů s hlediska geologie, Praha 1954, s. 34.

[13] Srov. článek Organisace okruhová a republiková, Naše řeč 36, 1953, s. 186—187.

[14] Sovětský Enciklopedičeskij slovar’ (2. díl, Moskva 1954) vymezuje vědu jako „jednu z forem společenského vědomí“ a jako „soustavu hodnověrných poznatků o objektivních zákonech vývoje přírody a společnosti“ (s. 469). Politika je definována jako „vztah mezi třídami, boj tříd za nadvládu ve společnosti, jejich vztah ke státní moci jako nástroji vládnoucí třídy“. Mimo to zahrnuje politika i „oblast vzájemných vztahů mezi státy, určovaných zájmy vládnoucí třídy“ (s. 689).

[15] Srov. u Fr. Trávníčka, O jazykovém slohu, s. 46.

[16] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, s. 67—68.

[17] Srov. stať B. Havránka K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, Čas. pro mod. filol. 28, 1942, s. 411—412.

[18] Logika (Učební text pro 11. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol …), Praha 1954, s. 91.

[19] Srov. v článku J. Vachka Psaný jazyk a pravopis, sb. Čtení o jazyce a poesii, s. 246.

[20] Zd. Nejedlý, O rozvoji a poslání jiráskovské akce, sb. O literatuře, Praha 1953, s. 643.

[21] Srov. na př. diskusní projevy na olomoucké konferenci o srovnávací slovanské jazykovědě (konané 5.—7. března 1953), jak je zachycuje Slavia 22, 1953, seš. 2—3.

[22] Domnívám se, že ke třem základním stylům spisovného jazyka — ke stylu hovorovému, odbornému a uměleckému — nutno přiřadit jako čtvrtý i styl publicistický. Jeho funkci dobře vystihuje poznámka v učebnici Český jazyk pro devátý ročník (Praha 1954, s. 186): „… slouží k informování, přesvědčování a získávání veřejnosti.“

[23] Soupis map českých zemí, sv. 1, Praha 1951, s. 76. Mnohé příklady uvádí J. V. Bečka v kap. Vady v členění věty, Úvod do české stylistiky, Praha 1948, s. 185—188.

[24] L. Hejkal a P. Firt, Otázky léčení prudkého krvácení, Praha 1954, s. 82.

[25] Chemie pro jedenáctý postupný ročník, Praha 1954, s. 5 n.

[26] V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954, s. 154—155.

[27] Zvláště je třeba dosáhnout jednoznačnosti termínů v některých společenských vědách, na př. ve filosofii, historii, zejména pak v literární vědě.

[28] Sovětský znalec otázek technické terminologie akad. A. M. Terpigorev považuje za základní podmínku systémovosti odborné terminologie vedle jednoznačnosti schopnost „vyjadřovat podstatu pojmu“ (čl. O uspořádání technické terminologie, Sov. věda—jazykověda 3, 1953, s. 454). Přesnější je formulace prof. K. Horálka, který požaduje, aby pojmenování bylo vhodné s hlediska funkčního i s hlediska vnitřních zákonitostí jazyka (srov. čl. K teorii pojmenování, Lexikografický sborník, Bratislava 1953, s. 19).

[29] Miloš Helcl, Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin, sb. Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 190.

[30] Fysika pro čtvrtou třídu gymnasií, Praha 1953, s. 204.

[31] Zd. Matyáš, Úvod do kvantové fysiky polovodičů, Praha 1954, s. 19.

[32] G. V. Stepanov, O chudožestvennom i naučnom stiljach reči, Voprosy jazykoznanija 1954, č. 4, s. 92.

[33] Mnoho cenných údajů o tvoření odborné terminologie ve spisovné češtině přináší práce akad. B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, ř. II, Praha 1936; náš výklad zde se v podstatě o ni opírá.

[34] Prof. Al. Jedlička charakterisuje činnost J. Jungmanna a jeho vrstevníků při lexikálním obohacování spisovné češtiny takto: „U vědomí vzrůstajících vyjadřovacích potřeb národně společenských podporovali rozvoj spisovné české slovní zásoby, především také odborné, ale stavěli se zároveň proti předčasné její normalisaci, spokojujíce se pouze poutáním přebujelých snah slovně novátorských do jistých mezí.“ (K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech XIX. stol., Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 470.)

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 1, pp. 25-37

Previous Eugen Pauliny: O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka

Next Josef Filipec: Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace