Terminologická poznámka k pojmům „norma“ a „kodifikace“ (Příspěvek k diskusi)

Eduard Beneš, Bohuslav Havránek

[Rozhledy]

(pdf)

Терминологическая заметка к понятиям »норма« и »кодификация« (В порядке обсуждения) / Remarque terminologique au sujet de la notion de „norme“ et de „codification“ (Contribution à une discussion)

Přesné pojmové vymezení a rozlišení termínů „norma“ a „kodifikace“ bylo podáno v statích Bohuslava Havránka a pojato do obecných zásad pro kulturu jazyka vypracovaných Pražským lingvistickým kroužkem.[1] Na konferenci o normě spisovného jazyka, kterou pořádal v r. 1955 Ústav slovenského jazyka SAV, se potvrdilo, že čeští i slovenští jazykovědci považují obecně teorii PLK o jazykové kultuře za teoretický základ, z něhož možno i nadále vycházet, [274]i když jej ovšem je třeba dále rozpracovávat.[2] Na konferenci se však zároveň ukázalo, že ne všichni chápou uvedené termíny v tom smyslu, jaký mají v teorii B. Havránka a jeho přímých žáků.

B. Havránek definoval jazykovou normu jako „soubor jazykových prostředků gramatických i lexikálních (strukturních i mimostrukturálních), pravidelně užívaných“. Odchýlení od tohoto souboru se „cítí jako nenormální, jako úchylka, třebaže se zachovávání této normy, toho souboru vynucuje jen nepřímo, např. jen posměchem, projevy nespokojenosti, tedy podobně jako obecně u pravidel pro chování“. V poznámce k tomu autor vysvětluje, že tedy i u jazyka lidového — chápeme-li jej jako „kolektivní systém konvencí“ — lze mluvit „o normě, totiž souboru jazykových prostředků, kterých se má užívat“; o normě lidového jazyka lze říci, že o ní rozhoduje úzus. Avšak normu spisovných jazyků „pouhý úzus sám ani nevytvořil ani nevytváří“. „Normy spisovných jazyků se vytvářejí vyrovnáváním různých tendencí, zčásti protivných, za vědomých zásahů teoretických, a to … plynoucích nejen z teorie jazykovědné, nýbrž i z teorií a snah mimojazykových.“[3]

Zdá se nám, že v tomto pojmovém vymezení termínu „norma“ se skrývá možnost chápat jej do jisté míry dvojznačně. To také ukazuje výklad významu slova v PS, kde se pod heslem norma praví: „Gram. souhrn zvláštností vyznačujících jazykovou skupinu, pokládaný buď za vzor, jehož se třeba přidržovat, nebo za skutečnost do té míry ustálenou, že všichni mluvící příslušníci té skupiny mají pocit její jednoty“ [III (1938n.), s. 618]. I v PS je tedy — i když snad jinak než u B. Havránka — rozlišen dvojí typ jazykové normy. Stejně dvojznačně lze chápat i termín „kodifikace“: znamená nejen vystižení soudobé normy, její fixaci a uzákonění (vyhlášení, někdy i oficiálně sankcionované), nýbrž event. i vyžadování normy, která z různých důvodů se může vědomě a záměrně od soudobé normy lišit, která tedy soudobou normou není. [Krom toho termín „kodifikace“ zahrnuje jak činnost samu, tak její výsledek, nejen popisování (popsání), nýbrž i soupis normy.]

Z dvojznačnosti uvedených termínů vznikají některé obtíže a nedorozumění. Zčásti k nim vedla sama volba termínů, jak ukázala právě diskuse na zmíněné již konferenci. Tak např. termín „kodifikace“ budí zdání, jako by kodifikace byla vždy nutně závislá na (soudobé) normě, jako by ji vůbec nemohla předcházet.[4] Termín „norma“ se zase obvykle spojuje s představou něčeho, co býti má, chápe se častěji jako „normativ“ (pravidlo, předpis, vzor) než jako „normál“ (pravidelnost, pravidelný průměr nebo stav),[5] čili v tom významu, který tento pojem má v teorii Havránkově.[6] Ba je nebezpečí, že se „norma“ dokonce chápe přímo jako „kodifikace“, že se s ní zaměňuje.[7] V tomto smyslu se také termínu obvykle užívalo dříve a dosud se ho v něm užívá v lingvistice zahraniční, např. sovětské.[8]

[275]Předkládáme proto k diskusi terminologickou úpravu, která by snad tyto nesnáze odstranila. Pro soubor jazykových prostředků pravidelně užívaných navrhujeme užívat termín „standard“, o němž B. Havránek sám uvažoval jako o možném synonymu.[9] Jako „standard“ by se tedy označoval jazykový normál, soubor pravidelných prostředků skutečně užívaných v jisté době (v jistém stylu atd.), obraz průměrného (většinového) úzu. Naproti tomu termín „norma“ by byl vyhrazen pro soubor jazykových prostředků závazně požadovaných a jako správné pociťovaných. „Norma“ chápaná takto, tj. jako vzorový jazykový kánon, nemusí být vždy a vskutku také vždy nebyla ve shodě se soudobým „standardem“, nýbrž je s ním někdy ve vědomém rozporu, jsouc realizována v soudobém úzu jen menšinově nebo i do něho uváděna zásahem zvenčí (úsilím jazykových teoretiků, tlakem společenských sil atd.). Termín „kodifikování“ a „kodifikace“ bychom pak navrhovali ponechat jen pro stanovení a vyhlášení normy a její soupis, kdežto pro zachycení a popsání standardu a jeho záznam bychom ho nepoužívali, ledaže by obojí bylo totožné.

Pak by se ovšem také už nemluvilo o normě v nářečí (nadále budeme tu užívat termínu norma v námi zúženém smyslu; užijeme-li ho ve smyslu teorie PLK, budeme jej psát v uvozovkách jako „norma“), nýbrž jen o standardu (vskutku také tu užívání termínu „norma“ vedlo někdy k nedorozuměním).[10] Je to zcela ve shodě s konstatováním B. Havránka, že vliv „normy“ (standardu) se v nářečí projevuje jen negativně (cítí se jen odchylky od ní, tj. od toho, co je pravidelné, běžné, obvyklé), kdežto vliv „normy“ spisovného jazyka působí pozitivně.[11] My bychom věc formulovali tak, že u spisovného jazyka nejde jen o bezděčnou snahu o neodchýlení od standardu (jako je tomu u jazyka lidového), nýbrž i o vědomé úsilí učinit zadost požadavkům normy, cítěné jako vzor, k němuž se třeba přibližovat. (Tato norma ovšem u většiny mluvčích splývá s tou kodifikací, které se kdysi učili ve škole.)

Při rozlišení normy a standardu by se dále stala bezpředmětnou diskuse, zda kodifikace může či nemůže předcházet „normu“. Je zřejmé, že kodifikovat je možné i normu, která je v rozporu se soudobým standardem, a že tato norma se někdy teprve postupně vžívá, až se po určitých změnách sama stane standardem. Tak tomu bylo např. u nás, když Dobrovský kodifikoval veleslavínskou češtinu jako normu pro neustálený ještě novočeský standard.[12]

Navrhovaná terminologická úprava odstraňuje tedy především některé dosavadní terminologické nesnáze a nejasnosti. Snad by však také usnadňovala ještě výstižnější zachycení dějů probíhajících v spisovných jazycích v různých dobách jejich vývoje.

Ve vývoji spisovných jazyků existují totiž zřejmě období, kdy spisovný jazyk ve většině svých projevů buď vůbec nemá ustálený standard, nebo má standard nějakým způsobem rozrušený. Zde pak může dojít k tomu, že je teoreticky prosazován a jako norma někdy i přímo kodifikován buď soudobý úzus menšinový, nebo i standard minulý, a to s úspěchem a ku prospěchu jazyka, jako např. u nás za obrození. Nebo jindy spolu zápasí několikerá norma (ať kodifikovaná, ať jen prakticky propagovaná) na pozadí dotud nevyhraněného nebo přetvářejícího se standardu (např. u nás v době Blahoslavově).[13] Jsou ovšem také období, kdy standard (literární nebo i konverzační, aspoň v jisté společenské vrstvě nebo na jistém území) je tak vytříbený a sjednocený, že se pociťuje jako norma, je s ní totožný. Rozpor mezi standardem a normou může tedy nabýt různých podob; v jejich rozporu lze spatřovat přímo jeden z možných zdrojů napětí uvnitř spisovného jazyka a jednu z příčin jeho vývoje.

[276]Ve směřování k jisté normě (resp. k její výslovné kodifikaci) se obráží rovněž hodnocení jazyka jako kulturního statku, dané často různými společenskými motivy mimojazykovými.[14] Obráží se v něm začasté i určitý slohový ideál, slohová norma, rovněž dobově a společensky podmíněná;[15] tato slohová norma má nejen vliv na představu o dokonalosti a správnosti jazykové (která je se slohovou vytříbeností nerozlučně spjata),[16] nýbrž i na dobovou jazykovou praxi; nezasahuje jen styl umělecký, nýbrž i styly sdělovací, takže standard spisovného jazyka se jí — záměrně i bezděčně — přizpůsobuje.

Terminologické rozlišení normy a standardu skýtalo by také možnost ještě výstižněji zachytit vzájemný dialektický vztah mezi vývojem jazyka a vývojem společnosti. Sám B. Havránek upozornil na to, že teorie PLK, i když počítala s mimojazykovými vlivy na vznik a přetváření spisovné „normy“, přece jen se snažila vyložit vývoj spisovného jazyka především z jeho „samopohybu“, z vnitřních potřeb jazyka.[17] Některé zásahy do spisovné „normy“, které se jí jevily jako umělé a nahodilé, lze však mnohem spíše vyložit jako výsledek rozporné situace společenské, literární a jazykové, jejíž odraz se projevuje i v rozporu a zápase dotavadního (setrvačného nebo tradičního) standardu a nové (přetvářející se) normy, jindy ovšem bude rozpor standardu a normy zase jiný, protože bude obrážet jiné rozpory dobové společenské situace.

Je-li však vztah normy a standardu dobově společensky podmíněn, pak ani kodifikaci normy v minulosti nelze hodnotit mechanicky jen podle toho, zda a jak vystihla dobový standard, nýbrž z hlediska celkové společenské, literární a jazykové situace a se zřetelem k budoucímu vývoji jazyka, se zřetelem k tomu, do jaké míry se ujala, tj. do jaké míry jí dal skutečný jazykový — i společenský — vývoj za pravdu.[18] Z tohoto hlediska by pak např. bylo možno řešit i otázku, proč norma (resp. její kodifikace) usiluje za jistých okolností o „očištění jazyka od cizích prvků“ úspěšně a jindy ne.[19]

Z tohoto náčrtu vztahu mezi normou a standardem vyplývá, že i kritéria jazykové správnosti jsou dobově podmíněna a že tedy nelze vytvořit teorii jazykové správnosti, která by byla obecně platná pro všechny doby a jazyky; pak tedy i teorie PLK o jazykové kultuře je nutně jen teorie dobově vázaná a podmíněná. V zásadě ovšem se tato teorie osvědčuje i dnes jako bezpečný základ péče o jazykovou kulturu; vystihuje obecné potřeby moderní společnosti ve vztahu k spisovnému jazyku, má správně na mysli vytříbenost a ustálenost současné spisovné češtiny a je v podstatě v souladu se soudobým vědeckým chápáním jazyka. Je ji však třeba dále teoreticky rozpracovávat se zřetelem k tomu, že od třicátých let se u nás podstatně změnila společenská situace a také vývoj spisovného jazyka i jazykovědy už zatím dále pokročil. V závažných pracích zde citovaných i jiných důležitých studiích[20] byly pro to vytvořeny cenné předpoklady. Z nich byl vyvozen i tento drobný terminologický příspěvek.

 

[277]Diskusní poznámka

Byl bych rád, kdyby se k této diskusi připojili i jiní lingvisté; doufám, že tak učiní. Sám jsem vlastně postižený, jako původce rozlišení „normy“ a „kodifikace“ ve výkladu spisovného jazyka; přesto však nepokládal bych proto za nutné, abych označované termíny, vybrané tehdy ne bez rozpaků, a jejich vymezení hájil skoro po 30 letech do důsledků. Jistě vznikly za situace dobově podmíněné; především mi šlo tehdy o to, abych probojovával názor, že „norma“ je v jazyce, nikoli někde mimo něj v příručkách sebeautoritativnějších, jak se obvykle tehdy soudilo a podle toho spisovný jazyk kritizoval. — Uznávám také rád, že se autor nad celou problematikou vážně zamyslil a že v rozdílu jeho nezávazného „standardu“ a závazné „normy“ je kus pravdivého zachycení jazykové skutečnosti. Přesto však s jeho důvody a závěry souhlasit nemohu.

Předně definice lingvistického pojmu norma v PS přece nemůže o ničem rozhodovat; PS při své popisnosti uvádí dvojí tehdejší chápání tohoto pojmu: staré, jaké bylo do r. 1932 obecné, a nové, odpovídající ponětí mému; sotva co jiného bylo možné v době ještě dost krátké (1938) po uvedení mého chápání v život. — Za druhé autor dost obšírně uvádí mé názory na „normu“, ale chybí v jeho citacích jedna má charakteristika normy spisovného jazyka, že totiž jeho „norma je … uvědomělejší a důrazněji vymáhaná“ a jinde „je uvědomělejší a závaznější než norma lidového jazyka“ (cit. sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 33 a 35) a o této uvědomělosti, závaznosti a vymáhání normy spisovného jazyka by se v mých statích dočetl i jinde (ovšem tato závaznost atd. podle mých názorů musí být viděna z hlediska uživatelů jazyka, nikoli z hlediska „kodifikace“). Z toho plyne, že by bylo mylné ztotožňovat navrhovaný termín „standard“ s mým termínem „norma“; Benešův „standard“ je bližší, ne-li totožný s mým „pravidelným územ“. Pak také jeho odmítání termínu „kodifikace“ pro „zachycení a popsání standardu a jeho záznam“ je bezpředmětné (nikdy jsem také nenavrhoval ani nezaváděl užívání „kodifikace“ pro nářečí). Ovšem nesouhlasím s jeho formulací „kodifikace“ pro „stanovení a vyhlášení normy a její soupis“ — co zde znamená „soupis“? Myslím, že dobrá je formulace v Slovníku spisovného jazyka českého: „zachycení a stanovení normy spisovného jazyka“, protože právě to zachycení je prius a stanovení posterius. Jiné rozpaky autorovy s mnohovýznamností termínu kodifikace považuji za preciosní.

Jak jsem již řekl, autorovy výklady o dobově podmíněném poměru „úzu“ (u něho „standardu“) a „normy“ (i v mém pojetí i v poněkud starším jeho pojetí) vystihují dobře skutečnost. Avšak soudím, že pro její výklad vystačíme s terminologií dnes už zavedenou a celkem ustálenou. Každý pojem týkající se společenského jevu je dobově podmíněn (a tím i příslušný termín) a nelze jej chápat staticky. Proto je samozřejmé, že i pojem normy a teorie jazykové správnosti jsou historicky podmíněné, a nikterak jsem to nikdy nepopíral, naopak ve výkladu o obecných vývojových zákonitostech spisovného jazyka na to výslovně upozorňuji, srov. these mé přednášky v Římě a v Bělehradě z r. 1955 (Beogradski medjunarodni slavistički sastanak, Beograd 1957, 546) a zejména v stati „K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků slovanských“ (ve sb. Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 48).

Dnes se opravdu diferenciace „jazykové normy“ a „jazykové kodifikace“ za 30 let v české lingvistice celkem vžila (to, že kromě toho existují tu a tam rezidua chápání staršího, je zcela pochopitelné). Nepokládám proto za vhodné bez naléhavé nutnosti něco měnit, protože další změna by nepřispěla k jednotnému chápání (přece změna termínu neodstraní rázem starý a tím méně jeho obsah) a opět by „norma“ ve zúžení autorově mohla bezděky víceméně vnucovat falešnou, velmi falešnou představu o normě jsoucí mimo vlastní jazyk, která je už právem zhruba překonána.

Bohuslav Havránek

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 4, s. 273-277

Předchozí Dana Konečná: Ukázka použití statistického zkoumání při přípravě strojové syntézy českého jednoduchého slovesného tvaru indikativního

Následující František V. Mareš: Porovnávací vědecké názvosloví ornitologické