Nové příspěvky k poznání jazykového a literárního vývoje v 16. a 17. stol.

Emanuel Michálek

[Discussion]

(pdf)

Новые вклады в исследование развития языка и литературы в 16 и 17 веках / Les contributions nouvelles à la connaissance de l’ évolution de la langue et de la littérature au 16e et 17e siècles

Již od dob obrozenských je hodnocena předbělohorská čeština jako jedna z nejvýznamnějších etap ve vývoji našeho spisovného jazyka a toto hodnocení sdílí i dnešní lingvistika.[1] Nelze však říci, že by odborná literatura právě tomuto důležitému vývojovému úseku věnovala již dosta[60]tečnou pozornost, spíše se (alespoň pokud jde o jazykovědu) tradičně obracela k době starší.[2] Je proto třeba vítat takové práce, které se zabývají předbělohorskými památkami jazykovými i literárními a přispívají k hlubšímu poznání tohoto poměrně opomíjeného údobí. K takovým pracím patří i popularizačně zaměřená knížka M. Kopeckého o Veleslavínovi.[3] Autor tu (jak sám praví) usiluje o historický pohled na Veleslavína a jeho dílo z hlediska požadavků, které kladla společnost veleslavínské doby (9). Má ovšem stále na mysli i otázky aktuálnosti Veleslavínova díla v době dnešní, v tom je jistě nemalá přednost studie.

Kopeckého práce se dělí na dvě hlavní části. V prvé autor podává přehledný obraz Veleslavínova života a působení, v druhé publikuje vybrané ukázky z některých Veleslavínových spisů. Čtenář se tak postupně podle jednotlivých kapitol seznamuje s dosavadním bádáním o Veleslavínovi (11—15), s hlavními událostmi Veleslavínova života (16—19), s Veleslavínovou činností kronikářskou (20—31), jeho vztahem k české řeči (32—44), s Veleslavínovým působením moralizujícím (45—53) a organizátorským (54—74); na závěr uvažuje autor o dobové podmíněnosti Veleslavínova díla (75—82) a významu Veleslavínova odkazu pro dnešek (83n.).

Autor vhodně zasazuje obraz Veleslavínova působení i jeho osobnosti do širších dobových souvislostí společenských i kulturních. Někdy by bylo možno doplnit další údaje o vztazích mezi Veleslavínovým dílem a starší českou literaturou. Tak autor hovoří o tom, že Veleslavín ve spisu Politia historica formuloval názor připisující práva a zřízení zemská Libuši a Přemyslovi (25). Něco podobného však čteme už u Ondřeje z Dubé.[4] Na Husova slova pak upomíná Veleslavínova poznámka o příkrém postupu soudních úředníků proti prostým lidem, kteří se z neznalosti dopustili formálního přestupku (26).[5] K zařazení Pulkavy z Radenína mezi latinské kronikáře doby Karlovy bylo by lze dodat, že český překlad Pulkavovy kroniky vznikl skoro současně s textem latinským a patrně aspoň zčásti prací Pulkavy samého.[6] V pěkném přehledu shrnujícím názory našich národních humanistů o významu mateřského jazyka (32n.) nemělo scházet jméno Blahoslavovo. Stejně tak mohl být Blahoslav zmíněn jako předchůdce Veleslavínův i v tom, že v přízvučnosti viděl základní princip českého verše (70).

Autorovy výklady jsou promyšlené, přehledně členěné a většinou přiměřené účelu publikace. Jisté námitky by snad v populární publikaci mohlo vzbudit několik cizích slov rázu spíše odborného, srov. analytický ráz, syntetický pohled (24), meritum díla (25), marginální poznámky, pseudohistoricky (147). K výkladům samým můžeme doplňující nebo upřesňující poznámky připojit vcelku málokde. Tak nepokládáme za náležitě přesnou formulaci, že v druhé polovině 15. století začíná latina opětovně pronikat do literární tvorby (32). Ani za husitského hnutí nepřestala přece latina být jazykem významné části literatury, vzpomeňme na latinské spisy Husovy, Vavřince z Březové, Mikuláše z Pelhřimova apod. Také tvrzení, že Klaretovy slovníky soustavně shrnovaly slovní poklad (35), by mohlo být vykládáno tak, že Klaret prostě sebral a shrnul existující české názvosloví různých vědních oborů, avšak v četných případech šlo teprve o vybudování nebo aspoň dotváření české terminologie vědních oborů tehdejší artistické fakulty. Míru neologismů můžeme u Klareta ovšem těžko odhadnout. Skutečně spolehlivý obraz soudobé české slovní zásoby podal (jak právem zdůrazňuje M. Kopecký, třebaže ne první) vlastně teprve Veleslavín. V této části výkladů (39n.) autor také vhodně ukázal na přemrštěnost některých závěrů německého badatele M. Braunera, který nedocenil ve Veleslavínově lexikografické práci tvůrčí přístup k cizím předlohám. Na to již upozornila recenze v našem časopise brzy po vyjití Braunerovy studie.[7]

[61]Druhá část Kopeckého publikace přináší ukázky z Veleslavínova díla. Za každou ukázkou následují vysvětlivky věcné i jazykové pohromadě. Ukázky jsou většinou české v původním znění, jen dva latinské úryvky (Dopis Janu Měšťánkovi z Lomnice z r. 1585, 111—112 a Z věnovacího listu ke slovníku Silva Quadrilinguis z r. 1598, 173—174) jsou podány v novočeském překladě F. Jílka. Zásady, jimiž se vydavatel řídil v části textové i poznámkové, stručně vyložil v závěru publikace (176). V podstatě autor ponechal Veleslavínův text, jak sám zdůrazňuje, beze změny se všemi zvláštnostmi, pouze interpunkci upravil. V jednotlivostech bychom připomněli několik příkladů, kdy se nám nezdá kvantita přepisu dost zdůvodněná. Sem patří třeba transkripce Smichov (145) místo Smíchov; opatrnost a moudrost, jižto … žádostivi jsme (96) místo jížto; jez, pi, hrej (162) m. pí; nespí ve dne, nedrž vody (133) m. nespi. Právě psaní i, í je v starých textech hodně nejednotné a k tomu je třeba při transkripci přihlížet. Je ovšem jisté, že ediční zásady pro texty století 16.—18. nejsou ještě v potřebné míře ujasněny a propracovány, zvl. pokud jde o kvantitu.[8] Bylo by proto důležité, aby editoři zveřejňovali své zkušenosti získané při práci s texty. V jiných případech, na něž bychom tu mohli poukázat, jde o drobnosti, popř. zřejmé tiskové chyby. Jsou to vcelku jen výjimky. Všimli jsme si těchto případů: schloubou (99) místo s chloubou; kteříž by … rozhojňovati, rozšiřovati (107) místo rozhojňovali, rozšiřovali.

Ve vysvětlivkách připojených za jednotlivými ukázkami scházejí v případech nikoli ojedinělých některá slova a slovní spojení pro čtenáře méně srozumitelná. Tak není vysvětleno, že báseň (124) znamená ‚bajka‘, roztržitost (124) ‚roztržka‘, přivinouti se (124) ‚připojit se, přidat se‘, Slovák (125) ‚Slovan‘, oučet (128) ‚počet‘, nenabyté škody (129) ‚nenahraditelné‘, vykladač (141) ‚překladatel‘, vytlačen (spis 170) ‚vytištěn‘, poselství zdíli (143) ‚vykonali‘, obchod (144) ‚zaměstnání‘ atd. Nepostačující je výklad na spojení pustiti prejs (na odpůrcovy vesnice) (125) ‚dát je v plen‘, kde je pouze vysvětlivka prejs ‚cena‘. Po stránce věcné by bylo bývalo záhodno objasnit, koho mínil Veleslavín slovy jeden z neposledních Čechův (115), případy tohoto typu bývají jinak vysvětlovány. Podobně by bylo třeba doplnit vysvětlivku charakterizující Veleslavínovo označení krajina varská (144) jako pseudohistorické v kontextu, kde se mluví o prvních nástupcích Přemysla Oráče. — Naše poznámky a doplňující připomínky týkají se, jak patrno, jen jednotlivostí. Jako celek hodnotíme Kopeckého knižní publikaci velmi kladně a nepochybujeme, že své poslání splní dobře.

Předmětem druhé studie,[9] které si zde všimneme, je památka o 100 let mladší, kronika vytištěná poprvé v 2. polovině 17. stol. V stati, která je kapitolou z větší, dosud nepublikované práce, zabývá se L. Klimeš cizími slovy v jednom z typických pobělohorských textů.[10] Studii rozdělil autor do dvou částí. V prvé podává lexikální rozbor materiálu (17—32): hovoří o původu slov přejatých po r. 1620 (nejvíce slov je latinských a románských), o jejich příslušnosti k významovým okruhům, zabývá se hojností výskytu cizích slov, srovnáním se slovníkem památek jiných, postavením slov přejatých po r. 1620 v moderní češtině apod. V druhé části je uveřejněn slovníkový materiál (33—51). Za slovníkem následuje rejstřík transliterovaných podob některých výrazů (51—52). Při četbě Klimešovy studie musíme mít na mysli, že se tu autor zabývá oblastí zpracovanou jen velmi málo, kde často není dost možné se opírat o starší zkušenosti ani v metodickém postupu, ani v konkrétních závěrech. Je proto přirozené, že takováto, do jisté míry průkopnická studie může obsahovat i leccos sporného, leccos ještě nevyřešeného s konečnou platností. Toho je si sám autor dobře vědom (18). Nepochybně přináší Klimešova [62]stať nejeden cenný postřeh. Ukazuje např., že se česká vojenská terminologie z doby třicetileté války více opírala o starší názvosloví domácí, že se v ní méně uplatňoval prvek románský než v soudobé terminologii německé (22n.). — Zajímavé je také srovnání Loewenbrugkovy kroniky s předbělohorskými texty českými. Na jedné straně jsou v ní slova domácí pro pojmy vyjadřované v starších památkách slovy cizími, např. cestopis Haranta z Polžic užívá slova sacramentum, Loewenbrugk svátost (22). Na druhé straně odpovídá cizímu slovu u Loewenbrugka dost často domácí výraz v české části Veleslavínových slovníků, kdežto v latinské a německé části uvádí Veleslavín výraz shodný se slovem Loewenbrugkovým; např. Loewenbrugk má expedicí, Veleslavín v české části tažení, v latinské expeditio (24n.). Z toho autor vyvozuje nepochybně správný závěr, že mnohé starší české názvy byly v době pobělohorské nahrazovány cizím pojmenováním (24). Na druhé straně působila v době pobělohorské tendence právě opačná, bránící se velké míře cizích slov — autor mluví o puristické tendenci v analyzované kronice (25). Zajímavé je, že slova původu německého byla nahrazována domácími častěji než jiná. Tento závěr měl být zdůrazněn v textu studie, nejen v ruském a německém résumé.

K některým autorovým formulacím a tezím bychom měli určité poznámky, popř. výhrady. Tak mluví-li autor o barokní zálibě v hromadění synonym, je třeba říci, že hromadění synonym bylo běžným stylistickým prostředkem již v době humanistické. Nejde tu tedy o přínos teprve doby barokní. Na tuto evidentní skutečnost bývá někdy, zejména v části literatury zahraniční, zapomínáno.[11] Na jiném místě (18) zařazuje autor do téže skupiny dvojice slov odlišené pouze zakončením (specifikovat - specificírovat) a dvojice tvořené slovem základním a slovem odvozeným z něho produktivní příponou (študent - študentský). Autor předpokládá, že je-li doložen první člen dvojice, je možno s určitou pravděpodobností předpokládat i existenci členu druhého. Podle našeho názoru je však takový předpoklad spíše oprávněn u typu študent - študentský než u typu specifikovat - specificírovat. Všimněme si, že dvojice specifikovat - specificírovat je v Klimešově materiále doložena celkem jen dvakrát (uvedený příklad a zformovat - zformírovat). Jinak je doložen buď jen typ špikovat nebo jen typ minýrovat. Lze tu upozornit i na novočeská slovesa bez příslušného protějšku na -ovat (kupírovat, ložírovat, mašírovat) a naopak na slovesa bez protějšku na -írovat (fixlovat, handlovat). Základní rozdíl mezi dvojicemi typu študent - študentský a specifikovat - specificírovat je v tom, že jen v prvém případě u typu študent - študentský lze mluvit o skutečném slovotvorném vztahu mezi členy dvojice.

Značnou pozornost věnuje autor právem synonymním dvojicím v textu kroniky, ukazuje jejich funkci vysvětlovací, stylistickou a podává jejich výčet. Zdá se však, že výčet synonymních dvojic ani jejich udávaný počet není úplný (26). Není zde např. uveden typ se spojkou a (publicírovali a v známost uvedli (45 heslo publicírovat); čínlivost a operací (41 heslo mína), mluví se jen o typech se spojkou (a)neb. I zde by bylo možno doplnit doklad předsevzetí aneb stratagema militarský (41 heslo militarský).

Ve vlastním slovníku (34n.) trochu překvapí nejednota v uvádění heslových podob slovesných infinitivů; nejednotnost je zčásti i v podobách novočeských ekvivalentů, srov. asekurírovat ned. postupovat; defendýrovat ned. brániti; šikovati se ned. připravovati se. Domníváme se, že by bylo bývalo lépe ponechat heslovou podobu infinitivu na -ti, u novočeských ekvivalentů pak důsledné -t (viz praxi v SSJČ). V textu kroniky je zachovávána koncovka -ti důsledně, aspoň pokud lze soudit z publikovaných dokladů. Význam slovesa protestýrovat (44) bychom vzhledem ke kontextu uváděného dokladu raději vyjádřili ‚prohlašovat‘ než ‚protestovat‘. Jako možnost řešení jiného, než zvolil autor, předkládáme k úvaze otázku, bylo-li špikovati nutno emendovat na špihovati (48 heslo špihovat). Jungmannův Slovník zaznamenává spojení špikovati sobě měšec (4, 496) a ve střhn. spicken znamenalo ‚mit etw. gut versehen‘.[12] Slovník ve svém celku [63]je zpracován přehledně, přináší i cenné údaje o frekvenci výrazů v studované památce. Z drobných nedopatření — jde patrně o tiskové chyby — všimli jsme si těchto případů: s řádostí (39 heslo konfirmací) m. s žádostí; u Michna (42 heslo ordinancí) m. u Michny; kapitánleutenanta od z valdštejnského regimentu (45 heslo regiment); kamením a rumen … naplniti (48 heslo šancovní) m. rumem.

Poznámky, které jsme zde připojili, nepopírají zásadně kladný význam Klimešovy studie. Její záslužnost vidíme především v tom, že obrací pozornost k opomíjenému úseku v dějinách našeho národního jazyka. Je třeba ocenit i skutečnost, že se práce zabývá závažnou otázkou lexikologickou, vykazující v každé době jisté specifické rysy. Má proto Klimešova studie svůj význam i po stránce metodické jako příspěvek k historické lexikologii a lexikografii.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 59-63

Previous Jan Průcha: Glossematická koncepce strukturního popisu

Next Jiří Hronek: K výuce češtiny jako cizího jazyka