K teorii a praxi přednesu v NDR

Ludmila Švestková

[Chronicles]

(pdf)

К теории и практике декламирования в ГДР / À propos de la théorie et la pratique de la déclamation dans la République Démocratique Allemande

Teprve po smrti H. Krecha, profesora v Halle,[1] vyšla jeho kniha Einführung in die deutsche Sprechwissenschaft / Sprecherziehung (1960), která je sice myšlena jako příručka pro dálkově studující učitele (jednotlivé kapitoly jsou doprovázeny úlohami), ale přesto může přinést mnoho zajímavého i všem, kteří se zajímají o mluvené slovo.

Prvá polovina knihy, „Die Grundlagen des Sprechens“, zahrnuje poučení o správném dýchání, tvoření hlasu, nasazení, indiferentní poloze, o tvoření hlásek i o celkovém průběhu řeči. Ve srovnání s našimi příručkami podává navíc základní seznámení s patologickými jevy a upozornění logopedicko-foniatrického charakteru. Neobvyklé jsou pro nás problémy týkající se psychologické stránky řeči a jejího vnímání. Za nejzajímavější lze snad označit část o správném dýchání, v níž se H. Krech neomezuje pouze na fyziologicko-anatomické [78]výklady, jak bývá zvykem, ale zdůrazňuje vliv slovních podnětů textu, jeho utváření výdechových skupin, jeho rytmu. Neradí tedy obvyklé dýchací cviky, ale dýchací „trening“ přímo při správném, hlasitém čtení textu, který byl již předem vnitřně pročten. Rozličné texty potřebují prý proto řízený výběr, zejména pokud jde o různé typy autorů. Zatímco jeden autor navazuje přátelský kontakt se čtenářem, je druhý uzavřený. Mluvě autorů odpovídá i dýchání, které má souhlasit s dýcháním čtenáře. Tyto typy autorů se shodují s Kretschmerovými typy[2] aj. H. Krech se zde ovšem omezuje pouze na základní předpoklady. Proto mluví na prvém místě o Goethovi, který je podle něho jednoznačně zařazen do základního typu (řídí totiž působení slov přímo na posluchače) a doporučuje jím začínat. Teprve později radí číst texty „vyšších stupňů napětí“ (Schillera apod.). Značně prý tu pomáhá i poslech hudby skladatelů příslušných typů.

Druhá polovina knihy, „Das Sprechen von Dichtungen“, je věnována přednesu veršů, chápanému více psychologicky, než tomu bývá u nás. Na prvém místě zdůrazňuje seznámení s básníkem, jeho dobou, společenskou situací apod. Čím více se čtenář přibližuje na základě seznámení se s autorem jeho původní „mluvní poloze“, tím snáze ji pak bude schopen reprodukovat. Při přípravném „začítání se“ do veršů pomáhá mnohé objasnit i forma, stavba sloky a verše.[3]

Zatímco u nás je zvykem přednášet verše, a v posledních letech i prózu zpaměti, H. Krech tvrdí, že „mluvení zpaměti“ (Auswendigsprechen) je nesprávná vžitá představa. Podle jeho vývodů lze verše pouze číst. Mluvčí prý proto potřebuje pult na čtení před sebou, aby nezačal místo recitace deklamovat jako herec, neboť za pultem možno skrýt některá gesta. Při recitačních večerech, na nichž se přednáší zpaměti, děje se podle Krecha básníkům hrubé bezpráví a z pravé poslechové situace nic nezbývá. Báseň se prý nemá učit zpaměti (auswendig), ale má být pochopena vnitřně (inwendig) pro život.

Při výběru básní je třeba brát zřetel i k dobovým stylům, neboť dnešní přednes má být syntézou básníka a jeho doby a mluvčího a současného stylu. Proto je důležitý výběr vhodného přednašeče. H. Krech vysvětluje nedostatky Sieversových pokusů[4] právě nedostatkem vhodných školených mluvčích. Sievers prý potřeboval pro své pokusy takové interprety, kteří by dovedli předvést nikoli sebe, nýbrž básníka. Odvrátil se proto brzy od herců k laikům, kteří sice básníka dobře „mluvili“, ale za herci zaostávali. H. Krech se tu do určité míry pokouší o rehabilitaci Sieverse. Opírá se o Rutzovy typy postavení těla a o Beckingovo pozorování hudebních interpretů a snaží se aplikovat jeho teorii tří typů i na básníky.[5] Beckingovy křivky (podobně i úhozové figury F. Lockemanna)[6] uvádí sice pouze jako přídavkové pomocné prostředky, které nepotřebujeme po dostatečném vcítění se do básně, přesto však je pozoruhodné, že učení, které se zdálo již překonáno a zapomenuto, se znovu — a jak se zdá i lépe — využívá v praxi. V posledních letech se opět objevuje u německých autorů východních i západních[7] snaha dělit skladatele a básníky na zvykové typy a využívat jejich vlastností jako pomocného vodítka pro lepší pochopení a přednes básně.

Zdá se, že dnešní němečtí badatelé obrátili svou pozornost směrem, který naznačil již J. Mukařovský v kritice Sieversových pokusů,[8] [79]že „motorických reakcí“ užívají pouze jako pomocných prostředků (zusätzliche Hilfsmittel u Krecha). Přesto však se domnívám, že nemůžeme vše přijmout, ale mnohé stojí za zamyšlení. Jednotlivé autory je třeba chápat spektrem jejich stylu. Dopomáhá nám k tomu znalost jejich doby, života, díla a ostatních výše zmíněných faktorů. Je otázka, zda můžeme Krechovy zvukové typy německých básníků přenášet na básníky naše. Zda by bylo možno — alespoň do určité míry — srovnávat zmíněné typy se Zichovými typy mluvními, hudebními a obrazovými[9] nebo Weingartovými[10] či s rozbory Mukařovského. Zde musí poradit stylistika a literární věda. Podle Mukařovského není „předurčení přednesu“ básnického textu nikterak jednoznačné, mnohdy „text ponechává recitátoru volbu mezi dvojím způsobem přednesu“.[11] Tím však není ještě řečeno, zda se tato „možnost vzbudit v posluchači dojem napětí mezi dvojí zvukovou dominantou“ (s. 217) nepohybuje přece jen v mezích jednoho zvukového typu. Bylo by k tomu třeba též čistě empiricky prozkoumat větší množství básní alespoň několika našich autorů, abychom mohli zaujmout k věci řádné stanovisko.

Zajímavé by bylo i srovnání různých překladů. Překladatel téhož typu jako básník by mohl autora lépe pochopit i přeložit. „Zvuková figura“ překládaného básníka by mohla vést i překladatele jiného typu.

Ne všichni básníci dovedou dobře přednášet své verše. Např. Schiller byl zcela přesvědčen o svých vynikajících recitačních schopnostech, zatímco deklamoval s falešným patosem a švábským dialektem.[12] Domnívám se, že typ Goethův by měl pravděpodobně spíše naději na dobrý přednes než typ Schillerův, plný zábran. Připomíná mi to poněkud Drachovy typy mluvčích podle poměru jejich popudů a zábran řeči.[13] Nedá se rozhodně očekávat, že by interpret téhož typu jako autor byl vždy ideální.

Poslední část knihy je věnována metodice přednesu při vyučování. Zahrnuje praktické příklady přípravy a rozboru básně i ukázky vyučovacích hodin. Knihu uzavírá doporučená literatura, jiná literatura je hojně uváděna průběžně pod čarou. Nakonec jsou připojeny terminologické vysvětlivky, převážně defektologického rázu.

Snad se bude zdát našim čtenářům Krechova kniha příliš psychologicky zaměřená. Jistě je to částečně zaviněno i podáním, v kterém opomíjím vše, co je u nás známé a běžné, a vybírám právě to, co se nám zdá poněkud nezvyklé a co není v německé literatuře tohoto druhu ojedinělé. Rozhodně však stojí Krechova kniha za pozornost.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 77-79

Previous Karel Pala: Sovětská příručka teorie informace

Next Ivan Müller: Lingvistická problematika na konferenci Studentské vědecké společnosti (SVS)