Stav české lingvistiky v jubilejním dvacátém roce
Bohuslav Havránek
[Articles]
Состояние чешской лингвистики в любилейном двадцатом году / L’état de la linguistique tchèque dans sa vingtième année jubilaire
Toto číslo Slova a slovesnosti, které vychází k dvacátému výročí našeho osvobození, chce doložit několika statěmi, zejména českými referáty z nedávného zasedání Mezinárodní komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků, dnešní stav české lingvistiky, k němuž dospěla za dvacet let trvání nové Československé socialistické republiky. Chceme zde položit důraz především na výsledky naší dvacetileté práce jazykovědné, protože soudíme, že dnešní kladné a podnětné výsledky jsou dobrou dokumentací počátků nového rozmachu naší lingvistiky a mohou dobře dosvědčit, kam jsme dospěli právě na úseku teoretického bádání o mluvnické stavbě našich jazyků.
Je to pro nás tím důležitější, že nedávné kritické přehledy naší lingvistické práce a její hodnocení (srov. např. v Slově a slovesnosti 23, 1962, 241n.) vykazovaly dobré výsledky v uskutečňování i přípravě velkých kolektivních děl, zejména lexikografických a dialektologických — ta se skutečně dobře rozvíjejí, a proto k nim zde není třeba znova zvlášť přihlížet —, ale ony přehledy a hodnocení také upozorňovaly na jistou stagnaci na úseku gramatickém a obecněteoretickém. Právě proto k těmto teoretickým úsekům zde přihlížíme v první řadě.
Metody gramatického bádání i bádání o stavbě jazyka vůbec se poslední dobou u nás usilovně propracovávají a jsou středem zájmu v Ústavu pro jazyk český, v slavistickém úseku Ústavu jazyků a literatur, na několika katedrách filosofické fakulty pražské i brněnské a v Centru numerické matematiky na matematicko-fyzikální fakultě UK.
Lze právem říci, že poslední měsíce r. 1964 přinesly jasné doklady tohoto rozvoje jak vydáním 1. svazku Travaux linguistiques de Prague, tak i mezinárodními poradami konanými v Praze, o algebraické lingvistice v září (srov. Slovo a slovesnost 26, 1965, 94—97) a o gramatické stavbě slovanských jazyků v listopadu (srov. zde, s. 130n.), dále shrnující knihou „Cesty moderní jazykovědy“ a na místě ne posledním souborem dobře vybraných překladů „Teorie informace a jazykověda“. — Je pak pro nás povzbuzující, že se rovnež právě v druhé polovině uplynulého roku dostalo v Sovětském svazu i v Americe význačné pozornosti tradici našeho lingvistického bádání, představeného „pražskou školou“, i jejímu dnešnímu stavu v shrnující sovětské práci „Osnovnyje napravlenija strukturalizma“ (vydané Institutem jazykoznanija Akademie věd SSSR v Moskvě 1964 za redakce M. M. Guchmanové a V. N. Jarcevové), kde se mluví o „pražské škole“ na s. 46—126, a ve výboru základních studií [102]„A Prague School Reader in Linguistics“, který vydala Indiana University Press v Bloomingtonu (1964, 486 s.) — tamtéž pak vyjde v tomto roce souborný obraz o ní The Prague Linguistic School: An Introduction to Its Theory and Practice, napsaný J. Vachkem, který je i redaktorem výboru.
Tato poslední uvedená fakta jsou nyní o to významnější, že naše nové postupy gramatického i obecněteoretického bádání vědomě navazují na tuto tradici, násilně 2. světovou válkou přerušenou a i po osvobození o jejím dalším vývoji v období dogmatismu brzděnou.
Počátky tohoto obnovení strukturního bádání o gramatické a vůbec jazykové stavbě a nástup nové lingvistické metodologie můžeme datovat zhruba od akademických jazykovědných konferencí odrážejících se ve sbornících „O vědeckém poznání současného jazyka“ (konference r. 1956, sborník 1958) a „Problémy marxistické jazykovědy“ (konference r. 1960, sborník 1962) a v časopisech Slovo a slovesnost a Československá rusistika zhruba od r. 1958; tento výčet bychom mohli rozmnožovat o řadu publikací knižních, uvádím z nich alespoň Dokulilovo „Tvoření slov v češtině 1“ (1962).
V letech 1959—1962 se nám však jevily nové metody lingvistické a tradiční strukturní bádání takřka jako dvojí málo slučitelný svět (i když takováto charakteristika zjednodušuje a přehání). Dnes se naproti tomu jasně začíná rýsovat obraz jiný, že se totiž naše tradiční strukturní metody domácí i nové metody mluvnice generativní a transformační i kvantitativní a algebraické lingvistiky budou vzájemně doplňovat. Lze proto říci, že patrně léta 1964 a 1965 budou v tomto načatém postupu pro naši lingvistiku vážným mezníkem. Lze to tvrdit tím spíše, že podíl český i slovenský zejména na uvedeném zasedání Mezinárodní komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků byl význačný a dobře nás reprezentoval, jak to dosvědčí dále zde uveřejněné referáty české a slovenské.
Nelze ovšem říci, že by uvedené podzimní konference celou problematiku rozřešily, ba někdy se oprávněně zdálo, že na poradě o mluvnické stavbě slovanských jazyků mluvíme různými jazyky, ne ve smyslu různosti národních jazyků, ale různými metajazyky. Dobře se však pamatuji, že r. 1930 po pražské konferenci fonologické (referáty tam přednesené vyšly v Travaux du Cercle linguistique de Prague 4, 1931) měli jsme týž dojem; nakonec se nám skoro zdálo, že vůbec nevíme, co foném je, a přece v dalších letech vyrostla z tohoto kvasu fonologie, která se ve svých základech stala nezbytnou složkou lingvistického bádání (dnes práce o zvukové rovině — u nás i v cizině —, která by nerozlišovala foném a jeho varianty, jevila by se metodicky zastaralou, ba nevědeckou).
V tomto stručném úvodu nemohu ovšem přinést řešení celé problematiky, spokojuji se jen situačním obrysem.
Předmětem dnešní lingvistiky je studium přirozených jazyků z hlediska jejich abstraktního systému, kterým jsou formální modely přirozených jazyků, pracovně, ale ne reálně odtržené od znakovosti (sémiotiky) a od fungování jazyka. Význam lingvistiky dnes není jen teoretický, ale má i praktické aplikace. A tu bylo dobře řečeno, že „přirozený jazyk je prvotním, univerzálním a nejefektivnějším prostředkem uchovávání, zpracovávání a přenosu informace lidské společnosti“ (v úvodě cit. sborníku „Teorie informace a jazykověda“, s. 5); a děje-li se přenos informace systémem znaků (přenosem z jednoho [103]systému znaků do jiného), je zřejmé, že systém jazykových znaků má zde významnou úlohu.
Vraťme se ještě k naší domácí tradici, strukturní lingvistice, násilně přerušené r. 1939/40; pro zjednodušení cituji sám sebe z příslušného hesla v Ottově naučném slovníku nové doby (VI, č. 248, s. 455n.), protože představuje tehdy skoro dočasný závěr (bylo napsáno r. 1939, vyšlo 1940). Ta chápala „jazyk jako strukturu (stavbu) výrazových prostředků ustálených a účelných (protože ustáleně, konvenčně plní jisté úkoly neboli funkce), anebo stručněji řečeno, chápe jazyk jako strukturu znaků jazykových“. Ovšem z tohoto hlediska „není jazyk prostým souborem jazykových jevů, nýbrž je právě složitou a celostně uspořádanou jejich stavbou, v níž jsou jednotlivé jevy jazykové pevně skloubeny vzájemnými vztahy, hierarchicky uspořádány a roztříděny podle několika plánů. Jednotlivé prostředky jazykové mají hodnotu jevů jazykových právě jen vzhledem k místu, které v struktuře zaujímají“. Dále pak: „V poměru označujícího jevu a označovaného ke znaku je plán zvukový a významový, diferencovaný v plán slovně významový (s funkcí pojmenovávací) a v plán mluvnický, při čemž poměr těchto dvou plánů je strukturně rozličný podle typů jazyka.“ A k tomu dodávám: tím více podle typu jazyka je diferencován, rozlišen plán mluvnický na plán syntaktický a morfologický, nezanedbatelný zejm. v jazycích slovanských, jak výrazně ukázala naše nedávná konference (srov. zde s. 130n.). V základě bych dnes na těchto formulacích nemusel tak mnoho měnit, ale zdůrazňoval bych nejen uvedené roviny samy (dříve zvané „plány“), ale i jejich vzájemné vztahy a přesahy a komplexnost jazykového systému, a dále několikanásobný hierarchický poměr formy (prostředku) a funkce v „systému systémů“, kterým je jazyk.
Dále k této základní charakteristice jazyka jako systému bylo by třeba bezpodmínečně doplnit (1) fungování jazyka a) jako procesu (mezi mluvčím a posluchačem, přičemž oba jsou nositeli daného jazyka), b) jako výsledku, tj. „textu“, a to jak ze stanoviska formulačního, tak i interpretačního, c) jako pragmatické složky společenského styku a společnosti vůbec; (2) postulát (předpoklad) odhalení systému: relativně úplný a přesný popis provedený s cílem formalizace, založené však nikoli na pouhém principu lineárním, ale závislostním a doplněné sémantickou stránkou s celou její hierarchií.
Tento zcela schematický obrys nechce být kompromisem, ale chce naznačit rozvíjení strukturních principů z aspektu nových metod (nebo naopak). Jen příkladem upozorňuji na zdůraznění závislostní gramatiky u F. Daneše (v. zde s. 113), anebo kontextového hlediska v článku D. S. Wortha (v. Voprosy jazykoznanija 1964, č. 5, s. 46—58), s odvoláním na Viléma Mathesia, anebo — potřeby hierarchizace jazykových modelů v referátu S. Marcuse (v. SaS 25, 1964, 240).
Podle našeho názoru jsou tím dány u nás dobré předpoklady i pro možnosti teoretického studia gramatického i pro konkrétní práci na mluvnici české i slovenské (ev. ruské apod.).
Jistě právem se dnes klade důraz na deduktivní postup, ale soudím, že je třeba vždy jej dialekticky vázat s induktivním, neopouštět jazykovou empirii jako ověření (to neznamená empirismus) a vidět potřebu materiálu. I dnes je faktický materiál nezbytný jak v oblasti jazyka současného i minulého, viděného z aspektu synchronního i diachronního, ovšem materiál shromažďovaný z nových pohledů a využívaný novými postupy (v lexikografii, dialektologii ap.).
[104]Přes všechny trvající různosti názorů, ve vědě nezbytné, soudím, že jsme překonali krizi a že s plným využitím domácích tradic pražské školy i nových pohledů metodologických může se české mluvnické bádání plně rozvíjet. Máme také dnes dosti schopných lingvistů středního věku i mladých.
Tato dobrá perspektiva, a podle mého názoru oprávněná, je pro nás tím potěšitelnější, že ji můžeme konstatovat s plným vědomím odpovědnosti právě k letošnímu jubilejnímu roku.
Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 2, pp. 101-104
Previous Bohuslav Havránek: Redakční poznámka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1