Původní česká práce o problémech logické sémantiky

Bohumil Palek

[Discussion]

(pdf)

Оригинальная чешская работа о проблемах логической семантики / L’ouvrage original tchèque sur les problèmes de la sémantique logique

Knižní okruh sémantické literatury byl v poslední době významným způsobem obohacen vydáním práce L. Tondla Problémy sémantiky (Praha, Academia 1966, 366 s.). Jde o práci vynikající úrovně jak svým obsahem, tak i zpracováním.[1] Pokusíme se informovat čtenáře alespoň o hlavních okruzích bohaté problematiky, jíž se Tondl ve své knize zabývá.

Tondlova práce je druhou knižní publikací, která v českém jazyce podává přehled o problematice sémantiky. Znamenal-li Schaffův Úvod[2] především ideové detabuování sémantiky, pak Tondlova práce již pozitivně přispívá k vlastnímu přehledu i řešení sémantických problémů. Tím je dán i hlavní rozdíl mezi oběma knihami. Schaffův Úvod vychází z přehledu sémantiky na podkladě jednotlivých „škol“ a oborů, jejich chronologie a ideového hodnocení: je informativním přehledem jednotlivých autorů a jejich prací. Tondlova práce si klade úkol mnohem obtížnější: vymezuje hlavní problémy sémantiky, provádí jejich rozbor, zaujímá k nim stanovisko z hlediska určitého principu (komunikativního, srov. dále), popř. navrhuje i jistá řešení, pokud lze v této oblasti o řešení mluvit. Z toho také plyne fakt, že je určena čtenáři v dané problematice alespoň částečně obeznámenému. Díky přehlednému uspořádání a precizní formulaci Tondlových výkladů postačí však pro potřeby lingvisty i jen znalost elementárních pouček z logiky[3] a např. uvedeného Schaffova Úvodu, především pro zařazení jednotlivých témat do širšího filosofického kontextu.

Tondl se soustřeďuje na okruh tzv. logické sémantiky, přičemž mu nejde ani tak o výklad sémantiky formalizovaných jazyků jako „o sémantické problémy, které jsou spjaty s pokroky moderní logiky a vývojem metodologických otázek vědy“ (s. 19), a to především empirických věd.[4]

[300]Práce obsahuje osm kapitol. Soustředíme se především na ty z nich, které se zabývají jevy vystupujícími také při práci s přirozenými jazyky a jež mají těsný vztah k lingvistické problematice. Déle se ještě zmíníme o některých obecnějších otázkách týkajících se konfrontace přirozených a formalizovaných jazyků vůbec.

V úvodní kapitole Zdroje a motivy sémantické problematiky (s. 11—19) uvádí Tondl jednotlivé zdroje a představitele sémantické problematiky: jazykověda, logika, filosofie; lvovsko-varšavská škola, Wittgenstein, Carnap, vídeňský kruh, sémiotika, lingvistická filosofie, obecná sémantika, dále pak kulturní antropologie (Lévy-Bruhl), psychologie, estetika atd. Takto naznačený široký rozsah termínu sémantika pak autor zužuje na okruh problematiky vymezený uvedeným zaměřením práce.

V druhé kapitole Pojem sémantiky a předpoklady zkoumání sémantické problematiky (s. 20—42) vychází autor z problematiky identity a zaměnitelnosti (v souvislosti s Leibnizovým „salva veritate“), která našla svůj výraz v řadě otázek spjatých s tzv. sémantickými antinomiemi. V této souvislosti pak Tondl vykládá (na příkladu Tarského podání antinomie „lháře“)[5] základní rozlišování jazyka objektu a metajazyka a upozorňuje na některé nutné vlastnosti metajazyka, přeložitelnost výrazů jazyka objektu do metajazyka (nutnost existence takových sémantických pojmů, které umožňují vyjadřovat se o jazyce objektu). Sám pak uvažuje o vztahu známého rozlišování trojice „syntax — sémantika — pragmatika“ k abstraknímu komunikačnímu systému a dospívá k objasnění predikátu dorozumět se. Tento důraz na komunikační aspekt, který nalezneme i v řadě dalších Tondlových úvah, znamená nesporně cenný přínos k řešení daných problémů. Zde má za následek postup, který bere v úvahu vztahy k denotaci a — prozatím náznakově, později výrazněji — také relativizaci vzhledem k uživateli jazyka. Výsledkem je přesnější vymezení syntaktické, sémantické a pragmatické úrovně ve srovnání s běžným chápáním těchto pojmů. — Na okraj ještě poznámku k vymezení predikátu dorozumět se samému. V souladu s komunikačním schématem Tondl předpokládá, že k dorozumění mezi dvěma komunikanty dochází tehdy, je-li objekt, o nějž se jedná, současně objektem universa jak původce sdělení, tak i příjemce. Zdá se, že by tuto formulaci bylo ještě třeba jistým způsobem rozšířit: Lze si totiž snadno představit situaci, kdy se cílem dorozumívacího aktu stává právě obohacení universa vlastního jednomu z účastníků o nový objekt, který je druhému účastníku známý (komunikant může např. partnerovi navozovat situaci pomocí popisu, apelováním na znalost jiných objektů atd.). Tondlovo schéma, jak je zatím formulováno, znázorňuje situaci, jež nastane až po úspěšném dorozumění.

Třetí a čtvrtá kapitola jsou věnovány problematice sémantických pojmů. V třetí kapitole Sémantické pojmy (s. 43—79) autor analyzuje predikáty vyjadřovat, značit, označovat, zastupovat, reprezentovat. Všech těchto predikátů se v sémantických koncepcích běžně užívá při popisu jednotlivých sémantických vztahů, a to obvykle bez jakékoli bližší specifikace. Jaksi samozřejmě se předpokládá, že jim „rozumíme“. Tondlovo úsilí o jejich vymezení je nepochybně důležitým přínosem. Predikát vyjadřovat charakterizuje autor jako zachycení vztahu mezi výrazem a uživatelem jazyka, predikát značit jako vztah mezi výrazem a smyslem výrazu, predikát označovat jako vztah výrazu a denotátu, predikát zastupovat jako vztah mezi výrazy. Tato klasifikace znamená zároveň jistou terminologizaci, již je třeba uvítat, protože se právě v lingvistické literatuře těchto termínů užívá bez přesného rozlišování.

Zbývající část třetí kapitoly a kapitola čtvrtá Sémantika logických pojmů (s. 80—130) jsou věnovány formalizovaným jazykům. Tondl zde postupně rozebírá dvojí typ systému sémantiky formalizovaných jazyků, a to podrobněji a velmi přesně koncepci Carna[301]povu,[6] poněkud fragmentárně koncepci Kemenyho.[7] (V této části nacházíme některé nejasnosti při výkladu pojmů interpretace, model, semimodel atd., takže výklad částečně pozbývá své informativní hodnoty.)

Z hlediska potřeb lingvistiky je celý tento oddíl Tondlovy práce věnovaný formalizovaným jazykům poučný zejména ve dvou směrech: Především je to výklad pojmu formalizovaného jazyka samého. Dále pak je to vysvětlení podstaty L-sémantiky a objasnění principů, na nichž jsou L-pojmy vymezeny, a to jako předpoklad pro pochopení dalších pro lingvistiku již bezprostředně důležitých výkladů o intenzi a extenzi [podstatné je přitom především uvědomění si rozdílu mezi aktuálním, určitým světem a všemi možnými světy (nebo logicky možnými světy)].

Bylo-li možno první čtyři kapitoly z hlediska lingvistiky pojímat jako jistý úvod nebo nezbytné předpoklady pro lingvistickou analýzu přirozeného jazyka, mají tu následující tři kapitoly již význam bezprostřední.

Kapitola pátá Smysl a denotace (s. 131—205) obsahuje výklad dichotomie smysl a denotace, různé přístupy k jejímu objasnění a rozbor některých důležitých problémů s tímto vztahem spojených (např. problém synonymie). Při výkladu rozdílu mezi smyslem a denotací vychází Tondl opět z Leibnizova výkladu identity a ukazuje na rozdíl mezi identitou jmen a identitou objektů, který našel svůj výraz v známém Fregeho příkladu o Jitřence a Večernici. Jak autor upozorňuje, dochází Frege na základě tohoto příkladu k závěru, že rozlišení smyslu a denotace je vhodné (neboť vše, co je možno říci o Jitřence, nelze říci o Večernici a naopak). Ovšem otázka, co to je smysl, je potom kardinální otázkou všech úvah i zdrojem jednotlivých metod. Autor vhodně upozorňuje (v diskusi s některými názory, jako je např. Churchův; smysl je postulovaný abstraktní objekt) na to, že je nutno rozlišovat dvě stránky problému: objektivní — osvojení smyslu výrazu (lze dodat schopnosti tohoto smyslu užívat) a subjektivní — na základě schopnosti užívat smyslu, schopnost doplňovat ho o další prožitky, představy ap. Tato subjektivní stránka je pragmatickým aspektem smyslu (je vázána na uživatele) a z hlediska sémantického nemůže být brána v úvahu.

Smysl a denotace v pojetí Fregeho jsou přiřazeny výrazu charakterizovanému jako jméno. Pokud se v souvislosti s tím o jménu uvažuje, jsou to opět úvahy týkající se převážně jeho definice. Tondl komentuje Fregeho vymezení takto: „G. Frege …. Podává jen určitou explikaci, z níž je patrné, co vše může být …. charakterizováno jako „jméno“. Jménem může být jakýkoliv výraz, který má funkci vlastního jména, který označuje jakýkoliv objekt (v abstraktním smyslu)“ (s. 137). Dále pak probírá některé problémy ontologického rázu, které s tímto vymezením souvisejí, ale jsou problematice přirozeného jazyka vzdáleny.

Zajímavější je z našeho hlediska vymezení jednotlivých druhů jmen a způsobů jejich užití. Zde je třeba především zdůraznit Quineovo rozlišení mezi užitím jména (use of names) a vyjadřováním se o jménu (mention of names), spojené i v přirozeném jazyce s požadavkem dodržení příslušných kvotačních znamének.[8] Z dalších klasifikací uvedeme ještě alespoň rozlišení na jména a popisy (deskripce), jak bylo vypracováno především Russellem a Whiteheadem v souvislosti s řešením některých problémů v Principia Mathematica (eliminace iota-operátoru). Toto rozlišení může mít pravděpodobně význam při konfrontaci jazyka přirozeného s jazykem formalizovaným, popř. také při podrobnějším rozpracování teorie pojmenování (ve smyslu užívaném u nás V. Mathesiem).

Přejdeme nyní k té části Tondlových výkladů, které se týkají dichotomie smyslu a denotace vztažené k problematice vět. Mnohému nedorozumění se v této části čtenář[302]-lingvista ubrání, připomene-li si hned na začátku obecně známý, ale snadno opominutelný fakt, že věta je z hlediska logiky jednotka zcela samostatná a izolovaná, bez jakýchkoli vztahů vně směřujících; řečeno z hlediska přirozeného jazyka, neexistuje tu pojem kontextu. Uvědomění si tohoto rozdílu je podstatné již při samém vymezení smyslu a denotace vět: Jako denotace věty bývá přijímána její pravdivostní hodnota, jako smysl pak propozice jí vyjadřovaná. Nesouhlas lingvistů s užitím pravdivostní hodnoty v úloze denotace je pochopitelný, jestliže jde o věty v rámci kontextu. Z hlediska jistého typu vět, vět s obecnou platností a pojímaných tak, jak to výhradně činí právě logika, je přijetí pravdivostní hodnoty jako denotace přinejmenším možné. — Při vymezení smyslu a denotace vět se zároveň setkáváme se situací obdobnou situaci u těchto pojmů vztažených k jménům: denotace je vymezena jasně (pravdivostními tabulkami), smysl naopak — zde v podobě propozice — může být chápán různým způsobem.

Snad nejpodstatnějším zpřesněním této dichotomie — i z hlediska možné aplikace na analýzu přirozeného jazyka — je Carnapova metoda intenze a extenze.[9] V Tondlově práci je jí věnováno mnoho pozornosti a tato část je zpracována velmi instruktivním způsobem. Pro její pochopení je podstatné opět rozlišit sémantiku a L-sémantiku (pojmy a L-pojmy) a dále uvědomit si princip Carnapova postupu: Aby se vyhnul alespoň částečně nepřesnostem spojeným s pojmem smyslu (intenze v jeho terminologii), staví do základu své koncepce nikoli pojmy intenze a extenze samy, ale pojem stejné intenze a stejné extenze dvou výrazů (vět, jmen). Jak pro jména, tak pro věty je totožnost extenze dána jejich ekvivalencí, totožnost intenze jejich L-ekvivalencí. Vlastní konstatování o tom, co je intenzí a co extenzí jmen a vět, provádí pak Carnap konceptuálně.[10]

Z otázek speciálnějšího charakteru, jichž se Tondl při výkladu metody intenze a extenze dotýká, upozorňujeme pouze na ty, jež mají podle našeho názoru pro lingvistickou aplikaci největší význam. Je to především konstatování, že tuto metodu lze aplikovat pouze na věty deklarativní (oznamovací), poněvadž pouze ty mají relativně samostatný význam. Ostatní typy vět, rozkazovací, tázací atd., jsou vždy závislé na kontextu.

V souvislosti s Carnapovou metodou připomíná dále Tondl podle Lewise možnost zjemnění klasifikace modů významu (s. 174—180), tj. rozlišování: (1) denotace výrazu, (2) obsahu (comprehension) — klasifikace všech možných a konzistentně myslitelných věcí, na něž by termín mohl být správně aplikován, (3) signifikace výrazu — vlastnost ukazující, že výrazu bylo správně použito, a (4) intenze výrazu — konjunkce všech výrazů aplikovatelných na to, na co může být aplikován daný výraz. Z Tondlova výkladu vyplývá přesvědčení, že by toto zjemnění bylo užitečné zejména z hlediska přirozeného jazyka (v obecném případě by nastaly jisté potíže). — Nejsme však o tom tak plně přesvědčeni. Domníváme se, že i pro analýzu přirozeného jazyka lze přijmout pouze klasifikaci natolik objektivní a konzistentní, aby mohla být pokud možno jednoznačně aplikována. Vezmeme-li v úvahu uvedené čtyři mody významu, nalezneme stěží takový výraz přirozeného jazyka, který by mohl posloužit za jejich zřejmou exemplifikaci. Jinými slovy, potíže, které se vyskytly při explikaci dichotomie extenze a intenze, jsou při užití čtyř modů významu ještě znásobeny.

Jedním z důležitých problémů teorie významu, v němž přinesla metoda intenze a extenze pozitivní výsledky, je pak problém synonymie. Jako explikaci predikátu mít stejný význam zavádí Carnap pojem intenzionálního izomorfismu. Citujeme [303]Tondlovu charakteristiku: „dva výrazy jsou intenzionálně izomorfní, nebo jinak řečeno, mají stejnou intenzionální strukturu, je-li splněna podmínka L-ekvivalence obou výrazů jako celku a jsou-li současně také komponenty, které si v obou výrazech odpovídají, L-ekvivalentní“ (s. 196). Dále autor uvádí některé problémy s touto definicí spojené, zejména kritiku W. O. Quinea.[11] Vlastním Tondlovým přínosem k problematice synonymie je pak relativizace pojmu synonymie na určité podmínky spojené s výskytem daných výrazů. Synonymii chápe jako identitu interpretace jednoho výrazu s interpretací výrazu jiného, přičemž tato identita je vázána na určité podmínky. Tyto, tzv. okrajové podmínky jsou dány kontextem uvažovaných výrazů. K tomuto vymezení lze poznamenat, že jak empirické, tak abstraktní vymezení okrajových podmínek synonymie tvoří samostatný úkol, který nesporně může mít význam pro analýzu přirozeného jazyka.

Šestá kapitola, nazvaná Kritérium smyslu (s. 206—280), klade si za cíl ukázat možné způsoby přiřazení smyslu danému výrazu nebo větě. Obsahuje tedy problematiku pro lingvistu svrchovaně zajímavou, zejména z metodologického hlediska. — Autor postupně rozebírá trojí různou koncepci: operacionalismus (Bridgman), verifikační kritérium (Schlick) a překladové kritérium (Marhenke). Operacionalismus chápe pojem jako třídu odpovídajících mu operací. Tondl ukazuje některé nedostatky takového pojetí a uvažuje o možnosti jejich odstranění, opět pomocí komunikačního modelu. Koncepce verifikačního kritéria předpokládá, že větě lze rozumět tehdy, známe-li podmínky, za nichž je ověřitelná její pravdivost. S tímto postupem Tondl polemizuje a uvádí přesvědčivé důvody svého odmítavého stanoviska. Koncepce překladového kritéria pracuje s pojmem přeložitelnosti. Tak např. kritériem pro ověřitelnost smysluplnosti určité věty je její přeložitelnost do jiné věty mající smysl. Přitom se předpokládá, že určitým větám jazyka je predikát mít smysl již apriorně připsán. — Své hodnocení jednotlivých koncepcí Tondl uzavírá: „Jakékoliv univerzální řešení, které by chtělo fixovat určitý typ závislosti (tj. závislost mezi jazykovým výrazem a jeho smyslem, B. P.) a tak řešit všechny situace, musí se nutně v některých situacích ukázat jako neadekvátní“ (s. 237). Sám pak zdůrazňuje relativizaci predikátu mít smysl jako predikátu vícemístného.

Poslední část této kapitoly je věnována jednak problematice redukčních procedur, již pomíjíme, jednak problematice pro lingvistiku důležité, poměru empirických a teoretických termínů, jak byla naznačena Carnapem. Z hlediska lingvistického je odlišení pojmů teoretických od empirických a posouzení jejich úlohy při popisu přirozeného jazyka závažné nejen pro vlastní zkoumání jazyka, ale zejména pro budování lingvistické teorie (jak se o to pokusil např. Šaumjan).[12] V této souvislosti je pak důležité Tondlovo upozornění na to, že rozlišení obou těchto kategorií v přirozeném jazyce činí mnohdy potíže a nelze je považovat za ostré. Podstatnou úlohu při jejich uskutečnění zaujímá opět relativizace na určitý cíl, obor, k určitému uživateli ap.

Sedmá kapitola Vágnost (s. 281—301) se týká problematiky přirozeného jazyka téměř výhradně, a to vágnosti, mnohoznačnosti a denotační temnosti. Ve formalizovaných jazycích ovšem tyto „poruchy reference“, jak je případně nazývá Quine, nemají mít místo. Tondl charakterizuje vágní termín takto: „… termín je vágní, existují-li situace, v nichž je možná nejistota při rozhodování o uplatnění tohoto termínu nebo jeho kontradikce“ (s. 281). Rozlišuje pak trojí zdroj vágnosti: jednak jsou to uživatelé jazyka (jejich dispozice, psychika ap.), jednak třída označovaných individuí (jejich kvality, neostrost jejich denotační hranice ap.) a konečně v struktuře jazyka samé (užití víceznačných prostředků v jazyce ap.). Prvý případ je znám ve spojitosti [304]s metodou analýzy vágnosti u M. Blacka,[13] denotační vágnost byla popsána Quinem. — Zcela samostatnou otázkou zůstává problém intenzionální vágnosti, o níž se R. Carnap zmiňuje v cit. stati Meaning and Synonymy in Natural Languages. Tondl uvažuje o tom, že jde výhradně o pragmatickou vágnost. Snad by bylo možno spíše říci, že Carnap, který relativizuje úvahy o intenzionální vágnosti současně vzhledem k nějaké osobě, potom tento pragmatický aspekt zvlášť výslovně neodlišuje.

Zatímco u vágnosti, jak extenzionální, tak intenzionální, je problematická interpretace, je u termínu mnohoznačnost interpretace zcela zřejmá a nesnáze působí, že není pouze jediná. Opět zcela jiný charakter má denotační temnost, tj. nemožnost, popř. neschopnost interpretace termínu, ať již je způsobena neznalostí smyslu a denotace, či pouze denotace.

Poslední, osmá kapitola Sémantika a některé ontologické problémy (s. 302—334) se zabývá problémy a aspekty převážně filosofickými. Tondl polemizuje s názory, které kladou do základu sémantické koncepce ontologické vztahy, a říká: „Otázka o tom ‚co existuje‘ není v kompetenci sémantiky a sémantické analýzy jazyka, ale otázkou vědy“ (s. 307). — Lingvista v této kapitole najde především úvahu o otázce analytických a syntetických vět, problém, který se objevuje ve filosofii jazyka již u Tomáše Akvinského,[14] později u Leibnize a zejména v Kantově klasifikaci soudů. Přínos logické sémantiky k řešení těchto otázek shrnuje Tondl do dvou bodů: (1) analytičnost a syntetičnost musí být vázána na celý systém jazyka, včetně jeho syntaxe a sémantiky, (2) pojmy analytičnost a syntetičnost jsou metajazykové pojmy sémantického jazyka.

Sám chápání analytických vět upřesňuje zavedením stupňů analytičnosti a tím zároveň upřesňuje jejich vztah k větám syntetickým. Domníváme se, že myšlenka vykládat analytičnost stupňovitě má velký význam pro přirozený jazyk, i když ovšem jednotlivé stupně bude asi nutno zadávat jiným způsobem, než to činí Tondl pro jazyk logiky. Významná bude patrně charakteristika vět obecných a aktualizovaných vzhledem k určitému kontextu atd.

V tomto stručném přehledu jednotlivých kapitol jsme se snažili zaznamenat především ty tematické okruhy, které jsou významné pro sémantiku přirozeného jazyka. Tondlova práce však poskytuje přehledný obraz nejen o problémech samých, ale také o celé řadě metodických postupů, z nichž některé mohou být pro lingvistu rovněž podnětné. Je to např. Carnapova metoda popisu stavu a významových postulátů, která patrně může přispět při popisu denotační struktury vět, popř. textů přirozeného jazyka. Tondl sám upozorňuje dále při výkladu Martinova způsobu zavádění sémantických pojmů,[15] že tato koncepce, založená na představě složené denotace (multiple denotation), je vhodná právě pro popis reálných sdělovacích procesů (a výhodnější než např. zavedení definiční), a to proto, že „reálné dorozumění vždy předpokládá jistou relativní stabilitu těchto (tj. sémantických, B. P.) pravidel“ (s. 79). Lze ještě dodat, že tato koncepce také zavádí rekurentním způsobem predikát, jehož pomocí je možno se vyjadřovat o výskytu symbolu, což může být z hlediska přirozeného jazyka důležité.

Nebudeme uvádět další příklady jednotlivých metodických postupů logické sémantiky, které se mohou uplatnit v lingvistické analýze přirozeného jazyka. Pokusíme se spíše v závěru své úvahy vyjádřit několik myšlenek obecnějšího charakteru, které při četbě Tondlovy knihy vystupují zvlášť zřetelně.

(1) První poznámka se týká vztahu logické a lingvistické sémantiky. Jak v logické, tak v lingvistické literatuře existuje dnes již celá řada prací, které jistým způsobem porovnávají popis vět a jiných jazykových jednotek v přirozeném a formálním jazyce. Činí tak buď proto, aby získaly interpretaci formálních výrazů (ze strany logiky), [305]nebo naopak, aby přepisem jevů přirozeného jazyka do logické notace dosáhly explikace, popř. zobecnění daných výrazů (ze strany lingvistiky). Existuje také (opět především ze stanoviska lingvistů) celá řada pochybností o účelnosti takové explikace.

O užitečnosti analýzy přirozeného jazyka prostředky logiky jsme přesvědčeni. Domníváme se však, že zachycení přirozeného jazyka prostředky logickými není pouhým přepisem, ale že je ho nutno považovat za konfrontaci, jinými slovy, že při přepisu přirozeného jazyka prostředky logiky musíme předem předpokládat jak shody, tak i rozdíly a že i tyto rozdíly mají svůj smysl. Povaha přirozeného jazyka a povaha jazyků formálních se v mnoha směrech liší a je proto pochopitelné, že prostředky logiky k zachycení některých strukturních vlastností přirozeného jazyka nestačí. W. O. Quine charakterizuje vztah mezi zápisem v logické notaci a zápisem v přirozeném jazyce jako vztah parafrázování jednoho typu výrazu druhým. Tuto charakteristiku shledáváme výstižnou.

Jedním ze základních rozdílů mezi strukturou jazyků formálních a přirozených je existence vágnosti a jiných „poruch reference“ v přirozených jazycích; v jazycích formálních nemají místa (zmiňovali jsme se o tom již v poznámkách k šesté kapitole Tondlovy práce). Domníváme se, že s tímto rozdílem, tak často opomíjeným, je nutno počítat, a má-li aplikace logických prostředků a postupů pro rozbor přirozeného jazyka vést k užitku, je nutno pojem přirozeného jazyka odpovídajícím způsobem zúžit. Soudíme, že výsledky logické sémantiky je možno aplikovat pouze na takový přirozený jazyk, jehož výrazy, věty a texty jsou jednoznačně interpretovatelné, a to nezávisle na konkrétním uživateli jazyka. Předpokládáme tedy existenci jisté standardizace. Tato hypotéza skýtá řadu problémů a je prozatím jen diskusního charakteru. Naznačíme alespoň dva z těchto problémů a omezíme se na pouhé jejich konstatování, protože podrobnější výklad by vyžadoval samostatného rozboru.

Především se zdá být nesporné, že výrazy, které se jeví jako různým způsobem interpretovatelné samy o sobě, mohou být jednoznačně interpretovány ve větách a věty v textech. Při hodnocení jednoznačnosti interpretace je tudíž nutno rozlišovat, zda je tato interpretace možná už u výrazů, vět nebo až u celého textu (opět za předpokladu, že předběžné znalosti uživatele jazyka nebo jeho intuice tu nesmějí mít význam). — Druhá poznámka se týká pojmu jednoznačnosti. Lze totiž klást otázku, zda je nutno vyžadovat jednoznačnost interpretace pouze potud, pokud se týče denotace, nebo zda jde také o jednoznačnost intenze.

(2) Pod úhlem konfrontace s nazíráním logika nabývá zřetelnější podoby také další a svrchovaně závažná otázka lingvistická — otázka mimojazykových korelátů jazykových jednotek. Bývá někdy také formulována jako otázka po rozdílu pojmů objekt a denotát. Sami se domníváme, že toto odlišení je potřebné, a hledáme-li pro jazykové pojmenování jejich koreláty v rovině mimojazykové, nemůžeme mluvit prostě o objektech. Především proto ne, že vycházejíce od popisu jazyka nutně hovoříme nikoli o denotátu jazykového výrazu obecně, ale o denotátu výskytu tohoto výrazu v textu nebo ve větě. (V takovém pojetí se tedy použití vztahu pojmenování — denotát při popisu přirozeného jazyka liší od použití v logické sémantice.) Dále je pak zřejmé, že jazykové pojmenování zachycuje často jen určitý aspekt popisovaného objektu, znamená vzhledem k němu vždy jistou abstrakci. Každé pojmenování představuje většinou již jistou formu popisu (srov. Heisenberg, Whitehead).[16] Pojem denotátu může tak na rozdíl od prostého označení „objekt“ zachycovat jistý aspekt navíc (zdůraznění určité stránky, vlastnosti objektu, kromě jeho označení), popř. však také jisté zjednodušení (výslovné zachycení pouze této stránky a opominutí ostatních). Obojí diferenciace může být při lingvistickém popisu potřebná.

(3) Jak již bylo řečeno, činí Tondl předmětem svých úvah především „metodolo[306]gicky zajímavé otázky vědy a některé filosofické a metodologické souvislosti“ (s. 5).

Snažili jsme se je alespoň ve stručnosti naznačit. Jeden z nejdůležitějších metodologických poznatků si však čtenář-lingvista nejlépe uvědomí na postupu Tondlova výkladu. Autor o něm výslovně nemluví, spíše jej předvádí ve všech částech svých výstižných rozborů. Je to skutečnost, že volba koncepce a postupu při popisu kteréhokoli jevu kteréhokoli typu jazyka závisí na cíli, k němuž chceme dospět, a zároveň, zvolíme-li určitý postup, musíme si být nadále vědomi jeho nezbytných důsledků. Fakt na první pohled zřejmý, ale je-li zanedbán, ve svých důsledcích zdrcující.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 299-306

Previous Eleonora Slavíčková: Podnětný ukrajinský příspěvek ke zkoumání vědeckotechnické terminologie

Next František Daneš: Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“