Akademik František Ryšánek devadesátiletý

Bohuslav Havránek

[Chronicles]

(pdf)

К 90-летию со дня рождения акадмика Франтишка Рышанка / Académicien Frant. Ryšánek a quatre-vingt-dix ans

Letos 26. srpna se dožil devadesáti let akademik František Ryšánek; je nestor bohemistiky a dnes i senior Československé akademie věd. Má nejen za sebou velkou práci vědeckou a vychoval jako vysokoškolský učitel generace bohemistů a za svého působení v Bratislavě i slovakistů, ale je stále pracujícím badatelem a podnětným i kritickým rádcem mladých i starších pracovníků.

Frant. Ryšánek je pro nás a tím více pro mladou generaci představitelem slavného gebauerovského období bohemistiky. Ryšánek byl a zůstal oddaným žákem a ctitelem Gebauerovým a Gebauer byl jediným učitelem, ba i člověkem, kterému od mládí náš nepoddajný jubilant podlehl. Přejal od něho rozsah svého vědního oboru (tehdy se studium staré literatury ještě spojovalo se studiem historie jazyka v jediný filologický celek) i svou podrobnou pracovní tematiku, převzal jeho akribii filologickou, přesnost a odpovědnou svědomitost práce, ne však jeho systematičnost a smysl pro velká shrnující díla.

Ryšánek je kritický analytik, kterého láká heuristická práce a řešení sporných dílčích případů. Systematickou se stala jeho práce snad jen v oboru štítenského bádání a zde postupoval od rozsáhlé práce kriticky textové, heuristicky pramenné, od objevů jeho nových děl až do práce ediční, ale k syntezi se dostal vlastně jen na „objednávku“ — v syntetickém objevném hesle o Štítném v Ottově Slovníku naučném nové doby (1943) a v souboru „Literatura rozjímavá a nábožensky vzdělavatelná“ ve Výboru z čes. literatury od počátků po dobu Husovu (1957, s. 650—736). — Není to však jen osobnost Štítného, kterou se Ryšánek zabývá od studentských let až do dneška, ale podnětně i úspěšně zasáhl i do studia díla Husova i jiných osobností doby husitské i pohusitské, zvl. Rokycany, Chelčického, Blahoslava a Komenského.

Další úsek jeho práce zabírá řešení drobných, ale metodicky složitých jevů starého jazyka a šťastné interpretace a emendace nejasných míst v staročeských památkách.

Ale přehled, ani analýzu celé jeho vědecké činnosti nechceme zde podávat, protože byla shrnuta a hodnocena u příležitosti jeho osmdesátky r. 1957, zvláště podrobně Kv. Hodurou v Naší řeči (40, 1957, 121—129) a stručněji ode mne zde v SaS (18, 1957, 193—197), kde je připojen i soupis jeho prací od Zd. Tyla (k němu dodávám Kritické a exegetické příspěvky k českým spisům M. Jana Husi v LF 79, 1956, 54—62, 209—218).

Je charakteristické, že souborného hodnocení jeho díla se mu dostalo až při osmdesátce, kdy byl také vyznamenán Řádem práce. Ryšánek je totiž řídkým vědeckým typem, který takřka celý život usilovně pracuje na materiálovém i kritickém poznávání předmětu svého bádání, než se odhodlá vyjít s výsledky a činit závěry, a tak se stalo, že v jeho publikační činnosti za období mezi 70 a 80 lety činí polovinu položek soupisu jeho díla a rozsahem tu první polovinu značně převyšuje.

V dekádě deváté naprosto neustal ve svém pracovním tempu, takže z tohoto období můžeme připomenout, že nejen vyšla jeho dlouho připravovaná edice Štítného Sborníku vyšehradského (I. díl 1960, 415 s., II. díl Slovník, sestavený za účinné spolupráce J. Daňhelky, je v nakladatelství Academia), ale s jeho velkou ediční spoluprací vydala E. Urbánková i Klementinské zlomky nejstarších českých legend (1959); podílel se pracovně i na Cejnarově edici Nejstarších českých veršovaných legend (1964) jako iniciátor i recenzent, [312]ale u Ryšánka práce iniciátora i recenzenta nebo vědeckého redaktora je vždy vlastně i spoluprací na díle.

V tomto období vydal Ryšánek také dva díly Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého, Tvarosloví: 1. Skloňování (1980) a 2. časování (1958) se svými opravami a doplňky (na s. 633—659 a 547—55).

Do této doby spadají i drobné studie jazykovědné a heuristicky objevné k dílu Komenského (v SaS 19, 1958 a v Acta Comeniana 19, 1960) a dvě studie literárněvědné: obhajoba české provenience latinského spisu Quadripartitus (v LF 88, 1965) a literární drobnosti objevné a pramenné, nepřímo štítenské v sborníku „Příspěvky k dějinám starší české literatury“ (1958).

Konečně nelze pominout jeho spolupráci jako vzorného recenzenta i na obou dílech Výboru z české literatury z doby husitské (I 1963, II 1964).

I když zde nechceme bibliograficky vyčerpat jeho činnost v deváté dekádě,[*] i tak je patrno, že je úctyhodná. A k tomu nutno připojit ještě i účast na velkém kolektivním díle — Staročeském slovníku, v jehož hlavní redakci je akad. Ryšánek (první svazek je v tiskárně) a rovněž i to, že vždy ochotně, podnětně, ale i kriticky konzultuje s mladšími pracovníky.

Všichni Ryšánkovi přátelé a žáci se těší z jeho vstupu do desáté dekády, nejen proto, že dosáhl věku opravdu požehnaného, jak tradičně můžeme říci právě u něho, ale především proto, že do ní vstupuje v dobrém zdraví a svěžesti a v plné práci. Přejeme mu všichni mnoho zdraví a mnoho badatelské i další kritické činnosti.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 311-312

Previous František Daneš: Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“

Next Helena Svobodová: Nový pokus o charakteristiku slovních druhů v ruštině