K problematice lexikálního standardu a jeho adekvátního popisu

Jaroslav Machač, Zdeňka Sochová

[Articles]

(pdf)

К проблематике лексического стандарта и его адекватного описания / Problèmes du standard lexical et de sa description adéquate

1. Rozdíly mezi individuálními slovníky jednotlivých členů určitého jazykového společenství jsou značné. Jde o rozdíly nejen kvantitativní, ale i kvalitativní: projevují se totiž jak v různém rozsahu (početnosti) lexikálních prostředků, tak i v různém jejich skladu z hlediska příslušnosti k různým útvarům jazyka a různým stylovým vrstvám, k různým tematickým okruhům atd. Tyto rozdíly, promítající se různě v aktivní a pasívní složce slovní zásoby, jsou působeny činiteli nejrůznějšího řádu a charakteru — sociálními v širokém smyslu, jako je sociální zařazení, vzdělání, profese uživatele, jeho generační příslušností, dispozicemi mentálními atp. Přes tyto rozdíly existuje soubor běžných lexikálních prostředků,[1] který umožňuje komunikaci uvnitř jazykového společenství. Takový soubor lexikálních prostředků, které jsou společné příslušníkům téhož jazykového společenství a slouží při dorozumívání v základních oblastech společenského styku, relevantních pro daný stupeň společenského vývoje, nazýváme lexikálním standardem.

2.0. Stanovit tento lexikální standard je složitý úkol teoretický s velkým dosahem praktickým.[2] Je to výběr z celonárodní slovní zásoby v dané vývojové etapě určený kritérii jazykovými i mimojazykovými, přihlížející na jedné straně k jejímu systémovému charakteru, na druhé straně k její bohaté diferencovanosti. Správně poukazuje autor článku (cit. v pozn. 2) na to, že lexikální standard nelze chápat jako torzo slovní zásoby. Je to její homogenní část společná všem, abstrahovaný objektivizovaný průmět individuálních slovníků jednotlivých uživatelů národního jazyka. Je tedy abstrakcí stejně, jako je (lingvistickou) abstrakcí „uživatel lexikálního standardu“ jakožto (typický) reprezentant (jednotného a zároveň různorodého) jazykového společenství.

[168]2.1. Pod centrálním slovním souborem se dříve rozuměl tzv. základní slovní fond, jehož hlavním atributem byla historická stálost slov.[3] Naše pojetí lexikálního standardu, vycházející také z funkcí pojmenovacích prostředků, je širší. Neztotožňuje se ani s problematickým měřením časově podmíněných vrstev slov, které je typické pro tzv. glottochronologii.[4]

2.2. S lexikálním standardem národního jazyka nelze zaměňovat ani soubory tzv. základních (nejdůležitějších) slov, určené jako pedagogická pomůcka pro elementární dorozumění v cizím jazykovém prostředí. Jde tu vesměs o různě omezené výběry, jednak redukované na výrazy běžného komunikativního styku, jednak přihlížející jen k základním členům slovních rodin (etymologicky nebo slovotvorně, popř. sémanticky) a eliminující ta slova, jejichž smysl lze z tohoto základního členu odvodit.[5] Obdobný charakter, jen specializovanější poslání a ještě menší rozsah mají soubory slov typických pro odborné projevy (event. s příslušným minimem odborné terminologie daného oboru),[6] zpracovávané pro výuku cizím jazykům se zaměřením na odborné vyjadřování.

2.3. Lexikální standard národního jazyka není souborem jednostranně funkčně redukovatelným. Jako průřez celonárodní slovní zásobou obsahuje ve výběru všechny její složky uplatňující se v celospolečenské praxi.

Znamená to tedy, že vedle aktivní slovní zásoby realizované v mluvených a psaných projevech[7] obsahuje slovník „uživatele lexikálního standardu“ i složku slovní zásoby pasívní. Tvoří ji především (1) část terminologických a terminologizovaných výrazů nutných k zvládnutí školní výuky (průměrné úrovně), (2) lexikální výrazy, s nimiž se člen příslušného jazykového společenství často setkává zejména působením prostředků hromadného šíření informací, a (3) ty, které musí (alespoň pasívně) znát právě jako příslušník určité společnosti (státu, organizace atp.) v nutném styku s jejími institucemi; z rámce těchto skupin, zvl. první a druhé, lze dále vyčlenit (4) vrstvu obecně kulturních slov.

2.4. Pokud jde o odbornou terminologii vůbec, nezahrnuje lexikální standard základní soubory terminologických prostředků jednotlivých vědeckých a praktických oborů, závažných z hlediska těchto oborů a jejich pojmoslovných soustav. Zahrnuje jen tu odbornou terminologii, která se v dané době nejtěsněji přimyká k obecné slovní zásobě, a to především právě tím, že určitým způsobem překračuje rámec svého oboru. To je dáno povahou oboru, jeho společenským významem a zařazením, jeho stykem s obecnou lidskou praxí, jeho dobovou aktuálností a tradicí.[8]

[169]3.0. Klasické materiálové lexikální sbírky opírající se o psaný, zvláště literární jazyk (např. kartotéka typu základního lexikálního archívu ÚJČ) nemohou být pro stanovení lexikálního standardu jediným a hlavním vodítkem: na jedné straně nedostačují, na druhé straně jsou pro tento úkol příliš abundantní. Musí být proto jednak doplněny, a to zvláště materiálovými soubory čerpajícími z jazyka mluveného, jednak předem omezeny vyloučením periferních a regresívních[9] složek slovní zásoby a jiných izolovaných, zvláště exkluzívně užitých výrazů literárních.

3.1. Centrální postavení slova (lexikální jednotky) v lexikálním systému[10] je dáno kombinací několika parametrů vzájemně souvisících, zčásti i vzájemně se podmiňujících. Je to v prvé řadě frekvence, ustálenost (časová setrvačnost), resp. míra proniknutí lexikálního prostředku a jeho rozšíření.

Nejvyšší frekvenci a zároveň i nejvyšší časovou setrvačnost (danou relativní nezávislostí na vnější skutečnosti) mají slova synsémantická (v širokém slova smyslu) a některá slova gramaticko-lexikální.[11] U slov autosémantických závisí frekvence a ustálenost jednak na jejich významovém typu, jednak ve značné míře na jejich vztahu k označované skutečnosti. Centrální postavení mají slova nocionální spíše než výrazy expresívní, vyjadřující individuální a často jen aktuální citové postoje (i když i ony mají konvenční sdělnou funkci). Ustálenější (vývojově odolnější, stabilnější) jsou slova s významem přesně vymezeným, určitým; to bývají častěji pojmenování věcná (substantiva) než nevěcná (adjektiva a zvláště slovesa). Vnější mimojazyková skutečnost zasahuje do slovní zásoby nejenom podněty k tvorbě nových pojmenování, ale působí i na vnitřní přeskupování slovní zásoby, na její vnitřní diferenciaci a strukturaci. Stabilnější jsou proto pojmenování těch skutečností, které samy podléhají jen v menší míře vývoji. Lexikální standard v určité časově koncentrované etapě je zároveň obrazem relativně stabilního centra lexikálního systému.

3.2. Eliminace periferních, regresívních a izolovaných složek (zmíněná v bodě 3.0.) se týká právě elementů v širokém smyslu variabilních. Jde především o lexikální prostředky frekvenčně, dobově a územně omezené, tedy (a) řídké varianty slov běžných, řídké, individuální a jiné neologismy, speciální výrazy odborné a slangové, nezdomácnělé výrazy přejaté, slova citátová, (b) slova zastaralá včetně literárních archaismů (na rozdíl od obecně známých historismů, které do lexikálního standardu nepochybně patří), (c) úzké dialektismy a argotismy (na rozdíl od tautonym a oblastních variant rozšířených na rozsáhlých územích).

Pokud jde o výrazy expresívní, pak k lexikálnímu standardu patří ve větší míře slova, u nichž je expresivita neoddělitelnou obsahovou složkou, podle Zimovy terminologie[12] tedy slova inherentně expresívní, zatímco z adherentně [170]expresívních mají své místo v lexikálním standardu jen výrazy (popř. významy) plně lexikalizované, nezávislé na aktuálním kontextu.

4.0. Dvojí lexikografické zpracování české slovní zásoby ve velkých, vědecky pojatých slovnících[13] v rozmezí pouhých tří desítiletí skýtá i pro poznání rozsahu a složení lexikálního standardu češtiny velké možnosti. Samo srovnání těchto dvou lexikografických děl přináší již dnes velmi cenné poznatky pro zjištění vývojových tendencí v současné české slovní zásobě,[14] k odhalení vlivu vzájemného působení jednotlivých útvarů národního jazyka na vnitřní pohyb v slovní zásobě, k poznání poměru mezi jejími složkami relativně stálými a variabilními.

Výběr pro oba velké slovníky, a zvláště pro SSJČ, byl prováděn podle promyšlených zásad (stručně jsou vyloženy v předmluvě k I. dílu), avšak obrovská materiálová základna obou děl (základní lexikální archív ÚJČ, čítající více než 11 miliónů excerpt) a snaha zvýšit informativní hodnotu obou slovníků způsobila, že tyto zásady byly v mnohém překračovány. Potvrdila se v tomto případě pravdivost Ščerbova výroku, že „snaha přiblížit se v té či oné míře typu thesauru je v lexikografii přirozená, ačkoli stupeň tohoto přiblížení zůstává zcela neurčitý“.[15] Domníváme se, že jen tehdy, zbaví-li se lexikografie této své „přirozenosti“, a zejména snahy po maximální informativnosti, může dospět k zpracování synchronního slovníku lexikálního standardu.

Pro zpracování takového typu slovníku — závěrečného článku v řadě novodobých českých slovníků — má česká lexikografie významné předpoklady nejenom v existenci dvou předcházejících slovníků velkých. Další předpoklady získá jednak v mechanografickém zpracování SSJČ,[16] které nesmírně usnadní třídění formalizovaných dat v SSJČ uložených, jednak ve využití monografických materiálových studií, zejména v II. a v připravovaném III. svazku Tvoření slov, opírajících se o Dokulilovu teorii a lexikální materiál akademického slovníku (PS).[17]

4.1. I jednojazyčné výkladové slovníky velkého rozsahu mají své praktické poslání a praktickým cílům leckdy kompromisně podřizují i výchozí teoretické zásady. Slovník lexikálního standardu současného jazyka je svým rozsahem i obsahem přímo předurčen k tomu, aby sloužil jako základní jazyková příručka nejširší praxi (a doplnil i citelný nedostatek vhodného slovníku pro školu). Avšak možnost zpracovat současnou slovní zásobu v přísném výběru a na poměrně malém prostoru skýtá zároveň mimořádnou příležitost k jejímu co nejadekvátnějšímu popisu, založenému na velmi podrobně připravené teoretické koncepci. Z promyšlené konfrontace výběru a zpracování slov v obou slovnících je nutno dospět k samostatně pojatému vědeckému a zároveň praktickému slovníku, který bude slučovat s přísnou normativností maximum [171]informací o fungování a užívání výběrového souboru standardních lexikálních jednotek.

4.2. Adekvátní popis slovní zásoby implikuje požadavek adekvátního prostředku popisu. Předpokládá vypracování a důslednou aplikaci metajazyka slovníku, postihujícího diferencovaně systémovost slovní zásoby z různých aspektů. Tento metajazyk (zahrnující v podstatě obvyklý aparát a jeho výkladovou část) musí u jednotlivých registrovaných lexikálních jednotek zachytit důsledně jejich kategoriální příslušnost, tj. postavení v systému, a jejich vnitřní i vnější syntagmatiku. To umožní jednak odlišit v oblasti sémantické relevantní rysy kategoriální od konkrétního lexikálního významu, jednak naznačit vlastní fungování lexikálních jednotek.

Funkčně strukturní popis musí však být přitom v slovníku realizován tak, aby se nesnižovala jeho praktická hodnota a neztěžovalo se uživatelům jeho užívání. To znamená především uchovat pokud možno obvyklý běžný slovníkový aparát, ale užívat ho s maximální důsledností. Stěžejním úkolem nového slovníku tedy bude spojit implicitní systémovou lexikologickou analýzu — kriticky využívající podnětů moderní lexikologie[18] — s praktickým posláním slovníku.

Primárně důležité je tu určení tzv. centrálního významu, od něhož jsou různými sémantickými posuny odvozeny významy ostatní. Jako výchozí význam je pro slovník současného jazykového průměru nepřijatelný význam etymologický.[19] Neméně závažné je stanovení hranic mezi jednotlivými lexikálními významy[20] a v souvislosti s tím dosud ne dost probádaný problém přenesenosti významu; ta se uplatňuje často nikoli přímočaře, nýbrž několikasměrně a i v synchronním aspektu je lexikalizace přenesených významů stupňovitá.

Významnou složkou každého slovníku je exemplifikace, která fungování a užívání slov instruktivně dokládá. Ani slovník lexikálního standardu se bez ní neobejde. Právě v slovníku tohoto typu, při paralelním a konfrontačním zpracovávání jednotlivých heslových slov vzájemně korespondujících, se význam exemplifikace ještě zvětšuje, neboť je vlastně hlavním prostředkem k naznačení diferencí v kontextovém uplatňování příslušné lexikální jednotky. Naskýtá se dále možnost využít právě exemplifikace k bližšímu určení pravidelně (až paradigmaticky) tvořených odvozenin, a to v mnohem větší míře, než to činí SSJČ.

Na rozdíl od slovníků většího typu musí slovník lexikálního standardu při diferenciaci jednotlivých lexikálních prostředků z hlediska jejich příslušnosti k různým útvarům národního jazyka a k různým stylovým vrstvám[21] pracovat [172]především s kritérii základními. Domníváme se, že tato základní kritéria by měla vycházet především z protikladů (1) spisovnost — nespisovnost, (2) mluvený — psaný jazyk. Tak budou přesněji diferencovány lexikální prostředky hovorové češtiny (jako spisovné formy mluveného jazyka) od výrazů nespisovných. To považujeme za zvláště vhodné v specificky české situaci, kdy povědomí norem v mluvené podobě jazyka (zdaleka ovšem nejen v rovině lexikální) je rozkolísáno. Další jemnější specifikace pak na tuto základní stylovou diferenciaci naváže.

4.3. Aplikace přesně vypracovaného metajazyka ve vlastní lexikografické práci předpokládá zároveň i odpovídající metodiku práce. V obvyklém abecedním postupu zpracování se ztrácí zřetel k systémovým vztahům v slovní zásobě, a tedy často i potřebná jednotnost ve zpracování slov v různém ohledu příbuzných. Autoři slovníku lexikálního standardu budou zpracovávat slovní zásobu se zřetelem k jejím slovotvorným a tematickým skupinám. Tím lépe vystihnou a vytknou specifické rozdíly v sémantické sféře a kontextové distribuci jednotlivých členů strukturních celků (sémantických rodin), které se organizují na základě společných vlastností lexikálních jednotek; u složitějších lexikálních jednotek pak adekvátně budou moci stanovit jejich příslušnost k několika strukturním celkům (budou např. souborně zpracovávány všechny prefixální odvozeniny k základovému slovesu). Vydatnou pomůckou k práci bude zde i retrográdní index.

Závěr. Vytvoření slovníku lexikálního standardu současné češtiny vyžádá si velkou přípravnou teoretickou práci. S mnohými problémy se však česká lexikografie vyrovnala již v průběhu práce na dvou velkých abecedních slovnících, zvláště na SSJČ, a tak v mnohém půjde spíše o to dovést jejich teoretické zásady do důsledků. Bude však potřebí pro tento slovník znovu prověřit nosnost základních lexikologických principů a vytvořit vlastní lexikografickou teorii s využitím nových myšlenek i metod.

 

R É S U M É

К проблематике лексического стандарта и его адекватного описания

В статье определяется лексический стандарт как синхронно понимаемый набор лексических средств, общий для всех членов данного общества носителей языка и служащий коммуникации в основных областях общественных связей, релевантных для данной степени развития общества. Имеется в виду срез словарным составом языка на данном концентрированном этапе развития, определяемый разными критериями языкового порядка (центр — периферия, устная — письменная речь, активный — пассивный запас слов, реализация — потенциональность итп.) и внеязыкового порядка (в широком смысле социальными). Лингвистической абстракций «носитель лексического стандарта» соответствует социологически установленная абстракция социального среднего. Для определения лексического стандарта должны быть к классическим материальным базам (картотекам, сводам, фондам) добавлены прежде всего материалы устной речи.

Адекватное описание словарного состава вообще (и тем более лексического стандарта) связано с требованием адекватных средств описания. Это требование предполагает разработку и последовательное применение метаязыка словаря, адекватно описывающего дифференцированным образом системность словарного состава в разных аспектах.

Метаязык описания должен прежде всего определить категориальную приуроченность [173]отдельных лексических единиц (т. е. их место в системе) и их внутреннюю и внешнюю синтагматику. Это сделает возможным различить с одной стороны релевантные категориальные черты от конкретного лексического значения, и с другой стороны показать собственное функционирование и употребление лексических единиц.

Для обработки словаря современного лексического стандарта чешского языка чешской лексикографией имеются знаменательные предпосылки: теоретически обдуманная лексикографическая обработка современного словарного состава в двух видах больших академических словарей, комплексное описание чешского словообразования основанное на относительно полном лексическом материале и механографическая обработка формализированных данных Словаря чешского литературного языка.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 167-173

Previous Karel Oliva: K otázce lexikálního systému (na materiále českém a polském)

Next Josef Skulina: O „centru“ a „periférii“ v nářeční oblasti moravské (hanácké)