K šedesátinám prof. dr. Josefa Vachka

Miroslav Komárek, Jaroslav Macháček

[Articles]

(pdf)

По поводу шестидесятилетия проф. д-р Йозефа Вахека / A l’honneur du soixantième anniversaire de professeur Josef Vachek

Prof. Josef Vachek, doktor filologických věd, který 1. března 1969 oslavil své 60. narozeniny, patří dnes bezesporu k vůdčím osobnostem toho lingvistického směru, který se u nás i ve světě nejčastěji označuje jako „pražská škola“. Od samého počátku své vědecké činnosti, a vlastně již od dob svého vysokoškolského studia, je spjat s Pražským lingvistickým kroužkem; je v 30. letech účastníkem vrcholícího úsilí tohoto sdružení o novou koncepci jazyka a jazykovědy a brzy také spolutvůrcem funkční a strukturální lingvistické teorie, zejména v oblasti fonologie. Mnohé z nejzávažnějších prací Vachkových vyšly právě na stránkách publikací PLK, ať už to byly Travaux du Cercle linguistique de Prague, časopis Slovo a slovesnost nebo příležitostné nebo tematické sborníky, které PLK uspořádal. Nepřekvapuje proto, že se prof. Vachek stal — zejména v zahraničí — povolaným vykladačem a propagátorem jazykovědných názorů PLK a doma pak horlivým strážcem jeho tradic. Např. nové Travaux linguistiques de Prague, které vycházejí od r. 1964 a programově navazují na TCLP, vděčí za svou existenci především úsilí a péči prof Vachka.

Těsná souvislost Vachkova vědeckého vývoje s PLK je dána již osobnostmi učitelů, kteří na něho působili za jeho studií na filosofické fakultě Karlovy university (1927—1932). Jako student bohemistiky a anglistiky setkává se Vachek mimo jiné s významným představitelem srovnávací jazykovědy O. Hujerem, který sice zůstává věren mladogramatické metodě, je však příznivě nakloněn i novým směrům v jazykovědě (jeho jméno najdeme např. v seznamu členů PLK a Fonologické unie; ve vědeckých časopisech jím redigovaných, v Listech filologických a v Slavii, vycházely i stati prof. Vachka). Největší vliv na další vědecký vývoj mladého Vachka ovšem mají dva jeho učitelé anglistiky: zakladatel a první předseda PLK Vilém Mathesius a pak Bohumil Trnka, tehdy docent anglistiky a člen PLK. S Trnkou spojuje Vachka — kromě společného metodologického východiska — především jeho intenzívní zájem o fonologickou teorii a o vývoj jazyka, s Mathesiem pak důsledné porovnávací hledisko a snaha lépe pochopit cizí jazyk srovnáním s mateřštinou a naopak mateřštinu srovnáním s cizím jazykem. Toto konfrontační zaměření, jež je ostatně charakteristické i pro jiné Mathesiovy žáky, vede samozřejmě k posílení obecně lingvistické složky jazykovědné práce a umožňuje klást si i závažné otázky typologické.

Vachkův vědecký profil byl ovšem formován i stykem s prostředím PLK. Zde na něho působili oba vůdčí fonologové pražské školy — N. Trubeckoj a především R. Jakobson. K Trubeckému ukazuje mimo jiné i Vachkův soustavný zájem o písmo a pravopis (velký vliv v tomto směru měl však na něho i ukrajinský jazykozpytec A. Artymovyč, působící v Praze, rovněž člen PLK), k Jakobsonovi pak zaujetí pro historickou fonologii a dynamické pojetí synchronního systému jazyka. Z dalších členů PLK měl na Vachka vliv zvláště Bohuslav Havránek, a to především svou koncepcí spisovného jazyka a jeho funkčního rozvrstvení.

[106]Tvořivé prostředí anglistického semináře pražské filosofické fakulty a PLK přivedlo Vachka velmi brzy k samostatné vědecké práci. Již r. 1931 byl přijat za člena PLK a přednesl tam dva příspěvky: o problematice diftongů a o fonologickém rozboru kombinačně strukturním. Roku 1932, tedy jako 23letý, publikuje Vachek své první samostatné studie, jež překvapují svou vyzrálostí a jsou dodnes cenné: studii o pojetí fonému u D. Jonese (Charisteria Guilelmo Mathesio …, Praha 1932, 25—30) a o fonologickém poměru hlásek [i] a [j] v češtině a ve slovenštině (Slavia 11, 1932, 265—273). Již v těchto raných pracích se plně projevily vlastnosti, které jsou příznačné pro celou vědeckou práci J. Vachka: úsilí o jasné vymezení pojmů, jemný smysl pro funkční analýzu jazykových prostředků a odhalování souvislostí mezi nimi a zároveň snaha vypracovat pro tuto analýzu exaktní a důsledná kritéria.

Po vysokoškolských studiích působí J. Vachek řadu let jako profesor obchodní akademie v Praze (tam se sešla řada dobrých filologů a rovněž toto působení se odrazilo v zaměření praktické části Vachkovy vědecké činnosti) a působí i na pražském anglickém gymnasiu. Na universitu se dostává jako docent anglistiky až r. 1945 a o dvě léta později je jmenován profesorem tohoto oboru na Masarykově universitě v Brně. Jeho úspěšná pedagogická činnost, během níž vychoval řadu vzdělaných učitelů anglického jazyka a několik vynikajících odborníků v anglické filologii (za všechny jmenujme aspoň J. Firbase), byla však přerušena r. 1962; pro tehdejší poměry přešel totiž do ČSAV, do Ústavu pro jazyk český, kde získal hodnost doktora věd a kde pracuje dodnes. Jeho odchod z university byl velkou ztrátou pro anglistiku, neboť omezil možnosti jeho hlubšího působení na mladé anglisty (přednáší však externě na filosofické fakultě KU); na druhé straně mu však umožnil soustředit se na větší komplexy otázek, časově náročnějších, zajistit úsek obecně lingvistický, který přísluší akademickému Ústavu pro jazyk český, a působit zde na výchovu vědeckého dorostu v oblasti problematiky obecně lingvistické.

Prof. Vachek je také často zván jako hostující profesor k přednáškám v cizině: přednášel takto v USA na Lingvistickém institutu, v Anglii, v záp. Německu, v Polsku, v Moskvě a nyní v Holandsku na leidenské universitě. Účastnil se mnoha mezinárodních kongresů a konferencí, zpravidla jak významným referátem, tak klidnými, ale závažnými zásahy do diskuse. Dostalo se mu v cizině rovněž řady uznání: je čestným členem Linguistic Society of America, místopředsedou v Societas Linguistica Europae, členem výboru mezinárodní Fonologické asociace. Doma je nyní předsedou Jazykovědného sdružení.

Jak jsme již naznačili, prolíná se ve Vachkově vědecké práci soustředěný zájem o angličtinu s neméně intenzívním zájmem o český jazyk. Sepětí obou těchto jazyků je u něho tak těsné, že by většinou nebylo vhodné, abychom je při hodnocení jeho díla od sebe oddělovali. Stejně organicky je pak s oběma jazyky spjato i řešení obecně lingvistických otázek. Proto svou charakteristiku Vachkovy vědecké činnosti uspořádáme nikoli podle jazyků, nýbrž podle hlavních okruhů obecných otázek, jež jsou řešeny tu na českém, tu na anglickém materiále, nejčastěji však na materiále obou jazyku zároveň.

Fonologické problémy se objevují už na samém počátku Vachkovy badatelské dráhy a zůstávají dodnes v popředí jeho zájmu. Nejdříve jej přitahují různé obecné otázky pojmoslovné a metodologické, jako je zásadní pojetí [107]fonému a fonologických jednotek (viz zvl. Several Thoughts on Several Statements of the Phoneme Theory, American Speech 10, 1935, 243—255; Phonemes and Phonological Units, TCLP 6, 1936, 235—239), úloha časových prvků ve vymezení fonému (věnoval jí několik studií, z nichž česká vyšla v SaS 3, 1937, 59—61) aj. Jedním z hlavních problémů fonologické teorie je problém monofonematického nebo polyfonematického hodnocení složitějších zvukových útvarů. Vachek přispívá již r. 1933 k jeho řešení fonologickou analýzou anglických dvojhlásek (Über die phonologische Interpretation der Diphthonge mit besonderer Berücksichtigung des Englischen, Prague Studies in English (dále PSE) 4, 1933, 87—170). Vycházeje z tehdejšího stavu fonetických poznatků, rozlišil i z hlediska fonologie od polyfonematických diftongů polohových (jež jsou podle Vachka např. nejen v českých tvarech kraj, přej, ale i pejcha, ženou) tzv. diftongy pohybové (klouzavé), tj. monofonematické vokály s proměnlivým průběhem, pro něž je charakteristický — z hlediska artikulačního i akustického — klouzavý pohyb, jehož směr je dán rozdílem mezi oběma krajními fázemi diftongu, co do kvality značně nestálými. Vachkovo pojetí uznal i Trubeckoj s jistým omezením (monofonematické diftongy jsou sice vždy pohybové, ale naopak to neplatí) a začlenil je později do svých Grundzüge der Phonologie. Vachkova fonologická interpretace diftongů je bezesporu nejdůležitějším příspěvkem jeho mladého období k fonologické teorii. Technické prostředky a metody fonetiky, jakož i názor na percepci zvukové stránky řeči ovšem prošly od r. 1933 velkým vývojem a ten si patrně vynutí i novou formulaci fonetické argumentace této teorie, považujeme však za pravděpodobné, že její jádro tím nebude dotčeno.

K teoretické problematice synchronní fonologie se váže i několik dalších příspěvků raného období, z nichž zvláštní zmínky zaslouží studie o poměru [i] a [j] v češtině a slovenštině (Slavia 11, 1933, 265—273). Vachek v ní důmyslně aplikoval pravidlo, které je dnes známo pod názvem komplementární distribuce, a ukázal, že v slovenštině je možno chápat tyto hlásky jako poziční varianty jediného fonému, kdežto v češtině si dosud zachovávají fonematickou samostatnost.

Další obecnou otázkou, která se mladému Vachkovi ještě promítala především do roviny fonologické, ale kterou později rozšířil i na vyšší roviny jazyka, je poměr synchronie a diachronie k statice a dynamice systému. Vachek se plně ztotožňuje s jednou z hlavních zásad PLK, že mezi jazykovou synchronií a diachronií není propast, nýbrž že i vývoj jazyka je třeba zkoumat metodami funkčně strukturními (srov. např. jeho studii Prof. Karl Luick and Problems of Historical Phonology, ČMF 19, 1933, 273—292). Stejně přijal za svou i tezi, zdůrazňovanou hlavně R. Jakobsonem, že jazykovou synchronii nelze ztotožňovat se statičností, nýbrž že systém jazyka, a tedy i fonologický systém, má svou vnitřní dynamiku, která se pak uplatňuje v jeho dalším vývoji. Vachkovi patří zásluha, že tyto myšlenky rozvíjí dále, zvláště ve své teorii o dialektice centrálních a periferních složek fonologického a vůbec jazykového systému (srov. např. jeho článek ve SaS 29, 1968, 246—255).

Z uvedených metodologických předpokladů vyrůstají další Vachkovy práce o konkrétních problémech anglické a české fonologie. Kromě dvojhlásek poutají Vachkovu pozornost dva velké okruhy problémů: osud fonémů, které jsou [108]už od začátku na okraji systému nebo se tam dostávají vývojem, a dnešní status a vývoj některých korelací, zejména vztah kvantity a kvality samohlásek a vývoj korelace znělosti a napjatosti u párových souhlásek. Všem těmto otázkám věnoval Vachek řadu studií, v kterých paralelně řeší problémy anglistické i bohemistické. Své pojetí neustále propracovával a zpřesňoval, až je shrnul v poslední verzi do dvou souborných studií převážně anglistických (On Peripheral Phonemes of Modern English, Brno Studies in English (dále BSE) 4, 1964, s. 7—109, zčásti i On Some Less Familiar Aspects of the Analytical Trend of English, BSE 3, 1961, 9—78) a do bohemistické knižní monografie Dynamika fonologického systému současné češtiny (Praha 1968), jež však zasahuje i širší okruh synchronní i diachronní fonologické problematiky. Čtenáři těchto prací se jasným slohem předvádí bohatá zásoba utříděných a zhodnocených fakt, která se pak řadí v logické souvislosti, až vytvoří koncové vzorce plastiky vykreslených jednotek. Jsou to ony průsečíky vztahů mezi jednotkami téže systémové roviny i mezi jednotkami systémových rovin různých.

Uveďme aspoň jeden příklad. V nové angličtině ztrácí své pozice souhláska [r]: slabičné [r] se v starší době nahrazuje spojením [er] a [ir], skupina [hr] se zjednodušuje v neznělé [r], mizí zdvojené [rr] a na konci slabiky se [r] mění ve frikativu. Přechodový zvuk, který před ní vzniká, přebírá její funkce a vytlačuje ji z této pozice úplně. Připočteme-li k tomu další zjednodušení náslovnych skupin [wr] na [r] a [tr], [dr] na afrikáty, dále úlohu [r] při delimitaci slova ve větě a konečně u jisté vrstvy mluvčích jeho labializaci a splynutí s [w], máme před sebou klasický obraz vysunutí fonému, dříve pevně zakotveného v systému, až na sám jeho okraj.

Příkladů na rozbor tohoto typu bylo by možno uvést daleko více. V stejné atmosféře širokých záběrů a důmyslného hledání souvislostí se interpretuje změna korelace kvantity u anglických samohlásek v korelaci kvality a změna korelace znělosti u anglických souhlásek v korelaci napjatosti. Z fonologického vývoje českého jazyka lze uvést obdobný výklad o vývoji souhláskové korelace znělosti a její neutralizace (viz zvl. Studie ze slovanské jazykovědy [Trávníčkův sborník], Praha 1958, 15—27). Právě využití poznatků z vývoje anglického vede zde Vachka k pravděpodobné hypotéze, že bezprostředně po zániku slabých jerů sice dochází v nových souhláskových skupinách k neutralizaci znělosti, ale zachovává se přitom původní napjatost nebo nenapjatost souhlásky, jak je patrno z toho, že ještě písaři 14. stol. píší v těchto skupinách párové souhlásky etymologicky správně (např. sde, dchoř). Čeština by tedy až do 14. stol. měla korelaci napjatosti, a nikoli znělosti. Jiným názorným příkladem Vachkovy metody je výklad o [ř] v češtině a ve dvou dalších západoslovanských jazycích (SbFilFakBU, 1963, A 11, s. 81—92, pak i v citované knižní monografii). Zde uplatnil Vachek tezi o těsné souvislosti různých rovin jazyka: periferní foném, jakým je v češtině [ř], uchovává se proto, že vyhovuje potřebám roviny morfonologické.

Tyto Vachkovy historickofonologické výklady jsou trvalým přínosem pro anglistiku a bohemistiku, stejně jako pro obecnou lingvistiku. Zvláště pokud jde o anglistiku, jsou svou soustavností i pojetím v soudobé literatuře zjevem ojedinělým (zde může s Vachkem soutěžit snad jen B. Trnka) a představují v tomto úseku nejpůvodnější část Vachkovy činnosti.

[109]Jak vyplývá z předešlých výkladů, vyrůstá Vachek z fonologických názorů pražské školy, ale dotváří je a nikterak se do nich neuzavírá. Dokladem toho jsou i rozsáhlé recenze nebo studie, v kterých konfrontuje pražské fonologické názory se stanovisky jiných učenců nebo škol: Daniela Jonese, školy londýnské (Firth), yaleské (Bloch, Trager), harvardské (Jakobson, Halle) i nejnověji fonologie transformačně generativní (Chomsky). Zvláště kladně ocenil Vachek přínos Jakobsonovy teorie distinktivních rysů a v citované monografii o českém fonologickém systému začleňuje některé z fonologických rysů v harvardském pojetí do tradičního pražského pojetí fonologického systému a jeho korelací. (V češtině uznává nyní např. korelaci kompaktnosti a řadí do ní páry t-ť, d-ď, n-ň, s-š, z-ž, c-č.) Právem ovšem soudí, že zvláště historická fonologie se neobejde bez zřetele k fonému jakožto reálné komplexní jednotce fonologického systému.

V těsné souvislosti s fonologií vznikají Vachkovy důležité práce o psaném jazyce, pravopise a písmu, rovněž přihlížející hlavně k angličtině a češtině. Opět v navázání na názory, které byly živé v PLK kolem r. 1930 (Trubeckoj, Artymovyč), rozpracovává Vachek v řadě studií (první v LF 60, 1933, 287—319, pochází již z r. 1933) svou teorii psaného jazyka jakožto svébytné soustavy, která je s mluveným jazykem souřadná a komplementární. Obě soustavy se liší svou funkcí, psaná norma má přitom postavení normy příznakové (viz zvl. studii Zum Problem der geschriebenen Sprache, TCLP 8, 1939, 94—104, obsáhlé popularizující pojednání Psaný jazyk a pravopis ve sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, 229—306, a shrnující stať K obecným otázkám pravopisu a psaného jazyka, SaS 25, 1964, 117—126, aj.). V rámci této teorie Vachek pronikavě osvětluje zejména strukturu českého pravopisu, v němž se kombinuje princip fonologický s morfologickým. Ve srovnání se studiemi o psaném jazyce již méně přesvědčivě působí Vachkovy pokusy prokázat i lingvistickou svébytnost jazyka tištěného (viz zvl. studii v Recueil linguistique de Bratislava 1, 1948, 67—75).

S fonologií těsně souvisí i četné Vachkovy práce o problémech fonetické transkripce, zvl. anglických textů (viz např. Acta linguistica 5, 1945—49, s. 86—93); konfrontace transkripce a pravopisu mu umožňuje tím ostřeji vidět funkční rozdíly mezi nimi.

Ve srovnání s problematikou fonologie a psaného jazyka jsou mluvnické otázky zastoupeny v díle Vachkově méně početně, nejsou však nikterak okrajové. Soustavnější pozornost jim Vachek věnuje až po r. 1945. Jako anglista i jako bohemista je v nich vědomým pokračovatelem Mathesiovým, nejednou v nich dále propracovává i táž témata. Platí to o jeho studiích o negaci v češtině a angličtině (zvl. Obecný zápor v češtině a angličtině, PSE 6, 1947, 9—73), o studiích věnovaných tzv. komplexní kondenzaci v angličtině, vyplývající z nominálního charakteru anglického vyjadřování (SbFilFakBU, 1955, A 3, s. 63—77), analytickým tendencím v angličtině (BSE 3, 1961, 8—78) aj. Poučné je jeho srovnání anglického tzv. přivlastňovacího pádu, který má ovšem podle Vachka dnes již adjektivní povahu, s českými přivlastňovacími adjektivy, zvl. v jejich ustrnulé podobě jihočeské (tatínkovo kabát, košile, pole), jež hodnotí jako nerovnoprávnou variantu genitivu příslušného substantiva. Vachek ukazuje, jak vývoj těchto tvarů i jejich konečné místo v soustavě jazyka souvisí s rozdílným celkovým vývojem jmenné flexe v obou jazycích a tím i s typem jazyka (viz zvl. K problematice českých posesívních adjektiv, [110]Studie a práce lingvistické 1 [Havránkův sborník], 1954, 171—189). K obecnějším typologickým závěrům dochází Vachek i v stati o tzv. citátových složeninách v češtině, tj. spřežkách typu čes. jaksepatří, bůhvíkdo nebo angl. never-do-well ‚ničema‘, o kterých se zmiňuje také v cit. anglické práci v BSE 3. Poměrnou vzácnost tohoto typu složenin v češtině spojuje Vachek se syntetickým charakterem češtiny, kdežto jejich hojnost v angličtině vysvětluje její analytickou stavbou.

Je příznačné pro Vachka jakožto člena pražské školy, že se nespokojuje zjištěním zvláštních zákonitostí, charakteristických pro jednotlivé oblasti jazyka a jeho vývoje, nýbrž usiluje, zejména od konce 50. let, o zobecnění zjištěných zákonitostí na celou oblast jazyka. Setkáváme se při tom s týmiž okruhy otázek, které zpracovává už v pracích o historické fonologii: je to vývoj jazyka jako systému systémů (viz např. SbFilFakBU, 1958, A 6, s. 94—106, nebo Proceedings 8. sjezdu lingvistů v Oslo, 418—419), souhra vnějších a vnitřních činitelů jazykového vývoje (např. Slavica Pragensia 4, 35—46), význam komplementární distribuce pro zkoumání jazyka ve všech jeho rovinách (Symbolae linguisticae in hon. J. Kuryłowicz. 1965, 340—350) aj.

K těmto obecně lingvistickým syntézám musíme přiřadit i Vachkovy práce o teorii a vývoji pražské školy, zvl. jeho knižní monografii The Linguistic School of Prague (Bloomington — London 1966). Její význam je především v tom, že podává názory pražské školy jako dynamický a historicky podmíněný systém, i s jejich rozpory a nevyvážeností jednotlivých úseků. Tím ukazuje jak nesporné úspěchy pražské školy, tak i její meze. Zvláště pro zahraničí jsou tyto Vachkovy práce mnohdy prvním seznámením s pražskou lingvistickou školou v jejím celku. Témuž cíli slouží i pečlivě sestavená chrestomatie zásadních a dnes již často klasických studií pražské školy Prague School Reader in Linguistics (Bloomington 1964) a slovník její terminologie Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague (Utrecht — Anvers 1960, ve spolupráci s J. Dubským; vyšel též v ruském překladu r. 1964). Svému učiteli V. Mathesiovi se odvděčil vydáním jeho prací, zvl. Obsahového rozboru současné angličtiny na základě obecně lingvistickém (1961).

Je dobrou tradicí badatelů pražské školy, že se neuzavírají pouze do teoretických problémů, ale že výsledky svého zkoumání bohatě využívají i v praxi. Ani Vachek není výjimkou. Zvláště jeho vysokoškolské učebnice historické mluvnice anglické a současné anglické fonologie nebo jeho nárys lingvistické charakteristiky současné angličtiny představují kánon učebních textů, bez nichž se dnes studium anglistiky na našich vysokých školách neobejde a které vycházejí ve vydáních stále nových a nových. Vedle řady statí zabíhajících do problematiky užité akustiky (některé z nich, např. o zjišťování akustiky hlediště, o jazykové problematice zkoušek slabikové srozumitelnosti, vyšly v Slově a slovesnosti) a řady učebnic angličtiny i češtiny pro různé typy středních škol je třeba zvlášť připomenout Vachkovu učebnici Anglicky svěže a spolehlivě (Praha 1946), která nebyla u nás dosud překonána pro svou jazykovou spolehlivost, pro své bohaté texty a v neposlední řadě i pro svůj smysl pro humor, tak potřebný a užitečný zvláště v praktických učebnicích cizích jazyků.

[111]Nebylo nám samozřejmě možné postihnout činnost prof. Vachka v celé její šíři vědecké, pedagogické i organizační, avšak i tak se nám snad podařilo ukázat význam tohoto badatele, neobyčejně skromného a čestného jak ve vědě, tak i v celém svém životě. Na závěr bychom mu chtěli popřát hodně zdraví a klidu k další tvořivé práci.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 105-111

Previous BHk (= Bohuslav Havránek): Nepřesnosti v informaci o pražském strukturalismu u českého strukturalistického etnografa

Next Jiří Krámský: Pokus o funkční pojetí slabiky