Dvě nové bělehradské monografie o českých nářečích v Jugoslávii

Slavomír Utěšený, Pavel Jančák

[Discussion]

(pdf)

Две новые белградские монографии о чешских диалектах в Югославии / Deux monographies récentes parues à Belgrad sur les dialectes tchèques en Yougoslavie

O českých nářečích v Bosně

 

O češtině, kterou se mluví v Jugoslávii, jsme toho donedávna věděli kromě starších stručných údajů V. Režného a F. Buriana jen málo; teprve v nedávné době se objevily rozsáhlejší stati českých jazykovědců, J. Běliče a P. Jančáka,[1] a konečně v r. 1968 i dvě knižní studie jihoslovanských bohemistů z Bělehradu, S. Popovićové a D. Mirkoviće.

Stojanka Popovićová vydala monografii Govor dvaju čeških naselja u Bosni (Nova Ves i Mačino Brdo). (Monografije FF Beogradskog univerziteta, Knjiga XVI, Beograd 1968, 165 s., s. 125—162 jsou texty.) Tato jazyková monografie se zabývá nářečím dvou ze tří českých venkovských osad v Bosně,[2] podává především precizní diferenční a konfrontační popis hláskového a tvarového stavu mluvy, které užívají v běžném domácím styku čeští přesídlenci z bývalé Volyňské gubernie v carském Rusku do malých, etnicky značně smíšených severobosenských osad Nova Ves a Mačino Brdo v okrese Prnjavor (asi 40 km na jihozápad od Bosanského Brodu, tedy nedaleko od severní hranice Bosny na řece Sávě). Materiál tu autorka sebrala v letech 1951—1957 a kromě tohoto monografického zpracování ho využila i ke studiím o jazykové interferenci česko(moravsko)-srbocharvátské.[3] Hlavně závěrečná část knihy (Zaključci, s. 113—121) obsahuje i zdařilý rozbor vývoje bosenské češtiny ve srovnání s domácími nářečími v okolí a odvažuje se i rekonstrukčních úvah o jejím starším vývoji, mj. i s přihlédnutím k datům ukrajinským.[4] Základní jazykový materiál, podrobený tomuto rozboru, je zčásti publikován v rozsáhlé textové příloze.

[429]V stručném úvodu (s. 5—8) jsou podány zprávy o vzniku obou zkoumaných osad, jejichž obyvatelé vlastně patří k posledním českým hromadným přestěhovalcům z důvodů náboženských. Ještě v devadesátých letech minulého století se rozhodli předkové dnešních mačinobrdských a novoveských Čechů a Moravanů, protože nechtěli přijmout vnucované pravoslaví, opustit ukrajinskou Volyň, kam se v letech sedmdesátých vystěhovali z různých částí Čech a Moravy. Kromě vzpomínek nejstarších z těchto bosenských Čechů (jsou zastoupeny i v textech, s. 130, 133, 150 aj.) získala autorka zajímavá data o historii tohoto přesídlení též v sarajevských archívech: akce byla zahájena r. 1894 (Nová Ves, původně Kobaš), popř. 1896 (Mačino Brdo, původně Konjuhovci). V obou obcích, asi o 50 domech, převažuje jako dorozumívací jazyk čeština; jsou zde ovšem i jiné národnosti, kromě jihoslovanských též rodiny polské a ukrajinské. Řada osadníků dosud zná původ svých rodů. Hlavně jsou to osady v sv. Čechách a na záp. Moravě (část údajů žije už ovšem v tradici nepřesně — srov. s. 6, kde jsou uvedeny podoby jako Trišňev místo Tišnov, resp. lid. Ťišňuf). Tomu odpovídá i jazyk obou osad, v němž se projevuje při celkovém českém rázu hojnost oblastních rysů moravských, zvláště v tvarosloví (kukuřica, kukuřicu, ve skali, starí čase, teho, vo tem, musijou, su, řvat, zebrál). Z českých nářečních znaků se výrazně uplatňují severovýchodní (stauba, ze solej, tátoj, chiťili dva zloďeji).

V oddíle Fonetsko-fonološki sistem (s. 11—69) se probírá neobyčejně důkladně výskyt a výslovnost jednotlivých hlásek (nevezane foneme) a hláskových skupin (vezane foneme). Autorka dochází na základě četných jemných pozorování, opírajících se o přímý poslech bilingvních osob, k zřejmě nespornému závěru, že se bosenská čeština stále víc přizpůsobuje výslovnosti srbocharvátské, jak v barvě a trvání samohlásek, tak v měkkosti nebo tvrdosti souhlásek ap. Děje se tak prostou postupnou asimilací k srbocharvátské podobě: a je v průměru otevřenější, ostatní samohlásky zavřenější než české — stejně jako příslušné hlásky srbocharvátské; projevují se i tendence ke krácení nepřízvučných délek, též á-a (srbocharvátské délky nejsou podle autorky (s. 42) tak výrazné jako české).[5] Podobně jsou souhlásky š, ž, č v bosenské češtině tvrdší a blíží se srbocharvátskému stavu (kde je proti palatalizované řadě dź ć kontrastně tvrdé dž č). Se slovy přejímanými ze srbocharvátštiny se pak mohou šířit i palatalizované hlásky dź ć (dźáci, kuća) a některé osoby v Mačině Brdě připodobnily k těmto zvukům původní i přejaté č: ćas, roďiće, raćun. Zatím však ještě nedochází k posouvání přízvuku nebo k výraznějšímu splývání h-ch (sch. výslovnost ch se slabším třením než v češtině — autorka ji značí v transkripci jako x — už však převažuje; to se projevuje jen tam, kde je sch. působení na češtinu ještě starší, zejména v Banátě).[6] Z jednotlivostí zaslouží pozornosti výslovnost typu ’vjezda, ’řich (v češtině jinak nedoložená), zbytky ukrajinismů žorna, korčovat (ale též krčovat), zbytky hanakismů — mocha, vehnal, hleňeni (nepatří k nim ovšem šterech, šterma). Zvlášť svérázné jsou tu krátké podoby ve- (vedle vi-) u slov veďelek, vevařisko (vznikly patrně analogicky). Neméně zajímavé je, že tvrdé ł bylo zachyceno častěji, a to vesměs u příčestí seł, pracováł ap. Pomýšleli bychom tu na cizí, popř. už ukrajinský vliv. Právem autorka připisuje podoby vŕba, pŕst interferenci srbocharvátštiny. Jinak se ovšem sch. vliv v kvantitě projevuje spíše opačně — krácením. Partie o kvantitě [430]by snad mohla být detailnější, vadí především to, že se zde kříží nové interference s diferencemi v starším vývoji. Podobně jako pro skupinu typu hř- soudíme také, že většina těchto výkladů měla být zařazena do následujícího oddílu o vázaných fonémech (fonemických kombinacích, resp. též morfonémech). Autorka měla v tomto oddílu jistě velkou potíž s volbou znaků a diakritik pro fonetickou transkripci. Snažila se o shodu s platnými českými pravidly, a pokud se s nimi z typografických důvodů musela rozejít, volila obvykle vhodné řešení. Zcela nezvyklý a psychologicky matoucí je jen znak krátkosti pro polodélky (kořălka) a rovněž neuspokojuje výklad, jako by u neslabičného u v typu prauda šlo o labializaci.

V oddíle o vázaných fonémech zaujme předně celkový obraz široké škály kolísání ve všech kategoriích: vedle ostrouhám i vobično, vostrof, vedle houterej, hňiti - ulica, ináč / jináč, im / jim, jč. bej soli (to je ovšem i na jz. a sev. Moravě), kameň / kamen, ňegdo / nehdo, sch- / zh-, moc vajec / modz vjeci, moc národu / modz ráda, převažující znělý morfém z- v typech z motikou, zelhal a konečně dob / dub / dup, vesměs tedy kolísání, které odráží česko-moravské nářeční rozdíly. Jen akcent je pevně na první slabice — kvalifikován z hlediska sch. oprávněně jako sestupný.

V oddíle Morfološko-morfemski sistem (s. 71—111) je výběrovým způsobem podána řada údajů ze slovotvorby (prefixy a partikule se silným sch. vlivem) a syntaxe (předložky a spojky) — diferenčně podle českých nářečních skupin jsou pak sledovány morfologické znaky deklinace a konjugace. U nevázaných morfémů se výklad vlastně soustřeďuje výhradně na sch. vliv, který je patrně v jednotlivostech přeceněn (obraty jako bili zadrženi na hraňici, vibiju ťe, zapros ho mohou být do jisté míry i původní). V bosenské češtině jsou dnes tedy hojné případy jako prošířit, postárnout, složeniny kerejbilo den, cogod máš, ale s novými slovy se přejímají i sufixy: Charvaťica, Polkiňa, třešňovača — a to autorka nedocenila (viz odst. 47). Značně se šíří i sch. předložkové vazby (materijál za kuću, zbraň za válku, já za kouřeňi nejsu, šel ve válku, cesta za Doboj); vyskytují se i výpůjčky jako osim, poput, jakož i přejaté spojky a částice (pa nek se pasou, ma nevikládal, dog bili ďecka malí; moch ňehdo makar navrch, ňic to nebilo platní; baš i pak ruki bolijou; juž bi smjel pást, da chce). Z valné většiny jde o prvky, které mají přímou paralelu v českých morfémech, nové syntaktické vztahy se vytvářejí jen u spojky da: da to spíž bilo! da má bečku, přinesli bi. Patří sem i několik zachovaných prvků polských, resp. ukrajinských: nechťel říct, bo nevjeďel; hoć ňeco diš múže uďelat. Je zajímavé — a po nejnovějších výzkumech zahraniční češtiny už celkem nepochybné, — že se takové vlivy týkají z valné části právě téhož okruhu formálních slov a částic jako v Bosně.[7] Naproti tomu tvaroslovné kategorie a formy se zase všude zachovávají vcelku beze změny, takřka stejné jako v Čechách. Výjimkou jsou tu např. některé předložkové pády v plurálu, zvláště typ povím vám vo tech bídnejch žebrákuch, hojný též místy v rumunské češtině.[8]

V paradigmatickém morfologickém oddílu se dostáváme hlavně na pole vlastní české dialektologie. Přestože nejsou dosud soustavně publikovány výsledky novějších jazykově zeměpisných výzkumů v českých zemích, autorka tuto nesnadnou úlohu vcelku dobře zvládla. Jen někdy nejsou odkazy na rozšíření jevů v českých nářečích dost výstižné; nebylo patrně také potřebné zevrubné odkazování na lokální české monografie pod čarou u každého jevu zvlášť; nacházíme tu i několik [431]vážnějších omylů: vodnes seno, vodvez! nepatří k imperativům typu noš, vož, podoba jedenác(t) je česká, jedenást moravská (tedy opačně, než jak uvádí s. 111), je třeba obrátit pořadí prvních dvou míst linie Náměšť—Boskovice—Šternberk na s. 80.

Stále znovu si v tomto oddílu uvědomujeme, jak je pro bosenskou češtinu příznačné silné morfologické kolísání u týchž mluvčích, a to i bez patrného stylistického záměru, takže tu zřejmě už nejde o pevný konsolidovaný útvar.[9] Vedle soupeření českých a moravských nářečních znaků (moravské jsou zvlášť silné v Mačině Brdě) je tu navíc ve hře různá míra uplatnění prvků přejímaných ze subocharvátštiny, ať už asimilací ve fonetice, nebo substitucí v morfologii a v slovníku. V některých textech (srov. životopis na s. 150) se výrazně projevují i prvky spisovně české a navíc lexikální prvky ze všech prostředí, kterými bosenští Češi a jejich předkové prošli, tj. germanismy, polonismy, rusismy — a pak ovšem i vlastní novotvary, často tvořené ad hoc.

Autorka v závěru stanoví hierarchii změn uzavřeného systému jazyka (slovník a syntax nemohla do rozboru pojmout): V zásadě se adaptují, popř. substituují hned v první fázi mezijazykových kontaktů tzv. nevázané fonémy a morfémy, vázané prvky jsou naproti tomu velmi odolné. Je ovšem otázka, jak v této dichotomii hodnotit tvoření slov, zároveň konzervativní i přizpůsobivé.

Závěrem je třeba znovu ocenit bohatství přehledně utříděných dokladů a detailních odkazů na stav jednotlivých probíraných jevů v domovských nářečích v Čechách a na Moravě, uváděných jednak podle české dialektologické literatury, jednak podle materiálu dialektologického archívu ÚJČ a připomínek J. Běliče. Škoda jen, že v knize zůstalo dost sazečských chyb, kupodivu ne ani tolik v českém textu. Monografií S. Popovićové přibylo cenné dílo jak slovanské dialektologii, tak studiu mezijazykových kontaktů: cenné i materiálem i metodou zpracování.

Slavomír Utěšený

 

O českých nářečích na Daruvarsku

 

České osídlení na Daruvarsku patří k našim nejvýraznějším jazykovým ostrovům za hranicemi ČSSR, a to nejen proto, že česky mluvící obyvatelstvo je tu poměrně početné, takže vlastně tvoří jádro českého živlu v Jugoslávii, nýbrž také proto, že dnešní Jugoslávie dává této národnostní skupině plnou možnost samostatného kulturního života. Není proto divu, že Daruvarsko vzbudilo i zájem lingvistů. Bělehradský bohemista Dragutin Mirković studoval jazyk této zajímavé české enklávy po řadu let. V době, kdy u nás vyšel výše zmíněný informativní článek Běličův o daruvarské češtině,[1] který nám dal nahlédnout do její složité problematiky, Mirkovićův systematický terénní výzkum Daruvarska byl už v plném proudu. Výsledků jeho dlouholeté práce jsme se nyní dočkali v obsáhlé monografii Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar i okolina).[2] Mirkovićova monografie splnila všechna očekávání. Je nejen uceleným a všestranným popisem složité jazykové situace na [432]Daruvarsku, jak jej v současné době od dialektologických prací požadujeme, ale nadto i velmi cenným a materiálově bohatě podloženým příspěvkem k hlubšímu poznání jazykových vztahů v bilingvním prostředí. Autor se totiž vedle obvyklého vysledování zjistitelných nářečních archaismů a ostatních nářečních rozdílů[3] soustředil na to, aby podal svědectví o novém vývoji, kterým čeština vlivem dlouhodobého soužití s domácím chorvatským a srbským prostředím na Daruvarsku prošla. V tomto svém zaměření, a hlavně v šíři a soustavnosti, s jakou tento zřetel v celém jazykovém systému sleduje, je jeho práce vpravdě novátorská.

Monografie má tři části: Po úvodu (s. 7—25), v němž se obecně připomíná problematika bilingvismu[4] a probírají zejména otázky metodické, následuje I. díl (s. 27—68), seznamující s údaji demografickými, s geografickým rozložením a zvlášť důkladně s historií této české kolonizace. Vlastní systematický rozbor daruvarské češtiny je pak soustředěn do II. dílu (s. 69—335). V závěru práce jsou připojeny i ukázky souvislého vypravování (s. 355—367) a podrobnější české (s. 337—350) a stručnější francouzské résumé (s. 351—354).

Velmi záslužný je podrobný soupis a zhodnocení dosavadní literatury týkající se českého osídlení v Jugoslávii, a to tím spíše, že tu většinou nejde o odbornou literaturu v pravém slova smyslu, nýbrž často o nejrůznější drobné příspěvky a zmínky, psané i laiky a uveřejňované v krajinských a jiných okrajových periodikách a tiskovinách. Autor nelitoval námahy a shromáždil vše, co by mohlo přispět k osvětlení historie české kolonizace, jejíž průběh se snažil na základě dosavadních znalostí a dostupných pramenů z literatury i z vlastních výzkumů podat (v seznamu literatury se uvádí 57 tištěných příspěvků patřících zhruba do okruhu historie a etnografie).[5] Při tomto úsilí jde lingvistovi zajisté o mnohem víc než o sepsání kroniky a o výčet dějepisných dat; není však autorovou vinou, že nakonec muselo zůstat vlastně jen při tom. Nepodařilo se mu totiž vyšetřit to nejdůležitější, co by při analýze dnešní daruvarské češtiny k poznání jejího vývoje potřeboval: znát co možná podrobně krajový původ kolonistů v jednotlivých vesnicích. Situace je však taková, že ani v písemných materiálech, ani v ústní tradici kolonistů se přesnější údaje o jejich původu převážnou většinou nedochovaly. Pro lingvistiku je to škoda, protože daruvarská čeština je velmi živý, dodnes opravdu plně fungující jazyk, který prošel různými migračními cestami, a srovnání jeho dnešního stavu se stavem výchozím by bylo zajímavé a i z obecného hlediska prospěšné.[6] A tak se musíme spokojit jen s údaji povšechnými a s některými sice podrobnějšími, ale zřejmě jen dílčími šetřeními Turčínovými. Jinak tu může vydat svědectví o původu kolonistů — jak autor sám připomíná — už jen sám jazyk daruvarských Čechů, ovšem i tu jsou možnosti omezené a obraz, který takto získáme, nebude pochopitelně schopen zachytit podrobnosti.

Hlavní kolonizační proudy, které vytvořily základ zdejšího českého osídlení, přicházely na Daruvarsko v 60. a hlavně pak v 70. a 80. letech minulého století (Daruvar leží zhruba asi 100 km východně od Záhřebu). Ovšem první čeští osadníci se sem stěhovali už mnohem dříve, a to jak na vlastní Daruvarsko (nejstarší české osídlení v Ivanově Sele je z r. 1825; hromadnější osidlování začíná o deset let [433]později), tak na ostatní území dnešní Jugoslávie (autorovi se podařilo vyšetřit, že to bylo už za doby Marie Terezie v oblasti někdejší vojenské hranice u nedalekého Bělovaru). Příliv českých kolonistů na Daruvarsko neustal pak ani na sklonku století a prakticky — i když silně omezený — přetrval až do doby po první světové válce. Důvod kolonizace byl hlavně hospodářský: šlo o dosidlování málo obydlených a málo obdělávaných oblastí v rámci tehdejšího rakousko-uherského státu. Kolonisté pocházeli ze všech koutů Čech a Moravy, ba i ze Slovenska, avšak — jak dosvědčují zmínky v literatuře i dnešní stav daruvarské češtiny — převažovali zřejmě obyvatelé z široké oblasti severovýchodních, resp. východních Čech. Dnes žije na Daruvarsku spolu s 13 jinými národnostmi, z nichž ovšem řada je zastoupena jen nepatrně, přes 13 000 Čechů (tj. 15 % z celkového počtu obyvatelů dané oblasti), a to v 38 obcích, z nichž v 11 mají Češi nadpoloviční většinu („nejčeštější“ obce Ljudevitino Selo, Končanica a Ivanovo Selo jsou osídleny Čechy z více než 80 %) a naopak v 9 obcích je Čechů méně než 15 %.

Hlavní charakteristické rysy této význačné české kolonizace, totiž její místní i časová nejednotnost, se plně obrážejí i v jejím jazyce. Nejednotnost místní má svůj důsledek v tom, že v dalším společném vývoji jazyka českých kolonistů byly vytvořeny předpoklady pro pozdější střetávání a vyrovnávání nářečních rozdílů, jež si kolonisté s sebou přinesli, nejednotnost časová působila pozitivně v tom směru, že český živel, a tím i český jazyk, byl mladšími kolonizačními proudy stále oživován, což jistě do určité míry paralyzovalo vlivy domácího jinojazykového prostředí. Ačkoli při vyrovnávání nářečních různorodostí zmizely rysy některých nářečí beze stopy,[7] k úplnému vyrovnání nedošlo dodnes a jedním z charakteristických znaků i dnešní daruvarské češtiny je poměrně velká variabilita, a to nejen mezi jednotlivými vesnicemi, nýbrž i uvnitř těchto vesnic a dokonce — jak sám autor zvlášť zdůrazňuje — v úzu jednotlivých rodin nebo i v řeči samých jednotlivců. Přesto však je možno rozlišit mezi daruvarskými obcemi tři, resp. čtyři hlavní typy: jednak obce s převažujícími znaky severovýchodočeskými,[8] jednak obce středočeské a pak obce smíšené, kde se oba typy prolínají. Protože středočeský nářeční typ je vzhledem k neexistenci vlastních diferenčních znaků typem nepříznakovým, kříží se zde dialekt příznakový a nepříznakový (a nikoli tedy např. dva dialekty různě příznakové), což se v praxi projevuje tak, že rozdíl v mluvě jednotlivých obcí je zde dán vlastně jen různou mírou přítomnosti příznakových diferenčních znaků severovýchodočeských. Je tu tedy shodou okolností obdobná situace jako v samých Čechách na oblasti širokého přechodu nářečí severovýchodočeských a středočeských, takže v tomto ohledu máme do značné míry dokonce možnost přímého srovnání situace daruvarské se stavem na mateřském území. Posledním nářečním typem daruvarským je mluva ve Velkých Zdencích, tedy v jediné, ale poměrně velké obci. Ta má mezi českými obcemi výjimečné postavení, neboť se zde dodnes udržuje od většinového daruvarského úzu odlišný středočeský nářeční typ lokálně příznakový, jak jej v Čechách známe např. z Benešovska (se skloň. adj. dobreho, -emu, dobrom).

Za této komplikované situace bylo podání jazykového systému daruvarské češtiny úkolem velmi náročným a autor musel nutně přistoupit k jistému zjednodušování. Řešil to zpravidla tak, že se zaměřil na stav většinový nebo příznakový a na příslušných místech uvádí pak vedle sebe užívané podoby paralelní. Někdy však je autorovo zjednodušení upřílišněné. Jednak v tom, že při pro[434]bírání jednotlivých diferencí se v celkovém pojetí — v mnohých případech jistě právem — nutně favorizuje příznakový oblastní typ severovýchodočeský, jednak v tom, že se někde — a to už jistě správné není a autorovi to uniklo — dubletnost ani nepředpokládá, ačkoli nepochybně i v daruvarské češtině existuje (zejména je to patrné v hodnocení samohláskové kvantity: tak např. u skloň. adj. se jako jediné uvádějí podoby dobriho, -imu, dobri ap. (s. 229 aj.), ačkoli podoby s délkou mohou být namnoze převažující a u zdeneckého typu je kvantita dokonce důslednější i v řadě dalších jevů).[9] Jinak je ovšem autorovo zaměření na severovýchodočeské dialektismy pochopitelné a — odečteme-li teritoriálně omezené příznakové rysy archaických okrajů — jistě to odpovídá i základnímu daruvarskému úzu.

Kniha o daruvarské češtině je tedy především monografií nářečního typu severovýchodočeského. Při synchronním pohledu na hláskosloví a také u řady jevů tvaroslovných vychází autor — jak je tomu v české dialektologii zvykem zejména u monografií moravských — ze stavu předhistorického. Pro srovnání mluvnických systémů popisovaných monografií je to jistě výhodné, avšak nevýhoda tohoto postupu, totiž to, že změny provedené shodně v celém jazyce i změny jen lokální zůstávají při tomto podání nerozlišeny, se v tak komplikované situaci, jaká je na Daruvarsku, ještě znásobuje. Uvážíme-li, že jde o práci neurčenou jen bohemistům, bylo by účelné daleko důsledněji, než to dělá autor, srovnávat také s běžným stavem ve spisovném jazyce a v českých nářečích. Zvláště v tomto případě, kdy se jevy českého jazyka a jeho nářečí kříží na Daruvarsku s řadou inovací vlivem domácího příbuzného jazyka slovanského, může čtenář snadno hledat něco mimořádného tam, kde jde vlastně o stav „normální“, očekávaný, shodný pro celou češtinu. Nářeční monografie by tu neměla suplovat historickou mluvnici [srov. např. autorův výklad o ř (s. 147n.), o vkladných hláskách (s. 168n.) atd., naproti tomu u jiných jevů, např. u h, výrazné odkazy na celočeský stav jsou (s. 162); v morfologii např. není zařazen vzor píseň[10] (s. 217n.), čímž si autor komplikuje situaci při probírání podob kolísajících mezi dnešními vzory píseň a kost]. Jinak je autor se situací v českých nářečích a s jejich diferenciací, jak je podána v dosavadní literatuře, velmi důkladně seznámen a v řadě případů měl možnost si tento obraz ještě doplnit a opravit podle výsledků novějšího výzkumu v pražském dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český.

Jazykový systém daruvarské češtiny se zcela vřazuje do systému českých nářečí v užším smyslu a je celkem shodný se stavem středočeským a severovýchodočeským. Z výrazných jevů diferenčních se můžeme na Daruvarsku setkat téměř se všemi severovýchodočeskými, resp. východočeskými dialektismy včetně některých znaků okrajových (s výjimkou znaků charakterizujících okraje severní, např. perkinko, křičal ap.), ovšem — jak již bylo řečeno — v každé obci a pro každý jev v různé míře. Bylo by tedy možno — v přímém protikladu s původním cílem autorova popisu, který usiloval o syntetické podání, což se mu zajisté i podařilo — zaměřit se i na sledování vnitřní nářeční diferenciace jednotlivých daruvarských obcí. Jisté podklady pro takový pohled jsou dány už v samém Mirkovićově syntetickém obraze Daruvarska. Tak např. podle míry zachovávání svč. polosamohláskového u (místo bilabiálního w) jsou zde 4 skupiny obcí: (1) Jev je poměrně důsledný ve všech pozicích, (2) typ prauda, ale kref, (3) jen lexikalizované případy, (4) jev není vůbec (s. 138). Tento stav odpovídá i skutečnému stupňovitému ústupu tohoto jevu v sv. Čechách směrem do středu země. Nebo ze srovnání autorova materiálu na kolísání typu tí dobrí / tej dobrej v 2., 3., 6. sg. f. podle uvedené lokalizace vyplývá (s. 230), že ve dvou obcích (Dolj., Ljud. S.) je typ -ej, ve dvou [435](V. Zd., UlJ., popř. Pakr. a Iv. S.) -i, kdežto v ostatních je kolísání. Podobně by se daly najít i další jevy na svč. oblasti rozrůzněné, v nichž se navzájem odlišují i některé daruvarské obce (např. podoby masť, pjesť / -t, rozdíly v tvarech zájmen, jako dat. mňe / mi, gen. našejch / našich aj.). Tato vnitřní diferenciace Daruvarska je jistě dána především vyrovnáním původních rozdílů v mluvě kolonistů, které mohly (podle různého poměru příslušníků jednotlivých nářečních skupin) v každé obci vést k poněkud jiným výsledkům. Vnucuje se však představa, že takto zaměřený rozbor mohl by přece jen přispět k odkrytí alespoň některých výchozích míst daruvarské kolonizace. Není ovšem sporu o tom, že k takové analýze nejsou zatím podmínky, protože by bylo třeba nejen mít detailní rozbor takových rozdílů na Daruvarsku, nýbrž především by bylo nutno se opřít o detailní znalost nářečních rozdílů na mateřském území.

Vedle změn, které v jazyce osadníků nastaly vzájemným vyrovnáváním původních nářečních rozdílů, měnila se čeština na Daruvarsku velmi výrazně pod vlivem srbocharvátského prostředí. Zvláště tomuto druhému okruhu změn v samostatném vývoji daruvarské češtiny věnuje autor mimořádnou pozornost. Je to třeba jen uvítat, protože srbokroatismy se dostávaly do tamější češtiny v průběhu poměrně dlouhého období společného soužití obou příbuzných jazyků zcela přirozenou cestou a svědectví, které tu čeština přináší, je pro jazykovědu velmi cenné i obecně. Na Daruvarsku se totiž u příslušníků české národnosti vyvinul stav tzv. aktivního bilingvismu, kdy jsou oba jazyky v rovnováze, a právě z tohoto faktu autor důsledně vychází i v celém svém popisu. Je až obdivuhodné, jak je přitom jeho přístup k těmto citlivým otázkám, které mohou tak často přerůst v jednostranný a nekritický postoj, naprosto přirozený a vzácně objektivní, bez jakéhokoli nadřazování „české“ nebo „srbocharvátské“ složky. Uvědomíme si to ještě více, srovnáme-li tento Mirkovićův pohled s postojem jeho předchůdce v popisu daruvarské češtiny, jinak velmi vzácného a obětavého krajanského pracovníka Fr. Buriana,[11] který se dívá na tyto otázky jen ze stanoviska jazykového purismu. Kdo si přečte v Mirkovićově knize jen 5. kap. úvodu (s. 19—25), v níž líčí osudy kolonistů po příchodu do nového domova, osudy jejich jazyka a postupně se měnící vztah k srbocharvátskému prostředí v průběhu generací, pozná, s jak hlubokým porozuměním a s jakou znalostí místního prostředí autor ke své práci přistupoval.

Mirković chápe srbokroatismy jako přirozený důsledek společného soužití obou příbuzných jazyků a nevidí v nich tedy nijaké „chyby“, jak je hodnotil Burian[12] a jak na ně dodnes většinou pohlížejí i sami jejich uživatelé. Přitom autor neregistruje každé jednotlivé vybočení z české „normy“, které lze v bilingvním prostředí slyšet jistě běžně, ale zaměřuje se jen na ty případy, které se častým užíváním přímo staly stabilizovanou součástí dnešní běžně mluvené daruvarské češtiny. Ovšem — podobně jako je tomu při užívání českých dubletních podob dialektických — i v míře uplatňování srbokroatismů v českém hovoru se projevuje zřejmá nejednotnost a stanovit nějaký průměrný, společný úzus je jistě velmi obtížné. Rozdíly jsou jak mezi jednotlivými mluvčími, tak mezi jednotlivými konkrétními případy; avšak i zde se autor snaží vždy naznačit, jde-li jen o zachycené případy individuální, nebo už o frekventované dubletní nebo dokonce o důsledné užívání. [436]Přitom přirozeně sch. vlivy nezasahují v stejné míře celý jazykový systém. Nejmarkantnější jsou v slovníku (autor sem vřazuje i tvoření slov), jsou patrné i v syntaxi a začínají se projevovat už i v hláskosloví; naopak v morfologii jsou tyto sch. vlivy jen výjimečné.

Pokud jde o repertoár hlásek, dovedou bilingvní mluvčí rozlišit oba fonetické systémy ještě docela dobře. Jen v některých, vcelku ještě řídkých případech začínají se na diferenčních místech obou systémů projevovat kolize, které autor považuje za počátek nového přehodnocování hláskové soustavy. Týká se to hlavně záměny h - ch [sch. nemá h; na Dar. je možno slyšet případy jako f Čehách,[13] jak uvádí také Bělič (o. c. v pozn. 1, s. 70), podle Mirkoviće jsou však daleko častější případy opačné a vývoj směřuje k jedinému sch. ch[14] (s. 107)], záměny č - ć (sch. č je tvrdší a v důsledku toho se čes. č přibližuje sch. ć, s. 99n.), sch. způsobu artikulace dentál t, d (s. 96), výjimečně záměny ť - ć (české hlásky ť, ď, které sch. a okolní dialekt nemá, jsou dosud pevné, s. 96n.) a konečně — jak autor uvádí — někdy i artikulace ř (s. 101). Typické sch. hlásky (ć, dj) přicházejí do češtiny jen prostřednictvím výpůjček. Všechny takové jevy je však možno slyšet zpravidla jen u mladé generace.[15] U ní zachytil autor i velmi zajímavé případy přejímání sch. přízvuku a intonací (s. 194—201). Daleko výraznější vlivy v oblasti hláskosloví se týkají kvantity, a to zvláště krácení á [v koncových slabikách, ale i jinde (s. 179n., 189n.)].[16] Tyto případy mají oporu v nářečním svč. kvantitativním systému s tendencí po krácení i a u v stejných pozicích, zvl. též v kombinaci se sekundárním dloužením přízvučného é, ó (péři, bóli), které je i na Daruvarsku živé (jsou dokonce případy bréči, zvóňi). Jde tedy vlastně o pokračování tendencí, které se projevují už v původním svč. dialektu a pronikly nad míru v něm obvyklou. Je totiž velmi pravděpodobné, že svč. tvary bére, sou stari byly zde nejprve modelem inovacím typu máva, děla, bila špatna a odtud se pak mohly za přispění cizího vlivu šířit i dále (autor uvádí např. též dal kravam, dělaš, kartač, kovař; hlafka atd.).

Vliv sch. autor správně vidí i v užívání některých zdánlivých českých dialektismů, které v původním nářečním podkladu snad ani nebyly nebo se vyskytovaly jen v tak nepatrné míře, že si jejich dnešní existenci v daruvarské češtině lze bez cizího vzoru jen sotva představit. Tak např. podoby bráda, hláva vznikly vlivem sch. dlouhého stoupavého přízvuku (s. 183). Z morfologie sem kromě jednotlivých dokladů [gen. ze stráňi, moc krvi, bez holi (s. 220—1), instr. holima, slepicama (s. 223)] patří zejména důsledné imp. typu řekňite, táhňite (s. 243 aj.). Jinak se se srbocharvátskými vlivy v morfologii můžeme setkat jen v některých ustrnulých tvarech častých slov, zvl. u výpůjček, které se jinak zcela vřazují do českého systému [gen. s kúče, lok. f kúči, ale např. instr. má jen tvary podle žena aj. (s. 219)]. Jde tu tedy jen o přímé přejímání hotových tvarů, nikoli o vlivy celého systému.

Rozboru sch. vlivů je věnována také téměř celá kapitola o lexiku (s. 267—310). Aby tento vliv i celkový charakter daruvarského slovníku dobře ilustroval, vybral [437]si autor ze slovního bohatství 700 slov, která pokládal vzhledem k zkoumanému prostředí za nejdůležitější (tzv. zákl. slovní fond), a volně je seřadil podle věcných souvislostí (nejde tedy o vypracovaný slovník, ale jen o soupis hesel[17] roztříděných do 13 významových okruhů). Nemodifikovaných sch. výpůjček je mezi těmito slovy 10 % modifikované výpůjčky činí další 3 %. Autor pak podrobně rozebírá, jak jsou tato slova tvořena, a shledává celkem pět základních možností nového obohacování slovní zásoby zdejší češtiny. Kromě omezeného počtu případů samostatného českého tvoření (např. kejchačka ‚rýma‘, boják ‚kdo se bojí‘[18] děje se tak na Daruvarsku už téměř vždy vlivem domácích sch. slov, ať už se přejímaná slova různě modifikují nebo přizpůsobují slovům českým (např. cizí základ s čes. příponou nebo naopak, kalky apod.), nebo ať už zůstávají beze změny. Přímé přejetí sch. slova je třeba vidět i v tzv. rozšiřování významu [např. bavit se ‚zabývat se něčím‘ (jako v sch.)]; rozdíl je jen v tom, že v tomto případě už čeština přejímané slovo má, ale v jiném významu, a sch. význam k tomu tedy přibírá. Všechny probírané kategorie autor dokládá bohatým materiálem, velmi cenný je též soupis běžně užívaných sch. výpůjček. Mirkovićovy příklady ukazují, že by bylo i obecně velmi užitečné podrobit takovémuto rozboru úplnou slovní zásobu této zajímavé bilingvní oblasti; výhodou by pak byla i možnost kvantifikace materiálu.

Konečně jsou sch. vlivy dosti výraznou složkou i v syntaxi, a to nejen v případech užívání sch. spojek (da ‚kdyby‘ aj.), což je tedy vlastně do jisté míry záležitost jen lexikální, nýbrž i v přejímání celých vazeb (např. slovesná rekce) a větných konstrukcí (Da ti to máš platit, já nevim … ‚kdybys to měl platit‘ s. 314, Ma, ne bi se já topila ‚netopila bych se‘, s. 324 aj.).

Z celého našeho pohledu na dobrou a zajímavou Mirkovićovu knihu o Daruvarské češtině je snad dostatečně jasně patrno, že jde o práci opravdu závažnou a podnětnou. Po Siatkowského práci o kladské češtině[19] jsou to spolu s monografií S. Popovićové již další dvě monografie, které analyzují jazyk významné české enklávy v zahraničí. Protože je daruvarská čeština svým původem také velkou měrou spjata s českým severovýchodem, jsou tyto práce vlastně jedinými po válce vydanými monografiemi z této nářeční oblasti, shodou okolností obě od zahraničních bohemistů. Má tedy Mirkovićova monografie vedle svého podstatného přínosu k řešení otázek bilingvismu velký význam také pro českou dialektologii.

Obě nové práce o češtině vydané v řadě monografií bělehradské filosofické fakulty jsou trvalým přínosem jugoslávské bohemistiky v oblasti studia mezislovanských jazykových kontaktů.

Pavel Jančák

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 428-437

Previous Josef Filipec: K francouzskému Greimasovu pokusu o strukturní sémantiku

Next Bohuslav Havránek: Zemřel senior české bohemistiky, profesor František Ryšánek