Příspěvek I. Lutterera ke studiu vývoje toponymických jmen

Rudolf Šrámek

[Discussion]

(pdf)

Работа И. Луттерера о развитии топонимических названий / Contribution de I. Lutterer à l’étude de l’évolution des noms de lieu

Při omezených publikačních možnostech je třeba zvlášť ocenit, že některá česká muzea vydávají knižnice, v nichž se objevují studie přesahující svým významem daleko regionální rámec. Zásluhou Orlického muzea v Chocni získala česká toponomastika již dříve drobnou, ale pro mikrotoponomastiku metodologicky důležitou studii L. Nezbedové,[1] nyní pak v Luttererově spise obsáhlé zpracování vývoje toponymie v povodí obou Orlic a jejího vztahu k tamnímu osídlení.[2]

Na první pohled by se zdálo, že toponymie Čech, která byla fundamentálním způsobem zachycena a interpretována v pracích Sedláčkových, Profousových a Šmilauerových (Luttererův zkoumaný prostor navíc i badateli německými, zejm. E. Schwarzem),[3] neposkytuje už takové badatelské problémy, které by zasluhovaly samostatného monografického zpracování. Luttererova studie však přesvědčivě ukazuje, že uvedené práce mají svůj základní význam pro posouzení toponymie Čech jako celku, pro obecnou orientaci v ní a pro její zařazení do (západo)slovanské toponymické struktury vůbec; při soustředění pozornosti na menší geografický úsek je však třeba pohled rozšířit jak o přihlédnutí k typově jednodušší toponymii konkrétního regionu, která je ovšem geneticky spjata se strukturou celočeskou, tak o kritéria, na jejichž základě je materiál vnitřně tříděn a hodnocen. Toho si byl Lutterer ostatně dobře vědom, když studii nepojal především jako strukturní popis etymologické nebo slovotvorné stránky místních jmen a jejich základů (byl této práce ušetřen Šmilauerovou Soustavou v V. sv. A. Pro[71]fouse), nýbrž jako studii toponomastickou s všestranným rozborem jazykové stránky a jeho vztahu k dějinám osídlení domácím i cizím obyvatelstvem. Toponymie je v L-ově knize interpretována v první řadě z hlediska jejího vývoje a změn (hláskových, slovotvorných, sémantických, lexikálních). Otázky etymologického původu byly právem odsunuty do pozadí; je jim ovšem věnována pozornost tam, kde se L-ovy výklady liší od pojetí Profousova (např. s. v. Kosořín, Krchleby, Loukoť, Voděrady atd.). Vlastní třídění poorlické toponymie, které se stalo základem L-ových úvah o postupu kolonizace, vychází z dobře promyšlené kombinace třídění Taszyckého a Šmilauerova. Šmilauerovo třídění je velmi detailní a vyžaduje velkého množství materiálu, který vydělení jisté skupiny, v malém materiálu nepostřehnutelné, umožňuje. Naproti tomu Taszyckého třídění „se lépe hodí na početně omezený materiál především proto, že nedovoluje jeho přílišné tříštění“ (s. 11). Vlastní interpretace sepětí toponymie-osídlení se však opírá metodicky o zkušenosti Šmilauerovy, které kombinují fakta jazyková, historická, geografická aj.[4] L. se zdarem prověřuje obecnou platnost Šmilauerovy metody tzv. malých typů i jeho metody pruhové[5] (k tomu viz mapku č. 3). Ze zjemněného pohledu, který regionální toponymie vyžaduje, plyne L-ovi i samé vnitřní geografické dělení zkoumaného prostoru: ve Šmilauerově Osídlení Čech je podhůří Orlických hor rozděleno na tři části, u Lutterera na pět: (1) dolní povodí Tiché Orlice, Orlice a část povodí Loučné; (2) Dobrušsko a Rychnovsko; (3) Orlické hory; (4) Brandýsko a Žamberecko; (5) Lanškrounsko a Králicko. — Luttererova studie zpracovává kolem 700 místních čes. i něm. jmen a 78 původně českých jmen na Kladsku. Směry kolonizace, jimž je v knize věnována značná pozornost, studují se na pozadí chronologické a zeměpisné stratigrafie. Na osady centrálně českého sídelního areálu z 11. stol., který výběžkem zasahuje k Orlici, navazují sídliště ze 13. stol.; jsou to vsi mj. doložené v listině zbraslavského kláštera z r. 1292 (RB IV 745), mezi něž patří i nejstarší Lhota v Čechách (1199 eclesia in Lhota, que in regno Bohemie in honorem Sancti Georgii dedicata existit. Od r. 1545 jmenuje se ves Svatý Jiří). Do pohraničních hvozdů postupovalo osídlení tak, že se centry staly hrady, tvrze a kláštery zbudované již dříve (do konce 13. stol.); svědčí o tom jména jako Klášterec, Opočno, Dobruška, Rychnov, Liberk (při hradu Richenberg), Lanšperk, Lanškroun atd. Stará česká kolonizace se smísila později s německou, vycházející z okolí městského centra Ústí nad Orlicí. Do horských úseků postupovalo osídlení od poč. 14. stol. také kolonizací německou, která se v prostoru potoka Orlička spojila v územní celek s německou kolonizací postupující sem však ze Slezska. Tím byl vytvořen val, „který oddělil slovanské osídlení české od moravského zhruba v linii od Žďárských vrchů až po Králický Sněžník“ (s. 45); ten byl pak v 15.—16. stol. novou českou kolonizací rozštěpen. Jaký význam pro rozšíření vývojových proudů stč. hláskosloví a jejich odrazů v dialektologii čes.-morav. pohraničí vytvoření tohoto valu mělo, je známo z dialektologických prací Havránkových, Lamprechtových a Kopečného. — Německý kolonizační živel nebyl jednotný: setkaly se tu prvky slezské, bavorské a východofranské; odtud patrně i typologická nejednotnost tamních něm. nářečí. Důležité je však L-ovo poznání, že se něm. kolonizační prostor rozkládal tam, kde české osídlení bylo buď řídké, nebo vůbec žádné.[6] — Údolí mezi Tichou a Divokou Orlicí bylo [72]kolonizováno českým obyvatelstvem; rozkládají se tu míst. jména příznačná pro mladší sídelní území (např. Horky, Žďár, Lhota, Lípa, Rybné, Příkazy, Světlá; Bošín, Rajec, Němčí — viz též Šmilauer, Osídlení Čech, s. 151—181). Kolonizace byla dokončena osídlením vrchů Orlických hor v 18.—19. stol. — Lutterer prokázal ve sledování jednotlivých kolonizačních proudů bezpečnou orientaci v komplikovaném materiálu.

Velmi záslužné je Luttererovo podrobné zpracování česko-německých vztahů místních jmen (II. kap., s. 144—204). Těmto otázkám byla věnována už dříve pozornost,[7] Lutterer je však pro daný region propracovává vyčerpávajícím způsobem nejen v oblasti hláskových substitucí, ale i při vzájemném ovlivňování utvářenosti jména. Uveďme aspoň jednotlivé druhy česko-německých vztahů: (1) přímé přejetí (s uplatněním hláskové substituce); (2) vzájemné náhrady přípony nebo základu; Lutterer propracovává teoretické pojetí tzv. Mischnamen podané lipskou onomastickou školou;[8] (3) několikeré přejetí (např. čes.-něm.-čes.); (4) překládání; (5) nezávislá pojmenování (tzv. různojmennost); (6) přívlastky Český a Německý (nemusí vždy být rozhodující); (7) mylná etymologie. Lutterer dále sleduje — vedle plošného zobrazení — i dialektismy, které se při česko-německém vztahu oboustranně uplatnily. Vrchol překládání jmen z češtiny do němčiny byl v 18. stol., z němčiny do češtiny v 19. a 20. stol.

Třetí oddíl knihy tvoří jazykový rozbor jmen (s. 205—227). Kombinuje se tu hledisko sémantické a slovotvorné. Podrobně popisuje Lutterer zejména vřazení „apelativních“ morfémů a sufixů do toponymické struktury, např. deminut. -ec, -ek, -ičky; -isko/-iště; -ný, -ový atd. Při tvoření míst jmen ze jmen osobních je podroben analýze jen vztah základ + přípona, přičemž jazykový rozbor základů je ponechán stranou (dublovala by se tak Soustava v V. sv. Profousova slovníku). Některé kategorie jmen jsou demonstrovány na instruktivních mapkách: pozoruhodné je rozložení starých typů jmen, u jiných zaujme jejich hustota výskytu.

Za velmi prospěšný považujeme IV. oddíl knihy věnovaný změnám v místních jménech. Lutterer rozumí změnami nejen proměnu v slovotvorné struktuře nebo v motivaci jména, ale zařazuje sem jakékoli změny, jimiž se jména měnila nebo vyvíjela jakožto lexikální prvky českého jazyka. V této kapitole najdeme důležitý materiál k chronologizaci významných stč. hláskových změn. Např. -’ov > -ev u jm. Chotív je už v prvním dokladu 1342 (u jm. Želiv dokonce už 1144: predium Selev), což znamená, že přehláska ’o > e musela nastat už v 11. nebo zač. 12. stol., kdy počíná převládat opět -ov (s. 77).[9]. Změna ú > ou, po tvrdých doložena v 15. stol., ý > ej pozvolna od konce 14. do zač. 15. stol., ie > í v 15. stol., é > í většinou v stol. 16., šč > šť vítězí v 16. stol., proteze Vo- (Olešnice/Volešnice) již v 1. pol. [73]14. stol.; dloužení typu Voda/Vůda od konce 16. stol.,[10] obalovaná výslovnost ł atd. Najdeme tu doklady nářečních změn šs > js, k > ch, kl > tk, vedle toho pak přehled řady změn toponymicky tvaroslovných: přechod -ovice/-ová, -ec/-ov, -ín/-ina, -ice/-ík, kolektiva typu Hradčana, přechod rodu jmen a ojediněle i slovníkových základů. Tím vším doplňuje Lutterer nové práce Cuřínovy.[11]

Luttererova studie vyniká přesností materiálu a střízlivostí výkladů; nepřeceňuje toponymii v úloze svědka historické kolonizace. Sporná místa jsou nepodstatná, neboť nemají na celkovou hodnotu knihy vliv (týkají se diskusních jednotlivostí). Uznání však zasluhuje Luttererova práce v tom, že vhodnou kombinací dosud vypracovaných metod a moderně pojatou jazykovou analýzou jmen vytváří vítaný typ regionální toponomastické monografie.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 1, pp. 70-73

Previous Jitka Štindlová: Záznam a zpracování textu pomocí strojů

Next Vladimír Macura: Nový slovenský příspěvek k básnické eufonii