Příspěvek k stylové diferenciaci českých spisů Jana Amose Komenského

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

К стилевой дифференциации чешских работ Яна А. Коменского / Contribution à la différenciation stylistique des oeuvres tchèques de Jan Amos Komensky

V dosavadních studiích o českém jazyce děl Jana A. Komenského i v souborných pracích o jeho díle bere se český jazyk Komenského jako jednotný celek. Ze souborného hlediska je to jistě správné, ale přece uvádějí-li se některé jevy jako vlastnosti jazyka Komenského vůbec (např. hojné užívání deminutiv apod.), není to správné, protože se zde přehlíží značná stylová rozrůzněnost českých spisů Komenského, podmíněná rozdíly žánru a různým určením jednotlivých spisů: odborný text — uměleckoliterární text — religiózní úvaha — odborný text určený odborníkům — široké veřejnosti (anachronicky mohli bychom říci „populární“) apod.

Uvědomil jsem si to sám v plné míře, když jsem pro vydávaná Opera omnia J. A. Comenii jako vědecký redaktor dopodrobna probíral text České didaktiky (podruhé, poprvé již za okupace, když za mého vedení Bořivoj Novák připravoval nové kritické vydání tohoto textu pro Veškeré spisy) a českého znění Informatoria školy mateřské.

Nechávám stranou to, že české znění Didaktiky je sice psáno před zněním latinským, ale přesto není definitivně upraveno pro vydání, třebaže Komenský na něm pracoval, jak je známo ve dvou obdobích: místy není dokončeno a jen v poznámce buď podrobně, anebo náznakem je vyjádřeno latinsky, co si autor přál ještě propracovat; naproti tomu české znění Informatoria můžeme právem pokládat za definitivní a znění německé a latinské jen za jeho překlad. V tom však nevidím podstatný stylový rozdíl mezi oběma texty, tematicky úzce příbuznými — jistá nedokončenost Didaktiky je v ní pouze jevem okrajovým a uplatnila by se jen při podrobné analýze stylové stránky Didaktiky. Podstatný rozdíl vidím v tom, že Didaktika je odborný text v plném smyslu, ale Informatorium bylo určeno doslova podle autorova záměru všem rodičům bez rozdílu; autor proto zřejmě usiloval o to, aby usnadnil porozumění svým výkladům a radám, i o to, aby působil na své čtenáře nejen přístupnou argumentací, ale i emotivně na jejich cit. Tím si vysvětlíme jednak jistý rozdíl syntaktické stavby v obou textech, jednak rozdílný výběr slovních výrazů. V Informatoriu se Komenský blíží do jisté míry k přístupnému běžně mluvenému jazyku a nedrží se plně humanistického standardu. S tím je spojena jedna zajímavá věc, že Komenský, když se snaží o přístupnost jazyka, blíží se jazyku mluvenému, blíží se také svému osobnímu jazyku, v němž — jistě jen bezděčně — zaznívají některé moravismy; je jich právě v Informatoriu poměrně více než jinde a mají zřejmě jinou funkci.

Jaký je rozdíl v syntaxi, zejména v stavbě souvětí? Syntaktická stavba souvětí má v České didaktice celkem obvyklý standard humanistických souvětí a period.[1] V Informatoriu je výstavba souvětí zřejmě prostší, souvětí jsou méně rozvětvená; nejčastější jsou souvětí o dvou až pěti větách, zřídka — zpra[307]vidla jen některá o pěti větách — se dělí na dvě symetrické části, předvětí a závětí.

Jako příklad prosté výstavby souvětné uvádím začátek VII. kapitoly Informatoria[1a] s jistým klimaxem co do složitosti a se zřejmým paralelismem hraničícím s lineární výstavbou mluvené řeči.

Děti vždycky rádi dělají něco; proto že krev mladá tiše státi nemůž. A to jest hrubě dobře; nercili jim toho brániti nesluší, ale brž i zamýšleti jim, aby vždycky co dělati měli. Nechť jsou mravenečkové, vždycky se okolo něčeho čmýrající, nosící, vláčící, skládající, překládající: toliko aby rozumně dělali, což dělají, pomáhati jim a ukazovati všeho mustr, by pak titěrky byly (jakož v jiném jich cvičiti nejprv nelze), neliknovati se pohráti s nimi.

Periody obšírnější o sedmi i více větách jsou spíše výjimkou a mívají zpravidla obsah náboženský, který sám tematicky vede k jistému tradičnímu užívání soudobého standardu spisovného jazyka. Uvádím příklad (a) souvětí o sedmi větách z kap. V, 1 (s jasným dvoučlenným rozdělením na předvětí a závětí a s paralelní výstavbou: Vok. + tři věty : tři věty) a (b) souvětí o 14 větách z kap. I, 17, nerozčleněného na dvě paralelní části, ale v němž k výchozí větě (se vsuvkou) jsou připojeny tři paralelní podřadné celky (kóla):

(a) Všemohoucí Bože, jemuž samému ta čest náleží, že pánem a stvořitelem jsi všech věcí, viditedlných i neviditedlných, od něhož všeliká rodina na nebi i na zemi jmenuje se: k toběť obzvláštně jako k Otci nejmilejšímu, my lidský tvor patření své máme, proto že zvláštní radou a uvážením náše pokolení od tebe stvořeno a divnou moudrostí sformováno jest, tělo z truple zemského, duše pak od tebe samého z podstaty tvé vdechnuta proto, abychom obraz tvůj byli.

(b) Ale dítkám vždycky za strážné přidáváni bývají anjelé svatí, jakž svědčí Kristus (Mat. 18, 10); tak že kdo dítky v domě má, jist býti může, že anjely v domě má; kdo dítě pěstuje, jist býti může, že anjely pěstuje, kteříž přítomni tu jsouc na službu mu hledí, aby nešetrností k úrazu nepřišlo; kdo s dítětem svým nočními temnostmi obklíčen jsa odpočívá, jist býti může, že anjely vůkol stráž držící, aby duch temností přístupu neměl, má.

Tento druhý celek vyústí ve zvolací věty: „Jak to potěšené věci! Jak to předrahý klénot, věci takové s sebou nesoucí!“, jakých je v textu Informatoria dosti, stejně jako řečnických otázek a zvolání.

Srov. např. v kap. IX: Ale ó sám ty nerozumné dítě! Vidíš-li při dítěti nerozum, proč mu k rozumu nesloužíš, poněvadž ne k tomu, aby tele neb osle z něho bylo, než rozumný tvor, narozeno jest? Nevíš-li, co Písmo dí, že bláznovství sice k srdci člověka přivázáno jest od mladosti, ale metla kázně že je vyhání? Proč ho v přirozeném bláznovství raději zdržuješ, než by mu tou milou, svatou, zdravou, časnou kázničkou od něho pomáhal?

Jde zde ovšem o prostředky kazatelského stylu; ty však mají v sobě emotivnost, která je vlastní i našemu textu, jak jsem se o tom již zmínil, a k níž se ještě vrátím.

Jaký je rozdíl v slovním výrazivu a v jeho užití? Jistě ne v častém zřetězení synonym (a antonym), jaké je charakteristické pro styl Komenského různých žánrů v souhlase s humanistickým stylem vůbec (na to zřetězení je u Komenského často ukazováno, zvl. v rozborech jazyka Labyrintu světa již [308]v úvodu Fr. Bílého k jeho školní edici Labyrintu z r. 1887). S takovýmto zřetězením se setkáváme často i v Informatoriu, srov. už výše v příkladu citovaném ze začátku VII. kap. (čmýrající se …) anebo ze začátku kap. III:

Musí-liť strůmek, aby rostl, štípen, zavlažován, podpírán, ohražován, oklešťován a jinak ošetřován a posilován býti; musí-liť obraz z dřeva otesáván, rýpán, strouhán, řezán, hlazen a pulerován, líčen a barven býti rozličně.

Ač je toto přirovnání tematicky využito rovněž v kap. XVI—XVII České didaktiky a je tam jinak dostatek slovních řetězů, přece náš doklad z Informatoria se v něm nevyskýtá.

Vlastní specifikum v oblasti výrazové v Informatoriu je dvojí: hojná deminutiva a jistá míra lidových výrazů a obratů.

První z nich, deminutiva, mají úlohu emociální exprese i emotivního působení na čtenáře; vesměs jsou spojena s „dítkami“, které nazývá také „milé dítečky“. Bez nároků na úplnost jsou to: džbánek, hlavička, husličky, kalamáříček, káznička (ke kázeň), knížečka (čast.), kočička, kolínka, koníček, kožíšek, kravička, matička, modlitbičky, mraveneček, obrázkové, oseníčko, ovečka, otázečka, písnička (čast.), preceptoříček, psíček, rozoumek, ručička, seménko, slovíčko, stolička, strůmek (čast.), stůlek, štípek, tatíček, teménko, ustečka, vášničky (k vášně), veršíček (několikrát), vozíček, zahrádka, zrostlinky (některá jsou v přirovnání jako: dítky pak jsou živí obrázkové živého boha, kap. I, 1, anebo často strůmek, v. výše). Častěji se vyskýtají také zdrobnělá adjektiva a adverbia a příslovečné spojení, jako kratičký (veršíček), lehoučce, maličko, snadničko (několikrát), snadničce (několikrát), na chvilečku.

Druhým specifikem jsou, jak jsem již uvedl, lidové výrazy; nejprůkaznější je poměrně větší míra moravismů, zčásti i jinde u Komenského doložených, zčásti ani jinde nedoložených.

Se vší rezervou, vzhledem k nedostatku české historické dialektologie, můžeme s velkou pravděpodobností určit jako moravismy tato slova, dosud mezi moravismy Komenského neuváděná kromě helekání (kap. V: zpíváním a neb helekáním a VII: zpívání, hudení, helekání) a nevypitvaný ‚nepěstovaný, nevychovaný‘ (kap. XII: sedlákem, pastuchu, neb sic nevypitvaným knotem), která jako moravismy ve Dvéřích jazyků odevřených uvádí zde na s. 376 Zd. Horálková. Jsou to tato slova:

konoušení ‚konejšení‘ (kap. V): kolíbání, konoušení a kolíbáním neb konoušením

mektání (kap. V, 5): (nemá-li oheň) ustavičné mektání a plápolání, hasne ihned

ochalebně, ochalebnost ‚lichotný, lichotnost‘ (kap. IX): Milostné jest dítě, které se i k rodičům i k jiným ochalebně, přívětivě, líbezně stavěti umí, … aby ta ochalebnost a přívětivost nebyla opičí

pálené ‚kořalka‘ (kap. V): víno, pálené etc.

pleštiti ‚plesknouti‘ (kap. IX): rukou pleštiti

plechota ‚čistotnost, čistota‘ (kap. IX): V šatech plechoty jakés takés (in vestitu qualis qualis mundities), v. švárnost

potočitost ‚obratnost‘ (kap. VII): tím sobě … oudy u hbitosti a potočitosti cvičí (ad agilitatem)

švárnost (kap. IX): V švárnosti a plechotě … začátek může býti kladen čistotným … dítek chováním.

[309]Z nich jsou jinde doložena: mektání v Lab. 9,9 (2. vyd.), plechota Janua 578 (jezuit. vydání „počešťuje“: čistotnost [plechota]), potočitost v Lab. 32, 15 (u Jung. též z Rosy, což také odkazuje ke Komenskému), švárný, švárně v Lab 17,3 a Janui 565 a 739 (švárné jídla, s knihami švárně zacházej).

Všechna jsou doložena v Bartošově Slovníku kromě konoušení, švárnost (k plechota jm. adj. plechý ‚pořádný‘, plechý u Jung. jako mor. a v PS dolož. z Kosmáka a Herbena), zčásti i v Malinově Slovníku mistřického nářečí, 1946: mek(o)tati, pálené, pľešciti, ale obě tato slova ‚konoušiti i švárný‘ atd. jsou v PS a SSJČ doložena jako nář. nebo obl. z moravských autorů (konoušit z Uhra, švárný, švárně z Herbena, A. Mrštíka, Bezruče, ovšem toto poslední je také knižně literární).

Kromě těchto ojedinělých slov, víceméně zřejmě moravských, je v Informatoriu moravismem celý typ tvoření sloves předponou po-, ev. s dvojí předponou pona-, poza- apod. s významem distributivním a zčásti pouze omezujícím, který je v bohemistice již dlouho označován jako charakteristický pro východní oblast.[2]

Jejich distributivní význam je místy přímo jednoznačně dosvědčen opisem (frequentius ap.) v latinském a německém překladu. Srov. u slovesa:

pozanésti (kap. VI): V čemž s nimi (dítkami) vždy přede chůva, mátě, otec tytýž se pozanésti … mohou (qua in re pater, mater vel geraria frequentius cum eis occupari … possunt)

porozumívati (kap. VI): … můž na to místo být, aby se začátkům politicské konversací přiučili, porozumívajíce … komu sami poddáni býti … (paulatim mente comprehendentes)

ponavrci (kap. IX): Již po částkách o položených napřed ctnostech, jak by v nich … povlovně cvičeny býti měly dítky, ponavrci se má (Nun sol … stückweiß anleitung geschehen).

Zřejmě týž význam distributivní je dále u těchto sloves:

pomeškati, pozpívati (kap. VII): rodičové a pěstounové s dítkami večer po pracech neb po obědě se pomeškajíc a s nimi pozpívajíc

ponabrousiti (kap. XII): poněvadž tím jistotně sobě ruku k trhům jak takž oblomí, a k liter potom snadnějšímu psání a znání oči ponabrousí (assuescet)

porozprávěti (kap. XII): preceptor … s ním pěkně porozpráví, něco nevídaného jemu … ukáže, někdy také třeba něco dá

poseznámiti (kap. XII): aby se i poseznámil s svým budoucím mistrem

povycvičiti (kap. XI): A bude-li se tak díti, aby dítě . . v dělání hbitém toho i jiného, a v mluvení a vyslovování řeči své jadrném povycvičeno bylo

a dále i s předponou po- (s perf. významem), srov. (kap. V): Dobré bude i dítě zvykati, kolikrát za den … pojísti, pohráti mají; (kap. VI): aby spatřováním živočichů, stromů, bylin, kvítí … oči popásli.

Patrně jen význam omezení činnosti lze vidět u sloves jako:

pooblomiti (kap. VIII): jakž by sobě trošičku jazyk pooblomili, škoda jest s nimi se rozmázati a učiti je třeba bez r, bez ř, bez k etc. mluviti

poodchovati (kap. XI): dítky v klíně mateřském poodchované apod.

[310]Na příklad toho, jak častý je tento typ předponového tvoření, zřejmě odrážející mluvený jazyk, srov. toto místo z kap. V:

Proti čemuž poněvadž zvykem podešel nechvalitelný, škodlivý a ošklivý obyčej, že matky některé (…) dítek svých samy odchovávati nechtíce, cizím ženám v péči je umítají, proti tomu z nevyhnutedlné potřeby požehrati a rodičů, aby sobě při věci této rozvážlivěji počínali, poosvítiti sluší.

Naproti tomu nelze dost bezpečně za moravský označovat typ iterativ na -uje/-ovati, jako odvozovati (kap. XI: v péči zahradníků (preceptorů) odvozovati ‚odváděti‘), uvozovati (kap. X: v mysl uvozována byla ‚uváděna‘), zavazovati (kap. X: v pobožnost jich zavozování ‚uvádění‘). Ač rozšíření toho typu označuje se také zčásti jako jev východní oblasti (v. Trávníček, o. c., s. 37n.), přece může být u Komenského i jen prostě jevem starší češtiny, rovněž iterativum kříkati (kříkejte, kap. X). Spíše je moravismus snad vyplévati (kap. X: koukol vyplévati) (je také v Janui 313 a v PS převahou z moravských autorů).

Jinak rozlišit ve výrazech Informatoria lidové slovní prvky není snadné; výrazy spíše expresívní na tento původ ukazují, jako např. předěsiti (kap. IX: [o užití stupní kázně] ne aby ho zděsil, než předěsil toliko a k šetrnosti probudil), rozmázeti, rozmázení ‚rozmazlovati‘ (častěji; je i v Bartošově Slovníku, ale také hojně v starší češtině), obraty jako udí a prudí (kap. V [pálené] kterýmž nyní napořád, mladí i staří, udí a prudí).

Komenský uvádí také lidová říkadla, přímo rozlišuje moravská a česká:

(kap. VIII): Moravské chůvy, když dítě upadnuc a zavadic[3] někde a urazic se pláče, těmito to rytmy je kojívají: Panca, lanca, kus mazanca, kdyby to robě sedělo, toho by nemělo. A české: kúta, lisa, kdes běhala? Do kuchynky. Cos tam měla? Tři buchynky. I hle, kdyby děťátko sedělo, toho by nemělo. … V Čechách také pleskajíc dětem ručičkami zpívají: Cundy, cundy, cundičky, dal nám Pán Bůh ručičky, aby nožičky běhaly, a ručičky dělaly etc.

Při podrobné analýze slovní zásoby v Informatoriu bychom patrně objevili těchto lidových slovních prostředků víc, ale jak už jsem naznačil, nejprůkaznější jsou moravismy, ve srovnání s jinými spisy poměrně časté a zvláště fakt charakteristického typu slovesného tvoření. Jejich funkci vidím ve snaze o bezprostřední vyjádření blížící se prosté řeči — tak jako i v stavbě souvětné — a je zcela pochopitelné, že tato bezprostřednost se projevila prvky vlastními osobnímu jazyku Komenského; to podporuje i skutečnost, že těchto prvků přibývá v druhé polovině Informatoria se stupňující se emotivností spisu. Tyto jevy moravské nebo vůbec lidové mají zřejmě i ráz expresívní a tím doplňují emotivní úlohu deminutiv.

Svou úlohou se takto moravismy liší od moravských jevů u Komenského jinde: v Labyrintu světa se vyskýtají v synonymních řetězcích, aby rozšířily jejich řadu (obdobně jako v těchto řetězcích se v humanistickém stylu vyskýtají také cizí slova); v Dvéřích jazyků odevřených pomáhají autorovi vyjádřit některé skutečnosti známé mu především z moravského prostředí, anebo doplňují zásobu slovní v dubletních variantách (o těchto moravských jevech [311]v české Janui v. zde na s. 376n. v čl. Zd. Horálkové). V obou těchto spisech mají tyto slovní prvky úlohu sémiologickou, ale v Informatoriu funkci stylově zaměřeného vyjádření.

Zdálo by se, že tomuto zaměření jazykového stylu v Informatoriu se příčí i dost přejatých slov, zvláště německých, jako mustr, fortel, zamordovat, glejcha (kap. IX: odrostlí často a mnoho z glejchu vystupují (viel auß den schranken schreiten), folkovat kap. IX: chce-li zpouru provoditi, nefolkuj mu, okřikni (ne illi parcito, gestehe es ihm nicht)) apod. To by byl ovšem omyl; právě takováto slova a obraty patřily tehdy do běžně mluveného jazyka.

Poněkud jiná je situace se slovy latinskými, která často se týkají školského vzdělání a jen v něm jsou běžná, jako aritmetika, astronomie, dialektika, geometrie, geografia, grammatica, mechanica, optika, retorika, poetika, chronologie, invencí, exercicí, examinovat, litery a syllaby, akcentový, pronunciací, dokonce actiones rhetoricae a m. j. Takovéto termíny byly ovšem tehdy běžné vzdělancům, kteří prošli tehdejším školním vzděláním, ale plně nesouhlasí s autorovým záměrem, aby Informatorium bylo obecně určeno všem rodičům.

Je zde jasné, že autor v tomto spisku plně neopustil ani vlastní odborný způsob vyjadřování, ani stavbu souvětí; tam je složitost souvětí spojena s náboženským obsahem, zde s prostředím školských pojmů, v obojím případě tedy podmíněna tematicky.

Musíme si dobře uvědomit, že se autor jen vlivem svého cíle pouze přiblížil do jisté míry běžnému vyjádření, ale již tímto přiblížením se Informatorium svým stylem podstatně odlišuje od jiných odborných spisů Komenského.

 

R É S U M É

Ein Beitrag zur stilistischen Differenzierung der tschechischen Schriften von Jan Amos Komenský

Verfasser verweist auf Stilunterschiede in den tschechischen Schriften von Jan A. Komenský, besonders auf die Unterschiede im Stil der tschechisch geschriebenen Schriften Didactica und Informatorium školy mateřské (deutsch erschienen unter dem Titel: Informatorium der Mutterschul, 1633), Beide Schriften haben eine verwandte fachliche Thematik, aber eine unterschiedliche Einstellung; die tschechische Didactica war für Fachleute bestimmt, das Informatorium dagegen nach der Absicht des Autors für alle Eltern ohne Unterschied.

Dieses Ziel des Informatorium hat dessen stilistische Differenzierung von der Didactica bedingt. Sie zeigt sich im einfacheren Satzbau, der der gesprochenen Redeweise nähersteht, und in der Auswahl der lexikalischen Mittel und Redewendungen: auffallend ist einerseits die häufige Verwendung von Deminutiven, besonders in den Wörtern, die sich auf Kinder beziehen, anderseits eine verhältnismäßig hohe Anzahl der volkstümlichen Ausdrücke, besonders mährischer Herkunft, und zwar sowohl [312]der Einzelwörter, als auch der Wörter bestimmter Wortbildungstypen, besonders der Verben mit distributiver Bedeutung. Die volkstümlichen Sprachmittel weisen wiederum darauf hin, daß der Stil des Informatorium an die geläufige gesprochene Redeweise angenähert ist, in Übereinstimmung mit dem Ziel des Informatorium. Dieses Ziel wird auch durch häufige emotionelle und emotive Mittel unterstrichen. Es ist beachtenswert, daß diese Einstellung auf die Zugänglichkeit und emotive Wirkung der Sprache zur Folge hatte, daß Moravismen, also Elemente der persönlichen Sprache des Autors, im Informatorium in höherem Maße auftreten als in anderen Schriften Komenskýs.

Der Autor hat jedoch auch hier den humanistischen Stilstandard nicht völlig aufgegeben; dieser tritt zutage einerseits in komplizierteren Satzgefügen an Stellen religiösen Inhalts, anderseits in lateinischen, den damaligen Gelehrten geläufigen Ausdrücken für Begriffe der Schulbildung; in beiden Fällen sind humanistische Stilelemente thematisch bedingt.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 4, pp. 306-312

Previous Julie Nováková: Latina Komenského je humanistická

Next Igor Němec: Nová slova Husova a J. A. Komenského