Nová slova Husova a J. A. Komenského

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Новые слова Гуса и Я. А. Коменского / Vocables nouveaux propres à Jan Hus et à J. A. Komenský

Otázky jazykového vývoje se opět dostávají do popředí zájmu mnohých lingvistů, tentokrát zvláště v souvislosti s rozvojem sociolingvistiky. Sociologický faktor je totiž podstatným vnějším činitelem jazykového vývoje,[1] neboť zahrnuje nejen činitele hospodářské, politické a kulturní, tj. faktory společenské, ale i faktor individuální, tj. individuální svobodu mluvčích. Zatímco poměr mezi faktorem společenským a individuálním (mezi společností a jednotlivcem) je především záležitostí sociologie a působení jazykové struktury na jednotlivce i na celou společnost zajímá hlavně psychologii, lingvistika sleduje naopak vlivy společnosti i jednotlivců na strukturu jazyka. Lingvistika konstatuje, že působnost činitelů vnějších, společenského i individuálního, je regulována působením jazykového činitele vnitřního, jazykově strukturního: tak např. když J. Vachek zkoumá zásahy vnějších činitelů („hospodářských, společensko-politických a kulturních“) do jazykového vývoje, dochází k závěru o regulativní úloze jazyka („jazykový systém neakceptuje takové vnější zásahy, které by byly v rozporu s jeho strukturními potřebami“, J. Vachek, o. c. v pozn. 1, s. 35 a 45); podle E. Coseria zase „žádný vnější činitel nemůže při působení na jazyk obejít svobodu a intelektuální činnost mluvčích“ a jazyku přitom přísluší pouze nástrojová úloha „technických podmínek, v jejichž rámci se uplatňuje jazyková svoboda mluvčích“, využívající těchto technických podmínek a zároveň je měnící podle potřeb vyjadřování.[2] O individuálním faktoru (jazykové svobodě mluvčích) lze tedy říci, že vedle vlastní funkce iniciativní (dané jejich psychickými, zvláště intelektuálními předpoklady) má při působení na jazyk také funkci zprostředkující: je jedním z „článků v řetězu příčinných souvislostí“, jimiž postupuje „řetězová reakce“ od vnějšího společenského popudu až k vnitřní jazykové změně (srov. A. Martinet, l. c. v pozn. 1). Svoboda jazykových zásahů jednotlivých mluvčích je z jedné strany omezena strukturou jejich společnosti a z druhé strany strukturou jejich jazyka, a nadto závisí i na jejich individuálních psychických předpokladech; je to tedy typický problém sociolingvistický. — Náš článek chce přispět k osvětlení dílčí otázky tohoto problému: otázky individuálního zavádění nových slov do spisovné češtiny v starším období jejího vývoje. Především pojedná o podmínkách těchto individuálních zásahů, a to o jejich podmínění i omezení ze strany struktury jak společenské (1), tak jazykové (2), ovšem také s přihlédnutím k individuálním psychickým předpokladům jejich autorů.

1. Podíl společenského faktoru na individuálním zavádění nových [314]slov do spisovné češtiny osvětlují práce o jejím vývoji.[3] Ukazuje se tu, jak v souvislosti s jednotlivými kulminacemi společenského vývoje se vynořují významné osobnosti, jež mají mimořádný vliv na obohacení slovní zásoby spisovného jazyka. V době staročeské je takovou osobností nepochybně mistr Jan Hus, v době střední Jan Amos Komenský. Působením společenského faktoru lze zdůvodnit některé podstatné rozdíly mezi nimi v zavádění nových slov do spisovného jazyka, a to rozdíly jak po stránce kvantitativní (1.1), tak po stránce kvalitativní (1.2).

1.1 Za slovní neologismy spisovného jazyka považujeme nová, dříve v něm neužívaná slova (nikoli nově doložené významy starých slov), bez ohledu na to, zda je spisovatel vytvořil, nebo převzal z mluvené řeči nebo z cizího jazyka, a zda se vžila či ne.[4] Díváme-li se takto na slovní neologismy Husovy a J. A. Komenského, jeví se nám mezi nimi jisté kvantitativní rozdíly. Dosavadní výsledky zkoumání jazyka těchto spisovatelů totiž naznačují, že lexikální přínos Husův do spisovné češtiny byl větší v oblasti tvoření slov nových, kdežto Komenského spíše v oblasti šíření slov cizího původu: zatímco Jan Hus slova cizího původu nahrazuje českými a nová slova „často tvoří nejen ve formě dvouslovného pojmenování anebo kompozit, ale i, pokračuje v tradici Klaretově, odvozováním slov“,[5] J. A. Komenský má v svém jazyku „nemalé množství cizomluvů“, a novotvoření se spíše vyhýbá; „kde pak je k tomu přece nucen, že musí tvořit pro nové pojmy nová slova, neopomene se proto nikdy omluvit“.[6] Toto konstatování by ovšem potřebovalo zdůvodnit podrobnější lexikální analýzou, ale ta mohla být zatím pouze jednostranná (kdežto Husův lexikální přínos bylo možno poměrně bezpečně zjistit konfrontací s lexikálním materiálem předcházející vývojové etapy spisovné češtiny,[7] pro podobné posouzení lexikálního přínosu J. A. Komenského zatím chybí archívní zpracování slovní zásoby ze 16. století, takže zde nezbývá než pracovat s materiálem dosud vydaných slovníků). Přesto však se ony kvantitativní rozdíly jeví jako velmi pravděpodobné, a to zvláště ve světle faktů mimojazykových, společenských (1.11—1.12).

1.11 Pokud jde o mimojazykovou skutečnost týkající se osobností J. Husa a J. A. Komenského, nacházíme mezi nimi ovšem některé rysy shodné, ale jsou to především shody v jejich individuálních osudech (např. oba byli kazateli a oba postihlo vyhnanství, podněcující je k psaní listů). Zato však společensko-kulturní podmínky jejich působení byly podstatně rozdílné. Hus dospívá a začíná působit v době, kdy si lidé více a více uvědomují vzrůstající [315]rozpory společenského systému jako rozpory mezi pravým a falešným křesťanstvím[8] a kdy nápravné úsilí vyžaduje angažovanost stále širších vrstev společnosti; jsou to podmínky, které stavějí do popředí úlohu kazatele a kladou zvláštní nároky na srozumitelnost a účinnost jazyka kazatelů. Uvážíme-li, že slovní zásoba českého spisovného jazyka rozvinutá v 14. stol. byla již celonárodní společnosti méně srozumitelná,[9] je nasnadě, že ony společenské podmínky nutily kazatele-reformátora Husa provést závažné úpravy i v slovní zásobě spisovné češtiny, aby byla všem srozumitelná a byla účinným nástrojem při plnění úkolů reformace. — V zcela odlišné situaci se ocítá J. A. Komenský: kultura humanismu a rozvoj knihtisku již posunuly pokrok k poznání, že o zlepšení společenských poměrů je nutno usilovat nejen burcujícím slovem kazatele, ale především výchovným působením učence-pedagoga, přičemž k takové vychovatelské činnosti přímo vybízí chmurná politická situace českého národa v té době;[10] nadto zde již existuje ustálený spisovný jazyk se značně rozvinutou slovní zásobou (viz níže 1.12). Těmto vnějším faktorům tedy odpovídá, že J. A. Komenský zasáhl do dějin spisovné češtiny spíše jako učenec vzdělávající společnost než jako burcující kazatel a že k svému odbornému pedagogickému působení nepotřeboval — na rozdíl od J. Husa — demokratizovat a zčešťovat slovní zásobu jazyka, jímž psal. Měl k dispozici slovní bohatství českých humanistických děl a zvláště Bible kralické. Bibli Komenský považoval „za nejvyšší autoritu netoliko ve věcech náboženských, ale ve vědění lidském vůbec“,[11] a právě tam, kde toto základní vědění rozvinul na úroveň vyžadující nových složitějších pojmů i výrazů pro ně, byl již nucen — v důsledku vnějších zásahů — pracovat více s latinou.[12] Proto je u Komenského aktuálnější otázka lexikálních neologismů v jeho latině než v jeho češtině.[13] K obohacení české spisovné slovní zásoby o nově utvořená slova měl J. A. Komenský méně vnějších předpokladů než mistr J. Hus.

[316]1.12 Humanistická čeština mohla tedy svým slovním bohatstvím bez hlubších zásahů sloužit tvůrčím záměrům J. A. Komenského. Proti tomu předhusitská spisovná čeština — jak již naznačeno — nebyla ještě lexikálně na výši společenského poslání Husova: mistr Jan Hus jako propagátor hnutí za obrodu společnosti, který se ve svých kázáních obracel zvláště k měšťanům a řemeslníkům i k lidu venkovskému, musel tento jazyk oprostit od archaismů a málo srozumitelných slov cizího původu a nahradit to vše výrazy srozumitelnějšími. Jeho puristické tvoření nových slov, podmíněné onou společenskou a kulturní situací, mělo však ještě jiný vnější předpoklad, který u Komenského nenacházíme: byla to možnost navázat na starší tradici obohacování slovní zásoby spisovného jazyka slovním novotvořením. Zatímco Hus obnovuje a zčešťuje spisovnou slovní zásobu tvořením nových slov (jako hlavizna, pečetník, nabodeníčko, pravouk) v návaznosti na tradici neologismů Klaretových,[14] Komenský se nevyhýbá ani archaismům, ani cizím slovům a navazuje na tradici českých humanistů, kteří obohacují slovní zásobu „více užíváním cizích slov a přejímáním jich do češtiny než tvořením slov nových“.[15]

Že J. A. Komenský tvořil nová česká slova spíše v omezené míře, to lze osvětlit i jeho individuálními předpoklady psychickými. Jeho mimořádná píle a schopnost důmyslného třídění jevů mu umožnily shromáždit pro vlastní slovesnou tvorbu tak bohatý Poklad jazyka českého (srov. pozn. 12), že jej vskutku nebylo nezbytné obohacovat tvořením nových slov. Vždyť jak sám Komenský píše ve své Didaktice (o. c. v pozn. 10, s. 326), jeho „dikcionář“ obsahoval asi čtyřikrát více českých slov a obratů než Silva quadrilinguis D. Adama z Veleslavína. Tomuto i Rešeliovu slovníku vytýká „nedostatek hrozný, a to nejpotřebnějších a nejplatnějších slov neb způsobů mluvení“, jakých užívali ještě Hus, Chelčický, Augusta aj., a také nedostatky lexikografické („často leda se věchtem díra zastrčila, ledcos ledkams“, tamtéž). Z toho je patrno, že Komenský neochuzoval bohatství české spisovné slovní zásoby o archaismy a že měl toto bohatství tak zpracováno (a tedy i fixováno v paměti), že mu při stylizaci českých spisů asi jen zřídkakdy chyběl potřebný výraz. Kde k tomu přece jen docházelo, zdá se, raději sahal k slovům cizím než k tvoření nových slov domácích. Nasvědčují tomu aspoň tyto skutečnosti: (a) Komenský s neobyčejnou pílí sám studoval několik cizích jazyků a za jednu z výhod studia jazyků považoval právě „jejich vzájemné obohacování a zpřesňování“; (b) vytváření nových slov se mu jevilo naléhavě potřebné až pro dobu, kdy bude „proveden skutečný rozbor veškerenstva věcí ve všech jeho složkách“, kdežto v době svého spisovatelského působení sám mezery v odborné terminologii českého jazyka zaplňoval častěji slovy cizími (o tom níže, 1.23). Bezdůvodné vypůjčování si cizích slov však Komenský odmítá (vidí v tom „bolest našeho národa“)[16] podobně jako mistr J. Hus („hodni by byli mrskánie Prežané i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy …“, srov. o. c. sub. 5, s. 11).

1.2 Konkrétním mimojazykovým faktorům, jež působily na Husovo a Komenského zavádění nových slov do spisovného jazyka, tedy odpovídá, že Hus obohacoval spisovnou češtinu více českými slovy nově utvořenými než cizími slovy přejatými, kdežto u Komenského že tomu bylo spíše naopak. Přitom [317]ovšem i Hus užíval cizích slov, i Komenský vědomě tvořil nová slova česká. Nás pochopitelně zajímá, do jaké míry lze společenským faktorem osvětlit mezi oběma spisovateli nejen rozdíly kvantitativní (1.1), ale i kvalitativní rozdíly v užívání každého takového typu nových slov. Pokusíme se tedy naznačit, čím se navzájem kvalitativně liší Husova a Komenského slova nově utvořená pro staré pojmy (1.21), dále jejich slova nově utvořená pro nové pojmy (1.22), a konečně jakého druhu cizí slova přejímal Hus a jaká Komenský (1.23).

1.21 Nová česká slova, která vytvořil sám mistr J. Hus nebo zaváděl do spisovného jazyka jako stoupenec jazykového novotvoření, byla již podrobněji analyzována.[17] Výsledky této analýzy jasně ukazují, že Husova slova nově utvořená pro staré pojmy (vyjadřované dříve synonymními slovy nebo opisy) patří k několika vyhraněným významovým okruhům: (a) jsou to expresívní pojmenování nositelů odsuzovaných vlastností, jako obžerník ‚nestřídmý člověk‘, radovník ‚kdo si potrpí na radovánky‘, nuzník ‚sužovatel‘, chvalník ‚vychvalovač‘, kuběnář, odstrkač ‚utlačovatel‘, krkač ‚kdo nerozumně mluví‘, nahaněč peněz, piplač a piplavicě (srov. níže b), hodoválek ‚kdo často hoduje‘, křivochvalec, křivověrec, smilnomluvcě, břichoplncě, modlochluba ‚kdo se chlubí modlením‘; (b) expresívní pojmenování odsuzovaných činností a káraných mravů, jako bláznomluvenie ‚pošetilé mluvení‘, pytlovati svatokupectvie ‚šířit svatokupectví‘, pickovati sě ‚cpát se‘, šperkovati sě ‚fintit se‘, hovaditi (o lakotě) ‚činit zhovadilým‘, jedovatiti (o smilnici) ‚otravovat‘, labužiti v čem ‚libovat si v něčem‘, luščiti penieze ‚ždímat p.‘, psotiti ‚chovat se zhovadile‘, piplati koho ‚miliskovat se s někým‘; (c) expresívní pojmenování tělesných jevů, zdůrazňující bídu pozemského života, např. chrop (chrop v prsech a hudci v hrdle a co jiných po těle nedostatkóv, HusErb3, 110), chřípěti ‚chraptět‘ (uši hlechnú, hlas chřípí, HusPost 215b), chlípěti (z nosu chlípí, ústa slinie, HusVýklM 27a), mukati ‚mumlat‘ (zněmějíce mukají chtiece rozkázati, ano jim nerozumějí, HusPost 190a), blikotati na oči ‚špatně vidět‘. Jak patrno, jsou to vesměs slova, jaká Hus potřeboval ve svém boji za očistu náboženského a společenského života, za obrodu společnosti. Svou expresívní úderností a novostí se odlišují od starších slov souznačných asi tak, jako se lišily husitské střelné zbraně od starších zbraní tehdy tradičních. Lze je považovat za duchovní zbraň první, útočné etapy reformace. — O dvě století později, když již toto hnutí bylo u nás v defenzívě, a naděje na jeho vítězství slábla, mají jeho nová pojmenování starých věcí už jiný charakter. U Komenského sice ještě také najdeme nová pojmenování útočící svou expresívností na protivníky reformace, např. pošlapávatel (Řím, monarchií pošlapávatel, Truchlivý 15, 151)[18] nebo důchodní otcové (omylem jim tuším duchovní otcové říkají; důchodní by říkati měli, Labyrint 15, 252), avšak převahu nad nimi již mají nové výrazy zdůvodňující marnost tohoto světa (1.211) a citově zabarvená slova z oboru, do kterého Komenský kladl jedinou naději ve zlepšení společnosti, tj. z oboru výchovy mladé generace (1.212).

[318]1.211 Těžký osobní úděl Komenského a nepříznivé osudy jeho církve i národa, provázené zklamanými nadějemi, — to vše ústilo v pocit marnosti nad soudobým světem a jeho uznávanými hodnotami. Toto odmítavé zaujetí, i když v Komenského díle nevyznívá pesimisticky, se ovšem projevuje v expresívní složce jeho slovníku. Nová slova, poprvé (srov. 1.1) doložená v jeho spisech, nacházíme především v citově zabarvených přívlastcích, přístavcích nebo charakterizacích světa (viz slova tištěná kurzívou v následujících dokladech): čemu svět, moudrost, sláva, veselí, bohatství — an v pravdě nejsou než tíhoty — říká (Labyrint 15, 306); strašlivá světa chumelice (Centrum 15, 414); když námi točeniny a motaniny světa zmítají (‚motanice, zmatky‘ Centrum 15, 423); všecko jen v něm (ve světě) hrčí, frčí a různo prší (‚hrká‘ Centrum 15, 434); ode všech nepobožných, zemstvím čenichajících a v tělesných žádostech pohřížených světa synů (‚po světských věcech dychtících‘ Výhost 15, 467); ty, světe, jsi … tisíciřemeslného podvodníka lsti a lži plná škola, … vír do sebe všecko vchumlávající (‚vtahující‘ Výhost 15, 471) aj. Takovýto chmurný pohled na svět jistě nebyl něčím novým (podobné expresívní výrazy, např. kolotání, lopotování, motaniny, změť, najdeme i u autorů starších), ale nebývalá je zde hloubka procítění i šíře obzoru vnímaného s pocitem marnosti, a tomu právě odpovídá větší množství slovních neologismů v uvedeném významovém okruhu (srov. též další příklady níže, 2.3b).

V jiných okruzích expresívního novotvoření, které je tak typické pro Husa, má již Komenský vlastních slovních neologismů méně: s Husovými jmény nositelů vlastnosti typu křivochvalec, břichoplncě (1.21a) srovnejme aspoň Komenského slovo syllaboměrec ‚veršovník, veršotepec‘ (Labyrint 15, 231), s Husovými slovesy typu pickovati sě, labužiti v čem (1.21b) — Komenského sloveso pýskati sě v čem (např. lidé … v čem se pýskají, v zboží, rozkošech a slávě Labyrint 15, 302) a k Husovým slovům vystihujícím ubohost pozemského života (1.21c) uveďme aspoň Komenského výrazy sopliti, podagrovaté nohy aj. v citátu „byli plni nechutenství, šťkání, říhání a škrkání, spali zle, chrkali a frkali, slinili se a soplili, vývratků a lejn plni byli stolové a všickni koutové, chodili neb váleli se s shnilým břichem, podagrovatými nohama, třaslavými rukama, kyšicíma očima etc.“ (Labyrint 15, 275).

1.212 Komenského neutěšené vidění světa ovšem nebylo všeobjímající. Největší lidskou hodnotu („klénot nejpilnějšího opatrování hodný“) viděl v dětech[19] a jejich výchovu považoval za prvořadou povinnost, jejíž plnění povede k obrodě národní a lidské společnosti.[20] V nevinném světě dětí („živých obrázků živého Boha“, Informatorium 4, 472) a v práci na jejich výchově nacházel útěchu, a toto citové zaujetí se také projevuje v expresívní složce jeho slovní zásoby. O dětech, které nazývá nevinňata nebo dítečky (např. v Informatoriu 4, 470 a 4, 514) a přirovnává je k rostlinkám, strůmkům nebo štípkům (tamtéž 512, 520, 574), mluví velmi často v zdrobnělinách, např.: čemuž snadničce přivyknou, jen jim … ručičky tak spaté na chvílečku držívati (tamtéž 590). Nechybějí při tom ani méně obvyklá deminutiva slov cizího původu (jako preceptoříček, kalamaříček, tamtéž 478, 612), ani — před Komenským ještě sotva zapsané — zdrobněliny abstrakt káznička, otázečka, rozoumek, nemravky, nákladíček aj.

[319]Příklady: proč ho v přirozeném bláznovství raději zdržuješ, než by mu tou milou … kázničkou od něho pomáhal? Informatorium 4, 566; takové by otázečky býti mohly tamtéž 616; když se rozoumek zjevovati … začíná tamtéž 590; takové nevycvičených lidí nemravky Didaktika 4, 336; neohlédejte se na nákladíček nějaký! Didaktika 4, 450. — Hojné užívání deminutiv v pedagogických spisech Komenského je ovšem dáno jeho citovým vztahem k světu dětí: zdrobnělinami se přibližuje jejich jazyku, právě tak jako užíváním dětských slov. Obojí nacházíme vedle sebe v jedné stylistické rovině: v druhém teprv a třetím roce začínají porozumívati, co papa jest, co bumba, co chléb … co člověk, co kravička, co psíček Informatorium 4, 528. Dětská slova jako papa ‚jídlo‘ nezaznamenává však poprvé Komenský, jsou již také doložena u Husa: dietky … chleba tělesného prosie; jakožto dietky řiekají: Tata, papu! mama, papu! HusVýklB 128b.

1.22 Komenského pedagogické zájmy byly ovšem příznačné pro pokročilejší etapu reformace, neomezující se na kritiku soudobé společnosti, ale konstruktivně pracující na jejím zušlechtění. Tato konstruktivní činnost se obráží v jazyku J. A. Komenského mj. tvořením nových slov pro nové pojmy, jež vyplynuly z jeho hlubšího kritického rozboru společnosti nebo z potřeb jeho projektů převýchovy člověka a „nápravy věcí lidských“. K takovým neexpresívním neologismům Komenského patří např. samosvojnost (jest pak samosvojnost, když člověk … sám svůj chce býti, Centrum 15, 410), jinudost (jinudost, to jest jinudy než v centru pomoci hledání, Centrum 15, 415), pozorlivost (připojovati se však musí ku poučování kázeň — totiž pozorlivost a metla, Brána § 728); každodenníček (poznamenáš … do každodenníčka aneb pamětné knížky, Brána § 742); školozorec (curatores scholarum, t. opatrovníci neb úředníci — neb školozorci — slouti mohou, Didaktika 4, 400). Proti tomu neexpresívní nová slova Husova se soustřeďují do více okruhů; jde tu o výrazy, jež slouží Husovu reformačnímu poslání, tj. kritice poměrů v církvi (a), srozumitelnějšímu a účinnějšímu „hlásání slova Božího“ (b) a demokratizačnímu prosazování domácího jazyka (c):[21] jsou to (a) slova jako mnohoobročník, bezzvláštnost (mnichů) ‚stav bez soukromého majetku‘, kaceřovánie, svatorušenie a svatoprodávanie (viz níže), papežiti ‚vykonávat úřad papežský‘, biskupiti sě ke komu ‚hlásit sě k někomu jako jeho biskup‘; (b) substantivní pojmenování božských vlastností všeznámost, všedobrovolnost a všudybytnost, atributy Krista ščedrodárcě (milosti) a prvovstánek, srov. prvovstánie ‚prvé z mrtvých vstání‘, dále slova jako předvěděnec (k zatracení), odpustitel, spoludrželivost ‚soudržnost‘, bratřiti sě aj.; (c) překlady cizích slov, většinou již přejatých, např. ukázka (místo monstrancie), hlavizna (místo kapitola), polúmužie (místo centaurové), pečetník (za bulař), pravouk (za jurista), nabodeníčko (za punctum). Zatímco v této poslední kategorii (c) jde většinou o nová slova pro starší pojmy, v kategoriích předchozích (a, b) máme co činit spíše s pojmy novými.

Zvláště patrné je to u slov jako svatorušenie a svatoprodávanie, jež jsou zjevně výsledkem Husova propracování starých pojmů širších: tak jako předhusovský pojem svatokupečstvie zahrnoval kupování a prodávání duchovních věcí a Hus od něho diferencoval speciálnější pojem svatoprodávanie (srov. ten blud svatokupectvie zavierá i svatoprodávanie HusBludM 208b), tak také předhusovský pojem svatokrádstvo zahrnoval dílčí případy svatokrádeže, ale jeden z nich — porušování celibátu — Hus [320]osamostatnil v speciálnější pojem s názvem svatorušenie (srov. svatorušenie, jenž jest mezi knězem a mezi jeptiškú, neb s jinú ženú HusVýklB 84a).[22]

1.23 Vytvoření speciálních Husových termínů svatorušenie a svatoprodávanie na základě starších významově širších slov svatokrádstvo a svatokupečstvie je tedy jazykovým projevem pojmové diferenciace, kterou s sebou přinesla soustředěná reformační kritika nešvarů duchovenstva. Kritická pozornost věnovaná rozporům v církvi se však v Husově jazyce projevila ještě jiným způsobem: tak starší pojem vyjadřovaný slovem svatokupec zde došel nového vyjádření slovy šimonita, šimoněnec, šimáček, což byla vlastně pojmenování cizího původu (adaptovaná hláskoslovně nebo slovotvorně) s hanlivým odstínem. Uvážíme-li, že i Husem poprvé doložené slovo přejaté viklefista mělo původně bezpochyby hanlivé citové zabarvení (toť viklefista, neposlúchá cierkvi svaté, HusSvatokup 19), dojdeme k názoru, že ani mistr J. Hus se nevyhýbal přejímání cizích slov, mohl-li jich použít jako prostředků vyjadřování expresívního. Tento názor má oporu ve zjištění, že Hus užíval ve svých českých skladbách také běžných přejatých slov německých „zvláště tam, kde jsou v expresívním, často hanlivém významu“ (o. c. v pozn. 5, s. 11). — Proti tomu jiný postoj k přejímání cizích slov měl J. A. Komenský, v jehož díle již reformace dospívá k ideálům osvícenství, tolerance a dorozumění mezi národy. Vzhledem k tomuto změněnému faktoru společenskému, ale i k pokročilejšímu stadiu ve vývoji spisovné češtiny (viz níže 2.1), není již myslitelné, že by — na rozdíl od domácích slov nově utvořených pro pojmy intelektuální — byla cizí přejatá slova tak příznaková pro pojmy expresívní (pojaté se záporným citovým hodnocením), jako to vidíme u Husa. Onen lexikální rozdíl, zdá se, byl u Komenského využit stylisticky: nově utvořená slova domácí pro vyjadřování v slohu vysokém, biblickém, kdežto přejatá slova cizí pro vyjadřování v slohu nižším, odborném. Jde tu vlastně o dílčí případ stylistického rozlišování domácích a cizích slov vůbec, jež je patrné zvláště na synonymech (např. lat. slovo praeceptor Komenský v biblickém kontextu tlumočí jako přikazatel,[23] kdežto v odborném textu pedagogickém je přejímá jako preceptor). Cizí slova přejatá, zaváděná Komenským do spisovné češtiny, je tedy třeba hledat především v jeho textech či kontextech odborných: z oblasti školství (např. ve větách študent bibliotéku, pulpit, kalamář, (s pernálem a škriptorálkem) míti bude Dvéře, č. 738, trého jest potřebí: praecept, exemplí a usu neb exercitací Didaktika 4, 252), spisovatelské činnosti (např. ti skribenti všech materií netraktovali Dvéře předml.), gramatiky (např. [verba] někudy kladena jsou v svém thematu, někdy v frekventatývu tamtéž) aj.; srov. např. užití alchymických termínů azoth, stemperovat, kalcinování a fixací v 12. kapitole Labyrintu („Poutník prohlídá alchymii“).

Uvedenému stylistickému využití cizích slov u Komenského odpovídá i ta skutečnost, že v jeho spisech psaných vysokým slohem (Truchlivý, Výhost apod.) je cizích slov přejatých nesrovnatelně méně než v jeho spisech „didaktických“ (Didaktika, Informatorium); zde dokonce vedle slov přejatých nacházíme často jako integrální součást textu i cizí slova citátová (někdy i řecká). Pro Komenského díla [321]vysokého stylu je pak příznačné, že v nich nově užívaná slova přejatá jsou nezřídka vlastně odborné výrazy s významem přeneseným, jako např. examinovati a vypurgovati humory v těchto dokladech: examinuj duchovní, světské, mladé, staré, vrchnosti, poddané ‚zkoumej‘ Výhost 15, 472; z nich (vyvolených) mnoho … jedovatých humorů, kteříž by věčnou smrt přivolati byli mohli, vypurguje Truchlivý 15, 155.

2. Ovšem možnost stylistického rozlišení synonym domácího a cizího původu je dána především vnitřním činitelem jazykovým, faktorem strukturním. Tímto faktorem strukturním rozumíme stupeň rozvinutosti jazykové struktury, a to nejen pokud jde o vztahy sémantické, jako je např. zmíněný vztah synonymní (2.1), ale také o vztahy slovotvorné (2.2) a gramatické (2.3). Všimněme si tedy, jak lze rozdíly mezi slovními neologismy Husovými a Komenského osvětlit působením tohoto faktoru strukturního, tj. různým stupněm rozvinutí uvedených strukturních vztahů v jazyce jejich současnosti.

2.1 Již předhusitská spisovná čeština měla trojčlenné řady synonym, s dvěma slovy domácími — lidovým a knižním — a jedním cizím přejatým (např. kůň — komoň — oř, vrah — vražedlník — mordéř, jíti po kom — následovati koho — folkovati komu).[24] Považujeme-li tyto tři vrstvy spisovných slov za dílčí „technické podmínky uplatnění individuální jazykové svobody“ (viz zde pozn. 2), zajímá nás, jak těchto podmínek využil a podle svých potřeb je pozměnil mistr J. Hus. Z dosavadního bádání a z našich výkladů o společenské podmíněnosti Husových neologismů (viz zvl. 1.11 a 1.12) vyplývají tyto závěry: (a) vrstvu slov lidových ve spisovné češtině Hus výrazně obohatil, a to především o nově utvořené nebo z lidového užití převzaté výrazy expresívní (1.21), z malé části též o neexpresívní slova nářeční (jako vzpietiti sě ‚vzepříti se‘, o. c. v pozn. 17, s. 202); (b) vrstvu slov knižních sice zbavoval méně srozumitelných archaismů (1.12), ale sám vytvářel nové výrazy pro nové pojmy reformačního náboženského myšlení (1.22ab); (c) vrstvu cizích slov Hus ztenčoval, a to pomíjením „světáckých“ slov rytířských, překládáním odbornějších výrazů přejatých z latiny (1.22c) a vymycováním německých slov mluveného jazyka;[25] do jazyka psaného je odtud zaváděl jen omezeně, a to převážně pro vyjádření expresívní (srov. např. slovo haklík v kontextu vymýšlejí i papežovi i těm, jenž stojí o obroky, divné haklíky ‚háčky, překážky‘ HusSvatokup 187b; viz též 1.23). Lze tedy říci, že Hus v spisovné češtině oslabil staré synonymní vztahy mezi slovy domácími a cizími přejatými, kdežto upevnil a rozvinul synonymní vztahy mezi slovem citově neutrálním a expresívním. — Proti tomu J. A. Komenský neztenčoval žádnou synonymní vrstvu, ani knižní archaismy (1.12. petit), ani vrstvu cizích slov přejatých (v jeho spisech „vedle slova domácího po způsobu tehdejším často se klade synonymum původu cizího“ l. c. v pozn. 6), a do spisovné češtiny zaváděl nová slova expresívní (121, 1.211, 1.212) i neexpresívní (1.22), slova nářeční (jako dědíček Informatorium 4,534, dlážka Labyrint 15,266, štěrkati tamtéž 283, žensko tamtéž 258 aj., o. c. v pozn. 3, s. 62—63), a také stylisticky již diferencované výrazy [322]„veřtatní“; zvláště velkou měrou pak v spisovné češtině uplatnil výrazy odborné, z nichž některé sám utvořil (1.22), ale více převzal z jiných jazyků (1.23). K tomu všemu měl předpoklady v spisovné slovní zásobě svých humanistických předchůdců, jejíž stylistická rozvrstvenost a lexikálně sémantická diferencovanost souvisela také s humanistickým postupem výstavby textu — s hromaděním synonym, antonym a výrazů souřadných (tamtéž, s. 55).

2.2 Větší lexikální bohatství humanistické češtiny ovšem nebylo dáno pouze potřebami nových stylistických postupů a činiteli mimojazykovými (1), ale také tím, že od doby husitské pokročil rozvoj lexikální struktury spisovné češtiny rozvinutím slovotvorných vztahů. Vyšší stadium slovotvorného vývoje v jazyce Komenského spatřujeme ve dvou směrech: (a) na místě staré slovotvorné polylexie, patrné ještě u Husa, má již Komenský vyhraněné monopolní typy (srov. např. nesnesitedlný, nevypravitedlný ‚inenarrabilis‘, nevystižitedlný, viditedlný proti Husovým adjektivům téhož významu nesnesitedlný, nevýmluvný ‚inenarrabilis‘, neosažený n. nestižedlný, vidědlný aj.),[26] takže mezi slovy takových produktivních typů (jako -tedlný) je třeba počítat také s neologismy; (b) staré produktivní slovotvorné prostředky jsou u Komenského využity šíře než u Husa, tj. vyskytují se u více slovotvorných základů; uveďme pro příklad aspoň slova, pro něž neznáme doklady před Komenským: lítostiti (Truchlivý 15, 147, srov. Veleslavínova slovesa bolestiti, žalostiti), mezeřiti (Labyrint 15, 245) …, oklikovatý (Labyrint 15, 260), podagrovatý (Labyrint 15, 275) …, kalnatý (Labyrint 15, 239), věcnatý (Brána předml.) …, přivyskovati (srov. bibl. přizpěvovati) a přivyskakovati sobě (Labyrint 15, 274). Podobně bychom došli i k celé řadě neologismů Husových, kdybychom podrobně sledovali jeho slova odvozená produktivními příponami nebo předponami, nahrazující starší typy méně produktivní (např. nahaněč HusBetl 2, 153 za náhončí) nebo zastupující ustálená spojení slov (např. rodník HusVýklB 78b za úd rodný, podobně nestatečniti HusZrcV 47b za nestatečna činiti). Obohacování slovní zásoby spisovného jazyka o nová slova takových produktivních typů je ovšem dáno také tendencí diferenciační (o tom, jak např. Komenský rozvíjí jednoznačný typ na místě staršího typu významově nevyhraněného, viz výklad A. Fiedlerové zde, s. 344).

2.3 Nové odvozeniny ovšem také vznikají v důsledku změn struktury gramatické. Tak např. rozvoj vidového systému českého slovesa, umožňující rozdvojování starých předponových sloves (přilnúti) na dokonavé sloveso předponové a nedokonavé bez předpony (přilnúti : lnúti) tzv. vidovou deprefixací,[27] projevil se v Husově slovní zásobě celou řadou nových sloves bezpředponových: týniti (ze staršího otýniti), nažiti (z obnažiti), psieti (z opsěti), hlechnúti (z ohlechnúti), kasati pod sě (z podkasati pod sě), ptýleti sě (z rozptýleti sě) aj. Pokročilejší vývoj vidového systému spolu se zánikem jednoduchých préterit, u Husa zčásti ještě doložených, měl pak ty důsledky v české [323]slovní zásobě doby Komenského, že se zde čile rozvíjely nové příponové typy slovesa, tzv. frekventativa (a), i nové slovesné typy předponové, tzv. distributiva (b).[28] Uveďme zde aspoň několik příkladů takových sloves, jež nejsou z doby před Komenským dobře doložena (nebo nám aspoň z dostupných pramenů známa): (a) naříkávati (svět jak živ nebyl jen marnost, na nějž všickni rozumní naříkávali hned od počátku, Centrum 15, 434), přicházívati (těžší věci jindy na jiné krajiny přicházívaly, Truchlivý 15, 161); (b) posmýkati, počtvrtiti (jak mnoho koními posmýkáno, počtvrceno, do kol vpleteno, Truchlivý 16, 166), pozajímati (tamtéž 175) …; zprorážeti (Labyrint 15, 209), zpřestavovati (tamtéž 247), zpřipínati (tamtéž 231) aj. Tato distributiva (b) jsou většinou svým významem sumárně likvidativním („poničit všechny objekty“) příznačná pro kritické zaměření Komenského neologismů (srov. výše jeho slova prozrazující chmurný pohled na svět, 1.211).

3. Některá slova se tedy jeví jako neologismy jistého autora nejen svými vlastnostmi strukturně jazykovými (2), ale i sémantikou odpovídající jeho mimojazykovým cílům (1). K tomu ovšem přistupuje — jako třetí vodítko — nedoloženost takových slov v dílech autorů starších (předchozích), takže máme v celku tři hlavní kritéria pro určení daného slova jako neologismu jistého autora. Naše určení bude tím spolehlivější, čím více těchto kritérií je bude moci podepřít. Můžeme se tu pohybovat od dohadu k určení velmi pravděpodobnému, ale k jistotě se přiblížíme teprve uplatněním navíc kritéria čtvrtého: prokážeme-li, že dané slovo je vázáno na pojem začleněný do autorovy osobité, individuální pojmové soustavy. Nejde tu ovšem pouze o slova jako Komenského jinudost a samosvojnost (1.22), která autor sám za své neologismy označuje („věci zvláštní zvláštními slovy musely se vypovědíti“ Centrum 15, 389), ale i o výrazy takových pojmů, jejichž začleněnost do myšlenkové struktury daného autora prokáže teprve rozbor lingvisty. Příkladem zde mohou být Husova slova svatorušenie a svatoprodávanie (1.22 petit): nejenže jsou doložena teprve u Husa, a to ve formě kompozit u něho běžných (srov. prázdnomluvenie, mrzkomluvenie) a s významem spadajícím do centra jeho zájmu, ale jsou také výsledkem jeho vlastního propracování starších pojmů, jež při hlubší analýze vyžadovaly diferenciace („ten blud svatokupectvie zavierá i svatoprodávanie …, jakož to slovo kupec znamená i toho, jenž kupuje, i toho, jenž prodává“ HusBludM 208b). Ještě názornější příklad nám poskytuje Komenského slovo pozorlivost ‚pozornost (při učení)‘ (1.22): (a) v dostupných pramenech není doloženo před Komenským ani ono, ani jeho synonymum (starší pozornost znamenalo ‚jasnost‘); (b) struktura formy zde ukazuje na Komenského neologismus, neboť jde o odvozeninu z adj. pozorlivý, které má nejstarší známé doklady rovněž z jeho spisů (např. Didaktika 4, 258); (c) význam tohoto slova — na rozdíl od sémanticky blízkého staršího výrazu bedlivost ‚dbalost‘ — je specifikován jako vlastnost žádoucí při učení, a tím patří do sféry soustředěného zájmu Komenského (1.11); (d) pojem pozornosti jako navozované trvalé vlastnosti (pozorlivost) je diferencován od pojmu pozornosti aktuální (pozor), srov. např. „aby po každé lekci chvílečka takovými otázkami strávena byla, znamenitě to pozorlivost brousí“ Didaktika 4, 274 attentionis studium omnino acuetur — „kdykoli se tato studnice (ústa preceptora) otvírá, (aby) discipuli zvykali nádobku uší a pozoru hned podstavovati“ tamtéž 270 attentionis vas; toto speciální propracování pojmu pozor[324]livost, nezbytné pro pedagogické cíle J. A. Komenského, je patrné i ze srovnání s vyjádřením latinským: zatímco pozor má lat. ekvivalent jednoslovný attentio (l. c.), slovu pozorlivost odpovídají lat. ekvivalenty dvojslovné attentionis studium (l. c.) nebo attentionis alacritas (Didaktika 4, 258).

 

R É S U M É

Neue Wörter von Hus und J. A. Komenský

Die individuelle Bereicherung der Schriftsprache durch neue Wörter ist ein typisches soziolinguistisches Problem: die Möglichkeit und Eigenart der sprachlichen Eingriffe einzelner Sprecher wird einerseits von der Struktur ihrer Gesellschaft und anderseits von der Struktur ihrer Sprache begrenzt, und darüber hinaus hängt sie ebenfalls von ihren individuellen Voraussetzungen psychischer Art ab. Der Autor untersucht daher die Wortneologismen von Hus und Komenský im Zusammenhang mit den sie bedingenden Faktoren, besonders mit den gesellschaftlichen (1) und den sprachstrukturellen Faktoren (2). Durch die Unterschiedlichkeit der gesellschaftlichen und sprachlichen Situation begründet der Autor folgende Ergebnisse: Hus hat das Schrifttschechisch mehr durch neu gebildete tschechische Wörter als durch übernommene Fremdwörter bereichert, während es bei Komenský umgekehrt war; Hussens Neologismen haben die expressive Komponente des schriftsprachlichen Wortschatzes markant bereichert, während Komenský in überwiegendem Maße Fachausdrücke zur Geltung brachte. — Zur Bestimmung der Wortneologismen eines Schriftstellers (3) dienen dem Autor folgende vier Kriterien: a) die Zuständigkeit des Wortes zum semantischen Bereich, welcher den außersprachlichen Zielen des gegebenen Schriftstellers entspricht; b) sprachstrukturelle Eigenschaften des für jenen Schriftsteller typischen Wortes; c) in älteren Werken anderer Schriftsteller findet sich kein Beleg für dieses Wort; d) der Eingliederungsgrad des jeweils bezeichneten Begriffes in das individuelle Begriffssystem des Schriftstellers. Das Wort pozorlivost kann z. Beisp. als Komenskýs Neologismus angesehen werden, weil es (a) als Bezeichnung einer im Lehrprozeß wünschenswerten Eigenschaft in den Bereich seines konzentrierten Interesses gehört, (b) weil die formale Struktur des Wortes für Komenský ebenfalls typisch ist, (c) weil dieses Wort vor Komenský in erreichbaren Quellen nicht belegt ist, und (d) weil der spezielle Begriff der Aufmerksamkeit als einer Eigenschaft (pozorlivost) bei Komenský vom Begriff der aktuellen Aufmerksamkeit (pozor) differenziert ist, wobei diese Spezialisation auch von Komenskýs Latein bestätigt wird (pozor = attentio, gegenüber pozorlivost = attentionis studium oder attentionis alacritas).

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 4, pp. 313-324

Previous Bohuslav Havránek: Příspěvek k stylové diferenciaci českých spisů Jana Amose Komenského

Next Věra Chládková, Emanuel Michálek: K otázce biblismů v českých spisech J. A. Komenského