Rozbor tekstových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším

Oldřich Králík

[Articles]

(pdf)

Analyse des changements opérés par J. Olbracht dans le texte de son roman „Žalář nejtemnější“

Přes detailní slohové analysy Mukařovského a různé náběhy jiné převládají ve zkoumání české prózy stále ještě zřetele ideologické a látkoslovné. Překlady sice již samy sebou soustřeďují pozornost na stránku jazykovou, ale i tu z problému čistě položeného vyvozuje bádání o jazyku básnickém poznatky nesrovnatelně intensivněji než bádání o slohu prozaickém. Českého románu v ohledu jazykovém si ještě nejvíce všímají poznámky Sezimovy, jinak se většinou probojovávají jen dobová hesla od realismu po surrealismus. Zlepšení tohoto stavu může přijíti jen trpělivým zpracováváním malých úseků vědních. Nedávným novým vydáním Olbrachtova Žaláře nejtemnějšího se naskytla příležitost změřit poválečný jazykový vývoj našeho velkého epika, pozorovat ustalování spisovné normy i vyzrávání individuálních slohových principů.

Čtyři vydání tohoto Olbrachtova mučivě ostrého rozboru žárlivosti následovala po sobě v tomto pořadí 1916 (A), 1921 (B), 1929 (C), 1934 (D). — Druhé vydání se liší od prvního docela nepatrně a změny zřejmě padají na vrub sazečův, tekst byl ve vyd. C, po případě až v D obnoven v původní podobě. V několika případech přece se tiskové chyby vloudily trvale do tekstu a zůstaly v něm: oči jako led 20A-oči jako jed 20B: i později, … pilná, mírné povahy 25A-pilné, mírné povahy 25B i později, duše se objímají 145A-… objímali 142B-… objímaly 131C i v D. Ale jsou i takové změny, které svědčí o autorském zásahu do druhého vydání: pochopila 79A-věděla 77B (analogická změna mezi C a D: komisař si ihned vzpomněl 111C-komisař ihned věděl D), A zase mlčel 144A-v B vynecháno (analogických vynechávek je v D několik, jak bude vyloženo). Vedle těchto význačnějších změn, ohlašujících stylové principy posledního přepracování, je v B ještě několik málo oprav mluvnických, které není třeba zvlášť vypočítávat. — Ve vydání C (z r. 1929) jsou provedeny některé menší opravy (závěry 142B-dveřní závěsy 130 C), adverbia psána dohromady (v před 167A-vpřed 151C), jenž změněno na který (jemuž 166A-kterému 149C), nejpronikavěji je pak pozměněn slovosled.

Teprve poslední vydání — z r. 1934 — je skutečně přepracováno a tak všechny změny budou zachyceny na pozadí tohoto tekstu, prozatím definitivního. Srovnal jsem s novým vydáním D prvních pět kapitol ve vyd. B a poslední šestou kapitolu ve vyd. C. V rozboru budou citovány jen stránky vydání B a C jako základu srovnání, u výsledného čtení bude uvedena stránka D jen v nutných případech.

[200]Změny vydání D (z r. 1934) zasahují v přísné důslednosti celou oblast jazykovou od vnější grafické úpravy po vnitřní sklad celých pasáží a základní znaky struktury. Věcí pouhé konvence se zdá škrtání uvozovek u slov v tekstu (na př.: Dnes byla asi obloha modrá, bez mráčku, nebo jen s bílými „beránky“ 55B, podobně bylo „fanky“ 19B, „truc“ 71B atd.) a kladení vykřičníku nebo otazníku za tři tečky (Ne! … 51B-Ne…!), ale již tu se hlásí základní směrnice přepracování: plynulost. Olbracht nechce ani rušit proud vystrčenými slovy, ani naznačovat skrytý děj zlomem tří teček. Stejný smysl má provedení pravidla, aby se po dvojtečce psalo malé písmeno, nenásleduje-li přímá řeč.

Předně dbá Olbracht pečlivě toho, co požaduje kodifikace spisovného jazyka, ale je pozoruhodné, že ta snaha o správnost není mechanickým plněním předpisů, nýbrž že nese rytmus vývojový, odpovídá vnitřní tendenci slohové a v posledních důsledcích opět přispívá k hladké plynulosti.

Od vydání C píše dohromady adverbiální spřežky (pro boha 12B, bůh ví jaký 43B atd.), ale rozděluje jakoby a poprvé. Drží se Pravidel při psaní velkého písmena u jistých slov (bůh-Bůh). Přesnější je vokalisace předložek, rovněž od vyd. C je v předponách slovesných přesněji podle pravopisných pravidel psáno z- místo s- (súčastnit se 16B atd.). Několikrát je opravena podle nich kvantita samohlásky i (říkačka 50B, dirka 59B atd.). Některá substantiva vzoru kost dostala měkké ť (pout 49B, chut 55B, změt 109B).

Ve skloňování není skoro žádných změn, jen několik maličkostí (na př. bratru 40B-bratrovi). V postavení doplňkovém nastávají tyto změny: instrumentál je nahrazen nominativem (společnosti byla tato obrana příjemnou 17B- … příjemná, atd.), jmenné tvary nahrazeny složenými (jak je žárliv 27B- … žárlivý atd.), dokonce se tato změna týká i typu: bylo přirozeno 89B-jest pochopitelné, konečně bývá jmenný tvar vystřídán adverbiem (přišel nepozorován 27B- … nepozorovaně). U příslovečného určení bývá pád prostý změněn na předložkový (dolů a nahoru schody 73B- … po schodech).

V interpunkci postupuje spisovatel podle Pravidel, škrtá čárku před než, nebo, odděluje důsledněji věty vedlejší ve složitých souvětích, ale přece nezachovává bez výjimky pravidla oficiálního pravopisu.

Názorně osvětlují slohové tendence nového přepracování změny slovosledné: zásadně posunuje kupředu příslovečné určení. Z mnoha dokladů: mladý učitel se naklonil k svému sousedu, advokátnímu koncipientovi, v tichém nadšení 17B-mladý učitel se v tichém nadšení naklonil… Tento posun provedený ve větách všech stupňů rozvitosti je pouze projevem obecného principu klást důrazové slovo na konec. Na př.: mohl oči nechati na jeho ústech 17B-mohl na jeho ústech nechati oči. Není to táž snaha, která v grafice položila vykřičník za tři tečky, zde ovšem uplatněná v oblasti daleko podstatnější? Rytmus věty se tímto přesmykováním zřetelně mění, nerozkolísává se stlačenými a klesajícími slovy po důrazovém vrcholu, je vyrovnanější a plnější. Je tu ještě moment sémantický: slovosled řadící slova podle stoupající závažnosti je znakem klidného sdělení, opačný slovosled charakterisuje řeč vzrušenou, expresivní.[1] Je tedy slovosledná úprava ve vyd. C a D projevem autorovy vůle potlačit emocionalitu ve prospěch epického klidu, projevem naprosto ne jediným, jak bude patrno z dalších výkladů.

 

Probereme teď způsob, jak zasáhl Olbracht do jednotlivých kategorií slovních (změny slohové necháme přitom prozatím stranou).

[201]Začneme kategorií nejjednodušší, částicemi. Spisovatel provádí školskou korekturu (dle 107B-podle), upravuje podobu částic (jak by 9B-jako by, dvakráte 18B-dvakrát, zase 61B-zas, zcela 82B-docela, pojednou 82B-najednou), odstraňuje zastaralou strojenost a papírovost (toliko 27B-jen, na tolik 33B-tak, posud 45B-jestě, oproti 59-ke, na tolik 65B-do té míry, i 66B-ještě, i-také (často), tu 71B-tehdy, nově 74B-právě, posléze 85B-konečně, téměř 129B-skoro, vůči 135B-ke, jedenkráte 139B-jednou, či-nebo (často), tu … tu 138B-brzy … brzy).

Co se týká gramatických prostředků vyjadřujících vztahy větných členů a vět, opakuje Olbracht předložky (zajímá se o všecko a všechny 132B-zajímá se o všecko a o všechny; pod. 73B a j.) i spojky na začátku vět (Když Jarmila odstoupila již od okna … a vlak daleko za stanicí duněl 43B-Když Jarmila odstoupila již od okna … a když vlak již daleko…; pod. 129B). S opravdovou snahou o přesnost prozkoumal vztahy vět a v řadě případů změnil spojku. Po záporné větě klade nýbrž místo ale (45B a j.), odstraňuje se „nepravý“ účel (odjela, aby se již nikdy nevrátila 72B-odjela a již nikdy se nevrátila). Umělá věta se zda je nahrazena obvyklou s aby: v strachu, zda nevrzne 60B-v strachu, aby nevrzlo. Jiné případy: -li 99B-zda, tak, že 144B-aby, neboť 147B-protože, přece 134B-neboť. V kratičkých větách bývá vynechána adversativní spojka ale (123B a j.). Naopak je tato spojka přidána, když byla vložena nová vrstva dějová (… Ale nevrátila se 68D), a podobně „tu“ změněno na „když“ (17B). Ani tu nejde jen o splnění mluvnických předpisů, nýbrž o celkovou stylovou linii.

U zájmen jsou důsledně provedeny tyto změny: v nedůrazném postavení mě místo mne, u životných ho místo jej, který místo jenž (kde jsou jako na 18B obě tato relativa vedle sebe, má který přednost), a podle Pravidel užívá kratších tvarů přivlastňovacích zájmen. Dále byly požadovanou kodifikací způsobeny tyto posuny u zájmen: ta 29B-ona, toto 148B-tohle, tyto 81B-ty, u kteréhokoliv z mužů 17B (poněkud starobylé) -u kohokoli jiného, cosi 147B, 163C-něco, kdosi 101B-někdo, jistý 89B-jeden, druh druhu 146B-jeden druhému.

U adjektiva jsou změny nečetné: neobmezená 25B-neomezená, zúmyslný, bezúmyslný 65B-úmyslný, bezvadný 128B-přesný, prima 25B-výborný, matný 130B-nejasný. Potom ojedinělé změny v postavení přívlastku, jednoduchý před substantivum (v postavení beznadějném 16B), rozvitý za substantivum (na šednoucí ve tmě čtyřhran okna 31B). V platnosti substantivní jsou adjektiva doplňována nebo nahrazována substantivem: jen neznámé a lhostejné 45B-jen lidi neznámé a lhostejné, milující 138B-milenci. Ani toto se neděje mechanicky: osleplých lidí 55B-osleplých, což jest částečně neseno pathosem slova slepec. Nadbytečný superlativ je vystřídán positivem: z nejryzejšího zlata 137B-z ryzího zlata.

U adverbií lze pozorovat jenom tendenci k favorisování holých příslovcí před příslovečným určením typu „s námahou“ (s určitostí 96B-určitě, s námahou 158C-namáhavě).

U substantiv důsledně autor nahrazuje slovo „dopis“ výrazy „psaní“ a „list“, „záležitost“ mění na „věc“, za zdrobněliny dosazuje slova základní: klícka 73B-klec, slovíčko 144B-slovo.

Sloveso nová úprava tekstu zasáhla velmi významně. Drobné změny: zotevírala 73B-zotvírala, vynechává subjektivní „si“ (ukrývala si 27B, spojoval si 54B), doplňuje „se“ (podívej 9B: podívej se, … pamatuji 49B- … se pamatuji), ale: pídění se 134B-pídění; tvar „tys“ rozveden na „ty jsi“ 61B. U sloves pohybu škrtnuta adverbia „kolem“ (9B, 82B), podobně „spolu“ (39B). Pro plnost výrazu doplněno „to“ (podařilo se 59B-podařilo se to), naopak dosaženo pregnantnější vazby vynecháním „jiného“ ve spojení: kromě ní není jiného 149B. Přidává se sloveso sponové (je, není) (je libo 155C; neslyšet 61B-není slyšet).

Ještě jinak získává sloveso: adjektiva, atributivní substantiva a adverbia, akusativy vztahu a archaické infinitivy (původem latinismy) jsou rozváděny na vazby s určitým slovesem: které i jemu samému jsou nezodpověditelné 26B-na které ani on sám nedovede odpověděti, lidi kolem 57B-lidi, kteří sedí kolem nich, ona zlatovláska milého obličeje 10B-měla zlaté vlasy, myšlenka jíti domů 131B-myšlenka, že by měl jíti domů… se zdá býti spokojen 134B- … se zdá spokojen, seděl … ruce založeny 49B-seděl…, ruce měl založeny, tvář ke stropu obrácenou 149C-maje tvář obrácenu ke stropu, ucho přiložené ke dveřím 152C-s uchem přiloženým ke dveřím. Podobně jsou měněna substantiva verbální: při jich blížení 53B-když se blíží, v náhlém rozhodnutí 107B-náhle se rozhodnuv, nastalo rozloučení 141B- … se musíme rozloučit. Všude se tu dává přednost osobním vazbám, často se tu Olbracht oprošťuje od tradičních vlivů latinské [202]syntaxe (jistě to není náhoda, že komisař Mach mluví se studentem při jeho první návštěvě o římských klasicích). Že ani tato tendence, kterou by bylo možno doložiti i jinak (kde je vina 127B-kdo je vinen), není uplatňována bezduše, ukazuje tento příklad: Byla divadelní zkouška a on… 27B-Při divadelní zkoušce… Tu naopak padá slovesný výraz, ale jak byl zdlouhavý a jak ku podivu připomínal začátky latinských popisů!

Dále autor odstraňuje formální slovesa, zvláště nesou-li stopy cizí: jala se odstrojovati 22B-svlékala se, té se bylo třeba vystříhati 55B-chtěl se jí vystříhati, kdy se Jarmile bude uchopiti pouze jich 127B-kdy se Jarmila bude držeti jen jich, bylo usneseno poslati 129B-poslali.

Uvnitř kategorie slovesa jsou nepatrné přesuny mezi indikativem a kondicionálem (bych mohl 155C-mohu, proč i to ne 57B-proč by i to ne), v časech (jenž asi bude nevyhnutelný 128B-který jest asi nevyhnutelný; mlčí, usrkuje, ptá se 137B [praes. hist.]-mlčel, usrkoval, zeptal se). Zato hojné jsou zásahy do vidu slovesného, a to s jemným citem pro jeho využití. Většinou se mění sloveso dokonavé na nedokonavé: vyřídit si 65B-vyřizovat si, řekla 75B-vypravovala, přijmouti 77B-přijímati, vystřídaly se 81B-střídaly se, přišly 92B-přicházely, přinesla 92B-přinášela, zeptá se 95B-ptá se, počká 135B-čeká, zaklepe 104B-klepe, tož, povězte přece! 137B-tak povídejte! (sr. 138B), neuviděl 76B-neviděl. Stejným směrem ukazují také změny: podepřen o strom 58B-opíraje se o strom, a změna jednodobého zdá se 58B-v násobené zdává se. Opačné příklady jsou dva, jeden z nich zřejmě jen odstraňuje spíše archaismus než násobený děj: čítati 121B-čísti. Zajímavý je však druhý příklad: A za nocí … přicházela Jarmila … hladila jej po čele, líbala jemně na vlasy a říkala 93B-nyní zní místo: přicházela, pohladila, políbila, říkala, v němž Olbracht proti vlastnímu pravidlu prolamuje řadu nedokonavých sloves zostřenými dokonavými (ubírá jakoby filmovým detailem monotonní sladkosti).

Řada změn lexikálních způsobených hlásanou kodifikací spisovnou není dlouhá: scházelo do plné pense 9B-chybí…, po odbyté scéně 27B-po dohrané scéně, počal 44B-začal, lze 95B-možno (136B úplně vynecháno: že jej bylo sotva lze ucítiti), ubezpečuji 98B-ujišťuji, něčím se zabývati 135B-o něco se zajímati.

Dále jsou opraveny některé vazby: zbyl za jediné pojítko 66B- … jako jediné pojítko, pracovati k tomu 121-B … o to, závisí od budoucnosti 130B- … na budoucnosti. Silně je omezen genitiv záporový, na př.: neví toho 24B, ničeho nevytýkal 32B, Jarmily nevidí 44B. A změněné fráze: míti nějakou úlohu 81B-míti nějaký význam, na mysl mu nepřišlo 81B-nikdy ho nenapadlo. Za každou cenu! I za cenu lidských životů! 127B-Stůj co stůj! I kdyby to mělo stát lidské životy!

Z výčtu dokladů je zřejmé, kolik úsilí Olbracht vynaložil, aby se přiblížil požadované normě spisovného jazyka, jak v mnohých případech dbal i rad brusičských, ale také, jak i zde dbá o výraznost a plynulost.

 

Druhý směr, kterým se ubírá Olbrachtova snaha o jazyk nejvýraznější, je boj proti všemu, co je příliš dobové, co je pouhou konvencí a klišé. Od tohoto boje je neodlučná vůle ke zkonkretňování. Proto budou oba tyto zjevy, vzájemně se doplňující, probrány současně. Někde by bylo opravdu velmi nesnadné určit, zda více působil odpor k módě předválečné nebo snaha o názornost.

Hned zájmena bývají nahrazována určitějším výrazem: o tom 16B-o věci, to 17B-ten spěch, nic 61B-prázdno, na vše to myslil 82B-vymýšlel svůj egocentrický příběh.

U adjektiva je zřetelný vzrůst střízlivé věcnosti: znamenitý 11B-dobrý, neohrabaní 114B-neobratní, příšerný 153C-strašný. Někdy je adjektivum vůbec vynecháno: siných severských fjordů 68B-severských fjordů, v podobných delikátních věcech 114B-v podobných věcech. Ale nejde tu o nějakou jednostrannou askesi výrazovou, jak ukazuje příklad: velkou mučivou námahu 150B-mučivou námahu. — Obdobné změny jsou také u adverbia: velmi energicky 40B-velitelsky, srdečně-upřímně (častěji), nekonečně 113B-velice, mileji 135B-laskavěji.

U substantiv bývá přesnějším jménem nazváno to, co bylo zastřeno eufemismem nebo všeobecností: seděli ve vlaku 43B-seděli v kupé, posunů slepců 44B-posunků slepců, zpěváček 73B-ptáček, opor 73B-berel, kvítím 75B-květy, těch zvuků 139B-ten šumot jejích šatů, ruku 139B-dlaň. Předválečná titulatura je [203]zcivilněna: paní Jarmila 32B-Jarmila, paní 132B-žena, mladé dámy 15B-dívky, o měšťanech 57B-o občanech, mladý student 116B-chlapec, plný lesk 71B (o důstojnickém domě)-plnou slávu, vybraná měšťanská společnost… honorace městečka 135B-maloměstská honorace… otcové rodin, kteří si sem přišli vypít své dávky piva.

Zvláště bohatý materiál slovesa umožňuje pozorovat polaritu a stupňovitost studované tendence. Novým slovesem bývají přesněji postiženy smyslové dojmy: zacukalo obočím 18B-zatrhalo obočím, zarachotil vlak 43B-zařinčel vlak, cvaknouti 141B(o klíči)-klapnouti, kmitne 65B-mihne se. Pěkný příklad přeladění smyslových dojmů: chrastit nádobím 159C-crčet vodovod.

Jinde jde vedle snahy o konkretnější podání také o odpor k frázím příliš pokleslým.

Na př.: spočívala 32B-ležela, dělal stružky 81B-kopal stružky, vrhla se mu kolem krku 89B-vzala ho kolem krku, učinil dva kroky 110B-postoupil dva kroky, rozklene propast 146B-vyhloubí propast. — A pak se mnohonásobně projevuje boj proti dobové dikci: očkem pohlédli 17B-mrkli, kochat se 27B-těšit se, komisař se vpíjí očima do tmy 29B-komisař zírá do tmy, koukej 33B-hleď, šukala 33B-chodila, odebral se 34B-odešel, prodělala spolu 38B-prožila zároveň, chvíle nadešla 39B-chvíle přišla, vzlykla 41B-plakala, vévodící 129B-zdvihající se, vzpomínky přenášejí se 131B-vzpomínky se promítají, třímal 154B-držel. Nejnápadnější je tato tvárná vůle v bojkotu slovesa „tvořiti“: utvořiti příští život 39B-upraviti příští život, utvořil si názor 45B-měl názor, dějiny se tvořily 81B- … šly, utvořiti celý život 81B-zaříditi…, tvořila osudy 82B-utvářela… (alespoň jiný vid tohoto diskreditovaného slovesa), netvoří se 132B-nejsou, utvořil 98B-určil, na čele se mu vytvořily vrásky 143B-čelo mu zbrázdily vrásky.

Avšak někdy vidíme, že se při rozbíjení staré konvence rodí nová záměrnost poetická, že tedy není oproštěná konkretnost nové verse dobyta pouhou negací, nýbrž kladným úsilím stylovým: úsměv skočil na rty 82B-na rtech roztál úsměv (místo personifikovaných strašidel mytus přírody).

Někdy bylo třeba odstraňovat celá hotová klišé: tyto letní páteční večery byly maloměstské společnosti svátečním osvěžením z šedi celotýdenní nudy 14B-pátek byl slavnostní den; debaty se súčastnil 15B-rozhovor vedl; věnoval mu několik nelaskavých pohledů 16B-hodil po něm několika nelaskavými pohledy; zahradník býval pečený vařený v zahradě 16B-zahradník pracovával v zahradě; ujala se slova 50B-řekla; vzbuzovala mnoho nadějí. Oslňovala okolí krásou a roztomilostí 71B-prorokovali jí velkou budoucnost. Byla krásná; dát světu a národu 145B-zplodit; vyměněna i blahopřání 148C-vyřčena blahopřání; ulehčiti pomocí a slovem 161C-pomoci jí; použíti příležitosti k útěku 161C-utéci.

Konečně v partiích dialogických lze pozorovat oživující příklon k řeči hovorové, i když se změny týkají zdánlivých maličkostí: Co o tom soudíš ? Co bych o tom soudila 13B-Co o tom soudíš? Co bych soudila; Co je s okem? Nic zvláštního 21B-Jak je s okem? Děkuji, dobře; Nebylo ti snad dobře? … Jest mi zcela dobře. Chtěl jsem to jednou zkusit sám 62B-Nebylo ti snad dobře? … Ne, je mi dobře. Chtěl jsem to jen jednou zkusit sám; pravda? 98B-viďte?; Je ti špatně? Není to zlé 118B-je ti špatně? Není; A nějaké cigarety pro sebe 151B-A sobě cigarety; myslím si 70B-povídám si.

 

Dosud jsem probíral skoro výhradně změny jazykové, při nichž byl zaměněn jeden výraz druhým. Ale ráz přepracování ještě pronikavěji určují škrty slov a celých výrazů. Vezměme odstavec z první kapitoly (vynechané části jsou proloženy):

[204]V kuželníkové boudě bylo živo a hlučno, mnoho žertů a dívčího smíchu. Uchýlily se sem hlavně mladé dámy. Zdlouhavá hra byla jen záminkou k zábavě (17B). Jen vnější podoba je ponechána, odstraněn výklad a vysvětlování, potlačeny pohnutky a vůbec duševní odraz. Na začátku ukázky ještě vypuštěno z vnější podoby necharakteristické zdvojení představy. V tomto duchu jsou okleštěny všechny plané výhonky.

Nejprve vypočteme pleonastické způsoby vyjadřování, které odstranila tekstová revise.

Jsou to přívlastky: palčivou hádanku 41B, jest potřebí hodně mužné odvahy 145B; adverbia: tiskne její hlavu úzce k prsům 48B, přechází neslyšitelně po špičkách 61B; vnitřní předmět: usmíval se neodolatelným úsměvem 15B, neodpověděl ani pohledem 19B (srov. 81B), usnula pevným spánkem 23B, slova nemluví 85B. Vliv tohoto pravidla se projevuje také v přestavbě: hoditi zlatníkem los … takto 15B-hoditi zlatníkem … tímto losováním.

Podobně je tomu u synonymických spojení: čestnost a korektnost 13B, byla zbožňována a obletována a dům se plnil jen pro ni 71B, padla na něho hrůza a objala ho celým svým objetím 89B (synonymnost zde vybíhala do symboličnosti), sdružování a spolupráci 132B, vůlí a energií 148B, svobodný a prostý vášní 149B (retardující moment na konci kapitoly), osudného a hrozného 166C, takže se krátce a řezavě zasmál 163C-zasmál se řezavě (zároveň vynecháním spojky a změnou slovosledu dosaženo docela jiného spádu). — Ovšem ani zde se Olbracht nenechává spoutat jednostrannou formulkou: znalost detailů 17B-znalost čísel a detailů. Avšak tato nová synonyma jsou protichůdná abstraktním synonymům, která byla vymýcena zjednodušující tendencí.

Krajní případ je přesné zdvojení: při něm Olbracht buď škrtá jeden člen nebo jej rozvádí — tu za něj někdy dosadí výraz sémanticky prohloubený i gramaticky velmi rozvitý.

Na př.: musil, musil 94B-musil; jen do tmy, věčně do tmy 29B-věčně do tmy; vyvarovati se příliš prudkých otřesů a příliš velkých bolestí 128B-vyvarovati se otřesů a bolestí příliš prudkých; harmonie pějí, pějí, zvuky zavýskají mezi ně 46B-harmonie pějí, mezi ně zavýskají tóny nápěvů (prodleva vymýcena, rozběhy sjednoceny); Skok! Skok! 157C-Skok! Ještě jeden!; Nevadí, nevadí. 112B-Nevadí, jest adresován ženě a týká se zřejmě nás obou (znamená: nezavřít v kritické chvíli oči a nepřesvědčovat nervósním opakováním - z rozhovoru se studentem Králem); … myslil. Myslil. 118B- … myslil. V příštích dvou dnech byl komisař Mach klidný. K ženě se choval vlídně, nekladl podezíravých otázek a chodil mnoho po procházkách. Věc byla jasná: švakr Josef je v právu. Ale i on má jistá práva. Komisař Mach se rozhodoval. (113-4D — Tedy žádné zámlky ve formě opakování, spisovatel nyní poctivě sleduje jeho myšlení a chování).

Tato dynamická tendence, která nesnáší opakování, logicky souvisí s vynecháváním negativních údajů. Toto vynechávání se projevilo významně již při druhém vydání, jak bylo citováno s počátku.

Jiný doklad z doby před definitivní úpravou: A bylo příšerné ticho 184A. — Dalších pět podobných poznámek mizí beze stopy v definitivní versi: šli mlčky a jen jejich kroky duněly temnem 23B, i ona umlkla a dlouho nepromluvil nikdo z nich 31B, kromě nich není slyšeti ničeho 60B, a opět se nic nehýbe 61B, i oni seděli mlčky 137B, mlčela 141B. Jednou je takový výraz nahrazen: Chvilka ticha byla 115B-Hm! opakoval si v duchu a hleděl do své tmy. — Vidíme opět hrůzu před statickými momenty, odstranění paus a retardací.

To byly vesměs případy formálně velmi charakteristické (tautologie, synonyma, zdvojení, ticho), ale rušeny jsou ovšem také nejrozmanitější nenosné výrazy jiné. Velmi citelně je postižena kategorie zájmena, jak by bylo možno ostatně předem se dohadovat.

[205]Jsou vynechávána zájmena osobní (nepochybovala, že ji poslechne 108B i j.), přivlastňovací (velmi často), ukazovací (závod musil býti zavřen … a několik firem se tím octlo v postavení beznadějném 16B i j.), neurčitá (bez jakékoli naděje 60B) — analogicky škrtnuty neurčité výrazy číselné: mnoho 135B, všechny 44B, 133B, vše 135B, to vše 72B. Opačné případy jsou výjimečné a jako obyčejně u Olbrachta potvrzují pravidlo. Plnost fráze si vyžádala doplnění: uprostřed seděl 15B-uprostřed nich seděl, názor 45B-názor na to; analogicky: jest více 66B-jest o něco málo více. A několik málo zájmen přidaných pro lepší souvislost a vyznačení důrazu: mu (dvakrát na 45B), vy (prosím vás, abyste tak učinil vy 111B), to (nespálila alespoň dopisu 27B-nespálila aspoň to psaní). Těmito opravami se stala amplituda zájmen daleko výraznější, vše nepotřebné odpadlo a ostřeji proti sobě vystoupily osoby a věci. Markantně se jeví tendence, s níž se ještě setkáme v širší oblasti, ve změně hojně potlačovaného zájmena přivlastňovacího ve favorisovaný dativ osobního zájmena: vzal její ruku 27B-vzal jí ruku, s jeho tváře 157B-mu s tváře; analogicky: z pouhého doteku 54B-jen z doteku.

Z adjektiv vypadly přívlastky necharakteristické (psacího stolu 62B, jemné ústrojenství 71B) a přívlastky rušivě určující nebo vysvětlující (energie u ní tak neobvyklá 42B, do nastalého ticha 110B, tuto nutnou lhůtu 128B). Korektivem zjednodušující tendence je opět sklon k standardním představám: loutky z výkladu 28B-loutky z holičského výkladu, lidí 37B (o nemocnici) — bíle ustrojených lidí. Analogicky je doplněna číslovka: všechny fanky 19B-všechny čtyři fanky.

Podobně bývají vynechávána příslovečná určení: v plném trysku 71B, při příležitosti 116B, mezi údery hodin 156C, jako dříve 53B.

U substantiva je to vokativ, který se několikrát ztrácí pod hladinu dějové souvislosti: děvče 12B, Jarmilko 32B, pane 155C, ale doplňuje se při důrazu: Jarmilko 22B-21D.

Ve vazbách, zvláště slovesných, je pak dobře vidět, jak Olbracht odstraňuje všechna málo nosná určení a nasycuje slovo základní maximem obsahu.

Na př.: s úsměvem kolem rtů 73B, smích nad tím 81B, usmívala se mile 145B, … se tomuto projevu účasti shovívavě usmál 152B. — Pro názorné připomenutí souvislosti vkládá ovšem autor určení: její smích 24B-její smích z kuželníkové boudy. — Obdobné vypouštění bližšího určení při slovese: rozloučili se se společností 21B, na cestě k cíli 133B, dupala nožkama 145B, psal na udanou adresu 145B (bylo by si třeba domýšlet úplně vedlejší děj), přemýšlejte o mých slovech 156C, do hlavy udeřila myšlenka ibid., třete jí čelo kolínskou vodičkou 160C-třete ji kolínskou vodičkou; stiskl pevněji pistoli v ruce 166C.

Konečně celé věty, které vyjadřují zbytečné, nenosné děje, bývají vynechány: zavolal hostinského, zaplatil 21B, radí jim ve styku s úřady, vede je, chrání je… 132B, nebo když se naskytla jiná příležitost 144B.

Jestliže v první velké skupině změn převládal ohled na slovo, ať šlo o zachovávání kodifikace, ať o překonání dobové dikce, jestliže v druhé skupině převládal zřetel tvarový, jevící se obětováním hudebních paus a vylučováním zbytečné výplně, ráz třetí skupiny bude určovat nechuť k abstraktům a snaha epický děj co možná odpsychologisovat. Viděli jsme, jak se Olbracht snaží omezit bezobsažná zájmena na nejmenší rozsah, proto velmi nápadně vystupuje opačná změna: jakou hrůzu 161C-co. Důsledně spisovatel ruší dvojí spojení, které zřetelně nese pečeť doby: úzkostlivý údiv 108B-údiv a neklid. Jde tu o komplikovanou abstraktnost adjektiva, jakési synkopické lomení tónu. Podobné případy: se zlostným smíchem 106B-zlostně, se starostlivým údivem 108B-starostlivě. Druhý typ: ve strachem zneklidněných prsou [206]147B, 166C-v ustrašených prsou. Zde se ruší hypostase abstraktního pojmu. A podobně: v horkostech nocí 92B-v horkých nocích, upřeným pohledem 23B-upřeně, hřejivé sluneční paprsky 147B-sluneční teplo.

Útěk od abstrakt je vidět i v stupňovité změně substantiv: majetek … usedlost 129B-usedlost … dvorec; i jinde: jas 14B-světlo, v soumraku svátečně jasné (symbolická mocnost musila být převedena na normální adjektivum, „svátečně“ bylo vzato z vynechané partie původního tekstu), vesnici došky krytých baráků 129B-nad doškové střechy baráků (představa vybudovaná logicky od celku k částem stoupá nyní od základního smyslového stupně a ztratila abstraktní jádro).

U slovesa se ruší symbolistní substantivisování dějů: vlej mi svým polibkem sílu a dej mi dar jazyka 40B-je mi třeba, abych byl při tom silný (zjednodušeno a bez emfase); jsi jedinou mojí myšlenkou, mučivou a krutou 41B-dovedu myslit jen na tebe; kteří byli po deset let celým jejím životem 73B-pro které deset let žila. Všude je zde vidět odabstraktnění děje, uvolnění v tok slovesa.

A dále škrtá Olbracht všemožné subjektivní reflexy. Dokladů na toto potlačování reflexních obrazů, svou povahou a často i formou negativních, ve prospěch přímého dojmu je slušná řádka:

Na tom nezmění nic rozum, na tom nezmění nic… 28B, „Nu, smála se hloupým vtipům hloupého magistra, jako se všechny ženské smějou!“ říká si s bodrou hrubostí. „Nad tím přece není třeba profilosofovati noc!“ Ale v témž okamžiku se již sám sobě zlomyslně usmívá: „Nelhat si, komisaři Machu.“ 28-29B (jako samomluva herce do publika), na tom ničeho nezměníme 32B, k nimž nemají naprosto žádného poměru 45B, v zásadě 89B. Ale o bolestných jemnůstkách podobných slov nemají vidoucí zdání a bylo by marno vykládati jim 92B. Ale jest znalost zákona úlevou k smrti odsouzenému? Jen novou, větší bolestí jest i v přírodě i ve společnosti lidí. Viděl příznaky blížící se smrti. Ano, znal, věděl. 94B, ale snaží se nemyslit 133B, a nikdy již takové neuvidím 138B, přemýšlejte o tom 156B, a přemýšlejte 156C, snaží se mysliti 159C, jako by tušila něco hrozného 160C, a tato podivná myšlenka se mu náhle zdá čímsi jasným a spásným 164C.

Stejně mizejí i citové odrazy, zvláště jde-li o samozřejmosti vyplývající z kontekstu: a že ji mají rádi 10B, ale byla smutná, že jí ani nedal odpověděti 11B, smutna od něho odešla 23B, a ne bez trpkosti se usmívá 24B, a její ňadra se chvěla pláčem 32B, zoufale 40B, a kde se mile sedalo 45B, měl radost, že jehlici koupil 54B, u něho tak neobvykle náhlém, že se ho až lekl 107B, komisaři Machovi to bylo čímsi novým a příjemným 136B, ale bylo mi stejně smutno … to ostatní je již tuze smutné 145B.

Zde všude odklízí spisovatel abstrakta, myšlenky a city, které se nesourodě vynořovaly a brzdily plynulý tok epický. Ještě jinak se projevuje jeho úsilí o čistý dialog děje, o nemíšení různých pásem, a to více formálně, potlačováním různých znamének, která určovala rušivě modus, hladším setkáváním útků reality, jak byl dán toho náznak v typu „úzkostlivý údiv“.

Jasně o tom mluví seznam vynechaných částic. Olbracht škrtá velmi vydatně vše, co drobí nebo vnáší neurčitost.

Škrtá takto: pak 9B, přece 12B a j., velmi 15B, ostatně 17B, naprosto 26B a j., jen 27B, alespoň 27B, a 29B a j., tož 44B a j., zcela 45B a j., dokonce 45B a j., zde 45B, tu 49B, asi 53B, zase 58B, příliš 66B, prý 72B, obyčejně 72B, na příklad 73B, již 80B a j., ovšem 95B a j., plně 99B, patrně 118B a j., náhle 122B, kdysi 129B, hned 130B, časem 130B, ani 134B, i 134B, skutečně 136B, proto 136B, tedy 137B a j., prostě 138B a j., tak 139B.

[207]Jsem si vědom různorodosti tohoto seznamu a vím, že by plný dosah těchto škrtů vynikl teprve v kontekstu, ale i z pouhého výčtu je snad dostatečně patrno, že jde o odstranění formálních a modálních částic, které oslabovaly reálný tok dějový. Aspoň dva doklady ve větné souvislosti: A ty se také málo znáš a nemůžeš mi zde pomoci 31B (kolik svobody získala věta vynecháním zmalicherňujícího „zde“!); Oč horší jest žárlivost! 147B-Žárlivost jest horší! (odpadl myšlenkový a intonační zářez, není už toho umělého zdvižení hladiny). — Naproti tomu jsou ojedinělé případy, kdy spisovatel člení původní beztvárnost nově vloženou částicí: úplně 14B, již 43B, najednou 156B. Znovu se ukazuje, že přepracování není jednostranné, že jde za přesnější funkčností jazykových prostředků.

Mizejí také interjekční větičky, které rozrývaly spád dějový: Ne! 28B, Ano! 29B, Lhostejno 71B, Zcela hezky 133B, Protivné! 151C, Nuže? 157C. Škrtány jsou scénické poznámky: řekla s výčitkou 11B, zavolal 151B, říká ta slova se zlou veselostí 164C, to říkaly jeho tmě její pláč a vzdech jejích vět 38B (ruší se prolínání objektivního děje subjektivním jeho sledováním). Obdobně se ruší můstek mezi věcí přirovnávanou a tím, k čemu se přirovnává: tvrdohlavý těžař pravdy 29B-tvrdohlavý těžař.

Dále jsou zbourány umělé konstrukce nad holou skutečností, ať je to důvod, účel nebo účinek: poněvadž se nedovedl oprostiti 94B, ve snaze usnouti 29B, aby uvedla rozmluvu do jiných kolejí 50B, vyříditi jistou záležitost 90B (totiž: došla na úřad…), neželí tedy 90B.

Umělec důsledně vymycuje dialektiku, umělou kontrastnost. Rozštípené děje jsou znovu sjednoceny: Několikráte se naše oči setkaly, jak jsme na sebe kradmo pohlédli 138n.B-Několikrát jsme na sebe kradmo pohlédli; a teď je štvou železnými tyčemi, jimiž je bodají skrze mříže 168C-a teď je štvou skrze mříže železnými tyčemi; Výhrady a kličky jsou urovnány: oděná s prostým, ale jemným a nikterak ne maloměstským vkusem 10B-a byla oděna s prostým a nikterak ne maloměstským vkusem; ale v jeho slovech byl byť milý, přece jen výsměch 33B-ale byl v tom přece jen výsměch; mírně, ale rozhodně 109B-rozhodně; Jasně vše vidí komisař Mach. A vidí-li jasně, jest vesel 133B-Komisař Mach je vesel; nebylo to drzé, jen naivní 152B-nebylo to drzé.

Jindy jde o pročištění a plynulejší spojení představ: Její hlava mu spočívala dlouho na prsou … šeptala. Uklidnila se a přestala plakat. Pohyb jeho ruky po ženiných vlasech se stal mechanickým, ale neustával v něm 32B-Její hlava ležela na komisařových prsou dlouho a jeho pohyb po ženiných vlasech se stal mechanickým; Zlobila se … a byla mrzutá… Těšil jsem ji, ale ona byla jaksi nesvá 143B-Zlobila se … a byla mrzutá… Těšil jsem ji; Jeho nitrem táhly… Míjely dlouhé chvíle. 166C-Míjely dlouhé chvíle a jeho nitrem táhly… (děj a čas původně plynuly vedle sebe, nyní je vše stmeleno v jeden celek — ovšem je třeba mít na paměti, že stylové posuny byly tu započaty již vynecháním výrazu: A bylo příšerné ticho 184A).

Nejčistší, přímo teoretickou formu této sjednocovatelské vůle nalezneme v případech, kde je zjednodušována stupňovitost skutečnosti, rozdílnost jejího ověření: a když, tož jenom šeptem, jako o důvěrném tajemství, kterým přece křičel celý kraj a o němž psaly noviny 16B (úplně vynecháno, stejně ostatní doklady), tak se mu alespoň zdálo 75B, tak se alespoň vykládalo 89B, ve své obrazotvornosti 95B, ovšem komisař ví, že tu běží jen o experiment obrazotvornosti, ale plně se v něj vžívá 96B.

[208]Tím jsou probrány jednotlivé projevy tendence, která na jedné straně míří k odstranění subjektivnosti a emocionálního zabarvení, na druhé straně usiluje o scelení reality. Na jednom vrcholu myšlenkové stavby románu můžeme zkontrolovat mnohonásobné fungování této tendence.

Komisaři Machovi se rozvírá vyhlídka na únik a na nový život ve venkovském prostředí: Ano, myslí s velkou láskou na Nové Dvory! Proč? Není to jen příjemná vzpomínka na minulost; není to jenom okamžité vdechnutí svěžího vzduchu, zavanuvšího otevřeným oknem do uspávajícího dusna manželských pokojů; jest to více: spása jeho budoucího života. Ano, půjde k přírodě a lidem. Ti mu snad ukáží pravou cestu k sobě samému. 131B-Myslí na Nové Dvory mnoho. Otevřeným oknem jeho vinohradského bytu z nich vane do dusna chladný a svěží vzduch. Láká ho. Ano, půjde k přírodě a lidem. 123D (Změna je velmi podstatná, i když uvážíme, že část obsahu se vtělila o několik stran dříve do výkřiku: Pryč z toho vonného dusna manželské ložnice! 119D.)

Nová verse je nesrovnatelně konkretnější, jasně je uvedeno dějiště, na druhé straně složitou duševní problematiku (láska, vzpomínka, pravá cesta k sobě samému) vystřídal prostý děj přitažlivosti. A formálně se neobyčejně liší plynulá prostota nového zpracování od původních rozvětvených negativních určení.

Zbývá promluvit, jak se všechny stylové směrnice definitivní verse projevují při jasnější a přehlednější mise en scène osob a částečně i věcí — byla o tom zmínka v odstavci, týkajícím se odstraňování nenosných zájmen.

Doklady: přesvědčiv se prstem na oharku, že jest studený, odhodil nedopalek 151B-přesvědčiv se prstem, že jest oharek studený, odhodil jej. (Základní představa přešla zde z příslovečného určení do podmětu a zároveň bylo zrušeno verbalistní zdvojení oharek-nedopalek.) Jinde jde zdánlivě o odlišný postup: objalo dvé měkkých ramen 61B-sevřelo měkké objetí; — tíže únavy. Tyk tak, zas vteřina-mluvily hodiny. Vnímal jen tento hlučný hlas věčné jejich věty, jenž se rozléhal pustotou 156C-tíže únavy. Zdálo se mu, že vychází z hodin, jak tikají. (V obou případech jde o proskribovanou personifikaci, k tomu v prvním případě byl odstraněn verbalistický obrat „dvé ramen“, v druhém navázána souvislost, takže obě věci vystupují přece jen konkretněji.)

Zřetelnější je postup Olbrachtův při osobách. Hned v první kapitole je plastičtěji podáno několik podružných postav a celá společnost, která obklopuje vidoucího ještě komisaře Macha. Kuželkářský jeho výkon má takovýhle ohlas: začež sklidil „výborně“ a „znamenitě“ od dam své party. Ale tato pochvala nebyla ani tak hlučná ani tak veselá jako u jiných dobrých hráčů 18B — Jistě, byl za svůj dobrý výkon po chválen a mladé ženy strany, s níž hrál, projevily dokonce jisté nadšení, ale to by bylo u jiného hráče za tak dobrý výkon bývalo rozhodně hlučnější. 16 n. D. — Někdy jde o nepatrnou vsuvku: On, který se k oblíbenému továrníkovi vždy choval nevlídně a k jeho pokusům o důvěrnost odmítavě 17B. Malým dodatkem se přece jen určuje povaha a jednání továrníka, o kterého se vede spor. Opodál kuželníkové scény stojí adjunkt se zvěrolékařem a čteme o nich: Mluvili o jakési finanční záležitosti … k původnímu finančnímu tématu 19-20B-Mluvili o finančních věcech, zvěrolékař potřeboval kaventa na směnku … který se nechtěl dáti odvésti od původního tématu … ke své směnce… Ale ten mávl jen roztržitě rukou. — Přídavky získala situace neobyčejně na účinnosti, zvěrolékařova postava dostala samostatný život, pro vlastní starosti je mu lhostejný žárlivý komisař, naopak je naznačen velmi reálný důvod, proč adjunkt odvádí pozornost ke kuželníku.

Na figuře studenta, s nímž polemisuje Mach, vidíme, co teď Olbrachta na člověku zajímá: studentem, který s velkým temperamentem a s nedobře chápaného socialistického stanoviska továrníka prudce napadal … k jeho obhajobě … student byl nucen umlknouti… Mluvil student, a když komisař přisedl, opakoval pořád: „jak velmi správně pan komisař podotkl,“ ale byla to vlastně nepřímá polemika s komisařovým výkladem. Ten však mlčel 16-19B-Ostatně byl ten mladý pán jaksi příliš moudrý na svůj věk! … studentem, který továrníka prudce napadal … byl rád, že si s domýšlivým jinochem může trochu zapolemisovat. [209]Činil tak zdvořile, dokonalou formou, ale rozhodně … horlivě a zlostně přisvědčovala (totiž společnost) … student se trochu červenal… Student se nehodlal dát, mluvil páté přes deváté, opakoval: „jak velmi správně pan komisař podotkl,“ a poněvadž bylo v jeho řeči více vášně než argumentů, maloměšťáčtí otcové se mu zlomyslně usmívali. Komisař ho zdvořile poslouchal, ale mlčel. 14-17D. — Olbrachta už nezajímá nátěr ideový, spíš mu jde o formu chování, o habitus člověka, o primární slepé pudy jako řevnivost. A opět je prokreslenější obraz škodolibé společnosti.

V první kapitole vystupuje ještě Machova maminka: „Bílá stařenka, nebožka maminka, se mu zjevuje v řadě cifer“ 24B-„Ale do řady jeho čísel mu vchází stará paní s bílými vlasy a se starostlivým pohledem.“

V dalších kapitolách se slepotou zúžuje okruh osob kolem Macha, ale úprava jejich podoby je vždy stejně jistá. Služka je psychologicky vystižena dodatkem v řeči: „Milostpaní se bude zlobit“ 80D a získává na oživenosti změnou: oni sedají do vozu 83B-Andula mu pomáhá do vozu.

 

O jedné psychologické jemnosti při prvním setkání Machově s věrným průvodcem jeho slepoty bylo již pojednáno; zde druhá: rozhodl se jinak 112B-Ale bylo mu trapné přiznávati se k omylu nebo ještě k něčemu horšímu a rozhodl se jinak.— Bez okolků je uvedena první studentova návštěva v bytě komisařově: Student Král na sebe nedal dlouho čekati. Příhoda s dopisem se stala ve čtvrtek a příští neděli, když… 119B-Třetího dne, v neděli, přišel student Král 114D.

 

Konečně ani mátožná postava vytřeštěných nervů z poslední kapitoly, která rozhodla Machův osud, neobešla se bez závažných změn. Jediná věc, která může horečné vidině dodat osobitější existence, je vzpomínka na vlastní jeden kradmý příchod domů, podobný plížení domnělého vetřelce. Původně Olbracht usiloval vzbudit tuto vzpomínku opakováním stejných slov na obou místech — úplně v duchu svého dřívějšího hudebního zdvojování. A opět, jak obecně to náladové opakování rozvádí v otevřené výrazy, tak také onu reminiscenci nesvěřuje hudebnímu refrénu, nýbrž vyslovuje ji naplno: „je to zcela tak, jako tehdy, když z Karlova náměstí přijel drožkou, plížil se do bytu a opatrně otvíral zámky a bral za kliky.“ 156D (srov. 151C). Vlastní scéně ubral na přeexponované drastičnosti, omezil fysiologický doprovod: rychle oddychoval 156C, z prsou se mu vydral hluboký vzdech 158C, i buchot srdce ztichl 159C, přišel rázem k sobě 159C (jindy ovšem, když nejde o pouhou ilustraci niterného děje, vkládá autor větu: přivřela oči a uvolnila údy 33B-31D). Ani rozhovor s imaginárním vetřelcem se nestupňuje do křečovitého paroxysmu: Ale ani já nechci skandálů. Proto si přeji dohodnouti se s vámi ve všem míru… Uznejte tedy, pane, že není vyhnutí a že jest pro vás čestnějším a výhodnějším promluviti teď, kdy proti vám nic nemám, a jsem ochoten jednati s vámi jako muž s mužem, než za dny hanebně kapitulovati. A ještě jednou: Ozvete se, já odejdu a dveře jsou vám otevřeny. 155 n. C-Ale ani já nechci skandálu. Uznejte, že není vyhnutí a že je pro vás čestnější a výhodnější promluviti teď, než později kapitulovati. Ozvete se, já odejdu a dveře zůstanou otevřeny. 161D. Zmizela násilná logická konstruovanost, vášnivé kupení důvodů a vztahů, různá určení a formální částice. — Po tomto vrcholném výbuchu následuje ještě recidiva. Přípravy jsou stlumeny vynecháním pasáže: Usedl znovu na židli. Pistoli a klíč pomalu, pomaličku a bez hluku položil vedle sebe na zemi. Jen klidně! — volal na svoje srdce 157C. Rovněž jsou vynechány komisařovy úvahy ex post: Hle, tak tedy vypadá! 161C. Byla to snad záclona, pokrývka nebo nějaká jiná látka, co se dotklo jeho ruky? 162C (není to fakt, jen slepcův dohad, rušící sugestivnost děje). Chytrák! Na ostrůvek stolu se postavil a byl tam v bezpečí. Jak je člověk zaslepen, je-li rozvášněn! 162C (příliš ozdobné a rozdrobující rozumování). Vidíme tedy i při fiktivní postavě, že Olbracht dělá všechno, aby zesílil její realitu, upevňuje její dva styčné body se smyslovou skutečností, sluchový přelud při příchodu, hmatový při honbě, konečně odstraňuje Machovu posunčinu, která podlamuje akci, byť horečnou.

 

Mnoho změn vykazuje episoda nejreálnější postavy románu a blížence Machova, tetičky Emmy. Hned začátek je bezprostřednější: Komisař Mach si připomíná celý příběh tetičky Emmy. Jak horoucně ji miloval ve svém dětství! 71B-Jak horoucně miloval tetičku Emmu! 71D. — Obrat v jejím osudu: Rozkošná a okouzlující Emma byla mrtva. Odešla z ruchu života, uzavřela se ještě hlouběji ve studium a knihy a užaslým rodičům se vší rozhodností prohlásila, že se nikdy nevdá. Nikdo nechápal proč, marně se rodiče vyptávali a dohadovali, marně zbožňovatelé ve svých dopisech prosili a zapřisahali, jen legendy zbyly o odchodu Emmině ze společnosti a teprve po letech se svěřila jedné ze sester, co se stalo a odkud její rozhodnutí: [210]„Nikdy bych nesnesla, aby mne někdo podezříval z přetvářky nebo ze lži.“ 71-72B-Odešla ze společnosti a rodičům prohlásila, že se nikdy nevdá. Nikdo nechápal proč, o jejím odchodu zbyly jen legendy, a teprve po letech se svěřila jedné ze sester: „Nesnesla bych, aby mne někdo podezříval.“ Jak komické! myslí si komisař Mach. A jaký nesmysl! 68D. Ráz změny je patrný, je seškrtán módní frázovitý svět, všechna zbytečná určení a úvahou vzpomínajícího komisaře je dána potřebná cesura dlouhé episodě. Dále je prokresleno rodinné prostředí: říkávala prý babička 72B-říkávala při občasných návštěvách babička a dívala se želvovým lorňonem na své plebejské zetě trochu svrchu 68D. Přehlednější je vztah k synovcům: Byla milována, ano, zbožňována mládeží, šťastna touto novou láskou a sama milující 72B-Byla zase milována. A zase milovala 69D. Ve vlastních Machových vzpomínkách na tetičku je nejvíce přídavků z celé knihy: (přeli se) o kacířství Husově, o královédvorském a zelenohorském rukopisu, o významu Goethově a Václava Beneše Třebízského a o tom, zda je starší kultura česká či německá. 71D. A škrtnutí bezbarvého určení (říkala maminka s mírným úsměvem o tomto jejich poměru 75B) inspirovalo Olbrachta k reálné scéně: a tatínek, zřejmě poučený maminkou, která někdy za dveřmi tajně poslouchávala, ho při obědě povzbuzoval, zatím co mu koutky rtů trhal úsměv: „Ty se tetičce nedej a řekni jí, že je vědecky nezvratně dokázáno, že Germáni ještě chroustali po lesích žaludy, kdy my jsme již dávno jedli makové koláče.“ 71D. — Tyto vydatné vsuvky nelze jinak vysvětliti než tím, že autor žije dál se svým výtvorem, že jeho sen je bohatší než realisace.

Po obšírnějších ukázkách Olbrachtovy prakse je třeba ještě shrnout teoretické předpoklady jeho přepracování. Spisovatel žije dál se svým tématem, odtud věcné dodatky (srov.: jedna pražská kavárna 140B-Mikado). Věci a děje dostaly nový pathos, byly zbaveny pout subjektivnosti. Mizejí povrchní zásady a stanoviska, mluví fakta, činy. Olbracht nyní nehloubá, co jest pod tokem věcí nebo nad ním, pro jeho skeptické stanovisko k duchovnímu substrátu je charakteristické vynechávání slovesa vnikati: takto vnikati ve věci 82B-hráti si takhle s věcmi 79D (srov.: vnikala do srdce 148C-přicházela teprve k lidem 153D). Obdobně: hlubší 23B-vážnější. Umělec teď nemiluje pausy, usiluje o souvislý proud, není příhod ani záležitostí, jsou jen věci. Význačný je vzrůst adjektiva „divný“, které vyjadřuje nynější Olbrachtův vztah ke skutečnosti.

Důsledně se ruší anthropomorfisace. Příroda není „spravedlivá“ (131B), nýbrž „možno ji zvládnouti“ (123D), není ani „božská“ (75B). Jiný doklad: „k jeho střepince, která trpělivě … na něho čekala“ 81B v novém vydání je „trpělivě“ vynecháno. Na druhé straně jsou objekty a hlavně děje obdařeny daleko větší nosností, vzpomeňme na slovo „úsměv“!

Aparát „vznešených“ slov je podstatně zjednodušen, pozorujeme snahu vyhnout se velkým slovům. Práce není „radostná“ (132B), nýbrž prostě „dobrá“ (124D), lidé nejsou „krásní“ (10B), jen „hezcí“. Odpor k honosnému „tvořiti“ jsme viděli, všimněme si ještě záměny: zjevuje se 24B-vchází!

Lidské vztahy jsou zbaveny veškeré idealistické okrasy: … se stanou vzdálenými a cizími 146B-cizí, ne-li nesnesitelní 138D, a lidem snad ještě něco bude moci dát a podplatit si je 123n. D. Oba tyto dodatky vyjadřují značně střízlivější pohled. Lidé jsou zbavováni komických společenských atributů (objektivní 113B a inteligentní 115B), jsou traktováni naze. Místo o budoucnosti se rozhoduje o životě (71B), budoucnost je pouze termínem společenské kariéry (srov. vynechané „v budoucnu“ 72B). Také mizí adjektivum shovívavý: shovívavě 109B-nevážně, jako se mluvívá s dětmi 103D. Přebujelá subjektivnost jest uváděna na přijatelnější míru: tak naprosto do vlastního já 135B-jen do sebe. Podobně: v sebelásce 65B-bolestínsky.

[211]Někdy spisovatel odstraňuje módní zálibu doby: vzdor životu a osudu 80B-divná pýcha k životu a osudu; krásnou vášeň 74B-vášeň (jinde padá zase vášeň: šeptá vášnivě 29B); v rozkoši tisíckráte stupňované mou přítomností a hříchem 101B. Zde vesměs padly výrazy předválečné poesie dekadentní a voluntaristické. O hlubší skepsi mluví „spása“, vynechaná na dvou velmi významných místech — spása jeho budoucího života 131B, a tato podivná myšlenka se mu náhle zdá čímsi jasným a spásným 164C — i nedůvěra k slovesu „tvořiti“ a nechuť k slovu „láska“: šeptala s láskou 23B; ona u velké lásce, on u vědomí, že mu navždy uniká 41B (celý výraz škrtnut); s láskou a nadšením 41B-s velkou horlivostí; listy plné lásky, slz a proseb 73B-listy plné přítulnosti a proseb; s velkou láskou 131B-mnoho; všední a bezvýznamná láska 137B-všední věc, takovou primitivní, brutální láskou ji miluje 166C.

S počátku se zdá, že nejvíce škrtů je v partiích popisných a že zásluha přepracování záleží v zcivilnění dobové dikce, ale podrobnější analysou se zjistí — doufám, že se mi to podařilo — že cíl je vyšší: dosažení plynulého toku epického bez jakýchkoli epifonemat a hluchých ozvěn. Zpřítomnění svého díla nedokázal Olbracht mechanickými opravami, nýbrž zákonitým úsilím tvárným: vnitřní sváry byly urovnány a slovní konstrukce vylehčeny k maximu únosnosti. Nepracoval dílčími prostředky, nýbrž strukturálně: slohové změny bývají podmíněny zřetelem k celku. Nové vydání Žaláře nejtemnějšího je samostatný slovesný čin, dostali jsme jím epické dílo se silným rytmem a dokonale vyrovnaným objemem.

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 4, pp. 199-211

Previous Vilém Mathesius: Mluvní takt a některé problémy příbuzné

Next Mihajlo Rostohar: O struktuře větných významů (Diskusní příspěvek s hlediska strukturní psychologie)