Výzkum mluvené němčiny ve Freiburku

Josef Štěpán

[Rozhledy]

(pdf)

Изучение устного немецкого языка в Фрейбурге / Recherches de Freiburg consacrées à l’allemand parlé

O zkoumání mluvené češtiny se u nás psalo v minulých letech již několikrát.[1] Výzkum městské mluvy, toho útvaru mluveného jazyka, který byl do nedávné doby neprávem opomíjen, se rozvíjí především pod vedením J. Běliče. Bude proto užitečné podat zprávu o výzkumu současné mluvené němčiny, soustředěném dnes ve Freiburku; ten má s výzkumem městské mluvy u nás některé rysy společné (např. sociolingvistický přístup, zčásti zřetel ke kvantitativním poměrům), ale na druhé straně se od něho podstatně liší: freiburským germanistům nejde o zkoumání na ose spisovnost-nespisovnost, nýbrž o výzkum mluveného jazyka spisovného.

Výzkumné pracoviště ve Freiburku je pobočkou Ústavu německého jazyka v Mannheimu. Tento ústav od svého vzniku r. 1964 koordinuje — vedle svého vlastního výzkumu — zkoumání současného německého jazyka v NSR. V současné době probíhá mimo jiné výzkum základních struktur německého jazyka. Na základě dostatečně rozsáhlého korpusu mají být získány poznatky o současném jazyce, které budou sloužit k vyučování němčiny jako cizího jazyka. Výzkumu psaného jazyka se ujal mannheimský ústav, výzkum základních struktur mluveného jazyka byl svěřen H. Stegerovi,[2] který již r. 1966 vytvořil na universitě v Kielu pracovní kolektiv zabývající se tímto výzkumem. Od r. 1968 pracuje tento kolektiv ve Freiburku. Tvoří jej 5 vědeckých pracovníků a 12 studentských vědeckých sil, má k dispozici magnetofony, děrnoštítkové stroje a elektronický počítač. Kolektiv plní těchto pět základních úkolů: (1) sestavuje zvukový archív textů, (2) vypracovává zásady pro transkripci textů zachycených na magnetofonových páscích, (3) sestavuje korpus z transkribovaných a syntakticky segmentovaných textů, (4) vypracovává sociolingvistické pojetí, které by typizovalo relevantní promluvové situace a s nimi spojenou klasifikaci textů a konečně (5) hodnotí analýzu korpusu především z hlediska gramatické a stylistické struktury. Zastavme se podrobněji u jednotlivých bodů, zvláště u bodů (4) a (5).

 

1. Freiburští germanisté shromažďují do svého archívu v zásadě mluvené projevy (užívají termínu text) dvojího druhu:[3] jsou to především veřejné projevy územně neomezené, jak jsou označovány rozhlasové a televizní zvukové záznamy (öffentlicher überregionaler Sprachgebrauch);[4] dále projevy tzv. poloveřejného charakteru, také územně neomezené, bezpříznakové (halb-öffentlicher überregionaler Sprachgebrauch). Celý freiburský materiál splňuje tyto tři podmínky: (a) mluvený projev musí být volný, nepřipravený, tj. nesmí být předem naučen zpaměti, ani čten, (b) musí představovat nadoblastní komunikaci, (c) musí mít tzv. spisovnou fonologii.[5] Autorem takových projevů je jen tzv. „cvičený“ mluvčí (geübter Sprecher), „který má schopnost chovat se jazykově adekvátně v situacích veřejného života“.[6]

 

[255]2. Texty jsou transkribovány tak, aby jich bylo možno použít pro statistická zpracování jevů, pro zkoumání slovesných skupin a větných struktur.[7] Prozodické a fonetické transkripce, obvyklé v anglosaských zemích, použito nebylo, protože poskytuje jen těžko statisticky srovnatelný materiál a je nákladná. Rozhodli se proto pro takovou transkripci, která se částečně opírá o pravopis a o členění na syntaktické jednotky, protože se zabývají především syntaktickou problematikou mluveného jazyka. Např. transkripce substantiv s velkým počátečním písmenem později umožní sestavovat frekvenční seznamy substantiv. Při transkripci se registruje a kóduje současně i intonace mluvených projevů, a to na universitě v Marburku pod vedením Ch. Winklera.[8]

 

3. Vlastní lingvistická zkoumání se provádějí na transkribovaných textech.[9] Přepsané texty se přenášejí na děrné pásky a ukládají v mannheimském ústavu pro další zpracovávání elektronickým počítačem. Na jaře r. 1971 obsahoval freiburský korpus už 300 000 slov.[10]

 

4. Typizací mluveného jazyka se zvlášť zabývá vedoucí freiburské skupiny H. Steger, který již v r. 1967 (o. c. v pozn. 2) stanovil a uspořádal relevantní rysy, na jejichž základě je možno strukturovat a typizovat mluvený jazyk.[11] Mnohé odpovídají tomu, co v pražské funkční stylistice se nazývá slohotvornými činiteli.[12] Jde o 19 rysů, utříděných do čtyř skupin, které se týkají (A) materiálové stránky jazyka, (B) mluvčího, (C) počtu mluvčích v mluvním aktu, (D) způsobu popisu jazyka.

Prvním rysem, který se týká jazykového materiálu (A), je jeho diferenciace podle tzv. forem jazykového procesu (tj. rozlišuje se vyprávění, vnitřní monolog atd.). V zásadě jde o jevy, které v našich pracích jsou nazývány slohovými útvary (srov. Al. Jedlička, o. c. v pozn. 12, s. 152). Steger bere dále v úvahu obsah a téma, styl, otevřenost nebo uzavřenost jazykového projevu a jeho délku.

Rysy týkající se mluvčího (B) jsou především sociologické a psychologické povahy: duševní a tělesný stav mluvčího, jeho věk, pohlaví, nadání, stupeň vzdělání, sociální postavení, formy sociálního zapojení (jeden mluvčí patří zpravidla k více sociálním skupinám), tzv. intence mluvení (na jejím základě se liší informace, poučení, kázání, reklama atd.), situace, faktor prostorový a časový.

Uvedená Stegerova práce je koncipována deduktivně a to mívá svá úskalí. H. Steger rozvíjí svou teorii i v řadě dalších prací, v nichž užívá často termínů sociologických, např. status, role apod. Zůstává však často jen v obecné rovině.[13]

Stegerova sociologická teorie výzkumu mluveného jazyka je propracována i v řadě dalších prací členů freiburské skupiny. Tak typizaci mluveného jazyka dále rozvíjí příspěvek K. H. Bausche (o. c. v pozn. 5). Bausch klasifikuje mluvené projevy ze tří hledisek: (1) podle stupně veřejnosti, (2) podle rozdělení rolí mezi mluvčími v komunikačním procesu a (3) podle časového vztahu mezi dobou mluvení mluvčího a dobou, v níž probíhal děj, o kterém se mluví.

[256]Nejvíce problematická je podle našeho názoru klasifikace mluvených projevů podle stupňů veřejnosti. Bausch liší mluvené projevy ve veřejné oblasti (např. diskuse v rozhlase), v poloveřejné oblasti (např. diskuse na semináři), v neveřejné oblasti (učitelská konference) a v soukromé oblasti (např. v rodině). Domníváme se, že v současné době, charakterizované nebývale pronikavým působením hromadných sdělovacích prostředků, hranice veřejnosti se posunuje velmi daleko: veřejně šířenými se staly snad všechny druhy mluvených projevů. Za vhodnější pokládáme členění mluvených projevů na oficiální a neoficiální, resp. na formální a neformální (srov. F. Daneš, o. c. v pozn. 1, s. 103).

Z hlediska rozdělení rolí mezi účastníky komunikačního procesu rozlišuje Bausch mluvené projevy podle toho, zda mluvčí mluví před posluchači, avšak ti jsou pasívní, nevystupují a nemění svou roli, nestávají se mluvčími (situace přednášky a vyprávění), a podle toho, že v jiných situacích je sice mluvčí přerušen posluchači, avšak mluvčí sám určuje místo a délku přerušení (přednášková situace s meziotázkami). Dalším typem jsou projevy dialogické, které vytváří několik rovnoprávných mluvčích majících možnost ovlivňovat téma (rozhovor). Konečně mluvčí může mít v dialogu funkci vedlejší, protože druhá strana podstatně ovlivňuje téma (interview).

Nové je třetí hledisko Bauschovy klasifikace — časové. Podle časového vztahu mezi dobou mluvení a dobou, v níž popisovaný děj probíhal, rozlišují se tři druhy mluvených projevů: (a) děj se již stal, a proto z hlediska mluvčího jde o minulost, nebo mluvčí popisuje něco, co je možné v budoucnosti (zpráva, vyprávění, interview apod.); (b) mluvčí může dění také současně popisovat (reportáž); (c) mluvčí popisuje předmět jako něco statického, abstraktního, aniž ho váže na čas.

 

Ve Freiburku však nezůstávají jen při vypracování typizace mluvených projevů, ale provádějí i sociologický výzkum, jehož cílem je zjistit, jaký korpus mluvených projevů reprezentuje současnou jazykovou situaci. Freiburský korpus se dále rozšiřuje a propracovává ná základě dvou dotazníků, které připravil Karl-Helge Deutrich. První zjišťuje všeobecné jazykové chování jednotlivých mluvčích; není omezen jen na jeden pracovní den, nýbrž obsahuje větší časový úsek, asi 4 týdny. V dotazníku je např. otázka na kontakt se známými, s úřady, lékařem ap., zjišťují se mluvní situace, které dotazovaný považuje za zvláště důležité z osobního, pracovního nebo obecného zájmu. Do dotazníku jsou pojaty i otázky týkající se jednotlivých situací, o nichž se mluvilo v den, kdy testovaná osoba vyplňovala dotazník. — Druhý dotazník obsahuje otázky týkající se pouze jedné jazykové situace. Jsou zde otázky týkající se místa, doby konání situace i její délky trvání, otázka týkající se účastníků komunikačního procesu, jejich jazykové aktivity atd. Vedle těchto otázek, čistě faktových, obsahuje dotazník i otázky, které vyžadují, aby informant vyjádřil svůj postoj k různým jevům a událostem nebo hodnocení.

Oba dotazníky byly předloženy reprezentativnímu výběru německy mluvících informantů, aby tak mohl být sestaven reprezentativní korpus mluvených projevů, který by umožnil dosáhnout hlavního cíle celého projektu: sloužit přípravě vyučování němčině jako cizímu jazyku. To má význam v tom, že se určité sociální skupině cizinců (inženýrů, žurnalistů aj.) dostane nabídky takové zásoby jazykových prostředků, lexikálních a syntaktických, která je pro ně optimální.

 

5. Při zpracování vlastního korpusu používají freiburští germanisté metod statistických. Domníváme se, že zatím nejzávažnější prací tohoto typu, která vychází z freiburského korpusu, je magisterská práce K. Bayera o vsuvce (srov. o. c. v pozn. 6). Východiskem byl autorovi korpus mluveného jazyka o 36 000 slovech, skládající se ze tří skupin textů (přednášek, diskusí, spontánních rozhovorů) po 12 000 slovech. Každá skupina textů se skládala ze šesti sond po 2 000 slovech. — Parentezi chápe Bayer široce, počítá k ní „všechny posloupnosti slov ve větě, které nemohou být popsány jako její část a také je lze označit jako „přeřeknutí“ nebo jako „jazykovou chybu“ (s. 9). Bayer zahrnuje do parenteze i oslovení, tzv. absolutní nominativ, interjekce, tzv. „větná slova“ (Satzwörter), jako prosím, ano apod., vložené stereotypní formule, např. není-li pravda, řekněme aj. Bayerovi jde především o dva funkční typy parenteze: o typ (1) [257]komentující a (2) kontaktový. Komentující parenteze[14] se vyskytují převážně jen v méně spontánních mluvených projevech vědeckých, politických aj. Jejich četnost je nepatrná: 89 z 24 000 slov mluveného přednáškového a diskusního textu. Existence textů, v kterých se téměř žádná nebo vůbec žádná komentující parenteze nevyskytuje, vede Bayera k závěru, že užívání komentujících parentezí je silně závislé na individuálním stylu jednotlivých mluvčích. — Druhým funkčním typem parenteze je parenteze kontaktová. Ta je nutná v jazykových projevech, aby se zabránilo tomu, že mluví několik osob současně, dále k oslovení posluchače i k přezkoušení jeho pozornosti. Nutnost této parenteze je tím větší, čím je větší spontánnost jazykových projevů a počet střídajících se mluvčích. Frekvence kontaktové parenteze je v přednáškových textech nízká, v diskusních textech stoupá na trojnásobek, v spontánních rozhovorech dosahuje patnáctinásobku frekvence v přednáškových textech. Malá spontánnost přednáškových projevů a nulový počet střídajících se tu mluvčích má svůj odraz v nízkém počtu kontaktových parentezí. — Autor ukazuje i další statistické rozdíly mezi uvedenými třemi druhy textů, a to pokud jde o počet střídání mluvčích, průměrnou délku jazykového projevu, průměrnou délku věty atd.

Další práci, která statisticky hodnotí freiburský materiál, napsal P. Schröder.[15] Zabývá se slovosledem v současné mluvené němčině, zvláště tzv. rámcovými konstrukcemi, specifickými pro stavbu německé věty. Srovnává své poznatky se zjištěními, k nimž došel Ul. Engel při zkoumání slovosledu v jazyce psaném,[16] a dochází k očekávanému závěru, že slovosled v němčině mluvené má více slovosledných variant než v psané.

R. Müller[17] se zabývá rysy tzv. nepravé věty hlavní. — Jsou to závislé věty hlavní typu Ich erinnere mich, er hatte weisse Haare; jde o prostředek mluveného jazyka, který je běžný i v češtině. Používaje statistiky, zjišťuje, že čím jsou projevy méně spontánní, obsahují tím více závislých vedlejších vět; naproti tomu v projevech s větší mírou spontánnosti je značný počet tzv. závislých hlavních vět. Hustota a rozložení tzv. závislých hlavních vět mají distinktivní funkci nejen v různých druzích textů v korpusu mluveného jazyka, ale i v poměru jazyka psaného a mluveného.

V uvedeném přehledu jsme se pokusili upozornit jen na nejzávažnější práce freiburské skupiny. V současné době se připravují další práce o konjunktivu, pasívu, větných plánech ap. Všechny vycházejí ze společného korpusu mluveného jazyka a z jednotné metodologické základny. Společná východiska i kolektivní charakter práce, využívající nejmodernější techniky při zpracovávání jazykového materiálu, osvědčují se nejen při málo rozvinutém výzkumu vyšších plánů mluveného jazyka, ale jsou užitečné i při zkoumání jazyka současného vůbec, zvláště jeho dynamiky.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 3, s. 254-257

Předchozí Pavel Vašák: Sovětská konference o automatickém zpracování textu

Následující Otto Ducháček: Kniha o problematice jazykových polí