Praktická učebnice jazyka ruského

Leontij Kopeckij

[Discussion]

(pdf)

Un mannuel pratique de la langue russe

V naší době sotva možno něco namítati proti thesi, že každá praktická činnost a každá prakse vůbec má býti dobře opřena o příslušnou teorii a že teprve tehdy lze očekávati od sebe lepší prakse účinek, který by šetřil časem a silami.

To je ovšem správné i pro praksi školskou, v níž se studium každého předmětu má opírati o výsledky vědeckého bádání v příslušném oboru. Není tomu a nemůže tomu býti jinak ani při praktickém studiu cizích jazyků. Není to náhoda, že právě na Vysoké škole obchodní, kde studium cizích jazyků, zastoupené 18 jazyky, zajímá tak význačné místo a má právě ráz praktický, ozvalo se v posledních letech volání o nutnosti opříti cizojazyčné studium o pevný teoretický základ. Filologové V. Š. O. se do této práce pustili a s postupem jejich práce seznámili se čtenáři Slova a slovesnosti několikrát (srov. 1. roč., str. 55 n., 248 n. a 2. roč., str. 259 n.).

Mnoho pozornosti věnovalo se těmto otázkám i jinde; je o tom rozsáhlá literatura, ale ta nás poučuje také o tom, jak mnoho ještě je třeba vykonati a jak i o základních věcech se různí názory podle celkového linguistického názoru jednotlivých autorů.[1]

To všecko opravňuje nás k tomu, abychom se se zvýšeným zájmem obrátili k praktické učebnici pro studium cizího jazyka, kterou napsal E. LJACKIJ, profesor Karlovy university, za spolupráce profesora téže university E. Smetánka a která vyšla ve sbírce redigované Milošem Weingartem, rovněž profesorem Karlovy university.[2] V usilovném hledání [242]vhodných metod a metodicky vhodného zpracování příslušné látky kolegové filologové jistě vítají takový vzácný případ a filologové slavisté s plnou důvěrou takovou „Praktickou učebnici jazyka ruského“ otvírají.

Svoje metodické kredo prof. Ljackij vykládá ve dvou předmluvách — české (kratší) a ruské (delší). Uznává tam, že „ruština není řeč, které by bylo možno se naučiti lehce,“ ale „správná metoda pomůže překonati obtíže… Je nutno se jen[3] postaviti na stanovisko, že žák má před sebou živou, velmi rozmanitou řeč, a ne mrtvé schema mluvnických tvarů, naplněné nahodile roztroušenými slovy a příklady“ (str. IV). Žák proto „má právo žádati od knihy i od učitele, aby se před ním postupně rozvinul živý a hlavně znějící jazyk v takové podobě, která by vzbudila jeho veškerý zájem“ (ib.). „Užívaje této metody, autor se rozhodl postaviti do popředí zvukovou povahu ruštiny, protože ta působila a působí hlavní obtíže“ (ib.). Na druhé místo autor klade péči „o správný přízvuk ruských slov, zvláště v běžné řeči, v rozhovoru neb ve čtení“ (ib.). Konečně „za třetí autor chce pomoci žáku, aby vnikl v ducha mluvnických tvarů, který je mu organicky dán v psychice jeho slovanské přirozenosti, aby si bez dlouhých syntaktických výkladů osvojil na př. smysl pro instrumentál času…“ (ib.). Tyto základní metodické myšlenky se odrážejí v roztřídění cvičné látky: „Začáteční kapitoly (str. 1—39) mají za úkol vnuknouti žákovi intuici (!) ruských zvuků a tvarů a mechanicky připraviti jeho pozornost k správnému určení přízvuku“ (VI). Zde žák „musí si zvykat mechanicky vyslovovat a chápat tvaroslovné i syntaktické zvláštnosti, které mu později (str. 39—270) budou předkládány v podobě organisované“ (VI). Konec knihy (str. 271—298) je věnován „především určování intonace“, pro niž důležitým prostředkem je „výběr básní a prosaických textů, který obsahuje hlavní stránky volného výkladu myšlenek ve vypravování, v rozhovoru a v básnickém rytmu“ (VI).

Učení cizímu jazyku připouští ovšem mnoho způsobů řešení, které se mění podle konkretních okolností studia. Právě proto soudobá pedagogika právem učí, že metoda, jež by byla jedině správná, neexistuje (jako neexistují absolutně stejné konkretní okolnosti studia) a že všechny metody jako souhrn technických prostředků vyučovacích mají něco do sebe a mají býti každému učiteli známy, aby jich prospěšně užíval v rozmanitých konkretních případech. Víme jenom, že špatná metoda je ta, která s těmito konkretními okolnostmi studia nepočítá. Nejdůležitější z nich jsou tyto: 1. Jaký cíl má praktické studium jazyka (naučit čísti vědecké knihy, odbornou literaturu, uměleckou literaturu, noviny, psát obchodní korespondenci a p.); sledovati všechny tyto cíle najednou, jak dobře nyní víme, naprosto nejde, nelze učiti jazyku „vůbec“, poněvadž takový jazyk konkretně neexistuje; existují funkční styly jazyka s určitými, hlavně lexikálními a syntaktickými zvláštnostmi. Autor naší knihy se na cíl své učebnice dívá trochu jinak, jemu jde právě o ruštinu „vůbec“. „Hlavním úmyslem autorovým jest pomoci žáku, aby si osvojil ruštinu, nepřipravuje se ani k obchodu ani k turistice po Rusi. K tomu najde jiné knihy a použije jich později, až si osvojí základní principy jazyka široké ruské kultury a osvěty“ (X). Ani více, ani méně! — 2. Koho učíme, t. j. pro koho kniha je napsána (žáka měšťanské školy, vyšší střední školy, posluchače filologické fakulty, techniky atd.). Autor měl však na zřeteli „střední typ lidí“, které podle nadání dělí na dvě kategorie — netrpělivých ve studiu, spoléhajících více na svůj cit, a takových, „kteří si berou za úkol studovati ruštinu do základu a hluboce“ (str. VIII) — je jasné, že je v tom málo konkretního. — 3. S jakou dobou se počítá při studiu (rok, dva, pět let atd., respektive s kolika hodinami týdně atd.). — 4. Konečně kterého jazyka příslušník studuje daný jazyk, neboť jinou věcí je ruština pro Němce, Japonce, jinou zase pro Čechy. Autor mohl ve větší míře, než tomu u něho je, využíti té výhody, že jeho kniha je psána pro Čechy, a nespoléhati na to, že „duch mluvnických tvarů“ je „organicky dán“ Čechu „v psychice jeho slovanské přirozenosti“. Didakticky nebezpečné hledisko!

[243]Vycházeje z předpokladu, že zvuková stránka ruštiny působí hlavní obtíže při studiu, autor se „rozhodl postaviti do popředí zvukovou povahu ruštiny“. Necháme-li stranou otázku, do jaké míry je pedagogicky správné dávati na první místo to, co činí největší obtíže, musíme konstatovati, že skutečně cvičením v přízvuku je věnováno hodně látky. Těžké je souditi o užitečnosti těchto cvičení, pokud nebudou prakticky vyzkoušena ve větším měřítku; mám jisté pochybnosti o tom, zda osvojení pohyblivého ruského přízvuku pomůže seskupování většího počtu slov vždy se stejným přízvukem: na první slabice (cv. IV, V, VI, VII, VIII, XII, XV), na druhé (IX, X, XI, XIII, XVI), na třetí (XIV, XVII), na čtvrté (XVIII). Je však tradičním omylem většiny cvičebnic ruštiny, že z fonologického systému ruského věnují přepjatou pozornost přízvuku na úkor prakticky důležitějšího rysu tohoto systému, střídání tvrdých a měkkých souhlásek, poněvadž má větší sémantické zatížení. Podle slov autorových v předmluvě, že mu totiž jde o „překonání jistých zvukových zvláštností velmi obtížných pro Čechy (jako je tvrdé l, měkké l, y)“ (str. IV), bylo by možno předpokládati, že má právě na zřeteli asi to, o čem nahoře mluvíme, a že obě l a y uvádí jen jako příklad. Ale není tomu tak; skutečně jde mu jen o tyto hlásky, těžké sice pro výslovnost, ale libovolně vytržené z celkového systému (srov. cvičení XX, XXI a XXII). V této věci nelze postupovati tak impresionisticky, zejména nyní, když v poslední době bylo tak mnoho vykonáno pro charakteristiku zvukové stránky řeči, a právě ruštiny, té stránky, kterou i autor klade jako základní kámen celé své metodické stavby. Je-li možno dovolávati se školní prakse, pak bych řekl podle své zkušenosti,[4] že se právě počáteční zanedbávání tvrdých a měkkých souhlásek v ruštině nejtíže odnaučuje. A konečně pro cvičebnici, která hlásá v předmluvě, že žák „má právo žádati od knihy i od učitele, aby se před ním postupně rozvinul živý a hlavně znějící jazyk“ (str. IV), je závažné, aby ukázala a cvičila se žáky třetí charakteristický rys ruského fonologického systému — redukci nepřízvučných samohlásek. Ta je ve cvičeních opominuta naprosto. Uznáváme, že je to těžké, ale není to méně uskutečnitelné než naučiti „hlasitým čtením“ výslovnosti ł, ľ a y.

Zbývá ještě na konec rozboru metodických názorů autorových říci několik slov o intonaci. Nechápu, jak ruská slova „mohou ve zběžné výslovnosti přízvuk přenášeti z jedné slabiky na druhou“ (VIII); uvádí se příklad окóн—óкoн, позвалá—позвáлa. Jaký to má vztah k intonaci? Nechápeme také, jak může intuice způsobiti, „že jistá silně přízvukovaná slova přecházejí v souvisle znějící věty“ (česká předml. VI, ruská VII). To je jakési syntaktické novum!

 

Tekstová látka cvičebnice je trojí: a) jednotlivá slova a nesouvislé věty, určené buď pro nacvičování zvukové stránky ruštiny anebo pro opisování a doplňování vynechaných hlásek; b) souvislé věty pro nacvičování jazyka — jak se říká v praksi V. Š. O. — „ve funkci běžné komunikace“ (jsou to obvyklá zpracování témat o jídle, bydlení, zábavách atd.); c) články z krásné literatury, básně, zčásti také novinářská reportáž — vesměs vkusné a jemné, jak je to samozřejmé u milovníka a znalce ruské klasické literatury, jakým je prof. Ljackij. Ze současné sovětské literatury tam jsou zastoupeni Romanov, Prišvin, Zoščenko, Fedin. Jména jiných význačnějších spisovatelů SSSR. tam nejsou.

O prvním druhu tekstů (typu a) autor se zmiňuje v předmluvě: „Nedostatek ideologického obsahu v začátečních kapitolách knihy vědomě myslí na to, aby se neodvracela pozornost od slovního materiálu, který postupně sbližuje žáka s mluvnicí a s logickou řečí“ (VI). Přenecháváme takovou poznámku pedagogickému svědomí autora, ale i s hlediska závěrečných slov jeho předmluvy, že touto cvičebnicí žák „si osvojí základní principy jazyka široké ruské kultury a vzdělanosti“ (XI), je mnoho těchto vět prostě nemožných; příliš připomínají anekdotické cvičebnice němčiny pro samouky v předrevolučním Rusku.

[244]Mluvnická stránka cvičebnice vyžaduje více poznámek, jednak proto, že jsou tam nedopatření, nepřesnosti a prostě nesprávnosti, jednak proto, že podle předmluvy (str. VI) na str. 39 až 270 „tvaroslovné i syntaktické zvláštnosti“ „budou předkládány v podobě organisované“, což s hlediska dnešního názoru na gramatický systém budí jisté pochybnosti.

Na str. 2 v tabulce abecedy ъ je „znak tvrdé souhlásky“, což není správné, poněvadž tvrdost souhlásky ъ nikdy neoznačovalo; proto mohlo býti z pravopisu odstraněno; nyní je ъ jen oddělující znak jako apostrof, někdy svojí funkcí splývající s ь (вью, пью а p.). Proto také je nesprávné tvrzení autorovo v pozn. na str. 3, že „v příponách skloňovacích odpovídá … jeru ъ jeř ь“. To není nikde v dnešní ruštině.

V § 2 není správné tvrzení, že samohlásky a, э, o, ы, y jsou tvrdé a я, e, ё, u, ю měkké, poněvadž, jak je známo, tvrdé a měkké jsou jen souhlásky. Není správné dále, že „e vyslovují Rusové ve všech případech měkce“: po š, ž a c přízvučné ruské e zní úplně jako české e, totiž „měkké“ není, nepřízvučné pak je velmi blízko k y.

Na str. 4 nesprávně říká autor, že se ruské l vyslovuje tvrdě … před souhláskou (Вóлга, волнá vlna); případy, jako вóльный, стóлько, пáльцы a m. j., toto tvrzení popírají (nelze přece tvrditi, že zde l stojí „před ь“, když jde jen o grafický znak označující jeho měkkost!). Mohli bychom říci právě naopak: před souhláskou uprostřed slova bývá l a n měkké až na…; jiné souhlásky obyčejně jen před příponou -ba (косьбá, молотьбá a t. p.)… V odst. 6 není docela přesné tvrzení, že „ve skupině č + n zní č jako š: скýчнo (čti skušno teskno)“ atd., poněvadž slova knižní, jako тóчный, бесконéчный, беспéчный a p. výslovnost šn nepřipouštějí. — Proč v poznámce na str. 4 mezi znělými souhláskami jsou uvedeny u n a d jejich měkké varianty, ale u ostatních znělých jen tvrdé? V § 3 (odst. 4) autor tvrdí (neprávem), že „značky ь se užívá jen na označení měkkosti předcházející souhlásky“, ale hned dále mezi „důležitějšími případy, kde se píše ь“ uvádí 2. os. času přítom. a budoucího (говори́шь, узнáешь а p.), kde ь měkkost neoznačuje.

§ 5 (odst. 1.) Autor při výkladu plnohlasí uvádí sice vzácné plen — полóн, ale slovesa důležitá v systému ruském, jako plíti — полóть, mlíti — молóть, klíti — колóть, uvedena nejsou. — Dále o důležitém lexikálním a stylistickém střídání tvarů -ra-/-oro, -la-/-olo- (обрати́ть / обороти́ть, украти́ть / укороти́ть, власть / вóлость a p.) není zde ani zmínky.

§ 7. Není správné, že v ruštině je sedm pádů! Je jich jen šest, vokativ neexistuje. — Není také správné, že v ruštině „číslo je jako v češtině trojí“; sám autor dále poznamenává, že „z dvojného se zachovaly jen zbytky, ještě nepatrnější než v češtině“ (str. 40). A ty „nepatrné zbytky“ v jazykovém povědomí neexistují jako kategorie zvláštního čísla.

Na str. 40 začíná soustavný výklad o podstatném jméně. V něm autor podle svých slov v „organisované podobě“ podává gramatické zvláštnosti; mohli bychom tedy očekávati určitý systém ruského skloňování, „organisovaný“ podle hlediska, vyplývajícího ze struktury ruštiny. Autor sice za takové hledisko patrně béře rod jmen, ale uvnitř rodové kategorie seskupuje paradigmata dosti libovolně: 1. vzor, jména ženská na samohlásku (ры́ба, кни́га, земля́, тýча.) — 2. vzor „skloňování podst. jmen ženského rodu zakončených na -ия a -ья“, t. j. vlastně zase na samohlásku, ale pod ním jsou seskupena jména jednak různého zakončení (srov. dat. sing. мóлнии — статьé, lok. sing. мóлнии — статьé, gen. pl. мóлний — статéй, resp. колдýний), jednak různé produktivnosti: typ produktivní a hojně zastoupený na -ия a neproduktivní, zastoupený nepatrným počtem slov, na -ья. — 3. vzor, podstatná jména ženská na souhlásku (кость). — 4. vzor мать а дочь, t. j. neproduktivní. Ani do schematu ani do poznámek nepřišel typ цéрковь—цéркви / свекрóвь—свекрóви, slovo кýрица—кýры a j. Nic není řečeno o pohyblivém -o-/-e- v gen. pl.: скáзка—скáзок, деснá—дёсен, овцá—овéц, изба—изб, сесмрá—сестёр, копéйка—копéек, ня́нька—ня́нек a p.; a přece je tento jev při studiu obtížný pro svou rozmanitost a nepravidelnost.

[245]§ 8 (odst. 2). Není přesné, že slova muž. rodu ю́ноша а дя́дя se skloňují „úplně podle jmen ženských“ toho vzoru, za kterým jsou uvedena (ры́ба), neboť gen. pl. vzoru je рыб atd., ale ю́ношей, дя́дей, jak dále v odst. 4 sám autor ukazuje. V odst. 3 bylo lze docela snadno určiti, kdy jména na -ня mají v gen. pl. tvrdé -н, a obejíti se bez neurčitého „někdy“. V odst. 4 není přesné, že „jména na -җа, -ша, -ча, -ща mívají v gen. plur. koncovku -eй: возжá — возжéй“ atd.; hned ve vzoru máme тýча — туч! a podobně četná slova, jako лóжа (лож), кры́ша (крыш), ручи́ща (ручи́щ) atd.; slov na -eй je velmi málo.

§ 10, pozn. na str. 44 je třeba rozšířiti o slova костьми́, плетьми́, дверьми́.

V § 12 je uvedeno pět typů přízvukování jmen ženských na samohlásku, vesměs tvrdých, a jeden na souhlásku (лóшадь). Uvedené tvrdé vzory nic neříkají o tom, zdali ten či onen typ týká se také slov měkkého zakončení. Na př. typ высотá — высóт nemá variantu měkkou, kdežto typ вдовá—вдóвы má. Nerozlišují se dále typy produktivní a neproduktivní, ačkoli právě osvětlení této otázky poskytovalo by studujícímu obraz dynamiky přízvuku u substantiv, který nemohou dáti seznamy s libovolným počtem slov. Jsou také v těchto seznamech nedopatření: do odst. 4 nenáleží овцá а семья́ (gen. pl. овéц, семéй).

Srovnáme-li následující výklad o skloňování jmen rodu mužského (§§ 13 až 19) se skloňováním jmen rodu ženského, je zřejmé, že autor nemá jednotné hledisko: zde autor vůbec oddělil paradigma tvrdé (§ 13) od měkkého (§ 15), mezi ně vložil ještě „zvláštní skupinu“ (§ 14) jmen, „která mají v kmeni tak řečené pohybné o nebo e“ (str. 53), typ кусóк—кускá, пáлец—пáльца, ačkoli „v psychice slovanské přirozenosti“ studující má válec — válce, kousek — kousku a koncovky té „zvláštní skupiny“ jsou docela tytéž jako u jiných substantiv tvrdých, t. j. jako v § 13. Tam, kde toto pohybné -o-/-e- skutečně činí potíže (srov. výše u gen. pl. jmen ženských a také u typu цéрковь — свекрóвь), autor se o něm vůbec nezmínil. — Také typy гéний, граждани́н (str. 63 a 65), мышóнок, лист (str. 64) a j. by spíše poskytovaly důvod k tomu, aby se staly „zvláštními skupinami skloňování“; u dvou z nich (граждани́н а лист) jsou uvedeny jen odchylné tvary (§ 17), typ гéний а мышóнок vůbec není zachycen.

§ 15 (odst. 4). Nestačí říci, že „2. pád množného čísla jmen podstatných, zakončených na -й má příponu -eв: ypoжáй (úroda) — ypoжáeв“; tato přípona může býti přízvučná a bude zníti -jov, což pro Čecha není samozřejmé (кpaй — кpaëв a p.).

§ 17 (odst. 1). „Některá podstatná jména mužského rodu mají v 1. pádě množného čísla (neživotná také ve 4. pádě) místo náležité koncovky ы (u sklonění tvrdého) a u (u sklonění měkkého) koncovku a nebo я: городá, учителя́. Tato přípona je vždy přízvučná.“ O tak produktivním zjevu v systému ruského skloňování, jako je záměna koncovky ы/и koncovkou á/я́ v nom. pl., jsou čtyři řádky málo. Těch „některých podstatných jmen“ je nyní hodně a počet jejich stále roste. (Tato otázka je v odborné literatuře podrobně osvětlena.)

Poznámka na str. 64 o tvaru дéрево—дерéвья—дерéвьев nepatří do výkladu o skloňování jmen mužských. Je-li již tam, proč nejsou také jiná podobná: звенó — звéнья — звéньев, крылó — кры́лья — кры́льев, перó — пéрья — пéрьев atd.?

A tak bychom mohli pokračovati v poznámkách ke skloňování jmen muž. rodu, pak středního rodu a ke skloňování jmen vůbec. Uvedeme jen ještě několik příkladů z výkladu o tvarech adjektiv.

§ 35. Stupňování příd. jmen se vykládá dosti zmateně. V odst. 1 se uvádí pod a) pro komparativ tvar přísudkový -ée|éй (a copak краси́вее, прили́чнее a p., kde je -ee bez přízvuku?), ale pod b) přívlastkové tvary superlativu -ейший/-айший (již bez přízvuku! ačkoli máme сильнéйший, тишáйший a p.). V odst. 2 pro kompar. a superl. jsou uváděny tvary složené, tedy přívlastkové бóлее краси́вый а cáмый краси́вый a v odst. 3 komparativy s jakousi „kratší koncovkou“ грóмче, богáче, звóнче a p. (do jaké [246]míry je „kratší“ než -eй!): tedy přísudkové, ale superlativ k nim zase přívlastkový (na -айший). Konečně v odst. 4 je prostě řečeno: „připojením částice наи- na -ейший (-айший) superlativ: наиyмнéйший, наивеличáйший, наиближáйший. Je to nějaký zvláštní superlativ? To je jen zesílení superlativu! Proč tedy není uveden také pro komparativ zvláště tvar s no-: поновéе, полýчше a t. p., kterého se užívá častěji než tvarů superlativu s нaи-? Ale to není všecko… Nelze uváděti bez poznámky koncovky komparativu -ée (-éй), jako by to byly koncovky stejné: u některých slov koncovka -eй není možná (je jen бóлее, мéнее). U „kratšího“ tvaru bude míti žák pochybnosti: proč je звóнкий — звóнче, ale рéдкий — рéже, proč краси́вый — краси́вее, ale дешёвый — дешéвле. Vůbec o tom, jak která adjektiva tvoří komparativ, neříká se nic. Odkud studující čtenář má poznati, že je чи́смый — чи́щe, ale ветви́смый — ветви́смее? Marně jsme hledali výklad tvarů na -ше (стáрше, мéньше, тóньше, вы́ше); jen v petitové pozn. na str. 105 je řečeno: „Někdy jsou v komparativu dvojí tvary: бóлее — бóльше, мéнее — мéньше, дáлее — дáльше, дóлее — дóльше,“ ale ani z toho není jasné, zda tvarů дáлее — дáльше, бóлее — бóльше a p. se užívá stejně či nikoli. Je stejné na př. říci бóлее нóвый а *бóлыше нóвый? Na str. 105 se upozorňuje: „Je třeba zvláště uvésti přídavné jméno хoрóший (hodný, dobrý), komparativ je лýчший, superlativ наилýчший, сáмый хорóший… Плохóй а худóй, (špatný) mají stejný komparativ: хýдший.“ A co tvar хýже nebo лýчше? O nich není nic! Tedy nejobvyklejší a nejužívanější tvary k хорóший а плохóй zmizely.

§ 36. Skloňování přívlastkového superlativu se uvádí docela zbytečně, poněvadž je to skloňování obyčejného příd. jména, ale vazby př komparativu a superlativu jsou velmi důležité a těch si cvičebnice vůbec nevšímá.

Uvedu ještě několik nedopatření z časování sloves, opět jen jako příklady, které by bylo možno snadno rozmnožovat.[5]

V § 61 autor upozorňuje na změny kmenových souhlásek, ale vůbec neuvádí tak četné a stylisticky důležité změny, jako yкpaти́ть — yкpaщý (t/šč) a yкороти́ть — yкopoчý (t/č).

V § 66 autor učí, že v rozkazovacím způsobu bývá koncovka „-ь, -ьте u sloves, u nichž v 1. os. jedn. čísla přítomného času přízvuk nepadá na koncovku: дви́ну — двинь, дви́ньте; ся́ду — сядь, ся́дьте“. Avšak případy, jako ки́сну — ки́сни, мéдлю — мéдли, мéдлиме a četné jiné, zvláště s příponou вы- (вы́несу — вы́неси a p.) tvrzení autorovo popírají. Sám autor dále na str. 180 (§ 67) tvrdí: „jsou-li před imperativní koncovkou -и dvě souhlásky, je tato koncovka nepřízvučná: ги́бнуть — ги́бну, ги́бнешь — ги́бни“ a t. d., — tedy přízvuk na koncovce není, ale imp. má -и. Odkud se dozví studující, že u sloves typu давáть, отставáть, узнавáть a t. p. s přít. časem даю́, отстаю́, узнаю́ je rozkazovací způsob давáй, отставáй, узнавáй?

§ 75, str. 199: „V infinitivu je přízvuk skoro vždy na konečné slabice -ти́; je-li na některé jiné slabice, změkčí koncové -и předcházející souhlásku -т- a odpadá, a jako infinitivní koncovka zůstane přípona -ть: читáть, писáть, ходи́ть“. Avšak v současné ruštině skoro nikdy nemá infinitiv příponu -ти́ (přízvučnou), poněvadž tato koncovka je neproduktivní, je jen u 30 sloves, z nichž část již kolísá; jediná pravidelná a produktivní koncovka ruského infinitivu je -ть. „Odpadání“ -i pro dnešní ruštinu neexistuje.

Str. 218 (odst. 2). Je ovšem nedorozumění považovati slovesa нести́, везти́, лезть, плыть za dokonavá, jak to činí autor.

Otázkám lexikálně sémantickým jsou věnovány jen dva paragrafy. Z nich v jednom, § 94, nazvaném „cizí slova v ruštině“, vypočítává se jedna stránka slov. Cizích slov přejatých do ruštiny, je asi 25.000 (srov. »Словарь иностранных слов, вошедших в русский язык«, из-во »Советская Энциклопедия« 1933). Jaký význam může [247]míti jedna stránka cizích slov, jak může charakterisovati lexikální cizojazyčnou vrstvu v současné ruštině? Ještě bezradnější je výklad § 95, který prostě vypočítává slova s češtinou shodná, ale mající význam jiný a ruské ekvivalenty takových českých slov a připojuje radu naučiti se jim „nazpamět“.

 

Shrnuji v závěru: o metodické stránce cvičebnice bylo by možno diskutovati a rozhodující věcí by bylo ověřiti ji ve vyučovací praksi; souvislé teksty jsou vkusně voleny a upraveny, jednotlivé věty některých cvičení jsou však nemožné; nejslabší stránkou cvičebnice je stránka mluvnická, jak pro četné nepřesnosti a prostě chyby, tak — hlavně — i proto, že nepodává gramatický systém ruštiny, jak bychom to dnes právem čekali od cvičebnice, které mají užívati posluchači filosofické fakulty, převážně filologové. Také skladbě je věnováno příliš málo pozornosti. Podle všeho toho, co na titulním listě knihy je vypsáno, očekávali jsme od knihy právě po mluvnické stránce jistě právem mnohem více.[6]

Slovo a slovesnost, volume 3 (1937), number 4, pp. 241-247

Previous Bohumil Trnka: Význam funkčního jazykozpytu pro vyučování moderním jazykům

Next MTS. (= Vilém Mathesius): K teorii větné intonace