Jedenáct podnětných sborníků Linguistische Studien z NDR

Jana Jiřičková

[Discussion]

(pdf)

Одиннадцать стимулирующих сборников Linguistische Studien из ГДР / Onze recueils stimulants constituant la série Linguistische Studien, publiés dans la République démocratique allemande

Od r. 1973 vycházejí v Berlíně (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Sprachwissenschaft) sborníky Linguistische Studien; jejich úkolem je především přispět k vytvoření filozofických a metodologických předpokladů pro rozvoj marxistické koncepce jazyka. Redakční rada pod vedením P. Suchslanda je vydává ve dvou řadách. Řada A přináší převážně sborníky, které mají sloužit neustálému kontaktu a aktuální výměně názorů mezi pracovníky ústavu a širší lingvistickou veřejností; svazky řady B naproti tomu obsahují překlady významných prací lingvistů ze socialistických států, hlavně autorů sovětských. Náplň jedenácti prvních svazků řady A, o kterých zde chceme informovat, je značně různorodá — od samostatných studií a zásadních statí teoretických přes autorské referáty z připravovaných větších prací nebo zprávy o konkrétních výzkumných úkolech, použitých metodách a dosažených výsledcích až k zachycení průběhu porad a konferencí, které se v ústavu konaly (většinou také za účasti lingvistů z jiných pracovišť, ojediněle i hostů zahraničních). Např. kolokvium na téma „Teoretické a empirické problémy při zkoumání jazykové komunikace“, uspořádané na konci r. 1973, bylo komplexně zachyceno ve dvou velmi pohotově vydaných svazcích této řady; přinesly předběžné teze referátů i záznamy obsahu všech přednesených příspěvků a postihly i nejzávažnější body diskuse.

Nejvýraznějším společným znakem celé řady A je neustálý zřetel k souvislosti vývoje jazyka a společnosti a zdůrazňování společenského významu jazykovědy; autoři usilují vidět jazyk a jazykové dění v celé složitosti a dynamice a neizolovat lingvistiku od ostatních společenskovědních disciplín, zejména od kontaktů s filozofií, sociologií, psychologií a pedagogikou. Ve všech svazcích je patrná snaha vycházet důsledně z filozofické základny dialektického a historického materialismu při propracování metod teoretické práce i empirických výzkumů a při vytváření terminologie adekvátní současné jazykové i společenské situaci; četné předkládané koncepce i užívané pojmy mají zatím pouze charakter pracovní a bude třeba je verifikovat. Jejich exemplifikaci napomáhají přehledné tabulky, schémata a grafy.

V teoretických statích se autoři často snaží co nejvýstižněji charakterizovat jazyk, jazykové funkce a jazykový znak (především W. Neumann v seš. č. 2 a 10). Jazyk je zde představen ve své totalitě, jako dynamický systém a komplexní mnohaúrovňový objekt s hierarchickou organizací, který nelze pouze atomizovat v jednotlivé znaky. Důraz se klade na společenskou povahu jazyka, na odraz objektivních společenských procesů a na dialektickou jednotu kognitivní a komunikativní funkce v jazyce (W. Schmidt a H. Harnischová, seš. č. 8). Znak charakterizuje W. Neumann jako výsledek lidské myšlenkové a komunikativní činnosti v historicky konkrétní životní praxi; pokládá za zjednodušující filozoficko-sémiotické pojetí G. Klause i teorii F. de Saussura, který znak jako autonomní substanci izoluje a omezuje na dichotomickou strukturu, a přičítá znaku trojčlennou relaci signál - objekt - preskripce (ta jako vnitřní součást znaku reguluje konkrétní jazykové ztvárnění vztahu mezi zvukovými signály a odráženými objekty). Považuje znak za abstrakci, jejíž relativní stabilita vzniká ve společenské praxi a jejíž sémantika se aktualizuje podle kontextu.

Velkou pozornost věnují autoři sborníků — především W. Hartung,[1] ale i řada dalších, zejména v příspěvcích ze zmíněného kolokvia ve sv. 8 — aktuálním problémům jazykové komunikace. Zavádějí a definují se pojmy jako komunikativní činnost, komunikativní vztahy (zvláštní případ realizace společenských) a komuni[322]kativní systémy a normy, které jsou objektivací vztahů; komunikativní společenství jsou odlišována od jazykových a vyvíjí se snaha o nalezení konstitutivních faktorů a jimi určené typologie komunikativních událostí a komunikativního jednání. Autoři se pokoušejí o analýzu vlivu nových komunikativních vztahů v socialistické společnosti v NDR na jazyk, hlavně na vytváření nových konotací a proměny významové struktury slov a na hierarchii jednotlivých útvarů národního jazyka, odlišnou od situace v ostatních německy mluvících zemích.

Také H. Isenberg, který se v 11. sešitě zabývá předmětem gramatiky a jejím vztahem k teorii textu, pracuje s termíny komunikativní funkce a komunikativní intence. Definuje gramatiku jako mechanismus přiřazování kontextově podmíněných struktur s komunikativní intencí (včetně struktur významových) a struktur zvukových; tento mechanismus převádí hloubkovou reprezentaci věty, jejíž součástí je komunikativní funkce jako komplex vzájemně propojených propozic, v strukturu povrchovou a jí přiřazuje strukturu zvukovou. Gramatický přístup k textu, zaměřený na zkoumání jednotlivých vět, musí být doplňován teorií výstavby textu (spojování vět do koherentních lineárních sledů s určitým stupněm uzavřenosti a ohraničenosti) a jeho kompozice (organizace větných sledů podle kompozičního plánu). Předmětem teorie textu je i schopnost účastníků komunikace produkovat (v určitém sociálním a věcném kontextu) texty a porozumět jim, konstruovat kompoziční plán a podle něho text organizovat i naopak kompoziční plán z textu rekonstruovat.

V některých sešitech řady A (zejm. ve sv. 9) můžeme sledovat také úsilí autorů jednotlivých příspěvků o všestranný pohled na problematiku jazykové kultury a jazykových norem. Jazykovou kulturu (v diskusi se objevil i návrh rozlišovat jazykovou kulturu a péči o jazyk, Sprachpflege) definuje E. Isingová jako komplexní obor, jehož cílem je plně utvářená komunikativní a jazyková kompetence uživatelů a dosažení jejich vědomého tvůrčího poměru k jazyku; zdůrazňuje požadavek funkčnosti a přiměřenosti jazykových projevů. Také další autoři se zabývají otázkami cíle a úkolů jazykové kultury (W. Fleischer, J. Kačala), demokratizace spisovného jazyka (G. Frohne ji staví do souvislosti s tendencemi k internacionalizaci a intelektualizaci) a poměrem jazykové normy, kodifikace a úzu (D. Buttlerová, A. Stich). G. Lerchner se věnoval ve svém referátu (sv. 8) vztahu norem jednotlivých útvarů národního jazyka; diskuse se soustředila na otázku, co lze považovat za normu národního jazyka, který je vlastně abstrakcí.

Problematice vztahu jazyka a národa, poměru různých útvarů národního jazyka a jejich norem, zkoumané z různých aspektů, je věnováno hodně místa i v seš. č. 3, 6 a 7. Autoři statí ze 3. sv., mezi nimiž je i sovětská lingvistka M. M. Guchmanová, všímají si jednotlivých útvarů v historickém vývoji; změny v jednotlivých rovinách, hlavně v slovní zásobě, kde jsou nejmarkantnější, snaží se kauzálně vysvětlovat převážně ze změn komunikativních potřeb a velkou váhu přitom kladou na sociální bázi jednotlivých útvarů. U normy spisovného jazyka rozlišují normu jazykového systému (ta obsahuje různé možnosti, z nichž si uživatelé jazyka vybírají) a normu řečovou (ta už možnosti přiřazuje určitým funkcím a situačním podmínkám projevů). — R. Lötzsch doporučuje užívat pojmu národní jazyk tam, kde společenství uživatelů jednoho jazyka skutečně odpovídá jedinému národu; pochybná je však aplikace tohoto pojmu např. na němčinu, jazyk několika národů, žijících ve státech s odlišným společenským zřízením. — Kolektiv autorů 7. sv., vedený J. Schildtem, sleduje na vybraném repertoáru syntaktických jevů a lexikálních jednotek (volili výhradně takové, v nichž se zvlášť silně odráží společenská realita) vyrovnávací proces, který vede k vyhraňování normy spisovného jazyka. Pro období 1470—1730 užili metody srovnání několika synchronních průřezů a materiál excerpovali z textů s různou žánrovou charakteristikou a lokální proveniencí. Tak dokázali pro časový úsek kolem r. 1730 už značnou tendenci k jazykové jednotě a stabilitě (ve většině případů se prosadil dominantní výraz nebo syntaktická forma). H. J. Schädlich srovnává [323]v 6. seš. různé útvary národního jazyka, kterých užívají mluvčí přesně vymezeného území (Vogtlandu), včetně rozrůznění podle jednotlivých obcí; získané diference vždy analyzuje po konstrukci minimálního společného fonetického inventáře různých míst, ev. jazykových útvarů. Zdůrazňuje nutnost kombinovat zkoumání lokální diferenciace jazyka s pohledem historickým a doplňovat je ještě dimenzí sociální, vlivem faktorů sociálně kulturních.

Z empirického hlediska přistupují k problémům jazykové komunikace a jazykových norem referáty z 9. sv., které informují o provádění konkrétních výzkumů. Příspěvek E. Metzové se týká zkoumání komunikativní činnosti a typů komunikativních událostí v mateřské škole, zatímco H. Schönfeld a E. Sturmová přibližují sociolingvistický výzkum v průmyslovém podniku (zaměřili se při něm na stupeň porozumění frekventovaným cizím slovům, výrazům z politickoekonomické oblasti a zkratkám). — A. Tejnor dokazuje zaostávání postojů veřejnosti k jazyku za jeho skutečným stavem (tj. normou a kodifikací) i za jazykovědnou teorií na výsledcích průzkumů pražských jazykovědců; týkaly se postojů k morfologické normě, odchylkám od platné normy ortoepické, některým změnám pravopisných pravidel a často se vyskytujícím přejatým slovům.

Dalším výrazným tematickým okruhem, často zastoupeným v jednotlivých svazcích této řady, jsou aktuální úkoly jazykovědy, její uplatnění v moderní společnosti. Zmíněné referáty o sociolingvistickém výzkumu v průmyslovém podniku zdůrazňovaly závažný cíl této práce: rozborem jazykové stránky přispět k zvýšení srozumitelnosti, a tím i efektivnosti informací podávaných ve výrobním procesu jednotlivým skupinám pracujících, a umožnit tak jejich větší podíl na řízení a plánování práce. — G. Ginschel a H. Petermann ve 4. sv. informují na základě lingvistické analýzy materiálu z tisku a rozhlasových a televizních projevů o prostředcích manipulace s voliči v kampani k volbám do Spolkového sněmu v NSR r. 1972. Sledují odraz koncepce jednotlivých politických stran a jejich přístupu k voličům v jazyce jejich propagandy. Na rozdílném užívání konkrétních slov a spojení jako dělník, demokratický socialismus, třídní boj i dalších jazykových prostředků demonstrují odlišnou pozici jednotlivých stran v politické struktuře bezprostředně předcházejícího období v NSR. — 5. sv. dokazuje významnou funkci marxistické jazykovědy při řešení aktuálních otázek vytváření socialistického národa a nastolení rovnoprávnosti národů — tentokrát podílem jazykovědy na jazykové politice v SSSR v padesáti porevolučních letech. Řadu existujících jazyků bylo třeba reformovat a normovat; v mnoha případech pak museli jazykovědci zkoumat nářeční bázi, fonologickou strukturu a celou strukturně typologickou charakteristiku nejrůznějších nespisovných útvarů, aby pro ně navrhli odpovídající abecedu, pomohli s použitím výpůjček vytvořit vrstvu terminologie i běžné slovní zásoby a položili tak základ velkého počtu nových fungujících spisovných jazyků. Při zdokonalování těchto jazyků a zprostředkování mezi nimi měla samozřejmě po celou dobu významnou úlohu ruština — jako velmi rozšířený a nejvyspělejší jazyk. Tato jazykovědná praxe poskytla i množství cenných impulsů pro teoretickou fonologii a strukturní typologii.

Neustálý zřetel k propracovávání marxistické koncepce jazykovědy vede německé lingvisty k častým návratům k odkazu klasiků marxismu-leninismu a jeho významu pro jazykovědu. W. U. Wurzel upozorňuje v 1. sv. na neobyčejné jazykové vzdělání B. Engelse, na jeho zájem o teorii a zvl. dějiny jazyka. Za velmi důležitou a dosud nedoceněnou považuje fragmentární Engelsovu práci „Francký dialekt“, objevenou V. M. Žirmunským a vydanou v SSSR r. 1935.[2] Engels se zde důrazně postavil proti mechanistickému a deterministickému pojetí vývoje jazyka a jeho odtrhování od vývoje společnosti v teoriích mladogramatické školy. Sám věnoval velkou pozornost dialektickému charakteru jazykového vývoje i jeho sociální podmíněnosti, chá[324]pal jazyk důsledně jako společenský jev a jako jednotu historicko-sociální a strukturně systémové stránky; ostře kritizoval každou absolutizaci jediného z těchto dvou aspektů. (Příklad toho viděl v syntaxi K. F. Beckera.) Kromě těchto obecně teoretických postřehů, k nimž patří i úvahy o úloze náhody a nutnosti v dějinách jazyka, znamená Engelsův „Francký dialekt“ podle Wurzelova názoru velký přínos i pro metodiku dialektologické práce. Engels se vždy snažil zařazovat nářeční fakta do širšího kontextu jazykového i společenského dění a při zkoumání hranic dialektů kladl důraz na sociální kontakty. — Jazykovou stránkou díla K. Marxe a B. Engelse se zabývá E. Kurka ve 4. seš. a rozebírá především obrazná vyjádření v Komunistickém manifestu;[3] ukazuje, že tyto metafory nejen odrážejí jazykovou vyspělost autorů a jejich uvědomělou práci s jazykem, ale že také organicky vyrůstají ze společenského kontextu, a proto značně ovlivnily výrazový aparát politického a veřejného života v celém dalším období až do současnosti. — R. Kirchhoff se ve své stati v 1. seš. pokouší — také z hlediska jejich významu pro jazykovědu — o interpretaci některých základních pojmů marxistické filozofie (činnost, zpředmětnění, přivlastnění atd.).

Na druhé straně je úsilí německých jazykovědců o soustavnou koncepční práci na jednotném filozofickém a světonázorovém základě provázeno soustavným vyrovnáváním s některými nemarxistickými jazykovědnými teoriemi. Zejména společná studie M. Bierwische, K. E. Heidolpha, W. Motsche, W. Neumanna a P. Suchslanda v 1. sv. (ale i příspěvky dalších autorů) obsahuje nekompromisní kritiku prací N. Chomského a jeho nemarxistického ideologického i gnoseologického východiska. Autoři nesouhlasí s Chomského pojetím jazykové tvořivosti,[4] izolované od společenské praxe a objektivních životních podmínek. Nemohou přijmout ani jeho idealizované modely mluvčího s dokonalou jazykovou kompetencí a homogenního jazykového společenství a vytýkají Chomskému, že omezuje jazyk na biologicky a psychologicky determinované faktory, izoluje tuto stránku od sociální a historické podmíněnosti a absolutizuje abstraktní, ideální ahistorické individuum. Jeho pojetí univerzálií prohlašují za spekulaci, blízkou karteziánské teorii vrozených idejí. — Idealistické momenty a subjektivistické konstrukce kritizuje i W. Hartung (2. seš.) v teorii společnosti západoněmeckého sociologa J. Habermase,[5] postavené na komunikativním procesu. Pokládá za falešný Habermasův protiklad instrumentálního a komunikativního jednání a ostře odsuzuje jeho názor, že je třeba pro zlepšení stavu společnosti zbavit komunikaci ideologických momentů, jež překážejí idealizovanému aktu čisté komunikace, nedeformované vnějšími podmínkami (diskursu). — Kritické stanovisko zaujímá v témž sborníku i K.-D. Ludwig k teorii tzv. „řečového aktu“ (Sprechakt) objevující se v poslední době u D. Wunderlicha i dalších lingvistů (Austin, Searle). Tato údajně nejmenší jednotka jazykové komunikace, která nastoluje intersubjektivní vztahy a dělí se dále na dílčí aktivity mluvčího (akt lokuční, ilokuční a perlokuční), je podle Ludwiga násilnou, mechanickou konstrukcí, která nevychází ze společenské podmíněnosti komunikativních událostí a situací.

Celá tato řada publikací, které vydává berlínský ústav, odráží tedy živě a bezprostředně sám pracovní proces německých lingvistů i jejich zahraničních spolupracovníků (J. Kačala, A. Stich, A. Tejnor z ČSSR, D. Buttlerová z Polska, M. M. Guchmanová z SSSR) a jejich úsilí o zvládnutí nových problémů. Proto není možno negativně hodnotit určitou nehotovost a nepropracovanost některých formulací a závěrů, jistou nejednotnost uspořádání některých sešitů (např. sv. 3., kde se [325]některé výklady i překrývají), ani někdy poněkud zjednodušenou a jednostrannou interpretaci jazykovědné literatury, ale je naopak třeba ocenit snahu autorů o důsledné rozvíjení koncepce marxistické jazykovědy a její pojmové propracování, četné nové pohledy na jazyk i solidní práci s materiálem a vynalézavost při volbě adekvátních metod.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 4, pp. 321-325

Previous Ludmila Uhlířová: Polské sborníky o struktuře textu

Next Adolf Erhart: Jazykověda a západnická politika (In margine knihy G. Décsyho, Die linguistische Struktur Europas)