Ke koncepci teorie vícevětné promluvy

Simeon Romportl

[Articles]

(pdf)

К концепции теории высказывания из нескольких предложений / Conception d’une théorie du discours à plusieurs phrases

Jen tehdy je vícevětný text promluvou, jestliže v něm všechny věty tvoří spojitý, často i větvený řetězec daný tím, že je každá věta nutně poutána aspoň s jednou jinou větou nějakou sémantickou spojitostí — jinak by věta v rámci dané promluvy ztrácela jakékoli funkční opodstatnění. Lze stanovit pět typů takovýchto spojovacích „můstků“, přičemž jejich počet vzrůstá ještě tím, že se některé z nich mohou navzájem kombinovat. Jde o tyto typy: (1) dvě věty mají totožný denotát pro některá svoje jmenná doplnění; (2) dvě věty mají společný predikát (takový útvar se obyčejně transformuje v jednu větu s několikanásobným jmenným doplněním); (3) dvě věty jsou spjaty apozicí (jedna věta je parafrází věty druhé); věta může být také v apozici s nevětným výrazem představujícím nominalizaci věty; ten může být popř. ještě významově posunut tak, že se stírá jeho větný charakter (krajním případem je pak apozice věty s anaforickým zájmenem, která plní už čistě formální, syntakticko-morfologické funkce; (4) skupina vět vyjadřuje sylogismus (zpravidla zkráceně); (5) dvě věty jsou ve vztahu („relaci“), tzn. predikáty dvou vět se sdružují v jedinou vnitřně strukturovanou třídu jako její obory (termín relace je v uvozovkách, protože se jím, jak bude ukázáno níže, specifikum tohoto typu vztahu nevyčerpává, i když je v něm faktor relace obsažen).[1] Protože není zásadního rozdílu mezi zákonitostmi (způsobu) myšlení vnějšně manifestovaného jazykem a myšlení nemanifestovaného, nemusí být partnerem každé věty věta realizovaná, resp. větný člen realizované věty, nýbrž realizované věty mohou navazovat na věty (resp. jejich členy) nerealizované. Je však nutno, aby k těmto výrazově nerealizovaným entitám vedla cesta prostřednictvím některých z uvedených nexů. (Zde se navíc bude nutno ještě vyrovnat s problematikou vnitřní řeči — zda totiž máme každé nemanifestované myšlení, na něž jsme schopni v řeči navazovat, přičítat vnitřní řeči, nebo zda v řeči můžeme navazovat i na procesy, které vnitřní řeči přičítat nechceme, atd.)

Všechny výše jmenované typy jsou však projevem toliko dvou základních principů, koincidence a vyplývání. Koincidovat mohou: argumenty predikátu (totiž denotáty jeho intenčních doplnění — typ (1)), kritéria, čemuž z mezivětných vztahů odpovídá pouze koincidence predikátů (typ (2)) (obecně však také koincidence všech typů atributů včetně koincidence přístavků a predikátových atributů), a konečně příčiny aplikace (příčiny aktivizace) kritéria (typ (3)) — za specifikum větnosti totiž nepovažuji vytvoření průniku třídy definované predikátem s třídou definovanou designátem jeho subjektu (popř. jiného argumentu), nýbrž považuji za ně aktualizaci nějaké intenzionální kvality, ať už je tato aktualizace vyvolána kontaktem subjektu (ve filozofickém slova smyslu) s nějakým zpravidla vnějším, ontologickým objektem (jenž se potom stává argumentem příslušného predikátu), nebo jinou situací. — Vyplývání pak může být vybudováno na operacích s predikáty jednoargumentovými (typ (4)), nebo víceargumentovými (typ (5)). Mezi oběma těmito typy je podstatný rozdíl; u operací typu 4 máme co činit pouze se spojitostmi známými z logiky tříd (průnikem, inkluzí, koincidencí a růzností tříd), kdežto u operací 5. typu vstupuje do hry navíc nový moment, totiž restrikce oborů relace. Ta představuje (v koordinaci s operacemi 4. typu) nejdůležitější, integrující funkci veškeré psychické činnosti subjektu. Její mechanismus spočívá v tom, že prostřednictvím vztahu, který [191]je jakoby „vodičem“ mezi obory relace, se operace 4. typu přenášejí z jednoho oboru určité relace také do ostatních oborů téže relace. Protože, jak již bylo řečeno, výše uvedeným zákonitostem podléhá nejen myšlení manifestované řečí, nýbrž jakákoli psychická činnost, představují vztahy v lidském myšlení jeho nejvlastnější převodový systém.

Z principu jeho činnosti odvodíme všechny základní gnoseologické postuláty, jako existenci vnitřního světa subjektu, korelace mezi vnitřními stavy a procesy subjektu a stavy a událostmi v objektovém světě, model (odraz) objektového světa ve vědomí subjektu, relace mezi lidskými subjekty, pomocí kterých se uskutečňuje dialektický vztah mezi individuálním a kolektivním subjektem, vztahy subjektu k (vlastním nebo cizím) obsahům vědomí nebo duševním procesům atd. Protože pak jsou na těchto aspektech založeny také nejdůležitější gramatické kategorie, přispěje právě prozkoumání vztahů k zevrubnějšímu poznání univerzálních, popř. kvaziuniverzálních gramatických kategorií. Je tedy pochopitelné, že tento typ je vnitřně velice bohatý.

Nejrelevantnější pro typologické bohatství rozmanitých nadvětných útvarů je typ pátý, jehož nejcharakterističtějším strukturním projevem je souvětí podřadné spojkové. Hned za ním stojí v tomto ohledu typ první, projevující se především strukturou souvětí s pravou (vlastní) větou vztažnou, ovšem u obou zmíněných typů jsou možné také na jedné straně projevy formálně neztvárněné (popř. projevy mající formu některého ze souřadných souvětí), na druhé straně projevy formálně stěsnané do polovětné podoby různých typů, kterážto skutečnost vytváří značně širokou škálu transformačních možností. Tak věta spojková (u níž ovšem zase často přichází v úvahu řada konkurujících spojek) bývá transformována v útvar s podst. jménem dějovým, slovesným, s gerundiem, různými druhy infinitivů, supinem atd., popř. i přechodníkem a u vět s nominálními predikáty podst. jménem stavovým; věta vztažná pak bývá transformována v útvar s podst. jménem činitele nebo trpitele, popř. nositele stavu, nebo s příčestím (u vět s nominálním predikátem zůstává jméno i v nominalizované podobě a toliko nabývá větněčlenského charakteru předepisovaného větou hlavní, totiž adjektivum atributivního charakteru a substantivum charakteru apozice). Rozdíl mezi tím, zda jde při citovaných nominalizacích o formaci slovotvornou, nebo morfologickou, je zde druhořadý, neboť je každá z obou výše citovaných skupin formací integrována společnou funkcí všech svých formací, která se manifestuje jak jejich společným členstvím ve spojité řadě transformačních možností, tak také, a to zvláště u první skupiny (subst. verbale, gerundium, …), genezí gramatikalizovaných formací z původních formací charakteru slovotvorného. Pro tuto prokázanou funkční vyhraněnost celých transformačních skupin jsem zavedl pro typické formace nahrazující vedlejší větu spojkovou souhrnný název obecná gerundia a pro typické formace nahrazující větu vztažnou souhrnný název obecná participia.

Specifikum slovotvornosti, resp. gramatičnosti příslušných formací nespočívá ani tak ve stupni generalizovanosti jejich formantů, ba ani v tom, že gramatikalizované formace lze utvořit od každého slovesa, jako spíše ve skutečnosti, že slovotvorné formace bývají často pro určitý význam lexikalizovány, a v takovém případě nepřipouštějí použití pro jiné polysémické významy slovesa, od něhož jsou utvořeny, kdežto formace gramatické bývají lexikalizovány méně často a i při lexikalizacích zůstává otevřena možnost použití příslušné formace vždy v kterémkoli z možných významů základového (fundujícího) slovesa.[2] Nedefektivnost a formální generalizovanost gramatických formací přímo vyplývá z této skutečnosti.

[192]Mnohdy však bývá vedlejší věta vztažná pravá nominalizována prostředkem obecně gerundiálního charakteru, nejčastěji podst. jménem dějovým, popř. též slovesným; bývá tomu nejčastěji v těch případech, kdy daný výraz vystupuje v jiné funkci než podmětu nebo přímého předmětu předpokládané věty vztažné, tedy ve funkcích, v nichž je použití obecného participia značně omezeno, přitom použití vlastního participia zcela vyloučeno. Gerundiální formace použitá v této funkci je potom komplementární k vlastnímu participiu, použitelnému pouze pro funkci podmětu nebo přímého předmětu předpokládané věty vztažné. (Četné lexikalizace morfologických jmen dějových ve významu činitele nebo nositele stavu svědčí o tom, že zastupitelnost participia touto formací bývala kdysi širší — pokud lze ovšem věc interpretovat tak jednoduše; lze totiž předpokládat, že gerundiální formace jsou mladší než participiální a že se z nich vyvinuly v pozici predikátu obsahových i jiných polovět s predikační dvojicí vyjádřenou apozičně.)

Při nominalizaci vět spojkových obecným gerundiem deklinabilním nahrazujeme spojku pádem (velmi často předložkovým). Proto charakteristika systému transformací musí zahrnout také problematiku synonymních dvojic spojek a pádů (resp. předložek). Zde mohou mnoho napovědět případy geneze různých spojek z pádově předložkových spojení, i když je na druhé straně nutná opatrnost kvůli polysémii a častým významovým přesunům spojek.[3] K bližšímu osvětlení těchto otázek může přispět srovnání jazyků syntetických s analytickými. V podobných souvislostech pojednávám o používání předložek na místě spojek ve své práci o infinitivu v norštině.[4]

Při srovnání deklinace anaforického zájmena před „bezbarvou“ spojkou (že, jak, aby, …) s deklinací obecného gerundia v nominalizovaných podobách příslušných vedlejších vět vychází najevo, že je v takových případech zpravidla pád zájmena shodný s pádem odpovídajícího obecného gerundia. Ukazuje se dále, že svoji obdobu má také protiklad čisté a sémantické (příslovečné) spojky, a to v protikladu pádu přímého (akuzativu), resp. i jiného pádu, pokud je řízen slovesem, a pádu sémantického (silného, příslovečného) a že na této sémantické distinkci je přímo závislý také stupeň obligátnosti-fakultativnosti užívání anaforického zájmena před spojkou. Je-li totiž anaforické zájmeno v pádu sémantickém, je obligátní, je-li v nepřímém pádu řízeném slovesem, je fakultativní, anaforické zájmeno v řízeném prostém akuzativu pak je nepřípustné.[5] Obligátnost, fakultativnost nebo nepřípustnost anaforického zájmena je v přímé souvislosti s tím, že sloveso během historie jazyka absorbuje vztahový význam pádu, takže nepřímý pád bývá často vyprázdněn (pak je fakultativní) a je potom ekvivalentní prostému akuzativu, který můžeme kvalifikovat jako specifickou formu pro předmět v „nepádu“.

Největší rozmanitost forem vzniká tam, kde jsou věty v promluvě navzájem spojeny větnými vztahy, jež jsou dány kombinací typu pátého a prvního — přede[193]vším proto, že lze pro ně užít jak skoro celé škály prostředků specifických pro vyjadřování vztahu typu (1) (vztažná věta, obecné příčestí atd. — jde zde ovšem o vztažnou větu nepravou), tak prostředků specifických pro vyjadřování vztahu typu (5) (tj. vztahu v užším slova smyslu) (souvětí s větami spojkovými, s obecným gerundiem atd.). Důležitější ze všech charakteristických transformačních možností u tohoto typu mezivětných spojení byly vyčteny a exemplifikovány v interním tisku pedagogické fakulty UJEP.[6]

Ze základních faktorů konstituujících vícevětnou promluvu v její integritě jsme zatím ponechali stranou modalitu, protože je nejsložitější a její vysvětlení vyžaduje nejširší aparát předpokladů. Rád bych zdůraznil, že i modálnost je možno interpretovat jako vztah, a zdá se, že právě taková interpretace má předpoklady k bezparadoxnímu chápání poměru modality k ostatním složkám řeči a může poskytnout jednotnější základnu pro kauzální vysvětlení klasifikace modalit. Jestliže např. v souvětí s vedlejší větou příslovečnou vstupují do vztahu predikáty, a jejich prostřednictvím ovšem pak i jejich argumenty, jeví se struktura souvětí s vedlejšími větami obsahovými, které jsou typickým příkladem útvaru s explicitně vyjádřeným modalitním vztahem (uvozující výraz zde totiž vždy označuje nějaký duševní proces nebo aspoň aktivitu spojenou s aspirací) tak, že vedlejší věta je jako celek argumentem predikátu věty hlavní. Někdy se poukazuje na tuto skutečnost jako na projev izomorfismu formy se sémantickou strukturou. Je však třeba upozornit na okolnost, že prakticky každou obsahovou větu (s výjimkou vět tetických, a i pro ně lze z formálních důvodů vymyslit tautologický podmět) lze také transponovat do podoby doplňkové tak, že některý z argumentů přísudku věty obsahové učiníme rovněž (koincidujícím) argumentem predikátu věty hlavní (Otec vidí chlapce, jak si hraje). Také polovětně lze druhou větnou linii vyjádřit buď obecným gerundiem, nebo obecným participiem doplňkovým.

K. Pala[7] a s ním také řada intenzionálních logiků (viz tam) vidí ve větách obsahových vztah výroku k subjektu, ale tím se dostávají do paradoxu, který je přirozeným důsledkem ontologistického pojímání intenzionální logiky. Vždyť subjekt je také jedním z objektů. Tento rozpor je schopen překlenout pouze gnoseologický pohled na jazyk a myšlení. Rozřešení však přináší přirozený jazyk sám v sobě. Sám subjekt chápe sebe jako komplex psychických potencí, které dokáže diferencovat na složky i integrovat ve vyšší celky. Svědčí o tom bohatství mentálních (neboli tzv. afektivních) výrazů v jazyce, tj. výrazů schopných uvozovat obsahovou větu nebo polovětu (u kterých ovšem musíme být velmi opatrní na jemné polysémické odstíny), jejichž prozkoumání si klade za cíl také mj. psychologie, očekávajíc přitom pomoc i od jazykovědy.

Psychologický přístup považuji za nejvhodnější cestu pro vysvětlení podstaty i vlastností modality. Považujme za východisko modálnosti jakoukoli psychickou potenci. K tomu účelu je vhodný termín modalita ve smyslu Helmholtzově, avšak s rozšířením Helmholtzova chápání na jakoukoli, třeba i komplexní specifickou kapacitu lidské psychiky. (Helmholtz totiž používal termínu modalita pouze pro specifické kapacity jednotlivých funkčních komplexů smyslových analyzátorů.[8]) Predikát věty vedlejší, a s ním celá vedlejší věta, je potom v relaci nikoli se subjektem jako takovým, nýbrž s některou z modalit psychiky subjektu (rozumí se zde ovšem subjekt ve filozofickém smyslu slova), vyjádřenou přísudkem věty hlavní. Sám pre[194]dikát věty vedlejší, jeho lexikálně sémantická stránka, označuje jeden z konkrétních projevů příslušné specifické mentální kapacity. Argumenty věty hlavní a věty vedlejší se pak dostávají do relace prostřednictvím relačního „agregátu“ modálnost — její projev či obsah. Proto se právě obsahové věty vyznačují dvojím obsahovým plánem. Ne náhodou je tento vztah obdobou protikladu langue - parole;[9] vždyť langue je jen nejkomplexněji pojatá univerzální kapacita psychiky subjektu. Je to schopnost mluvit, tj. podávat zprávu o obsazích, aktivitě svého vědomí, bez ohledu na to, kterými modalitami jsou právě neseny (realizovány). K všeobecně uznávanému a v řeči nevyslovovanému východisku modálních souřadnic (situací) řeči „hic, nunc, ego“ bych tedy přičetl ještě „dico“. Ostatní modality vznikají transpozicí zmíněných výchozích modalitních hodnot do relativních poloh na základní modalitě závislých, a to třeba i ve všech čtyřech směrech a třeba i několikastupňově (vždy však musí být možno zpětným pochodem dříve či později dojít k modalitě výchozí).

Psychologická orientace tohoto přístupu vůbec neznamená popření poznávací funkce jazyka, stejně jako psychologie nemá a nechce být popřením společenské funkčnosti vědomí. Naopak, vymezení rozdílů ve funkčních potencích jednotlivých modalit by bylo možno využít pro zhodnocení jejich poznávací kompetence. Studiem modality, ať už si to uvědomujeme, či nikoli, dostává se do lingvistických úvah a modelů struktur subjekt — ne už jako komponenta pragmatická, nýbrž sémantická; ten pak má dva aspekty: univerzální apeluje na analogičnost vědomí všech mluvících subjektů (jednotlivé modálnosti zde jakoby stojí mimo diskusi), diferenciální pak ukazuje k tomu, jak různé subjekty těch či oněch modálností rozdílně využívají, vytvářejíce tak jakoby (i fylogeneticky) nové modální struktury.

Reference k (typu) subjektu se pak týká nejen subjektů individuálních, ale i kolektivních. Jazyk je totiž nástroj přerůstání individuálního poznání (vědomí) v poznání (vědomí) kolektivní, společenské. Také analogické, byť geneticky různé, nebo naopak diferencované, byť geneticky příbuzné sociální skupiny mají svoje specifické formy využívání psychických kapacit a navíc společenským soužitím vznikají také takové formy společenského vědomí, které jsou se známými formami vědomí individuálního neanalogické. Berouce v úvahu kolektivní subjekt vyvracíme již předem námitku o nesubjektivnosti některých projevů, ze které by mohl vyplynout závěr o nedůležitosti subjektu. Samozřejmě že projev kolektivního subjektu se děje rovněž ústy jedince, ten se však stává mluvčím celé sociální skupiny a odráží její vědomí, poznání, aspirace atd.; to platí i tehdy, když se mluvčí dokonale odindividualizuje. Uvedu dva příklady: (1) Řeč zákonů je řečí největší sociální skupiny, trvající přes hranice mnoha generací. Neosobní způsob formulace zákonů neznamená skutečné objektivizování jejich řeči. Jsou stále projevem subjektu, nejkomplexnějšího společenského subjektu, jaký zatím na zemi známe. (2) Tzv. objektivizace řeči uměleckého díla je vlastně jen odindividualizováním, nikoli odsubjektivizováním. Autor se odhadem, který je nejdůležitější složkou jazykového komunikování, přizpůsobí nejobecnějším společným vlastnostem okruhu svých čtenářů, nebo někdy také jiné sociální skupiny, a mluví „jejich jazykem“, resp. „jazykem“ dané skupiny.

Snad nejdůležitější je census subjektu ve vědě. Při posuzování vědeckých poznatků musíme, nebo spíše měli bychom, umět jejich tvůrce zařadit na základě znalostí historie příslušného oboru, vědy vůbec, to vše pak na pozadí znalostí obecné historie. Také suma vědců určitého oboru, jakkoli roztroušená v čase a prostoru (historická kontinuita je totiž jedním z atributů lidských kolektivů) a vnitřně diferencovaná podle zájmů různých sociálních skupin, ke kterým různí vědci na světě náležejí [195](resp. náleželi), představuje sui generis kolektivní subjekt se všemi jeho vlastnostmi, a jako takový musí být brána na vědomí. — Je politováníhodné, že tuto skutečnost musejí odhalovat teoretikové jiných disciplín, než je jazykověda. S hodnocením (kolektivního i individuálního) subjektu v rámci faktorů představujících referenci odborného pojmu se setkáváme v současné vědě napořád, nejvýrazněji se však uplatnilo při formulování principu komplementárnosti. Odkazuji např. na knihu M. Bunga,[10] kde je do reference vedle objektu samého zahrnována také vědecká škola, její metodologie, přístrojová technika, konkrétní badatel (např. atom Rutherfordův, atom Bohrův, atom Heisenbergův atd.). Cílem takové reference ovšem není určení identity osob ani kolektivů, nýbrž postižení specifického způsobu operování modalitami v procesu poznání. Tou totiž dokresluje charakter poznání — a řeč je přece součástí poznání, nikoli samého jsoucna.

Tedy i modalita může být chápána jako vztah (relace) — vztah mezi projevem (obsahem) určité psychické kapacity (využívané hlavně za účelem poznání) a touto kapacitou samou, zprostředkovaně pak také mezi předmětem (argumentem) tohoto projevu a nositelem (rovněž argumentem) příslušné psychické kapacity (např. Matka vidí, jak dítě pláče). Vztah se nám tedy jeví jako nejústřednější integrující faktor všeho jazykového a vůbec psychického dění — je pojítkem nadvětných celků a podkladem tak fundamentálních gramatických kategorií, jako jsou slovesná (vlastně přísudková) intence (a s ní diateze) a modalita. S modalitou pak úzce souvisí kategorie času a snad i vidu.[11] Vztahové pojítko nadvětných celků se pak uplatňuje i v pojmenovávacích strukturách a bývá v nich patrné často i celá tisíciletí po jejich lexikalizaci, uchovávajíc tak v živém povědomí, a tedy při produktivnosti základní principy slovotvorby. Vztahům v jazyce, jakožto projevům nejuniverzálnější a nejefektivnější kategorie myšlení, bude proto nutno věnovat mimořádné výzkumné úsilí, neboť tvoří páteř celého jazykového systému.

 

R É S U M É

On the Conception of the Theory of the Complex Utterance

In a complex utterance all sentences must constitute a joint chain whose members are linked either by coincidence (there may coincide: the predicates, their arguments, the referents of the sentence), or by the rules of logical inference. Of all the links the most important is the relation between the predicates, because all operations in the first domain (the class defined by the 1st predicate) of the relation are transferred by restrictions (or their abolition) to the second domain (the class defined by the 2nd predicate) of the same relation. As this concerns not only speech, but mental processes in general, the relations play the role of a universal transfer means, thus enabling the integration of all the partial activities of the mind.

[196]The transformational chains of complexes are discussed, where sentences are joined together either by the relation, or by another of the links enumerated above. The difference between lexical and grammatical nominalizations is pointed out and their definitions are given. The concept of gerund general for the noun of action, the verbal noun, the gerund proper, the supine and the infinitive, and that of participle general for the deverbative agential noun, noun of actor, noun denoting the „patient“, noun of the bearer of a state or quality, as well as for the different kinds of the participle proper, are proposed.

Also the modality is being interpreted as a relation. For this purpose the so called explicite type of modality is used, i.e. the complex-sentence with a content clause, where the predicate of the governing sentence stands for a modal qualifier (index) of the predicate of the clause. The Helmholtz’s concept of modality is widened in such a manner, that it might subsume the meanings of all the mental (affective) predicates. The modality thus appears to us as a relation between the meaning of the mental capacity, or mental activity, denotated by the 1st predicate, and the meaning of the content of this capacity, resp. activity. It is not accidental that this relation reminds us of the language - speech correlation, being its special manifestation.

According to the epistemological (not ontological) character of the speech, getting knowledge about the subject of the speech must be considered as an integral part of the aim of the communication. It is therefore necessary to distinguish between different kinds of subjects, including the collective ones.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 190-196

Previous Helmut Fasske (Budyšín): K problematice vztahu normy a úzu

Next Emil Skála: Vznik a vývoj česko-německého bilingvismu