K problematice tzv. multiverbizačních spojení, zvláště v odborném stylu

Věra Vlková

[Articles]

(pdf)

К проблематике т. наз. мультивербизациониых сочетаний, особенно в научном стиле / Au sujet des soi-disant expressions multiverbales, surtout dans le style technique

Zkoumání tzv. multiverbizačních, přesněji bychom řekli víceslovních (pluriverbálních) lexikálních jednotek, se jeví v současné době zvláště naléhavým, protože jejich výskyt ve všech stylových vrstvách, zvláště v odborné a publicistické, se zřetelně zvyšuje. Vedle typologické charakteristiky bude třeba tyto jednotky zkoumat i z hlediska kultury spisovného jazyka.

Problematikou multiverbizace se u nás zabývali zejména O. Man a A. Jedlička.[1] U O. Mana je pojata spíše z hlediska způsobu vytváření víceslovných termínů. Podrobněji rozpracoval tuto problematiku A. Jedlička, zvláště z hlediska vymezení multiverbizace jako protějšku k univerbizaci a základního typologického rozčlenění multiverbizačních jednotek. Zkoumání jednotlivých typů těchto spojení se věnovali i další autoři.[2]

Vycházíme zde v zásadě z Jedličkova pojetí a třídění a chápeme multiverbizační jednotky jako taková víceslovná pojmenování, která existují vedle synonymních pojmenování jednoslovných a mají s nimi společný významově formální komponent (dát podnět — podnítit). Zařazujeme však mezi multiverbizační jednotky i taková spojení, která jednoslovný — slovotvorně souvztažný — protějšek sice nemají, ale byla utvořena na základě jednotlivých multiverbizačních modelů (dát přednost podle dát podnět apod.). Snažíme se přitom multiverbizační spojení odlišit jak od spojení volných, tak od spojení frazeologických, i když jsme si vědomi, že hranice mezi těmito typy spojení nelze vždy přesně určit, protože se v mnoha případech překrývají.

Nechceme zde probírat multiverbizaci jako protějšek univerbizace. Mnohé paralely mezi těmito jevy nelze sice popírat, na druhé straně jsou zde však i značné rozdíly — zejména v aspektu genetickém (srov. též u A. Jedličky). Univerbizační pojmenování mohou vznikat až na základě pojmenování víceslovných, pro vznik multiverbizačních jednotek existence jednoslovného pojmenování nemusí být vždy nutnou podmínkou (v tom případě již však vlastně nejde o multiverbizaci ve vlastním slova smyslu; také tento fakt ukazuje k potřebě přesnějšího a lépe vyhovujícího pojmenování pro tento typ víceslovných lexikálních jednotek).

V dalším zpracování budeme tedy multiverbizaci chápat jako jeden z automatizovaných jazykových prostředků a jako specifický způsob vyjadřování, charakteristický zejména pro stylovou oblast odbornou a publicistickou, v menší míře pak i pro vrstvu uměleckou, odlišující tyto vrstvy od vrstvy hovorové, kde je výskyt multiverbizačních jednotek poměrně řídký a jejich užití je často i jinak motivováno.

V odborném stylu i ve stylu publicistickém slouží multiverbizační jednotky jako prostředek dosahování větší abstraktnosti a současně i explicitnosti ve vyjádření. Jejich užití je ve většině případů funkční, přispívá k větší vyjadřovací přesnosti. Specifickou problematiku, kterou by bylo třeba zkoumat samostatně, představuje užívání multiverbizačních jednotek v administrativním stylu.

[107]A. Jedlička vyděluje po formální stránce tyto typy multiverbizačních jednotek:

1. Sloveso + závislé substantivum motivačně koexistující se slovesem, jehož základ je totožný se základem stubstantiva (podat důkaz — dotázat);

2. substantivum + závislé adjektivum motivačně koexistující se substantivem kolektivního nebo plurálového významu, jehož základ je shodný s dominujícím adjektivem (vědecké kruhy — vědci);

3. substantivum (nejčastěji v instr.) + závislé adjektivum motivačně koexistující s adverbiem, které je v derivačním vztahu k závislému adjektivu (zajímavým způsobem — zajímavě);

4. substantivum + závislé substantivum motivačně koexistující se substantivem totožným se závislým substantivem (fakt zvyšování produktivity práce — zvyšování produktivity práce).

Vedle těchto typů pak mluví o multiverbizaci i u některých víceslovných gramatických prostředků, např. u souvztažných odkazovacích výrazů koexistujících s t-ovými zájmeny nebo příslovci (v tom smyslu, z toho důvodu atp.).

Na základě tohoto hrubého dělení jsme se pokusili o podrobnější popis a formální rozčlenění multiverbizačních jednotek do 7 skupin. Tato klasifikace se opírá o zpracování poměrně rozsáhlého vzorku materiálu z odborného stylu (10 textů po 100 stranách) a dílčích sond ze stylu publicistického, uměleckého a běžně dorozumívacího.

 

1. Skupina sloveso + objektové substantivum (provádět abstrakci — abstrahovat) zůstává stejná jako u dělení Jedličkova. Většina spojení tohoto typu má kauzativní význam a také jejich jednoslovné protějšky jsou slovesa (sémanticky) kauzativní: podat vysvětlení — vysvětlit, klást meze — omezovat.

K tomuto typu se řadí i spojení, která představují týž konstrukční model naplněný lexikálním obsahem bez původního vztahu k jednoslovnému pojmenování (podat přehled podle podat výklad apod.).

Vysoká frekvence tohoto typu spojení (stejně jako následujících dvou typů) je v odborném stylu podmíněna nominalizační tendencí tohoto stylu, z níž vyplývá i tendence nahrazovat ve větě plnovýznamové sloveso slovesem sponovým spojeným s plnovýznamovým jménem. Tato tendence se v odborném stylu uplatňuje ve velké míře.

V tomto multiverbizačním typu je plnovýznamové sloveso nahrazeno spojením slovesa, které má vlastnosti plnovýznamových sloves (je sémanticky bohatší a přesnější než spona), plnícím však funkci spony, se substantivem, které tvoří významové jádro spojení: podrobit analýze, kritice; provádět abstrakci, analýzu, klasifikaci, kontrolu, šetření, výběr, výpočty; podat důkaz, informaci, přehled, vymezení, výklad, vysvětlení, zhodnocení apod. V uvedené funkci se vyskytují slovesa dokonavá i nedokonavá; většinou fungují vedle sebe oba protějšky vidové dvojice (najít/nacházet uplatnění), přičemž tvar dokonavý má vždy frekvenci značně vyšší.

Na rozdíl od volných slovesně jmenných spojení (najít peněženku apod.), kdy je z hlediska gramatického o spojení predikátu s objektem (popř. s adverbiálním určením — položit na lavici), považujeme celé multiverbizační spojení za jeden celek v platnosti predikátové (srov. najít uplatnění, položil důraz).

Po stránce sémantické bychom mohli tato slovesa v nejširším smyslu charakterizovat jako slovesa vyjadřující nějakou činnost. Tato slovesa jsou významově různě diferencována. Některá z nich vyjadřují věcný význam pouze velmi všeobecně (srov. např.: nacházet modifikaci, odraz, původ, uplatnění; slovesa v těchto složených predikátových výrazech by bylo možno nahradit slovesem míti s výraznější sponovou platností) a svým charakterem se blíží sponě. Při srovnání s FSČ[3] zjistíme, že jde [108]o slovesa, která jsou na předních místech v pořadí podle frekvence. Ostatní slovesa mají spíše charakter sloves plnovýznamových a jejich věcný význam je přesnější (podrobit, vyslovit, produkovat).

Substantiva pojící se s těmito slovesy jsou z velké části v pádě prostém (akuzativ — vyslovit souhlas, dativ — podrobit analýze), v některých případech i v pádě předložkovém (brát v úvahu).

Ve starších pracích byl tento typ multiverbizačních spojení označován jako rozložené vazby slovesné, popř. slovesně jmenné nebo vazby analytické. V mnoha případech byl odmítán jako zbytečný germanismus. Z hlediska funkčního však toto hodnocení není oprávněné, protože omezuje vyjadřovací možnosti jazyka. Upozornili jsme již na případy, kdy je multiverbizační spojení jediným možným způsobem vyjádření. Vedle toho jsou multiverbizační spojení často nutná tam, kde je závislé substantivum ještě dále rozvito, srov. např.: „Kdybychom s tímto vývojem nepočítali, mohlo by nás to přivést do těžkých komplikací při snaze provádět abstrakci shrnující charakteristické rysy děl vzniklých v různých dobách“ (J. Hrabák, Poetika, Praha 1973, 81). Záleží tedy na významu přívlastkového rozvití, zda lze užít jednoslovného ekvivalentu, či nikoli.

Bez zřetele k možnosti či nemožnosti dvojího způsobu vyjádření téže skutečnosti nelze však tento typ, který je dnes charakteristický pro všechny funkční styly spisovné češtiny, odmítat, neboť má často schopnost vyjádřit pojmově požadovaný myšlenkový obsah přesněji než koexistující jednoslovné vyjádření.

 

2. Sponové sloveso + přísudkové jméno motivačně související se slovesem, jehož základ je totožný se základem přísudkového jména, které je významovým jádrem tohoto spojení (být odrazem — odrážet).

V tomto případě sponové sloveso ve spojení se jménem nahrazuje plnovýznamové sloveso. Ve větách s přísudkem verbonominálním funguje spona jako nositel pouze všeobecného významu (a výraz dějovosti) a jako nositel mluvnických slovesných kategorií; jméno, které se s ní spojuje, je vlastním nositelem významu.

Repertoár substantiv, která se takto spojují se sponovým slovesem, je velmi široký a je dán charakterem a tématem výpovědi. Ve většině případů bylo totéž substantivum zaznamenáno v 1—3 užitích. Jen výjimečně nacházíme totéž spojení častěji (být/mít k dispozici, mít vliv, mít za následek).

Tuto rozsáhlou skupinu multiverbizačních spojení můžeme rozdělit podle sponového slovesa a podle charakteru přísudkového jména takto:

a) být + substantivum v prostém pádě (fixované v instrumentále) — být odrazem,

b) mít + substantivum v prostém pádě (fixované v akuzativu) — mít odraz,

c) být + substantivum v předložkovém pádě — být k dispozici,

d) mít + substantivum v předložkovém pádě — mít k dispozici.

Spojení být + substantivum v prostém pádě motivačně souvisí se slovesem, jehož základ je totožný se základem substantiva (být dokladem, domyšlením, charakteristikou apod.). Část spojení patřících do této skupiny má jednoslovný slovesný protějšek utvořený od jiného základu než přísudkové jméno (být příčinou — podmiňovat, být součástí — patřit k), některá spojení nemají jednoslovný slovesný protějšek vůbec (být příkladem, být nezbytností).

Multiverbizační jednotky tohoto typu jsou značně frekventované ve všech odborných textech; ve spojení s být bylo zaznamenáno 42 různých abstraktních substantiv.

Spojení mít + substantivum v akuzativu motivačně souvisí se slovesem, jehož základ je totožný se základem substantiva (mít funkci — fungovat, mít podíl — podílet se). I zde nacházíme spojení, která vznikla podle tohoto modelu a nemají [109]jednoslovný slovesný protějšek (mít tendenci, těžisko apod.). Pád substantiva v těchto spojeních je dán tranzitivností sponového slovesa.

Výskyt spojení tohoto typu je v odborných textech poměrně řídký. Zaznamenali jsme ve spojení s mít pouze 16 různých substantiv, většinou jde o pojmenování abstraktní nebo přenesená. Vysokou frekvenci má ve všech odborných textech pouze spojení mít vliv.

Spojení být + substantivum v předložkovém pádě motivačně souvisí se slovesem, jehož základ je totožný se základem substantiva (být na překážku — překážet, být na prospěch — prospívat), popř. se spojením být + adjektivum, které je odvozeno od řízeného substantiva (být pod vlivem — být ovlivněn).

Spojení této skupiny slouží nejčastěji k vyjádření prospěchu nebo neprospěchu a dále k vyjadřování různých vztahů, především totožnosti nebo rozpornosti. Nejfrekventovanější je ve všech textech spojení být k dispozici.

Spojení mít + substantivum v předložkovém pádě motivačně souvisí se slovesem, jehož základ je totožný se základem přísudkového substantiva (mít k dispozici — disponovat, mít na mysli — myslit), k některým spojením jednoslovný ekvivalent opět neexistuje (mít za následek).

Tato skupina byla ve zkoumaném materiálu zastoupena nejméně — pouze pěti spojeními. Poměrně úzký repertoár těchto spojení je však do jisté míry kompenzován jejich značnou frekvencí. Nejfrekventovanějším spojením této podskupiny je mít k dispozici.

Spojení uvedených podskupin spolu významově souvisejí a navíc s těmito spojeními souvisí i spojení typu sloveso + objektové substantivum. Často vedle sebe existují spojení s mít i být s týmž substantivem (mít důsledek — být důsledkem), popř. sponové sloveso a sloveso s plnějším lexikálním významem + totéž substantivum (mít původ — nacházet původ). Nacházíme rovněž doklady na spojení téhož substantiva se sponovými slovesy být a mít i se slovesem, které má plnější lexikální význam (být odrazem — mít odraz — najít odraz, být uplatněním — mít uplatnění — nacházet uplatnění). Možnost výběru mezi těmito typy spojení dává multiverbizačním jednotkám schopnost zachytit co možná detailně a maximálně diferencovaně významové odstíny určitého myšlenkového obsahu.

Frekvence jednotlivých členů trojic těchto konkurenčních sloves je do značné míry závislá na obsahu a rozsahu jejich lexikálního významu. Slovesa s neurčitým a současně širokým věcným významem — být (na 2. místě v pořadí podle frekvence ve FSČ) a mít (na 11. místě) jsou mnohem frekventovanější než slovesa s významem plnějším a specializovanějším.

 

3. Sponové sloveso + závislé adjektivum motivačně související se slovesem, jehož základ je totožný se základem závislého adjektiva (být nepostačující — nepostačovat). Podle tohoto modelu jsou utvořena spojení jako být příznačný, která jednoslovný protějšek nemají.

Adjektivum v tomto spojení (většinou adjektivum slovesné) je závislé pouze formálně, po stránce významové tvoří jádro spojení. Tento multiverbizační typ je v odborném stylu zastoupen poměrně řídce, je to druhý nejméně zastoupený typ (po typu 4.); mnohem větší zastoupení má v publicistice i ve stylu uměleckém (je zarážející, je překvapující, je povznášející apod.).

 

4. Řídící substantivum + závislé adjektivum (v nominativu) motivačně související se substantivem, jehož základ je totožný se základem závislého adjektiva. Toto substantivum má ve většině případů význam plurálový nebo kolektivní (srov. 2. skupinu Jedličkova dělení): čtenářská obec — čtenáři.

Závislé adjektivum je opět závislé pouze z formálního hlediska, po stránce významové tvoří obsahové jádro tohoto multiverbizačního spojení. Řídící substantivum může mít formu singulárovou i plurálovou (čtenářská obec, vědecké kruhy).

[110]Tato spojení jsou omezena na poměrně úzký repertoár řídících substantiv, která jsou nositelem kolektivního nebo plurálového významu. Současně jsou tato substantiva vzájemně zaměnitelná (čtenářská obec, čtenářské kruhy apod.). Vedle toho může být řídící substantivum základem různých pojmenování (obec čtenářská, baráčnická, akademická, literární, malířská, náboženská …).

Na základě tohoto multiverbizačního modelu vznikla spojení, jejichž jednoslovným protějškem již není substantivum kolektivního nebo plurálového významu, ale může jím být i substantivum v singuláru (současná doba — současnost) nebo dokonce (při předložkovém spojení) adverbium (na domácí půdě — doma).

Také tento typ multiverbizačních spojení je poměrně řídký a je charakteristický spíše pro stylovou oblast publicistickou než pro oblast odbornou.

 

5. Řídící substantivum + závislé adjektivum (zájmeno) fixované v instrumentále motivačně související s adverbiem, jehož základ je totožný se základem závislého adjektiva (zájmena): mechanickým způsobem — mechanicky, tou měrou — tak (srov. 3. skupinu Jedličkova dělení). Závislý člen (adjektivum nebo zájmeno) se stává významovým jádrem této pojmenovací struktury. Řídící substantivum může být určováno různými adjektivy v závislosti na jeho sémantice.

Spojení této skupiny udávají většinou podmínky charakterizující způsob průběhu děje (značnou, skrovnou měrou; podrobnou, fotografickou cestou; mechanickým, originálním, specifickým, tvůrčím, stejným způsobem atd.). Nejvyšší frekvenci mají spojení s řídícím substantivem způsob, značně frekventovaná jsou i spojení se substantivy cesta a míra. I v tomto typu spojení je řídící člen na předním místě v pořadí podle frekvence (srov. s FSČ: cesta — 104, způsob — 356, míra — 460). Hojné zastoupení mají spojení se zájmeny (jakým, tím, tímto způsobem; tou měrou).

 

6. Řídící substantivum s oslabeným významem + závislé substantivum s plnou sémantickou platností motivačně související se substantivem totožným se závislým substantivem: fakt neexistence — neexistence, akt klasifikace — klasifikace (srov. 4. skupinu Jedličkova dělení).

Řídící substantivum této pojmenovací struktury má věcný význam silně oslabený, pouze obecně charakterizuje závislé substantivum. S obecným charakterem těchto substantiv souvisí do značně míry i jejich frekvence — vysoká nejen v multiverbizačních spojeních tohoto a následujícího typu, ale v českém jazyce vůbec.

V některých případech je připojení řídícího substantiva k substantivu závislému redundantní (fakt neexistence), v jiných případech slouží multiverbizační spojení k přesnějšímu charakterizování daných jevů (povaha práce). Významové jádro všech těchto spojení tvoří závislé substantivum.

Tento typ je rovněž značně rozsáhlý a vnitřně diferencovaný, rozdělili jsme ho proto na dvě podskupiny:

a) Řídící substantivum s oslabeným významem + závislé substantivum s plnou sémantickou platností (v genitivu) motivačně související se substantivem totožným se závislým substantivem (instituce domova — domov, proces motivace — motivace). Závislé substantivum tvoří významové jádro.

Tato spojení jsou příznačná spíše pro styl publicistický, poměrně častá jsou však i ve stylu odborném. Nejčastěji se zde vyskytují řídící substantiva oblast a proces, dále pak fakt, povaha, akt, instituce, otázka a další. Užití tohoto typu spojení vede k určitému zdůraznění závislého substantiva stojícího vedle řídícího substantiva významově silně oslabeného.

V mnoha případech se setkáváme s dalším rozvíjením tohoto typu multiverbizačních spojení, které je již do značné míry ustáleno. Jde o spojení typu mít + řídící substantivum s oslabeným významem + závislé substantivum s plnou sémantickou platností motivačně související se spojením být + substantivum totožné se závislým substantivem (fixované v instrumentále), popř. se spojením být + adjektivum, jehož [111]základ je totožný se základem závislého substantiva: mít povahu frustrace — být frustrován, mít charakter normálního osvětlení — být normálně osvětlen.

Spojení tohoto typu vypovídají zřetelněji o kvalitě nějakého procesu nebo jevu a jsou i v odborném stylu značně výrazná, i když jejich výskyt ve stylu publicistickém je mnohem širší.

b) Řídící substantivum s oslabeným významem v předložkovém pádě + závislé substantivum s plnou sémantickou platností motivačně související se spojením předložka (nebo adverbium) + substantivum totožné se závislým substantivem, které tvoří významové jádro spojení (v rámci této práce — v této práci, ve formě tendence — jako tendence). Některá spojení, např. z hlediska + závislé substantivum dále nerozvité, mají jednoslovný protějšek v adverbiálním určení odvozeném od základu závislého substantiva (z hlediska barvy — barevně).

Řídící substantivum v předložkovém pádě má zřetelnější sémantickou náplň než substantivum v pádě prostém a má ve spojení se závislým substantivem funkci vymezovací, srov. např.: „Zvláštní zájem byl věnován otázkám formování spektrálních čar v podmínkách přítomnosti magnetického pole“ (Hvězdářská ročenka 1974, Praha 1973, 144).

Užívání tohoto typu spojení zajišťuje větší explicitnost vyjádření, a proto je ve stylu odborném jeho frekvence značně vysoká (totéž platí i pro styl publicistický). Nejčastěji se zde setkáváme se spojeními z hlediska, v rámci, v oblasti, v případě + závislé substantivum.

Většina multiverbizačních spojení tohoto typu je tedy vlastně tvořena spojením nevlastní předložky se závislým substantivem. Některá širší pojetí nevlastních předložek[4] zahrnují všechna řídící substantiva v předložkovém pádě, která zařazujeme do této skupiny, mezi nevlastní předložky, a to většinou do tříd s nižším stupněm prepozicionalizace.

V této podskupině existují některá multiverbizační spojení a jejich jednoslovné ekvivalenty jako synonyma významově značně blízká, v jiných případech se od sebe významově vzdalují a každý způsob vyjádření plní svou specifickou funkci.

 

7. Řídící substantivum s oslabeným významem + závislé adjektivum (adverbium, zájmeno) s plnou sémantickou platností motivačně související se substantivem, adjektivem nebo adverbiem, které je v derivačním vztahu k závislému adjektivu (adverbiu, zájmenu): pro reprodukční účely — pro reprodukci, formálního rázu — formální, po jazykové stránce — jazykově. Významové jádro tohoto typu spojení tvoří závislé adjektivum (adverbium, zájmeno).

Tento typ je do značné míry formálně i významově příbuzný s typem předcházejícím. V některých případech jsou však v užívání těchto typů značné rozdíly (srov. dále).

Také tento poslední typ tvoření multiverbizačních jednotek jo po formální stránce značně diferencován. Jsou zde zastoupeny celkem čtyři různé skupiny:

a) Řídící substantivum s oslabeným významem + závislé adjektivum s plnou sémantickou platností (v přímém pádě) motivačně související se substantivem, které je v derivačním vztahu k závislému adjektivu: pro reprodukční účely — pro reprodukci, socializační pochod — socializace. Závislé adjektivum tvoří významové jádro tohoto typu multiverbizačních spojení.

Řídící substantiva této skupiny mají méně zřetelnou charakterizační funkci, než tomu bylo v předchozím (tj. 6.) typu. Ve většině spojení jsou spíše redundantní. [112]Přitom repertoár řídících substantiv v obou těchto typech je zčásti totožný a zčásti významově blízký (hledisko, charakter, oblast, podoba, povaha, proces, účel atd.). Ani substantiva jako oblast, proces, povaha nezdůrazňují natolik daný významový rys závislého substantiva jako v předchozím typu, srov.: „Podstata novely (a stejně románu) je v povaze látky a má kořeny ideové povahy“ (J. Hrabák, Poetika, Praha 1973, 74).

Porovnáme-li užití spojení zevšeobecňujícího řídícího substantiva s adjektivem a spojení tohoto substantiva s dalším substantivem, vidíme, že druhý typ spojení mnohem více zdůrazňuje některou významovou stránku závislého substantiva, kdežto řídící substantivum ve spojení prvém může být ve většině případů vypuštěno, aniž by se tím narušil význam sdělení.

Také v této skupině se setkáváme s dalším (ustáleným) rozvíjením tohoto typu multiverbizačních spojení: mít + řídící substantivum s oslabeným významem + závislé adjektivum s plnou sémantickou platností motivačně související se spojením být + adjektivum totožné se závislým adjektivem, které je významovým jádrem spojení: mít emocionální ráz — být emocionální.

Tento typ rozvitého spojení je formálně i významově blízký typu mít + řídící substantivum s oslabeným významem + závislé substantivum. V obou případech jde o výraznější charakterizaci — o vystižení kvality. Typ spojení s adjektivem je však mnohem frekventovanější, neboť závislé adjektivum tvořící významové jádro spojení je schopno vyjadřovat kvalitu mnohem výrazněji a současně i diferencovaněji než závislé substantivum.

V některých případech spojení mít + řídící substantivum s oslabeným významem + závislé adjektivum má jednoslovný ekvivalent ve slovese, které je v derivačním vztahu k závislému adjektivu (vedle toho může fungovat i spojení být + adjektivum): mít deformující efekt — deformovat (být deformující), mít vybízivý charakter — vybízet.

b) Řídící substantivum s oslabeným významem (v genitivu) + závislé adjektivum (zájmeno) s plnou sémantickou platností motivačně související s adjektivem totožným se závislým adjektivem: difúzního charakteru — difúzní. Významovým jádrem je tu opět závislé adjektivum.

Tato podskupina je v rámci uvedeného typu nejfrekventovanější. S poměrně uzavřeným počtem řídících substantiv (nejčastěji povaha, ráz, charakter, druh, směr) se pojí velké množství různých adjektiv, většinou kvalitativních (analytického, autoritativního, formálního morfologického, neoficiálního, podobného, poznávacího, radostného, subjektivního, takového, základního … rázu). Řídící substantivum má značně oslabenou charakterizační funkci. Poukazuje k některé významové stránce daného jevu.

c) Řídící substantivum s oslabeným významem v předložkovém pádě + závislé adjektivum (zájmeno) s plnou sémantickou platností motivačně související s adverbiem, které je v derivačním vztahu k závislému adjektivu (zájmenu): ve smyslu výtvarném — výtvarně, po stránce formální — formálně.

Tento typ spojení odpovídá spojením v podskupině c) předchozího multiverbizačního typu. I zde je však větší tendence nahrazovat spojení se závislým adjektivem jednoslovným ekvivalentem, protože nemají vymezovací funkci, ale omezují se na vyjádření zřetele.

K tomuto typu se řadí i multiverbizační spojení, která vznikla podle uvedeného modelu, ale nemají jednoslovný ekvivalent (ve zvláštních případech), nebo mají jednoslovný ekvivalent utvořený od jiného základu (v mnohých případech — často).

Zvláštního typu jsou spojení s řídícím substantivem míra, měřítko, vyjadřující aspekt kvantitativní. Za základní lze považovat spojení ve větší, menší míře; ve větším, menším měřítku, jejichž jednoslovný ekvivalent tvoří adverbium, které je v deri[113]vačním vztahu k závislému adjektivu — více, méně. Podle tohoto modelu se vytvořila spojení, jejichž protějškem jsou adverbia utvořená od jiného základu (do jaké míry — nakolik), nebo spojení, jejichž protějšky nelze vůbec utvořit (do určité míry, v jisté míře). Většina spojení tohoto typu je tedy vlastně jediným možným vyjádřením daného významového vztahu.

d) Řídící substantivum s oslabeným významem + závislé adverbium s plnou sémantickou platností motivačně související s adverbiem totožným se závislým adverbiem. Významové jádro tvoří závislé adverbium (směrem dolů — dolů). Podle shromážděných dokladů jde v této skupině téměř výlučně o vyjádření směru.

Typy multiverbizačních spojení uvedené v našem přehledu jsou značně diferencovány po stránce formální i významové, i pokud se týče frekvence a příslušnosti k jednotlivým stylovým vrstvám. U všech těchto spojení bez rozdílu je však zřetelný rozpor mezi vztahy v rovině sémantické a vztahy v rovině formální (závislostní). Řídícími členy všech uvedených typů multiverbizačních spojení jsou slova vysoce polysémní, jejich význam je vždy v různé míře oslaben a vlastním nositelem věcného významu pojmenování se stávají členy závislé. Závislý člen je tak sémanticky určujícím členem celého pojmenování. S obecným charakterem řídících členů všech typů multiverbizačních spojení pak souvisí jejich značně vysoká frekvence (srov. výše).

Multiverbizační spojení jsou charakteristická zejména pro vrstvu prostředků odborných a publicistických. V odborném stylu nalézáme zejména 1., 2., 6., 7. a zčásti i 4. typ těchto spojení. Typ 1., 3., 4., 5., 6. a 7. se výrazně uplatňuje ve stylu publicistickém.

Užití multiverbizačních jednotek ve všech stylech spisovné češtiny je dáno třemi důležitými momenty, kterými jsou hledisko sémantické, stylistické a v neposlední řadě i hledisko rytmické.

Vyčlenění multiverbizace bylo zřejmě do značné míry podmíněno všeobecnou tendencí po symetrii v jazykovém systému. Avšak o tom, že multiverbizace není pouhým protějškem univerbizace, svědčí nejen příklady, kdy je multiverbizační spojení jediným možným způsobem vyjádření (podat přehled, být příkladem, mít tendenci, být příznačný, ve zvláštních případech, do určité míry apod.), ale i užití multiverbizačních jednotek ve větném celku (tato spojení jsou často nutná tam, kde je závislé substantivum ještě dále rozvito, v některých případech o jejich užití rozhoduje hledisko rytmické). Přikláníme se proto k názoru, že by bylo vhodnější mluvit o multiverbizaci pouze jako o jednom z prostředků vytváření víceslovných pojmenování, jejichž důležitým rysem je ustálenost, automatizovanost, a dále pak lépe a přesněji vymezit vzájemný poměr univerbizace a multiverbizace. Z nedostatku příhodnějšího, dostatečně nosného pojmenování jsme zatím používali termínů multiverbizace, multiverbizační spojení, které z výše uvedených důvodů pokládáme za poněkud zavádějící.

Také M. Dokulil v redakčním posudku tohoto příspěvku poukázal na nevhodnost termínu multiverbizace s tím, že v tomto případě nejde obecně ani o proces analýzy jednoho slova ve víceslovnou lexikální jednotku, jak naznačuje sufix -izace, ani nevchází do takovéto složené (analytické) jednotky mnoho slov, ale zpravidla dvě nebo tři. Protože v případě tzv. multiverbizace obecně jde pouze o fakt vyjadřování více slovy pojmu, který se obvykle vyjadřuje slovem jediným, a jde tedy o lexikální jednotky víceslovné — pluriverbální, navrhl termín pluriverbálnost; jen tehdy, když (diachronně n. synchronně) je pluriverbální jednotka výsledkem procesu rozčlenění jednoho slova, lze mluvit o pluriverbizaci.

Terminologie, která s problematikou tohoto typu ustálených víceslovných pojmenování souvisí, není plně ustálena a jednotliví autoři, kteří se zkoumání této oblasti věnují, užívají nejrůznějších pojmenování, srov. např. frazeologismus (v našem případě je toto pojmenování nepřijatelné, protože právě frazeologická spojení jsme se snažili ponechat stranou), sdružené pojmenování (tento termín je pro zkoumané typy [114]lexikálních jednotek příliš široký a navíc — z hlediska potřeby utvoření názvu pro proces tvoření těchto jednotek — i málo nosný), víceslovné lexémy (zde platí zhruba totéž, co pro termín předchozí), verbonominální fráze, analytický predikátor, verbonominální syntagma (všechny tyto termíny jsou naopak příliš úzké, zahrnují pouze několik typů, které jsme v rámci tzv. multiverbizace zkoumali; pro naše potřeby by nebyly příliš vyhovující ani z hlediska nosnosti).

Z tohoto přehledu je zřejmé, že většina autorů se soustřeďuje především na pojmenování zkoumaného typu ustálených víceslovných jednotek. Jednotlivá pojmenování, jichž se zatím používá, pro naše účely nevyhovují buď proto, že jsou příliš široká a vágní, nebo naopak pokrývají pouze jeden z úseků zkoumané problematiky. Navíc je při potřebě utvoření názvu pro proces vytváření těchto jednotek nutno užít několikaslovného popisného pojmenování, které příliš nevyhovuje požadavku na ekonomii především odborného projevu. S těmito obtížemi se zatím nejlépe vyrovnával Jedličkův termín multiverbizace, multiverbizační (multiverbální) spojení.

Z hlediska požadavků kladených na termíny i z hlediska našich potřeb se jeví vhodnější Dokulilem nově navrhovaná trojice termínů pluriverbální jednotky, pluriverbálnost, popř. též pluriverbizace, která navíc neporuší symetrii, jež zřejmě vedla k vytvoření termínu multiverbizace.

 

R É S U M É

To the Question of the so Called Multiverbal Units, Especially in the Scientific Style

The paper is based on the research of Prof. A. Jedlička and is aimed at adding some new features to the results achieved in the area of multiverbization.

Multiverbal units are defined as designations consisting of two (or more) words which exist paralelly with synonymous one-word designations and have a common formal component. Among multiverbal units belong also units without one-word counterpart which are formed on the basis of particular multiverbizational patterns (dát přednost, according to dát podnět).

The author presents 7 groups of multiverbal units formed on the basis of Jedlička’s division:

1. Verb + dependent substantive co-existing with the verb motivationally connected with the substantive (provádět abstrakci — abstrahovat).

2. Copula + predicate noun motivationally connected with the verb which has the same word-base as the noun (být odrazem — odrážet). This group has been further divided into 4 subgroups.

3. Copula + dependent adjective motivationally connected with the verb which has the same word-base as the adjective (být napostačující — nepostačovat).

4. Substantive + dependent adjective (in the nominative case) motivationally connected with the substantive which has the same word-base as the dependent adjective (čtenářská obec — čtenáři).

5. Substantive + dependent adjective (pronoun) motivationally connected with the adverb which has the same word-base as the dependent adjective (pronoun): mechanickým způsobem — mechanicky, tou měrou — tak.

6. Substantive with a weakened meaning + dependent substantive with a full semantic value motivationally connected with the substantive which is identical with the dependent substantive (fakt neexistence — neexistence). This group has been further divided into 2 subgroups.

7. Substantive with a weakened meaning + dependent adjective (adverb, pronoun) with a full semantic value motivationally connected with the substantive, adjective or pronoun which [117]is in a derivational relation to the dependent adjective (adverb, pronoun): pro reprodukční účely — pro reprodukci, formálního rázu — formální, po jazykové stránce — jazykově. This large group has been further divided into 4 subgroups.

There is an evident discrepancy between relations on the semantic and on the formal levels in all multiverbal units. The meaning of the governing member is to a certain degree weakened and dependent members become bearers of meaning. The high frequency of the governing member is connected with its general character.

The so called multiverbal units are characteristic of the scientific style (especially groups 1., 2., 6., 7., and also 4.) as well as of the style of newspapers and magazines (groups 1., 3., 4., 5., 6., and 7.).

The use of multiverbal units is given by 3 important features: (1) the semantic point of view, (2) the stylistic point of view, (3) the rhythmical point of view.

In the conclusion of the article the author refers to the terminology used in connection with this type of lexical units, which is not unified; in her opinion the new couple of terms pluriverbization, pluriverbal units proposed by M. Dokulil is more exact and would serve better for research purposes.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 2, pp. 106-115

Previous Jarmila Panevová: Kritéria pro zjišťování významu vět

Next Eva Pokorná: Apelativizovaná jména v české slovní zásobě