Lexikálně gramatická problematika v konfontačním česko-ruském sborníku

Václava Holubová

[Discussion]

(pdf)

Лексико-грамматическая проблематика в сопоставительном чешско-русском сборнике / Les problèmes lexicaux et grammaticaux dans un recueil consacré à la confrontation du tchèque et du russe

V r. 1976 vydala Univerzita Karlova sborník lingvistických studií[1] věnovaných česko-ruské konfrontaci, který vznikl jako společné dílo sovětských a československých jazykovědců. Vzhledem k tomu, že přispěvatelé jsou většinou také pracovníky pedagogickými, lze sborník považovat i za výsledek spolupráce sovětských a československých pedagogických jazykovědných pracovišť.

[154]Podle toho, na který jazyk byl při konfrontaci položen důraz, je možno příspěvky rozdělit na bohemistické a rusistické,[2] podle problematiky, kterou se zabývají, je jejich náplň velmi pestrá, od morfologie, syntaxe, různých disciplín lexikologických až po didaktiku teoretickou i aplikovanou.

V naší recenzi se chceme zaměřit na lexikální a gramatickou problematiku sborníku v těch případech, kdy k osvětlení zkoumaného jevu přispívají, sice v různé míře, obě jazykové roviny.

Na lexikální prostředky slovesné je zaměřena stať S. A. Lebeďové K voprosu o vidovoj differenciacii dvuvidovych glagolov, s. 67—76. Autorka zkoumá příčiny a postup formální diferenciace obouvidových sloves odvozených od cizích základů v češtině a v ruštině. Na diferenciaci působí tlak slovesného vidového systému i aspekty sémantické. Jako obouvidová fungují především slovesa označující slovesný děj, který je možno chápat jednak jako ohraničený, jednak jako neohraničený. Sémantickou příčinou vidové diferenciace obouvidových sloves z cizích základů je podle autorky jejich převážně terminologická povaha. Podléhají proto systémovým vlastnostem terminologických prostředků — určitosti a jednoznačnosti, které si vynucují vidovou diferenciaci i po stránce formální zbavující slovesnou jednotku jednoznačné závislosti na kontextu. Na druhé straně je důležitým faktorem zdomácňování cestou přizpůsobení obecným rysům domácího (slovanského) slovesného systému. Autorka registruje čtyři stupně adaptace a současné formální diferenciace: (1) nediferencovanost formy — paralelnost funkcí, reprezentovaných slovesy, která si uchovávají význam obou vidů (adresovat, dok i ned.); (2) rozdělení forem — paralelní fungování významů, představující fázi, kdy vedle slovesa obouvidového existuje od něho odvozené předponové sloveso obvykle s videm dokonavým (dezorientovat, dok. i ned. × zdezorientovat, dok.); (3) rozdělení forem i funkcí (vidové dvojice) — nepředponové, původně obouvidové sloveso se specializuje na jeden vid (nejčastěji nedokonavý) a prefigované tvoří k němu dokonavý protějšek jako součást vidové dvojice (popularizovat, ned. × zpopularizovat, dok.); (4) sekundární imperfektivace — vznikají sekundární imperfektiva od prefigovaných sloves, obvykle sufixací (zdezorientovat, dok. × zdezorientovávat, ned.).[3] Podle autorky je v češtině proces adaptace aktivnější než v ruštině, zvláště pokud jde o předponovou perfektivaci (nejčastěji předponou z-).

Na rozbor lexikálně gramatické kategorie substantiv „pluralia tantum“ v češtině a ruštině se soustředila V. F. Vasiľjevová (Suščestviteľnyje pluralia tantum kak leksiko-grammatičeskaja kategorija v češskom i russkom jazykach, s. 77—92). Ze sémantického hlediska považuje za jejich základ lexikálně gramatický význam „kvalitativní strukturní mnohosti“, který je odrazem reálné mnohosti označovaných objektů a dostává výraz ve formě plurálu substantiv. Tento obecný význam je také spojujícím pro jednotlivé příznaky,[4] jež charakterizují různé sémantické skupiny substantiv pl. t. Autorka ukazuje, že sémantické skupiny těchto substantiv jsou v češtině i ruštině principiálně shodné. Přesto v jednotlivých případech nejde o plnou identitu. (Srov. čes. housle, pl. t. × rus. skripka s tvary obou čísel aj.). Rozdíly jsou způsobeny různým subjektivním hodnocením předmětů skutečnosti, které je základem jazykové stylizace, v daném případě výběru či nevýběru jazykové formy při pojmenování. Počet sémantických okruhů substantiv pl. t. se v současné etapě [155]rozvoje jazyků již nezvětšuje, dochází však modelovým tvořením k obohacování o další pojmenování nových realit stejného sémantického okruhu. V češtině je velmi produktivní derivační univerbizace, v ruštině proti tomu skládání a konverze (zvl. substantivizace adjektiv). Na základě rozboru substantiv pl. t. činí autorka závěr o synkretismu funkce jejich plurálového tvaru. Slouží na jedné sraně nominaci objektu, vyjadřuje význam kvalitativní strukturní mnohosti, na druhé straně je spolu s distribučními vlastnostmi substantiv pl. t. (schopnost spojovat se s kvantifikujícími výrazy) součástí vyjádření protikladu singuláru a plurálu gramatické kategorie čísla. Vyjadřování protikladu jedinečnosti a mnohosti není u všech substantiv pl. t. stejné (celkem pravidelně jej vyjadřují jména konkrétní, méně pravidelně vzhledem k svému specifickému lexikálnímu významu jména abstraktní a látková).

P. Adamec se zabývá v systematicky zpracované stati (Muset nebo mít? (K vyjadřování kategorie obligatornosti v současné češtině na pozadí ruštiny), s. 133—152) rozborem a popisem významů sloves muset a mít, které patří do oblasti modální kategorie obligatornosti. Základní významy jsou neseny indikativními tvary slovesa muset (obligatornost deduktivní, objektivní a postulativní). Další význam (stanovenost, naplánovanost) a modifikace základních významů vyjadřují indikativní tvary slovesa mít. Podobně modifikují základní významy i kondicionálové tvary sloves a jejich záporné protějšky (nemuset, nemoci, nesmět, nemít). Důležitou součástí autorových výkladů je zřetel k faktorům, které ovlivňují konstituci daného modálního významu. Pro formální konstituci jsou důležité kategorie času u modálního slovesa a kategorie vidu u diktálního predikátu. Po sémantické stránce je pro utváření daného modálního významu důležitá celá řada různých faktorů. Autor je dělí na „vněvětné“ (kontext a předběžná znalost situace[5]) a „vnitrovětné“. K těm patří lexikální náplň diktálního slovesa (jinak jsou schopna vyjadřovat dané modální významy slovesa stavu, jinak slovesa uvědomělé akce, nebo slovesa autodecizívní nebo indecizívní), osoba subjektu, individualizovanost subjektu, životnost subjektu (diferencuje schopnost podobných predikátů k vyjádření týchž modálních významů) a konečně i aktuální členění větné, druh intonace, užití různých částic (tyto prostředky neovlivňují ovšem volbu daného modálního významu nebo slovesa, které jej nese, jsou však důležité pro výrazové dotváření některých významů). V této souvislosti se autor zamýšlí i nad otázkou distribuce, tj. možné kombinovatelnosti jednotlivých modálních výrazů s jednotlivými diktálními obsahy (diktálními predikáty a diktálními subjekty). Studie je svým přístupem cenným doplněním dosavadní literatury o modálních slovesech.

V podrobné a názorné stati (O funkcionaľnoj nagruzke form kondicionala nastojaščego vremeni v češskom jazyke (v sopostavlenii s russkim jazykom), s. 19—47) se A. G. Širokovová zabývá tzv. funkčně sémantickými typy kondicionálových konstrukcí v rámci jednoduchých vět oznamovacích, tázacích, rozkazovacích a přacích obsahujících kondicionálový tvar přítomného času. Podobně jako P. Adamec si všímá vedle strukturního schématu konstrukce i konstitutivní funkce částic, zájmen, lexikálního obsazení, negace, pořádku slov, emociálního charakteru výpovědi a zejména intonace. Jde o typy jako např. Abych tak ještě upadl. Proč bych ti to líčila? Už aby byl doma! Ne abyste přestali hrát! a mnoho jiných. Velmi užitečné je srovnání prostředků češtiny a ruštiny při vyjadřování týchž významů, jejichž repertoár byl stanoven na základě češtiny. Má důležitý význam pro překládající z češtiny do ruštiny, ale lze se oprávněně domnívat, že bude dobrou oporou i při podrobném systematickém popisu českého jazyka.

[156]H. Běličová-Křížková v článku Prostranstvennaja determinacija v russkom i češskom jazykach (s. 93—118) podrobně popisuje druhy a prostředky adverbiální prostorové determinace v češtině a v ruštině. Její základní druhy, statická lokalizace AdvLoc (kde) a dynamická lokalizace AdvDir (kam, odkud) a AdvDyn (kudy), dělí na dílčí systémy lišící se obecnějšími distinktivními příznaky (např. AdvLoc lokalizující v rámci prostorového orientačního bodu (PO) proti AdvLoc lokalizující mimo tento bod); těmto dílčím systémům jsou přiřazeny soubory formálních prostředků, které nesou elementární významy — distinktivní příznaky, jejichž kombinace v úhrnu vytváří význam jednotlivých základních druhů Adv. Pokud jde o rozdíl blízce příbuzných jazyků, autorka konstatuje, že spočívá nikoli v souboru formálních prostředků nebo v souboru distinktivních příznaků, nýbrž v distribuci distinktivních příznaků u jednotlivých prostředků. Autorce neušla důležitost povahy lexikálních prostředků při volbě jednotlivých formálních prostředků. Ukazuje, jak např. při užití předložkových vazeb v + L a na + L je přes jisté pravidelnosti (spojení s lexikálními skupinami označující podobné skutečnosti) rozhodující vzniklý úzus, norma, která odráží i porušené „pravidelnosti“, zvláště jde-li o jména abstraktní, nebo proniká-li původní prostorové chápání (v Praze × na Dobříši, na kongresu × v šití, v emigraci aj.).[6] Podobný stav je příznačný i pro užití předložkových vazeb do + G a na + A. Význam některých vazeb mění jejich spojení s personickým substantivem. — Práce vyniká přesnými metajazykovými formulacemi empirických diferencí a je vcelku velmi hodnotným příspěvkem jak k popisu obou jazyků, tak k jejich konfrontaci.

Ukázkou aplikace nových metod při zkoumání slovní zásoby je práce V. Komové-Šimkové (Ke konfrontaci ruských a českých polysémických substantiv, s. 227 až 248), ve které autorka zkoumá polysémní substantiva s využitím modifikované distribučně transformační metody. Různým atributivním syntagmatům, jež mohou daná substantiva vytvářet, přiřazuje autorka jejich parafráze (nazývá je substituenty). Jsou výsledkem substituce jakožto „způsobu určení totožnosti nebo rozdílnosti jazykových jednotek, jejich roztřídění a stanovení jejich funkčních vlastností“ (s. 228). Substituenty, jejichž základem je „buď samo zkoumané substantivum, nebo jeho lexikální obdoba (sloveso nebo adjektivum)“, jsou voleny jednak z hlediska své schopnosti nahradit po obsahové stránce všechna atributivní syntagmata daného typu, jednak z hlediska formálního odlišení od ostatních substituentů nahrazujících syntagmata jiného typu. Některé substituenty jsou chápány jako pomocná vyjádření metajazykové povahy. Substituenty přiřazené k jednotlivým atributivním syntagmatům by vzhledem k nim neměly odporovat kritériu synonymie a zároveň by měly vykázat shodu nebo podobnost u těch syntagmat, která reprezentují výskyt substantiva v témž významu. Podle našeho názoru by proto nebylo nutné třídit syntagmata vzhledem k významu předem „na základě běžného úzu a částečně údajů ve výkladovém slovníku“, jak to učinila autorka. Ověřilo by to lépe objektivnost a úspěšnost zvolené metody. — Tímto způsobem se dospívá u zkoumaných substantiv (v ruštině apparat, bogatstvo, vyvod, vyraženije, delo, obrazovanije, opredelenije) k vydělení dílčích významů v rámci jejich polysémní struktury. Dalšího kritéria — slučitelnosti — je užito pro rozlišení polysémie a homonymie. Za slučitelné jsou považovány „takové konstrukce (tj. substituce, V. H.), které mohou z lexikálně syntaktického hlediska současně záviset na témž slově v centrální pozici (tj. S, Adj, V — V. H.), přičemž jsou syntakticky různé nebo totožné“ (s. 231). Slučitelnosti tedy nemají odporovat ani formální syntaktické vztahy, ani lexikální vlastnosti slov. Konstrukce, jež z lexikálně syntaktického hlediska nemohou současně záviset na slově v centrální pozici, jsou neslučitelné. Neslučitelnost konstrukcí je pak signálem [157]homonymie. Protože i při zkoumání českých ekvivalentů pracuje autorka s atributivními syntagmaty a jejich substituenty, jeví se jí u slova práce jako shodné významy 1., 4. a 5. Substituent ‚práce prováděná fyzicky‘, který je k těmto významům přiřazen, však neodpovídá skutečnosti, že ve významu 5. jde o výsledek práce, tj. spíše o substituent ‚práce představující výsledek nějaké činnosti.‘ — Stať je zajímavým příspěvkem jak k vnitrojazykové, tak mezijazykové konfrontaci s využitím jejich výsledků pro didaktiku, stejně jako zajímavým pokusem užít při zkoumání sémantické struktury lexémů jejich syntagmatických vlastností a transformačních možností.

Významným a cenným příspěvkem ke zkoumání slovní zásoby, zvláště sémantické struktury slova, i k užití lexikálních jednotek v promluvovém kontextu je práce I. A. Dolgichové (Različnyje aspekty izučenija metonimii, s. 209—226). Proti výlučně diachronnímu studiu metonymie staví potřebnost jejího studia v synchronním aspektu — v současném systému slovní zásoby. Poukazuje na organizující úlohu metonymických vztahů v rámci sémantických struktur slov a ve shodě s tím uvádí na ruském materiálu substantiv a adjektiv více než desítku typů metonymických vztahů (pro oba slovní druhy po 13). V rámci těchto typů vyděluje podtypy reprezentované více nebo méně obecnou lexikálně sémantickou skupinou slov (jde např. u typu II. ‚materiál — výrobek z něho‘ o skupiny slov označující kovy, barvy, polotovary, rostliny aj.; u typu III. ‚obsahující útvar — jeho obsah‘ o podtyp ‚část lidského těla — část oděvu na tomto místě‘ atd.). Co nejúplnějším shromážděním těchto vztahů a jejich utříděním lze nejen přispět k objasnění zákonitostí sémantického systému daného jazyka, ale získat tím i oporu pro komponentní analýzu, rozlišení homonymie a polysémie, zjišťování diferenčních příznaků významů, pro unifikaci výkladů velkých skupin slov i uspořádání významů u jednoho lexému. Pokud jde o adjektiva, v tomto ohledu podobně jako slovesa málo zpracovaná, považuje autorka výzkum nejpravidelnějších metonymických typů za základ určení některých jejich významů povýtce. Druhou sférou, v níž je podle autorky nutné studovat metonymické vztahy, je užití slov v promluvovém kontextu. Mluví v tomto případě spolu s D. N. Šmelevem o metonymických modelech.[7] I tady uvádí pro ruštinu řadu takových modelů. Jde např. o užití jména autora uměleckého díla pro označení tohoto díla samého (číst Puškina), o užití pojmenování nádoby pro označení jejího obsahu (vylít sklenici) apod.[8] Poslední oblastí, v níž je metonymie předmětem autorčina zkoumání, je individuální promluva. Na básnickém díle S. Jesenina sleduje individuální metonymické modely adjektiv. Přesvědčivě ukazuje, že i tento přístup k jazyku uměleckého díla může obohatit poznání stylu.

Pokusem o všestranný pohled na povahu a status ustálených slovesně jmenných spojení v ruštině a v češtině je studie M. Kubíka (K problematike sopostaviteľnogo izučenija leksikalizovannych glagoľno-imennych sočetanij (na materiale russkogo i češskogo jazykov), s. 153—176). Autor nejprve ukazuje na některé specifičnosti jejich stavby. Konstitutivními složkami těchto spojení jsou jednak v omezeném počtu a výběru slovesa, jednak v podobně omezeném rozsahu substantiva. Substantivní část nese přitom sémantickou zátěž spojení, slovesný komponent naopak podléhá desémantizaci a dává spojení pouze obecný slovesný charakter a vyjadřuje gramatické významy podmíněné tímto charakterem. K rysům lexikalizovaných slovesně jmenných spojení patří i omezené možnosti syntaktického rozvíjení, zvláště u substantiv, které není-li vůbec vyloučeno, je omezeno jen na úzký sémantický okruh rozvíjejících elementů (mít /velký, mimořádný …/ úspěch); ale v některých [158]případech je adjektivní rozvíjející element naopak složkou obligatorní (přivedl jej do trapné situace). Autor se zamýšlí také nad funkcemi ustálených slovesně jmenných spojení v jazykovém systému. Shledává, že vedle funkce jedinečných pojmenování některých realit (dávat přednost, spáchat sebevraždu), nesou i svébytnou stylistickou hodnotu, v morfologickém systému neutralizují vidovou defektnost některých sloves (zajímat se o co, ned. — projevit zájem o co, dok.); mohou vyjadřovat různé odstíny způsobů slovesného děje a vyjadřovat i různé druhy vztahů slovesného děje k subjektu a objektu děje (kauzativnost — nekauzativnost, pasívní perspektiva, konverzívnost).[9] Při srovnání ruštiny a češtiny zjišťuje, že v obou jazycích jsou tato spojení konstituována na podobné bázi sloves, shodně se také vyznačujících bohatou polysémií. Sémanticky ekvivalentní slovesa se však většinou liší obsahem a rozsahem okruhu substantiv, která s nimi daná spojení vytvářejí. Autor uspořádává konfrontovaný materiál právě z hlediska těchto shod a rozdílů. Vedle aspektu strukturně typologického má toto třídění i důležitý význam didaktický, neboť jej lze využít jako základu boje proti negativním interferenčním jevům[10] při studiu slovní zásoby cizího jazyka.

V. M. Mokijenko zvolil pro konfrontační cíl práce na frazeologickém materiálu metodu strukturně sémantického modelování frazeologických jednotek s významem ‚bít, trestat, kárat‘ (Strukturno-sémantičeskoje modelirovanije i sopostaviteľnyj analiz russkoj i češskoj frazeologii, s. 249—282). Stať obsahuje v úvodu podrobný přehled názorů pro modelování a proti němu ve frazeologii i rozvoje názorů na frazeologický model u těch autorů, kteří modelování ve frazeologii přijímají. Sám autor vymezuje frazeologický model jako „strukturně sémantický invariant ustálených spojení schematicky odrážející relativní stabilitu jejich formy a významu“ (s. 254). Frazeologismy daného typu dělí podle jejich syntaktické struktury do pěti modelů typu I. dát ránu, II. vlepit políček, III. střihnout na frak, IV. přeměřit holí, V. zmalovat na modro. Při velké strukturní i sémantické shodě frazeologismů v obou jazycích je pro ně příznačná různorodost motivací, zvláště u frazeologismů vytvořených na metaforickém základě, podobně jako pestrost konotativních potencí. V těchto rysech je také svéráz obou jazyků. Autor se soustředil v závěru na zvláštnosti motivací komplexně a pokusil se utřídit „systémy obrazů“ charakteristické pro daný typ frazeologismů.

Vyděluje několik dominantních sémantických modelů: 1. „léčení“, namazat záda mastí, 2. „oděv“, vyprášit sukně, 3. „hygiena“, zatopit lázeň, 4. „jídlo“, solit bez soli, 5. „řemeslnické profese“, vybílit ženě kuchyni. Pro češtinu je příznačné, že v rámci modelu „oděv“ jsou exponovány takřka všechny krejčovské úkony (naměřit, přeměřit, střihnout, nastřihnout, vzít míru, natrhnout, spravit aj.).

Autor poukazuje na to, že shody mezi ruštinou a češtinou jsou dány slovanským charakterem obou jazyků a ukazuje, že širší srovnávací a typologická studia se mohou stát východiskem objektivního poznání sporného slovanského (nebo neslovanského) původu některých ustálených spojení právě v češtině.

Na závěr můžeme konstatovat, že sborník je reprezentativním příkladem současných jazykovědných snah o hlubší a komplexnější přístup k jazykovým jevům. Projevuje se to vědomým zřetelem nejen k stránce gramatické (tvarové a usouvztažňovací), ale i lexikální (vlastnosti lexikálních prostředků) a naopak (Adamec, Běličová-Křížková, Komová-Šimková, Širokovová, Vasiľjevová, Lebeďová, Kubík, [159]Mokijenko). Na základě takového přístupu se konstituují i nové analytické metody (Komová-Šimková, Mokijenko, Adamec). V mnoha případech je naznačeno, že se současný gramatický popis nemůže obejít bez začlenění některých aspektů lexika, na němž gramatické struktury stavějí (Adamec, Běličová-Křížková). A konečně ani oblast zkoumání sémantiky lexikálních prostředků není vymezena jen hranicemi systému slovní zásoby, ale vztahuje se i k oblasti sémanticko-syntaktické konstituce výpovědních celků (Dolgichová, Adamec).

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 2, pp. 153-159

Previous Miloslav Kubík: K otázce koordinace lingvistické terminologie v jazykové výuce

Next Pavel Jančák: Jazykově zeměpisný obraz jihozápadních Čech