Nová ucelená teorie jazyka?

Petr Piťha

[Chronicles]

(pdf)

Новая интегральная теория языка? / Une nouvelle théorie intégrale de la langue?

Rozsáhlá kniha kanadského lingvisty polského původu Lea Zawadowského (Inductive Semantics and Syntax, The Hague—Paris 1975, 316 s.) má víceznačný a dosti zavádějící název; její obsah vystihuje daleko lépe podtitul: Základy empirické jazykovědy. Nejde totiž ani o syntax a induktivní sémantiku, ani o induktivní sémantiku a induktivní syntax, ale o ucelený pohled na moderní jazykovědu, který si právem může činit nárok na to, aby byl považován za důkladnou kostru jazykové teorie, jež je pečlivě budována krok za krokem od jednotlivých pojmů k tvrzením a větám a zaměřena zvláště na problémy sémantické a syntaktické, resp. gramatické (otázky fonologické zůstávají na okraji).

Autor je veden dvěma zásadami. Prvou je vyhnout se vágnostem a nepřesnostem obvyklého lingvistického vyjadřování a zvláštním symbolickým notacím (matematické nebo logické). Klade si za úkol běžným jazykem podat teorii jazyka, jež by dostála formálním požadavkům, které jsou na exaktní teorii kladeny. — Druhou zásadou autorovou je vyjít z lingvistické tradice. Ve snaze dobrat se základních premis a axiómů lingvistiky opřel autor své výklady o výsledky moderní lingvistiky, jejíž počátky klade do konce 19. stol. Nenavazuje při tom jednostranně na žádnou velkou postavu nebo školu. V knize se postupně hodnotí klady různých směrů a jednotlivých myslitelů; uvádějí se tu J. Baudoin de Courtenay, F. de Saussure, K. Bühler, pražská škola (v podstatě bez udání jmen) a glosematika (L. Hjelmslev). Autor nepodává úplný rozbor předchozích jazykovědných teorií, nýbrž jen jejich částí, zásadních pro jeho pojetí jazyka. Nejde mu o historii jazykovědy, nýbrž o popis jazyka; ale snad právě tím se stalo, že jeho kniha, která pomíjí detaily a jednotlivé autory, zachycuje klady základních směrů moderní jazykovědy a celkový postup poznání. Je svým způsobem dobrým přehledem vývoje lingvistiky v druhé pol. 19. a v prvé pol. 20. stol.

Kniha je rozdělena do pěti vyrovnaných částí, jež se dále přehledně člení na kapitoly, paragrafy a odstavce odpovídající tezím či důkazům. První část, nazvaná Lingvistika a funkce jazyka, má za úkol vymezit studovaný objekt a charakterizovat lingvistiku jako vědu.

Skutečně vědecká lingvistika začíná podle autora se vznikem srovnávacího jazykozpytu, vlastně teprve se strukturalismem. Zde byly položeny dva základní kameny lingvistiky: zjištění, že jazyk je systémem, který umožňuje komunikaci o mimojazykové skutečnosti, a že objektem jazykového zkoumání jsou texty a jejich vztah k mimotextové realitě. Každá vědecká jazykověda musí být podle autora komunikativně textovou (a referenční) lingvistikou.

Komunikační funkce jazyka vyplývá z reprezentativní funkce textů. Text vždy reprezentuje jistou část nejazykové skutečnosti, a tak může sloužit k přenosu informace. Jazykové jevy, které nemají vztah k mimojazykovým skutečnostem (referenční vztah), nejsou funkční. Protože se vědecká jazykověda zabývá referenční funkcí jazyka, je tím také nutně lingvistikou funkční. Objektem jazykového [174]zkoumání jsou texty, které mají význam bez ohledu na to, zda skutečně slouží komunikaci, či nikoli. Sémantika popisuje vztah textu k referenční oblasti skutečnosti, nikoli proces přenášení částí vědomí od mluvčího k posluchači. Proces komunikace a popis vědomí mluvčích se vymykají možnosti pozorování a popisu. Jediná objektivní, pozorovatelná a popsatelná jazyková skutečnost jsou texty a jejich význam.

Dalšími, méně rozpracovanými východisky jsou skutečnosti, že jazyk je obecný, nikoli individuální systém, že je to systém, k němuž patří i substance, pokud má komunikativní funkci.

Z těchto úvodních úvah je zřejmé, že autor vybírá z různých lingvistických směrů jejich „racionální jádro“ a s upravenou nebo změněnou terminologií je užívá pro svůj popis jazyka, který je posléze definován jako sémantický systém s gramatickou strukturou a univerzálním slovníkem.

Setkáváme se tu tedy na jedné straně se zásadním odmítnutím mentalismu, který chápe text jako prostředek vyjadřování někoho (něčí myšlenky), zatímco text — tak jako každý jednotlivý jazykový znak — je pouze konvenčním znakovým zobrazením něčeho; na druhé straně se tu setkáváme se zásadním odmítnutím behaviorismu, který vede k chápání jazyka, který nemá význam, tj. vztah ke skutečnosti. Význam podle autora nelze definovat jinak než referenčně; pouze na takto definovaném významu lze budovat sémantiku.

Druhá část knihy, Sémantika jednoduchého znaku, obsahuje základy Zawadowského referenční sémantiky. Ve dvou polemikách (s behavioristy a s F. de Saussurem) vykládá autor své názory na to, jak si člověk osvojí jazyk, jaký je jeho vztah k homonymii a polysémii, co je základem významu a co jsou jiné, druhotné části informace, kterou text nese. Striktní odbytí mentalismu a jakési zásadně realistické a objektivní hledisko zaměřené na sémantický vztah text-realita vede autora k nedocenění vztahu mezi jazykem a myšlením (tento vztah je vlastně pominut) i ke zjevným omylům. Autor např. nejenom říká, že slova nemají nic společného s pojmy či představami, ale dedukci a indukci považuje za vlastnosti reality, z níž jsou výsledky těchto „vztahů“ jednoduše odpozorovány. Toto nedocenění významu myšlení a znalosti světa, které všichni uživatelé jazyka nutně jako lidé mají, je základem sporů, do nichž se autor dostává, když pojednává o konsekvenčním významu, o selekčním faktoru obsahu (tento pojem-termín není nijak definován), o kompatibilitě a inkompatibilitě kontextu. Toto vše, tedy to, co je evidentně dáno mluvčími, resp. dobovým stavem obecného poznání, považuje autor za jazykový fakt. Je těžko říci, zda autor ztotožňuje myšlení a realitu či myšlení a jazyk, ale jisté je, že v této oblasti je základní slabina jeho práce.

Třetí část knihy, Gramatické vztahy a hloubková struktura, se zabývá jazykovými vztahy, resp. konstrukcemi. Proč se v názvu mluví o hloubkové struktuře, je zcela nejasné, protože v celé kapitole se nikde nemluví o tomto pojmu, jak ho známe z prací transformacionalistů. V podstatě tu jde o ujasnění dvou otázek: o Saussurův vztah mezi langue a parole a o glosematický vztah mezi substancí a formou. Popis vztahu mezi langue a parole je přebudován tak, že v jazyce existují dva systémy: prvotní, který se skládá z neurčených (nepředvídatelných) elementů — gramatika a lexikon, a druhotný, tzv. potenciální systém konstrukcí, který se skládá z určených (předvídatelných) elementů.[1] Pokud jde o vztah substance a formy, autor odmítá krajní relacionismus glosematiky a substanci pojal do jazyka. Hlavním bodem je zde polemika s názorem, že jazyk psaný a mluvený jsou na téže úrovni. Podle autora je psaný jazyk nejen odvozen od mluveného, ale písmo je chápáno jako zvláštní jazyk druhého stupně, který je referenčně vztažen k mluvenému projevu; ten je podle autora jazykem prvního stupně a vztažen přímo k mimojazykové skutečnosti. V psaném jazyce, resp. jazyce písma, jsou pak jednotlivá písmena chápána jako morfémy odkazující k fonémům jazyka mluveného. Toto jistě radikální domyšlení základního a historického vztahu mezi jazykem psaným a mluveným však nelze bez výhrad přijmout, protože dnes určitě existuje přímý vztah psaných textů k realitě a psaný jazyk je samostatnou formou [175]jazyka, jak je známo především z prací J. Vachka.[2]

Čtvrtá část knihy, nazvaná Sloveso a věta, pojednává skutečně o těchto dvou pojmech. Výklad věnovaný slovesu se týká upřesnění terminologie a vyjadřování všeobecně přijímaných, někdy až banálních pravd. Nicméně je tu předvedeno, jak mnoho bylo v klasické lingvistice ponecháno čtenáři. Větší pozornost je věnována výkladu o časech, jimiž se autor monograficky zabýval již dříve. Autorovi jde pouze o gramatické časy, které jasně (i terminologicky) odděluje od skutečného času. V zájmu o gramatický čas však nakonec úplně pomine existenci času fyzikálního a možnosti lexika odkazovat k tomuto času (podobně zachází i s odkazováním na místo). Říká, že význam času a místa je relativní, vztažený k době a místu promluvy. To je bod, od něhož je odvozováno veškeré další určování času a místa. Avšak připomeňme, že časový a místní význam vět typu Císař Karel IV. zemřel v Praze 29. XI. 1378 večer na místu a době promluvy nikterak nezávisí. Autorova tvrzení o vyjadřování času (a místa) a časových (a místních) významech se týkají pouze času gramatického, resp. časových (a lokálních) gramatických prostředků. Obecně neplatí. Tuto výhradu neuvádím zde proto, že bych snad autorovu textu neporozuměl, ale proto, abych ukázal, že i tento „exaktní“ a v některých místech pedantický text ponechává mnohé na správném chápání čtenáře.

S nedůsledností autorovou setkáváme se v této části ještě jednou. Výklad o větě je v podstatě monografie o dosavadním marném zápasu o definování věty. Přehled a rozbor různých definic, naznačená možnost klasifikace vět na větné útvary různých typů je vskutku výbornou studií. Ale právě tato diskuse o slově věta odhaluje (i samému autorovi) vratkost jeho základní premisy, jistoty o reálném, objektivním, obecném významu slov, daném vztahem konvencionálního znaku a označované reality, který je na mluvčích nezávislý. Je-li tomu tak, pak všichni víme, co je věta, a autor sám se kloní k tomu, že intuitivní chápání je asi nejblíže pravdy. Ale intuitivní chápání, bez definic, nemůže být považováno za vědecké. V této části knihy jasně vystupují jak zdravé jádro autorova názoru, tak jeho nebezpečná krajnost. Základem a východiskem sémantiky můžeme jistě učinit myšlenku, že běžným slovům v běžném styku běžně rozumíme na základě běžné znalosti světa. Nelze však oddělit jazyk a myšlení, protože by to dnes znamenalo zříci se rozvoje poznání a vědy.

Poslední část knihy se jmenuje Vztahy mezi jazyky a týká se základních pojmů srovnávacího jazykozpytu, typologie a části sociolingvistiky. Autor zde precizuje známé pojmy jazykových rodin a jazykových skupin, upřesňuje kritéria pro určení jazykové příbuznosti, ale kromě přesnějšího vyjadřování zde nenajdeme vskutku nic nového. Stejně tak v části věnované vztahu bilingvismu a polyglotismu, kde si autor všímá vztahu jazyka a kultury a vztahu sociálního složení společnosti a užívání jazyka, nenajdeme nic než běžné základní poznatky. Tato část je ke knize připojena zřejmě pro úplnost a je tak hrubým, globálním nárysem, že není možno rozbírat její jednotlivosti jako správná či nesprávná tvrzení. Lze říci jen tolik, že vše, o čem se zde mluví, je daleko komplikovanější (např. význam latiny pro západoevropské jazyky nebo otázka úrovně a úplnosti češtiny, která podle autora vlastně po obrození dosáhla úplnosti a schopnosti uchopit (vyjádřit) vyšší oblasti kultury, jaké nikdy předtím neměla).

Je vskutku obtížné říci závěrečné slovo k této knize, kterou každý lingvista bude číst se zájmem a uznáním a zároveň s pocitem zásadních výhrad. Je to bezesporu kniha vyznačující se úrovní formulace, přehledem a vzdělaností, ale také uceleností pohledu. Pro mnohé se stane tato kniha úvodem do lingvistiky i do dějin moderního jazykozpytu. Svým způsobem je tu souhrn předválečného jazykovědného poznání. Zároveň je to kniha nikoli prostě systemizující, ale kniha polemická.

Je nepochopitelné, proč v knize není jmenován nikdo z poválečného lingvistického vývoje, přestože kniha je jednoznačně reakcí na vývoj let padesátých a šedesátých, který je v ní globálně odsouzen jako zmatek a úpadek. Je nebezpečné odsoudit celou generaci s odůvodněním, že její práce jsou nesrozumitelné; jsou nesrozumitelné jen pro někoho. Je nevhodné uvádět na začátku knihy, zaměřené [176]proti této generaci, požadavky, které právě ona jako první položila a probojovala. Používá se tu pojmů a výsledků práce této generace (hloubková struktura, vztah langue a parole podaný shodně s Chomským), ale zároveň se tato generace ignoruje. Není tu zmíněn žádný transformacionalista ani jiný lingvista pracující matematickými nebo jinými formálními metodami. Setkáváme se jen se jménem U. Weinreicha dík jeho polemice s „neexistujícími“ autory (Chomsky, Fodor, Katz).

Neposuzujme však tuto knihu podle jejích přehmatů a podle tónu některých pasáží, nýbrž podle toho, co přináší, protože ve vědě vskutku nejde o potření protivníka, alo o to, dobrat se pravdivého a úplného poznání. Zde se domnívám, že autor ukázal jasná nebezpečí a omezení mentalismu a behaviorismu. Jeho důraz položený na text však dostoupil rovněž krajnosti, komplementární ke krajnosti behavioristů. Proti lingvistice bez významu rýsuje se tu možnost lingvistiky bez mluvčích, komunikace bez posluchačů. (Ačkoli i zde je rozpor, upozorňuje-li autor zároveň, jak jsme viděli, na důležitost místa a okamžiku promluvy pro její stavbu.) Tím však poukaz na realitu nesmí být zastíněn. Setkáváme se tu totiž, byť ne explicitně, s vážným upozorněním (které se možná týká i jiných vědních oborů), že základem empirických věd je pozorování skutečného objektu. A klademe si tu otázku, zda technika modelování, o níž víme, že je užitečná a přínosná, nemá také svá omezení a nevýhody. Otázka totiž není, zda, ale jak užívat exaktních formalizovaných postupů a popisů v jazykovědě. Víme, že jazyk je objekt, který se vždy, jako živý a vyvíjející se, bude vymykat konečnému vymezení (de-finire), přesto však může a má být popisován exaktně.

Přestože jde o knihu, která se zabývá základními problémy popisu jazyka, nemůžeme říci, že jde o teorii v pravém slova smyslu. Ne snad proto, že některé důležité jevy jazyka jsou buď pominuty vůbec, nebo zmíněny zcela okrajově (připomeňme např. pražské poznatky o dynamickém momentu při synchronním popisu jazyka, teorii funkčních stylů, dále podstatnou část fonologie vůbec, pražskou i jinou typologii a mnohé jiné). Látku tak bohatou jistě nelze postihnout v jedné knize. Zásadní je, že autor nedefinuje všechny pojmy, s nimiž pracuje (např. morfém, obsah vět aj.), a tím, jakkoli se snaží vyvarovat se vágnosti, přejímá mnoho nejasností z dřívějších prací. Tím, že tvrdím, že kniha není teorií jazyka, nikterak nechci popřít, že kniha shrnuje pozitivní výsledky meziválečné lingvistiky a podává (téměř úplný) soubor těch základních východisek, která tato lingvistika přináší pro vědeckou práci v tomto oboru, protože je prostě nelze pominout. Je třeba přiznat, že autor podává čtenářům to, co slibuje podtitul jeho knihy — Základy empirické jazykovědy, ovšem z metodologického hlediska zůstává přitom o čtvrt století pozadu.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 2, pp. 173-176

Previous Naděžda Svozilová: Sovětský sborník věnovaný problémům syntaxe a stylistiky

Next Jan Petr, Luboš Řeháček: K sedmdesátinám profesora Karla Horálka