Práce o syntaktických rysech polských sloves

Anna Jirsová

[Discussion]

(pdf)

Работа о синтаксических чертах польских глаголов / Un travail sur les traits syntaxiques des verbes polonais

V popředí zájmu lingvistů je v posledních letech sémantická analýza věty, která se soustřeďuje na popis vlastností slovesa jakožto centra věty. Takový přístup je charakteristický i pro naši lingvistiku. Např. z něho vychází koncepce syntakticko-sémantického popisu věty, která vznikla v ÚJČ.[1] Z centrálního postavení slovesa ve větě se v této koncepci vyvozuje potřeba sémantické analýzy a klasifikace slovesných významů z hlediska jejich syntaktické relevance. Nezanedbává se tu tedy ani skutečnost, že významové jednotky nelze vymezit a popsat bez přihlížení k formě. — Sémantická struktura věty je důležitou složkou také funkčního generativního přístupu vypracovaného P. Sgallem a spolupracovníky.[2] V pracích této skupiny z poslední doby se interpretace sémantické struktury věty prohlubuje (analyzují se relace mezi slovesem a jeho participanty). — Pro slovenskou lingvistiku je v této oblasti inspirativním východiskem Paulinyho koncepce slovesné intence[3] (na niž navázali i čeští badatelé), která si klade za cíl určení významových kategorií slovesa; jde tedy o výzkum lexikální a syntaktický, přičemž syntaktický zřetel je dominantní.

I polští lingvisté volí při analýze větných struktur přístup od sémantiky.[4] Tento přístup má jistá úskalí, která akcentuje ve své práci Z. Saloni.[5] Zdůrazňuje jednak to, že lingvistická sémantika ještě není na takovém stupni rozvoje, aby jí bylo možno v úplnosti popsat syntax jazyka, jednak určitou arbitrérnost a vágnost sémantické klasifikace, která do jisté míry závisí na východiscích badatele. Klade si za cíl charakterizovat syntaktické vlastnosti polských sloves, a to se zaměřením na jejich formální vlastnosti, nikoli na jejich rysy sémantické. Metodologicky se Saloni hlásí k strukturální syntaxi reprezentované Tesnièrem, který vychází ze slovesa, na něž se váže různý počet aktantů. Tyto aktanty pak klasifikuje podle formálních (formálně morfologických) kritérií. Při další analýze se však bez sémantických kritérií neobejde; větnou strukturu chápe důsledně sémanticky a v tom na jeho přístup navazují i lingvisté, kteří přistupují k analýze věty od sémantiky.[6]

V kapitole první, o syntaktických vztazích, se liší tři typy vztahů mezi jednotkami v textu: (1) vztahy lineární, které jsou jen sekundárním faktorem, vyjadřují především vztahy tematicko-rematické, (2) vztahy formální (strukturální), vyjádřené flexívními formami slov, určující gramatické zásady tvoření textu — na nich chce Saloni vybudovat syntaktický popis, (3) vztahy sémantické, jejichž popis je zatím jen fragmentární, takže je autor hodlá brát v úvahu jen tehdy, jestliže se odrážejí v syntaktických pravidlech a opozicích (mají syntaktický výraz).

Vzhledem ke svým formálním východiskům rezignuje Saloni na centrální pojem tradiční syntaxe — větné členy, definované nedůsledně na základě sémanticko-for[56]málních kritérií. (Z týchž důvodů, nedůsledného vymezení na základě smíšených kritérií, nejsou tradiční větné členy přijatelné ani pro lingvisty orientované na analýzu sémantickou.) Stejně odmítá i tradiční pojmy řízenost a shoda. Místo nich chce zkoumat gramatické vlivy uplatňované jedněmi formami textu na jiné. Formy, které vyvíjejí gramatický vliv, jsou řídící, formy podléhající gramatickému vlivu jsou řízené (hlavní druh tohoto gramatického ovlivnění, který autora dále zajímá, je kategorie pádu). Dochází k závěru, že je třeba oddělit pojmy, které se v sémantickém popise dosud ztotožňovaly, a to: (1) vztah nadřízenosti - podřízenosti (ve smyslu distribučním) mezi jednotkami a (2) řízení, tj. gramatický vliv jedné syntaktické jednotky na druhou, (3) dalším pojmem důležitým pro popis strukturálních vztahů je konotace (syntaktická implikace).[7] Z různých druhů konotace zkoumá jen konotaci tříd, spočívající v tom, že objevení jisté formy v textu implikuje objevení jiné formy náležející do dané třídy; tato forma může mít někdy přesně dané gramatické vlastnosti (současně je konotovaná i řízená), např. forma dobře strukturně implikuje vystoupení nadřízeného členu — slovesa, adjektiva, příslovce. Existují ovšem i členy podléhající gramatickému vlivu, které nejsou konotované, např. adjektivum u substantiv. Konotován může být nadřízený člen podřízeným, ale stejně i naopak.

Sloveso se traktuje jako člen absolutně nadřízený v konstrukci jednoduché věty. Každý konstituent syntakticky spojený s finitním slovesem je mu podřízen; tím, že má formální rysy podřízenosti, vždy syntakticky implikuje přítomnost řídícího členu konstrukce. Subjekt v jednoduchých větách se chápe jako podřízený predikátu, syntakticky implikovaný, řízený predikátem (pokud jde o pád) a řídící jej (pokud jde o číslo, rod a osobu).

Kapitola druhá, nárys syntaktického popisu slovesa, je věnována především diskusi s koncepcemi současné sémantické syntaxe. Tyto koncepce většinou navazují na metody a pojetí logiky: sloveso - predikát má pozici relačního symbolu, jeho určení se chápou jako argumenty predikátu. (Tato inspirace logikou je v Polsku pochopitelně mnohem výraznější než u nás.) Sám autor připouští, že svého času považoval zavedení logického aparátu do syntaxe za perspektivní.[8] V této práci však stojí zcela na pozicích popisu formálního, který má podle autora tu výhodu, že se zabývá předměty, které umíme označit a také vydělit v textech. Za základní kritérium zkoumání syntaktických významů považuje pojem gramatické vyjádřenosti. Jestliže se takto rozhodneme, zůstává otevřený způsob, jak se v syntaktickém popisu vezmou v úvahu sémantické informace. Je jasné, že se nemohou úplně eliminovat; Saloni se domnívá, že mají být spíše cílem než východiskem zkoumání. Neakceptuje žádné shora dané sémantické dělení sloves (ani tradiční na dějová a stavová, ani různě modifikované). Zároveň ale nevylučuje, že takové dělení získá jako výsledek analýzy prováděné na základě rozdílů v syntaxi jednotlivých sloves.

Otázku popisu vztahu mezi sémantikou slovesa a jeho syntaktickými vlastnostmi ilustruje na příkladu „sémantických rolí“. Sémantická role argumentu predikátu, definovaná jako typ relace mezi různými argumenty téhož predikátu nebo mezi vybraným argumentem a samým predikátem, má odrážet jisté relace v mimojazykové skutečnosti. Na příkladech ukazuje, jak obtížné je stanovit takové sémantické role, které by spojovaly větší skupiny sloves. Takto vymezený pojem považuje za intuitivní a přibližný. Navrhuje chápat sémantickou roli jinak — s bezprostředním odvoláním na plán výrazu; jen to, co je syntakticky vyjádřeno, má svou formu, může být sémantickou rolí v Saloniho pojetí.

[57]V kapitole třetí, o typech členů závislých na slovese, přistupuje autor k analýze materiálové. Z morfologického hlediska dělí členy závislé na slovese do pěti skupin: (1) prostý pád, (2) předložkový pád, (3) příslovce, (4) infinitiv, (5) vedlejší věta. Objektem zkoumání není větná struktura konstituovaná slovesem, ale binární relace mezi slovesem a každým z jeho určení zvlášť. Nepracuje s pojmem valence (která v jeho pojetí odpovídá počtu členů sémanticky konotovaných slovesem), ale omezuje se na konotaci formální, která umožňuje dělit členy při slovese na konotované a nekonotované (volné).[9] Za charakteristický rys pro nekonotované členy (počítané tradičně k příslovečným určením) považuje syntaktický vztah, který nemá formální znaky podřízenosti. Členy konotované bývají většinou řízené (prosté a předložkové pády jmen), jsou však i případy konotace (nejen sémantické, ale i gramatické) členu vyjádřeného příslovcem (cítil se špatně). V této souvislosti Saloni připouští, že existuje hodně skupin sloves, která intuitivně považujeme za významově blízká, se stejným typem konotace. Pokud jde o vztah mezi významovou blízkostí sloves a jejich sémantickou spojovatelností, odkazuje Saloni na Apresjana.[10]

Všechny členy bezprostředně syntakticky spojené se slovesem se chápou jako podřízené vzhledem ke slovesu a zároveň konotující sloveso, z toho plyne jejich binární klasifikace: (1) konotované, řídící i řízené (Jan píše), (2) konotované, neřídící a řízené (vidí psa), (3) konotované, neřídící a neřízené (vypadá mladě), (4) nekonotované, neřídící a neřízené (píše pěkně).

Značná část kapitoly je věnována rozboru konstrukcí se sponou být, která v polštině konotuje dva členy. Jeden z nich, nominativní (tj. subjekt), má na ni nepochybný gramatický vliv, druhý člen nikoli. Saloni připomíná, že v těchto konstrukcích mají jistou úlohu vztahy lineární, proto mluví o prvním a druhém členu. Sloveso je lokalizováno mezi nimi. Pořadí členů odpovídá struktuře tematicko-rematické. Vztahy formální však na těchto činitelích nezáleží. Člen, který má vliv na sloveso, může být stejně na místě prvém jako na místě druhém. Úplný popis syntaktických vlastností spony být by si žádal, jak autor zdůrazňuje, analýzu rozsáhlého kánonu textů.

Ve čtvrté kapitole Saloni probírá syntaktické vlastnosti slovesných forem. Jednotkou popisu je slovesný lexém, soubor forem (syntetických a analytických) rozrůzněných na základě flektivních kategorií. Přitom syntaktické vlastnosti různých forem počítaných k témuž lexému mohou být různé. Je tedy třeba rozhodnout, která forma se bude pokládat za základ popisu. Saloni volí jako reprezentativní formu nejjednodušší, bezpříznakovou — 3. os. sg. ind. préz. akt. Syntaktické vlastnosti ostatních forem traktuje jako druhotné, které lze odvodit transformacemi z této formy základní. Pokud jde o podoby zvratné, domnívá se, že mohou být důsledně popsány jako konstrukce syntaktické, ne jako součást paradigmatu slovesa.

Dále probírá vlastnosti jednotlivých flektivních kategorií slovesa: např. kategorie času může ovlivnit sémantickou spojovatelnost slovesa s jednotlivými členy (Jan dnes nabil Petrovi - Jan zítra nabije Petrovi), v souvislosti s kat. čísla uvádí tzv. reciproční konstrukce (Jan potkal Petra — Jan a Petr se potkali). Tento jev má podmíněnost sémantickou, vysvětluje se symetričností slovesa, traktovaného jako dvouargumentový predikát.

Kapitola pátá pojednává o syntaktických vlastnostech pravidelných slovesných derivátů. Saloni si všímá těch derivátů, které se od základových sloves tvoří s velkou pravidelností (blízkou paradigmatičnosti). Jejich syntaktické vlastnosti, které nejsou druhotné ve vztahu k syntaktickým vlastnostem slovesa základového, mohou být [58]popsány odkazem na základové sloveso s uvedením rozdílů. Autor ukazuje, jak komplikované jsou vztahy mezi slovesem základovým a jeho předponovým derivátem. Předpona dodává základovému slovesu jistý rys významový, takže bohatší význam derivátu se odráží v jeho více specializované rekci, často vícenásobné. Vazebné změny, ke kterým u předponových sloves dochází, vysvětluje Saloni pro polštinu vlivem syntaktických vlastností sloves podobných si slovotvorně. (Pro češtinu bychom jako motivaci uvedli spíše blízkost sémantickou.)

Za regulérní slovesné deriváty považuje Saloni ty jmenné lexémy, které na základě svých rysů slovotvorných, sémantických a syntaktických mohou být snadno seskupeny do velkých sérií; velikost těchto sérií ospravedlňuje uznání těchto derivátů za podtřídy tříd lexémů substantivních a adjektivních.

V kapitole šesté, o formě się, u sloves, řeší Saloni otázku, zda element się je samostatnou jednotkou (slovníkovou), nebo nesamostatnou částí jiných samostatných výrazů (tedy má-li povahu čistě gramatickou). Z jeho hlediska je się samostatným slovem — dá se vydělit z každého kontextu, píše se také vždycky zvlášť. Při konsekventní analýze by se však się muselo dělit na dva sémémy: sémém zvratnosti a sémém pádu (akuzativu).

Při popisu liší Saloni dva lexémy: (się)₁ a (się)₂. Lexém (się)₁ je samostatný výraz, který lze skloňovat, jeho paradigma nemá nominativ. Nepřítomnost nominativu se vysvětluje tak, že zvratné zájmeno ve své primární funkci poukazuje na referenční totožnost svého designátu a designátu podmětu — nominativu. Lexém (się)₂ se vyskytuje ve spojeních typu idzie się, czyta się książkę. Takové się má jen jednu formu, podobně jako něm. man; nemá spojovatelnost se všemi slovesy (např. ne s reflexívy tantum).

Předpokladem snadného rozlišení obou lexémů się je sémantická analýza sloves pojících se s się, především analýza jejich sémantické spojovatelnosti s určeními, která konotují. Teprve pak lze rozhodnout, jde-li o sloveso s akuzativní rekcí, či o sloveso s volným morfémem się.

V kapitole sedmé autor probírá elipsu členu závislého na slovese. Aby se mohlo mluvit o elipse, je třeba zkoumat, které členy jsou ve větě nezbytné. Nejvíce možností pro elipsu je v řeči mluvené, v dialogu.

V psaném jazyce jsou možnosti vypuštění členu závislého na slovese menší. Člen konotovaný slovesem může zůstat nevyjádřen, existuje-li možnost jednoznačně ho rekonstruovat na základě kontextu. Možnosti vynechání členu jsou v závislosti na jeho gramatické formě různé. Pravidelně nebývá vynechán člen konotovaný a neřízený.

Důležitou úlohu u kontextově podmíněné elipsy mají hlediska stylistická. To, který člen může být elidován, ve velké míře také záleží na tematicko-rematické struktuře výpovědi. Člen patřící do rématu obsahuje novou informaci a nevypouští se.

Poslední, osmá kapitola je věnována analýze členů volných, fakultativních a eliptických. Saloni rozebírá konstrukce typu (1) Jan čte knížku, (2) Jan čte, (3) Jan čte francouzsky a klade si otázku, zda je ve všech totéž sloveso, či slovesa významově velmi blízká. Pokud jde o sémantiku těchto konstrukcí, lze typy (2) a (3) interpretovat trojím způsobem: ve významu aktuálním, habituálním a potenciálním. Nepravidelnost vystupování členů substantivních a adverbiálních u slovesa je příčinou potíží při uplatňování zásad gramatického popisu. Nabízí se několik možností, jak je interpretovat: (a) považovat takové členy za modifikátory volně spojené se slovesem; to je možné za předpokladu, že sémantický charakter řídícího slovesa je zcela jasný a že dané členy nejsou výrazně konotovány (např. příslovce), (b) připustit existenci vlastních doplnění slovesa, pevně s ním spojených, která za jistých podmínek, nezávislých na kontextu a situaci, ale závislých na činitelích obsahových (hl. na komunikativní intenci mluvčího), mohou podléhat elipse a (c) uznat víceznačnost slovesa, jestliže [59]vystupuje zároveň v kontrukcích s daným členem i bez něho. Saloni se přiklání k nejčastěji užívané interpretaci uvedené sub (b): konstrukce různící se přítomností nebo nepřítomností jistých syntaktických členů interpretuje jako úplné a eliptické. Z toho plyne rozlišení členů u sloves do tří skupin: (1) členy neodsuvné (tj. podléhající jen elipse podmíněné kontextově a situačně), (2) členy odsuvné, (3) modifikátory. Hranice mezi (2) a (3) je těžko uchopitelná. Rozhodnutí, o který člen jde, se musí udělat pro každé sloveso zvlášť, s ohledem na jeho sémantické vlastnosti. Zde se ukazuje, že metoda, která vychází pouze ze struktury formální, nedává možnost tyto členy klasifikovat na základě nějakých formálních měřítek.

Práce Z. Saloniho je míněna především jako shrnutí a kritické zhodnocení některých, především polských, přístupů k syntaxi. Autor si tu ujasňuje pojmový aparát, modifikuje a rozvíjí dosavadní způsoby syntaktického popisu, dále pak řeší jednotlivé konkrétní problémy. Kniha tedy nemá charakter systematického syntaktického výkladu, spíše je prověřováním jeho předpokladů. Domníváme se, že autorův přístup, který se vrací k formální syntaxi, může být užitečným korektivem k přístupu syntaktiků, kteří volí postup od sémantiky k formě. Ukazuje se však, jak bylo naznačeno výše, že i tento přístup má svá omezení a při konkrétní analýze materiálu se bez přihlédnutí k sémantice neobejde.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 55-59

Previous Vlasta Straková: Sovětský příspěvek k otázkám slovotvorné sémantiky

Next Jana Jiřičková: Ze současné lingvistiky textu