Produktivnost, frekvence a strukturní význam slovotvorných typů

Nikolaj Savický

[Discussion]

(pdf)

Продуктивность, частота и структурное значение словообразовательных типов / La productivité, la fréquence et le sens structural des différents types de la formation des mots

Při pečlivě prováděné výběrové excerpci lexikálního materiálu je hojnost výskytu lexikograficky dosud nezachycených slov dostatečně velká k tomu, aby mohla být spolehlivě stanovena momentální empirická produktivnost slovotvorných prostředků po stránce výrazové i sémantické. Zkoumání produktivity jazykových prostředků je jedním ze základních způsobů, jak realizovat postulát, aby se zkoumala synchronní dynamika jazyka. Jazyk, zejména na úrovni slovní zásoby, lze nazírat jako generátor inovací, jehož parametry je třeba zkoumat.

Stanovení produktivního významu slovotvorného formantu, tj. toho významu, v němž je formant užíván při tvoření nových slov, umožňuje pozitivně překonat antitetické stavění otázky „buď mají všechna slova tvořená určitým formantem ve spojení s určitým typem základu společný invariantní význam, nebo každé slovo po utvoření žije vlastním sémantickým životem“. (Používám vědomě přehnaně vyhrocenou formulaci, doufám však, že se mi podařilo v podstatě správně vystihnout smysl reálné polemiky.[1] „Pozitivní“ překonání stavím do protikladu ke kompromisu, k němuž je možno dospět postupným „zpružňováním“ formulací obou stran.)

Statut „produktivního významu“ musí být totiž dostatečně výrazný v celém souboru slov tvořených určitým formantem k tomu, aby mohl být vzorem pro tvoření slov nových. Obsah pojmu produktivní význam je tudíž na jedné straně dostatečně konkrétní, aby mohl sloužit empirickému výzkumu, na druhé straně dostatečně bohatý, aby mohl sloužit jako explikace pojmu strukturní význam, aniž bychom žádali jeho bezvýjimečnou, „invariantní“ platnost v celém souboru slov daným postupem již dříve utvořených.

V cit. článku i v jiných pracích dospívá M. Dokulil rovněž k závěru, že míra shody mezi strukturním a lexikálním významem slovotvorně strukturovaného slova bývá různá. Příslušné rozdíly však připisuje téměř výlučně kategoriální příslušnosti slov [136]a jde mu pak především o případy, kdy např. v oblasti jmen nositelů vlastnosti, lexikální význam vzniká zúžením významu strukturního. Závěry, k nimž M. Dokulil dospívá při práci na fundamentálním díle o tvoření slov, jsou velmi závažné, v mém příspěvku pak jde o pokus doplnit tyto závěry z jiného aspektu, zatím, jak se mi zdá, zanedbávaného, i když, samozřejmě, v podstatě známého.

Pro posluchače je slovotvorná forma vodítkem pro správné pochopení těch slov, s nimiž se setkává vůbec poprvé nebo která slyší velmi zřídka. Taková slova nejsou v paměti zafixována jako celek a jejich význam musí být rekonstruován. Naopak slova značně frekventovaná jsou v paměti pevně zafixována i se svými (často velmi rozmanitými) významy a tyto významy se vybavují automaticky. Významná úloha slovotvorné formy a slovotvorných významů ve struktuře jazyka je dána kvantitativními charakteristikami slovní zásoby: velkými rozdíly ve frekvenci slov a skutečností, že málo frekventovaných a nových slov je tolik, že slovotvorné významy musí být pevně zafixovány v jazykovém povědomí uživatelů jazyka, aby bylo možné v tomto množství se orientovat.

Zatímco vysoká frekvence užívání určitého formantu při tvoření nových slov zpravidla napomáhá ustálení jeho produktivního významu, růst frekvence užití jednotlivého již utvořeného slova bývá spjat s polysémizací, a tudíž stíráním zřetelnosti původní slovotvorné motivovanosti.[2]

Představa částečné sémantické strukturovanosti slovní zásoby lépe odpovídá skutečnosti než představa o dokonalé shodě kategorií jazykových a myšlenkových, popř. skutečnostních; nenutí nás např. deformovat reálné slovotvorné vztahy v případech jako krása — krásný, práce — pracovat aj. Celkový vývoj názorů v této otázce, tj. v otázce, zda máme všechna ostatní kritéria odvozenosti podřídit představě o správné distribuci významů, jde však spíše ve směru od přístupu empirického k přístupu apriornímu.[3]

Dobrým příkladem potíží vyplývajících z příliš přímočarého uplatňování představy o pravidelnosti slovotvorných významů je vtip z Dikobrazu (1979, č. 13), kde učitel říká žáčkovi: „Z toho, že je dělitel a dělenec, či násobitel a násobenec, nemůžeš vyvozovat, že já jsem učitel a ty učenec!“ Dodejme k tomu, že dedukce žákova se přitom nemusela opírat jen o matematickou terminologii. Máme také dvojice cvičitel — cvičenec, zmocnitel — zmocněnec aj., v jistém okamžiku však pravidelnost končí.

Na druhé straně asi nestačí čelit této situaci jen „opatrnějšími“ formulacemi. Musíme si uvědomit, že má-li být pojem strukturního významu nástrojem vědeckého poznání, musí výskyty tohoto významu vyhovovat striktním kritériím identifikace, např. kritériu transformačnímu. I po této stránce musíme žákovu úvahu uznat za korektní.

Transformační kritérium funguje nejlépe v případě abstrakčních transpozic: vztah materiál je dostatečně pevný — pevnost materiálu je dostatečná ukazuje, že slovo pevnost v daném případě je pravidelným jménem vlastnosti; naopak, ačkoliv mezi významy slov společný a společnost existuje nepochybně jistá podobnost, výraz lidská společnost se vyvíjí, který ilustruje základní dnešní význam slova společnost, nelze vyvodit z žádného výrazu s adjektivem společný. Jména činitelská i „trpitelská“ mohou rovněž vystupovat v pravidelných transformacích.[4] Srov. vysvětlení pojmu osvojení v Příručním slovníku naučném: „Osvojení — právní akt, kterým vznikne mezi osvojitelem a osvojencem takový právní poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi … Osvojit lze [137]jen nezletilého staršího jednoho roku.“ Tady pozorujeme v čisté podobě vztah: A osvojil B — A je osvojitelem a B osvojencem.

I při tvoření nových slov není ovšem formální ani sémantická pravidelnost absolutní. Odsouzení případů „neústrojného tvoření“ v lingvistické literatuře (srov. Dokulilovu charakteristiku vzniku slova porotce: „zcela v rozporu se zákonitostí příslušného formantu“ — (TSČ I, s. 28) — podobně dopadla i slova dálnice, chladnička, delegačenka) nebo v Jazykovém koutku vytváří sice hodnotový systém jazykové kultury, nestačí však k tomu, aby odstranilo tuto skutečnost jako lingvistický problém. Definitivní instancí je jazykové společenství, a to přijalo už leckterý „neústrojný“ novotvar. Jazyk tudíž není tak dokonale strukturován, jak bychom si přáli. Při troše metodologické odvahy by se snad dalo říci, že by bylo adekvátní nahradit představu o procesu tvoření slov jako o procesu, který je striktně determinován existující jazykovou strukturou, představou o procesu tvoření slov jako o procesu pravděpodobnostním, stochastickém. Při zkoumání jazyka jako generátoru inovací by bylo možné uvažovat především o dvou parametrech: o celkovém počtu inovací připadajících na jednotku délky textu a o poměru mezi útvary tvořenými pravidelně a nepravidelně.

Míra shody slovotvorné formy a sémantiky je různá v různých funkčních stylech jazyka. Hlavními zdroji nových slov jsou terminologie a expresívní lexika; mezi nimi je zásadní rozdíl co do pravidelnosti vztahu obsahu a formy. Tvoření terminologické je po stránce výrazové i významové značně pravidelné. Srov. neustále vznikající nová slova — všechny dále uvedené příklady jednotlivých slov jsou z hlediska reprezentativních výkladových slovníků neologismy; jde např. o názvy výrobních procesů v kategorii jmen dějových typu čes. vibrolisování, lopatkování (turbíny), rus. otverždenije (lakokrasočnych pokrytij); o jména konatelská v češtině na -ař: klapkař, pásař, dráhař, volnostylař, v ruštině na -čik / -ščik: samoletčik, lokatorščik nebo -ist: dvigatelist, priborist, dále v češtině např. o názvy provozních prostorů typu elektrodovna, o jména prostředků na -ač: dýchač, zrychlovač, odhazovač. Pravidelnost vztahu lexikálního významu a slovotvorné formy v oblasti terminologie lze zvláště dobře ověřit tam, kde nově utvořená slova vstupují do určitých stereotypních konstrukcí typu zkouška + jméno vlastnosti na -ost v gen., zařízení, přístroj + adj. účelové na -c-í apod.; naproti tomu podstatou expresívního tvoření je moment překvapení a slovotvorné formanty s výrazně expresívním významem netvoří nikdy dlouhé řady — srov. formanty jmen nositelů vlastnosti čes. -oun, -our, -ous, -ouš, rus. -’uka (kamen’juka), -ucha (neskladucha); srov. nepravidelnou morfémovou strukturu v nových expresívech drasťák, kojeňák, exnout, rus. mul’tjaška (mul’tiplikacionnyj fil’m).

Otázka míry strukturovanosti jazyka je otázkou empirickou — v dějinách jazykovědy se tato skutečnost již jednou výrazně projevila, a to dosti dávno — v době, kdy spekulativní spor anomalistů a analogistů byl vyřešen vytvořením empirické gramatiky, která obsahovala jak pravidla, tak i výjimky z nich.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 135-137

Previous Vladimír Mejstřík: K rozdílům mezi lexikálním a slovotvorným významem slov, zvláště z hlediska lexikografického

Next Slavomír Utěšený: Problémy zjišťování ekvivalentnosti heteronym v onomaziologických anketách