Na okraj sovětského sborníku o problémech teorie gramatického rodu

František Štícha

[Chronicles]

(pdf)

Заметки к советскому сборнику о проблемах теории грамматического залога / En marge du recueil soviétique concernant les problèmes de la théorie de la voix grammaticale

V r. 1978 vydalo leningradské nakladatelství „Nauka“ sborník prací Problemy teorii grammatičeskogo zaloga sestavený z přepracovaných referátů přednesených na konferenci „Strukturno-tipologičeskije metody v sintaksise raznostrukturnych jazykov. Diatezy i zalogi“, která se konala v r. 1975 v Leningradě. Je to od r. 1974 již třetí významný sborník věnovaný otázkám diateze a slovesného rodu,[1] které po zformulování základních principů leningradskou skupinou rozpracovávají jazykovědci zejména ze SSSR, NDR a Československa.

Stati sborníku jsou uspořádány do dvou oddílů. První je nazván „Teoretické aspekty koncepce diateze a rodů“ a obsahuje 22 příspěvků od lingvistů ze Sovětského svazu (A. A. Cholodoviče, V. P. Nedjalkova, A. V. Bondarka, V. V. Bogdanova, V. S. Chrakovského, G. C. Sil’nického aj.), z ČSSR (J. Panevové, R. Zimka, J. Kačaly), NDR (R. Růžičky, [163]R. Lötsche) a Polska (S. Karolaka a Z. Topolińské). Druhý oddíl, nazvaný „Zalogovyje konstrukcii v raznostrukturnych jazykach“, obsahuje rovněž 22 příspěvků od autorů různých zemí (I. V. Dolininové, Z. Hlavsy, E. Macháčkové, K. Stankeviče aj.). V naší recenzi se zaměříme především na teoretické stati 1. oddílu a z 2. oddílu pouze na ty, které přinášejí poznatky též obecnější povahy.

Přestože v názvu 1. oddílu sborníku se ohlašují teoretické aspekty koncepce diatezí a rodů, nenalezneme v něm pouze příspěvky obecně teoreticky zaměřené, ale i takové, které řeší některé speciální otázky, např. problematiku reflexívních deagentních konstrukcí (Nedjalkov), kritéria pro zjišťování obligatornosti participantů (Panevová) ap. Na druhé straně najdeme stati podstatnou měrou přispívající k teoretickým aspektům koncepce diatezí a rodů i v druhé části sborníku. Jde zejména o příspěvek I. B. Dolininové Reflexiv i srednij zalog v sisteme anglijskich zalogov i problema „giperleksemy“ (s. 162—171).

Ústředním motivem všech úvah pracujících s pojmy diateze a rod (slovesný, tj. morfologický nebo syntaktický)[2] je vzájemný vztah dvou rovin větné struktury, roviny (formálně) syntaktické a roviny (větně) sémantické. Existence a teoretická relevance tohoto vzájemného vztahu se vcelku obecně uznává; nemalou zásluhu na tom má právě leningradská skupina, v jejíž koncepci diateze teoretické uchopení tohoto vztahu vykrystalizovalo v relativně čisté podobě. Neudivuje proto, že i pojem (nikoli termín, ten je starší) diateze, nedávno utvořený a nezatížený historickým obsahem či spontánní neurčitostí, je ve své obecnosti teoretického konstruktu valnou částí lingvistů pojímán v podstatě jednotně. Ani zdaleka tomu tak není s termínem (nelze dost dobře mluvit o jediném pojmu) slovesný rod (genus verbi, zalog, voice). Tato skutečnost se obráží i v příspěvcích recenzovaného sborníku. Zatímco s pojmem diateze se pracuje poměrně jednotně v podstatě v tom smyslu, jak byl vymezen v r. 1970 A. A. Cholodovičem, slovesný (syntaktický) rod se vymezuje značně nejednotně, na základě rozmanitých aspektů povahy slovesa, jeho stránky tvarové i strukturní. Někteří autoři přijímají Cholodovičovo vymezení rodu jako „grammatičeski markirovannoj v glagole diatezy“, jiní naopak toto pojetí odmítají, buď zřejmě jako formalistické (Bondarko), nebo jako ne zcela adekvátní zkoumanému jevu (např. Dolininová), anebo toto pojetí nějak specifikují, omezují ap. (např. Zimmermannová). V naší lingvistické tradici měly úvahy o slovesném rodu odlišný charakter. Nekladly se totiž většinou otázky po podstatě jistého jevu označovaného jako (slovesný) rod, nýbrž hledala se zpravidla odpověď na to, co je rod aktivní a co pasívní. Často se přitom nenáležitě směšovalo hledisko morfologické s hlediskem syntaktickým a sémantickým. Byl to důsledek jisté neujasněnosti spletitých vztahů spjatých s víceméně spontánním pojmem pasíva, zejména vzhledem k spontánnímu pojmu agens a vzhledem k reflexívním slovesům. V recenzovaném sborníku jsou hlavní koncepce (Havránkova, Mathesiova, Greplova aj.) slovesného rodu v české lingvistice stručně nastíněny a zhodnoceny ve stati R. Zimka Ponimanije passivnoj perspektivy predloženija v češskoj lingvistike (s. 79—87).

Na rozdíl od naší tradice se v ruské jazykovědě od dob Lomonosovových věnuje značná pozornost problematice reflexívních konstrukcí[3] a odtud pak pramení i odlišný přístup k otázkám rodu slovesa, jak se s ním setkáváme i ve statích recenzovaného sborníku. Protože z bohemistické ani slovakistické literatury není známo mnoho odlišných definic slovesného rodu, bude užitečné ukázat, jak lze rod různým způsobem vymezovat a chápat.

Zatímco pro I. Zimmermannovou (v příspěvku Sintaksičeskije funkcii aktantov, zalog i perechodnosť, s. 71—79) je rod morfologickou kategorií, která se v ruském jazyce projevuje v protikladném postavení trpného rodu vůči činnému, I. B. Dolininová definuje rod jako gramatickou kategorii, jejímž významem je typ změny presupozičního významu a formou struktura dostatečně širokého okruhu sloves syntaktického paradigmatu realizující [164]daný význam. Kritickou reakcí na Cholodovičovo pojetí má být Bondarkova definice rodu jakožto gramatické kategorie tvořené opozicí gramatických forem, jejichž významy se od sebe odlišují různou jazykově sémantickou interpretací téhož pojmového vztahu subjekt — pojem děje — objekt. Bondarko ovšem podle našeho názoru Cholodovičovu koncepci diateze svou definicí rodu nenarušuje. Jeho výhrady proti formálnímu pojetí syntaktických aktantů a zavedení pojmu bilaterální syntaktická veličina nejsou dostatečně přesvědčující. Jestliže hodnotíme nominativ ve větách Dům stojí na předměstí a Dům byl postaven na předměstí jako týž větný člen (ať už ho nazveme jakkoli) a naopak nominativ a akuzativ ve větách Džbán rozbil Karel — Džbán byl rozbit Karlem jako odlišné větné členy, je zřejmé, že se tak děje z hlediska morfologického nebo formálně syntaktického; podmět je tu prostě pro nás nominativ substantiva (s jeho syntakticky závislými variantami, numerativem a partitivem).[4]

V návaznosti na Mathesiův pojem pasívní perspektivy větné charakterizuje slovesný rod J. Kačala v čl. O grammatičeskoj i semantičeskoj perspektive predloženija (s. 87—92) jako gramatickou kategorii vyjadřující gramatickou perspektivu věty a — přibližuje se koncepci M. Grepla — začleňuje kategorii slovesného rodu do širší oblasti větně sémantických jevů. — Z Mathesiových myšlenek vychází i příspěvek E. Macháčkové Pjať tipov passivnoj predikacii v češskom jazyke (s. 220 až 223). Autorka v něm objasňuje jednotlivé typy pasívní predikace popisované Mathesiem na materiále českého jazyka.

Termín diateze má na rozdíl od mnoha jiných lingvistických termínů relativně určitý pojmový obsah. Naproti tomu např. termín věta takový relativně určitý pojmový obsah (v lingvistickém úzu) nemá; jednak je jeho pojmový obsah „spontánní“, předvědecký, jednak se jím označuje mnoho pojmů různých. Proto se také v jazykovědném myšlení konstituoval pojem propozice, propoziční obsah a pojem určitým způsobem hierarchizovaného propozičního obsahu; ten by asi bylo možno označit termínem věta, neboť teoretický pojem (konstrukt) „určitým způsobem hierarchizovaného propozičního obsahu“ koresponduje zřejmě v podstatné míře s pojmem spontánním odpovídajícím smyslu slova věta. Neptáme se proto „téměř platonisticky“,[5] co je opravdu diateze i v (případných) širších souvislostech, neboť vlastnost určitým způsobem hierarchizované propozice (věty), kterou takto označujeme, je dostatečně obecná a zároveň i konkrétní, empiricky pozorovatelná. Určité potíže ovšem vznikají s vymezením rovin větné struktury, jejichž vzájemný vztah (obecně jde o vztah struktury sémantické a syntaktické) označujeme jako diatezi. Sémantickou strukturu věty lze totiž vymezovat se značně různým stupněm obecnosti. Na to poukazuje V. V. Bogdanov v příspěvku Zalog i semantika predloženija (s. 37—42). Uvádí tu, že počet rolí se u různých autorů pohybuje od 2 do 50. Podle Bogdanova subjekt, jsa zobecněním velkého množství různorodých sémantických rolí, sám není jednotkou sémantické roviny. Proto Bogdanov odlišuje rovinu subjektovo-objektovou od roviny podmětově komplementální (podležaščno-dopolnitel’naja) i od roviny sémantických rolí. To ukazuje, že s různou mírou obecnosti lze vymezovat rovinu jak sémantickou, tak i syntaktickou, resp. vzniká otázka, co je a jaká může být syntaktická forma a které formální exponenty konstituují formálně syntaktickou strukturu.[6] V této souvislosti Bogdanovovo rozlišení roviny subjekto-objektové a podmětově komplementální jeví se nám jako poněkud vágní, neboť není zřejmé, v čem tkví specifika subjektu, nenáleží-li rovině sémantické a není-li totožný s (formálně syntaktickým) podmětem. V podstatě ovšem i pro Bogdanova znamená subjekt zřejmě tolik co agens (v širokém pojetí) a jako diatezi pak označuje vztah roviny subjekto-objektové a roviny, kterou označuje jako podležaščno-dopolnitel’naja. Naproti tomu vztah roviny podmětově komplementální a roviny sémantických rolí označuje Bogdanov jako tzv. diatektu a řadí sem konverze typu Ryba kišit v more — [165]Ryboj kišit more, Ivan zatykajet uši vatoj — Ivan zatykajet v uši vatu aj. Vedle roviny subjekto-objektové, podmětově komplementální a roviny sémantických rolí vymezuje Bogdanov ještě čtvrtou rovinu tematicko-rematickou a vztah roviny podmětově komplementální k této čtvrté rovině označuje jako tzv. diataxu.

Závažným problémem při zkoumání diateze je otázka, kdy odlišné syntaktické formy reprezentují tutéž strukturu sémantickou, neboli kdy jde pouze o různým způsobem hierarchizovanou propozici, tj. otázka synonymie syntaktických konstrukcí fungujících jako jisté syntaktické paradigma. Podle R. Růžičky jde o různé syntaktické (povrchové) projevy téže sémantické struktury tam, kde se daná syntaktická konkurence nedotýká základního významu. I. B. Dolininová vychází z pojmu hyperlexému zavedeného V. A. Uspenským[7] a považuje za nutné — aby byla dána možnost popsat rodové vztahy u všech sloves — vycházet z významu udávaného hyperlexémem; jím rozumí Dolininová takový význam slovesného lexému, který zahrnuje maximální počet participantů v některé z možných syntaktických struktur. Změna diateze nese s sebou ovšem i změnu významu. Tato změna se ale podle Dolininové nedotýká propozičního obsahu slovesa, nýbrž pouze jednotlivých stránek presupozičního obsahu slovesa (intence, modálnosti, aspektuálnosti atd.).

Zkoumají-li se větné struktury z hlediska diateze, zpravidla se dělá rozdíl mezi diatezí základní a odvozenou. Základní diateze se vidí tam, kde agens odpovídá podmětu a patiens předmětu věty. Ovšem ani v této otázce není vždy úplně jasno a vyrovnávají se s ní i někteří autoři příspěvků recenzovaného sborníku. I. Zimmermannová předpokládá rovinu hloubkové lexikálně syntatické struktury, která je lexikálně syntaktickým invariantem, abstraktním reprezentantem syntakticky synonymních vět spjatých syntaktickým paradigmatem, a považuje za možné pokládat věty strukturované v této rovině za konstrukce výchozí.

K problematice slovesného rodu a diateze se přistupuje někdy též z hlediska aktuálního členění výpovědi; ve sborníku je také těmto otázkám věnováno několik příspěvků (L. N. Murzina, B. M. Ljakinové, S. Karolaka, Z. Topolińské a N. A. Kozincevové). L. N. Murzin se např. domnívá, že z hlediska aktuálního členění výpovědi je třeba diatezi určit jako vztah sémantických aktantů k tématu a rématu. Označujeme-li však jako diatezi vztah sémantických a syntaktických participantů (což je vztah velmi obecný a z hlediska jazykové struktury relevantní), je sice možno vztah uváděný Murzinem považovat rovněž za podstatný, ovšem jde o jev principiálně odlišný od vztahu, který Cholodovič označil termínem diateze. Podle Murzina věty Dom stroitsja plotnikami a Dom strojat plotniki vyjadřují tutéž diatezi, neboť v obou případech je tématem patiens a rématem agens. To by ovšem z druhé strany znamenalo, že např. věty Policie hlídá dům a Dům hlídá policie mají odlišnou diatezi. Jaký jiný obsah by měl tento pojem než ten, který je dán tematicko-rematickým uspořádáním výpovědi, není zřejmé. Proto v dalších výzkumech strukturních vlastností věty označovaných jako větná diateze bude třeba s rovinou aktuálního členění a jejím zapojením v dané oblasti větné sémantiky pracovat způsobem poněkud specifičtějším a nosnějším než L. N. Murzin. Jinak se stavějí k otázkám diateze a aktuálního členění S. Karolak a Z. Topolińská. Podle nich problematika diateze zahrnuje vztahy mezi různými predikáto-argumentovými strukturami z hlediska stupně explicitnosti argumentů a možných způsobů tematicko-rematického uspořádání explicitních argumentů.

Některé další příspěvky sborníku řeší specifickou problematiku reflexívních forem slovesa (útvarů sloveso + se, sja atd.). V. S. Chrakovskij v článku Zalog i reflexiv (s. 50—61) si klade otázku, v jakém vztahu jsou výchozí nezvratné formy a odvozené formy zvratné, jde-li o dvě formy téhož slovesa, anebo o dva různé slovesné lexémy. U případů typu otrávit — otrávit se jde podle něho o dvě různá slovesa, o různé lexémy. Naproti tomu Uspenskij i Dolininová spojují případy typu kutálet/kutálet se pod pojem hyperlexému. V. P. Nedjalkov podává zajímavou typologii reflexívních deagentních konstrukcí a reflexívních konstrukcí vůbec. Deagentní reflexívní konstrukce dělí na modálně deagentní a nemodálně deagentní a obě tyto skupiny dále [166]klasifikuje na mnoho typů existujících v různých jazycích. Z. Hlavsa v příspěvku Nekotoryje zamečanija o refleksivnosti (s. 152—155) upozorňuje na důležitý typologický rys češtiny, jímž je bezpříznakovost a primárnost tranzitivních modelů českého slovesa, a poukazuje na to, že reflexívní částice je formálním exponentem intranzitivnosti.

Závěrem je třeba říci, že recenzovaný sovětský sborník je významnou jazykovědnou publikací, v níž se řeší nové aktuální otázky větné struktury z jasného teoretického východiska, rozpracovávají se dále základní myšlenky, a co je zvlášť hodné ocenění, zjišťují se i nová objevná empirická fakta odpovídající v adekvátní míře systému pozorovaných jevů. Výzkumy hierarchizace větných struktur se tak ukazují neobyčejně perspektivní a přínosnou součástí lingvistického bádání.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 162-166

Previous Emil Skála: Německý sborník o jazykové kultuře v Československu

Next Ludmila Uhlířová: Sovětská monografie o sémantice adjektiva