Současný stav nostratické hypotézy (fonologie a gramatika)

Václav Blažek

[Discussion]

(pdf)

Современное состояние ностратической гипотезы (фонология и грамматика) / The present state of the nostratic hypothesis

Tento článek si klade za cíl informovat zájemce o komparatistiku o pokrocích v nostratické jazykovědě po smrti Illiče-Svityče (1966), především po vydání 1. dílu jeho Nostratického slovníku (1971).

1.1. Nostratická hypotéza představuje tzv. „long-range comparison”. Operuje se zde s více či méně rekonstruovanými prajazyky dosud neuzavřeného počtu jazykových rodin Starého světa; objevilo se už několik pokusů o rozšíření této hypotézy i na americké jazyky (srov. Viitso, 1971; Sadovszky, 1977 — penuti; Wikander, 1971 — maya).

Stará Pedersonova myšlenka (1903) se dočkala renesance až v polovině 60. let. Slavista V. M. Illič-Svityč věnoval nejprve speciální studii přejatým slovům indoevropsko-(hamito)semitským. Současně publikoval i srovnání indoevropsko-uralsko-altajské, ve kterém objasňoval vztah tří řad ide. velár k uralskému a altajskému vokalismu. Potom následoval rozsáhlý nostratický glosář asi o 600 lexikálních jednotkách a srovnávací fonetika nostratických okluzív (1968). V. M. Illič-Svityč zemřel r. 1966. Jeho nedokončeného díla se ujímá skupina lingvistů v čele s V. A. Dybem. V 70. letech vydávají první dva díly srovnávacího slovníku nostratických jazyků (Illič-Svityč, 1971, 1976). První díl obsahuje mj. veškerou literaturu do r. 1966 a tabulky předpokládaných fonetických responzí, jež postavily nostratiku na exaktní [236]základ. Illič-Svityč nepracuje pouze s lexikem, ale všímá si i gramatických morfémů, které jsou rovněž včleněny do slovníku. Dílo Illiče-Svityče speciálně hodnotí podrobný článek (Dolgopol’skij - Dybo - Zaliznjak, 1973; Lamprecht - Čejka, 1975a).

Zprvu nezávisle začal v nostratice pracovat A. B. Dolgopol’skij. Těžiště své práce přenáší na hamitosemitistiku, především na kušitské jazyky (Dolgopol’skij, 1973).

Z ostatních lingvistů v SSSR zajímajících se o nostratiku patří k nejvýznamnějším M. L. Palmajtis, který pracuje především na rekonstrukci gramatického systému (Palmajtis, 1975, 1978b). Příspěvky ostatních se objevily většinou jen v materiálech ze dvou konferencí o nostratické jazykovědě (KSIGIJ, NJNJ).

Také mimo SSSR se nostratická hypotéza setkala s příznivým ohlasem. Pojetí Illiče-Svityče se nejvíce přiblížil Švéd B. Collinder, který od 30. let úspěšně rozšiřoval materiál svých srovnání mezi jazyky uralskými na jedné straně a ide., altajskými a jukagirštinou na straně druhé. Svou obsáhlou recenzí Illiče-Svityče (1971) se rovněž přihlásil mezi zastánce nostratické hypotézy (Collinder, 1974). — K. H. Menges z USA se nejvíce zajímá o vztahy altajských jazyků k ide., uralským a drávidským, ale pracuje i s materiálem dalších jazykových rodin (Menges, 1975, 1977). — B. Čop (Jugoslávie) v sérii Indouralica a dalších studiích rozpracoval srovnání ide. a uralských jazyků ve všech rovinách. Hojně cituje i altajské paralely (např. Čop, 1978). Zabývá se též vztahem starých středomořských jazyků k „indouralským“ (Čop, 1976). Svou koncepci pokládá za variantu nostratické hypotézy. — A. Gluhak (Jugoslávie) rozšiřuje nostratický slovník o další etymologie. Upozorňuje na nostratický charakter etruského lexika i gramatiky. Uvažuje o srovnání nostratičtiny se sinotibetštinou (Gluhak, 1977, 1978, 1979). — Finský semitista K. Koskinen je autorem jedné z nejnovějších prací srovnávajících velké jazykové rodiny (1980). Pojmenování knihy (NILAL) skrývá v sobě geografické vymezení areálu, jímž se zabývá: Nil až Altaj.

Z čs. lingvistů je třeba jmenovat autory podrobných recenzí „Opytu sravnenija …“ V. Skaličku (1974), A. Lamprechta a M. Čejku (1975a, 1977). Skalička se zaměřuje na ide.-uralské vztahy (1969), v poslední době připravuje srovnání baskičtiny s nostratickými jazyky. Lamprecht a Čejka přicházejí k nostratice z indoevropeistických (slavistických) pozic. Navrhují některé změny ve standardní rekonstrukci ide. fonologického inventáře (Lamprecht, 1976, 1978). V posledních příspěvcích se zaměřují na sémantické vyhodnocení nostratického slovníku. Hlásí se k tendenci redukovat nostratický hláskový systém, který navrhl Illič-Svityč (Čejka, 1979; Lamprecht - Čejka, 1981).

Zdrženlivě kritický postoj k nostratice zaujímá semitista K. Petráček. Zabýval se systémovým srovnáním struktury ide. a semitohamitského kořene. Významná je však jeho koncepce laryngální teorie pro obě rodiny. Pokud jde o nostratiku, přiklání se k hypotéze o africké pravlasti Semitohamitů (Petráček, 1981a, b, 1983a, b). Tato staronová teorie získává stále nové důkazy. Petráček odhalil řadu morfologických paralel mezi semitohamitskými a ostatními africkými jazyky (1983b). Autor tohoto přehledu shromáždil desítky lexikálních paralel mezi semitohamitskými a nilosaharskými jazyky (podobné vazby předpověděl už Greenberg). Mnoho z nich se jistě projeví jako výpůjčky; jsou tu hojně zastoupeny i pojmy základní slovní zásoby. Podaří-li se jednoznačně prokázat africkou pravlast Semitů (z poslední doby např. Djakonov, 1981; Heine, 1979, aj.), schéma nostratických migrací navržené Dolgopol’ským nebude přijatelné (Dolgopol’skij, 1975).

Asi jediným autorem nostratické bibliografie po r. 1966 (do r. 1974) je J. Vacek (1975, s. 60—61). Jako specialista indolog a mongolista má znamenité předpoklady [237]pro podrobné srovnání obou jazykových rodin v nostratickém kontextu (Vacek, 1978). Nostratická bibliografie od r. 1966 je mnohem bohatší (obsahuje asi 100 autorů a 400 titulů), její podrobný rozbor necháváme stranou.

Považujeme za potřebné zmínit se i o záporném přijetí, které se nostratické teorii dostalo ze strany některých lingvistů. Počchua (1974) zcela správně kritizuje některé nepovedené kartvelské etymologie Illiče-Svityče. Hlavní nedostatek spatřuje v tom, že kartvelština je vytržena z kontextu kavkazských jazyků. Zapomíná však, že Illič-Svityč výběrem šesti jazykových rodin nikterak nevymezil hranice nostratické makrorodiny. Výběr byl ovlivněn především úrovní rekonstrukce jednotlivých prajazyků. Sám Illič-Svityč s největší pravděpodobností počítal s genetickou jednotou kartvelštiny a obou severokavkazských rodin (Illič-Svityč, 1965).

G. Clauson, proslulý antialtaista, je autorem podrobného rozboru 1. dílu „Opytu sravnenija …“ (Clauson, 1973). Ačkoliv je až příliš skeptický ke genetické příbuznosti jazykových rodin, podává užitečnou analýzu rekonstruovaných významů. Clauson vysoko oceňuje Illiče-Svityče, ale genetické jednotě v hluboké minulosti nevěří. — K opatrnosti při srovnávání jazykových rodin nabádá další altaista G. Doerfer (1973). — G. Je. Kornilov (1973, 1980) pokládá lexikální paralely jak uvnitř jazykových rodin, tak i mezi nimi za důsledek někdejšího ideofonického charakteru slovníku („teorie imitativů“). Na podstatně vyšší podíl deskriptivních kořenů v nostratickém slovníku upozorňuje i S. V. Voronin (1977). — Užitečné kritické připomínky najdeme i v recenzích lingvistů, kteří renesanci nostratické hypotézy přijímají příznivě (Poppe, 1971; 1979).

2.1. Zjednodušeně lze říci, že rekonstrukce fonologického inventáře nostratického prajazyka vznikla sjednocením semitského a kartvelského konsonantismu a ugrofinského vokalismu. Chce-li však nostratika dokázat možnost reálné existence kdysi živého jazyka, musí respektovat univerzální zákonitosti, které se vztahují na všechny známé jazyky ve všech etapách jejich vývoje. Empiricky bylo zjištěno, že existence jazyka s velkým počtem vokálů a konsonantů je nepravděpodobná. Illič-Svityč rekonstruoval 7 vokálů a 42 konsonantů. Palmajtis (1978a) upozornil, že nejpravděpodobnější počet konsonantů odpovídající 7 vokálům je 22 až 28. Ve východonostratickém areálu nacházíme poměr asi 7 : 21; to ukazuje vysokou pravděpodobnost, že existoval prajazyk s podobným stavem. Ale i v západonostratickém areálu je situace z typologického hlediska přijatelnější než pro rekonstruovaný nostratický prajazyk. Přistoupíme-li na teorii ide. a kartvelského monovokalismu a semitohamitského bivokalismu, dostáváme zcela reálný model, který připomíná některé západokavkazské jazyky.

Jak však situaci řešit v projekci do období předpokládané jednoty? Vyskytují se čtyři možné interpretace:

A. Alogenetická verze (Palmajtis, 1978a), která předpokládá kontakt východonostratického a západonostratického areálu s hypotetickou kavkazskou složkou. Pro první areál je typický bohatý vokalismus a chudší konsonantismus. Druhé dva areály se naopak vyznačují chudým vokalismem, který podléhá ablautu, a bohatým konsonantismem. Některé jazykové rodiny vznikají jako „průnik“ rodin jiných. Podobnou koncepci „nostratického cyklu“ zformuloval A. Erhart (1979; kritický rozbor Lamprecht - Čejka, 1981).

B. Primární západonostratický konsonantismus a východonostratický vokalismus. Postuluje jej Illič-Svityč a všechny uvažované jazyky rozličných typů spojuje do jediného společenství. Tři řady okluzív lze rekonstruovat také v altajských jazycích [238](Cincius, 1975). K paralelnímu vývoji snad došlo v uralských a chetito-luvijských jazycích: ural. *-k-, *-kk-, *-G- odpovídá chet. -k-, -kk-, luv. -j- // -∅ na místě ide. *g^jh (Lamprecht, 1976; Čop, 1979). Rudimentárně doložené tři řady okluzív v altajských a uralských jazycích můžeme však chápat i jako dvě řady se stabilní opozicí znělá : neznělá s právě vznikající řadou třetí, jež by měla odpovídat glottalizovaným konsonantům v semitohamitských jazycích (podle některých autorů částečně sekundárním).

C. Primární západonostratický konsonantismus i vokalismus. Palmajtis (1978b) předpokládá pranostratický vokalismus pouze jako dvoučlenný systém (podobně pro sinotibetštinu, srov. Ivanov, 1965). Pro tuto odvážnou koncepci mluví nejen hledisko typologické, ale také některé nepravidelnosti podle Illičova-Svityčova modelu. Jde především o ide. kořeny s palatalizovanou velárou odpovídající východonostratickým ekvivalentům se zadním vokalismem:

1. ide. *g^jher- ‚střevo‘ (Pokorny, s. 443) : ural. *kūrA id. (Collinder, 1965, s. 124); srov. arab. džirijj-at ‚žaludek‘, kušit. *gAr(r)- ‚vnitřnosti, střeva‘ (Dolgopol’skij, 1973, s. 205);

2. ide. *g^jher- ‚toužit, hladovět‘ (Pokorny, s. 440) : mongol. guri- ‚hladový‘ (Ramstedt, 1935, s. 151—2); srov. ale drávid. *kar- ‚hladomor‘ nebo *kīR- ‚hlad, touha, žízeň‘ (DED, 1081, 1350);

3. ide. *g^jhengh- ‚kráčet‘ (Pokorny, 438) : ugrij. *kunkA ‚stoupat‘ (Čop, Orbis 1973, s. 15); srov. kušit. *g^wAg(g)- ‚cesta, jít‘ (Dolgopol’skij, 1973, s. 256);

4. ide. *k^jas- ‚šedý‘; v indoírán., kelt., germ. a záp. balt. též ‚zajíc‘ (Pokorny, 533) : finoperm. *koske- ‚šedý pták‘, udmurt. kësyt ‚bledý‘; ale turec. käči, čuvaš. kat’s’ ‚zajíc‘ (Lytkin - Guljajev, 1970, s. 135, 143).

Palatální příznak signalizuje podle Illiče-Svityče přední vokalismus. Protože Illič-Svityč shromáždil dostatek příkladů pro korespondenci ide. labializované veláry a uralského zadního vokalismu (Dybo, 1978), odpovídají vlastně uralskému zadnímu vokalismu dva konsonantické reflexy v ide.: palatální a labiální. Tento spor by mohla řešit právě Palmajtisova koncepce vokalismu, která předpokládá např. vznik Illičových-Svityčových *i, *u rozštěpením starého uzavřeného vokálu *ə (podobná situace se předpokládá pro vývoj semitských jazyků, srov. Djakonov, 1970, s. 456, 459). — Stopy ablautu v uralských jazycích mohou rovněž přispět k rekonstrukci nostratického vokalismu (Bańczerowski, 1975, 1981).

D. Primární stav blízký východonostratickému. Pro tuto verzi mluví skutečnost, že bohatý konsonantismus kartvelských (a vůbec kavkazských jazyků) i semitských a kušitských jazyků je zjevně sekundární. Zejména řady laryngál, faryngál a glottalizovaných okluzív jsou velmi dynamické a sotva pro ně můžeme předpokládat stabilitu nutnou pro postulování prajazykového stáří. Petráčkova dynamická teorie laryngál (1981b) rozpracovaná právě na materiálu semitohamitských a ide. jazyků nepochybně bohatý konsonantismus zredukuje (např. prasemit. *ch a *gh jsou zřejmě varianty starších *x a *^c; v praegypt. byly zřejmě jen dvě laryngály: x a ^c; x se štěpí na x a ch, později se obě v určité pozici palatalizují na h; kušit. postveláry předpokládané Dolgopol’ským (1973) nejsou doloženy v žádném živém jazyce; sotva tedy existovaly v prajazyce).

Relativně skromnou se jeví rekonstrukce čadského konsonantismu u P. Newmana (1977, s. 9). Předpokládá 28—29 konsonantů a 2—4 vokály. Pozoruhodné je, že protočadský konsonantismus se v podstatě obejde bez laryngál a faryngál. Ještě umírněnější rekonstrukci vypracoval H.-J. Sasse (1979, s. 5) pro východokušitský prajazyk: 22—23 konsonantů a 5 vokálů, z nichž každý může být dlouhý. Vokály podléhají ablautu.

[239]Naopak značně bohatší je jihokušitský prajazykový inventář podle Ch. Ehreta (1980, s. 37—38): 47—49 konsonantů a 7 vokálů, přičemž každý může být také dlouhý. Ehret hledá vysvětlení vokalických alternací rovněž v původně jednodušším systému vokálů (3). Ehretův konsonantismus dokonce překonává protokušitský systém Dolgopol’ského (38 konsonantů v iniciální pozici, 44 v pozici mediální a navíc každý může mít geminovaný alofon, viz Dolgopol’skij, 1973, s. 323—337). Neobyčejné bohatství jihokušitského konsonantismu lze alespoň zčásti vysvětlit z kontaktu s okolními jazykovými skupinami (bantu, khoisan, srov. Ehret, 1980, s. 19, 21).

Systém tří řad okluzív typu t^h, T’, d^h je společný pro ide., kartvelské a semitohamitské jazyky (kromě defektní labiální řady). Zdá se však, že nejde jen o jev (západo)nostratického stáří, ale spíše o důsledek konvergentního procesu v rámci předoasijského jazykového svazu (Petráček, 1983a). Také Gercenbergova reinterpretace ide. konsonantismu z akcentologických pozic vede k systému pouze dvou řad stojících v opozici znělá:neznělá (Gercenberg, 1979; Erhart, 1982, s. 39).

Nostratická historicko-srovnávací fonetika podle Illiče-Svityče a Dolgopol’ského rozhodně není definitivní. Bude nutné zredukovat nejen počet konsonantů v nostratickém inventáři, ale také opravit některé fonetické korespondence mezi dílčími prajazyky. Vedle zmíněných „klasiků“ provedl systematické srovnání obou nostratických podrodin B. Čop (1978 a další viz literatura) a A. Bomhard (1981); srovnejme jejich závěry se závěry Illiče-Svityče.

2.2. Ukazuje se, že Čop (1978) nezávisle na Illičovi-Svityčovi dospěl téměř ke stejnému systému korespondencí konsonantů včetně takových detailů jako ural. *-Ď-: ide. *-l- v sousedství laryngály nebo ural. afrikáty: ide. *sk-, *st-. Naopak v případě vokalismu se oba autoři liší značně. V. A. Dybo (1978) shrnul vokalické responze předpokládané Illičem-Svityčem do následující tabulky:

 

ural.	a	ä	e	i	o	u	ü	Vysvětlivka:
								C konsonant
CVC	C—C	C—   J—   C			C—   W—   C			V vokál
KV(C)	K—(C)	Kj— (C)			Kw— (C)			K guturála, laryngála
CVS	C—S	C—S			C—S			S sonant

 

Ural. *a koresponduje s ide. alternující řadou e~o~∅.

Čop postuluje zcela jiné schéma, hledá souvislost mezi vokálem druhé slabiky a vokály slabiky první (Čop, 1978, s. 147):

  

ural.	vokál 1. slabiky	ä	e	i	ü	ë	y	a		o	u
	vokál 2. slabiky	e		a	ä	ë		e	a	ä	ë
ide.		e		a		e		a			e(~0~∅)

 

2.3. A. Bomhard (1981) se od Illiče-Svityče liší ještě více, zejména v interpretaci laryngál. Illič-Svityč předpokládal, že ide. laryngály svým zabarvením odrážejí [240]starou vokalizaci dané slabiky. Bomhard vychází z verze ide. laryngální teorie, jež může být schematicky znázorněna takto:

  

ide. bez chet.-luvij.	e	a	e	(resp. o)	a
chet.-luvij. laryng. reflex	—	+		+	—
označení laryngály	H1	H2		H3	H4

 

Bomhard předpokládá následující ide.-semit.-egypt. korespondence:

  

ide.	H1			H2	H3		H4
semit.	’			h	x, c, ch, gh		x, c
egypt.	’	‚	’	h	x, ch, h, c		x, c

 

2.4. Dále Bomhard rekonstruuje novou verzi semitského konsonantismu a srovnává ji s přepracovaným ide. konsonantismem. Tradiční rekonstrukce ide. triády typu t-d-dh je zde nahrazena typologicky pravděpodobnější t^h-T’-d^h. Bomhard dělá srovnání se semitskou triádou t-T’-d, zatímco Illič-Svityč s T’-t-d. Oba své předpoklady dokazují řadou lexikálních srovnání. Illič-Svityč však v některých případech připouští i korespondenci semitohamit. *t a ide. *t^(h) (Illič-Svityč, 1968, s. 315; jen za přítomnost *p v kořeni).

Avšak nelze opominout závažné materiální shody, kde ide. „tradičnímu“ *d („nové“ *T’) odpovídá semitohamitské *d; např. ide. *weid- ‚vidět‘, *woid- ‚vědět‘ proti semit. *jd^c ‚znát‘ s archaickou variantou *wd^c, doloženou v samaritském hitwada^c ‚dát se poznat‘, mehri wiDa ‚vědět‘, wudāš ‚víš‘ (fem.) (Noeldeke, 1910, s. 202—203); srov. kušit. *(’)AdA^c- ‚znát, moci‘ (Dolgopol’skij, 1973, s. 316). Alternace w~j~’ je v semitohamitské rodině doložena i jinde, srov. semit. *wxd~ *’xd ‚jeden‘ apod. Styk w a j je v kořeni zřejmě nepřípustný a semitská dubleta vznikla patrně z praformy *wajd- dobře odpovídající ide. ekvivalentu. Drávidská paralela *vet- ‚hledat, vyhlížet‘ (DED 4512) jen potvrzuje ide.-semitské srovnání.

Totéž zřejmě platí pro veláry (ide. *gerH- ‚být starý‘: arab. džarin ‚starý, obnošený‘, vých. kušit. *ger^c- ‚starý‘, již. kušit. *garm- ‚starší muž‘ etc., viz Dolgopol’skij, 1972c, s. 208).

Zdá se, že i tato nejednoznačnost v konsonantických responzích může být odrazem pozdějšího nezávislého rozštěpení původní binární opozice znělá:neznělá (viz výše).

2.5. Progresívně chápe Bomhard semitské interdentální spiranty jako staré afrikáty, které vznikly z dentál. Illič-Svityč (a nezávisle na něm Brunner, 1969) je sbližuje s ide. iniciálním *st-. Skalička (1974) naopak odmítá Illičovo-Svityčovo vyvedení komplexu *st-, *sk- z nostratických afrikát. Afrikáta se v jazyce ztrácí tím způsobem, že v ní zaniká element buď závěrový, nebo spirantický: c > t nebo c > s. Skalička (1974, s. 23—24) vysvětluje některá ide. slova na *sk-, jež mají nostratické ekvivalenty na *c-, jako deskriptivní. Sám se kloní k názoru, že správnou korespondencí je iniciální s-.

Některá fakta ide. srovnávací fonetiky mluví však ve prospěch Illiče-Svityče. Arménský reflex ide. *sk- je c’, albánský h. V germánštině se komplexy *sp-, *st-, *sk- chovají jako samostatné jednotky, pragermánské *p, *t, *k v nich nepodléhá spirantizaci (Ivanov, 1969), Typologickou paralelou ve prospěch této korespondence je nedávno odhalená souvislost chattijského -št- se severokavkazskými afrikátami (Ivanov, 1982, s. 162).

2.6. S problémem ide. iniciálních komplexů *sp-, *st-, *sk-, *sm- atd. úzce souvisí otázka pohyblivého s-. Illič-Svityč vypozoroval, že ide. skupina *sp-, resp. *sm- [241]se vyskytuje na místě očekávaného *p- či *m-, je-li v nostratickém kořeni přítomno *-j- (Illič-Svityč, 1968, s. 338).

V. Skalička (1974) se domnívá, že pohyblivé s- je alespoň v části případů ustrnulý prefix. Bylo by lákavé spojit jej s nostratickým afixem kauzativ — deziderativ, který má např. v semitohamitských jazycích vesměs prefixální použití (Dolgopol’skij, 1971, s. 241—242). Je zajímavé, že podobnou funkci má také tibetobarmský prefix s- (Benedict, 1972, s. 105—106). Zevrubný popis problematiky ide. pohyblivého s- podává Makajev (1970, s. 217—253).

2.7. Illič-Svityč (1971, tabulky) rekonstruoval poměrně bohatý systém nostratických likvid: *r-, *l-, *ł- v iniciální pozici a navíc *-ľ- a *-ř- v pozici mediální. Pravděpodobně i tento systém bude možno zredukovat. Především *-ľ- a *-ř- jsou nepochybně palatalizované varianty *-l- a *-r-. Doloženy jsou obě v türkštině (š, z, čuvaš. l, r) a drávidštině (L, R), v ugrofinštině pouze *ľ. Hypotetický kartvelský reflex nostratického *ľ je nejistý (Illič-Svityč, 1971, IV—V: gruzínské a zanské r proti svanskému l). V nejlepším případě můžeme uvažovat o východonostratickém stáří palatalizovaných likvid.

Je pozoruhodné, že alespoň ve východonostratickém areálu neexistovalo iniciální *r-. Není doloženo v drávidštině, türkštině, mongolštině a tunguzštině. Korejština a japonština rozeznává pouze jednu likvidu. Uralský prajazyk však patrně také neznal iniciální *r- (srov. Janhunen, 1982, s. 26). Není vyloučeno, že rovněž ide. *r a *l jsou alofony jedné likvidy (Erhart, 1982, s. 44).

Vedle *l zůstává ještě *ł, tradičně rekonstruované v ugrofinštině. V drávidštině Illič-Svityč našel reflex *t-, resp. *-L-. V ostatních dílčích prajazycích se vyskytuje vesměs l. Ukazuje se, že fonologicky příbuzný foném existoval i v semitohamitském prajazyce: čadská „hlaterála“ *hl (= *ł) v rekonstrukci P. Newmana (1977, s. 11), jihokušitská laterální frikativa *ł (Ehret, 1980, s. 16—17), jimž odpovídá lh v moderních jihoarabských dialektech. S jistotou však můžeme na nostratické úrovni pracovat pouze s jedinou likvidou, a to *l.

3.1. Pokládáme dále za užitečné konfrontovat rekonstruované systémy osobních zájmen u Dolgopol’ského, Palmajtise a Ivanova.

  

Dolgopol’skij	1. sg.	*mi		1. pl. *nA
(1972a)	2. sg.	*Ti
	3. sg.	*Tä	(neživ.)		(demonstrativa)
		*šä	(živ.)
		*nA	(obec.)

 

Ostatní zájmena plurálová jsou odvozena od zájmen singulárových rozšířením o ukazatel hromadnosti *Ha (*miHa, *TiHa). V některých syntaktických funkcích se vyskytuje jiné zájmeno 1. os. sg. *Hoja.

Palmajtis (1978b) uplatnil pro své schéma ergativní teorii:

 

	Status	Status		(Dativus)	Status determ.
	absolutus	ergativus		locativus	absolut.	ergativ.
1. sg.	Hə, Ha	mə, ma, nə, na	mu	mi	məN, maN	mənai
2. sg.	tə, ta	sə,  sa	tu	ti	təN, taN	tənai
					səN, saN	sənai
1. pl. exkl.	wax(?)	nə,      na		—	—	—
1. pl. inkl.	ma/ /m∅	—		—	—	—

 

[242]Ivanov (1979, s. 25—31) vychází z Kuryłowiczovy analýzy zájmenného systému Předkládá následující schéma:

 

sg.	*šä,	*Tä	*Nä	3. os. — neutrální člen (všichni ostatní kromě
				hovořícího a posluchače) (G)
	*Ti/*Si		2. os. negat.	*mi			1. os. jako určený člen opozice
			člen opozice (B)				(exkl.) (b)
pl.	*Tä (B)		↓				*nA (b)
			*mä (g)			(inkl.) účast hovořícího i posluchače;
						odvozeno od (b) v podsystému sg.

 

Asymetrii v proporcích 

*Ti (B) : *Tä (G) = *Tä (B)

*mi (b) : *mä (g)

vysvětluje hypotéza, že v nostratičtině při obracení se k množství posluchačů mohlo být použito demonstrativum *Tä (G), vztahující se k 3. os., které teprve později nabývá význam 2. os. (B). Analogický přenos ze 3. na 2. os. je dobře znám (Ivanov, 1981, s. 30).

3.2. Dolgopol’skij, Ivanov a především Palmajtis pracují se dvěma sériemi osobních zájmen — aktivní a inaktivní (resp. ergativní a absolutní). Tyto dvě série se nepochybně odrážejí i ve slovesné flexi řady nostratických „dialektů“ (Ivanov, 1981, s. 69).

 

	kartvel. (*)		ide. (*)		ural. (*)
	objekt.	subjekt	akt.	inakt.	objekt.	subjekt.
1. os. sg.	m—	x—m—	—m	—H—w	—mi	—k
2. os. sg.	g—	x—	—s	—t—H	—ti	—nt3
3. os. sg.	⌀—	(?)	—t, — ⌀	—(H ?)—	—si	— ⌀
					(samojed. —t3)	(maď. reflekt. —k)

 

Funkční rozdíl mezi subjektivní funkcí ide. *-m a objektivním kartvelským *m- se podstatnou měrou stírá za předpokladu, že se vychází z posesívního významu ide. forem.

Je-li ide. *-H- a kartvelské *-x- pouhý ukazatel série (přítomnost v 1. i 2. os. tomu nasvědčuje), ukazatelem 1. os. této série bude *-w- (Ivanov, 1981, s. 68). Vnější paralelou může být egypt. w’j ‚já, mě‘ (tzv. závislé zájmeno).

V semitohamitské rodině se opozice obou dvou sérií zachovala nejlépe v kušitském prefixálním a sufixálním časování:

(Dolgopol’skij, 1972b)	sg.	1.	2.	3.
	sufix.	*-mA	*-tA	*-∅
	prefix.	*’-	*t-	*y-/t- (f.)

Rozdíl obou sérií zájmen lze doložit patrně také v urartštině, kde -mə je nepřímé předmětové sufixální zájmeno 1. os. sg., zatímco -u’ka, -uke funguje jako enklitické přivlastňovací zájmeno 1. os. sg. (Djakonov, 1967, s. 150, 144).

Pozornost si zaslouží i zakončení elamského slovesa (Djakonov, 1967, s. 101):

[243]1. os.	-hu	(srov. zájmeno 1. os. sg. hu)
2. os.	-(a)t(i)
3. os.	-ši	(vše v sg.; přechodné časování);

srovnání s ide. a uralštinou viz Rosenkranz (1971, s. 204).

3.3. G. A. Klimov předpokládá na základě přítomnosti binární klasifikace osobních, ukazovacích a tázacích zájmen i plurálových afixů aktivní typologii nostratického prajazyka (Klimov, 1973, s. 251). Z pozic aktivní typologie Gamkrelidze a Ivanov (1981) analyzují ide. jméno a uvažují o staré binární klasifikaci pomocí „třídních“ ukazatelů *-s pro aktivní třídu a *-om, *-d, *-t, *-k a *-∅ pro třídu inaktivní (1981, s. 122—123). Třídní klasifikace byla odhalena v jazycích Kavkazu včetně mrtvé chattijštiny a je dosud produktivní v jazycích jenisejských. Také v protodrávidštině vedle základní dichotomie aktivnost : inaktivnost se inaktivní třída dělila na více sémantických polí (Klimov, 1977, s. 225, 245—249 s rozborem elamských osobních zájmen, s. 271, 291). Stopy třídní klasifikace v semitohamitských jazycích uvádí K. Petráček v řadě sufixů odpovídajících určitým sémantickým okruhům (Petráček, 1983b; Djakonov, 1970, s. 461).

3.4. Předběžná pravidla nostratického slovosledu formuloval A. B. Dolgopol’skij (1972a, s. 33—34) takto:

(1.) Přísudek je poslední z plnovýznamových slov věty.

(2.) Přívlastek vyjádřený plnovýznamovým slovem bezprostředně předchází přísudek.

(3.) Předmět (plnovýznamový i zájmenný) předchází přísudek.

(4.) Osobní a ukazovací zájmena jako podměty následují na přísudkem.

(5.) Osobní a ukazovací zájmena jako přívlastky následují po plnovýznamovém přívlastku.

(6.) Lokativní slova následují po pojmenování osob a předmětů, k nimž patří.

Už na nostratické úrovni autor připouští narušení tendence klást zájmena do pozic charakteristických pro plnovýznamová slova v odpovídající funkci. S přihlédnutím k tomuto procesu se nostratický slovosled zachovává u prauralského, türkského, mongolského, korejského, japonského, drávidského a prakušitského jazyka. V reliktech též v jazyce tungusomandžuském a indoevropském.

Dolgopol’skij (1972a) dále předpokládá řadu pomocných slov vytvářejících vedle slovosledu gramatické vztahy (*nU genitiv, *mA určený akuzativ, *j(i) dativ, *Si lokativ se směrovým významem, *Ha, *da aj. ukazatelé místa).

4.1. Ukazuje se, že různí autoři se nezřídka liší v interpretaci stejných faktů. Tato skutečnost je patrně ovlivněna nedostatečnou integrovaností v nostratické jazykovědě. Avšak právě metoda konfrontace různých stanovisek a zdravá skepse mohou být pro nostratické bádání velmi prospěšné. Pro čs. jazykovědu je potěšující, že po SSSR zde pracuje asi nejvíce „nostratiků“. Uznáním nostratické teorie se před jazykovědou otvírají zcela nové vývojové perspektivy.

Poznámka: Z technických důvodů musela být použita nestandardní transkripce:

ë	zadní e
A	vokál neznámé kvality
D(Ď)	dentální spirant znělý (palatalizovaný)
G	velární spirant znělý
gh	znělá postvelára
x	neznělá faryngála
ch	neznělá postvelára
[244]L, R	retroflexívní likvidy
S	sibilant neznámé kvality
T	glottalizovaná dentála neznělá
T’	glottalizovaná dentála
h	palatalizovaná laryngála

  

LITERATURA

 

AALTO, P.: Zum Problem des „Nostratischen“. Finnisch-ugrische Forschungen, 42, 1977, s. 277—280.

BAŃCZEROWSKI, J.: Über ein hypothetisches Modell der uralischen Apophonie. Lingua Posnaniensis, 1975, s. 67—77.

BAŃCZEROWSKI, J.: A contribution to the theory of Uralic apophony. In: Congressus quartus internationalis Fenno-Ugristarum. Acta sectionis linguisticae. Budapest 1981, s. 195—201.

BENEDICT, P.: Sino-Tibetan. A conspectus. Cambridge 1972.

BOMHARD, A.: Indo-European and Afroasiatic: new evidence for the connection. In: Bono Homini Donum. Ed. Y. Arbeitman - A. Bomhard. Amsterdam 1981, s. 351—474.

BRUNNER, L.: Die gemeinsamen Wurzeln des semitischen und indogermanischen Wortschatzes. Versuch einer Etymologie. Bern und München 1969.

BURROW, T. - EMENEAU, M. B.: A dravidian etymological dictionary. Oxford 1960. Dále DED.

CINCIUS, V. I.: On the Pre-Altaic system of consonants. In: Researches in Altaic languages. Budapest 1975, s. 299—306.

CLAUSON, G.: Nostratic. Journal of royal Asiatic society, 1973, s. 46—55.

COLLINDER, B.: Hat das Uralische Verwandte? Uppsala 1965.

COLLINDER, B.: Indo-uralisch — oder gar Nostratisch? Vierzig Jahre auf rauhen Pfaden. In: Antiquitates Indogermanicae. Innsbruck 1974, s. 363—375.

ČEJKA, M.: Cesta k rekonstrukci nostratického slovníku a gramatiky. SPFFBU, A 27, 1979, s. 35—43.

ČOP, B.: Mediterranéen et indo-ouralien. Linguistica, 16, 1976, s. 3—33.

ČOP, B.: Indouralica V (Ural. anlaut. Tenues = Idg. anlaut. Mediae aspiratas). In: Collectanea Indoeuropaea I. Ljubljana 1978, s. 145—196.

ČOP, B.: Indogermanisch-Anatolisch und Uralisch. In: Hethitisch und Indogermanisch. Ed. W. Meid - E. Neu. Innsbruck 1979, s. 9—24.

DJAKONOV, I. M.: Jazyki drevnej Perednej Azii. Moskva 1967.

DJAKONOV, I. M.: Problems of root structure in Proto-Semitic. ArchOr, 38, 1970, s. 453—480.

DJAKONOV, I. M.: Lingvističeskije dannyje k istorii drevnejšich nositelej afrazijskich jazykov. In: Afrikanskij etnografičeskij sbornik X. Leningrad 1975, s. 117—130.

DJAKONOV, I. M.: Earliest Semites in Asia. Altorientalistische Forschungen, 8, 1981, s. 23 až 74.

DJAKONOV, I. M. - PORCHOMOVSKIJ, V. Ja.: O principach afrazijskoj rekonstrukcii (v svjazi s rabotoj nad sravnitel’no-istoričeskim slovarem). In: Balcanica. Moskva 1979, s. 72 až 84.

DOERFER, G.: Lautgesetz und Zufall. Betrachtung zum Omnicomparatismus. Innsbruck 1973.

DOLGOPOL’SKIJ, A. B.: Nostratičeskije etimologii i proischoždenije glagol’nych formantov. Etimologija, 1968. Moskva 1971, s. 237—242.

DOLGOPOL’SKIJ, A. B.: Opyt rekonstrukcii obščenostratičeskoj grammatičeskoj sistemy (A. Sistema enklitik i mestoimenij, B. Nostratičeskij sintaksis). In: KSIGIJ, s. 32—34 (1972a).

DOLGOPOL’SKIJ, A. B.: O proischoždenii ličnych okončanij glagolov v vostočnosidamskich i irakvskich jazykach. Afrikanskij etnografičeskij sbornik IX. Leningrad 1972b, s. 103—112.

[245]DOLGOPOL’SKIJ, A. B.: Materialy po sravnitel’no-istoričeskoj fonetike kušitskich jazykov: veljarnyj zvonkij v anlaute. In: Problemy afrikanskogo jazykoznanija. Moskva 1972c, s. 197 až 216.

DOLGOPOL’SKIJ, A. B.: Sravnitel’naja fonetika kušitskich jazykov. Moskva 1973.

DOLGOPOL’SKIJ, A. B.: Jazyki i problema prarodiny. Znanije-sila, 1975, č. 6, s. 15—16.

DOLGOPOL’SKIJ, A. B. - DYBO, V. A. - ZALIZNJAK, A. A.: Vklad V. M. Illiča-Svityča v sravnitel’no-istoričeskuju grammatiku indojevropejskich i nostratičeskich jazykov. Sovetskoje slavjanovedenije, 1973, č. 5, s. 82—91.

DYBO, V. A.: Nostratičeskaja gipoteza. Itogi i problemy. Izv AN SSSR, 37, 1978, s. 400—413.

EHRET, C.: The historical reconstruction of southern Cushitic phonology and vocabulary. Berlin 1980.

ERHART, A.: Jak klasifikovat jazyky? SPFFBU, A 27, 1979, s. 21—23.

ERHART, A.: Indoevropské jazyky. Srovnávací fonologie a morfologie. Praha 1982; rec. zde na s. 248—251.

GAMKRELIDZE, T. V. - IVANOV, V. V.: Aktivnaja tipologija jazyka i proischoždenije praindojevropejskich imennych paradigm. Izv AN SSSR, 40, 1981, s. 119—126.

GERCENBERG, L. G.: Rekonstrukcija indojevropejskich slogovych intonacij. In: Issledovanija v oblasti sravnitel’noj akcentologii indojevropejskich jazykov. Leningrad 1979, s. 3—89.

GLUHAK, A.: Nostratica. Suvremena lingvistika, 15, 1977, s. 49—56.

GLUHAK, A.: Is Sino-Tibetan related to Nostratian? General linguistics, 18, 1978, s. 123—127.

GLUHAK, A.: Etruscan vokalism. Živa Antika, 29, 1979, s. 213—222.

HEINE, B.: Some linguistic observations on the early history of Africa. Sprache und Geschichte in Afrika, 1979, s. 37—54.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Caucasica. Etimologija, 1964, Moskva 1965, s. 334—337.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Sootvetstvija smyčnych v nostratičeskich jazykach. Etimologija, 1966, Moskva 1968, s. 304—355.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov. I, II. Moskva 1971, 1976. Dále „Opyt sravnenija …“.

IVANOV, V. V.: Obščeindojevropejskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy. Moskva 1965.

IVANOV, V. V.: Ispol’zovanije dlja etimologičeskich issledovanij sočetanij odnokorennych slov v poezii na drevnich indojevropejskich jazykach. Etimologija, 1967, Moskva 1969, s. 4—56.

IVANOV, V. V.: Sravnitel’no-istoričeskij analiz kategorii opredelennosti - neopredelennosti v slavjanskich, baltijskich, drevnebalkanskich jazykach v svete indojevropeistiky i nostratiki. In: Kategorija opredelennosti - neopredelennosti v slavjanskich i balkanskich jazykach. Moskva 1979, s. 11—63.

IVANOV, V. V.: Prajazyki kak objekty opisanija v izdanii „Jazyki mira“. In: Teoretičeskije osnovy klassifikacii jazykov mira. Moskva 1980, s. 81—117.

IVANOV, V. V.: Slavjanskij, baltijskij i rannebalkanskij glagol. Indojevropejskije istoki. Moskva 1981,

IVANOV, V. V.: K etimologii nekotorych migracionnych kul’turnych terminov. Etimologija 1980, Moskva 1982, s. 157—166.

JANHUNEN, J.: On the structure of Proto-Utalic. Finnisch-ugrische Forschungen 1982, s. 23—42.

KLIMOV, G. A.: Očerk obščej teorii ergativnosti. Moskva 1973.

KLIMOV, G. A.: Tipologija jazykov aktivnogo stroja. Moskva 1977.

KORNILOV, G. Je.: Jevrazijskije leksičeskije paralleli. Čeboksary 1973.

KORNILOV, G. Je.: Teorija imitativov, nostratika i tjurkologija. In: Tezisy dokladov i soobščenij III. Vsesojuznoj tjurkologičeskoj konferencii 10.—12. 9. 1980. Jazykoznanije. Taškent 1980; viz referát v Sovetskaja tjurkologija, 1981, č. 1, s. 93.

[246]KOSKINEN, K. E.: Nilal. Über die Verwandschaft des Hamito-Semitischen, Idg., Ural. und Altaischen. Helsinki 1980.

KONFERENCIJA PO SRAVNITEL’NO-ISTORIČESKOJ GRAMMATIKE INDOJEVROPEJSKICH JAZYKOV. Moskva 1972. Dále KSIGIJ.

LAMPRECHT, A.: Der indoeuropäische Konsonantismus im Lichte der nostratischen Theorie. SPFFBU, A 24, 1976, s. 17—26.

LAMPRECHT, A.: Indoevropské okluzívy a nostratická teorie (se zřením k situaci v germánských jazycích, latině a řečtině). SaS, 39, 1978, s. 304—307.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Zamyšlení nad příbuzností jazykových rodin a nad slovníkem nostratických jazyků V. M. Illiče-Svityče. SPFFBU, A 22/23, 1975a, s. 221—234.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče. SaS, 36, 1975b, s. 62—69.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Pokrok v poznání předindoevropské jazykové situace. SaS, 38, 1977, s. 344—347.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Nostratická teorie a její materiálová zdůvodnění. SPFFBU, A 29, 1981, s. 7—20.

LYTKIN, V. I. - GULJAJEV, Je. S.: Kratkij etimologičeskij slovar’ komi jazyka. Moskva 1970.

MAKAJEV, E. A.: Struktura slova v indojevropejskich i germanskich jazykach. Moskva 1970.

MENGES, K. H.: The Turkic languages and peoples. An introduction to Turkic studies. Wiesbaden 1968.

MENGES, K. H.: Altaische Studien II, Japanich und Altaisch. Wiesbaden 1975.

MENGES, K. H.: Dravidian and Altaic. Anthropos 1977, s. 129—179.

NEWMAN, P.: Chadic classification and reconstructions. Afroasiatic Linguistics, 5, 1977, s. 1—42.

NOSTRATIČESKIJE JAZYKI I NOSTRATIČESKOJE JAZYKOZNANIJE. KONFERENCIJA. Moskva 1977. Dále NJNJ.

NOELDEKE, T.: Neue Beiträge zur semitischen Sprachwissenschaft. Strassburg 1910.

PALMAJTIS, M. L.: Ličnyje mestoimenija v protoafroazijskom i praindojevropejskom v svjazi s voprosom boreal’nych rekonstrukcij. Afrikanskij etnografičeskij sbornik X. Leningrad 1975, s. 166—171.

PALMAJTIS, M. L.: Prajazyk — genetičeskaja ili kontaktnaja obščnost’? VJaz, 1978a, č. 1, s. 51—56.

PALMAJTIS, M. L.: Opyt rekonstrukcii obščeboral’noj (nostratičeskoj) morfologii v uralsko-ide.-afroazijskom aspekte. Lingua Posnaniensis, 1978b, s. 9—24.

PETRÁČEK, K.: Indoevropský a semitohamitský kořen a perspektivy jejich srovnání. SaS, 42, 1981a, s. 216—218.

PETRÁČEK, K.: K teorii laryngál. SaS, 42, 1981b, s. 262—268.

PETRÁČEK, K.: Semitohamitské jazyky a nostratická hypotéza. SaS, 44, 1983a, s. 57—63.

PETRÁČEK, K. (1983b): Leo Reinisch: Der einheitliche Ursprung der Sprachen der Alten Welt … In: International Leo Reinisch-Symposium. Wien 1982.

POČCHUA, B. A.: Gruzinskaja leksika v „Nostratičeskom slovare“. VJaz, 1974, č. 6, s. 100 až 105.

POKORNY, J.: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern 1959.

POPPE, N.: Ein vergleichendes Wörterbuch der nostratischen Sprachen. Finnisch-ugrische Forschungen, 39, 1971, s. 365—369.

POPPE, N.: Comparative dictionary of the Nostratic languages. Finnisch-ugrische Forschungen, 43, 1979, s. 222—225.

RAMSTEDT, G. J.: Kalmückiches Wörterbuch. Helsinki 1935.

ROSENKRANZ, B.: Zur Genealogie des Elamischen. Anthropos, 66, 1971, s. 202—216.

[247]RÄSÄNEN, M.: Versuch eines etymologischen Wörterbuchs der Türksprachen I. Helsinki 1969.

SADOVSZKY, O. J.: Report on the state of the Uralic-Penutian research. In: Eurasia Nostratica. Festschrift für K. H. Menges. Bd. 2. Wiesbaden 1977, s. 191—204.

SASSE, H.-J.: The consonant phonemes of Proto-East-Cushitic. Afroasiatic Linguistics, 7, 1979, s. 1—67.

SKALIČKA, V.: Finnougrisch und Indogermanisch. Ural-Altaische Jahrbücher, 41, 1969, s. 335—343.

SKALIČKA, V.: Slovník nostratických jazyků, JA, 11, 1974, s. 22—24.

VACEK, J.: Úvod do studia indických jazyků. II. Praha 1975.

VACEK, J.: The problems of the genetic relationship of the Mongolian and Dravidian languages. ArchOr, 46, 1978, s. 141—151.

VIITSO, T.-R.: Preliminary data on the relation of California Penutian to Uralic and other Nostratic languages. Sovetskoje finougrovedenije, 1971, č. 2, s. 119—128.

VORONIN, S. V.: Deskriptivnyje praformy v nostratičeskom etimologičeskom slovare (T1) V. M. Illiča-Svityča. NJNJ, s. 69—70.

WIKANDER, S. W.: Maya and Altaic III. Orientalia Suecana, 1970/1971, s. 186—204.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 3, pp. 235-247

Previous Josef Štěpán: O fylogenetickém a ontogenetickém vývoji jazyka

Next Petr Sgall: Základní příručka indoevropeistiky