K české práci o sémantice věty a pádu

Zdeněk Hlavsa

[Discussion]

(pdf)

К чешской работе о семантике предложения и падежа / A Czech contribution to the semantics of sentence and of case

Dosavadní literatura o sémantické struktuře věty, které v poslední době tak rychle přibývá a do níž i československá lingvistika průběžně přispívá nezanedbatelným vkladem, nevěnovala zatím mnoho pozornosti vztahu mezi sémantikou větných pozic a jejich morfologickým ztvárněním, zejména otázce, které sémantické rysy morfologických kategorií motivují jejich volbu pro danou syntaktickou funkci. Máme tu ovšem na mysli kategorie syntakticky vázané, tj. takové, které určují obecný tvar větného schématu, skladební organizaci věty (srov. zejm. Daneš, 1965). Takovou kategorií je především pád substantiv. Tento problém se nabízí v první řadě v jazycích s bohatě rozvinutými systémy pádových tvarů, mezi něž patří i jazyky slovanské. Význam pádů byl sice zkoumán z různých hledisek a s uplatněním různých metodologických přístupů, výklady o něm byly dokonce do syntaxe tradičně začleňovány, ale postulováním ucelené a autonomní roviny větného významu vyvstává před syntaxí aktuální potřeba uvést obě tyto roviny do vzájemného vztahu, popř. je popsat pomocí jednotného nebo aspoň kompatibilního aparátu. Nejdále v tomto směru došel u nás asi Sgall (1967) tím, že zapojil morfematickou rovinu do svého stratifikačního modelu (shrnutí tohoto postoje najdeme nejnověji u Panevové, 1980, 2. 11—12), chápe ji však v jistém smyslu jen instrumentalisticky a neuvádí ji do přímé souvislosti s rovinou „sémantickou“ (tj. tektogramatickou). Proto je třeba uvítat práci H. Běličové Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Příspěvek k porovnávací syntaxi ruské a české jednoduché věty (Academia, Praha 1982, 164 s.).

První část práce podává nejprve stručný, ale hutný přehled dnešních přístupů k výkladu významové stránky věty. Autorka výstižně konstatuje, že na rozdíl od klasického období strukturní lingvistiky, která se v podstatě uzavírala v rámci [42]jazykové struktury, akcentuje se nyní zkoumání toho, jak kooperací jazykových rovin spjatých s významem je komplexně zajišťováno sdělování o strukturovaných obsazích vědomí, odrážejících vztahy objektivně existující v mimojazykové skutečnosti. Z toho zákonitě vyplynulo, že význam věty nemůže být ztotožňován s funkcemi větných členů, nýbrž se hledá ve „větší hloubce“, zejména v její „logicko-sémantické struktuře“. To není tak zcela nové, jak by se mohlo zdát: princip asymetrie mezi rovinou výrazovou a významovou, která je např. východiskem představy o primárních a sekundárních funkcích slovních druhů, nebo analýza různých konstrukcí jakožto kondenzátů téže věty vyžaduje chápat význam jinak než jako jednu ze složek bilaterální struktury jazykového znaku. Proto jako východisko pro konstruování „hlubších“ sémantických struktur lingvistům dobře posloužila valenční teorie, postulující centrální postavení predikátu ve větě v tom smyslu, že predikát „přiděluje“ jednotlivým aktantům jednak jisté významy, jednak jisté formy; dodejme, že ne vždy se předpokládá těsná korespondence mezi nimi.

Klíčem k typologii větných významů je proto klasifikace predikátů; Běličová považuje za nejúčinnější základnu pro takové třídění vhodně zvolený soubor diferenčních příznaků, kterými jsou predikáty navzájem odlišeny. Tyto příznaky pak vymezují hranice volby aktantů. Uveďme však již zde, že jí jde nejen o motivaci počtu a významu aktantů, nýbrž i jejich morfologických forem. To předpokládá pojmout sémantiku tak, aby zmíněného úkolu byla vůbec schopna. Proto autorka zaujímá kritické stanovisko k univerzalistickým, „logicko-sémantickým“ přístupům k významu a dovozuje, že v jazycích toho typu, jako je ruština a čeština, nelze přehlížet slovnědruhové zařazení aktantů a jejich morfologické ztvárnění, tedy „vnitřní formu věty“. Ta se podílí na „jazykovém významu“ v tom smyslu, že je „jazykovým filtrem“, jímž je logicko-sémantická struktura (zobecňující jakožto odraz v lidském vědomí vnímanou nebo představovanou skutečnost) ztvárňována do komunikativní podoby. Schopnost jazykového významu různě prezentovat touž logicko-sémantickou strukturu ukazuje autorka např. na srovnání valence predikátů krade (kdo — co — komu) a okrádá (kdo — koho) nebo různém valenčním prezentování paralelních obsahů v češtině a v ruštině, např. Matka podala/vzala dítěti míč, ale Mať protjanula rebenku / otnjala u rebenka mjač. Syntakticky relevantní vlastnosti jazykového významu se systematicky promítají do roviny větněčlenské, jejíž užitečnost považuje autorka za nespornou. Jeden z hlavních argumentů pro ni poskytuje koncepce diateze: předpokládá totiž, že dovedeme stanovit stupně izomorfismu mezi hloubkovou a povrchovou strukturou; z toho plyne, že povrchovým pozicím lze připsat jisté primární funkce. Tak je možno např. definovat subjekt jako nositele primární funkce vyjadřovat agens. Z přehledu koncepcí valence a z dalších výkladů je zřejmé, že autorka navazuje především na tradice domácí, zejména na Paulinyho a Daneše, vždy však s tvořivou kritičností. Sdílí názor, že utvářenost větné stavby vyplývá z lexikálně-kategoriálních vlastností predikátu, čímž myslí sloveso již se specifikací tvarovou, nebo predikát zahrnující i složku adjektivní; navrhuje pak vlastní soubor sémantických rysů, jež je odlišují. Jsou to v první řadě rozčleněná/nerozčleněná představa o ději a jeho nositeli, u predikátů s pozitivní hodnotou tohoto rysu pak absolutnost/relačnost (sféra působnosti zahrnuje jeden/více než jeden aktant), v rámci relačních pak introvertnost/extrovertnost, tj. zřetel k tomu, zda děj je omezen na subjekt, nebo směřuje k objektu. Další klasifikační hlediska, jako akčnost, kauzativnost apod., zařazuje autorka jako kritéria specifičtější.

V těchto obecných výkladech o problematice valence a intence se autorka omezila jen na věci podstatné nebo na takové, které zřejmě považovala za důležité pro své vlastní postoje. Proto některé problémy zůstaly stranou (např. obligatornost větných pozic) a jen se navazuje na lingvistický kontext pomocí četných bibliografických odkazů, mimochodem představujících rozsáhlý, pečlivě a s velkou in[43]formovaností vybraný soubor informací. Také na výklady termínů, s kterými se pracuje, nezbylo většinou místo (někdy by však přece jen potřebné byly, např. k objasnění vztahu termínů děj/stav a predikační příznak, aktant a pozice aj.). Pokud jde o autorčin rezervovaný postoj k ztotožňování sémantiky s rovinou „logicko-sémantických obsahů“, je třeba připomenout, že zřetel k obsahové stránce jazyka jednak kompenzuje dlouhodobý nezájem o ni, projevující se i v případech, kdy šlo o funkční charakteristiku syntaxe, jednak vychází vstříc interdisciplinárnímu zájmu o sémantiku logickou, soustřeďuje tak pozornost k denotační, tedy nepochybně primární a pro verifikaci lidského poznání významné úloze jazyka. Cesta od takto pojatého popisu větného významu k povrchové struktuře je pak sice delší, ale většinou se s tím počítá, proto např. Danešovy „sémantické formule“ predikátů (Daneš, 1971) zachycují proměnné spíše jen jako kandidáty na aktanty. (To zřetelně vyplývá až z pozdějších výkladů o presupoziční složce větného významu i z praxe popisu, kdy se proměnným přiřazují sémantické role, srov. Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 54—55, nebo např. rozbor slovesa (za)platit¹ tamtéž na s. 131.) Nelze jistě popřít důležitost jazykově strukturního významu, „vnitřní formy“, ale konečně autorka sama připouští, že sémantická valence „vyplývá“ ze struktury situace (s. 22), takže problémem zůstává jen to, do jaké míry lze obě roviny oddělit. Pokud jde o klasifikaci predikátů, kritéria se zpravidla v mnohém shodují; rozdíly bývají v jejich hierarchii a v metodě využití: charakteristika pomocí distinktivních rysů, které použila Běličová, se ukázala velmi výhodná, protože se takto vyřeší problém „podvojných rolí“, např. nositele/místa děje v predikátové struktuře — (někoho) bolí v krku —, a zčásti se i omezí nepříjemná syntaktická polysémie, začasté výrazně odlišná od té, kterou u daného slovesa zjišťuje lexikograf.

Největší část práce H. Běličové je věnována analýze významu pádů, a to v konfrontačním pohledu česko-ruském. I v tomto případě považuje autorka popis pomocí sémantických distinktivních rysů za nejadekvátnější. Kombinace jejich kladných a záporných hodnot vytvářejí obecné významy pádů, které jsou motivační bází pro volbu pádů v dané valenční pozici. Na konkrétních významech, kterých pády ve větě nabývají, se pak podílí též lexikálně-kategoriální charakter příslušného substantiva a jeho okolí. Je tedy možné, že jednotlivé pády plní větší počet syntaktických funkcí; autorka však zdůrazňuje, že nejde o nějakou synonymii, nýbrž o to, že jejich obecný význam umožňuje různé významové modifikace podle syntaktického kontextu. Autorka neakceptuje dnes nejčastěji přijímanou koncepci Kuryłowiczovu, která předpokládá primární a sekundární funkce pádových tvarů, přičemž některé mají primární funkci syntaktickou/poziční, jiné sémantickou/adverbiální. Je přesvědčena, že každé užití pádu je v určitém smyslu sémanticky motivováno, je třeba ovšem počítat s „rozporností“ jejich fungování i s tím, že v některých případech může být význam pádu oslaben (ale ne zcela eliminován, jak soudí Hausenblas, 1958).

Paradigmatické charakteristiky pádových tvarů jsou zjišťovány jakožto jev stojící v dialektickém vztahu jednak k významu predikátu, který má centrální úlohu při konstituování sémantické struktury věty, jednak k pádům ostatních aktantů jeho intenčního pole. Zjišťování paradigmatických vztahů mezi pády izolovaně, pouze na základě významového kontrastu, není totiž možné: různé pády v téže pozici u téhož predikátu zpravidla nealternují. Východiskem tedy musí být kontrast v „pozici maximálního rozlišení“ na ose syntagmatické, tj. tehdy, jestliže pád kontrastuje s jinými pády v témž valenčním poli. Tak nominativ je charakterizován jako pád zpravidla aktivního východiska děje v kontrastu s akuzativem nebo dativem, pády účastníka neaktivního. Naproti tomu v strukturách monointenčních vyplývá jeho sémantická povaha plně z významu predikátu (může být i neaktivním nositelem děje nebo stavu, prožívatelem smyslového vjemu apod.). Z hlediska pádového [44]paradigmatu se tedy nominativ jeví jako pád minimálně sémanticky zatížený. Proto může mít subjekt, větný člen nominativem ztvárňovaný, centrální funkci z hlediska syntaktické organizace věty, být téměř vždy „východiskem děje/stavu“. Autorka dosti podrobně probírá širší pojetí subjektu, s kterým se setkáváme zejména v rusistické tradici, a v podstatě je odmítá poukazem na odlišnost sémantiky nominativu a nepřímých pádů.

O pozici maximálního rozlišení pádu nepřímého jde tehdy, jestliže se objevuje v kombinaci s jiným pádem objektového doplnění. Přitom autorka počítá s jistou hierarchií doplnění: za první pozici se považuje ta, která je sémanticky méně specifikovaná (a tedy „syntaktičtější“). Pak autorka probírá jednotlivé pády sledujíc predikáty, s kterými v daných významech vystupují, možnosti kombinací pádů, významy, s kterými se ve výraznější nebo méně výrazné míře ve větě uplatňují, i míru motivace těchto významů. Od pádů s výraznější sémantickou motivací dospívá k akuzativu, mezi objektovými pády sémanticky nejméně specifikovanému: pozitivně vyjadřuje jen to, že jde o aktant zasahovaný externím dějem. Dále se probírá fungování pádů v pozici minimálního rozlišení, tj. jako jediné objektové doplnění. Na rozdíl od teoretiků považujících v takových případech význam nepřímých pádů za ekvivalentní významu akuzativu (připomíná se zejména Kacneľson, 1972, u nás pak Panevová, 1980) autorka soudí, že i v takových případech je význam pádu aspoň zčásti zachován. Lze mluvit jen o jeho oslabení, které je umožněno tím, že vyplývá již z významu predikátu samého. (Zejména to platí o genitivu, který je ovšem pádem poněkud zvláštním již svou podstatou, protože je do jisté míry komplementární s akuzativem — dokazuje to např. genitiv záporový nebo změna akuzativu v genitiv při substantivní a většinou i adjektivní nominalizaci přechodných sloves.)

Na základě takto zjištěných významových vlastností navrhuje Běličová čtyři sémantické rysy, kterými lze volbu pádu charakterizovat: (1.) intenčnost (ve smyslu Paulinyho pojetí znamená, že substantivum vyjadřuje aktant, který je východiskem nebo cílem děje) — pozitivní hodnotu má nominativ a akuzativ, negativní instrumentál; dativ a genitiv jsou nepříznakové; (2.) neaktivní, resp. nulová účast na ději (uvažují se i pasívní predikáty) — pozitivně charakterizuje substantivum v akuzativu, dativu a adverbálním genitivu, ostatní jsou nepříznakové; (3.) efekt platnosti děje/stavu (tj. efekt plynoucí z jeho platnosti se účastníka dotýká nebo ne) — pozitivně dativ, ostatní negativně; (4.) neplnost až negace kontaktu s dějem — pozitivně genitiv, ostatní negativně.

Obdobné analýze jsou podrobeny pády předložkové. Autorka upozorňuje, že je to úkol obtížnější; při konstituování významu těchto pádů má určující úlohu předložka, a i když jde o aktant, zasahuje do něho souvislost s významy adverbiálními. Základní pádový význam je sice s významem předložkového pádu v souladu, ale je začasté různým způsobem modifikován, zejména se ruší některá lexikálně-kategoriální omezení (zásadní personálnost u dativu, obvyklá neživost u instrumentálu atd.); tedy distinktivní rysy, které byly vyvozeny z fungování pádů prostých, pro pády předložkové platí rovněž, ale mají omezené uplatnění. Tu je samozřejmě analyzován i lokál. Kombinační možnosti aktantů jsou pochopitelně daleko bohatší než u pádů prostých, avšak realizují se v míře dost omezené, vyjma kombinací s akuzativem; to proto, že ostatní pády, a tím více pády předložkové, mají poměrně vyhraněné, specifikované významy. Autorka i zde podrobně probírá všechny pády ve spojení s jednotlivými předložkami, opět v pozici jak maximálního, tak minimálního rozlišení, srovnávajíc při tom situaci v češtině a v ruštině. Postupně takto dochází rovněž k jejich paradigmatické charakteristice; konstatuje, že jejich systém je podstatně složitější a že sémantické rysy, které předložkové pády nesou, se ve značné míře překrývají. Avšak jeden rys je pro každý pád vždy dominantní (tak např. pro předložkový genitiv je dominantním rysem „směřování“, srov. předložkové [45]konstrukce s do, od, z, avšak tento význam s ním sdílejí i pády jiné, srov. ke komu, čemu).

Závěrečná kapitola knihy je věnována sémantickým funkcím aktantů predikátu a jejich vztahu k aktantům struktury situace (denotátům). Autorka sice neodmítá předpoklad univerzálních funkcí aktantů druhého typu, ale zdůrazňuje, že jejich interpretace je vždy ovlivněna jejich ztvárněním v daném jazyce nebo jazykovém typu. Proto soustřeďuje pozornost spíše na (jazykově) sémantickou stránku aktantů predikátů; tu charakterizuje — stejně jako u pádů — jednak na základě jejich vztahu k predikátu, jednak jejich vztahů vzájemných. Postihuje je opět pomocí kombinací jistého uspořádaného souboru distinktivních rysů. Za základní se považují rysy „východisko“ a „směřování predikačního příznaku“, „spoluúčast na realizaci predikačního příznaku“ a „prostorový/časový rámec“ tohoto příznaku. V jejich rámci se specifikují příznaky speciálnější, např. východiskem může být jednak „působitel příznaku“, a to aktivní (Otec čte knihu), nebo neaktivní, a to přímý (Voda podemlela břeh) nebo nepřímý (Mrazem pukaly skály), jednak jeho nositel, a to opět přímý (Otec stůně) nebo nepřímý (Zemřela mu matka). (Z příkladů je jistě zřejmé, do jaké míry se respektuje ztvárnění aktantů na rovině morfologické; zvolené pojetí ovšem dokládají konfrontované jazyky v stupni různém.) Ještě pestřejší diferenciaci vyžaduje rys „směřování predikačního příznaku“.

Pro konstituování sémantické struktury věty je zvlášť důležité, že aktant může slučovat sémantické rysy různých pozic. Vedle známého případu splynutí agentu a patientu u reflexívních sloves se připomínají typy další: z českých (kterých je méně než ruských) připomeňme např. jet ve vlaku — místo i nástroj, jít k lékaři — místo i účel atd. Důležité je, že jazyk preferuje volbou formy vždy jeden z významových rysů; v citovaných případech se užívá výrazových prostředků charakteristických pro význam místa, ale s výrazným posílením dalšího odstínu adverbiálního, srov. jet ve vlaku — vlakem. Je též charakteristické pro češtinu i ruštinu, že jediný aktant u reflexívních sloves je ztvárněn způsobem typickým pro agens.

Za velmi závažnou část práce považujeme sám její závěr. Autorka tu (byť i stručně a jen na několika příkladech) naznačuje, jaká je souvislost mezi jevy, které byly vyloženy. Tato souvislost je velmi složitá, nicméně náznaky řešení se zřetelně rýsují: ukazuje se, že ze zadání sémantických rysů predikátů lze vyvodit vlastnosti aktantů takového typu, že při zakalkulování jistých preferencí bychom dovedli usuzovat i na možnosti pádových realizací. Bez obsáhlé materiálové syntézy nelze ovšem zatím odhadnout, zda přístup Běličovou užitý činí tento úkol splnitelným aspoň pro rozhodnou většinu českých nebo ruských vět. Čteme-li trochu pozorněji autorčiny výklady, odhalujeme jistá „převodní pravidla“, např. takovéto (přidržujeme se zčásti autorčiných formulací): koexistují-li při extrovertním akčním predikátu objekt s významem „rezultát“ a jiný s významem „výchozí materiál“, je jeden objekt ztvárněn vždy jako akuzativ; je-li v akuzativu rezultát, je „materiál“ prezentován jako „zdroj/východisko“, tj. z + genitiv (vyřezat něco z něčeho), je-li v akuzativu „materiál“, pak má „rezultát“ formu obvyklou pro „cíl“, tj. do + genitiv, v + akuzativ (sestavit co z čeho, v co). Teprve výčet těchto pravidel by ovšem ukázal, které lexikální specifikace predikátu a aktantů jsou pro syntax zahrnující i morfologický výstup relevantní a které údaje jsou zajímavé jen jako jistá intuitivní interpretace. Protože práce akcentuje sémantiku pádu, je zatím daleko schůdnější postup opačný; odpovídá se totiž spíše na otázku, co o sémantice aktantu (i aktantů dalších) a predikátu vypovídá užití toho kterého pádu. Avšak prezentování látky též v prvním aspektu by vyžadovalo mnohem větší prostor, a to i kdyby nebyly brány v úvahu dva jazyky, i když v mnoha směrech blízké, přece jen právě ve smyslu té sémantiky, kterou má Běličová zpravidla na mysli, nejednou odlišné. I takto však, knížka [46]o které píšeme, představuje závažné vykročení k dalším cílům syntaktické analýzy v nejnáročnějším smyslu slova.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: K systematickému syntaktickému popisu slovanských jazyků. SaS, 26, 1965, s. 112—117.

DANEŠ, F.: Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS, 32, 1971, s. 193—207.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

HAUSENBLAS, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Praha 1958.

KACNEL’SON, S. D.: Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije. Leningrad 1972.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 1, pp. 41-46

Previous František Daneš, Jasňa Šlédrová: Na okraj nové mluvnice slovenštiny

Next Eva Macháčková: Kniha o přechodníkových konstrukcích v češtině