K jednomu typu výpovědí běžně mluvené češtiny

Milada Hirschová

[Articles]

(pdf)

К одному типу высказываний в обиходно-разговорной форме чешского языка / A type of utterances in current spoken Czech

Systém deiktických slov (identifikátorů) v češtině byl komplexně analyzován a popsán M. Komárkem (1978a, b). Sémantická orientace popisu ukázala, jak fungují „zájmena“ osobní; jako skutečná pro-nomina, a tedy prostředky, které se podílejí na pronominalizaci, se na základě kritéria substituovatelnosti vydělují pouze zájmena 3. os. Chceme se v tomto příspěvku zabývat jedním výpovědním typem, který se jeví jako jistá nápodoba výpovědí s pronominálním podmětem 3. os. Jde nám o formulace typu On je to hodný člověk. Ona ta písemka nebyla úplně v pořádku. Ono je těžké všechno stihnout. Oni jsou to hodný lidi, tedy takové, v nichž v počáteční pozici (která však není pozicí podmětovou) vystupují výrazy on, ona atd.

Obdobné výpovědi jsou v současné běžně mluvené češtině, zejména ve volných, nenucených projevech, velmi rozšířené. Výrazy on, ona, ono se v českých syntaxích pokládají jen za prostředky vyjádření emocionálnosti, funkčně rovné partikulím. Je zde však problém v tom, že pokud bychom chtěli příslušný emocionální odstín charakterizovat, dojdeme k závěru, že nejčastěji jde právě o výpovědi výraznějších emocí prosté, pronášené poklidným, nevzrušivým způsobem. Chápání zmíněných výrazů jako citových partikulí může do značné míry vyplývat z omezenosti výskytu výpovědí s nimi na běžně mluvené projevy; oproti vyjadřování zcela spisovnému působí běžně mluvená řeč vždy emocionálněji. Pokud jsou výpovědi s on atd. vskutku emocionálně zabarveny, bývá nositelem emocionálnosti jiný výraz spolu s modifikovanou intonací, srov. Ono se ti to lhaní jednou vymstí (konkluzívní kadence). — Však ono se ti to lhaní jednou vymstí! (kadence stoupavě klesavá; nejdůležitějším prostředkem vyjádření emocionálnosti je částice však, na které je důraz).

U výrazů on atd. se projevuje shoda v gramatickém rodě a čísle, buď se skutečným „podmětem“, např. On ten tvůj brácha je taky kvítko. Ona ta knížka má něco do sebe, nebo s posponovým jménem v konstrukci, např. On je to někdy problém. Ona je to moc hodná holka. Oni jsou to zajímavý lidi. Tato skutečnost nebyla dosud nijak objasněna, a to ani Trávníčkem, který se jako jediný těmito konstrukcemi podrobněji zabýval (Trávníček, 1956, s. 22—23). Užití neshodného výrazu není sice vyloučeno, ale v takovém případě bývá vždy mezi výrazem ono a vlastní výpovědí zřetelná pauza, např. Ono … rodiče často nevědí, jak děti tráví volný čas; ono pak skutečně funguje jako jiné uvozovací částice no, tak. Tyto případy se od výpovědí uvedených výše jasně liší.

Chceme-li zjistit funkci on, ona, ono, oni v daném typu výpovědí, je třeba vzít v úvahu, že se zde projevuje složitá souhra více faktorů. Jde vždy o výpovědi, které jsou součástí projevů spontánních, nepřipravených (v psaných textech, s výjimkou beletrie, působí výpovědi s on atd. velmi rušivě), je tedy nutné počítat u nich s jevem, který bývá nejčastěji označován jako nedostatek výpovědní perspektivy, resp. (přesněji) s tím, že u takovýchto výpovědí máme co dělat s postupnou konkretizací plánu sdělení (Müllerová - Kubička, 1979, s. 26—27). Dále zde podle našeho názoru mají významnou úlohu faktory zvukové, spolu s faktory aktuálního členění.

Nejprve věnujme pozornost tomu, že v uvažovaných případech jde o spontánní formulování obsahu, který chce mluvčí sdělit. Z tohoto hlediska se pak nabízí možnost uvažovat o tom, nejsou-li výpovědi jako Oni jsou to zajímavý lidi. On náš táta je hrozně nervózní. Ona je to hodná holka výsledkem „průniku“, kombinace (nejčastěji dvou) syntaktických konstrukcí, které v daných případech mohou být pro vyjádření obsahu použity, totiž oni jsou zajímaví + jsou to zajímavý lidi, on je hrozně nervózní + náš táta je hrozně nervózní, ona je hodná + je to hodná holka apod. Na možnost tako[274]véto interpretace ukazuje i porovnání s případy dodatečného přičleňování, k nimž zde existuje přechod, srov. On se snad zbláznil, táta. — On se snad táta zbláznil. On se táta snad zbláznil. (Důležité pro náš typ výpovědí ovšem je, že výraz on stojí vždy na první pozici.) Zdá se, že uvedené dvojice konstrukčních alternativ představují pro zkoumané výpovědi kontrastní pozadí — mluvčí i posluchač jsou si vědomi, že mohlo být zvoleno také vyjádření jiné.

Sledujeme-li výskyt výpovědí, jimiž se zabýváme, v běžných rozhovorech, nemůžeme navrženou interpretaci vyloučit. Výpověď s on atd. totiž zpravidla následuje po výpovědi, v níž se již o příslušné osobě nebo objektu mluvilo, užití větné konstrukce s pronominálním „podmětem“ (anaforickým) představuje tedy jednu z možností (variant) pokračování promluvy, a to vedle konstrukcí jiných, jak bylo uvedeno výše. Návaznost výpovědí s nepodmětovým on atd. na předcházející kontext nemusí ovšem vždy být bezprostřední, resp. tyto výpovědi mohou stát i na začátku promluvy. V takovém případě lze uvažovat o tom, že on, ona atd. substantivum, které bude v konstrukci následovat, předznamenávají, poukazují na ně, plní tedy funkci obdobnou funkci kataforické (srov. Daneš, 1979, s. 264). Tímto způsobem lze vysvětlit, proč mají dané výrazy kongruenci — jejich rod a číslo jsou určovány substantivem, k němuž se vztahují.

Další podobnosti mezi funkcí on atd. a zájmeny 3. os. se objeví, pozorujeme-li blíže zvukové vlastnosti výpovědí zkoumaného typu a jejich aktuální členění. V. Mathesius ukázal (1947, s. 286—293 aj.), že důvodem explicitního vyjadřování pronominálního podmětu může být (kromě potřeby sdělné jasnosti, důrazu a emocionálního zabarvení výpovědi) také specifická tendence začínat větu (výpověď) klesavým rytmem. Této tendenci vyhovuje kladení „opěrného pronominálního subjektu“ na první místo ve výpovědi. Spolupůsobí zde ovšem také faktory aktuálního členění — podmět bývá v takových výpovědích součástí tématu. Mathesius v této souvislosti analyzuje především výpovědi s já a ty (což jsou výrazy, které se na pronominalizaci nepodílejí), soudíme však, že zmíněnou tendencí lze objasnit i mnohé „nemotivované“ levovalenční užití zájmen 3. os. Je však pravidlem, že „podmět“ je v takových případech součástí tématu, často bývá jediným prvkem, který ve výpovědi téma zastupuje. Jeho přítomnost pak, kromě vytvoření „opěrného bodu“ na počátku, podporuje charakter objektivního pořádku slov, např. (Náš Honza už do plavání nechodí.) On už ztratil zájem. (Jeho matka je z Volyně.) Ona se sem přistěhovala jako děcko. (Jarda dneska nepřijde.) On prej musí hlídat malýho.

Uvedené příklady vybízejí ke srovnání s konstrukcemi, kterými se zde zabýváme. V následujících výpovědích se pokusíme zjistit, jakým způsobem přítomnost výrazů on, ono ovlivňuje jejich charakter.

(1) (Humor není jenom být pořád dobře naladěný.) ^|On je to ^|dar vidět na věcech vždycky i ty lepší stránky.

(2) (Já si rád sestavuju rozvrh sám.) ^|Ono je to ^|jako ^|rébus a musíte si lámat hlavu.

(3) (Když chceš studovat, rozmysli si pořádně ty vdavky.) ^|Ono to ^|nejde ^|dohromady.[1]

Nejprve zřetel rytmický:

Ve všech třech příkladech mají výrazy on, ono přízvuk, za nimi vždy následuje příklonka. Na počátku výpovědí jsou tedy sestupné přízvukové takty, v souladu s tendencí postulovanou Mathesiem. Pokusíme-li se příkladové výpovědi přeformulovat bez on, ono (při zachování objektivního pořádku základ — jádro), vzniknou podoby:

[275](1') ^|je to ^|dar, ^|to je ^|dar,

(2') ^|je to ^|jako ^|rébus, ^|to je ^|jako ^|rébus,

(3') to ^|nejde ^|dohromady, to ^|dohromady ^|nejde.

 

Ukazuje se, že buď se za sebou kupí přízvučné slabiky ((1')—(2'')), což dodává výpovědi jisté úsečnosti, kterou původní formulace neměla, nebo vzniká výpověď s počátkem vzestupným (3'). (Nejde ovšem o formulace nepřijatelné.) Výrazy on, ono tedy plní úlohu rytmicky výplňkových, opěrných prvků, podobně jako Mathesiův „opěrný pronominální subjekt“.

Z hlediska aktuálního členění se ukazuje (výp. (1)—(3) mají, jak již bylo řečeno, uspořádání základ — jádro), že výrazy on, ono také v něm plní jistou úlohu. V uvedených příkladech (nebereme-li v úvahu on, ono) je základ představován pouze odkazovacím to. Výrazy on, ono základovou část rozšiřují, už tím, že stojí stabilně z rytmických důvodů na první pozici, kdežto jádro je od nich důsledně pozičně odděleno. Ve výpovědích se subjektivním uspořádáním jádro — základ se tyto výrazy vůbec vyskytovat nemohou. V příkladu (1) má on navíc funkci obdobnou kataforické, shoduje se v rodě s posponovým substantivem dar. (Nejde zde o shodu se subst. humor z předcházející výpovědi, srov. Humor není jenom být pořád dobře naladěný. Ona je to schopnost vidět … Laskavost není jenom být pořad dobře naladěný. On je to dar …).

V příkladech (2) a (3) je rodová shoda ono — to. Příslušnost k základu u on, ono podle našeho názoru vyplývá z jejich funkce v rytmickém uspořádání výpovědi, z toho, že tyto výrazy jsou nápodobou zmíněného „opěrného pronominálního subjektu“, který k základu patří vždy.

Proti uvedeným výkladům, předpokládajícím návaznost zkoumaných výpovědí na větné konstrukce se skutečnými zájmeny 3. os., lze namítnout, že výrazy on, ona, oni se běžně vyskytují nejen ve vztahu k substantivům označujícím živé bytosti, která by při pronominalizaci byla substituována zájmeny on, ona, oni, nýbrž i v souvislosti s názvy neživých objektů, u nichž tento způsob pronominalizace není běžný, pokud zájmeno plní funkci subjektu, srov. Ten kabát tady překáží, dej ho do skříně. — Líbí se vám naše skříň? *Ona je po babičce. Příčinu rozšíření výrazů on, ona, oni i do souvislosti s názvy neživých objektů vidíme v tom, že nejfrekventovanější mezi výpověďmi zkoumaného typu jsou případy s ono. Užívá se jich především tehdy, je-li levovalenční pozice u slovesa blokována, ať už v důsledku sémantiky predikátu nebo uplatnění deagentizační transformace, nebo je obsazena závislou větou umístěnou ve výpovědním celku na druhé pozici, např. Ono se nemá hned generalizovat. Ono už tu prší dva dny. Ono se dodneška neví, jak to vlastně bylo. Ono není jistý, jestli to stihnem apod. Užívání výrazu ono je zde dáno bezpříznakovostí neutra — jiná rodová forma se v konstrukcích s blokovanou levovalenční pozicí nemůže objevit. Častý výskyt ono v nepodmětové pozici mohl napomáhat rozšíření ostatních rodových forem, bez ohledu na rozlišování významu životnosti a neživotnosti.

Hodnocení výrazů on atd. ve výpovědích, kterými jsme se zabývali, jako citových partikulí se jeví ne zcela adekvátní. Pokusili jsme se ukázat, že způsob jejich uplatnění se velmi blíží fungování skutečných zájmen 3. os.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979, s. 257—270.

KOMÁREK, M.: Sémantická struktura deiktických slov v češtině. SaS, 39, 1978a, s. 5—14.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978b.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

[276]MÜLLEROVÁ, O. - KUBIČKA, J.: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů. SaS 40, 1979, s. 23—31.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny II. Praha 1951.

TRÁVNÍČEK, F.: Historická mluvnice česká III — Skladba. Praha 1956.

 

R É S U M É

Об одном типе высказываний разговорного чешского языка

Настоящая статья занимается высказываниями, в которых в начальной позиции выступают выражения on, ona, ono, oni невыполняющие функцию подлежащего. Анализ высказываний показывает, что функция этих выражений приближается функции омонимичных местоимений; данные выражения нельзя считать эмоциональными партикулами.

Slovo a slovesnost, volume 45 (1984), number 4, pp. 273-276

Previous František Kopečný: O raně vidovém stadiu slovanského slovesa

Next Jan Petr: „Individua budou moci jednou úplně kontrolovat i tento produkt rodu“ v Německé ideologii