K současnému stavu teorie básnického překladu

Zlata Kufnerová

[Discussion]

(pdf)

К современному состоянию теории поэтического перевода / On the present-day state of the theory of poetic translation

Až do poloviny našeho století se věda o překladu zaměřovala jako empirický obor na to, aby zobecnila překladatelskou zkušenost. Teprve ve druhé polovině století se začala vyhraňovat přesněji a hlavně pak od 70. let v rámci lingvistické teorie překladu usiluje o propracování metodologie konkrétní analýzy textu překladu v konfrontaci s textem originálu, orientuje se nejen na výsledek překladu, ale i na proces sám. Jejím cílem je teoretická rekonstrukce překládání jako jednoho z objektivních faktorů determinovaného procesu lidského vědomí (Kade, 1982).

Problematika překladu poezie se v podstatě skládá ze dvou částí: první se týká obsahové stránky, přičemž zde pro překlad poezie platí totéž, co pro umělecký překlad vůbec, tj. požadavek adekvátního zprostředkování obsahu, druhá se týká formální stránky, jež je ve vztahu k obsahu nejpodstatnější složkou specifiky básnického textu.

Klíčovým problémem translatologie je ekvivalentnost, která je v současné teoretické literatuře různě chápána a různě vykládána a ve svém nejkomplexnějším pojetí se týká celého překladového textu, tedy jeho obsahu i formy. Pojetí podstaty a specifiky ekvivalentnosti se vesměs promítá do dialektické dichotomie obecného a jedinečného, tedy do vztahu systému a jeho konkrétní aplikace, což v jazykovém textu znamená především vztah mezi jazykovými a mimojazykově motivovanými prvky. K vysvětlení, v čem spočívá ekvivalentnost překladu básnického textu, je třeba si především uvědomit, v čem spočívá specifika verše neboli básnického textu jako takového. Verš, básnický text se od textu prozaického dost často liší, i když hranice mezi veršem a prózou není vždy ostrá a někdy se stírá (Hrabák, 1978, s. 6); i bez podrobné textové analýzy je zřejmé, že básnický text má specifické rysy, jednak záměrné zvláštnosti formy, jež mají důsledky sémantické, obsahové, jednak záměrné [238]zvláštnosti obsahové, které se promítají do výběru jazykových prostředků. Je známo, že jazyk verše má zvláštnosti lexikální, zpravidla větší procento kratších slov, což má důsledky významové i stylistické, větší procento slov s konkrétními významy, větší metaforickou nasycenost apod. (Levý, 1983, s. 226), zvláštnosti co do druhů slov a jejich frekvence (Těšitelová, 1968), zvláštnosti syntaktické (např. méně časté podřadicí vztahy, častější bezespoječné vazby, častější přístavkové vazby, slovosledné inverze apod.), podle J. Mukařovského tzv. deformaci normy (1928, s. 106—108; Levin, 1963) a konečně eufonii, rým, metrum a rytmus.

Srovnávání ekvivalence mezi textem originálu a translátu se vždy musí dít na úrovni celkového textu, v případě básnického textu celé básně, a kromě toho i na úrovni překladové jednotky textu, jíž je v prozaických textech překladová věta, v básnickém textu pak verš.

Bez ohledu na současnou teorii ekvivalence je třeba si uvědomit, které složky jsou rozhodující pro to, aby byl básnický text v překladu do cizího jazyka ekvivalentně zprostředkován jako celek. Je to nesporně složka sémantická (zprostředkující co bylo řečeno), složka stylistická (zprostředkující jak to bylo řečeno) a složka pragmatická (zprostředkující proč to bylo řečeno a jakou reakci to má vzbudit v receptorovi) (Gončarenko, 1981). Toto členění je samozřejmě teoretické, neboť v praxi spolu všechny tři složky dialekticky souvisejí, vzájemně se podmiňují a jedna bez druhé ztrácí svou komunikativní funkci.

Ekvivalentnost sémantická znamená, že překlad pravdivě, věrně, adekvátně zprostředkovává obsahovou stránku básnického textu, básnických obrazů. Mimo pozornost teorie, mimo jakoukoli klasifikaci v rámci sémantické ekvivalence jsou pochopitelně překlady chybné, ať už chyba vznikla z jakéhokoli důvodu.

Ekvivalentnost stylistická znamená, že překlad věrně, adekvátně prostředkovává formální stránku básnického textu, a to stylistickou v užším slova smyslu, pokud jde o výběr a distribuci jazykových prostředků (lexikálních, morfologických a syntaktických rysů básnického textu), i stylistickou v širším slova smyslu, pokud jde o výběr prozodických prostředků.

Ekvivalentnost pragmatická znamená, že překlad básnického díla působí na receptora, jehož mateřštinou je jazyk překladu, podobně jako působí originál na receptora, jehož mateřštinou je jazyk originálu.

Aby byl tedy překlad básnického díla celkově ekvivalentní originálu, aby adekvátně zprostředkovával vzájemnou souvislost obsahu i formy, je třeba, aby byl ekvivalentní sémanticky, stylisticky i pragmaticky.

Vzájemná souvislost a podmíněnost všech tří složek ekvivalentního vztahu, sémantické, stylistické a pragmatické, už sama o sobě napovídá, že praktický překlad básnického díla vyžaduje uvážit v každé konkrétní situaci řešení jejich vzájemných proporcí. Každý, kdo se zabýval překladem poezie teoreticky i prakticky, ví, že dodržení maximální ekvivalence ve všech třech aspektech je pouze výjimečně možné, že je většinou třeba kompromisu. Je známo, že maximální sémantická přesnost překladu básně bývá na úkor přesnosti stylistické, že maximální stylistická přesnost bývá na úkor přesnosti sémantické a pragmatické apod. Je však třeba říci, že mezi těmito třemi aspekty ekvivalence nejsou vztahy zcela rovnocenné, že např. aspekt pragmatický implikuje aspekt sémantický a stylistický, nikoli však naopak.

Třeba je současná praxe překladu poezie rozmanitá a v detailech se liší případ od případu a translatologie zkouší různé postupy, rozeznává teorie přece jen dva zásadní rozdílné přístupy: tzv. formální korespondenci, při níž překladatel respektuje především tzv. lingvisticko-poeticko-kulturní systém jazyka originálu, a tzv. funkční ekvivalenci, při níž překladatel respektuje především lingvisticko-poeticko-kulturní systém jazyka překladu neboli uplatňuje důsledný pragmatický přístup (Osers, 1978, s. 8—19).

[239]Požadavek tzv. funkční ekvivalence, který moderní translatologie zastává a překladatelská praxe v hojné míře uplatňuje, formuloval již v r. 1934 A. A. Smirnov (1934) a od té doby se o něj vedla řada sporů. Třebaže je tento požadavek v současné teorii pokládán za nesporný, je zřejmé, že jej nelze uplatňovat důsledně, že toto pojetí má své meze. Je např. v rozporu s požadavkem zachování národní specifičnosti originálu, jejž teorie také zdůrazňuje (Horálek, 1966). Do jaké míry je třeba v uměleckém překladu vůbec a v básnickém překladu zvláště respektovat lingvisticko-poeticko-kulturní systém jazyka překladu a v čem, kdy a proč je naopak nutno zachovat národní specifiku originálu, v jakém vztahu jsou obě zásady, teorie zatím neupřesnila.

To, co translatologie vesměs nazývá principem funkční ekvivalence, chápal J. Levý v podstatě jako princip realistického překladu a usiloval o užší vymezení: „… překlad nemůže být stejný jako originál, ale má stejně působit na čtenáře … Překladatel má zachovat nikoli formální obrysy textu, nýbrž jejich významovou a estetickou hodnotu, a to prostředky, které mohou českému čtenáři tyto hodnoty sdělit“ (Levý, 1983, s. 84, 88).

V souvislosti s problémem či požadavkem ekvivalentnosti se zejména u básnického překladu často klade otázka přeložitelnosti. Je známo, že mnozí teoretikové i praktici básnického překladu o přeložitelnosti pochybují. Především je třeba poznamenat, že problém přeložitelnosti nesouvisí s rozdíly jazykových systémů jako takových, nýbrž s jejich konkrétní aplikací a návazností na obsah a formu, že je to v té nejobecnější rovině problém, zda lze či nelze zachovat jedinečnost básnické formy a obsahu při nutné výměně lingvistického materiálu. Problém přeložitelnosti se tak opět promítá do stránky obsahové i formální, takže jde opět o dodržení všech tří složek ekvivalentního vztahu, sémantické, stylistické a pragmatické.

V obsahové, sémantické rovině vzniká problém přeložitelnosti především s těmi složkami významu, které jsou motivovány extralingvisticky. Extralingvistický kontext významu, jak známo, je sociálně psychologicky a fyzicky (tj. geograficky apod.) podmíněn; má svou stránku objektivní (např. reálie, aluze apod.), sdělitelnou a verifikovatelnou, a stránku subjektivní (individuálně asociativní a emotivní složky významu), jež je nesdělitelná a jejiž interpretaci nelze verifikovat. Těchto subjektivních složek významu má nejvíce právě básnický text, což někdy vede ke skeptickým závěrům o přeložitelnosti neboli o poetičnosti, která se při překladu ztrácí. Je třeba si však uvědomit, že tu jde jen zčásti o skutečný problém překladu: potíže související se zprostředkováním subjektivně motivované složky významu v básnickém textu pramení spíše z obtížné interpretovatelnosti této složky, neboť komunikativní problémy v tomto ohledu mohou vznikat již mezi autorem a receptorem původního textu.

Ve formální, stylistické rovině vzniká problém přeložitelnosti s těmi složkami formy (s prozodickými prostředky), jež jsou současně vázány na osobitosti konkrétního jazykového systému i na obsah básnického díla.

I když jsou tedy některé funkční návaznosti obsahu a formy v básnickém textu neopakovatelné a v jiném jazyce nenapodobitelné, netřeba se klonit ke krajnímu pesimismu. Poezie je v podstatě vždy přeložitelná, ovšem jen v kategorii sdělné, prozaické, která jediná odpovídá její povaze výpovědi, byť mnohovýznamové, takže to, co nakonec zůstává nepřeloženo nebo nevysloveno, není poezie sama, nýbrž jen její zvuková forma, která nikdy nemůže mít přesný duplikát právě pro svůj charakter nástroje, smluveného kódu, který je libovolný a náhodný a při přechodu z jednoho sémantického systému do jiného tudíž proměnlivý (Volpe, 1970, s. 537).

Mezi teorií a praxí překladu poezie je ten rozdíl, že teorie počítá s ideálním překladatelem, který ve své činnosti dovede využít objektivní zákonitosti a možnosti jazykového systému v konkrétním textu optimálně a dopouští se ústupků jen objektivně nutných, zatímco v praxi dochází k menším či větším ústupkům od ideálního (tj. [240]objektivně možného) stavu z důvodů objektivních i subjektivních. Ústupky podmíněné objektivně jsou dány stupněm vzdálenosti lingvisticko-poeticko-kulturních systémů originálu a translátu neboli, řečeno terminologií lipského centra, mírou komunikativní hodnoty básnického textu (Jäger, 1973, s. 61; Neubert, 1977, s. 15—22); ústupky subjektivní povahy jsou dány mírou schopnosti překladatele vybrat z daných možností jazykového systému sémanticky, stylisticky i pragmaticky optimální varianty, ale také jeho odpovědnosti, tzv. překladatelské etiky apod. Teorie, která pracuje s ideálním překladatelem a optimálním překladem, si všímá toho, v jaké míře a proč jsou nutné objektivně podmíněné ústupky.

Aby mohl překladatel básně vybrat z daných možností systému jazyka, do něhož překládá, ze všech tří hledisek (sémantického, stylistického i pragmatického) optimální varianty, které by receptorovi překladu básně zprostředkovaly dojem totožný nebo nejbližší možný dojmu, který vyvolává originál, musí především dokonale dešifrovat a interpretovat obsahovou i formální stránku originálu. To znamená, že překladatel znalý lingvisticko-poeticko-kulturního systému jazyka originálu se musí u každého z počinů autora (k nimž patří nejen záměrné obsahové složky, ale i formální zvláštnosti, zvláštnosti zvukové stavby verše) ptát, proč je to právě tak, co je v konkrétním výrazu i obrazu zvláštního a individuálního, co je funkční. Překladatel poezie musí tedy neustále posuzovat vztah prozodických a v užším slova smyslu stylistických zvláštností překládané básně vůči jiné poezii psané v témže jazyce a patřící k téže literatuře a kultuře, otázku vztahu básnické tradice v literatuře jazyka originálu i jazyka překladu, vztahu prozodických možností jazyka originálu a jazyka překladu apod. Obecně vzato jde o interpretaci originálního básnického díla a při výběru optimálních stylistických a prozodických prostředků jazyka překladu o posouzení vztahu obecného a jedinečného v originále a o jeho adekvátní vyjádření v translátu. Překlad literárního díla a tím spíše básnického textu je tedy neustálým výběrem, hledáním a zvažováním.

Objektivní podmínky pro uskutečnění komunikativně ekvivalentního, optimálního básnického překladu závisejí na míře blízkosti či vzdálenosti lingvisticko-poeticko-kulturních systémů dvou jazyků, mezi nimiž se překládá, neboli na míře komunikativní hodnoty originálního básnického textu při konkrétním překladu. Mezi systémy dvou jazyků v podstatě existují čtyři základní vztahy: (1.) příbuznost jazyků a kultury (jde o příbuznost typologickou, nikoli genetickou), (2.) rozdílnost jazyků a blízkost kultury, (3.) rozdílnost jazyků i kultury, (4.) příbuznost jazyků a rozdílnost kultury (Nida, 1964).

Do kategorie lingvisticko-poetického systému patří především syntaktický typ jazyka (zda jde o jazyk analytický s pevným slovosledem, či syntetický s volným slovosledem), dále přízvukový typ se vztahem ke kvantitě (tj. pozičně fixovaný přízvuk na některé ze slabik, a to na které z nich, či volný pohyblivý přízvuk, popř. střídání krátkých a dlouhých samohlásek), průměrná délka slov a z ní vyplývající sémantická hustota textu apod. Na základě těchto zvláštností systému daného jazyka se vyhraňuje jistý veršový typ, jistý druh stylizace využívající konkrétních prostředků, jistý způsob estetického využití jazykových prostředků ve formě prozodie.

Např. rozdíl mezi anglickým a českým veršem spočívá nejen v pevném slovosledu angličtiny, ale i v její monosylabičnosti, jež umožňuje velkou obsahovou nasycenost i poměrně krátkých veršů. Rozdíly mezi českým a polským veršem (ač oba jazyky jsou syntetické s pozičně fixovaným přízvukem, třebaže v každém na jiné slabice) je dán tím, že čeština na rozdíl od polštiny rozeznává krátké a dlouhé samohlásky. Rozdíl mezi veršem českým na jedné straně a ruským a bulharským na straně druhé je dán tím, že ruština a bulharština mají volný pohyblivý přízvuk, zatímco délka samohlásek je pouze průvodní složkou přízvuku, a bulharština je nadto jazyk analytický (Horálek, 1953).

[241]Strukturou jazyka jsou dány také rýmové možnosti, a to nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Kvantitativními metodami lze v každém jazyce zjistit počet rýmových kombinací a v důsledku toho je známo, že syntetické ohebné jazyky mají bohatší zásobu rýmů (i gramatických) než jazyky analytické (Levý, 1983). Pokud jde o kvalitativní stránku, mají jazyky monosylabické a jazyky s volným pohyblivým přízvukem, např. angličtina, ruština, bulharština, nepoměrně větší možnosti mužských rýmů než např. čeština. Systémový typ jazyka podmiňuje také rytmické možnosti verše, takže poloha přízvuku určuje v češtině sestupný rytmus apod.

Od poloviny 60. let značně vzrostl zájem o kvantitativní studium básnického jazyka, o aplikaci matematických a statistických metod při analýze verše. Tento nový přístup začal vytvářet exaktnější podklady pro srovnávací metriku (srov. např. Czaplejewicz, 1965; Fónagy, 1972; Herdan, 1969; Levý, 1965; Lüdtke, 1965; Sabol - Štraus, 1969; Zsilka, 1972).

V souvislosti s exaktními metodami analýzy verše začaly vznikat konfrontační studie prozodických prostředků se zřetelem na otázky překladu (např. Cholševnikov, 1968; Kochol, 1968; Popovič, 1968; Taranovskij, 1966; Válková, 1971, 1976; Wierzbická, 1966). Problémy prozodických shod a rozdílů mezi češtinou a ostatními jazyky, z nichž se u nás při překládání vychází, jsou dosud teoreticky sledovány celkem nesystematicky (např. Kochol, 1971), takže naše současné poznatky v tomto směru v mnoha ohledech nepřesahují závěry, k nimž dospěl v šedesátých letech J. Levý. Úplnější obraz by v budoucnu mělo přinést systematické konfrontační studium prozodických prostředků jakožto nejpodstatnější součást teorie překladu poezie.

Na základě studia míry blízkosti a vzdálenosti lingvisticko-poetických systémů dospěla současná teorie k tomuto obecnému závěru: Z hlediska jazykově systémových a prozodických možností vznikají pro básnický překlad optimální podmínky tehdy, mají-li dva jazyky, mezi nimiž se překládá, stejný stupeň syntaktické flexibility, přibližně stejnou délku slov a z ní vyplývající sémantickou nasycenost textu a stejné prozodické možnosti (Osers, 1982).

Do kategorie kulturního systému jazyka patří všechny problémy související s mírou blízkosti kulturně historických tradic jazyka originálu a translátu. V básnickém textu se rozdíly kulturního systému projevují především v oblasti metaforiky, ve výběru prozodických prostředků s ohledem na domácí kulturní tradici (např. poezie rýmovaná nebo nerýmovaná bez ohledu na lingvisticko-poetický systém), ve výběru stylistických prostředků s ohledem na domácí básnickou tradici (např. tzv. vyšší styl dost často běžný v ruské poezii ještě v našem století na rozdíl od občanského stylu poezie v některých jiných literaturách), ve výběru jazykových prostředků s ohledem na společenské normy, tzv. jazyková etiketa, ve výběru jazykových prostředků s charakterizační funkcí (např. užití dialektismů, archaismů apod.).

Teoretický problém optimálních podmínek pro překlad básnického textu lze tedy uzavřít takto: Pro překlad básnického textu z jazyka originálu do kteréhokoli jiného jazyka jsou podmínky tím lepší, čím bližší jsou si lingvisticko-poeticko-kulturní systémy obou jazyků neboli, řečeno v pojmosloví lipského translatologického centra, čím větší je komunikativní hodnota daného textu v daném překladu. Optimální překlad pak vzniká tehdy, jestliže se funkční a komunikativní ekvivalence shodují.

Rozdíly lingvisticko-poeticko-kulturních systémů projevující se v překládaném básnickém textu svědčí o tom, že ve verších je forma s obsahem spjata neobyčejně těsně, že forma verše je součástí významové výstavby básně, že metrum do značné míry určuje výběr slov a tím spoluurčuje obsah apod. (Horálek, 1966). Překladatel proto musí tím spíše vážit, kde a co z formy obětuje ve prospěch obsahu a co obětovat nesmí, neboť by se provinil na významové výstavbě básně, a kdy naopak musí obětovat něco z obsahu, aby uchoval estetický funkční celek. V překladatelské praxi si překladatel v konkrétních a často jedinečných případech musí na základě teoretických znalostí totiž poradit svou tvůrčí invencí sám.

 

[242]LITERATURA

 

CZAPLEJEWICZ, E.: Matematická poetika a studium poezie. ČLit, 13, 1965, s. 419—427.

FONAGY, I.: Język poetycki — forma i funkcja. Pamiętnik Literacki, 63, 1972, s. 217—255.

GONČARENKO, S. F.: Poetic interpretation in the context of general translatology. In: The mission of the translator today and tomorrow. Warszawa 1981, s. 319—321.

HERDAN, G.: The mathematical theory of verse. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 22, 1969, č. 3, s. 225—234.

HORÁLEK, K.: O překladu veršů. SaS, 14, 1953, s. 49—62.

HORÁLEK, K.: Přípěvky k teorii překladu. Praha 1966.

HRABÁK, J.: Úvod do teorie verše. Praha 1978.

CHOLŠEVNIKOV, V. Je.: Russkaja i poľskaja sillabika i sillabotonika. In: Teorija sticha. Leningrad 1968, s. 24—58.

JÄGER, G.: Kommunikative und funktionelle Äquivalenz. In: Linguistische Arbeitsberichte, 7. Leipzig 1973.

KADE, O.: Zur Bestimmung des Übersetzens als Gegenstand wissenschaftlicher Untersuchungen. In: Săvremenni problemi po teorijata na prevoda. Sofija 1982, s. 33—45.

KOCHOL, V.: Metrum a rytmus v básnickom preklade. Litteraria, 11, 1968, s. 5—45.

KOCHOL, V.: Poľský sylabismus v sylabotónických substitúciach. SlLit, 18, 1971, s. 58—65.

LEVIN, S. R.: Deviation — statistical and determinate — in poetic language. Lingua, 1963, č. 3, s. 276—290.

LEVÝ, J.: Die Theorie des Verses — ihre mathematischen Aspekte. In: Mathematik und Dichtung. München 1965, s. 211—231.

LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1983.

LÜDTKE, H.: Der Vergleich metrischer Schemata hinsichtlich ihrer Redundanz. In: Mathematik und Dichtung. München 1965, s. 233—242.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Máchův Máj. Praha 1928.

NEUBERT, A.: Zur kommunikativen Äquivalenz. Linguistische Arbeitsberichte, 16. Leipzig 1977, s. 15—22.

NIDA, E.: Toward a science of translating. Leiden 1964.

OSERS, E.: Some aspects of the translation of poetry. Meta, 23, 1978, s. 7—19.

OSERS, E.: Formal replica and funktional equivalence in the translation of poetry. In: Săvremenni problemi po teorijata na prevoda. Sofija 1982, s. 174—179.

POPOVIČ, A.: Rytmické posuny v preklade. Litteraria, 11, 1968, s. 46—80.

SABOL, J. - ŠTRAUS, F.: Základy exaktného rozboru verša. Bratislava 1969.

SMIRNOV, A. A.: Perevod. In: Literaturnaja enciklopedija, 8. Moskva 1934, s. 526—531.

TARANOVSKIJ, K.: Osnovnyje zadači statističeskogo izučenija slavjanskogo sticha. In: Poetics-poetyka-poetika. The Hague - Paris - Warszawa 1966, s. 173—196.

TĚŠITELOVÁ, M.: O básnickém jazyce z hlediska statistického. SaS, 29, 1968, s. 362—368.

VÁLKOVÁ, Z.: Rytmická štruktúra slovenského prekladu Majakovského poémy V. I. Lenin. SlLit, 18, 1971, s. 143—155.

VÁLKOVÁ, Z.: Rým poémy V. Majakovského Oblak v nohaviciach v slovenskom preklade Ľ. Feldeka. SlLit, 23, 1976, s. 522—544, 666—685.

VOLPE, G.: O překládání poezie. In: Překlad literárního díla. Praha 1970, s. 536—555.

WIERZBICKA, A.: K voprosu o porjadke slov v poľskom i russkom stiche. In: Poetics-poetyka-poetika. The Hague - Paris - Warszawa 1966, s. 345—369.

ZSILKA, T.: Štatistický výskum morfologickej štruktúry poézie. JČ, 23, 1972, s. 26—35.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 3, pp. 237-242

Previous Jarmila Panevová: Nový úvod do strukturní lingvistiky

Next František Štícha: Tvoření vět z propozic v současné ruštině