Německá publikace o J. Baudouinovi de Courtenay

Jan Petr

[Discussion]

(pdf)

Немецкая работа о Бодуэне де Куртене / A German publication on J. Baudouin de Courtenay

Mezi jazykovědce, jejichž dílo stále budí oprávněnou pozornost ve světové lingvistické veřejnosti, nepochybně patří také Jan Ignacy Niecisław Baudouin de Courtenay (1845—1929), původem Polák (profesor na krakovské a varšavské univerzitě), který značnou část svého tvůrčího života působil v Rusku, v Kazani, býv. Petrohradě a estonském Dorpatu (nyní Tartu). Právem se považuje za spoluzakladatele moderního, funkčního pojímání jazyka v jeho celistvém uspořádání, který zdůrazňoval společenskou podmíněnost jazyka a psychologickou stránku řečového projevu. Některé jeho práce se týkají aktuálních národnostních otázek (bojovně psal mj. také o postavení Slováků v rakousko-uherské monarchii a o slovenštině v poměrech první buržoazní Československé republiky) a kritiky zlořádů soudobé společnosti v carském Rusku a předválečném Polsku. Bojoval proti útlaku jednotlivců, společenských skupin, zvl. národností. Patřil k těm vědcům, kteří zdůrazňovali vznešené společenské poslání vědy a svou povinnost bojovat za poznanou vědeckou pravdu. Z jeho hlubokého niterného přesvědčení vycházely příslovečné výroky o tom, že zbabělci a oportunisté do vědy nepatří nebo že stálým a nepřekonaným zdrojem anarchie je oportunistické zacházení s vědeckými pravdami.

Světová lingvistická veřejnost stále čerpá podněty z Baudouinových prací, a proto se snaží zpřístupnit je nové, nastupující mladé generaci. Také proto stále vycházejí výbory z jeho jazykovědných prací s hodnotícími studiemi a přehledy jeho uveřejněných prací. Uveďme zde ruský výbor jeho prací z obecné jazykovědy (vyd. V. P. Grigor’jev a A. A. Leont’jev, Moskva 1963) nebo anglický výbor dokumentující v jeho pracích počátky strukturní jazykovědy (vyd. E. Stankiewicz, Bloomington - London 1972). Nejrozsáhlejší výbor vychází v Polsku (Dzieła wybrane I. 1974, II. 1976 a VI. 1983, o I. a II. dílu srov. můj referát v čas. Slavia, 44, 1975, s. 219—222, a 46, 1977, s. 435—436), obsáhne většinu jeho lingvistických prací vydaných v různých jazycích. Jeho vydávání pokračuje po smrti hlavních vydavatelů W. Doroszewského a P. Zwolińského dosti pomalu a není zřejmé, kdy bude ukončeno, i když reedice textů není po stránce odborné obtížná. Komplexní přístup k Baudouinovu vědeckému odkazu se uplatnil na kongresu, který se konal v září 1979 ve Varšavě pod heslem Jan Baudouin de Courtenay a světová jazykověda (srov. J. Vachek, SaS, 41, 1980, s. 175).

Nověji vyšla v NSR dvoudílná publikace Joachima Mugdana, asistenta na vestfálské univerzitě v Münsteru, Jan Baudouin de Courtenay (1845—1929). I. Leben und Werk. II. Ausgewählte Werke in deutscher Sprache (Wilhelm Fink Verlag, München 1984, I. 238 s., II. 278 s.). První díl přináší životopis a tematicky rozdělený popis Baudouinových lingvistických názorů, v druhém se fototypicky reprodukují některé jeho německy vydané práce. V obou dílech jsou k textu připojeny bibliografické údaje a rejstříky, které usnadňují orientaci v publikaci.

Životopis J. Baudouina je zpracován na základě dostupné odborné literatury a vydané korespondence. Vcelku věrně uvádí jeho složitý život, konfliktní situace s úřady a příčiny jeho poměrně častých změn pobytu a vědeckého působení. Autor se také dotýká důvodů, proč J. Baudouin musel r. 1899 po ukončení pětileté pracovní smlouvy opustit krakovskou Jagellonskou univerzitu (tato událost se v dějinách polonistiky různě komentuje). Popisuje se také jeho zájem o četné cizí jazyky, o studium nářečí (zvl. slovinská, slovenská, polská a kašubská, běloruská a litevská) a dějiny jazykovědy. Vlastní jádro práce tvoří systematický popis jeho průkopnických názorů na jednotlivé části jazykové výstavby (fonetika - fonologie, psaný jazyk, morfologie a syntax), na lexikologii a etymologii; dále se uvádí Baudouinovo pojetí třídění jazyků a dialektologie, názor na původ jazyka a jeho vývoj jako společenského [64]jevu a na řízení vývoje jazyka z hlediska člověka a fungování pomocných umělých jazyků (nejvíce oceňoval esperanto). Autor publikace se zamýšlí i nad Baudouinovými pracemi o dětské řeči a jazykové patologii, nad jeho přístupem k sociolingvistickým otázkám, k jazykové výchově a k zpracování dějin jazykovědy. Ve zvláštní kapitole se pojednává o Baudouinových pracích v oboru slavistiky, které měly značný tematický rozsah. Souborný ráz má speciální oddíl, v němž autor pojednává o místě J. Baudouina v dějinách světové lingvistiky a o jeho hodnocení ze strany současníků (k nim patřili jeho četní žáci a kolegové ze studentských a učitelských let).

Není třeba zde podrobně reprodukovat Baudouinovy objevné názory na jazyk a jazykovědu, protože jsou dostatečně známy. Soudím, že není třeba, aby jím zdůrazňované psychologické základy jazyka přehlušovaly jak jeho funkční chápání jazykových změn, tak také sémantické základy funkčně relevantních jazykových jednotek a sociální podmíněnost jazykového fungování. Vždyť J. Baudouin spojoval jazykovědu nejen s psychologií, ale také s antropologií, sociologií a biologií. Uvádění psychické povahy jazyka jej přivedlo k pracovnímu odlišování jazyka individua a kolektivu, z nichž individuální jazyk má podle něho nepřerušený vývoj a jazyk kolektivu své dějiny. Podle Baudouinových slov „jazyk existuje jen v mozcích jednotlivců, v duších, jen v psyché individuí, která tvoří určité jazykové společenství. Kmenový a národní jazyk je abstraktní a zevšeobecněný konstrukt z celé řady individuálních jazyků. Je to suma jazykově vnějazykových asociací, které jsou vlastní individuu a v průměru abstraktní lidu a etniku“ (s. 52).

Podle J. Baudouina člověk, a tedy i jeho jazyk vznikl na několika místech zeměkoule a v různém čase, vznikl vícekráte a zcela nezávisle v několika skupinách antropoidů. Nejstarší zvukové (řečové) projevy pračlověka povstaly z různých zdrojů: z interjekcí, napodobování přírodních zvuků, jako analogie k neakustickým jevům, ze spontánních výkřiků, jimiž se reagovalo na neočekávaný jev (nebo situaci) a konečně z náhodných asociací při komunikaci. J. Baudouin se také zamýšlel nad rozdíly mezi zvuky lidí a zvířat, avšak přitom nepřekročil hranice charakteristiky obou nástrojů komunikace, které najdeme u jazykovědců a filozofů v 19. stol. Popíral sice legendu o vzniku lidstva (a jazyka) z jednoho páru (např. od legendárního Adama a Evy), avšak nepodařilo se mu poznat hlavní sociální příčinu vzniku lidské řeči.

J. Mugdan se podrobně zamýšlí (s. 144) nad vlivy, které přispěly k formování Baudouinovy teorie jazyka. Nejzajímavější je jeho údaj o tom, že J. Baudouin stál na zcela odlišných pozicích než H. Steinthal a že jeho psychologismus se odlišoval od psychologického aspektu jazyka mladogramatiků ve vztahu k etnopsychologii (psychologii národů). J. Baudouin se někdy neprávem považuje za ruského mladogramatika, protože svou „mladogramatickou“ teorii jazyka formuloval v Kazani dříve, než se konstituovala mladogramatická škola v Lipsku a Berlíně, přinejmenším souběžně v 70. letech 19. stol. Měl sice s jejími představiteli některé společné názory, jako např. doceňování významu studia živých jazyků, uznávání psychické stránky při fungování jazyka a řečového projevu, zvýrazňování úlohy analogie ve vývoji každého jazyka, odmítání naturalismu v jazykovědě, uznávání jen individuálního jazyka jako reálného apod. Lišil se však od nich pozitivním vztahem k etnopsychologii, svébytným pojímáním jazyka jako sociálního jevu, odmítáním bezvýjimečnosti hláskoslovných zákonů nebo uznáváním deskriptivní jazykovědy jako vědy.

Při celkovém hodnocení Baudouinovy teorie jazyka můžeme zdůrazňovat různé její stránky, avšak jako celek má blíže k funkční lingvistice než k mladogramatické teorii jazyka (také s ohledem na vztah synchronie a diachronie). Ve výkladech J. Mugdana najdeme zajímavé shrnující poznatky o kazaňské škole, o vztahu Baudouinova a de Saussurova učení o jazyce, o vztahu strukturalisticky koncipo[65]vané fonologie a Baudouinova pojetí zvukového plánu jazyka. Závěrem se připomínají soudy vrstevníků hodnotící Baudouinovo dílo (J. Baudouin byl mj. členem ruské, polské a české akademie věd, dostalo se mu také dalších poct ve vědeckém životě).

V 2. svazku jsou fototypicky reprodukovány tyto Baudouinovy německé práce: Uebersicht der slavischen Sprachwelt im Zusammenhang mit den andern arioeuropäischen (indogermanischen) Sprachen (1884). Vermenschlichung der Sprache (1893). Versuch einer Theorie phonetischer Alternationen. Ein Capitel aus der Psychophonetik (1895). Zur Frage über die „Weichheit“ und „Härte“ der Sprachlaute im allgemeinen und im slavischen Sprachgebiete insbesondere (1908). Klassifikation der Sprachen (1910). Einfluss der Sprache auf Weltanschauung und Stimmung (1929) a Fakultative Sprachlaute (1929). Předchází jim úvod z pera Baudouinovy dcery Ew. Małachowské, v němž najdeme její osobní, avšak útržkovité vzpomínky na otce, zařazené do sledu životních událostí.

Technická stránka edice ovlivnila výběr reprodukovaných studií. V jiném případě bychom očekávali, že do výboru budou zařazeny také některé další práce v německém překladu, které mají zásadní význam pro pochopení Baudouinovy teorie jazyka. Jsou to např. tyto: Nekotoryje obščije zamečanija o jazykovedenii i jazyke (1871). Z patologii i embriologii języka (1885—6). O zadaniach językoznawstwa (1889). O ogólnych przyczynach zmian językowych (1890). O smešanom charaktere vsech jazykov (1901). Język i języki (1903). O związku wyobrażeń fonetycznych z wyobrażeniami morfologicznymi, syntaktycznymi i semazjologicznymi (1908). O ‚prawach głosowych‘ (1910). Różnica między fonetyką a psychofonetyką (1927). Vyžadovalo by to další dodatečnou práci, která by se však s ohledem na poslání publikace bohatě vyplatila. Dodávám, že autor k obsahu těchto prací plně přihlédl při zpracování 1. svazku, také to, že některé z myšlenek obsažených ve zmíněných polských a ruských studiích jsou začleněny i do prací psaných německy a zařazených do Mugdanova výboru.

Dvoudílná publikace J. Mugdana má bezesporu význam pro propagaci Baudouinova vědeckého odkazu v západním (neslovanském) světě a nepochybně přispěje k poznání jeho velikosti. Ta se nám jeví stále výrazněji právě v návaznosti na naše prohlubující se poznání jazykového systému a jeho fungování. O práci je třeba říci, že svědomitě shrnuje naše dosavadní poznatky (imponující je také bibliografie literatury předmětu v 1. dílu) a tím je také zpřístupňuje veřejnosti, u níž nelze předpokládat širší znalost slovanských jazyků. K dosažení tohoto čestného cíle přispívá i téměř učebnicové zpracování knihy, přehlednost, srozumitelnost a systematičnost výkladu, který není zatížen druhořadými údaji. V tom spočívá její největší význam, hodnota a nesporný přínos. Tím nechci říci, že by práce neobsahovala nové poznatky a neupozorňovala na některé souvislosti známých faktů. Autorovi je třeba poděkovat za práci a nakladatelství za její pěkné vydání.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 1, pp. 63-65

Previous Stanislav Kavka: Nová kniha o pragmalingvistice

Next Jan Petr: Zemřel Jaroslav Porák